Musaši

Jako fanoušek samurajské tematiky a tradiční japonské kultury jsem si čtení tohoto monumentálního románu neskutečně užil. Eidži Jošikawa dokázal mistrovsky zachytit nejen atmosféru feudálního Japonska po bitvě u Sekigahary, ale především hlubokou duchovní cestu Miyamota Musašiho – od divokého a horkokrevného mladíka až po vyzrálého mistra meče, pro kterého je filozofie stejně drahá jako samotné ostří.
Kniha je napsaná nádherným, pohlcujícím stylem. Jedinou drobnou výzvou pro mě bylo velké množství vedlejších postav a japonských jmen, ve kterých jsem se občas na chvíli ztratil. Příběh má ale tak silný náboj a hloubku, že vás to od čtení ani na moment neodradí.
Rozhodně jde o fantastický historický román a další absolutní klenot v mé domácí knihovně, ke kterému se budu velmi rád vracet. Jasných 5/5!

Prostě krásné. Závěr románu mne nechal beze slov...

Upřímně tohle dílo považuju za nejlepší historický román, který jsem kdy četla. Obávala jsem se, že mi knížka o samurajovi (a navíc o téměř tisícovce stránkách) nic neřekne, ale omyl! V knize sledujeme několik vedlejších postav a jejich osudové propletení s Musašim. Sem tam se zastavíte a přemýšlíte nad moudry v knize, protože Musašiho cesta je cesta k sebezdokonalování.

10/10

toto neprehliadnuteľné dielo zviazané do jednej knihy s takmer 1000 stranami sa mi dostalo do ruky úplne náhodou. na burze som knihu kúpil za 5 eur. a doma ju odložil. hovorím si, že na také niečo treba mať čas a náladu. a odvahu. po troch mesiacoch som to už nevydržal a začítal sa. a čítal. a čítal. a predstavoval si, ako by to vyzeralo, keby to bol komiks. teda manga, aby som sa správne po japonsky vyjadril. lebo nech som robil, čo chcel, tie krátke state a husté kapitoly mi neustále pripomínali kreslené príbehy.
pritom je tá kniha totálne rozsiahla obsahom. pri pozornom čítaní sa čitateľ dozvie ohromujúce detaily zo života Japoncov, z toho, čo sa na začiatku 17. storočia odohrávalo, ale aj to, ako sa v tej dobe žilo. ako boli ľudia vychovávaní, čo ich viedlo k tomu, aby konali tak, ako sa to možno v prvom momente zdalo nezmyselné, ale v celkovom obraze to nemohlo byť inak.
ako to už ktosi predo mnou spomínal, hlavný hrdina sa túlal krajinou, meditoval, rolníčil, sem-tam sa pobil, ale prakticky nikdy ho autor nezastihol v zápale tréningu. chvíľami to pôsobí dojmom cestopisu s návodom na zmysluplné použitie života.
podstatné je, že som sa pri knihe nestihol nudiť - to je pri tom rozsahu celkom zaujímavý fakt. akoby kniha nemala slabšie miesta, ale gradovala stále do silnejších momentov.
stojí za prečítanie, hoci pomalšie, vyžadujúce dlhšie sústredenie sa.

"Víc už pro ni udělat nedokážu, řekl.
Dokonce i Buddha si zoufal, když chtěl spasit také ženy.
Sbohem, Takuane, rozloučila se s ním Ocú."

O Japonských dějinách toho mnoho nevím, takže když se mi dostal do rukou Musaši, neodradil mě ani ten omračující počet stran. Román se velmi dobře čte. Navíc jsou kapitoly rozdělené do kratších úseků ( nejdelší je asi na stránku), takže vás to nutí číst dál a dál. Přesto mi chvíli trvalo se začíst a to proto, že je zde spousta vedlejších postav, kterým je věnováno příliš pozornosti na úkor toho, na co jsem byla zvědavá. ( Já vím, jsem jak malej kluk, ale když se řekne samuraj, tak chci hlavně souboje a politiku. Opilý Matahači se při 930 stránkách okouká brzy).
Nicméně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla a určitě zkusím i druhou Jošikawovu knihu, která v češtině vyšla.

Musím úprimne priznať, že Musaši nie je práve oddychovým čítaním, najmä kvôli svojmu rozsahu. Dočítať ho teda môže byť malým bojom, aj keď samozrejme záleží na tom, koľko času ste ochotní mu venovať. Ako veľkého fanúšika japonskej kultúry ma kniha lákala už dlho a konečne som sa odhodlal pokoriť túto takmer 1000-stranovú tehlu.

Spočiatku ma Musašiho príbeh veľmi bavil. Text, hoci písaný pred mnohými rokmi, je stále veľmi čitateľný a nadčasový. Okrem popisov, filozofických úvah a vysvetľovania dobových reálií, kniha obsahuje aj dostatok napínavých súbojov a akcie. Dielo pôsobí naozaj veľkolepo a hodnotne.

Čím ďalej však príbeh napredoval, tým menej pôžitku som z neho mal. Dej sa posúva len veľmi pomaly alebo dokonca vôbec, scény a zápletky sa začnú opakovať a postavy pôsobia čoraz otravnejšie. Musím povedať, že ani jedna z hlavných postav, dokonca mnohokrát ani Musaši, nie sú sympatické. To je zrejme dôsledok doby, v ktorej bola kniha napísaná, a aj obdobia, v ktorom sa príbeh odohráva. Ľudia si neustále prekrúcajú slová počas výmen názorov, každý sa urazí a každý, koho krivo obvinia, neprejaví ani náznak snahy slovne sa obhájiť a situáciu vysvetliť. Všetko sa berie ako urážka na cti, ktorú treba pomstiť smrťou, čo vedie k nekonečnému kolobehu pomsty a obhajovania svojej cti, aby si rodina zachovala dobré meno a nebola ohováraná.

Autor do diela vniesol aj značnú dávku sexizmu, ktorý aj mne, človeku, ktorý na to nie je veľmi citlivý, postupne začal prekážať. Motiváciou a jediným cieľom všetkých ženských postáv je láska. Na nič iné ich v podstate nie je potrebné. A samozrejme, na nalievanie sake opitým samurajom. Teda samozrejme okrem Osugi ("Babi"), starej, zákernej a najodpornejšej babičke, s akou som mal v literatúre česť, ktorá je pre Musašiho väčšou nemesis ako samotný Sasaki Kodžiro (hlavný rival). Najviac ma štvalo, že aj napriek všetkým zákernostiam a intrigám, ktoré spôsobovala, bola v podstate najrešpektovanejšou postavou, a to len kvôli svojmu veku.

Rovnako ma iritovalo, že postavy sa neustále snažia nájsť a stretnúť, ale keď sa konečne naskytne príležitosť, buď niekto z nich na poslednú chvíľu vycúva, alebo autor zakomponuje nejaký zásah vyššej moci, ktorý to znemožní. Tento motív sa opakuje doslova po celú dobu a bolo to naozaj frustrujúce.

Verím, že tieto negatívne pocity sa znásobujú kvôli samotnej dĺžke a spomínanej repetitívnosti. Vnímal som, ako tieto pocity narastajú s tým, ako som v knihe napredoval.

Predpokladám, tak ako píšu mnohí recenzenti, že kniha je naozaj skvelým a hodnoverným pohľadom na dobové Japonsko. Kniha tak pôsobí. Ale nie som žiaden odborník, ktorý by to mohol potvrdiť.

Aj napriek tomu však čítanie tejto knihy neľutujem. Ako som spomínal, spočiatku, kým nie ste postavami a opakovaním sa rôznych situácií presýtení, je to veľmi zábavné čítanie. Kniha ponúka autentický pohľad na japonskú kultúru v podstate z prvej ruky. Napriek pár chybičkám je Musaši naozaj pozoruhodnou osobnosťou a talentovaným šermiarom, ktorý však v knihe nemá až toľko priestoru, ako by som očakával. Knihu hodnotím na 3.5/5*. Som rád, že som si ju prečítal. Znova však po nej už nesiahnem. A rovnako sa asi nebudem venovať ani ďalším dielam od Eidžiho Jošikawy.

Kanemaki Džisai - Tacunoguči - Harima - Šippódži - Išida Micunari - Šimazu - Koniši - Susukida Kanesuke - Sasaki Kodžiró - Hon´iden Matahači - Tomita Mondonošó - Tokugawa Ieasu - Sekigahara - Kojagjú - Denčiširó - Sekišúsai - Debuči Mogabei - Hóraidži (to je hora ... no aspoň že tak) - Šóda Kizaemon - Jošioka Seidžúró - Kózuke - Suó - Wakamiji Hačimana - Kusunagi Tenki - Džókjódži - Itó Jagoró Ittósai ... ...
Když jsem začala poprvé číst Pýchu a předsudek, musela jsem si na papírek vypsat jména dcer Bennetových, abych se v nich vyznala - a to jich je jen pět!) - tentokrát si ale papírky nepíšu - nevybrala jsem si Cestu meče - ale Cestu Knihy!!!
(zajímavost - přední vlasy)
(tupost - sekat v letu křídla vlaštovek)
(orient - jeho husté černé obočí spolu s nahoru stočenými koutky očí budilo dojem, že už je dospělý)
(výtvarno - "Krev, jež se řinula z jejího bělostného předloktí, způsobila, že psí kousnutí vypadalo jako velká karmínová pivoňka.")

Dosti čtivá japonská modrá (a na několika stránkách taky červená) knihovna (hlavní téma - mu/sa/šismus - dodnes, i když pod jinými názvy, celosvětově rozšířený a populární model chování v mužské části všehotvorstva, neustále usilující zlikvidovat lidstvo jednou provždy), avšak také s přesahem, který to neustálé řinčení zbraněmi, napínání svalů jak na pažích tak na mozku, zkrátka mezimužské nekonečné vzájemné vytahování si kšandy čili soupeřivost, dosti vyrovnává.
Také velmi vrstevnatý příběh, kde čtenář s talentem na nepamatování si jmen musí vynaložit značné úsilí, aby udržel alespoň základní nit a docela se neztratil.

Je to sice trochu přepálený román naprosto poplatný době, kdy vznikl. Rozhodně to ale neubírá na dojmu, který ve mě zanechal. Tohle je must-have kniha. A totální legenda!

Pokud se zajímáte o Japonsko, máte rádi jeho kulturu a vše, co obnáší, pak s touto knihou nemůžete sáhnout vedle. Je to skutečně velkolepá kniha. Velkolepý příběh o opravdovém samuraji.

Kniha je napsána moc hezky a je příjemné, že kapitoly jsou rozděleny na očíslované části, takže nemusíte pokaždé číst rovnou celou kapitolu.

Je tu vše. Filosofie bojových umění, tradice, historie, šintoismus a buddhismus, pěkně napsané postavy, z nichž některé mi často pily krev. Bral jsem to jako důkaz, že jsou dobře napsané.

Vnímal jsem knihu místy jako krásně poetickou, tak, jak bych očekával, když děj je zasazen do historického Japonska. Popisy bambusových hájků, hory, planiny, chrámy, to vše tu je. Je to prosté, ale přitom jímavé.

Jsem rád, že jsem knihu přečetl a mohl ji hrdě zasunout zpět na své místo v knihovně u mě doma, odkud na mě bude majestátně shlížet. Mám rád Japonsko a jeho kulturu a toto byl skvělý, dlouhý a obsáhlý výlet.

Monumentální a výpravné zpracování příběhu slavného japonského šermíře Mijamota Musašiho z pera Eidži Jošikawy. Knihu jsem četl už kdysi, ale zanechala ve mně trvalý, nesmazatelný dojem a ohromné množství vzpomínek. Příběh začíná po bitvě u Sekigahary a detailně sleduje Musašiho život a putování středověkým Japonskem, sleduje cestu za hledáním šermířské dokonalosti. Pro mě to byla cesta mimořádně zajímavá a okouzlující. Kniha je nejen historickým románem z feudálního Japonska, ale též příběhem hledání dokonalosti, cesty meče, vnitřní harmonie a filozofického porozumění světu.

Autor klade velký důraz na detail a hluboký psychologický vývoj protagonisty. Musaši je nejen mimořádně zdatný bojovník a šermíř, ale též člověk hledající smysl života. Jošikawa otevírá témata cti, odvahy, disciplíny a sebepoznání. Styl vyprávění je poetický, slova, věty odstavce vyloženě krásné, některé momentky nezapomenutelné. Text je bohatý na popisy, autor dokonale vystihuje atmosféru feudálního Japonska šógunátu Tokugawa. Příběh je plný detailů japonské každodennosti. Ten ponor do japonské historie a reálií je něco co mě na románu zaujalo snad nejvíc. Realističnost může být sice někdy lehce obětována na úkor autorské umělecké svobodě, přesto jde o jedno z nejlepších, nejpřesnějších a nejautentičtějších vykreslení tehdejší japonské společnosti, dobové atmosféry, kultury, náboženství, budhismu, cesty meče, kodexu bušidó.

Kniha je mimořádná nejen svým rozsahem, ale předně inspirativním příběhem o lidské nezdolnosti, neústupnosti, vytrvalosti, oddanosti, morální integritě, úsilí o sebezdokonalování, růstu a překonávání překážek. Všem japanofilům jednoznačně doporučuji.

Nechala jsem to trošku uzrát a hodnotím s odstupem asi jednoho měsíce po přečtení. Kromě toho, že to bylo neuvěřitelně dlouhé čtení (mně to zabralo něco přes měsíc), jsem po dočtení zrovna nadšením neoplývala. Překlad ze začátku trochu pokulhával, ale mělo to vzestupnou tendenci. Postavy jsou poměrně jednoduché, jejich jednání je předvídatelné, prostředí, ve kterém se pohybují, je podle mě dosti zidealizované (více mě oslovily třeba knihy Jamese Clavella). Děj se dosti táhne, postavy se nerealisticky potkávají a zase míjejí, ztrácejí a neustále nacházejí, někdy podivně jednají a uvažují (což ale může být i dílem nám přece jen vzdálené kulturní tradice). Na druhou stranu i staré pověsti české asi nejsou úplně realistické a toto bychom měli hodnotit v obdobném kontextu. Zkrátka zanechalo to ve mně obraz barevného zeleného ostrova plného rozkvetlých sakur a jabloní, samurajů a žen v barevných kimonech, krásných zahrad s potůčky a majestátních domů a hradů. Znovu to číst nebudu, ale nepovažuji to za promrhaný čas.

Dobrý historický román nepřitahuje své čtenáře pouze dějovou rovinou, ale také vylíčením kulturních a historických kulis příběhu tak barvitě, že se nám vzdálená minulost zdá uchopitelná a blízká. Právě takový je román Eidži Jošikawy Musaši, v němž se vydáme na počátek 17. století. Jak název napovídá, hlavním hrdinou a středobodem knihy je legendární samuraj Mijamoto Musaši, skutečná historická postava. Na webu iliteratura najdete velmi podrobný popis knihy i její historie nebo současnosti. Já bych se ale chtěla podívat na kulturní stránku románu.
Japonsko je nám země vzdálená jak svojí polohou, tak svojí kulturou. Jošikawa nám ukazuje svět plný tradic a zvyků, tolik odlišných od těch našich: bábi si při slavnostních příležitostech barví zuby na černo. Akemi si pudruje obličej na bílo, muži i ženy si myjí nohy před vstupem do obydlí, silnější nosí na zádech ty slabší, kteří si tak mohou odpočinout.
V myslích se nám vykreslují obrazy japonské přírody, hory, dravé řeky, moře, vesnice i města, stavební materiály a postupy výstavby. Z popisů měst cítíme uspěchanost, horečnatost, z popisů přírody a venkova pak všeprostupující klid a obdiv k přírodě a jejím procesům.
Také lidé se chovají tak nějak jinak. Na jedné straně se přepadávají ve spánku nebo na cestě, pod maskou ochotného průvodce zrazují, na druhou stranu si půjčují koně a krávy, doprovázejí se mnoho kilometrů, pečují o cizího nemocného. Musaši v závěru vyjmenovává, co všechno dostal od lidí, kteří ho podporují, on sám nemá žádné peníze, přesto má vše, co potřebuje. Společnost je svázána tradicemi a přísným rozdělením podle společenského postavení. Přesto i bezejmenný bojovník může hovořit s váženými vysoce postavenými, sirotek Ocú smí žít v domech cizích lidí.
Rolí klášterů je pečovat nejen o božstva, zajistit jim úctu, ale také pečovat o poutníky, o prostředí, v němž se kláštery nacházejí. Tak se mohou vždy Musaši a jeho chlapci ubytovat v klášteře, získají tam jídlo, vodu, ošetření.
Díky pečlivým ženám - cizím - vidíme, co tehdejší lidé nosili: nejen kimona z různých materiálů, ale jsou zmiňovány bederní roušky, kalhotové pásy, kimona s rukávy a bez nich, ručníky kolem hlavy, pásky svazující rukávy a nohavice (z papíru a dalších materiálů), různé barvy a zpracování.
Zajímavá je funkce jména v japonské kultuře. Trvalé uchování tradic rodiny, kdy se jména předávají z pokolení na pokolení, ale také se mění, pokud je to potřeba. Musaši nebo Takezó, obě tato jména patří jedné osobě. Změna jména může vyjadřovat pokoru, strach, hrdost, naději.
A co teprve čest. Vzývají ji všichni, ve jménu cti se bijí a umírají, jen málokteří chápou rozdíl mezi ochranou cti a vlastní osobní nenávistí. Ti, kteří toto neumí rozlišit, hynou pod meči těch lepších. Bábi se pro znovuzískání cti své rodiny žene více než deset let po celém Japonsku, celé šermířské školy se rozpadnou po neúspěšných soubojích s Musašim, řekli bychom, že román je nasáklý krví všech, kteří zemřeli pro (svou) čest.
Hlavním tématem románu je bezesporu putování: Musašiho putování za dokonalostí, hledání správné životní cesty, Ocúnino putování za svou láskou, která se stále vzdaluje a znovu přibližuje, aby se znovu minuli, putování Takuana za pochopením života, putování mnoha dalších, jehož cílem je někdy získání slávy, někdy peněz, jindy životní moudrosti. Dále vidíme vytrvalost: Musaši ví, co chce, chce najít životní cestu a tomu obětuje vše i svoji lásku a osobní štěstí. Ocún chce svého muže a více než deset let ho hledá, bábi chce svoji pomstu, nedbá svého věku a hledá a hledá atd.
Je to monumentální dílo, z evropského pohledu trochu romantické, rozhodně ale nesmírně čtivé, poučné a zábavné. Po jeho přečtení získáte v mysli takový zvláštní klid, zkuste to.

V epicky pojatém klasickém díle japonské literatury sledujeme osudy jednoho chudého hocha z malé vísky, který měl ale velké odhodlání a víru dosáhnout toho, čeho si umanul: stát se tím nejlepším. Výborně vykreslené jsou i ostatní postavy, hlavně Musašiho konkurenti a přátelé. I dívky a ženy jeho života mají duši a i když se často kolem hlavního hrdiny jen mihnou, mají v ději své pevné místo.

Rozmáchlé dílo, které nění tal lyrické jako klasičtí japonští autoři, ale poetiku v sobě přesto má. Trochu mi vadilo dělení na kapitoly uprostřed děje nebo rozhovoru, ale jinak musím dát maximální hodnocení.

"Když se otočil, všiml si dívčí postavy. Omicu se tiskla ke stromu a žalostně plakala. Nanosuke ji nechtěl přivést do rozpaků,odvrátil zrak a potichu se vytratil Když byl znovu na ulici, ještě jednou se ohlédl za Kodžiróovou lodí a pak na Omicu. "Každý žije dvojí život, soukromý a veřejný", řikal si v duchu. "Ve stínu vší té velkolepé slávy pak stojí tahle plačící dívka. "

dá se dát 6* ? nedá... tak si musím vystačit s pětkou. Na Musašiho jsem si zuby brousila už pěkně dlouho a jakmile se objevilo druhé vydání, nadělila jsem si jej pod stromeček a v průběhu ledna po večerech náležitě vychutnala. A ke konci jsem normálně brzdila a litovala, že se budeme muset rozloučit. Po Taikóovi milé překvapení, s Musašim jsme si mnohem lépe sedli. Četl se lehce, jistě dáno i překladem, kde se Martin Tirala pokusil obsah trochu "zmodernizovat" a poevropštit, aby se nám lépe četl a chápal. Syn samuraje, drzý floutek Takezó vyráží na Cestu meče. Postupně se mění, krotne, zraje.. a my můžeme sledovat vše z první ruky. Rostoucí pokora Musašiho je následovaná nárůstem výkonnosti. (jen mi nebylo jasné, proč se ty souboje vedly na život a na smrt - opravdu to nešlo jinak ? tolik zmařených životů? no ale u nás je kodex cti pravda vnímán trochu jinak než v Japonsku ). A celý příběh směřuje k vygradování soubojem se Sasaki Kodžiróem. To je Musaši jako šermíř...a co Musaši jako muž ? sledujeme vývoj jeho vztahu s Ocú..dále pak zrání jako učitele (Džotaró a Iori). Vše v hisorických kulisách, pro nás tak exotických. Tak nepochopitelných (třeba taková ta úcta ke stáří - já bych s bábou Osugi tu trpělivost neměla ...) paralelně sledujeme příběh Musašiho kamaráda z dětství Matahačiho, dívky Akemi, potkáváme spoustu historických postav. (pořád se mi ale dařilo lépe se orientovat než v Taikóovi) Kromě hlavního příběhu autor rozvíjí i spousty vedlejších, další postavy, propletence, četlo se však velmi dobře. Psáno lehce, vplula jsem do příběhu, před očima mi letěly obrazy. Nepamatuji, kdy se mi takto pěkně filmově odvíjel děj knížky. Jen ty ženy se mohly jmenovat trochu pestřejí - všechna čest Akemi - Ocú, Ocuru, Osugi, Omicu, Okemi (a možná jsem to i popletla :D) .
Krásný vhled do starobylého Japonska. A do cesty meče. Lahůdka, kterou doporučuji všemi deseti !

"Musaši!"
Kodžiró zabořil nohy do písku, nehodlal ustopit ani o píď. Musaši se zastavila nehybně stál, vydán napospas vodě a větru. Na tváři se mu obevil úsměv.
"Kodžiró," řekl tiše. V jeho očích byla nadpozemská dravost, síla, které nešlo čelit, vystavovala Kodžiróa neúprosně nebezpečí a zkáze. Kodžiróovy oči sršely ohněm. Krvežíznivý plamen v jeho panenkách hořel jako vše pronikající duha, která šíří děs a oslabuje.
"Musaši!" Nedostalo se mu odpovědi.
"Musaši!" Moře v dálce zlověstně dunělo. Pokračující odliv omýval jejich nohy.."

Monstrózní bichle, kterou jsem přečetla za 2 měsíce s přestávkami (dávala jsem tomu tak rok). Ač se toho děje opravdu hodně a sledujeme kvantu různých postav a někdy je lehké se v tom všem ztratit, jde o neuvěřitelně čtivou knihu. Fabulace Musašiho života je opravdu mistrná a není divu, že právě toto dílo nejvíce ovlivnilo pohled všech (nejen) čtenářů na nejlepšího japonského šermíře.
Kromě Musašiho sledujeme i cesty různých postav s ním spjatými a díky tomu se nám dostává různých pohledů na život v Japonsku v 17. století. Kniha má opravdu velký přesah a ačkoliv je samozřejmě mnoho částí prací imaginace, víceméně se snaží držet historických souvislostí. Setkáváme se s mnoho filosofickými a náboženskými pasážemi, společenskými konvencemi, zvyklostmi, atd., které byly Japonsku období Tokugawa vlastní.
Kniha má také své nedostatky. Kolikrát mi postavy přišly šablonovité a jednoduché, ale pak jsem si uvědomila, že se kniha možná pokouší být něco jako epos, a v nich také postavy představují spíše myšlenku a princip než individuálního člověka, tudíž se to snažím nevnímat jako mínus. Nicméně, po tom, co se honičky Ocú s Musašim stále opakovaly a prodlužovaly, už jsem opravdu ztácela trpělivost a velmi brzo to ztratilo i svoji humornost.
Další možné mínus jsou přílišné popisy, které nebyly vždy relevantní a rozhodně by se daly zkrátit. Vesměs mi to ale nevadilo, jelikož jsem se do toho světa ponořila, až jsem naopak chtěla popisů ještě víc. Navíc je to pro zájemce skvělá příležitost dozvědět se více o historických souvislostech.
Ke konci mi kniha přišla moc uspěchaná, zejména konec - jako by příběh skončil uprostřed děje. Možná jsem měla moc velké očekávání, protože jsem věděla, co se stane a přesně to se také stalo, ale stále mi tam něco chybělo.
Každopádně můj verdikt je následující: pokud vás zajímá "tradiční" Japonsko, samurajové, jejich filosofie bušidó a fungování japonské společnosti, neváhejte a přečtěte si to. Všechny mínusy jsou vyvážené tím, jaký obrovský vhled do části japonské historie podává. Plus je to neuvěřitelně čtivé i zásluhou skvělého překladu.

Musašiho jsem si tentokrát dal jako závěr japonského maratónu Taiko, Šógun a Musaši. Ty tři knížky na sebe časově docela navazují a když se trochu posnažíte, dokážete si to všechno krásně popropojovat. Ale pozor, je to vážně maratón :)

Musaši je zajímavé čtení, vlastně dobrodružný příběh, ze kterého se postupně vyvine příběh dvou samurajů, kteří se vydali na cestu meče za stejným cílem, za sebezdokonalením, a přesto nakonec skončili každý někde jinde. A protože nejlepší může být jen jeden, nakonec se museli nevyhnutelně potkat. Je to místy příběh skoro jako z jiné planety, ty kulturní rozdíly mezi Evropou a Japonskem jsou v ledasčem tak veliké, že pochopit chování a motivaci většiny postav je pro nás hodně složité. Ta atmosféra starého Japonska vás ale docela rychle vtáhne a pak už vám to ani nepřijde, tak žádný strach.

V Japonsku po bitvě u Sekigahary (roku 1600) se vlády ujímá Tokugawa Iejasu a pomalu končí období válčících států. Více jak sto let se v Japonsku bojovalo, země je plná válečníků, vojáků, róninů, samurajů.

Mladý samuraj Šinmen Takezó (později přijímá jméno Mijamoto Musaši) se rozhodne zasvětit svůj život 武者修行 (muša šugjó), "cestě k zdokonalení válečníka". Vydá se na dlouhou pouť Japonskem, vyhledává různé šermířské školy a styly, podstupuje souboje a snaží se dosáhnout dokonalosti. Musaši je historická postava, o které ale historici moc přesných informací nemají, takže pan autor začíná stavět mnohovrstevnatý příběh, ve kterém se několik postav neustále potkává během jejich cest Japonskem. Kniha byla vydávána časopisecky v letech 1935-1939, kdy Japonsko bylo ve válce a Musaši se stává ideálem japonského bojovníka/vojáka té doby.

Mnohem větší důraz než na zdokonalování techniky meče je z postavy Musaši cítit snaha o duševní vývoj bojovníka, smíření se světem a dosažení vnitřní rovnováhy. Čím je Musaši starší, tím častěji ho potkáme diskutovat s budhistickými mnichy, věnovat se kaligrafii, malovat obrazy nebo pomáhat vesničanům.

Ano, kniha není dokonalá, kupříkladu společenské postavení žen a jejich chování mě doslova iritovalo po celou knihu, vývoj některých postav nebyl postupný, ale během jedné stránky najednou otočili o 180 stupňů. Navíc kniha je opravdu .. rozsáhlá. Ale mě japonský přístup k životu fascinuje a Musaši je prostě japonská klasika.