Hanka_Bohmova komentáře u knih

Od dětství si nevzpomínám, že by se mi kvůli něčemu zdálo tolik příšerných snů jako kvůli této knize.

Při četbě jsem si mimo jiné vybavila dříve čtený rozhovor s odborníkem na genocidy, který upozorňoval na naše zkreslené vnímání holokaustu, vyvolané jinak chvályhodným šířením svědectví přeživších. Dnešní posluchači nabývají útěšného, ale nebezpečného dojmu, že pomoc byla běžná, že lidé v těchto situacích obstávali - a tedy že i my bychom obstáli. Každý z přeživších přece mluví o těch, kteří mu pomohli. Staví to nepravdivý obraz jakéhosi "zla zvenku", kterému normální slušní lidé každý podle svých možností vzdorují. Nepravdivý, protože v reakci na žádost o pomoc "většina Židů byla ve většině případů odmítnuta a zemřela".

V konfrontaci se současnou záplavou mainstreamových knih o osvětimských knihovnicích a spol. také vyvstanou jako tím důležitější argumenty, kterými autor podkládá svůj názor, že Osvětim je sice pohodlným, ale nikoli nejvhodnějším symbolem holokaustu.

Nejcennější je pro mě autorovo zdůraznění, že to, co skutečně mělo sílu k odporu, byla instituce-stát, fungující koncept občanství, dokonce i v případě států, které byly svým Židům nepřátelské:

"Celkově bylo zabito asi sedm set tisíc Židů s občanstvím států, jež byly spojenci Německa. Přeživších však bylo víc. To stojí v dramatickém kontrastu k územím, kde došlo k destrukci státu: zde byli zabiti skoro všichni Židé."

"Nizozemsko bylo unikátní tím, že se tu po začátku německé okupace konaly veřejné demonstrace proti zavedení protižidovských zákonů. Pronásledování Židů nemělo v Nizozemsku skoro žádnou podporu veřejnosti. A přesto hrozila nizozemskému Židovi smrt se skoro třikrát větší pravděpodobností než francouzskému."
Důvod?
"Nizozemsko bylo z několika důvodů v rámci západní Evropy nejbližší analogií zón bezstátí."

"Francouzi nahnali Židy bez francouzského občanství do táborů. Němci měli zájem tyto lidi převzít, ale jedině tehdy, pokud je monou brát jako jedince bez státní příslušnosti. Německá zlovůle - a to je podstatné zjištění - se zarazila před cizím pasem: nacisté sice mohli věřit, že státy jsou jen umělé výtvory, nicméně nikdy se nepustili do zabíjení Židů, dokud napřed neproběhla destrukce států anebo se státy svých Židů nezřekly. Například Francouzi tak sice byli ochotni pozatýkat i Židy z Maďarska a Turecka, ale Němci by si je nedovolili zabít bez souhlasu maďarské a turecké vlády. Židy s polským a sovětským občanstvím Němci vraždili bez zábran, protože jejch státy považovali za neexistující. Stejně tak bylo Německo ochotné převzít k povraždění francouzské Židy, ale výhradně za podmínky, že francouzské úřady nejprve tyto lidi zbaví státního občanství."

Odnesla jsem si z knihy závěr, že nebudeme-li si o sobě namlouvat kdovíco a uznáme, že o většině z nás platí "člověk je lidský pouze v lidských podmínkách", pak tedy musíme chránit, posilovat a tříbit společenské uspořádání, které nás nebude vystavovat pokušením, v nichž bychom nedokázali obstát.

24 07.01.2019

Jémináku!
Úžasná kniha. Špíčková. Mám sto chutí citovat superlatývního pana K*A*P*L*A*N*A na svém profilu:
"Moje houby sou šecky mošny důry. Lesni důry, loučni důry, horsky důry, prostě cik cak do číroty. Ta oplocha! To slůničko! Ten úblněk! Ty souchvostí! Ty opláčky! Ten čistej stuch do plíců! Ty pažidy pod nohama! Ty cvrky nepeskýho ptákovstva a šmeláci a kobylinky, to šecko sou zásraky číroty."

Pátá hvězdička za chlívanečky. Tohle slovo už z hlavy nedostanu :D

23 07.03.2017

Vyšinutost a neprodyšná uzavřenost hrdinčina světa - nevím doteď, co přesně si s tím mám jako lidská bytost počít. Jako čtenářka mám jasno, kniha mi připadala výborná, ale těžko ji vztahuju na sebe. Což není zásadní problém, takových jsem četla hodně, ale raději je mám jako výjimku.
Kdyby tedy nebylo těch rostlin. Ááááách. Slast. Všechny ty detaily, smyslové vjemy, ta... obeznámenost. Pozorná znalost, co, kde, kdy, k čemu. Takové sblížení. Díváte se na totéž co ostatní, ale vidíte něco nekonečně bohatšího. Bezvýznamná místa získávají zásadní význam, tvoříte si svou vlastní mapu. "Pod diviznami jsou v trávě spadané včerejší květy, ty dnešní jsou krásné, ale mokré. Není jich hodně, ale jsou veliké a čerstvé. Když je člověk celý rok neviděl, dělají mu i nepatrní jedinci radost." - tyhle prožitky znám a četbou mě provázely pocity milé domáckosti, prudce konstrastující s temným vyprávěním. Jako by kniha pro mě byla rozštěpena na dvě části: nenápadně, nelacině uchvacující přírodu - a rozbitý svět odumírajících lidí.

21 08.12.2020

Mohlo mi být snad sedmnáct. Konverze ke křesťanství v plném proudu, přesněji řečeno má vědomá odpověď na ni. A můj milý a milovaný, nepříliš přesvědčený agnostik, mi nabídne ke čtení takovou knihu! Dalo se vůbec vybrat něco lepšího?

Vzala jsem si knihu. I jeho, o něco později :o)

"Přinášíme lásku."

Některé knihy miluju, protože mluví o tom, kým bych měla být. Jsou světlem na cestě. A některé knihy miluju, protože mluví o tom, kdo jsem. Jsou útěšnou připomínkou, že nechodím po světě sama. Sem patří Pampeliškové víno. Nádherné vyprávění o jednom obyčejném létě, které můžete prožít docela neobyčejně, když jste opravdu naživu. Koncert pro všech pět smyslů, fantazii, radost a smutek.

Pokud jste náchylní k citovému pohnutí, nečtěte ji na veřejnosti. Mám nabrečeno na tři roky dopředu.

20 23.08.2017

Mňe moc nesejde jesli se stanu slavný. Jenom chci bít chitrí jako ostatňí lidi abich moch mýt moc přátel kerí mňe budou mýt ráďi.
Kdišje človjek chitrí múže mýt hodňe přítelú sekerími povídá a nigdy neňí pořát jen osamjelí.

Ač je Charlieho představa zářné budoucnosti velmi skromná, tohoto krotkého štěstí se mu nedostane. Zato se mu dostane spousty prožitků, po kterých nijak netoužil. A přece nakonec dokáže využít svých nabytých schopností, aby vykonal něco skutečně smysluplného a přetrvávajícího.
Je to smutná kniha, ale ne beznadějná.

18 10.05.2016

Příručka první pomoci - stručná, jednoduchá, konkrétní. Pro hlubší porozumění je potřeba přečíst si něco rozsáhlejšího (třeba od téhož autora). Příručka slouží k tomu, abychom, až nadejde čas, bez zbytečného prodlení vykonali ty správné a potřebné pohyby vedoucí k záchraně.

Intuitivní, pudové reakce často nejsou prospěšné, právě naopak. Platí to pro tonutí (zběsilé plácání kolem sebe), pro partnerské krize (když ty jsi takovej, tak já budu taky taková) i pro jiné životní situace. Řešením je osvojit si a nacvičit efektivní způsob jednání. Ctnost, i občanská ctnost, není vrozeným talentem - je to návyk jednat správně. A návyk se musí pěstovat. Neintuitivní reakce se musí připravit předem. Nestačí být o její rozumnosti z hloubi duše přesvědčen (je možné, že řadě čtenářů autorovy myšlenky nepřinášejí nic nového, stejně jako řada čtenářů příručky první pomoci nestrne v úžasu nad informací, že lehčí popáleniny chladíme). Je potřeba si budoucí jednání nazkoušet a zautomatizovat. Pod tlakem času, emocí, únavy či umrtvující pohodlnosti příliš často plodíme slova a skutky (či mlčení a nejednání), které sami za rozumné vůbec nepovažujeme.
Možná, že leccos z navrženého už teď sami děláme. Perfektní. Jen tak dál. Protože naše "bojová příprava" funguje současně jako prevence vypuknutí bojového stavu.

17 13.02.2019

Učíš nás lásce, která nehledá sebe.

To bohužel není citace z knihy, ale z jedné křesťanské modlitby. Kdyby to byla Wertherova myšlenka, neměl by pan Goethe o čem psát. Nebo by napsal úplně jiný příběh.
Romantismus je období, které by mi mělo být svými tématy blízké - příroda, vnitřní svět, vztahy. Ale pojímá je způsobem, který je mi prudce proti mysli. Období velkého klamu. (Já vím, každá doba má svůj vlastní.) Období velké projekce. Období sebestředného dítěte, které necítí a není schopno reflektovat své hranice. Období naivní důvěry v pociťované. Cit je všeospravedlňující, samospásný, nepotřebuje a nesnese ani zkoumání, ani usměrnění. A tak čteme naivní ódu na zelí a popis (jak to v závěru nazývá Lotta) nedůstojné závislosti na ženě. Protože všichni ze školy víme, jak to dopadne, musí se člověk v první části knihy trpce usmívat nad Wertherovým horováním proti neřesti špatné nálady a jak jí člověk škodí bližním - později se nijak nebude zdráhat škodit náladě svých bližních, dělat scény, obcházet kolem jako smutný duch, vyzobávat ze světa všechno negativní, jako předtím vyzobával všechno pozitivní. Kdepak, většinu času, kdy si myslíme, kdovíjak nejsme ušlechtilí, jsme prostě jenom spokojení, podotýká C. S. Lewis. Sebestředné děti. Ušlechtilost se pozná později, až spokojeni nebudeme.
Werther používá slova jinak než já. Láska... Velký klam těla, biochemický koktejl, který nás má přimět zplodit a k relativní samostatnosti vychovat potomka - to ještě není láska. Ani velký klam mysli, psychická přitažlivost, fascinace animou, prostřednictvím níž se naše nitro dožaduje uzdravení všeho zraněného a růstu všeho nezralého - ani to ještě není láska. Jsou to výzvy k jednání, nikoli útočiště k spočinutí. Velký klam je třeba prohlédnout. Láska... Láska pro mě neznamená zmocnit se druhého a nacpat ho do škatulek svých představ a požadavků. Právě naopak, láska znamená nacpat do ohrádky své vlastní ego, zavřít závoru a vytvořit tak prostor, ve kterém druhý může existovat takový, jaký je. A Wertherova sebevražda jako oběť z lásky? Další velký klam. Je to skutek krajního odepření se druhému, je to obvinění bez možnosti obhajoby, součást boje o moc - ať už jde o kontrolu (iluzi kontroly) nad druhým, nebo nad svým životem. Láska neničí, nerozvrací, nezmocňuje se násilím, lstí nebo alespoň symbolicky toho, co není dáno dobrovolně. Četla jsem v životě mnoho krásných filosofických či náboženských textů o interpersonalitě, o lásce. Budu se muset k některému z nich vrátit, abych si spravila chuť.

Hrdina knihy měl příležitost, kterou v životě dostane většina z nás - příležitost učit se lásce, která nehledá sebe. Místo toho ho slyšíme říkat a v život vtělovat: "Copak děti nesahají po všem, co vidí?"

17 29.11.2018

"Pokládáme se za rytíře svatého Kontaktu. To je další lež. Nehledáme nikoho - než zase lidi. Nepotřebujeme jiné světy. Potřebujeme zrcadla. Nevíme si s jinými světy rady. I ten jeden je pro nás příliš velikým soustem."

Pro mě tenhle úryvek vystihuje jak postoj lidstva/vědců k Solaris, tak vztah Krise k Harey. Kdepak love story, chybí (opět chybí, chtělo by se mi napsat) právě ten jeden krok od něj k ní, aby se dalo mluvit o lásce. A kapitoly o solaristice mi vyprávějí dvojí: Jak nálada vědecké komunity koresponduje s "nábojem" momentálních solaristických teorií (ke konci knihy tímtéž výmluvně procházejí i obyvatelé stanice) - Solaris je mlčícím zrcadlem, odrážejícím nás samotné. A jak jsme posedlí potřebou zmocnit se, ovládnout, i kdyby to neznamenalo nic víc než bez porozumění pojmenovat a zkatalogizovat. ("Jen si představ, dali jsme jména všem hvězdám a planetám - a co jestliže se už nějak jmenovaly?")

Četla jsem Solaris, tuším, potřetí, teď s velkým časovým odstupem. A kdysi dávno jsem viděla i Tarkovského film. Nevybavuju si své předchozí dojmy a myšlenky, ale zůstává mi pocit, že tentokrát to bylo nějaké jiné. Asi věk :o)

16 28.09.2017

Tuhle knížku mi v mládí doporučili moji dobří přátelé, formovaní myšlenkami woodcraftu. Už to je důvod, proč k ní mám pozitivní vztah. Kromě toho jsem holka z hájovny, která se odmalička toulala sama v lesích a objevovala v sobě instinkty pravěké sběračky, kteréžto jí zůstaly zachovány dodnes.
Carter rozhodně dokáže vzbudit ve čtenáři soucit a dojetí spojené s citlivostí pro důstojnost člověka - to už jsem si před pár měsíci prožila v Odvedu vás do Sierry Madre. A jeho vyprávění v nás obnovují smysl pro vnímání skutečnosti přírody. Konrad Lorenz píše, že moderní člověk má tendenci nadhodnocovat význam a možnosti materiální kultury, která ho obklopuje - prostě jen proto, že ho obklopuje, že je neustále přítomná a že s ničím jiným se příliš nesetkává. A tak je mu nutno připomínat, že peníze nejsou k jídlu, voda neproudí sama od sebe z kohoutku a "hlína se nekupuje v Hornbachu", jak to včera v jednom rozhovoru vyjádřil pan docent z ČZU. I podstatu práce (nikoli "chození do zaměstnání"), i vlastní smrt je mu nutno připomínat.

15 09.09.2019

Znovu jsem četla Farmu zvířat - už jsem si nepamatovala podrobnosti a dcera mě požádala, abych jí vysvětlila některá místa, jejichž významem si nebyla jistá. A nemohla jsem se při četbě ubránit docela aktuálním asociacím. Od populárních pohrdavých poznámek na účet neefektivního "demokratického žvanění" a snah zrušit to či ono (jak rádi by i dnes někteří vyhlásili, že "diskutovat se již nebude") přes strašení namísto argumentů (návrat pana Jonese jako univerzální konečná odpověď na všechno, copak mi to jen připomíná?) až po bohapustou nestydatost dnešních Pištíků.

15 08.12.2018

Myslím, že je to první sci-fi, kterou jsem jako děvče četla (vynechám-li verneovky) - protože to byl v domácí knihovně jediný zástupce žánru. Studijně jsem se profilovala k chemii a moje maminka pracovala v době sálových počítačů jako programátorka, takže mi tehdy ty stohy odborných informací vůbec nevadily. Dnes mi vadí ještě méně, jen si musím pořád s úžasem říkat, o kolik jsme v technice za těch padesát let dál. Navíc mi přišlo ohromně cool, že se kniha tváří jako dokument. To mi na ní připadá stále nejlepší - propracovanost prostředí a procesů a určitý kritický odstup od nich. Děj pro mě příliš podstatný nebyl. Je pravděpodobné, že tato první čtenářská zkušenost ovlivnila má následná očekávání stran celého žánru. Ve smyslu, že nevadí, když to bude trochu nuda.

Kromě toho je to kniha, kterou jsem na gymplu vysoce zabodovala u svého vyvoleného, když jsem mu ji půjčila výměnou za něco od Haileyho :o)

15 10.05.2018

"Tracyho tygr čas od času bloudil očima po okolí pro případ, že by mohl spatřit mladou tygřici s vhodnými mravy pro cokoliv, co by mohlo vzejít z toho, že by se spatřili."

Není to úžasná věta? I když jsem si už vůbec nepamatovala, že v téhle knize je, stačilo ji přelétnout očima a byla jsem najednou někde jinde někdy jindy. Bylo tam kouzelně hravo a bezpečno a věci venku vypadaly lákavě a stály za objevování.
Tohle je prostě radostná knížka. V době, kdy nakukujeme do světa, nás ujišťuje, že to tam nakonec bude dobré. Když se nenecháme splést a půjdeme správně. A tak mám radost, že mi kdysi bylo dvacet a měla jsem přátele, se kterými jsem mohla číst Tracyho tygra. To už se neztratí.

15 02.05.2018

Kniha, která tak trochu bourá zažité představy o tom, jak má vypadat křesťanský svatý, ale sv. Terezie z Lisieux by z ní jistě měla radost. Bernanos měl ke Karmelu určitý vztah (viz Dialogy karmelitánek) a nemohu se zbavit dojmu, že jeho pojetí svatosti je Terezkou inspirováno jak zde, tak možná ještě silněji v Radosti/Přetvářce - kterou jsem tu nenašla a budu ji tedy muset sama vložit. Pro mě je tahle kniha životní láskou, čtu opakovaně, jedna z mála těch, které vlastním.
Bůh nepotřebuje naše nabušené svaly, a to ani ty duchovní. Bůh potřebuje lidi, kteří ho nechají jednat.

15 10.01.2014

Už je tu napsáno tolik výstižných a pěkných slov, že si až říkám, jestli má cenu něco přidávat. Ale přece. Začnu nedokonalým přirovnáním: Známe z našich dějin období, kdy muselo být vážně nevděčným povoláním vyučovat ruský nebo německý jazyk. Zatímco chemii student nenávidí jaksi neosobně, s těmito předměty se pojil odpor hodnotový, etický. V takovém případě musí být člověk více svědkem než učitelem, aby dokázal druhým zprostředkovat krásu a cennost kultury, která se jejich očím jeví hluboce zkompromitovaná.

Snad, připadá mi, totéž platí pro mluvení o křesťanství dnes a v ČR. Nestačí mít nastudováno, nestačí být "profesionální věřící", je nutné svědčit slovy i životem o vlastní prožité zkušenosti. Je potřeba dát druhým nahlédnout... Vyžaduje to osobní nasazení a vztah, vždyť otvíráme druhému přístup do své intimity. Proto je otec Heryán požehnáním a já jsem moc ráda, že mi tahle kniha byla tak vytrvale a s veškerou ohleduplností (žádné: "Přečti si to! Už sis to přečetla?!" ;-)) stavěna před oči. Sama bych po ní v té přerozmanité nabídce asi nesáhla, a to znám autora od vidění (to je důležité: od vidění, nikoli od slyšení). Možná právě proto, dovedete si jistě představit tu úvahu: Přece ho potkávám na ulici, nemůže napsat nic zajímavějšího než další svazeček osobních vzpomínek a všeobecných úvah zaměnitelných s desítkami, stovkami jiných.

14 15.04.2019

Přes exotické kulisy jsem tuto knihu vnímala jako docela prostě lidské vyprávění o vztahu muže a ženy a o "kráčení v pravdě". Věčné mužské pokušení - buď svou sílu zneužívat, anebo ji nepoužívat, vycouvat ze života, hodit se do klidu, neangažovat se. Ne nadarmo první žena dostala jméno, které voní po životě. Je to především Bea, kdo pro Petera odvádí svůj díl práce, svou otevřeností a zranitelností vykřesává jiskřičku života v srdci svého manžela, ať už lákáním, nebo šokovou terapií (nehraně, samozřejmě, prostě tím, že je), přitahuje ho z jeho dokonale uspokojivé a bezpečné schovky zpátky do reality. Která se nakonec ukáže být mnohem složitější a znepokojivější než jeho zbožná konstrukce. Ale Peter konečně stojí sám za sebe a já věřím, že právě to je místo, kde Hospodin může jednat nejmocněji.

14 04.08.2018

Tahle kniha mě vždy vyděsí hned na samém začátku. Stylizované a jaksi mechanické promluvy pana Kopfrkingla, který jako by si nedělal hlavu se skutečností, připravují půdu pro mnohem hlubší úpravy reality, než je odsouvání nepohodlných "detailů" v podobě křestního jména nebo manželské nevěry.

14 06.07.2018

Od prvních vět zvláštní pocit, po chvíli mi došlo: ten člověk jen tak nevypráví, on prezentuje. A to si říká o prozkoumání. Postupně se vynořují opravy, úpravy, doplňky měnící smysl řečeného, celé vyprávění se mi staví jako výzva. Kromě toho vnímám určitou příbuznost s panem Stevensem, příbuznost i v některých svých stinných a méně konstruktivních stránkách, tedy kromě velmi příjemného čtenářského zážitku též příležitost přemýšlet o sobě "zvenku".

14 12.07.2017

Můj nejmilejší román od Dostojevského, nečetla jsem ho nyní poprvé a jistě ani naposled.

Nakolik žádoucí je svoboda, když moje schopnost ničit dalece přesahuje mou schopnost milovat? Když není zde na světě síly, ve mně či mimo mne, která by můj rozum přidržela v pravdě a mou vůli v lásce? Dali byste něčemu takovému inteligenci, prostředky a svobodu? Vydali byste tomu do rukou své milované? A přece... přece jsme vydáni sami sobě a jeden druhému.
Dělat "aspoň to, co dokážu" nestačí, zoufale to nestačí.
Existuje-li skutečné řešení, jistě musí být někde... úplně mimo definiční obor.

Úryvek (krácený) z rozhovoru starce s poněkud teatrální Lízinou matinkou:

"... Jak zase získat víru? Čím to jen dokázat, jak sama sebe přesvědčit? Stojím a vidím kolem sebe, že je to každému jedno, skoro každému, nikdo se o to teď nestará a jen já to nemohu snést. To je strašné, strašné!"
"To jistě. Ale dokázat se tu nedá nic, i když se přesvědčit můžete."
"Jak? Čím?"
"Zkušeností účinné lásky. Vynasnažte se účinně a neúnavně milovat své bližní. Podle toho, jak budete prospívat v lásce, budete se zároveň bezpečně přesvědčovat o jsoucnosti Boha a o nesmrtelnosti své duše. Dosáhnete-li pak v lásce k bližnímu úplného sebezapření, uvěříte bez pochybností a žádná pochybnost už vám nebude moci vniknout do duše. To je vyzkoušeno a je to jisté.
...
Lituji, že vám nemohu říci nic utěšlivějšího, neboť účinná láska je ve srovnání s blouznivou kruté a děsivé předsevzetí. Blouznivá láska si žádá brzkého činu, rychle provedeného před očima všech. Lidé skutečně někdy dají i život, jen když oběť netrvá dlouho a je rychle dokonána jako na jevišti, a aby se všichni dívali a tleskali. Kdežto účinná láska je práce a kázeň, pro leckoho snad i celá věda. Ale předpovídám, že právě ve chvíli, kdy s hrůzou uvidíte, že jste se přes všechnu snahu nejenom nepřiblížila k cíli, ale snad se od něho i vzdálila, právě v tu chvíli, to vám předpovídám, svého cíle dosáhnete a jasně poznáte divotvornou sílu Boha, jenž vás stále miloval a tajemně vás vedl."

14 22.03.2016

Už léta v téhle knize lisuju kytky a čekám, kdy na ni přijde ten pravý čas.
Moc krásné a strašlivé zároveň, renesance vyprávěná takovým barokním způsobem. Je dobré číst naráz, v ponoření, v člověku se to jakoby rozlije, ten duch a ten pocit, tak mi to připadá. Škoda, že autor nemohl pokračovat, přečetla bych to do posledního písmenka.

13 31.10.2023