Finn69 komentáře u knih

Příběh Tyfové Mary jsem sice už v hrubých obrysech znal, ale proč se nedozvědět o něco víc? Zkusil jsem tohle, a nelituju, je to dobrá knížka.
Mary je těžko soudit, konečně, že nemoci způsobují nějaké mikroorganismy tenkrát věděl opravdu málokdo a irské kuchařky mezi vědeckou elitu nepatřily. A ona chtěla jen dělat to, v čem vynikala, tedy vařit. Přece nikdy nemocná nebyla, tak nechápala, jak by mohla někoho nakazit. Nevěřím, že by chtěla někomu úmyslně ublížit, ale díky své nevědomosti a možná i té pověstné irské tvrdohlavosti se stala pro řadu newyorských domácností andělem smrti.
Zajímavé jsou taky historické reálie té doby, tedy Ameriky kolem roku 1910. A to včetně kuriozit typu levného heroinu v lékárnách pro každého.
Pokud vás příběh Tyfové Mary zajímá, tuhle knížku zkuste, je to dobře napsané, uvěřitelné a má to autentickou atmosféru.

6 28.12.2022

Stín sviště je stejný gejzír nápadů jako Kuňkadlení, a pokud se vám líbila jednička, není co řešit. Opět se ocitnete na cestě za Zlatou koulí spolu s Jonathanem a jeho trochu nesourodou skupinou. V patách máte stále zajímavější Brutu Lítou a to si ještě musíte dát pozor na Napoleona, Alesteira Crowleyho nebo dokonce Julese Verna. Potkáte mluvící sviště, bodlináče jezdící na kohoutech a třeba i Franze Kafku obdařeného nejen magickými schopnostmi, ale i žábrami a plovacími blánami. Hodně se pohybujeme v Praze a jejím okolí, byť k poznání moc není. Inu to ty paralelní světy.
Dal bych zase bez nejmenších pochybností pět hvězd, nebýt jedné věci:
Vždyť v originále to vlastně ani není samostatná kniha. Nemám rád tuhle praxi českých nakladatelství, totiž rozdělit knihu na dvě části a vydat je zvlášť. Jim to zřejmě dost prospívá finančně, ale téhle knížce Argo jednoznačně ublížilo. Začíná doslova uprostřed ničeho a bez znalosti jedničky ji nemůže nikdo číst a pochopit o co jde. Proboha už to nedělejte, vždyť kdyby to tak mělo být, vyšlo by to tak už v originále, nemyslíte?

5 27.12.2022

Musašiho jsem si tentokrát dal jako závěr japonského maratónu Taiko, Šógun a Musaši. Ty tři knížky na sebe časově docela navazují a když se trochu posnažíte, dokážete si to všechno krásně popropojovat. Ale pozor, je to vážně maratón :)

Musaši je zajímavé čtení, vlastně dobrodružný příběh, ze kterého se postupně vyvine příběh dvou samurajů, kteří se vydali na cestu meče za stejným cílem, za sebezdokonalením, a přesto nakonec skončili každý někde jinde. A protože nejlepší může být jen jeden, nakonec se museli nevyhnutelně potkat. Je to místy příběh skoro jako z jiné planety, ty kulturní rozdíly mezi Evropou a Japonskem jsou v ledasčem tak veliké, že pochopit chování a motivaci většiny postav je pro nás hodně složité. Ta atmosféra starého Japonska vás ale docela rychle vtáhne a pak už vám to ani nepřijde, tak žádný strach.

12 19.12.2022

Tohle vydání z roku 2001 jsem sháněl řadu let. Nejen že se nedalo nikde koupit (leda za vyděračské ceny) ale dokonce se nedalo ani půjčit v knihovně na doma. A chodit si po kouskách číst číst tisícistránkovou knížku do MZK není moc praktické. Clavella a jeho Asijskou ságu mám moc rád, a teď konečně můžu říct, že ji mám přečtenou celou. Paráda :)
Vznešený dům je časově někde v šedesátých letech dvacátého století, tedy mezi Králem krysou a Smrští. Místo činu Hongkong, a v první řadě jsou tedy samozřejmě Struanové a jejich konkurenti, čínské hongy a nemalé množství špionů všeho druhu. Je to sám o sobě zajímavý thriller ze studené války a když to ještě Clavell podle svého zvyku pořádně okoření spoustou místních reálií, útržky katonské čínštiny a řadou vazeb na předchozí knížky, vznikne docela návyková záležitost. Líbilo se moc, v Asijské sáze řadím vedle Šóguna, Tchaj-pana a Krále krysu.
Kvalita překladu je proti nečitelnému vydání z roku 1996 nesrovnatelně vyšší, a klobouk dolů před překladatelkou, že do toho šla po tom fiasku znovu.

4 05.12.2022

Pokud vás zajímá středověké Japonsko, tak tohle (a Musaši) je povinná četba. A bohužel, jako často u povinné četby, zjistíte že je to tlustospis, kterým se budete prokousávat nějaký čas. Ale stojí to jednoznačně za to, odnesete si nejenom strašnou spoustu informací, ale dostane se vám i docela hlubokého ponoru do japonské mentality. Přesněji řečeno do samurajské, prostí zemědělci a tak dál Jošikawovi moc nestojí za zmínku. Je to jiný svět, pro nás často nepochopitelný, ale umí to vtáhnout, uvidíte.

A pokud se vám, tak jako skoro každému, líbil Clavellův Šógun, máte o důvod víc, proč se do téhle kroniky pustit. Její děj totiž Šógunovi předchází jen o pár let a je tam spousta a spousta souvislostí.

8 13.11.2022

Co jiného otevřít na Halloween, než pořádnou sbírku hororových povídek?
Jelikož český horor prakticky neznám, od Českého temna jsem nic moc nečekal a nejvíc jsem se asi bál toho, že to bude stát za pendrek :) Ale při sám Nyarlathotep, nakonec mě mrazilo v zádech úplně z jiných důvodů.
Jak jsem četl jednu povídku za druhou, to české temno kolem mě pomalu houstlo a houstlo. Zejména druhá půlka knihy je vážně dobrá a závěrečná povídka Synek Kristiny Haidingerové je skvělá třešnička (nebo oční bulva?) na tomhle krvavém dortu. S rudou polevou. A v něm zapíchnuté černé svíčky, samozřejmě. Nebo možná uřezané prsty.

13 02.11.2022

I když se mi Klára a slunce líbila, víc než tři hvězdy jí nedám. Jednoduše proto, že v tomhle příběhu není vlastně nic nového ani překvapivého. Robotické chůvy, které už nejsou k ničemu, jelikož jejich svěřenci vyrostli, to přece najdete už u dinosaurů scifi typu Isaaca Asimova. Robotizace a nahrazování lidské práce automaty, nepsal jste o tom třeba vy, pane Vonnegute? Rozdělení společnosti na "vylepšené" a "zastaralé", kde už jsme to všude četli?
To nejzajímavější a důvod, proč tuhle knihu přečíst, je ale způsob, jakým nám Klára všechno vypráví. Vidíte tenhle svět pohledem androidky, která všechno bedlivě pozoruje a zpracovává, ovšem zdaleka ne všechno správně pochopí, někdy uvažuje roboticky neosobně, někdy bezmála lidsky. Sledujete, jak se pobytem v lidské rodině postupně učí a v mezích svého programování se mění. Svět viděný jejíma očima přesto je a bude vždycky jiný, než jaký vidí lidé kolem ní.
Nakonec uvažujete, kdo je vlastně lidštější, a co je to vlastně to "lidství".
Tady Ishiguro potvrzuje, že je pořád vynikající spisovatel a že tu nobelovku nedostal proto, že na něho zbyla.

10 30.10.2022

Opět space opera jak má být, hodně akce, vesmírných bitev, bojových robotů a vůbec všeho, co od knížek Neala Ashera čekáme. Příběh se zamotává, atmosféra kolem akrečního disku povážlivě houstne, navzájem tu na sebe cení zuby Pradoři, řádové lodě, huimanská Orlandine, záhadný Drak i Klientka. A když se z disku najednou kdovíco vynoří, začne se to kolem hemžit, jako když rozkopnete mraveniště. Akorát že tihle mravenci se s ničím moc nemažou :)

4 26.10.2022

Znám už od Kateřiny Tučkové pár těch nejznámějších věcí, zejména Žítkovské bohyně nebo Vyhnání Gerty Schnirch, a tak jsem trochu věděl, co mám čekat. Bílá Voda je ale daleko rozsáhlejší a ambicióznější věc. A silná.
Hlavně první polovina mě hodně zasáhla a vtáhla dovnitř, to se prostě nedalo jen tak lhostejně prolistovat. Už vůbec ta představa několika set jeptišek, namačkaných do rozpadajícího se kláštera uprostřed ničeho a vydaných na milost a nemilost místním okresním diktátorkům. A osobní příběhy řady z nich tomu ještě dodávaly další rozměr, navíc ta (mě dosud neznámá) legenda o Vilemíně Přemyslovně, prostě skutečně je to něco.
A přestože ke konci už to trošku ztrácelo náboj i uvěřitelnost a možná to mohlo mít o nějakých pár desítek stran míň, rozhodně doporučuju všem bez rozdílu věku, pohlaví a samozřejmě i náboženství :)

35 22.10.2022

Tak tohle se mi líbilo moc, tomu říkám opravdový "weird". Konečně vím, kde se vzala v hlavě Chiny Miévilla představa Nového Krobuzonu a v kterém světě stojí Gormenghast.
Název trošku mate, nejde jen o jeden román, je to hned několik příběhů, z nichž každý je jiný a trochu jinak napsaný, dějí se v různých časech a mění se průběžně i samotné Viriconium. Spolu ale dávají jednotlivé části dohromady fascinující obraz dožívajícího světa a jeho více či méně bizarních obyvatel. Jsou tu básníci a šermíři, soupeřící královny, vraždící trpaslíci, záhadné a mocné stroje a zbraně ze zapomenuté minulosti lidstva i invaze z vesmíru. Nečte se to úplně lehce, svět Viriconia je tak starý a ošoupaný, že realita sama nedrží pohromadě. Příčina nemusí předcházet důsledku, a to, co bylo pravdou včera, dneska už nemusí platit. Kdo má rád knížky z laserovské edice "New weird", je tady jasná cílová skupina. A ti ostatní by to měli taky zkusit, je to originální a jiné, a navíc momentálně v Levných knihách za pár korun :)

7 21.10.2022

Konečně se mi podařilo přečíst i první díl téhle povedené trilogie. Jak je vidno, četl jsem to pozpátku, pěkně od třetího dílu po první. Ale vazby jsou jen volné, takže nějak nevadilo, že postavy postupně mládnou, mění se v děti a nenarozené plody a posléze se rozpadají na vajíčko a spermii, aby jejich místo zaujali jejich rodiče. A tak dál.
Je to opět moc hezké čtení, Isabel je skvělá vypravěčka a umí čtenáře chytit. Kdo máte rádi jihoamerickou literaturu nebo ji chcete zkusit, neměli byste trilogii Dcera štěstěny, Sépiový portrét a hlavně a především Dům duchů minout. Pro mně to patří k tomu nejlepšímu z téhle oblasti, spolu Márquezem, Vargasem a Latinskoamerickou trilogií Louise de Bernières
Jo, ale vezměte to raději pěkně od začátku :)

8 06.10.2022

MacBride opět pořádně přitlačil na pilu, a přestože se tentokrát ocitneme v letním, sluncem zalitém Aberdeenu, je to zatím to nejtemnější, co jsem od něj četl. Kladnou postavu aby člověk pohledal, a v té špíně všude kolem se pořádně zmáchá i Logan. Ale jako v celé sérii, od depresí nás uchrání všudypřítomný černý humor, D.I. Steelová a konstábl Rennie. Trošku mi chyběl inspektor Inch se svým pytlíky gumových medvídků a šumivých kokakol, ale ten to ošklivě schytal už v minulém díle a obávám se, že už se nepotkáme.
Je to pořád fajn, a stejně jako všichni ostatní, nechápu proč nejsou přeložené i další díly téhle série. Ach jo, zase se asi budu muset mořit s originálem, a to zbývá jedenáct dílů :(

18 03.10.2022

V Krvavé lázni MacBride hodně přitvrdil, přidal hodně krve a mrazení v zádech, což není na škodu. Je to ale trošku na úkor toho černého humoru, kvůli kterému jsem si jeho knížky oblíbil. Ale nebojte, pořád ho ještě dost zbývá a o detektivní inspektorku Steelovou taky nepřijdete.
Dozvíte se také ledacos nového, zejména že chmurné příběhy o skotské kuchyni mohou mít pravdivý základ a vytušíte, proč se řada lidí s hrůzou otřese při pojmech jako "haggis" nebo "black pudding". A hlavně, začněte si kontrolovat, jestli párky ve vašem místním Albertu náhodou nemají nehty.

7 02.10.2022

Přidávám se k většině, i já jsem trochu zklamaný a mám pocit, že Chuck to svoje nejlepší napsal už dřív. A i já mám pocit, jako bych právě spořádal něco recyklovaného, sice v hodně barevným balení a se spoustou cukru a éček, ochucovadel a steroidů, ale bez pořádné podstaty.
Napsané je to klasicky po palahniukovsku a plné jeho klasických úletů, nechutností a absurdit. To je ta lepší stránka. Ale už se taky trošku vykrádá, Den přizpůsobení si docela zřetelně půjčuje z Klubu rváčů. Ta absurdita a satira v lepších pasážích zase (maličko) evokuje Vonnegutovy dystopie. Ale ten by na to šel úplně jinak. Na rozdíl od něj Chuck nic neřeší, ale všechno bez rozdílu jen shazuje. Vlastně je to víc takové bizarro než satira a jaksi to nikam nevede.
Takže to vidím tak za 2,5 hvězdy a ze staré známosti to zaokrouhlím na tři.

7 20.09.2022

Uff. Tak to teda byla kláda. Až Dukajův Led dočtete, budete se cítit tak nějak podobně, jako byste právě naštípali dříví na celou zimu jak pro sebe, tak pro celou rodinu až po tetu z máminy strany, všechny sousedy a pro jistotu ještě něco na další rok. Koukáte na tu hromadu za sebou, hladíte si mozoly a přes to totální vyčerpání máte takovej docela fajn pocit, že jste zvládli něco fakt mimořádného, i když to byla místy fakt úmorná a monotónní dřina. Ale stálo to prostě za to.
Není to lehké čtení. Dukaj se právě kvůli Ledu hodně přirovnává ke Stephensonovi a něco na tom je, ale mně to víc připomínalo klasické ruské romány. Všechny ty filozofické rozhovory ve vlakových kupé, popisy široké ruské krajiny, revoluce a (jak praví Cimrman) vášnivé debaty v anarchistických kroužcích. Takže myslím že pokud by se Neal Stephenson narodil někdy počátkem 20. století jako Nil Gorodovič Stefanson v Nižním Novgorodě, mohl by to klidně napsat.
Po jazykové stránce je to trošku oříšek. Jednak je tu opravdu hodně slov, jejichž význam si budete muset postupně objasnit sami. Všechny ty přítuhy a přítužníci, zimězo a jeho chlady, teslektřina, tmětlo, tměkutina, jastíny a dokonce tmíčky... Překladatelé mají můj obdiv. Hodně se mi taky hodily zbytky ruštiny, které jsem našel v bílém šumu někde v nepoužívané části mozkové kůry. Ještě že tam skoro neuklízím. Rusismů je tam opravdu hodně, v polské knize by to člověk nečekal. Taky francouzštinu užijete, máte-li na rozdíl ode mě nějakou. O polštinu zato prakticky nezavadíte. A ani stylově to není snadné. Hlavní hrdina je většinu knihy přesvědčený, že neexistuje. Takže jak by o sobě mohl mluvit nebo vyprávět? Řeší se to tak, jako by se věci děly samy od sebe. Nějak jako: Ráno se vstalo, zuby se vyčistily, obléklo se a pak se odešlo. Na to jsem si zvykal fakt docela těžko :)
Nebudu tu popisovat děj, stejně bych nedokázal napsat nic lepšího, než ti, kteří tuhle mamutí bibli ledu přečetli přede mnou. Ale je to prostě něco úplně jiného, než jste kdy četli. Teď už by mě fakt mrzelo, kdybych to nedočetl, nebo mně to vůbec minulo.
A teď jak to ohodnotit: Pět hvězd tomu dát prostě nemůžu, na to jsem se až moc nadřel a ta hromada dřeva měla plno suků. Štípal jsem to skoro měsíc. Ale ty čtyři hvězdy dát musím, protože je to fakt mimořádná věc. A kdo máte odvahu, zkuste to taky, je to ale jen pro opravdové přítužníky.

10 18.09.2022

Já mám Vargase rád, proto trošku přidám a dám Pětinároží tři hvězdičky. Ne, že by to bylo vyloženě špatné, četlo se to dobře a zvládl jsem to za víkend. Ale, mezi námi, taky to není žádný zázrak. Je to celé jakési ploché a nahrubo nahozené, postavy mu moc nevěřím, a podezřele to připomíná agitku proti bývalému peruánskému prezidentu Fujimorimu.
Když to srovnáte s jinými Vargasovými knihami, je to jedna z nejslabších. Keltův sen, Kozlova slavnost, Zelený dům, skvělá Tetička Julie... to je úplně jiná liga.

7 21.08.2022

Dočteno potřetí, a pořád mě to baví. Už samozřejmě vím, co se stane atd., člověk to už čte trošku jinak než poprvé. Vychutnávám si části, které mám nejraději (hlavně Daniela Waterhouse) a hledám, co mi posledně uteklo. V tomhle maxišpalku je pořád co objevovat :) Opět doporučuju, zkuste to.
Jen škoda, že zatím nevyšel česky třetí díl. Vyjde vůbec?

5 21.08.2022

Jak mám Rushdieho rád, tenhle mi tak úplně nesednul. Nemohl jsem se dost dlouho začíst, profesor Solanka mě až tak nezajímal, příběh se motal kolem ničeho, prostě četba na výdrž. V druhé půlce už to naštěstí trošku nabralo tempo, pár věcí se vyjasnilo a najednou to za tu výdrž stálo.
Nicméně nadšení se tentokrát nekoná, nejsou to žádné Děti půlnoci, to už to má blíž třeba k Sexu ve městě :)

Je to taková zvláštní, originální, steampunková fantasy, docela mi to sedlo. Thomas Senlin, hrdina proti své vůli, dobývá nebetyčnou Babylonskou věž tak trochu jako Petr Brok ve Weissově Domě o tisíci patrech. Hlavní cenou je jeho ztracená manželka Marya, a nám nezbývá než napjatě sledovat a doufat, že se mu ji podaří najít. Držím palce :)

3 07.08.2022

Opravdu drsný příběh, který vám připomene, že na Korejském poloostrově byla ještě celkem nedávno víc než jen jedna diktatura. Já jsem o povstání v Kwangdžu slyšel poprvé, a docela mě to dostalo.
Za příběh pět hvězd, bohužel mi ale vůbec nesedl styl, jakým je to napsáno.

6 07.08.2022