Carlita.cte komentáře u knih

V Něžné písni se už na první straně dozvíme, čeho se chůva dopustila a v ději spějeme retrospektivně až k tomuto okamžiku. Začátek je určitě velmi slibný, pomalu se stupňuje mrazivá atmosféra a pocity odcizení. Co začalo jako výborný vztah mezi rodinou a chůvou se brzy mění a vkrádají se pocity nepochopení a podezírání. Druhá polovina knihy trochu ztrácí dech a samotný závěr asi leckoho neuspokojí. Osobně jsem měla pocit, že se s žádnou postavou nedá ztotožnit. Myriam i Paul působí dojmem, že si sice přáli rodinu, ale nehodlají ani jeden slevit ze svých nároků. Zkrátka si pořídili děti jako všichni ostatní, ale péči o ně rádi svěří někomu jinému, aby snad nepřišli o nic z vlastních ambicí. Paul se snaží nedávat najevo, že jej představa rodiny dusí a Myriam raději dobrovolně tráví večery v práci, aby svému šéfovi dokázala, jak je loajální. Mezi manželi a Louise je propastná sociální nerovnost, která odhaluje dva zcela odlišné světy. Zatímco Louise žije ve staré plesnivé ubytovně s rozbitou sprchou, Myriam plýtvá jídlem a penězi a na Louise bere falešné ohledy. Z Myriam jde cítit způsob, jakým se považuje za nadřazenou a lepší než Loiuse. Ani sama Loiuse však není vyloženě kladnou či pozitivní postavou, z její minulosti se moc nedozvídáme, snad jen to, že dětinsky ignoruje dluhy, které zdědila po manželovi a nesnáší vlastní dceru, která je v knize popisována jako nějaká divná zrůda. Je to až jakýsi paradox, že Loiuse hlídá děti a sama nebyla schopná vychovat svou jedinou dceru, která by si jistě také zasloužila lásku. Možná Loiuse nikdy nezažila láskyplné vztahy, nebo je psychicky nemocná, to se ale čtenář s jistotou nedozví.

2 22.09.2017

Zprvu jsem nevěděla, co si o hlavním hrdinovi myslet, protože první vzpomínky patří tomu, jak v dětství podpálil dům a oběsil kočku… Ale naštěstí se děj rychle posunuje dál.

Richard žije ve dvou světech, ve světě černých a ve světě bílých. Právě pasáže o tom, jak se k němu bílí chovali, jak si musel dávat pozor, aby je ničím nepopudil, aby se choval vždy přehnaně uctivě, odkrývají nejvíc z autenticity dospívaní černého chlapce na americkém Jihu. Člověk z těchto pasáží cítí velkou nespravedlnost, ponížení a pošlapání základních lidských hodnot. Nedá se ale říct, že by autor realitu líčil jednostranně, naopak nešetří ani své druhy, když jim vyčítá, že nejsou schopní vymanit se z bělošského područí, že se bělochům podbízejí a snižují svůj morální kredit tím, že lžou a kradou. I autor se přiznává k tomu, že sám ze zoufalství lhal a dopustil se krádeže.

Černý chlapec je kniha, po které už dnešní čtenáři nejspíše moc často nešáhnou, přesto má co nabídnout. Je především silným svědectvím o tom, jak těžký život mělo černošské obyvatelstvo ve 20. letech 20. století na americkém Jihu. Je knihou o uvědomění si vlastní hodnoty, důstojnosti a právu na spokojený život.

1 14.09.2017

Co se týče samotné knihy, musím být trochu kritická. V žádném případě se to netýká samotné osobnosti Alice Herz Sommerové a jejích zážitků! Oceňuji, že někdo seznámil čtenáře z různých koutů světa s touto výjimečnou osobností, která si pozornost nezaslouží jen kvůli tomu, že přežila spolu se 130 lidmi Terezín, ale především pro její životní postoj a energii, kterou byla díky své hudbě schopná dále předávat. Autorka Caroline Stoessingerová je však v první řadě klavíristkou a už ne tak zdatnou spisovatelkou. Vyprávění mi někdy přišlo vágní, klouzající po povrchu, přestože potenciál v osobě Alice Herz Sommerové byl opravdu mimořádný. Uvítala bych, kdyby byl věnován větší prostor pro Alicinu výpověď, jejím myšlenkám o životě, mládí i stáří,… místo rozvláčného vysvětlování historických souvislostí. Objevila jsem pár překlepů, včetně informace o tom, že Spinoza žil před 2000 lety. Autorka někdy zvláštně bagatelizuje a na Čechy se dívá pomalu jako na divá zvířata, která se vyhnáním Němců rovnají nacistům v holocaustu. Rovněž zmínka o zálibě českých mužů v milenkách mě dost pobavila. Když knihu hodnotím v rámci jiných biografií, které jsem četla, nemohu o ní říct nic víc, než že je zkrátka průměrná. Jsem nicméně ráda, že se jsem se díky této knize seznámila s osobností Alice Herz Sommerové a zvažuji, že si o ní přečtu ještě další knihu Alice Herzová-Sommerová: Rajská zahrada uprostřed pekla.

2 23.08.2017

Nekompromisní, nekonvenční, imaginativní a vybroušené do poslední věty, takové jsou povídky od královny jižanské literatury Flannery O´Connorové. Není to žádné kafíčko, leda tak espresso, nebo spíš pěkně silné ristretto. Usrkávejte pomalu a nenechte si tuhle fascinující autorku ujít!

2 26.07.2017

Upřímně, Divočina není knihou, u které byste oslavovali její literární styl nebo autorčinu schopnost psát. Nemyslím si, že by se Divočina literárním zpracováním vymykala autobiografickým knihám s obdobným tématem, ale přesto je velmi dobrá. Námět knihy, reálné prožitky a reflexe jsou to, co z knihy dělá silný zážitek. Cesta Cheryl se na chvíli stane i vaší cestou a vy ji provázíte a přemýšlíte, co všechno jí cesta dá (sebedůvěru a odvahu) a vezme (nehty na nohou). A i když je zážitek z cesty nepřenositelný, je Cherylino dobrodružství strhující. Jak si poradí s nepřekonatelné těžkým batohem, podivnými autostopy, dotěrnými lovci, ztracenou botou, zvířaty, vyprahlou studánkou, bolestí a samotou? Co jsem zvlášť ocenila je, že autorka není příliš vážná, nelituje se a nepitvá se ve fyzické bolesti, přestože musela být během cesty opravdu velká. Stejně tak Cheryl nehovoří o tom, jakou lekci jí cesta dala, nezveličuje ji v její spiritualitě, zkrátka nikomu nic nevnucuje. Vlastně tomu odpovídá i samotný konec.

7 16.07.2017

Loutkář je od začátku nekompaktní, vyprávění je krkolomné a postavu, ke které si lze najít nějaký vztah, aby čtenář pohledal. Etymologické vsuvky jsou v knize k uzoufání nudné a podezřívám autora, že se zkrátka rozhodl se svým koníčkem oblažit své čtenáře a okolo toho vystavěl příběh. Loutkář je popisován jako dojemný a provokativní román. Mně dojemný nepřipadl, a provokativní už vůbec ne. Od začátku jsem měla problém se začíst, protože děj neustále přeskakoval od jednoho pohřbu ke druhému, přičemž bylo od začátku jasné, že žádná z historek není pravdivá.

Mám velmi ráda Tajemství karet a na Loutkáře jsem se těšila, ale nemohu sdílet nadšené recenze. Kniha mě neoslovila, nudila jsem se u ní a nezanechala ve mně vůbec nic. Příběhy v příběhu nejsou uvěřitelné (např. román na stěnách napsaný rtěnkou) a i ty vymyšlené jsou idealisticky přetažené. Pro mnohé bude Loutkář velkým jinotajem, ale pro mě zkrátka ne zrovna podařeným románem.

4 27.06.2017

Vegetariánka je možná alegorický příběh, ale není v ní třeba hledat odpovědi na všechny otázky, rozebírat ji a hledat všechny skryté motivy. Je příjemné užít si její literární jazyk, smyslovou rozvolněnost a nezvyklý motiv bez typického konfliktu. Zajímavý je i osud překladu Vegetariánky do angličtiny, který sice trpí mnohými překladovými vadami (a ne zrovna malými), ale i tak dokázal literární obec zaujmout způsobem, že si spolu s autorkou Han Kang překladatelka Debora Smithová rozdělila odměnu spojenou s Man Bookerovou cenou. A proč Vegetariánka tolik oslovila západní literární svět? Možná proto, že není pouze o odmítání masa, ale o odmítání světa násilí, fyzického a psychického útlaku, který nedovoluje odchylky od předepsaných společenských pravidel, který nedovoluje projevit vlastní individualitu.

6 26.06.2017

Ztracené město v Amazonii je populárně naučnou knihou, která mě bavila od začátku do konce. Vliv na to mělo možná i to, že jsem jako první viděla film, takže jsem nemusela tolik přemýšlet nad příběhem a mnohem více jsem si užívala drobné odbočky a poznámky, zkrátka to, co se do filmu obvykle nevleze. O skutečnosti, že Grann k tématu přistoupil velmi pečlivě, svědčí i jeho znalosti historie. Čtenář se tak dozví, jak nemilosrdně pralesy ovládali kaučukoví baroni, jakým neuvěřitelným podmínkám byli badatelé vystaveni v džungli a jak byli domorodí indiáni vyvražďováni a mučeni ještě ve 20. století. Velmi zajímavé jsou také etnografické exkurzy, představení pralesa nikoli jako ráje na zemi ale „zeleného pekla“, historické odkazy k prvním conquistadorům, vnímání indiánů z pozice západního světa přesvědčeného o své nadřazenosti i teorie geografického determinizmu.

4 01.06.2017

Krásná melancholická kniha zachycující soumrak jedné epochy. Žádá si soustředěného čtenáře, kterému se odmění nevšedním literárním zážitkem. Lampedusovo vyprávění je opulentní a melancholické zároveň. Sicilskou krajinu i rodinné zvyklosti popisuje s aristokratickou okázalostí a slovy přezrálými jako letní sicilské ovoce. Kompozice je rozvolněná a čtenáři, kteří čekají rychlé tempo a zvraty, budou zklamáni. K těm ostatním ale Gepard promluví zvláštní posmutnělou poetikou.

Zinkoví chlapci jsou emotivním zážitkem, který nemůže žádná beletrie předčit. Nese univerzální a nepohodlnou pravdu o válce tím nesrozumitelnějším a nejzásadnějším způsobem – hlasem jejích účastníků, kteří si na ni do smrti odnáší vzpomínky. A kdybychom mohli udělat jen jediné, pak bychom si je s pokorou k lidskému údělu měli vyslechnout. Po knihách S. Alexijevičové budete mít problém vrátit se k beletrii...

4 01.05.2017

Autor je nevypsaný. Z celého příběhu trčel konstrukt, který byl sice zručně opentlen jednotlivými kapitolami s tragickými názvy ulic, ale pro mě to bylo málo. Můj dojem se pak potvrdil, když jsem se dočetla, že autor v kurzech tvůrčího psaní nejprve napsal povídky, které se pak staly námětem knihy. Někdo v tom jistě uvidí mistrovsky zvládnutý román, pro mě je to průměrná kniha, která ve mně nezanechala žádný dojem. Možná má kniha snahu fungovat jako sága, ale v tomto směru jí mnohé chybí a časová rozmáchlost nejde ruku v ruce s jednotlivými postavami. Ty jsou ploché a notně „tajuplné“, aby to celé přineslo ono originální sdělení, že v každé rodině jsme si blízkými i cizinci.

1 23.04.2017

Vyšetřování je kniha, do které jsem se pustila s očekáváním, přesto jsem ji dočetla s opravdu velkým sebezapřením. Problém je v tom, že je o něčem, co už bylo napsáno mnohem lépe někým jiným. Mám v literatuře ráda určitý druh imaginativnosti, rozvolněnosti, magický realismus i absurditu, kafkovství. Ale pakliže si pár takových skutečně dobrých románů přečtete, ostatní, které už nedosahují jejich kvalit, vám nic nesdělí. Vyšetřování je podle mého názoru přesně taková kniha, plná absurdit, které se vrší jedna přes druhou, až už to čtenáře nudí a otravuje. Vyšetřovatel je nesympatický a jeho snaha čelit absurditám zdravým rozumem je právě se zdravým rozumem naprosto v rozporu. Čtenář se s nikým neztotožní, postavy a „zápletky“ jsou v knize navršeny tak, jak to zrovna přišlo spisovateli pod ruku. Jaká šílenost ho napadla, to tam napsal. Kniha by chtěla pojednávat o absurdních životních situacích, frustracích a bezvýchodnosti lidské existence, namísto toho je nudná, ztrápená a banální. Alespoň už chápu, proč si nakladatelství Paseka „vypomohlo“ tím, že na zadní stranu knihy otisklo pochvalné ovace nikoli na Vyšetřování (jak by mohl jeden čekat), ale na úplně jinou Claudelovu knihu.

Možná si autor chtěl udělat radost a popustit uzdu své představivosti, vznikla z toho ale nezáživná, neoriginální kniha, která chce možná sdělit něco moc chytrého, ale v podstatě nesděluje nic. Ty, které mají načteno, tato kniha neobohatí, to spíš sáhnou po Kafkovi nebo Orwellovi.

3 08.03.2017

Komiks Divoši je zajímavý o to víc, když víte, že ten příběh se opravdu stal. Je v něm dobrodružství, napětí, optimismus, ale také smutek a nostalgie. Lucii Lomové se tak podařilo zachytit téměř zapomenutý příběh o jednom indiánovi v Praze, který ve své komiksové podobě nepostrádá příjemné nápady (boj o manžela, obdarování žebráka nebo okénko s Jaroslavem Haškem, který je mimochodem autorem povídky Indián a pražská policie z roku 1913 ). Upoutá již sama obálka komiksu, která napoví, co od něj čekat.

2 05.03.2017

Kniha je v podstatě zachycením vztahu mezi babičkou a malou vnučkou, která je občas nesnesitelná a drzá, a babičku neúnavně nutí do dobrodružných aktivit. Jsme tak svědky, jak si vybuduji v zátoce malé Benátky, nebo se vkradou do cizí chatky, apod. Každá si po svém užívá drsné ostrovní krajiny, v níž je zážitkem i prosté vypučení květiny.

Janssonová zachycuje atmosféru léta a křehkého vztahu mezi babičkou a vnučkou, který je prostý sentimentality i přibarvování. Z knihy je cítit vlhký vzduch moře i měkkost zeleného mechu a není tedy příliš těžké přijít na to, jaké prostředí Tove Janssonovou inspirovalo k napsání příběhů o světě Muminů.

4 05.03.2017

Požitkářský a velkolepý svět, který kolem sebe Gatsby vytvořil, se nutně jeví jako umělý konstrukt, který měl zapůsobit na Daisy. Otázkou je, zda je Daisy stále tou dívkou, kterou kdysi Gatsby miloval a kvůli které se vypracoval na úkor obecně přijímané morálky. Ačkoli je způsob Gatsbym nabytého bohatství diskutabilní, jeví se Gatsby jako upřímný a svým způsobem i romantický idealista, který chce díky penězům změnit minulost a získat, co kdysi ztratil. A této idealistické vidině nakonec i podlehne.

1 05.03.2017

Krvavý poledník - jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků. McCarthyho knihy jsou často označovány za „romány pro muže“ a já s tím musím souhlasit. Nemyslím tím, že by jej ženy neměly číst, ale jeho styl je velmi přímý, čistý, bez odboček, zbytečných zápletek a tudíž nutných rozuzlení, ale také bez „citečků“ a zbytečných frází, zkrátka projev mužského chápání světa. A v tom je právě McCarthyho síla, která mě nepřestává fascinovat. Jeho knihy svým jazykem znovu otvírají prostor pro opravdový literární prožitek a uvědomění si lidské pomíjivosti symbolizované nekonečnou pouští, z jejíhož prachu se člověk pozvedá a v němž i pojde, nikým nepovšimnut a nepoznán.

5 05.03.2017

Román vycházející z života Alcottové a jejich sester přibližuje obraz rodinného života v 19. století. Příběh je místy hodně sentimentální, ale na druhou stranu je laskavý a krásný. Je nutné přihlédnout k tomu, že román byl napsán v 60. letech 19. století a určitá starosvětskost tradičních hodnot je v něm naivně dojemná. Možná bude sentimentalita románu na někoho působit trochu rozpačitě, ale v tom je jeho síla a není nutné se těmto pocitům vyhýbat. Film Malé ženy mám velmi ráda a knihu můžu doporučit jako jeden z nejkrásnějších příkladů rodinné lásky v dějinách literatury.

3 05.03.2017

Po knize Požíračích srdcí jsem v knihkupectví sáhla vlastně omylem, ale protože se toto téma věnuje oblasti dunajské monarchie, byla jsem na ni zvědavá. Musím přiznat, že úvod je hodně chaotický a aspiruje na příklad toho, jak by úvod opravdu vypadat neměl. Vlastní text je ale hodně zajímavý a množství zmiňovaných pramenů mu dodává důvěryhodnost a propracovanost. Osobně jsem se z knihy dozvěděla pár opravdu zajímavých informací, o kterých jsem dřív neměla ani tušení a velmi mě potěšila také kapitola o Eleonoře von Schwarzenberg, velmi zajímavé šlechtičně pobývající v Českém Krumlově, jejíž příběh se měl objevit i v první verzi knihy Dracula od Brama Stokera.

Z bohatého množství pramenů autorka vychází v kapitole o čarodějnicích, jejich sabatech i nejznámějších procesech s nimi, ale nezapomíná také na bohaté téma o loupežnících a jejich brutálních zločinech tak odlišné od naší představy sympatického loupežníčka Rumcajse. Velmi zajímavá je také kapitola věnující se pověře o „zlodějských světlech“, na niž se používalo useknutých rukou malých i nenarozených dětí

05.03.2017

Román Mrtvá a živá jsem si chtěla přečíst už dlouho, ale přiznávám se, že jsem měla trochu problém s tím, kam jej zařadit. Vždycky jsem měla pocit, že je to trochu červená knihovna, i vzhledem k tomu, že tento román obvykle vychází v romantických řadách nakladatelství (vyjma podařené nové řady od Motta). Zařazení románu mezi 1001 knih mě trochu uklidnilo, že se o červenou knihovnu přímo nejedná, i když mnoho pasáží je opravdu anglickou romancí se vším všudy. To čím je ale kniha jiná, jsou prvky napětí, až detektivní zápletky. Chápu, že by někdo mohl mít problémy s první částí knihy, která je možná až moc rozvleklá, ale zato druhá část knihy se čte jedním dechem. I přesto, že jsem se bavila, na víc než 4 z 5 to nebude.

2 05.03.2017

Příběh o Pepíkovi, trochu ustrašeném chlapci, je nostalgickým výletem do chlapecké fantazie, kde vítězí křehkost a srdce na správném místě...

6 05.03.2017