Hanka_Bohmova komentáře u knih

Příběhy těchto lidí uvedou člověka v úžas. Nesmírně se mi líbí úcta a empatie, s jakou autor ke svým pacientům přistupuje. Krásná je i jeho nepředpojatost a důvěra v úsilí organismu zachovat si identitu, vlastní lidskost - myšlenka, že ne vše vymykající se a ne vše zapříčiněné poruchou organismu je destruktivní a musí být odstraněno, a že snad ani není tolik potřeba zaměřit se na dřinu v oblastech, v nichž tito lidé selhávají, jako je nechat rozvinout (popř. i objevit) to životodárné, k čemu inklinují přirozeně. I když to není podle našich představ. Důležitější než vnějškové připodobnění "normálnímu člověku" je pokusit se nalézt jednotící, smysl-dávající princip, který ponese lidskou bytost tam, kde zdánlivě samozřejmé mechanismy chybí.

"... možná, že je to skutečně jenom fyziologie. Ale nemohu se zbavit dojmu, že když už musel mít záchvaty, pak si tento muž zařídil ty pravé záchvaty v pravou chvíli."

"Prokázala naprostou nezpůsobilost a neschopnost. Všechny ty testy nám bezpochyby spolehlivě ukázaly její nedostatky. O druhé straně mince, o jejím bohatství, nám neřekly nic. ... Tehdy, v tom jarním ránu, byla šťastná, ponořená do přírody. To nebylo jednoduché pozorování, třídění přírodních dějů: bylo to až vytržení. A já jsem pochopil, jak směšná jsou naše hodnocení: hledáme schémata a logické skládačky tam, kde máme hledat hudbu, příběhy, hry. Pak bychom našli lidskou bytost, která se chová přirozeně po svém vlastním způsobu."

11 08.12.2018

"Zabít člověka, to nikdy neznamená hájit nějaké učení, nýbrž zabít člověka. Když Ženevané popravili Serveta, nehájili učení, nýbrž obětovali člověka; ale víra se nevyznává tím, že jiného upálíme, nýbrž jen tím, že se pro tuto víru sami necháme upálit." (Sebastian Castellio)

Historicko-filosofická esej, plamenná obhajoba svobody svědomí, naléhavé varování před expanzí hitlerovského Německa. Rozhodně to není nudná nebo zastaralá četba. Citovat by se dalo z každé stránky, o osobním nasazení autora nelze pochybovat. Až do té míry, že ve čtenáři vzbuzuje podezření, nakolik tendenční je výběr předkládaných faktů a jejich interpretace - ale před pečlivě evidovanými přestupky, před počty popravených neutečete ani při nejlepší vůli, takže ať už by si autor přibarvoval portéty postav jakkoli výrazně, základní témata knihy jsou jasná. Je to obludný konflikt jedince a totalitní teokratické státní moci, která si své poddané nechce podrobit jen vnějškově, ale touží ovládnout a znormalizovat i jejich vnitřní svět. (A to ze zcela upřímných pohnutek!) A je to oslava člověka, který se odváží pozdvihnout hlas, zatímco všichni ostatní oponenti z touhy po klidu nebo ze strachu mlčí.

"'Nevstoupím do arény, dokud mě k tomu nedonutí mé svědomí. Chci raději zůstat němý, pokud mi to mé svědomí dovolí, než abych vyvolával diskuse a někoho urazil.' Humánní povahy vždycky příliš snadno rezignují a usnadňují tak násilníkům jejich hru; všichni si počínají stejně jako tento znamenitý, ale nebojovný Zerchintes: tito humanisté, duchovní a učenci mlčí a mlčí, jedni pro nechuť k halasným rozepřím, druzí ze strachu, aby sami neupadli do podezření."

Shodou okolností jsem ve stejné době nahlížela do výboru z korespondence Františka de Sales, který se stal ženevským biskupem (exilovým, samozřejmě) necelých čtyřicet let po Kalvínově smrti. S navracením kalvinistů do katolické církve měl značný úspěch, a to i díky zcela opačnému výběru prostředků, než které si zvolil Kalvín (ten s příslušným teoretickým backgroundem snad ani nemohl jinak). Dnes bychom mluvili o síle pozitivní motivace, o laskavosti a zdvořilosti, o důrazu na vnitřní svobodu. Byl to pro mě takový milý kontrapunkt k původně dosti temnému čtení.

11 06.09.2018

Ztotožňovala jsem se do značné míry s postavou vypravěče, sama jsem člověk bytostně závislý na ochotě okolí dodržovat psané i nepsané společenské dohody. A teď si představte tu nevolnost a bezmoc, když se někdo rozhodne obecné zvyklosti a předpoklady ignorovat. Vžila jsem se dokonale. Včetně popsaných pokusů o řešení - argumentovat a vést dialog (ve skutečnosti monolog), poskytnout tisíc a jednu další šanci, zvažovat silový zákrok a zaleknout se ho, doufat, že se situace nějak vyřeší sama, smířit se se stavem věcí a pokoušet se jej nahlížet pozitivně, ne jako svou porážku, a konečně - utéct a nechat silový zákrok na někom energičtějším. A mít z toho pak špatné svědomí.

Pro mě je to docela aktuální kniha o limitech komunikace. Dnes, kdy část společnosti na dialog přísahá (a Bohu díky za to), může být užitečné o jeho omezeních přemýšlet. Běžně se asi setkáváme s tím, že konkrétní jedinec těžko hledá styčné body s hodnotami společnosti, která ho obklopuje a která se podle něj správným hodnotám zpronevěřuje, a proto ji odmítá. Ale to je ještě úroveň, kterou lze individuálně překonat, kdy ještě rozhovor od člověka k člověku lze navázat. Autor knihy mě ovšem vede o krok dál, kde je pociťovaná cizost taková, že činí dialog absurdním.

11 02.06.2018

Páni, tak nečekané, překvapující souznění jsem nezažila od Rilkeho Elegií!

Vnímám Žert jako román o identitě, o snaze potvrdit smysl svého životního příběhu (spřádání legendy, budování útočiště), ale všechny legendy se ukazují nedostatečné, křehké, všechna útočiště se hroutí. Co je nosné, co vede dělicí čáru mezi postavami a odlišuje (nedaří se mi najít přesnější výraz) vykoupitelné od nevykoupitelných, je nakonec právě jejich touha po něčem pravém - anebo její absence, jakási nepotřeba domova, bezproblémové zařízení se v tom, co zrovna je.

Okouzlující drobnost - žena, a co na tom, že jen literární postava, která obdarovává muže květinami. Já myslela, že v tomhle jsem sama :o)

11 14.03.2018

Na knize mě nejvíc zaujal způsob, jakým na mě autor působí.
První část je zcela podřízena následování Humbertovy žádosti, která silně a neústupně táhne příběh kupředu. Zároveň jako by se vypravěč snažil podsunout mi myšlenku, že můj a jeho vesmír se od sebe v zásadě neliší - řeči o lásce a osudovosti, uhlazené vyjadřování, krotké, běžné kulisy, manipulativní upřímnost. Kontrast mezi tím, co se říká, a jak se to říká.
V druhé části se základní rozpor projeví naplno. Cíle může být dosaženo jen donucováním a vynucený stav je v každé chvíli ohrožen zánikem zvnějšku i zevnitř. Přestože postavy neustále mění místo pobytu, jako by se nehýbaly z místa. Necítíme v tom svobodu, spíš bezcílnost, provizorium. A únik. Štěstí je neradostné, získává se násilím na druhém. Neustálý koloběh uspokojení žádosti a placení ceny. Únava a obavy. Myslím, že je na místě, když se zde čtenář cítí otráveně. Závislost je z podstaty nudná a ubíjející.
Potom snad v jednu chvíli opravdu upřímnost. Snad vyhlédnutí z té klece egoismu, opravdový pohled ven.
A nakonec opět návrat k sobě a fraška, když už není co ztratit ani získat.
3,5 hvězdy

11 26.02.2018

Krásný, krásný, krásný.
"Láska je bolest z probuzení" Chci víc bolesti v tomhle analgetickým světě, kde je tak snadný usnout.

SMYSL VAŠEHO ŽIVOTA "MLADÍ PŘÁTELÉ"
(JAK POTVRDÍ SPĚŠNĚ I KLASIKOVÉ)
JE JASNÝ
JAKO FACKA - PARDON! ZPĚT!
JAKO DEN:

"ŠPEKBUŘT! KOVERKOT! KVARTÝR A PENZE!"

Ostatně
"život vás naučí Hošánci!"

11 22.06.2016

Jsou duševní stavy, z nichž mě vysvobodí pouze četba Jane Austenové. Onu léčivou moc nemá ani mužný pan Darcy, ani všechny ty překážky kladené do cesty lásce, ani jejich šťastné rozuzlení. Pro mě za mě by Austenová bývala mohla psát třeba o chovu králíků, pokud by to dokázala s toutéž kouzelnou ironií:

"...Takové maličkosti se Její Jasnosti zamlouvají a já jsem se rozhodl, že budu zvlášť pečlivě dbát, abych k ní byl v tomto směru vždy pozorný."
"Odhadl jste situaci dobře," pravil pan Bennet. "Ještě štěstí, že máte povahu na takovéto taktní komplimenty. Smím se vás zeptat, zda jsou tyto lichotky výsledkem okamžité inspirace, nebo se jim naučíte předem?"
"Většinou vyplynou z okamžité situace, a třebaže si někdy pro zábavu sestavuji zvučné poklony, které se mohou hodit kdykoli, snažím se vždycky dodat jim zdání co možná největší bezprostřednosti."

11 04.05.2016

Když jsem knihu četla posledně (což je dávno), připadala mi o něco vtipnější. Asi stárnu.
Anebo za to může ten příšerný překlad. Slabší povahy varuji - nečtěte dál, je-li vám život milý!

Nevím, kolik dostala zaplaceno Ivana Jachková za jazykovou korekturu (vydání z r. 2014), nedala bych jí nic. Soustavné chyby v psaní čárek okolo vět vložených - jen kolem strany 100 světlejší místečko, zřejmě dočasně zapomněla pseudopoučku "před spojkou 'a' nikdy čárku nepíšeme". Ono to při čtení ruší, nemyslete. A zápis přímé řeči v případě, že je uvozovací věta za přímou řečí - v celé knize obrácené pořadí uvozovky a čárky. Trpěla jsem jako zvíře, fakt.
Jen pohleďte na tu hrůzu:

„K snídani budeme potřebovat pánev“,(Harris namítl, že je těžko stravitelná, my jsme však prostě poznamenali, aby nebyl osel a Jiří pokračoval) „konev na čaj, kotlík a lihový vařič. Žádný petrolej“, řekl Jiří s významným pohledem, Harris a já jsme přisvědčili.

(kap. IV., 1. odstavec, str. 35 v mém vydání)
(Ta šílená kombinace uvozovky, čárky a závorky tam skutečně je!)

11 06.03.2016

Lze vřele doporučit každému, kdo si myslí, že je vlastně docela dobrým člověkem :o)
Skvělá, hluboká, pedagogická a přitom zábavná kniha, která dokládá velikou zkušenost a vhled do lidského rozhodování a jednání.

11 11.01.2014

Tuhle podivuhodnou moralitku jsem četla několikrát, přestože nejsem příliš sensuální typ a leccos pro mě vyznívá naprázdno nebo je přitlumeno. Vyprávění mi vždycky připadalo nevyrovnané a teprve teď jsem zjistila, že některé kapitoly autor doplnil dodatečně, aby dílko natáhnul podle požadavku vydavatele. To leccos vysvětlilo... dokud se neukázalo, že domnělá "natahovací" kapitola, jejíž únavnost se mi vryla natolik, že mě jistě přes deset let odvracela od nového přečtení, je ve skutečnosti jedna z těch originálních, zcela spontánních. Hmm. Tak asi další důkaz toho, že lidé jsou fakt různí :o)

10 08.12.2020

„Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: ‚To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?‘... Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“
(J6,60.66, ekumenický překlad)

Na úvod je potřeba říct, že Parabible není para-Bible. Na to v ní příliš mnoho chybí. Starý zákon, celé novozákonní svědectví o prvotní církvi i řada míst z evangelií. Každý výběr znamená zároveň i osobní interpretaci a já jsem se nemohla ubránit pochybnostem, zda mnozí z těch, kdo po Parabibli sáhnou (mám určitou představu podle toho, kdo a kde o ní mluví), potřebují právě to zdůraznění, které ona nabízí - anebo spíš úplně něco jiného. Jasně, můžeme si tady tleskat nad tím, že Boha nelze nacpat do kostela. Zbořili jsme zbytečnou hranici. Ale kdo řekne nahlas, že Boha nelze nacpat ani do našeho humanismu? Ani do přirozeného lidského smyslu pro transcendenci? Že nás zve k něčemu mnohem většímu, jenže my to odbýváme coby podivné řeči (jak to podle Janova svědectví vnímali už někteří jeho učedníci) a jdeme si po svých s vlastní představou Boha, úměrného našim preferencím?
Možná je Parabible málo poetická, jak tu už bylo napsáno. Ale podle mě je především málo mystická, čímž ztrácí na vypovídací hodnotě.

Co tedy Parabible je? Další v historické řadě specifických výkladů a kázání na evangelní úryvky. A jako každý dobrý výklad může být užitečná těm, jimž jazyk a reálie evangelií znesnadňují pochopení nebo dovolují udržovat si pohodlný odstup. Texty jsou aktualizované, příjemně svěží, jen je ohrožuje klasický problém "aktivizačních pomůcek", dobře známý z oblasti vzdělávání. Tedy že se prostředek stane cílem a Parabible bude zařazena do poličky inteligentní zábavy.

I já se připojím k už dříve zmíněné námitce proti obtížné čitelnosti původního překladu. Nijak neláká k luštění, funguje spíš dekorativně (a cool pocitem, že "víme, že to tam je"). To je docela problém u těch čtenářů, které by měla Parabible přitáhnout ke čtení Písma. A je to naprosto zásadní problém u těch para-textů, v nichž autor říká OPAK toho, co v českém překladu stojí, anebo něco důležitého vynechává (všimla jsem si tří takových míst). Je velmi obohacující zamyslet se nad jeho důvody a posoudit ospravedlnitelnost takového převrácení. Jenže jak chcete nad něčím přemýšlet, když si toho ani nevšimnete?

Biblické parafráze nikdy nebudou základem mého vztahu s Božím slovem. Už proto, že pro mě mnoho znamená kontinuita - napříč biblickými texty i napříč křesťanskými společenstvími v čase a v prostoru. Na druhou stranu jsem daleka považovat parafrázi na cosi závadného, jak ostatně už léta svědčí můj DK profil. Ve výsledku hodnotím třemi hvězdičkami s dodatkem, že pokud vám jazyk Parabible zvlášť dobře sedne a pokud vás tato převyprávění přivedou ke čtení Písma, klidně si představte ještě jednu hvězdu navíc.

10 27.02.2020

Hádanka na úvod:
"Je to oblé, je to poloduté, poozve se to chrastěním, jakmile zavane větřík odkudkoli; a požijete-li skrovného obsahu té polodutiny, přijde na vás spavost."
Už chápete, proč se člověčí hlavě říká makovice? :o)

Pan uživatel Hun mě navedl na tuto knihu a já mu převelice děkuji! Možná ji budu číst i celý příští rok, i každý další následující rok. Budu ji číst, abych se začala více dívat a více divit, protože jak praví autor o jazyce: "úhlavní nepřítelkou životních slastí je návyk". A já jsem navyklá a nevím, co říkám, když říkám "honem", "starost", "kuchař" nebo "škvrně".

Pavel Eisner se ve svých odstavečcích projevuje jako člověk vzdělaný, s rozhledem, s vášnivou láskou a citlivou pozorností k českému jazyku, se smyslem pro humor, s estetickým cítěním - a také jako člověk s názorem. Skrze naši nevinnou mateřštinu na nás sem tam vytáhne trapného kostlivečka ze skříně.

Několik zapamatováníhodných vlastností češtiny? Emočně zabarvené situace nafukuje plurálem (slavíme narozeniny a pukáme smíchy či vzteky) nebo negací už tak negativního výrazu (nesvár). Zná alibistické "se" (nechci vs. nechce se mi). Má kupu označení pro kopce a jediné slovo pro vodní vlnu - žádný div, v české kotlině - ale má také "nešťastníka", zatímco bez "šťastníka" se obejde. Překypuje "papáníčkovými zdrobnělinami" - kolínky, biftečky, párečky a pivíčky, přičemž omáčky a polívky si oblíbila natolik, že je pozvedla na běžná příjmení. Významotvornou eleganci jejích předpon a přípon nelze dostatečně ocenit. Pomalu zrovnoprávňuje ženy - to je zřetelné zejména s odstupem 70 let od vzniku knihy: sice stále platí, že žena je blázen, cvok a podobně (analogicky muži nezbývá než být drbna, aspoň něco!), nemluvě o té shodě podmětu s přísudkem v plurálu, zato dnes již známe dvojnice, gynekoložky, divačky a dokonce i blbky. Autorovi též ze slov "smrt" a "nebožtík" plyne, že jsme "národ bez nutkání transcendentálního", v jiném kontextu jinými slovy: "Vepře je v češtině poskrovnu; vepřových věcí jedlých je v českém životě mnoho; a vepřová je jednou z velkých met lidského snažení u nás."
Vizte též heslo "blahobyt".

Rada na závěr:
"Radím všem lidem českým, pokud dychtí po poznání ve věcech češtiny; učte Turky, Senegalce, Tamily a Baškirce jazyku českému a naučíte se tak od nich česky. Ne česky mluvit, to už jakžtakž umíte; ale vnímat češtinu, a hlavně a především trochu přemýšlet o češtině."

10 09.11.2019

Pokud si dobře vzpomínám, četla jsem Hodiny poprvé v době, kdy jsem o Virginii Woolfové věděla jen málo a z jejích knih znala jen Flushe (za což vděčí korepondenci R. Browninga a E. Barrettové).
Od té doby jsem s velkým potěšením přečetla téměř všechna autorčina díla přeložená do češtiny. Přesto si nejsem jistá, jestli to mělo na mé dojmy z Hodin zásadnější vliv. Spíš pro mě zůstávájí svébytnou knihou, v níž jsem při nynějším čtení nejostřeji vnímala motiv "osvobození se", touhy po odchodu z okolností, do nichž se člověk necítí patřit, které přijímá omylem, jemným nátlakem, (zdánlivou) nevyhnutelností. To je pro mě osobně zajímavé téma, v prvním hnutí mám sklony vidět je jako pokušení, příbuzné té svůdné a popohánějící iluzi, že hluboká láska je ve skutečnosti snadná, jen když najdeme tu správnou osobu. Že pocit smyslu, pokojné srdce, je záležitostí takových a takových životních podmínek, které je tedy potřeba získat. Možná bych spěchala říct, že proti tomuto pokušení je nutné bojovat - kdybych ovšem neviděla, že právě to postavy v knize dělají. Bojují proti svému pocitu, že nežijí správný život - svůj život. Zkoušejí proti němu bojovat drobnými i většími ústupky, vnějším přizpůsobením se, vnitřním povzbuzováním a horečným oceňováním toho, na čem "by jim mělo" záležet. Ale nejsou šťastnější. Manévrovací pole pro možnost vybudování opravdu nosného, a ne jen zdánlivého souladu jim omezuje duševní nemoc či slabost, ohlušující očekávání okolí, nedostatek otevřené komunikace, snad i křehkost povědomí o vlastní identitě.

10 27.08.2019

Film jsem sice nikdy neviděla, ale knížku jsem už jednou nebo dvakrát četla v mládí a je asi nemožné zapomenout hlavní obrysy jejího děje a vyústění - zařízne se do vás hluboko.

Přesto pro mě byla znovu velkým překvapením, pozitivním literárním překvapením. Zapomněla jsem totiž úplně, jak perfektní volbou byl vypravěč "náčelník" Bromden. Inteligentní a neuvěřitelně pozorný, citlivě vnímající skryté proudy a nálady, zobrazuje je formou svých inženýrských vizí - podivných, ale srozumitelných metafor, vypovídajících i tam, kde by obyčejná slova nestačila. Hlavnímu hrdinovi nevidíme do hlavy, jeho vnitřní prožívání situace nám zůstává ukryto a sledujeme téměř jen to, co on si přeje, aby jeho diváci sledovali. Právě díky náčelníkovi sem tam nahlédneme za oponu a pocítíme závrať a bázeň před tou smrští, která se v něm musí odehrávat. (Snad to nebude rouhání, když napíšu, že jsem si vzpomněla na biblickou scénu v Getsemanech.)

A ještě jedna věc mi od posledního přečtení vymizela z paměti - nebo jsem ji tehdy tolik nevnímala. Překvapilo mě, jak silně je zde tematizována sexualita, ničivé následky narušení vztahu mezi mužem a ženou - v partnerství i mateřství, v náznaku snad i generalizovaně, ve společnosti.

10 19.06.2019

Pěkně zpracovaná vzdělávací knížka, umožňuje "víceúrovňové" využití - dvouleťačka hledala na obrázcích myš a sem tam něco pojmenovala, s předškolákem jsme pročetli a propovídali texty a obrázky, devítiletá na vlnách inspirace naplánovala aktivity v terénu. A poučená dospělačka rozšířila téma o další aspekty: práce s botanickým klíčem, trénink vyhledávání na internetu, ochutnávání jedlých planých rostlin, prohlížení kdečeho pod mikroskopem, analýza stavby hmyzího těla za účelem co nejvěrnější entomologické ilustrace, zvyšování fyzické kondice během lesních pochodů a protože výchova mladého člověka nesmí pominout ani uměleckou složku - výuka pískání na trávu :o)

10 20.05.2019

Nesnesitelná bezvýznamnost našich životů.
Když jsem před nějakou dobou četla Žert, byla to, na rozdíl od mých předchozích zkušeností s Kunderovými knihami, nečekaná a famózní trefa do černého. Tenhle zážitek už se s Nesnesitelnou lehkostí bytí neopakoval. Zůstaly sice zajímavé úvahy a kvalitní styl, který se mi dobře čte, ale osobně jsem se v knize nenacházela - když už, tak spíš v jednotlivostech než v celku. Připadá mi, že moje rezistence spočívá v nesouznění se "světem rozumu, skepse a ironie", jak jej nazývá autor doslovu. Kniha nahlíží lidský život především jako náš otisk ve vnější realitě, naše činy, rozhodnutí způsobující viditelné následky, (ne)záměrnou (dez)interpretaci naší osoby druhými. Uvažovat o závažnosti/bezvýznamnosti v tomto kontextu je určitě téma hodné pozornosti, ale považuju ho spíš za odvozené. Více mě zajímá život jako sebeutváření, budování něčeho platnějšího, určitějšího (i když nám samotným možná méně zřejmého) a nedotknutelnějšího, nezávislejšího na tom, co bychom mohli nazvat historií. Tam vidím prostor pro lehkost i tíži v čisté podobě, pro totální závažnost, z níž se žádnou relativistickou sofistikou nevyvlékneme, i pro osvobozující lehkost nesenou nadějí. Neúhybný požadavek odpovědnosti prostý i té nejjemnější nespravedlnosti; břemeno, které netíží.

10 24.03.2019

Pro mě bylo hrozivé už jen číst Wildeovo dílo, které zcela postrádá typickou lehkost a odstup. Tohle je vážné, váhu to má drtivou a ten kontrast ve mně vyvolává nesmírný soucit.

A ještě vím - a to bych rád
chtěl sdělit se všemi:
z hanebných cihel stavějí
žaláře na zemi,
a Bůh aby tam neviděl,
sepnou je mřížemi.

10 21.05.2018

Poslech gramofonových desek s povídkami Šimka a Grossmanna a představeními Divadla Járy Cimrmana formoval v dětství můj smysl pro humor, takže dodnes shledávám neodolatelně zábavným, když se totálně přepálené nesmysly pronášejí tónem a vyjadřovacími prostředky vzdělaného gentlemana.
Snad je to právě dětskými vzpomínkami, že se mi v této knize nejvíc líbily příběhy dobře známé a nejméně ty, které jsem neznala. Svou roli určitě hraje i absence hlasu Miloslava Šimka, od kouzla povídek neoddělitelného. Dokonce i když po tolika letech dětem předčítám nahlas, nedovedu to jinak než s jeho přednesem.

"Děti, ochutnejte Styblíka!" :o)

9 02.04.2019

Už tomu názvu se nedalo odolat. Myslím, že šťastní lidé jsou vděční. A že možná pracovat na svém postoji vděčnosti znamená i pracovat na svém štěstí.
Líbí se mi pohled Olivera Sackse na smrt. Kdysi jsem četla, že "dobrou smrtí", o kterou se naši předkové kdysi modlívali ke svatému Josefovi, by se dnes nejspíše mínila smrt náhlá a okamžitá, kterou sotva postřehneme. Rychle zmizet, nevědět - hlavně ne umírat. Nenechat smrt, aby nám zasahovala do života. Ale zdá se mi, že přicházíme o velkou hloubku a necháváme ležet ladem velký potenciál, když mermomocí bráníme smrti, aby nám zasahovala do života, aby nám každodenně pokládala tu důležitou otázku: Co je to dobrý a smysluplný život? A žiju takový?

9 18.07.2018

"Byly chvíle, kdy měl Leoš chuť poklepat sám sobě na rameno, jak to všechno zvládá."

Balabánovy povídky jsou o těch ostatních. Co si nemohou poklepat na rameno. (Ostatně i Leoš...)
Možná to chce mít už kus života za sebou, možná to chce čtenáře, kterého opustila iluze neomezené životní perspektivy a neočekává ráj na zemi. Který už ví, že mu běží countdown a pozemský ráj tam vpředu žádný není. Že jeho "vrchol života" bude uplácaný právě z toho někdy nezvládaného a ušmudlaného, neslavného, křehkého a ohroženého "nyní". Ale je v tom nějaká pravda. Něco skutečného. Jako když vyraší břízka na rozbitém paneláku. Naděje.

9 23.03.2018