Loutkář

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Akademik a lingvista Jakop je natolik osamělý, že navštěvuje pohřby cizích lidí. Na smutečních hostinách se dává do řeči s pozůstalými. Díky své sečtělosti a jazykové pohotovosti si pokaždé vymyslí příběh, který jej k nebožtíkovi váže a baví jím ostatní hosty. Přestože je znalcem vztahů a jazyků, sám je z pletiva skutečných lidských vztahů vytržen a má jen jednoho přítele, jejž s oblibou cituje. Ovšem ani Pelle není člověk z masa a kostí…...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/334283/big_loutkar-sii-334283.jpg 3.4161
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Plus
Originální název:

Dukkeforeren, 2016


více info...
Nahrávám...

Komentáře (51)

Kniha Loutkář

Abroš
01. února

Po knize Sofiin svět,druhá od autora.Úžasný zážitek.Příběh o osamělosti jedince a touze nebýt sám a mít někoho po svém boku.Po první kapitole jsem chtěl knihu odložit,nicméně jsem to neudělal a jsem za to rád.S každou další stranou nabýval příběh na síle.
Můj šálek kávy.
..Vidíš jen růži,nikoli to,z čeho vyrůstá.Vidíš maňáska na ruce,která ho vede,ale nevidíš loutkáře.

MOu598
29. ledna

Moc se mi nelíbilo, i když autora mám ráda (líbily se mi skoro všechy jeho knihy pro mládež). Tady mi to připadalo zbytečně složitě napsané a čekala jsem nějaké rozuzelení/překvapení. Ale nic.


kuruteku
23.09.2021

To mi dalo zabrat. První půlku jsem nechápal, druhou jsem si připadal divně, konec vše propojil i nepropojil. Tak určitě to není knížka pro děti a dospívající. Určitě na ni potřebujete čas. A chuť.
A teď - je to román s autobiografickými prvky? Mnohé tomu naznačuje - lingvistika, teologie, šedesátá léta. Dokonce i odkaz na jméno autora. A autor jde na dřeň lidského bytí. Co na začátku vypadá jako prapodivný příběh (ale na to jsme u autora zvyklí) se proměňuje na ještě prapodivnější. Pohřby, loutka, pábení nehrabalovského typu.
Co si z toho odnést? Upřímnost, samotu lidského bytí a touhu po kolektivu a pochopení?

tonysojka
30.05.2021

Za mne je to citlivý a intimní příběh osamělého člověka toužícího po společenství.Lingvistické a etymologické vsuvky byly pro mne velmi zajímavé i když o těchto oborech nevím nic.
Nebo snad právě proto.

Knihomolka59
19.12.2020

Kniha mě nijak zvlášť neazaujala. Místy byla zajímavá část, ale moc mě to nebavilo. Asi jediná věc, co se mi líbila na této knize je, že je psaná formou dopisu pro Agnes.

mysa.cek
07.10.2020

Gaarderove knihy čítam veľmi rada, pre čisté, jasné, zrozumiteľné a zmysluplné príbehy. bohužiaľ v tomto prípade som asi pointu nepochopila...etymologické vsuvky potešili, a veľmi ma lákal námet. po pár stranách som sa ale stratila v postavách, a nedostavilo sa ani nejaké prekvapivé a všetko vysvetľujúce rozuzlenie. škoda.

Viaby
24.09.2020

Zvláštna kniha. Chvíľami sa mi páčila veľmi a chvíľami som dokola čítala tie isté riadky. Myšlienka knihy ma nadchla, preto som si knihu kúpila. Bojovala som s menami, ale to je môj problém, nie autorov. Pre mňa sú proste severské mená nezapamätateľné. :-) Prečítala som knihu a premýšľam o nej celý večer. Zle o knihe hovoriť nebudem. Mám ju v kolónke zvláštna.

InaPražáková
17.08.2020

Čím to je, že zrovna Seveřani píšou tolik krváků a tolik "feel good" knih... Loutkář je z druhého ranku, ale proti třeba Ovemu nehraje tolik na city a je trošičku čtenářsky náročnější (nebýt etymologických vsuvek, celkové hodnocení by bylo o 10 % výš, o tom nepochybuju), pro mě tudíž výrazně lepší zážitek a ráda bych dala o hvězdičku víc, opravdu ano.
Jakop není takový dobroděj jako Ove, ale taky je v hloubi duše citlivý a přátelský - jenže jaksi jen přes sklo. Umí si vysnít přátelské vztahy na jedno odpoledne i na celý život, ale nemá odvahu je uskutečnit, navíc se vždycky najde dost lidí, se kterými je to kamarádění snazší než s ostýchavým podivínem. Je v tom ohledu asi leckomu blízký a je snadné si ho vzít za vlastního. Navíc má štěstí, podle toho, na jaké lidi pořád naráží, by se jeden z fleku odstěhoval do Norska, kde jsou samí zdvořilí, milí, citliví lidé. On totiž pořád naráží na ty samé. Množství náhod zcela nepravděpodobných vlastně tvoří osu jeho zápisků, které samy, pojaté jako dopis Agnes (další dokonalé, chápavé, maximálně empatické osobě), nejsou věrohodné už v základu. Přepisovat Agnes vzájemné rozhovory by dokonce ani nebylo třeba, ovšem bylo by to méně vstřícné ke čtenáři, a tak se ke konci objeví vsuvka, že "to třeba bude číst i někdo jiný".
Pořád je to ale moc milý příběh o samotáři, který to, co v něm bylo živoucího a upřímného, od sebe oddělil, jako když z humusu vyrůstá růžový keř. Tahle jen ke konci načrtnutá úvaha, která Jakopa zdánlivě degraduje na základě vlastního rozhodnutí (nebo vlastní bázlivosti) se mi líbila skoro nejvíc.

Mimochodem, je moje vydání jediné, které ignoruje existenci roku 2012 a prostě ho nepočítá?

1