Hanka_Bohmova - Příspěvky

Nesnesitelná lehkost bytíNesnesitelná lehkost bytíM. Kundera

Nesnesitelná bezvýznamnost našich životů.
Když jsem před nějakou dobou četla Žert, byla to, na rozdíl od mých předchozích zkušeností s Kunderovými knihami, nečekaná a famózní trefa do černého. Tenhle zážitek už se s Nesnesitelnou lehkostí bytí neopakoval. Zůstaly sice zajímavé úvahy a kvalitní styl, který se mi dobře čte, ale osobně jsem se v knize nenacházela - když už, tak spíš v jednotlivostech než v celku. Připadá mi, že moje rezistence spočívá v nesouznění se "světem rozumu, skepse a ironie", jak jej nazývá autor doslovu. Kniha nahlíží lidský život především jako náš otisk ve vnější realitě, naše činy, rozhodnutí způsobující viditelné následky, (ne)záměrnou (dez)interpretaci naší osoby druhými. Uvažovat o závažnosti/bezvýznamnosti v tomto kontextu je určitě téma hodné pozornosti, ale považuju ho spíš za odvozené. Více mě zajímá život jako sebeutváření, budování něčeho platnějšího, určitějšího (i když nám samotným možná méně zřejmého) a nedotknutelnějšího, nezávislejšího na tom, co bychom mohli nazvat historií. Tam vidím prostor pro lehkost i tíži v čisté podobě, pro totální závažnost, z níž se žádnou relativistickou sofistikou nevyvlékneme, i pro osvobozující lehkost nesenou nadějí. Neúhybný požadavek odpovědnosti prostý i té nejjemnější nespravedlnosti; břemeno, které netíží.

včera


Doprovázení na duchovní cestěDoprovázení na duchovní cestěA. Grün

Kdybych měla z této knihy vypíchnout jednu myšlenku, bude to důraz na neodlučitelnost duchovní cesty od uzdravování duše. Chtít jedno bez druhého je tu předkládáno jako nefungující - buď chceme duchovními prostředky "přeskočit" práci na uzdravování sebe a vlastního života, anebo marně doufáme, že při snaze stát se celistvou, plně lidskou osobností smíme vynechat náš obraz nejsilnějšího archetypu - Boha.
Autor se snaží předestřít cestu, na níž jedno pomáhá druhému, uzdravuje se vlastní sebeobraz, člověk se začíná plněji účastnit svého vlastního života a současně očišťuje svou spiritualitu od nefuknčních, únikových či falešných sebepotvrzujících prvků a skutečně začíná žít s Bohem. Právě kontakt se zdrojem života, objevení a prožívání života jako svého vlastního je tu klíčové. Vzpomněla jsem si při čtení na přednášku Kateřiny Lachmanové, na které jsem byla před dvěma dny a kde byla zmíněna kniha Můj život beze mne. Název přesně popisuje stav, který mnozí zažíváme jako denní rutinu, a je to špatná denní rutina. Tak to plánováno nebylo. Nebo z jiného pohledu, analogicky s Kantovými slovy: člověk je účel sám o sobě. Člověk je tu proto, aby se stal plně člověkem, plně obrazem Božím, jak mu odpovídá, jak byl zamýšlen a stvořen. Nelze ho umenšit na výrobní prostředek, na jednotku kolektivu, na sluhu hodnotnějších lidí, na předavatele genů, na plnitele historického poslání, na platícího konzumenta požitků a prožitků... a přesto se stále znovu vynořují tendence takto člověka pojímat a člověk se sebou stále znovu takto zachází.

Značná část knihy, zejména v první půlce, je bohužel psána pro mě nepříjemným způsobem. Vrší se zde jedna stručná věta na druhou, poučení na poučení, slova nemohou dýchat, významy se nemohou rozvinout. Připomíná to zhuštěné zápisky k odbornému tématu. V tom stísněném prostoru není místo pro emoce, pro zaujetí - je to poutavé asi tak jako řeč bez intonace. Občas ten hustý les prosvětlí mýtinka vlastní zkušenosti či úvahy více rozvíjející téma. To je osvěžující a podnět čtenáři je náhle mnohem silnější - úvaha o spiritualitě wellness vs. spiritualitě askeze, o rizicích neosobní spirituality, o čtení... V druhé části je takových míst mnohem více a text mě také mnohem víc oslovoval.

Provázanost mezi spiritualitou a terapií autor zajímavě ukazuje na diagnostickém pojetí obrazů Boha. Slouží mu jako nápověda k sebepojetí klienta - obraz Boha často koresponduje s vlastním sebeobrazem. V tomto smyslu může mít patologické příčiny například horování pro neosobní spiritualitu, což je téma, které je mi celoživotně velmi blízké (resp. jeho opak, tedy nesmírný, přímo konstituující význam intersubjektivity pro lidskou osobu):

"Jestliže jsme natolik fascinováni tím, že si Boha nelze představit a že ani o sobě samých si nelze vyvořit představu, pak si ani nevšimneme, že jsme vnitřně rozplizlí, a chybějící cit pro své vlastní bytí se snažíme odůvodnit nábožensky."

"Někteří lidé, kteří mají problém s osobní představou Boha, mají problémy i s vlastní osobností. Další lidé, kteří nejsou schopni vztahu, upřednostňují neosobní představy o Bohu. Tyto představy ale jejich vztahovou neschopnost neuzdraví, budou v ní naopak utvrzováni. Představa Boha, který je při vší nepochopitelnosti osobou, jež ke mně promlouvá, vedla v židovské a křesťanské tradici k vysoké kultuře osobnosti člověka a společného setkávání. Na nadarmo rozvíjí židovský filozof Martin Buber filozofii osobnosti: Člověk se stává Já skrze Ty."

"(Bibli) čteme vždycky se svými nevědomými představami o sobě. Ten, kdo všude naráží na zatracení a peklo, má o sobě často velmi pesimistickou představu. Biblické texty jeho tendenci k sebezatracování potvrzují. Proto nepomáhá o pasážích z Bible nebo o představách Boha jen telogicky diskutovat. Od představ o Bohu musíme v rozhovoru vždycky dojít k představám o sobě. Protom můžeme skrze práci na představě o Bohu proměnit i představu o sobě. Jedná se terapeutický proces, který vede nejen ke zdravější spiritualitě, ale uzdravuje také lidskou duši."

Podobně diagnosticky slouží konfrontace s Písmem. Jeden autorem uváděný příklad jde přímo na dřeň - jaké je naše první hnutí při čtení podobenství o dělnících poslední hodiny? Pociťujeme nespravedlnost? Úlevu? Hle, to se dostává na povrch, zač se skutečně pokládáme. Současně je Bible i prostředkem uzdravování, protože nabízí obrazy, které o nás mluví pravdivě, vyvracejí naše rozbitá sebepojetí a staví nás zpět na naše místo. Ale ani číst Bibli není jen tak samo sebou:

"Vždycky se ptám, co hosté v posledních letech četli. Ten, kdo čte, cítí puls života. Mnozí lidé jsou příliš líní na to, aby četli knihy. Knihy podněcují vnitřní obrazy, zatímco sledování televize nás otupuje obrazy. Mnozí lidé proto potřebují nejdříve rozvinout novou kulturu čtení. Jim bych neradil, aby rychle sáhli po Bibli, především ne tehdy, pokud čtení Bible považují za náboženskou povinnost. Srdce se musí nejprve hojnou četbou otevřít, aby do něj mohlo zapadnout semínko Písma svatého a rozvinout v něm svoji uzdravující sílu."

18. března


SrdceSrdceE. De Amicis

I já jsem se s knihou poprvé setkala v dětství, šlo o prastaré vydání zřejmě od dědečka, profesora literatury. A nějak mi k němu ta kniha sedí, pamatuju si ho jako ušlechtilého, vzdělaného, velmi laskavého a hluboce přemýšlivého pána.

Vícekrát se tu opakuje, že jde o knihu dojemnou. Dojemná je zranitelná otevřenost, s níž se zde předkládají hodnoty, na mnoha místech text nabývá podoby vyznání. Pro mě nejpozoruhodnější je právě tato totální absence cynismu. Takovou knihu je možno napsat a vydat jen ve speciálním společenském ovzduší, v ovzduší široké a pevné společenské shody na životních hodnotách, kde nemusíte zaujímat zlehčující pózu, abyste veřejně obstáli. (Jestli chcete protipól atmosféry v knize, navrhuji nějakou konverzační komedii Oscara Wildea.) Jednotlivými kapitolami to zní neustále: lidé z nejrůznějších společenských tříd a prostředí se navzájem v úctě přijímají, uznávají stejný pohled na pravdivost, čest, statečnost, pracovitost... Jistě je zde pro účely výchovy vykreslen idealizovaný svět, ale řekla bych, že snad odráží zčásti ducha mladého státu, vznešeně chápané občanství blížící se smyslu rčení "noblesse oblige".

Silný dojem jistě zanechá i živě podaná konfrontace s bídou, nemocemi, nevzdělaností. Vedle osobní dobročinnosti je vyzdvižen právě přístup státu, snaha o pozvednutí obyvatel, péče o znevýhodněné. Může se nám to zdát trochu moc institucionalizované (pro mě hrozivá představa všech těch ústavů), ale všechny instituce jsou v této knize sympaticky zalidněny postavami pracujícím láskyplně, obětavě a s vědomím závažnosti svého poslání.
Při čtení mi přišlo na mysl, že ve stejné době, ve stejném městě se mladým lidem z ulice věnoval Don Bosco. Kniha působivě vykresluje vědomí nedobré situace a touhu z ní mladé lidi dostat, přesně tak, jak to známe z biografických příběhů tohoto velkého patrona dětí a mládeže.

18. března


BolestBolestM. Duras

Trýznivé čtení. Autorka dokázala věrohodně zprostředkovat duševní stav na hranici sebezničení, cizost všeho, co je vně jejího světa bolesti, pocit provizoria, nejednoznačnosti prožívaného času, kdy si pud sebezáchovy vynucuje nějaký pevný bod proti stále se štvoucí naději. Silně se mi vryly momenty, v nichž je konfrontována se sebevědomými, spokojenými a necitelnými ženami-důstojnicemi, jde z toho mráz po zádech, ačkoli je vše podáno jakoby mimochodem (vždyť za těchto okolností nemůže nic jít jinak než mimochodem). Pak téměř pokojný, klinický odstup v druhé části knihy a při načrtnutí budoucnosti podstatná změna pohledu, jímž výpověď oddaně čekající partnerky zpětně získává komplikovanější, bohatší vyznění.

09. března


ZamilovanostZamilovanostW. Müller

Při úklidu jsem objevila své výpisky z této knihy. Jsou jich dvě stránky, takže bez ohledu na dávno zapomenutý celkový dojem jsem jistě autorovy úvahy považovala za užitečné a troufám si zpětně přidělit čtyři hvězdy.

Je to vždy zvláštní a hluboká, pohled měnící zkušenost, když se v nás dějí velké věci, které se vymykají naší kontrole. Může to být nemoc těla či duše, těhotenství a porod... Nebo jako zde, intenzivní a nadšená fascinace druhým člověkem, ne nutně v milostném vztahu - z období dospívání si možná leckdo vzpomene na zbožňovaný idol téhož pohlaví.
Autor píše o zamilovanosti z pozice psychoanalýzy, jako o příležitosti k plnějšímu uskutečnění sebe sama. To, co se v nás ozývá, není možné následovat a poddávat se tomu jaksi samospádem: mezi prsty by nám nezůstalo nic. („Dokud se budete vyhýbat cestě ‚dovnitř‘, láska pokaždé znovu vychladne.“) Není ani správné před takovou zkušeností strachy zavírat oči a snažit se ji zašlapat do prachu. Je potřeba pozorně naslouchat.

„Nesplněná přání, která pramení z vašeho nitra, si volí milovaného člověka, aby na sebe jeho prostřednictvím upozornila. Tento člověk má něco, co dává do pohybu vaši nenaplněnou stránku. ... Má vás to postrčit, abyste věnovali pozornost svému vnitřnímu životu a jeho uspořádání.“

06. března


Opojení z proměnyOpojení z proměnyS. Zweig

U Zweiga mě vždycky znovu překvapí a přivede k úžasu, jak hluboko je možné dojít při zkoumání stavů člověka. Jeho postavy jsou skuteční lidé, ne umělé, neuvěřitelné konstrukce, ani prázdné nádoby dirigované do svých akcí autorem. Sledujeme jejich prožívání a připadá nám důvěrně známé, tak jemně, tak propracovaně jsou vykreslena i ta nejmenší hnutí a pocity.
Kniha vposledku ukazuje zlomenost, vnitřní rozklad obou hrdinů. Ferdinandovi je věnováno méně prostoru, ale cítíme a chápeme (jakkoli s ním můžeme nesouhlasit a může nás pohoršovat) zoufalý hněv člověka, který nemohl a nyní už ani nechce naplnit svůj potenciál. Namísto toho hledá zkratku, jak se domoci chtěného. Neobstát ekonomicky, na poli vlastní práce, bývá pro muže obzvlášť tvrdá prohra, mnohdy životní prohra. Není divu, že může vést ke zpochybnění celého konceptu pravidel hry.
U Kristiny je vyprávění rozvinutější a bohatší. Jak jsem ji během celé knihy sledovala, zdálo se mi, že jejím neštěstím je nedostatek skutečného zabývání se sebou, skutečné reflexe. Vidím ji především reagovat na okolí. Když si při konfrontaci s radikální změnou prostředí intenzivně klade otázku "Kdo jsem já?", připadá mi, že si ji klade poprvé. V přechozím období života neměla a nevydobyla si prostor pro své vlastní já, byla postrkována prostředím, bídou, povinnostmi. Ani během "dovolené" se ale k přemýšlení nad odpovědí nedostane. Opět je jen strhávána prostředím, tentokrát prostředím svůdně hýčkajícím a bezstarostným. Návykově bezstarostným. Nikoli osud, "vnitřní zákon", na který se odvolává, ale právě tento nedostatek kořene, vlastní identity, okolo níž by mohla uspořádat svůj život a dát mu smysl, ji ponouká k hněvu, odsuzuje k nenávisti a nedovoluje jí vyrovnat se s vědomím, že nemá tolik, co jiní. Nevěřím, že by otevřený konec mohl vyústit v Kristinino a Ferdinandovo štěstí, nevěřím, že by ve svém stavu byli nějakého štěstí schopni.

04. března


Profesor Ulipispirus a jiné pohádkyProfesor Ulipispirus a jiné pohádkyT. Špidlík

Jemné příběhy, podobenství přibližující důležité otázky sebevýchovy, očišťování srdce, duchovního boje, chcete-li. Komu jinému je především zprostředkovat než dětem? Dospělí mají někdy tendenci děti v této oblasti podceňovat, snad extrapolací vlastní otupělosti, snad z rozpaků, jak o takových tématech mluvit, snad ze zahanbení, že by měli jako pijáci vína kázat vodu. Cítíme se nesví, když máme otevřeně mluvit o dobru a zlu v nás. A tak raději nepouštíme ty malé tvorečky za hranice lehkonohého světa zábavných dobrodružství kořeněných chytlavými hláškami. Je to škoda.

04. března


Soukromý život Heleny TrojskéSoukromý život Heleny TrojskéJ. Erskine

Studium soukromého života Heleny Trojské mě vyčerpávalo, koho by také nevyčerpávala příliš dlouhá návštěva v rodině, kde jeden proti druhému především bojuje. Humor níže zmíněný je dosti specifický - nepředstavujte si situaci, kdy si dvě osoby něco řeknou, následně se úlevně zasmějí a vy máte chuť se smát s nimi. Ne, zde vtip slouží jako zbraň, k ubližování druhému, a nesměje se nikdo.

Helena v jednom místě moudře říká, že "nic není na světě pevné, pokud nejsme pevní sami".
Platí to o ní, platí to o jejím manželovi a platí to i o jejich pochopitelně opozičně naladěné dceři. Helena měří svět intenzitou prožitku, místy to nabývá až podob poruchy osobnosti, ta potřeba vzrušení a dramatu, pociťování emoční plochosti, občas eskalace situací pod záminkou krajní upřímnosti. Neschopnost nahlédnout, že její východisko (romantikou se dá všechno omluvit) může být mylné, že autentický ještě nemusí znamenat správný, odpovídající realitě, a pravděpodobně také neznamená, když působí tolik utrpení. Vždycky je podezřelé, když člověk hlásá pravidlo, ale svůj případ z něj vyjímá:

"Většina lidí si myslí, že může bez obav jednat, jakmile má pocit, že je v právu. Po několika pokusech jsem došla k závěru, že právě když jsme si nejvíc jisti, že jsme v právu, měli bychom být raději opatrní. Je totiž pravděpodobné, že jsme něco přehlédli. V lásce si nemůžeme pomoci - ale mám teď na mysli všechno to ostatní."

Menelaos je hnán touhou nedostat se do řečí, vyhnout se problémům, a také frustrovanou bezmocí vůči své inteligentní a v manipulacích zběhlé manželce. A Hermiona trpí amébovitostí svých rodičů a hledá záchranu v pevném životním řádu, který ji vede až k nemilosrdnosti.

Jde o ubíjející četbu jak z análů manželské poradny. Možná je autorským záměrem, možná jsme opravdu pozváni prožít únavu a malost, tu tlustou, dusivou deku nefunkčních vztahů nezralých osob. Ale Erskinova předmluva mě naladila na něco jiného. V samotném závěru knihy nabrala atmosféra trochu na lidskosti, když aspoň sem tam někdo vystoupil ze své soukromé varianty egoismu.

Přesto by to mohla být dobrá kniha na tři hvězdy - i Mersault, Werther nebo "dítě svého věku" mi byli protivní jak tříska v palci, ale své hvězdičky si zasloužili. Musím ovšem ubrat bod za formu. Kniha se odehrává prakticky celá v přímé řeči, občas to vede až k legračním situacím, kdy se postavy na scéně obměňují na základě toho, že jeden zaslechne hovor ostatních (jdu takhle zrovna kolem). Na můj vkus to je velmi doslovná přímá řeč - osoby nám doslova přednášejí, co si o nich a o druhých máme myslet, vyprávějí o všech souvisejících událostech (až jsem si vzpomněla na cimrmanovské "Víš, to bylo tak..."), téměř nic nevyplyne mezi slovy. Pro mě to bylo většinu času nudné, ploché a neživotné. V závěru jsem uvítala i nějakou tu nepřímou řeč a trochu napětí ponechaného konečně čtenářově fantazii.

21. února


Ohromné maličkosti / ObranyOhromné maličkosti / ObranyG. K. Chesterton

K panu Chestertonovi mám ambivalentní vztah. Kdybych ho - tak, jak si o něm tvořím obrázek například i z této knížky - viděla za oknem blížit se k mému bydlišti, zamknu, zatáhnu záclony a schovám se pod stůl pro případ, že by mě snad mínil navštívit. Bojím se, že z čtvrthodinové expozice téhle akrobatické tepající (to je sofistikovaný dvojsmysl!) energii bych se zotavovala půl roku.
Ovšem opatrně dávkován, to je jiná, tak mi prospívá. V klidu si doplním vysvětlující poznámky ke všem nevyváženostem, z bezpečné vzdálenosti přeberu jeho slova, rozdělím na hromádky a vyzobu to aktuálně užitečné. A vůbec nejlépe ho snáším tam, kde je pevněji svázán tématem, jeho životopisy svatého Tomáše a svatého Františka jsou mi nejmilejší.

Je ovšem možné, že by v přímém kontaktu dokázal být jemným a ohleduplným návštěvníkem, kdo ví. Každopádně je mi na něm vysoce sympatická jedna věc, kterou prokazuje i v těchto textech - umí se strefovat sám do sebe a nijak zvlášť se tomu nevyhýbá. Existuje příznačná (i když nedoložená) historka, podle níž na výzvu jakéhosi listu literátům, aby se vyjádřili k tomu, co je na světě špatně, odpověděl "Dear Sir, I am." Je v tom jeho typická pokora i poťouchlost a smysl pro efekt, něco jako nečekaně odpálit petardu - třeba někdo překvapeně zvedne hlavu, zarazí se, zpozorní, co se to děje. Zpozornět vůči zdánlivě samozřejmému - o to tady jde.
A pokora? Osobně sice nemám ráda pozdvižení, ale bez ohledu na formu - kdo tohle o sobě řekne nahlas a míní to vážně? Podobenkami halasných kritiků, kteří nepřipustí vlastní chybu a vyžadují osobní nedotknutelnost, by se dalo tapetovat Hlavní nádraží.

Vybrala jsem dva úryvky, které mě v těchto časech zvlášť oslovily, první se nese ve vážnějším, analytickém duchu, druhý, no ano, ten pracuje s petardami:

"Ten, kdo činí slib, si dává sám se sebou schůzku za určitou dobu na určitém místě. Nebezpečí tkví v tom, že ji třeba sám nedodrží. A v moderní době tento strach z vlastního já, ze slabosti a proměnlivosti vlastního já nebezpečně vzrostl a je základem námitek vůči slibům jakéhokoli druhu. Moderní člověk by nikdy nepřísahal, že spočítá listy na každém třetím stromě v Holandské ulici; ne proto, že je to bláhové (dělá mnoho bláhovějších věcí), ale proto, že je hluboce přesvědčen, že než se dostane k třistasedmdesátému listu na prvním stromě, bude nadmíru unaven a bude si chtít zajít domů na čaj. Jinými slovy, bojí se, že se stane, abych použil běžného, ale hlavně významného úsloví, jiným člověkem. ... Jsou to právě tato zadní vrátka, vědomí, že se naskýtá možnost úniku, co dnes znehodnocuje každou radost. ... Ale určitě, dřív nebo později, vyšlehne z přístavu k nebi plamen oznamující, že vláda zbabělců skončila a že člověk pálí své lodi."

"Někdo by mohl napsat zajímavou báji o člověku, kterému se dostalo jako požehnání či kletby koperníkovského zraku a který viděl všechny lidi na zemi seskupené jako piliny kolem magnetu. Bylo by jedinečné, kdybychom si představili, jak jinak by asi vyzněla řeč agresivního egoisty, který hlásá nezávislost a zbožnění člověka a visí přitom z téhle planety za podrážky."

18. února


Tyranie: 20 lekcí z 20. stoletíTyranie: 20 lekcí z 20. stoletíT. Snyder

Příručka první pomoci - stručná, jednoduchá, konkrétní. Pro hlubší porozumění je potřeba přečíst si něco rozsáhlejšího (třeba od téhož autora). Příručka slouží k tomu, abychom, až nadejde čas, bez zbytečného prodlení vykonali ty správné a potřebné pohyby vedoucí k záchraně.

Intuitivní, pudové reakce často nejsou prospěšné, právě naopak. Platí to pro tonutí (zběsilé plácání kolem sebe), pro partnerské krize (když ty jsi takovej, tak já budu taky taková) i pro jiné životní situace. Řešením je osvojit si a nacvičit efektivní způsob jednání. Ctnost, i občanská ctnost, není vrozeným talentem - je to návyk jednat správně. A návyk se musí pěstovat. Neintuitivní reakce se musí připravit předem. Nestačí být o její rozumnosti z hloubi duše přesvědčen (je možné, že řadě čtenářů autorovy myšlenky nepřinášejí nic nového, stejně jako řada čtenářů příručky první pomoci nestrne v úžasu nad informací, že lehčí popáleniny chladíme). Je potřeba si budoucí jednání nazkoušet a zautomatizovat. Pod tlakem času, emocí, únavy či umrtvující pohodlnosti příliš často plodíme slova a skutky (či mlčení a nejednání), které sami za rozumné vůbec nepovažujeme.
Možná, že leccos z navrženého už teď sami děláme. Perfektní. Jen tak dál. Protože naše "bojová příprava" funguje současně jako prevence vypuknutí bojového stavu.

13. února


LogikomiksLogikomiksA. Doxiadis

"...ale možná si nakonec popletli skutečnost se svými mapami."

Za mých studentských časů jsme základnímu kurzu logiky a teorie množin přezdívali TEMNO. A o temnotě je i tento příběh, nezdráhám se říct existenciální drama, vzájemně zrcadlící světy psychologie, filosofie a matematické logiky. O temnotě, která je zhmotněním nejistoty - nevíme, co se v ní skrývá, mohou to být příšery. Je těžké jí čelit. Můžeme rozsvítit světlo. Můžeme vzít někoho za ruku.
Myslím, že člověk by měl být přeneseně schopen jednoho i druhého - rozsvěcet světlo rozumu všude tam, kde je to možné. A důvěřovat tam, kde se rozumem ničeho dobrat nelze. Kdo cítí, že si postoj důvěry nemůže dovolit, vyčerpá sebe i své okolí pokusy rozsvítit světlo všude. Všechno dostat pod kontrolu. Neponechat nejistotě ani jeden čtvereční centimetr živné půdy. Nebo omezí svůj život na výsek, který kontrolovat dokáže. Postaví zeď. Zavede kategorii věcí, o nichž nelze mluvit. Známe to z mezilidských vztahů - takové chování není symptomem zdravé racionality, ale pořádného vnitřního průšvihu. Konečná konfrontace s poznáním, že neosvětlená místa ze svého života nikdy, z principu, nevymýtíme, může pak mít fatální následky. Anebo může být tou příslovečnou temnotou před svítáním.

Po dlouhém a důkladném zvažování jsem přidala ještě pátou hvězdu.

12. února


Láska a přátelstvíLáska a přátelstvíJ. Maritain

Na základě názvu a obálky by si snad mohl čtenář (neznalý autora) myslet, že sahá po sbírce moudrých citátů vhodných do dívčích památníčků. Skutečný obsah knihy by ho pak nemile překvapil, i když poučení o romantické lásce by si, dle mého, památníčkovou popularizaci zasloužilo: "Je to přelud, jemuž podléhá nostalgie vlastní člověku, její iniciály jsou vyryté na všech stromech světa. Žije ze lži a iluze, je to přelud či zdání opravdové lásky. Naprosto upřímně si myslí, že zcela daruje sama sebe, ale toto darování není skutečné, nýbrž vysněné, je to ve skutečnosti pouze přestrojení, jímž náš duch přikrývá královským pláštěm žádost smyslů a jehož užívá náš druh k oklamání individua, aby dosáhl svého cíle. Pro člověka je dobré projít tímto plesáním - ale pod podmínkou, že tu nebude chtít setrvávat."

Jacques Maritain ve svém textu rozvíjí úvahy o přející lásce, inspirované myšlenkou své ženy Raissy. Rozlišují se zde dva druhy lásky přející - láska přátelská (přátelství), kdy se bytost dává druhému nepřímo, prostřednictvím darování svých dober, toho (a případně až všeho), co má. A láska pošetilá (láska), kdy bytost sebe samu, to, co je, dává druhému zjevně, doslova "ve vytržení" - její duše je odňata sama sobě a nechápe už samu sebe jinak než v druhém - druhý se stává jejím celkem.
Autor uvažuje o přátelské a pošetilé lásce k Bohu a jejich potřebnosti pro svatost a spásu, o mystickému stavu (který definuje jako život určovaný pošetilou láskou k Bohu) a kontemplaci, ať už se odehrává v kontemplativním či aktivním způsobu života. Závěrečná část je věnována stavu manželství, přátelské a pošetilé lásce mezi manželi a jejich (ne)slučitelnosti s pošetilou láskou k Bohu a pokrokem v mystickém životě, k němuž je v posledku povolán každý křesťan.

Zvláště mě zaujaly tři myšlenky: Několik odstavců o svatosti a o společenské podmíněnosti jistého způsobu svatosti, který spočívá "pouze" ve vezdejším životě v dokonalé přátelské lásce k Bohu, je "obyčejný" v tom smyslu, že není hrdinský (není žádáno - a tedy se ani nedává - Bohu extrémně mnoho), a má své místo především v pokojných křesťanských civilizacích. "Domnívám se, že jak se připozdívá a staré křesťanské civilizace se rozpadají, je pro masu lidstva stále obtížnější zachovávat lásku a věrnost až do krajnosti, žít v prostém stavu přátelství s Pánem a zalidňovat nebe světci, kteří "žili jako ostatní". Ale zároveň v duších, jež žijí ve stavu pošetilé lásky, cosi roste co do kvantity nebo co do kvality - jako náhrada, a bohatá náhrada za ztráty. ... Takový je můj názor. Už dávno jsem napsal, že jednou přijde den, kdy na světě budou moci přebývat jen zvířata nebo světci - velcí světci."
Druhé pozoruhodné místo obhajuje slučitelnost manželského stavu (včetně tělesného darování se partnerovi) s výlučnou pošetilou láskou k Bohu a s jejím svobodným rozvíjením se v postupujícím mystickém životě. Autor se zde opírá i o nekřesťanská svědectví mystiků judaismu a islámu. To, čeho se člověk vzdát musí, není ani manželství, ani žitá sexualita, ale pošetilá láska k partnerovi. Přestože příběhy osudové a do krajnosti oddané lásky mezi mužem a ženou námi rezonují a oslovují touhy spočívající v základu naší bytosti, chápeme asi snadno, že takoví milenci nejsou svobodní pro svého Boha - kde je tvůj poklad, tam je tvé srdce.
A nakonec velmi krásné vyjádření role přátelské lásky v manželství (a jistě nejen tam, ale všude, kde vládne důvěra a je pociťována zodpovědnost, v rodičovství, v přátelství) - člověk je přirovnáván k strážnému andělu svého protějšku, stává se "bytostí zasvěcenou dobru a spáse druhého".

12. února


Světová výstavaSvětová výstavaE. L. Doctorow

I já jsem začala knihu číst namlsaná autorovým Ragtimem - a byla trochu zklamaná, že jí chybí ta energie a překypující život, kterými mi Ragtime učaroval a které jsem cítila i v Jezeru potáplic.

09. února


Hacknutá češtinaHacknutá češtinaM. Kavka

Slovník u mě o Vánocích velmi příhodně zapomněla sestra, děkuji :o) Nad knihou jsem se pobavila, i když to není na jásání nad každou stránkou a k oprávněnosti superlativu "best of" by podle mě pomohlo trochu škrtat.

Vedle češtinářského zážitku jde o zajímavou sociologickou sondu. Nemyslím si, že poskytuje obraz české společnosti - na to podléhá příliš velkému výběrovému zkreslení. Kniha je spíš obrazem svých autorů, témat, o něž se zajímají, prostředí, v nichž se pohybují. A je to zvláštní svět. Nekonečné množství sexuálních obhroublostí doprovázejících legrační drsňáckou pózu "hlavně nevypadat, že mi na (ženách, mužích, partnerovi, sexu, těhotenství) nějak záleží". Mraky (aneb šest půlek, jak jsem byla poučena :o)) výrazů souvisejících s prací v korporátu, a přitom téměř žádný týkající se dluhů či nemocí. Nevěřím, že by neexistovaly. A jistě ani nejde o marginální témata pro hrstku zasvěcených. Ale ve světě toho nejlepšího z hacknuté češtiny prostě existenční problémy nepotkáte. Nejspíš proto, že tyhle věci se do statusů nepíšou.

Řada vydatných zdrojů slovníkových hesel mě v životě úplně minula (shánění sexuálního/životního partnera, alkoholické radovánky, Facebook, Twitter a jim podobní, chození do zaměstnání), takže se k příslušné slovní zásobě nemohu dost osobně vztáhnout. Ono je to znát: jinak vnímáte termíny teoretické, a docela jinak vám znějí slova, pro které vás hned napadá bohaté praktické využití.
U některých výrazů jsem kroutila hlavou, proč takovou vykopávku (starší než já) autoři zařazují do Češtiny 2.0, ale přesto mě obohatily, při doplňkovém pátrání v archivech časopisu Naše řeč (doporučuji) jsem se pravidelně dozvídala leccos zajímavého.

Předpokládám, že většinu čtenářů stejně jako mě zahřeje, když narazí na důvěrně známé slůvko, které není běžně používáno - a spokojeně se nad jeho kodifikací pousmějí. Ale největší potěšení mi působily novotvary neznámé, hravé, libozvučné a sofistikované (ideálně vše naráz), namátkou bych vyzdvihla (samozřejmě subjektivní) skvosty jako perkusivní údržba, fosilovna, hluchátka, lehativa, rybovolně, chlastánek, vlakuška, bzilión a godziliarda, líbítko (-ítka mám vůbec ráda, myšítko a kurvítko nejvíc), mlamoj, chlazaně nebo kapesní halucinace :o)

3,5 hvězdičky

06. února


Jsem AngličanJsem AngličanG. Greene

Pozdější úžasný Greene je v tomto románu už zřetelně k rozeznání, i když jde o jednu z jeho prvních knih. Její hrdinové se pohybují "v cizině", nejen v geografickém smyslu, a touhu po domově, kam by mohli patřit, po lidech, k nimž by mohli patřit, jsem vnímala jako jeden z výrazných motivů. Možná právě ona vyvolává tolik soucitu, soucitu k podvodníčkům, vyžírkům, dokonce k vrahům.

03. února


Ptáci, zvířata a moji příbuzníPtáci, zvířata a moji příbuzníG. Durrell

Začátek jsem četla s mírnými rozpaky, ale když Gerry poprvé vyrazil do přírody, dostavil se ten správný čtenářský pocit z poutavého vyprávění, přestože mě osobně zviřátka zajímají mnohem méně než třeba kytičky. A o rodině se dozvíme například to, že i světice mají své slabší chvilky:

"Jenomže hlemýždi na vejcích nesedí," vysvětloval Theodor. "Zahrabou je někam do vlhké půdy a nechají je být."
"To je ovšem ideální způsob, jak vychovávat děti," ozvala se maminka zcela nečekaně, ale z hloubi duše. "Škoda že vás nemohu všechny zahrabat někam do vlhké hlíny a jít si po svých."

Také mi při čtení této knihy - v sedmatřiceti letech! - konečně došlo, že Larry je TEN Lawrence Durrell! :o)

28. ledna


MacochaMacochaP. Hůlová

Jako když vás na rodinné či firemní veselici jeden obtížný účastník zatáhne do kouta a tam to do vás začne valit. Všechno. Kdybyste měli pomoct, nevíte ani, odkud začít, ale naštěstí pomáhat nemusíte, postačí vyslechnout tu stoku důvěrností - anebo léty vypilovanou sebeprezentaci? Na konci si gratulujete, že už to máte za sebou, a možná ve vás zůstane zárodek pochybností: Není něco podezřelého na tom, že můj život funguje, že jsem šťastná? Nějaký omyl? Hrůzy teprve přijdou? Nebo je to póza, kterou jsem oklamala i sama sebe? Nebo jsem prostě hloupá - blažená prostota?

23. ledna


Nepřátelé srdceNepřátelé srdceA. Stanley

K tomuto tématu mnoho užitečného řekli už pouštní otcové, ale dělí nás od nich jeden a půl tisíciletí, jejich zkušenosti se mohou zdát neaktuální, v některých kulturních okruzích jsou dávno zapomenuté. (Naštěstí máme třeba Anselma Grüna.) Komu vyhovuje američtější a ležérnější styl, pro toho může být určena tato kniha.
Nevýhodou je její straaaašlivááá zdloooouhaaaavost, zejména v první polovině. Dále je silně cítit, že autor píše jako muž pro muže, pro určitý typ mužů - způsob vyjadřování, vtípky a pomrkávání... čas od času sice explicitně osloví i ženy, uvádí příklady z jejich života, ale celkové ladění je zřejmé. Některým čtenářkám by mohlo bránit vztáhnout se k textu, nechat se zapojit do rozhovoru.
Dlužnictví jako model, který autor použil pro svůj výklad o destruktivních emocích, v sobě nese srozumitelný a výstižný popis, velmi návodný co do způsobu, jak tyto psychospirituální zátěže ve svém životě řešit. Za jeho univerzalitu a totalitu bych sice ruku do ohně nedala, ale to snad žádné zlo nenapáchá. Nedorozumění ovšem může působit nepřesnost v užívání pojmů. Například hněv není jenom pokažený postoj vůči druhým lidem (hněvivost), hněv obecně je emoce reagující na doléhající zlo-nespravedlnost a jako emoce je mravně neutrální. Ne každý prožitek hněvu je hříchem.

V závěru knihy se vyskytují slova, která bych nechala tesat do kamene:
"Pokud přesně nevíte, kde začít, mohu vás nasměrovat k někomu, kdo to ví: k lidem, kteří vás znají nejlépe, k lidem z vašeho bezprostředního okolí. K vašemu manželovi, manželce, dětem, rodičům. Právě na ně se denně valí to, co přetéká z vašeho srdce. Ti přesně vědí, kde byste měli začít. Jen se poptejte."

15. ledna


Literární pokleskyLiterární pokleskyS. Leacock

Víc mi sedí povídky absurdně praštěné než ty agresivně kousavé. Už notně jsem v četbě pokročila a stále jsem byla zklamaná, že to není zas tak dobré, ale při osudech A, B a C se rozjasnilo a druhá půlka knihy dojem v mých očích vylepšila.
Naneštěstí jsem se vícekrát přistihla při tichém přání, ať už toho pan spisovatel nechá, že nápad je skvělý, ale ať už do toho nereje, ať už to dál nerozvíjí. Což asi nebyl autorův záměr.

Edit: Trestuhodně jsem opomněla vyzdvihnout práci překladatele v místech, kde se autor dopouští slovního humoru:
"To je další prvek, který tomu dodává vznešeného lesku - Scotland Yard. Není ani ve Skotsku, ani se tam neměří na yardy, nýbrž spravedlivou měrou, a na to jsou spíš metři než malí jardové."
"... lord Ronald upřel na pasažárku v loveckém kočárku pohled tak pohledný, až pohlednicovitý, že byl prostě k pohledání; naléhavější než ten dobyvatelský pohled mohla být už jenom nedobytná pohledávka."

09. ledna


Never more a jiné básněNever more a jiné básněP. Verlaine

Hudebnost veršů je patrná na první poslech, i v překladu dovedou znít úžasně, ale to mi k plnému potěšení nestačilo. Obsahově mě básně převážně míjely, tento druh citlivosti-citovosti-smyslovosti mě příliš nezasahuje.

09. ledna


Černá zem: Holokaust - historie a varováníČerná zem: Holokaust - historie a varováníT. Snyder

Od dětství si nevzpomínám, že by se mi kvůli něčemu zdálo tolik příšerných snů jako kvůli této knize.

Při četbě jsem si mimo jiné vybavila dříve čtený rozhovor s odborníkem na genocidy, který upozorňoval na naše zkreslené vnímání holokaustu, vyvolané jinak chvályhodným šířením svědectví přeživších. Dnešní posluchači nabývají útěšného, ale nebezpečného dojmu, že pomoc byla běžná, že lidé v těchto situacích obstávali - a tedy že i my bychom obstáli. Každý z přeživších přece mluví o těch, kteří mu pomohli. Staví to nepravdivý obraz jakéhosi "zla zvenku", kterému normální slušní lidé každý podle svých možností vzdorují. Nepravdivý, protože v reakci na žádost o pomoc "většina Židů byla ve většině případů odmítnuta a zemřela".

V konfrontaci se současnou záplavou mainstreamových knih o osvětimských knihovnicích a spol. také vyvstanou jako tím důležitější argumenty, kterými autor podkládá svůj názor, že Osvětim je sice pohodlným, ale nikoli nejvhodnějším symbolem holokaustu.

Nejcennější je pro mě autorovo zdůraznění, že to, co skutečně mělo sílu k odporu, byla instituce-stát, fungující koncept občanství, dokonce i v případě států, které byly svým Židům nepřátelské:

"Celkově bylo zabito asi sedm set tisíc Židů s občanstvím států, jež byly spojenci Německa. Přeživších však bylo víc. To stojí v dramatickém kontrastu k územím, kde došlo k destrukci státu: zde byli zabiti skoro všichni Židé."

"Nizozemsko bylo unikátní tím, že se tu po začátku německé okupace konaly veřejné demonstrace proti zavedení protižidovských zákonů. Pronásledování Židů nemělo v Nizozemsku skoro žádnou podporu veřejnosti. A přesto hrozila nizozemskému Židovi smrt se skoro třikrát větší pravděpodobností než francouzskému."
Důvod?
"Nizozemsko bylo z několika důvodů v rámci západní Evropy nejbližší analogií zón bezstátí."

"Francouzi nahnali Židy bez francouzského občanství do táborů. Němci měli zájem tyto lidi převzít, ale jedině tehdy, pokud je monou brát jako jedince bez státní příslušnosti. Německá zlovůle - a to je podstatné zjištění - se zarazila před cizím pasem: nacisté sice mohli věřit, že státy jsou jen umělé výtvory, nicméně nikdy se nepustili do zabíjení Židů, dokud napřed neproběhla destrukce států anebo se státy svých Židů nezřekly. Například Francouzi tak sice byli ochotni pozatýkat i Židy z Maďarska a Turecka, ale Němci by si je nedovolili zabít bez souhlasu maďarské a turecké vlády. Židy s polským a sovětským občanstvím Němci vraždili bez zábran, protože jejch státy považovali za neexistující. Stejně tak bylo Německo ochotné převzít k povraždění francouzské Židy, ale výhradně za podmínky, že francouzské úřady nejprve tyto lidi zbaví státního občanství."

Odnesla jsem si z knihy závěr, že nebudeme-li si o sobě namlouvat kdovíco a uznáme, že o většině z nás platí "člověk je lidský pouze v lidských podmínkách", pak tedy musíme chránit, posilovat a tříbit společenské uspořádání, které nás nebude vystavovat pokušením, v nichž bychom nedokázali obstát.

07. ledna


Problém SpinozaProblém SpinozaI. D. Yalom

Můj obvyklý problém s tímto autorem - didaktické pasáže z toho příliš trčí a postavy mi často připadají jako neživotné ilustrace výkladu. Pokud jde o filosofický náboj knihy, mé pocity hezky vystihl komentář uživatele Misericordia ke Spinozově Etice (https://www.databazeknih.cz/knihy/etika-29595 ), na který jsem narazila pár dní poté. Filosofie samoty a totality. Takový přístup může být psychologicky cenný k vyvážení jiných extrémů (například závislosti na druhých), ale postačující není, lidskou existenci neunese. Lidská monáda je nelidská.

02. ledna


RevizorRevizorN. V. Gogol

Úlevné zajásání úplatkáře, aktuální vždy a všude: "Sláva na výsostech! Bere peníze... Teď už to snad půjde hladce."

Doslov trefně cituje Gogolovu reakci na kritiky stěžující si, že takovým nepěkným zobrazováním společnosti by mohl lid dospět k pochybnostem o vykonavatelích státní správy: "Prý 'Lid asi začne mít špatné mínění o svých představených!' Lid asi uvidí své představené poprvé tady, v divadle - když ho doma nějaký bídák hejtman dostane do drápů, toho si lid samozřejmě nevšimne, to si uvědomí teprve, až když přijde do divadla. Zřejmě se domnívají, že lid je hloupější než kus dřeva."

02. ledna


Dopisy sv. Františka Saleského I. částDopisy sv. Františka Saleského I. částS. F. Saleský

Nechala jsem si tenhle svazeček, který jsem ukořistila v kostele u salesiánů (kniha vyšla pouze pro vnitřní potřebu řádu), především jako "duchovní potravu" pro období letošního adventu. Františkův přístup kombinující důvěru ve vnitřní svobodu s radikálním zaměřením na Boha mi připomíná, a v jeho korespondenci obzvlášť výrazně, Augustinovu slavnou maximu "miluj a čiň, co chceš". Ta může být snadno chápána zavádějícím způsobem, nakolik jsme si dnes zvykli vykládat slůvko "láska" všelijak. (Třeba že je žádoucí to, co je doprovázeno povznášejícími pocity, a zbytek nemá cenu.) František se vyjadřuje mnohem jasněji, když říká, že chceme-li být svatí podle své vůle a podle svých představ, nebudeme svatí nikdy. Augustinovo "miluj" je Františkovo "dej s přesvědčením a srdečně absolutní primát Boží vůli". A potom, když v jednotlivých životních situacích a setkáních, do nichž tě Bůh staví, osvědčuješ lásku a pokoru, neulpívej na umělých pravidlech, protože láska nezná metodu. Je to velmi pokojná, zdravá a praktická nauka, která se hodí pro život člověka jakéhokoli stavu před čtyřmi sty lety stejně jako dnes.

Kniha neobsahuje ani jeden dopis svaté Janě Františce de Chantal, což mě trošku zklamalo a vzápětí donutilo pátrat po internetu a nevypátrat sice žádný český, ale aspoň anglický výbor (Francis de Sales, Jane de Chantal: Letters of Spiritual Direction). Několik v něm obsažených listů adresovaných Janě dýchá toutéž úctyplnou, svobodnou a přitom soustředěnou atmosférou jako tento český překlad. A s ohledem na Janino a Františkovo speciální přátelství navíc i obrovskou otevřeností (patří do "duchovního doprovázení" vyprávění o blbnutí s dětmi? :o)) a vřelostí, péčí o vzájemný vztah. Obojí může být neznalému čtenáři překvapivé, snad až nepatřičné - ale to je jenom náš problém, nás, kteří někdy máme tendenci představovat si svatost jako vážnou, stroze odlidštěnou, a přitom ona jediná je plně lidská.

02. ledna


Legendy o KristuLegendy o KristuS. Lagerlöf

Když jsem předčítala tyto příběhy svým dětem (6 a 8 let), navzdory náročnému jazyku i určité vážnosti obvykle ani nedutaly. Já si takto představuji jeden z prototypů výborné dětské knihy, otevřeně pracující s emocemi, v dobrém smyslu patetickou, nezlehčující, nechávající zlo plně dopadnout a dobro zázračně zazářit. Jdoucí skutečně na hloubku, poskytující příležitost k přemýšlení a rozhovorům. S exotickou vtahující atmosférou, s citem pro gradaci a pro kontrast. Jako krásný šperk oproti všem těm lehce načrtnutým a civilním moderním příběhům, které jsem spíše zvyklá s dětmi číst.

27.12.2018


Písně Vrbovýho proutku (eskymácká poezie)Písně Vrbovýho proutku (eskymácká poezie)*. antologie

K této sbírce jsem přišla legračním způsobem - z roztržitosti mi zůstala v ruce, zatímco jsem z knihovní police vytahovala jinou knihu básní. Zjistila jsem to až doma a při zběžném prolistování mě čekalo další překvapení: některé písně jsem poznávala, v jiném překladu jsem je četla letos v létě v Rasmussenově Cestě bílým tichem. Ve své přímočarosti, konkrétnosti a nezvyklých metaforách (který Středoevropan by přirovnal děťátko k hlaďoučkému kousku ledu?) jsou to opravdu zvláštní, přesto srozumitelné básně a překlad do směsi obecné a hovorové češtiny tomu ještě přidává.

na děti myslím
na svý ubohý děti
a všechno je takový tmavý
jak v kožený bundě

***

jak krotký zvíře sem šla mezi lidma
ale potom potom přišla ta zpráva
vo smrtelný ráně
vo rychlým útěku mýho syna
v divoký hory se proměnil svět
já vrávorám na strmým srázu

***

a já
já po něm nehodil harpunou!
ptáte se proč?
snad sem ho litoval toho tuleně
nebo snad proto že bylo tak hezky
a že se radoval ze slunce
stejně jak já

Zvlášť půvabné mi připadaly "hádavé" vztahové písně v závěru, spojené se zpěváckými souboji. Působí až jako karikatura, jak nepokrytě vykřikují, co my si na veřejnost netaháme.

27.12.2018


Farma zvířatFarma zvířatG. Orwell (pseudonym)

Znovu jsem četla Farmu zvířat - už jsem si nepamatovala podrobnosti a dcera mě požádala, abych jí vysvětlila některá místa, jejichž významem si nebyla jistá. A nemohla jsem se při četbě ubránit docela aktuálním asociacím. Od populárních pohrdavých poznámek na účet neefektivního "demokratického žvanění" a snah zrušit to či ono (jak rádi by i dnes někteří vyhlásili, že "diskutovat se již nebude") přes strašení namísto argumentů (návrat pana Jonese jako univerzální konečná odpověď na všechno, copak mi to jen připomíná?) až po bohapustou nestydatost dnešních Pištíků.

08.12.2018


Muž, který si pletl manželku s kloboukemMuž, který si pletl manželku s kloboukemO. Sacks

Příběhy těchto lidí uvedou člověka v úžas. Nesmírně se mi líbí úcta a empatie, s jakou autor ke svým pacientům přistupuje. Krásná je i jeho nepředpojatost a důvěra v úsilí organismu zachovat si identitu, vlastní lidskost - myšlenka, že ne vše vymykající se a ne vše zapříčiněné poruchou organismu je destruktivní a musí být odstraněno, a že snad ani není tolik potřeba zaměřit se na dřinu v oblastech, v nichž tito lidé selhávají, jako je nechat rozvinout (popř. i objevit) to životodárné, k čemu inklinují přirozeně. I když to není podle našich představ. Důležitější než vnějškové připodobnění "normálnímu člověku" je pokusit se nalézt jednotící, smysl-dávající princip, který ponese lidskou bytost tam, kde zdánlivě samozřejmé mechanismy chybí.

"... možná, že je to skutečně jenom fyziologie. Ale nemohu se zbavit dojmu, že když už musel mít záchvaty, pak si tento muž zařídil ty pravé záchvaty v pravou chvíli."

"Prokázala naprostou nezpůsobilost a neschopnost. Všechny ty testy nám bezpochyby spolehlivě ukázaly její nedostatky. O druhé straně mince, o jejím bohatství, nám neřekly nic. ... Tehdy, v tom jarním ránu, byla šťastná, ponořená do přírody. To nebylo jednoduché pozorování, třídění přírodních dějů: bylo to až vytržení. A já jsem pochopil, jak směšná jsou naše hodnocení: hledáme schémata a logické skládačky tam, kde máme hledat hudbu, příběhy, hry. Pak bychom našli lidskou bytost, která se chová přirozeně po svém vlastním způsobu."

08.12.2018


Dům o tisíci patrechDům o tisíci patrechJ. Weiss

Intelektuálně to bylo poměrně zajímavé, ale já prostě nejsem typ člověka, který by dokázal zpracovávat podobné fantazijní produkty. Každý máme své slepé skvrny - pro mě je nestravitelná (a hůř než nestravitelná) kulometná palba cílící na mé smysly a nižší pudy. Brakové literatuře takového druhu se vyhýbám úplně, s hodnotnějšími díly oděnými do tohoto hávu se otráveně peru, jak je patrné i z mých zdejších komentářů.

01.12.2018


Utrpení mladého WertheraUtrpení mladého WertheraJ. W. Goethe

Učíš nás lásce, která nehledá sebe.

To bohužel není citace z knihy, ale z jedné křesťanské modlitby. Kdyby to byla Wertherova myšlenka, neměl by pan Goethe o čem psát. Nebo by napsal úplně jiný příběh.
Romantismus je období, které by mi mělo být svými tématy blízké - příroda, vnitřní svět, vztahy. Ale pojímá je způsobem, který je mi prudce proti mysli. Období velkého klamu. (Já vím, každá doba má svůj vlastní.) Období velké projekce. Období sebestředného dítěte, které necítí a není schopno reflektovat své hranice. Období naivní důvěry v pociťované. Cit je všeospravedlňující, samospásný, nepotřebuje a nesnese ani zkoumání, ani usměrnění. A tak čteme naivní ódu na zelí a popis (jak to v závěru nazývá Lotta) nedůstojné závislosti na ženě. Protože všichni ze školy víme, jak to dopadne, musí se člověk v první části knihy trpce usmívat nad Wertherovým horováním proti neřesti špatné nálady a jak jí člověk škodí bližním - později se nijak nebude zdráhat škodit náladě svých bližních, dělat scény, obcházet kolem jako smutný duch, vyzobávat ze světa všechno negativní, jako předtím vyzobával všechno pozitivní. Kdepak, většinu času, kdy si myslíme, kdovíjak nejsme ušlechtilí, jsme prostě jenom spokojení, podotýká C. S. Lewis. Sebestředné děti. Ušlechtilost se pozná později, až spokojeni nebudeme.
Werther používá slova jinak než já. Láska... Velký klam těla, biochemický koktejl, který nás má přimět zplodit a k relativní samostatnosti vychovat potomka - to ještě není láska. Ani velký klam mysli, psychická přitažlivost, fascinace animou, prostřednictvím níž se naše nitro dožaduje uzdravení všeho zraněného a růstu všeho nezralého - ani to ještě není láska. Jsou to výzvy k jednání, nikoli útočiště k spočinutí. Velký klam je třeba prohlédnout. Láska... Láska pro mě neznamená zmocnit se druhého a nacpat ho do škatulek svých představ a požadavků. Právě naopak, láska znamená nacpat do ohrádky své vlastní ego, zavřít závoru a vytvořit tak prostor, ve kterém druhý může existovat takový, jaký je. A Wertherova sebevražda jako oběť z lásky? Další velký klam. Je to skutek krajního odepření se druhému, je to obvinění bez možnosti obhajoby, součást boje o moc - ať už jde o kontrolu (iluzi kontroly) nad druhým, nebo nad svým životem. Láska neničí, nerozvrací, nezmocňuje se násilím, lstí nebo alespoň symbolicky toho, co není dáno dobrovolně. Četla jsem v životě mnoho krásných filosofických či náboženských textů o interpersonalitě, o lásce. Budu se muset k některému z nich vrátit, abych si spravila chuť.

Hrdina knihy měl příležitost, kterou v životě dostane většina z nás - příležitost učit se lásce, která nehledá sebe. Místo toho ho slyšíme říkat a v život vtělovat: "Copak děti nesahají po všem, co vidí?"

29.11.2018


1 2 3 4 5 6 ... 14