flanker.27 komentáře u knih

To čekání na další čísla "ábíčka" bylo vždycky tak úmorné. Ale člověk byl odměněn dalším dílem komiksového příběhu. A jak se sháněly chybějící díly. Když to začalo vycházet takto uceleně, bylo to jako najít ztracené dětství. Příběhy Gron-c-chů a jejich "bohů" pod paprsky zářícího, Galaxia, Vzpoura mozků a další, všechno pohromadě. V dětství bych za to nedočkavostí utrhal ruce. I teď, po letech, když občas otevřu a listuju, vzpomínám s nostalgií na osmdesátky a začátek devadesátek.

5 05.09.2016

Tohle je ten případ, kdy mne adaptace dovedla k předloze. Je to pak trochu jiné, než když první čtu knihu a až poté vidím adaptaci (ve druhém případě to adaptace mají těžší, protože si člověk udělá svou představu, do které se tvůrci nemusí trefit). Nicméně ke knize. Velice příjemně napsané, autorův lehký styl se okamžitě zažere pod kůži a oči přeletí až na poslední stránku. Propracované charaktery a dokonale zvládnuté prostředí. Rodová sága jak má být.
K těm chybám, co zazněly v jednom komentáři: to byla vada řeči paní Choakové :)

5 01.09.2016

V prvním dílu nadace se mi nejvíc líbil vynikající popis vnitřního rozkladu Impéria. Tak nějak myslím, že velké civilizace končí, když dosáhnou svých hranic, začnou se příliš starat o nesmysly, nejsou už schopny něco dále rozvíjet. A zvláště pikantní bylo na konci, kdy mnoho lidí sice ještě používá vyspělé technologie, ale díky úpadku vzdělání a absenci jakékoli snahy rozumět věcem kolem sebe už nechápe jejich podstatu a považuje je za magii.

5 28.07.2016

Pro mne jedno z vrcholných děl bratří Strugackých, tentokrát nejde tolik o střet s neznámem (i na ten dojde, ale není středobodem příběhu) nebo o satiru poměrů v Rusku jako v pozdějších dílech (která jsou přiznávám pro mne obtížně stravitelná), ale především velmi lidský pohled na lidi v mezní situaci s několika mimořádně silnými chvílemi ("Tak běž a vyber dvě děti").

5 13.05.2015

Když jsem se poprvé doslechl, že jakási Noviková klidně vypouští draky nad hlavy mých oblíbených armád a loďstev Napoleonských válek, ihned jsem se osypal a s přesvědčením, že něco takového je lépe obcházet přes sousední galaxii jsem se snažil tento poznatek zapomenout. Pak jsem zjistil, že ona Noviková kromě jiného pracovala na mých oblíbených Neverwinter Nights. Inu, že by na tom přece jen něco bylo? Pak jsem si přečetl její poměrně vtipnou (i když pochopitelně zcela mylnou) verzi boje jejího okřídleného miláčka a našeho jednorukého borce (ne není to Žižka, říkám jednorukého). Tak jsem si řekl, že by to dokonce stálo za zaznamenání...

Řeknu vám, že mě máloco dokázalo tak vytočit, jako Drak jeho veličenstva. Kniha by mě nejspíš neuspokojila ani co dvanáctiletého hocha, pro které je tak svou úrovní určena, ale v mém dospělém věku číst příběh, kde hodná Anglie (cože, ten zkostnatělý archaický zaostalý stát pod vládou dementního Jiřího III. má být za kladnou stranu?) vzdoruje hrůzné Francii pod vládou démonického Napoleona, který, byť v příběhu nevystupuje, nabývá rozměrů takřka Darth Vaderovských? Naomi je holka šikovná, takže si vygůglila, že byly nějaký bitvy na Nilu (pětka pro překladatele, u nás se říká u Aboukiru), u Marenga a Trafalgaru, jejich začlenění do vyprávění o světě s draky ovšem postrádá logiku. Draky se to ostatně v knize jen hemží, až tak, že to přestává být zajímavé, spíš si člověk s ťukáním na čelo říká, kde se pořád berou ty nekonečná stáda, kterýma je krmí. O autorčině porozumění vojenství, dobové morálce a charakterům nemluvě.

Ale no tak, je to přece alternáč, jako jinej svět, né, jako bych už slyšel. Houbeles. Vybrat si takovéhle prostředí a zaplnit ho dívčími představami o gentlemanech řízlých správně genderově vychovanými ženami a muži (no muži, prakticky všichni muži kolem draků - ostatní moc nepoznáme - se chovají jako 14letá slečna nadšená z prvního hříběte) je trestuhodné. Kde je jakej alternativní svět?

Hodně zajímavá je struktura vyprávění, v níž se dle mého jasně otiskuje práce na rpg hrách. To znamená, děj se posunuje nějakým hovorem - promluv si s někým, dostaneš první informaci, tím se posuneš k dalšímu, tamhle můžeš splnit postranní quest, to ti získá přízeň tamtoho...

Anebo dalo by se to odbýt větou, že je to strašně naivní, přímočará, jednoduchá vyprávěnka.

4 01.12.2017

Jsem nucen napsat druhý komentář, neboť první mi byl přesunut do diskusí kvůli spoilerům. Na spoilery jsem ovšem hned v úvodu upozornil, což postačuje např. na imdb, zde však zjevně nikoli. Dobrá, tedy neurčitěji. Musel jsem se rozloučit s nejmenovanými nejoblíbenějšími postavami, zatímco jiných, které mi pořád pijí krev, jsem se dosud nezbavil. Smutné je, že z nejmladší generace mi zatím nikdo moc k srdci nepřirostl, jen vnuk nejmenované postavy se jeví sympaticky, ale toho jsme viděli jen na začátku a pak sem tam zmínka. U Klárčiných dětí je zatím ještě naděje na rozvoj. Jo, doufám, že spoilerem není, že umřel Ladislav Pohrobek :)

4 17.06.2017

Oproti prvnímu dílu druhý a třetí díl oplývají nelineárnějším dějem s méně jednoznačnými charaktery postav. Také je zde méně autorčiny osoby samotné (Benedetta se objevuje jen okrajově a větší úlohu má až v závěrečném rozřešení na konci třetího dílu). S Harrym juniorem jsem měl takřka stejný problém jako s jeho otcem (což se ve třetím díle o něco zlepšilo), zato Isambard mi vyloženě přirostl k srdci :). Ale opravu, když nechám stranou jednoduchou narážku na konec prvního dílu, o lidech jako Isambard je zajímavé číst. Nejsou to klasičtí představitelé kladných charakterů, leč jsou to lidé, kteří mají vlastní žebříček hodnot a pravidel a podle nich žijí vlastně neobyčejně poctivě, byť někdy za cenu tvrdých opatření dopadajících však nikoli jen na ostatní, protože stejně tvrdí, ba tvrdší, jsou sami na sebe. Kvalitní historická četba u mne vždy získá pozornost.

4 27.05.2017

Román stojící na pomezí romantiky, hororu a psychologického dramatu. Osobně jej řadím mezi knihy s nejlépe zpracovanými a popsanými charaktery ústředních postav vůbec. Nechtěl jsem tomu kdysi věřit, ale pak jsem se jednou nechal přemluvit a přečetl to prakticky na posezení. Od té doby se Grin zařadil mezi mé oblíbené autory, jak už jsem uvedl v komentáři k Nachovým plachtám.
Ještě se ovšem musím zmínit o Herzově filmové adaptaci, o které je tu téměř v každém komentáři zmínka. V tomto však budu zřejmě výjimkou, protože navzdory velmi malebné výpravě, za kterou stojí slavná výtvarnice Ester Krumbachová, se mi film vůbec nelíbil. Ten se s předlohou jen sem tam potkává v některých uzlových bodech děje, ale samotné vyprávění, dialogy a celkové vyznění příběhu jsou kompletně jinde. Co komu sedne víc je záležitost vkusu, já ovšem knihu vnímám jako oslavu radosti ze života vzpírajícího se smrti. Herz naproti tomu ve filmu kladl důraz na hororové prvky, na vyprávění z pohledu zlé sestry. To by samo o sobě nevadilo, ale když k tomu ještě navíc většinu postav pojme spíš jako karikatury, které velmi rychle mluví a mezi sebou se vlastně neposlouchají, začne to celé působit příliš nepřirozeně. Je zajímavé, že Herz, který ve filmu Panna a netvor a dalších pohádkách ukázal, že mu romantika vůbec není cizí, právě v příběhu podle jedné z nejromantičtějších knih vůbec na romantiku téměř úplně rezignuje a spíše ukazuje dekadenci a nesympatické lidi, aby vedle nich vynikla postava zlé sestry.

4 31.03.2017

A pak že je horor pokleslý žánr. A přitom Hawthorne, Scott, Dickens. Ano, až na výjimky vlastně nejde o hororové povídky v dnešním slova smyslu, spíše o pochmuré příběhy, mnohdy s nějakým moralizujícím obsahem (např. Co vyprávěla stará chůva nebo Neodbytný duch - v Zeleném děsu je tato povídka pojmenována jako Pronásledovatel). Ovšem právě jejich důraz na svědomí bývá velmi silný a účinný nástroj k tomu, aby se po jejich přečtení člověk necítil příjemně (rozhodně účinnější než laciné prvky většiny současných hororů - opět až na výjimky). Díky tomu, že autory jsou většinou literáti první kategorie, nechybí kvalitní psychologická propracovanost postav a zajímavý obsah, včetně svědectví o své době.

4 23.03.2017

Smrt dítěte, hrozba žaláře, finanční krach. Začátek třetího dílu opravdu nespadá do kategorie rodinné štěstí. A i když se nakonec Ross, Demelza, Verity, Dr. Enys a další nějak oklepou, je jasné, že život se neskládá jen z radostí a úsměvů. Graham si nadále udržuje obrovskou čtivost a já jen čekám na vydání čtvrtého dílu.

4 29.01.2017

Poněkud překvapivě je tento díl asi nejlepší navzdory tomu, že v něm není zas tolik "velkých událostí" a těžiště teď opravdu spočívá na příslušnících rodiny Prokopů. Je mi líto Markéty, to je moje oblíbená postava, ale děti se jí opravdu nevyvedly. Mám takový pocit, jako kdyby to byl u některých autorů typický prvek: sympatická postava - nesympatické děti. Ale nejhorší je, že budu teď muset dlouho čekat, než vyjde další díl...

4 01.08.2016

Jediné, co bych vytkl, byly náhle se zjevivší bojové schopnosti paní Barborky. Sice nějakou dobu byla mezi tábority, ale o tom, že by nějak bojově vynikala, tam nebylo ani slovo a najednou je z ní skoro terminátor :)

4 01.08.2016

Kniha, která navzdory typicky ruským rozjímavým pasážím ujíždí jako splašená souprava do stanice epilog. Tyhle pasáže se totiž velmi střídají se scénami plnými dynamického děje, zvratů, napětí i strachu, potkávání různých lidí a zajímavých myšlenek. Vůbec celý svět metra je výborně vymyšlený a dle mého i dost originální, kdy stanice představují státy, ideologie a životní filosofie.
Některé komentáře se zmiňují o tom, že hlavní hrdina až příliš působí jako pozorovatel, ne živoucí postava, ale já s tím nesouhlasím. Ve vypjatých situacích mají obvykle emoce dopad teprve dodatečný, v tu chvíli ale člověk musí konat. Naopak když se Arťom dostane na povrch a čte si zápisy mrtvé dívky, která napsala na stěnu stánku svůj deník umírání, to byla nesmírně silná scéna.
Já osobně bych vytkl asi jen dost časté deus ex machina.
A musím pochopitelně zmínit i velmi kvalitní hru, která podle knihy vznikla.

4 27.07.2015

Jestli může mít zombie apokalypsa lidský rozměr, našel ho nepřekvapivě právě Lukjaněnko. Sympatické postavy, hodně momentů ze života, tedy psychologicky věrohodné, a dost napínavé. Jdu na druhý díl.

3 11.04.2022

Sále žiju v tom, že se ohledně Julie dočkáme nějakého překvapení, nějak se mi nezdá, že by to autor ukončil takhle, aniž by vlastně Catona nechal promluvit s Cristem. Jinak mi skoro přišla lepší první polovina v Římě a cestou než závěrečná akce. Ostatně vůdce povstalců by také na konci měl ještě dostat slovo.

3 03.01.2018

Jedna z nejlepších a nejzábavněji napsaných naučných knih, kterou jsem četl. Autor navíc projevil značnou míru fantazie a literárního umu při popisu původu oněch sedmi evropských matek.

3 29.06.2017

Těžko hodnotit. Myslím, že pro autorku šlo o hodně osobní věc. Podle toho, co vím o jejím osudu, bych řekl, že Benedetta byla jejím alter egem. S tím bych problém neměl, problém však mám s hlavním "hrdinou" Harrym. Na začátku je to, slovy Františka Ringo Čecha člověk neklidný, nervní, nepostojí, no prostě kre-mladý člověk jsem chtěl říci. Jeho úvahy a vnitřní svět působí hodně žensky, i kdybych nevěděl, že autorkou je žena, z jeho popisu by to bylo jasné. Např. v přístupu k přátelství s Adamem se vyloženě zračí ženský pohled na důvěrnost a blízkost, není to reálný muž. V druhé části je pak zase tak moc nad věcí, tak moc ponořený do svého vidění světa, že nepůsobí uvěřitelně. Nejde mi o to, že bych kritizoval jeho morální rozhodnutí, jenže on to rozhodnutí neudělá z pozice lidské bytosti, která se k němu musí dopracovat, zvážit, co to přinese nejen jemu, ale i lidem, na kterých mu záleží. Téměř u něj nenalezneme pochybnost, strach, potřebu dodat si odvahy. Proto působí opravdu nelidsky. Láska ke Gilleis, která se u něj vyvine na základě vzpomínky na desetileté dítě někdy po devíti letech v době, kdy sám je dospělý, taky nepůsobí příliš věrohodně, zvlášť v situaci, kdy vedle něj stojí Benedetta a nabízí mu "vše". Ale to asi opravdu je stopa autorčiny nešťastné lásky (a přílišné idealizace muže, kterého milovala). Jinak příběh dobrý a dobře zasazený do historických reálií. Dám tedy čtyři hvězdy, ale s tím, že postavy a jejich jednání mi nesedělo.

3 08.04.2017

Díky tomu, že jsem nedávno viděl staré české televizní zpracování povídky Hostinec u létavého draka, připomněl jsem si celou tuto knihu. Poprvé jsem ji četl někdy ve 14 letech a i když už tenkrát se mi nejvíce líbily poslední dvě povídky, tak za nejhororovější a nejvíc husí kůži nahánějící považuju Pronásledovatele.

3 02.03.2017

Krásný příklad, proč při vojenském tažení musí mít jeden velitel konečné slovo a autoritu. Celá blamáž, v níž vyústila Penobscotská expedice, by mohla sloužit jako exemplární případ, jak nevést válku. Američané se stále dohadují, hlasují, nesouhlasí, pozemní síly nesouhlasí s tím, co chce námořnictvo, námořnictvo nesouhlasí s tím, co chtějí pozemní síly a výsledkem je, že Britové se můžou maximálně chechtat jejich neschopnosti a nerozhodnosti. Z hlediska románového možná trochu chybí dovyprávění osudu sourozenců Fletcherových, jinak to však bylo dobré čtení na svátky.

3 01.01.2017

Výborně napsaná kniha, která má svým způsobem smůlu, že byla zadaptována způsobem, který možná předlohu v očích mnoha lidí přebije. Podle mě vedle sebe adaptace i kniha mohou velmi dobře fungovat, obojí je dost odlišné, i když základ je stejný. Kniha má především vynikající formu, deníky jsou psané tak, jako by je opravdu psaly dvě osoby z konce 19. století (v tomto oceňuji i dle mého dost podařený překlad), kromě toho je velmi čtivá a oproti filmu nabízí jednu dějovou linii navíc. Oproti filmu vyznívá závěr knihy ještě temněji a hororověji. Na druhou stranu jsem rád, že byla zadaptována do filmu tak, jak byla, film tak nabízí jiný pohled na stejnou zápletku.

3 11.08.2016