Hanka_Bohmova komentáře u knih

Pro tu svědeckou hodnotu (jak píše Knišíl) si knihu schovám pro svoje dítka do dějepisu v deváté třídě. A jinak jsem si vypsala tohle: "Jen západní Evropa má asi o třicet miliónů víc obyvatel a téměř dvojnásobný hospodářský potenciál než Sovětský svaz. Přesto je v současné době oblastí až trapně zbavenou vlastní vůle, bez jakékoliv společné koncepce. Příčiny této bezmocnosti jsou výhradně v psychologické sféře. Lidé, žijící v blahobytu a osobní svobodě, ztrácejí zájem o společenské problémy, svoboda druhých a budoucnost jejich vlastní je zajímá méně než poslední modely aut, televizorů a ledniček."

Moc se mi líbilo, co psal v jednom narozeninovém blahopřání, protože podobný postoj k životu mám také: "...a jednou, až všechno bude skončeno, snad se o nás řekne, že jsme dali dobrý příklad. Já cítím, že by to nebylo málo."
Ferdinand Peroutka jistě dal dobrý příklad.

Knížku jsem četla na doporučení, ale vlastně nejsem cílová skupina. Díky svému svéráznému přístupu k životu jsem si zatím nezačala ani s chytrým telefonem, ani se sociálními sítěmi, sledováním videí/seriálů a dalšími záležitostmi, které autor přesvědčivě radí omezit či zrušit. A určitě s ním souhlasím, že když je všední den plný smysluplných činností, když má člověk na svém vnitřním obzoru nějaké zaměření či cíl, když si stihl vypěstovat autentické zájmy, když je sám k sobě pozorný a vědomý si svého bohatství... pak nezní nabídka digitálního světa moc lákavě.
Ovšem hustota toku informací v téhle knize je ubohá. Spolusedící v MHD po mně podezíravě pošilhávala, jakou rychlostí to obracím stránky :o)

Uhrančivě napsané, četla jsem se zatajeným dechem a valilo se to na mě jako nějaké zaříkávání.

Přinesla jsem knížku ke čtení dceři, a tak jsem si ji znovu přečetla i já. A znovu mě to mile vrátilo o čtvrtstoletí nazpět, k prvnímu přečtení a do dob, kdy se život teprve chystal v celé parádě.
Teď je pro mě zrovna jedna z těch chvil, kdy si člověk má (může-li) říct nahlas: týjo, jsem na svou životní cestu hrdá. A myslím, že mé tygřici se daří dost dobře :o)

Takové zábavné povídání o ničem, na divadle to asi působí lépe než na papíře. Dočetla jsem se, že Maugham tuhle hru napsal během první světové války ve Švýcarsku, když tam pod spisovatelským krytím pracoval pro britskou tajnou službu :o)

Hledaly jsme pro dceru do literatury nějakou ukázku z Lewise a kdekoli jsem knížku namátkou otevřela, tam jsem uviděla docela dobře použitelný text :o) Což mě nalákalo přečíst si ji zas po letech celou. Na svém tehdejším hodnocení neměním ani ň, pořád je to tak praktické, až to bolí. I když zezačátku mám tendenci nacházet neuvěřitelně trefné rady hlavně pro "ty druhé", ehm.

Můj drahý Tasemníku,
...Ještě musíme uvážit, jak tu katastrofu odčinit. Nejdůležitější je zabránit mu v činech. Pokud on nic neudělá, může o své lítosti přemýšlet, jak je mu libo. Pokud chce, ať o tom napíše knihu; i tím se dají zneškodnit ta semena, která Nepřítel zasadil do lidské duše. Ať dělá cokoli, ale hlavně nesmí jednat. Jeho zbožnost nám vůbec neublíží, pokud zůstane jen v jeho představách a náladách a pokud nepřipustíme, aby se dostala do jeho vůle. Jak jeden člověk kdysi řekl: opakováním se aktivní zvyky posilují, ale pasivní náklonnosti se oslabují. Čím častěji bude cítit a nejednat, tím méně pak dokáže vůbec jednat a tím méně pak bude dlouhodobě schopen něco cítit.
Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob

Cimrmanovo pedagogické drama jsem si naordinovala za odměnu - nejstarší dítko po devíti (resp. patnácti) letech domácí výuky postoupilo na gympl. Oživlé dřevo, separace průtokových poznatků, úleková fixace, týden pravdomluvnosti (včera nám to skončilo, už je vod toho pokoj), práce v kůlně a na pozemku, všechno jsem poctivě praktikovala. Jenom posilování nenávisti k potkanům selhalo, chová tři kusy, takový ošklivý a skoro bych řekla zlý, nepěkná věc. Ale učí se dobře, to nemohu říct :D

Když učím dějepis, snažím se s dětmi taky číst tehdejší texty. Leccos literárního se na tom dá vypozorovat (třeba si vyťukávat hexametry) a hlavně zůstane pocit, že to byli normální živí lidé jako my, ne jenom objekty z učebnice. Ke starověkému Řecku patří samozřejmě něco z Homéra - "zařval bolestí strašně, až kolem ječela skála" je ideální pro šesťáka. Z dramat jsme vzali Euripidovu Médeu, ale zdaleka největší úspěch měly tyhle vtipy :o)

Seiferta i Hrubína si člověk přečte pohodlně jinde. Almanach je cenný jako dokument opačného konce škály, různých hvězd akce "Pracující do literatury" a pod. Jednu hvězdičku za to dobré z obsahu, půlhvězdičku za fakt, že jsem se díky podnětu z knihy dozvěděla o úchvatné básni Krmička vepřů (a pak ji našla i v naší učebnici dějepisu).

Všem potomkům cpu Dědečka horem dolem, a Uleželé želé sama nemám v přečtených! Přitom:
"Vždyť to znáte - který dospělý
uleželé želé oželí?"

:o) Honem napravuji. Je to skvost na skvost.

"A s tou strašnou
školní brašnou,
ač se bráním,
už mě vedou
s tváří bledou
za vzděláním..."

Prostudovala jsem jenom obsah a recepty s určitými surovinami, proto řadím knížku mezi "nedočtené". Rozhodně doporučuju k přečtení předmluvu, reagující na rozkvět potravinářského průmyslu - však paní Seidlová už používá kostku Maggi nebo kypřicí prášek Dr. Oetkera. Cituje se zde futuristická vize chemika Bertholleta, tehdy sto let stará a očividně nenaplněná:

"...tak prý budou všechny obvyklé pokrmy z masa, mouky, zeleniny, nahraženy potravinami v továrnách komprimovanými v podobě malých pilulek, tablettek, kostek, kondensovaných šťáv a pod., které budou bez vůně, téměř bez příchuti a které bude moci každý nositi u sebe tak, jako se nosí v trubičkách neb lahvičkách malinké pilulky neb cukrátka. Následkem toho přijde kuchařské umění v zapomenutí a místo kuchyně se zavede chemická laboratoř (...) avšak dosud laboratoř nezatlačila kuchyni a než k tomu dojde, uplyne ještě mnoho času"

Na Neumannovy projevy papír byl, a pro Seifertovu poezii ne...

Kolem téhle knížky jsem postavila vyučování regionální geografie na druhém stupni. Člověka hned napadá tisíc souvisejících věcí, které by se daly připojit, vyhledat, takové texty mám ráda. Desetiletý odstup zase vybízí srovnávat, kam se situace posunula. A dcera si pochvalovala, že se učí o tématech, která zná ze zpráv.

Báječný soupis, připomněl mi tu Čapkovu povídku s volnými asociacemi. Kromě toho jsem pořád číhala, kdy se zas objeví dr. Kramář :o) Aspoň drobnou ukázku přidávám:

POMĚRY jsou pěkné. Na československých drahách a v úřadech jsou poměry neudržitelné. Národní a vnitropolitické poměry jsou rozhárané. Hospodářské poměry neutěšené. Nevíme, kam spějí ty neblahé poměry. Jsou panující a stávající.

MORÁLNÍ vítězství je naše, i když volební číslice vykazují jistý přesun.

ELEKTRICKÉ podniky. Viz: Zlořády a Neudržitelné poměry.

DLOUHOTRVAJÍCÍ potlesk. Viz: Dr. Kramář.
FRENETICKÝ potlesk. Viz: Dr. Kramář.
NEUTUCHAJÍCÍ potlesk. Viz: Dr. Kramář.
SOUHLAS hlučný. Viz: Dr. Kramář.
ZATŘPYTILA se slza v očích i otužilých mužů. Viz: Dr. Kramář.

Jaj, to byla blbina :o) Ale cíl dosažen, teď mám k meziválečné literatuře odškrtnutou kovbojku z Rodokapsu i romantický Večer pod lampou.

Nakonec jsem si mezi povídkami nevybrala žádnou, která by se pro moje účely hodila, ale marně jsem ten špalek domů netahala. Totiž - přiložená faksimile jednoho ze sešitů Krásného románu je úplně skvělá! Čtenářská poradna, seznamka, reklamy, zprávy ze šoubyznysu, dokonce grafologické poradenství (podle rukopisu je nedbalý, líný, neprospívá, nechte ho plavat :o)). Jen škoda, že text je zmenšený na hranici čitelnosti.

Četly jsme s dcerou kvůli dějepisu, šla jsem do toho s nulovým očekáváním a hlavně jsem chtěla vědět, proč se první poema jmenuje Oblak v kalhotách. Tak teď už to vím... to nevymyslíš :o) Kromě nevymyslitelných metafor se mi líbí, jaký to má drajv.

Slavte mě!
Velikost má je rovna máločemu.
Nad vším, co bylo,
hlásám "nihil".
Nikdy
nic nebudu číst, k čemu?
Knihy?
Nač knihy!

Zaujaly mě některé myšlenky o Kafkovi a také ta závěrečná, o možnosti návratu nacismu, nutí k zamyšlení.

P: Podívej, když jsem byl v Německu, tak jsem tam viděl takové ty newsreely, ty staré filmy, kde předváděli Hitlera.
U: No tak se řehtali samozřejmě. - Ovšem.
P: Oni se všichni smáli, poněvadž to neodpovídá stylu této doby, to je naprosto něco jiného, když tam viděli, jak gestikuluje a střečkuje a dupá. Tak je jim to směšné. Ale nezapomínej, že tenkráte ten styl byl poněkud jiný. Tenkráte to na lidi nějakým způsobem působilo. A vlastně to působilo i na nás. My jsem se tenkrát, když to Hitler dělal, nesmáli, víš.
U: My jsme se třásli. - Samozřejmě.
P: Nám trošičku přeběhl mráz po zádech, když jsme ho viděli, že jo...
U: No samozřejmě.
P: A já tedy bych viděl velikou příčinu toho, proč se nacismus už nemůže vrátit, v tom, že styl doby se změnil, že taková postava jako Hitler je dneska absolutně nemožná.
U: Hlavně pak protože je směšná.

Oslovilo mě na dvou rovinách. Jako rodiči mi běželo hlavou, co jsem za těch patnáct let řekla, a říkat neměla, nebo neřekla, když bylo potřeba říct, co jsem udělala nebo neudělala, kdy jsem byla zoufale nekonzistentní a tak dále. Naštěstí vztah není něco, co si sólo převalujem v hlavě, ale společné prožitky, práce a rozhovory, těch je třeba se ptát. Jenže autorovi žádnou dobrou odpověď dát nemohly.

Vedle toho vidím potřebu konfrontace (protože nespravedlnost, bolest), která je znemožněná (protože brutální přesila, manipulace, přezíravé mlčení). Klidně obecněji - mezi lidmi i společenstvími, mezi jedincem a společností. Za určitých okolností opravdu to jediné, co lze, je nedovolit protějšku zrežírovat komplet všechno. Aspoň ten list papíru vyrvat z jeho svévole. Takový maličký akt svobody a vztažení se po pravdě, spravedlnosti. I když to nikdo nebude číst. I když to nebude ani odesláno.
"Usvědčím tě a řeknu ti to do očí", říká Hospodin v 50. žalmu. Konfrontace je nevyhnutelná, lidských kliček jen do času, ať už to, co je pošle definitivně k ledu, nazýváme Bůh, Pravda, Skutečnost nebo jakkoli jinak. Velká posila, ale ne každému dostupná.