Viriconium

15.03.2023

Knížka, o které jsme věděl a která na mě čekala a já na ni několik let, než jsem se do ní odvážil pustit. Věru, bez trpělivosti by nebylo možno toto dílo M. J. Harrisona přelouskat až do konce. Odpočinková četba to tedy není ani náhodou. Ale to asi ani nikdo nečekal. Nicméně nelituji času, který jsem Viriconiu věnoval. První dvě novely za to stály určitě, zvlášť Bouře křídel, která je bezpochyby vrcholem této sbírky. V nich jsem cítil ozvěny odkazu M. Peaka a podivno, jaké jsem snad ještě nikdy nespatřil. Styl i pointy nečekané, vybroušené. Jimi by mohla myslím kniha klidně končit a nic by se nestalo. Těžko říct, pro koho Harrison poslední novelu Ve Viriconiu a následné povídky vlastně psal? Pro své fanoušky, pro literární kritiky, nebo jen tak sám pro sebe. Nelze tomu upřít podvinou, pohlcující atmosféru, to ne. Ale právě ona bude asi tím jediným důvodem, proč to dočtete. Nejen příběhová vrstva, ale celá reálno, celá smysluplnost se začíná rozpíjet do neurčita, jakoby existovala nějaká přímá souvislost s textem a úpadkem města Viricoina. Nebo to byl Harrisonův záměr popisovat historii pádu Viriconské říše také pomocí postupného rozplývání básnického jazyka? Od jasně srozumitelného textu Pastelového města, až k prakticky nepochopitelné Tanečnici z tance? V cestě mladého muže do Viriconia jsem narazil na věty: "Smysl toho, o čem mluvili byl pečlivě ukryt v nesouvislém náznakovém rytmu jejich slov. Jejich životy byly tak spletitě potlačené, že každé slovo bylo jako volné vlákno okamžitě vetkané nazpět do starého uzlu." Teď už je to myslím jasné všem.

21.01.2023

Pro mě velké překvapení a výjimečná aktualizace fantasy žánru. Alespoň v prvních dvou novelách (Pastelové město a Bouře křídel). Najdete tu všechny typické prvky (rytíře, obřího trpaslíka, kouzelníka/inženýra, putování, monstra a tajemnou hrozbu), ale v hodně netradičním hávu. Naše současnost představuje mytologii toho světa, to je vlastně jediný sci-fi prvek. Výjimečný je ale i styl autora. Představte si, že by Julio Cortázar nebo Lawrence Durell psali fantasy. A ta (až chorobná) imaginace v něčem připomíná Jodorowského sci-fi komiksy (Metabaroni, Inkal). Poslední novela a následující povídky už ale byly zklamáním. A vlastně mění význam prvních dvou. Za to dávám hvězdu dolu.

21.10.2022

Tak tohle se mi líbilo moc, tomu říkám opravdový "weird". Konečně vím, kde se vzala v hlavě Chiny Miévilla představa Nového Krobuzonu a v kterém světě stojí Gormenghast.
Název trošku mate, nejde jen o jeden román, je to hned několik příběhů, z nichž každý je jiný a trochu jinak napsaný, dějí se v různých časech a mění se průběžně i samotné Viriconium. Spolu ale dávají jednotlivé části dohromady fascinující obraz dožívajícího světa a jeho více či méně bizarních obyvatel. Jsou tu básníci a šermíři, soupeřící královny, vraždící trpaslíci, záhadné a mocné stroje a zbraně ze zapomenuté minulosti lidstva i invaze z vesmíru. Nečte se to úplně lehce, svět Viriconia je tak starý a ošoupaný, že realita sama nedrží pohromadě. Příčina nemusí předcházet důsledku, a to, co bylo pravdou včera, dneska už nemusí platit. Kdo má rád knížky z laserovské edice "New weird", je tady jasná cílová skupina. A ti ostatní by to měli taky zkusit, je to originální a jiné, a navíc momentálně v Levných knihách za pár korun :)

12.01.2021

Knihu jsem dostal jako dárek, údajně byla i knihkupcem doporučena... Dlouho se mi nestalo, abych knihu nedočetl. Hromada vaty, zbytečně natažený popis prostředí. Měl jsem problém se do knihy začíst a přes veškerou snahu jsem knihu nedočetl a odložil. Pro mě zabitý potenciál. Krásná obálka, poutavý popis... To ostatní však nestojí za řeč

31.03.2020

"Tageus Cromis, jenž se považoval za lepšího básníka než bojovníka..." Chytlavý epiteton constans mě provedl prvním románem "Pastelové město". Je to na první pohled klasický příběh hrdinské fantasy s post-apokalyptického světa podaného zvláštním snově roztržitým způsobem, kde básnictví je důležitější než boj. V "Bouři křídel" ale Harrisonův styl nabyl pro mne extrémní baroknosti, která mi čtení na mnoho stran znepříjemnila. Čtenářsky přístupnější je pak "Ve Viriconiu" a následné povídky. Nakonec musím říct, že se Harrisovi podařilo udělat Viriconium hlavním hrdinou. Pastelové město tak vždy nacházíme naplněné jinými lidmi a novými osudy, které jsou jen kulisou pro staré jizvy, které nesou dlažba a stěny Viriconia.

Postapo svět na hromadě starobylých odpadků - takové prostředí a knížka má předpoklady se mi líbit. A k tomu krásná obálka, jejíž styl jsem si bohužel začala spojovat s Miévillem a tedy kvalitním čtením.
Jenomže ono se to nedá. Autor natolik zabřednul v jakési kudrlinkaté, květnaté a šroubované literární masturbaci, že pokud je tam příběh, tak je v tom naprosto utopený. Miéville narozdíl od Harrisona ví, kdy přestat, a navíc u něj jsou ty maximalistické kudrlinky prostředkem k posílení silného příběhu. Nedočetla jsem.

21.04.2019

Chtěl jsem mít tuhle knihu rád už od první chvíle, kdy jsem viděl její obálku a přečetl si její popis. Bohužel, nepůjde to.
Nápad je super. To prostředí je parádní. Zdegenerované lidstvo zhruba na úrovni středověké kultury se pohybuje v ruinách civilizace, která prováděla vesmírné lety, a na Zemi se nyní mimo jiné nachází zdegenerovaní potomci cizích ras. V bojích se objevují meče i energoděla, exoskelety a roboti.
Daleko méně super je neuvěřitelná a neúnosná popisnost celé knihy, což říkám jako někdo, kdo neměl problém překousnout vcelku podobné Nádraží Perdido s relativně podobnou tématikou. Zatímco popisy Perdida dokreslují hutnou atmosféru města, ty Viriconské spíš... já nevím, odvádějí pozornost? Celé je to takové zpěvné a poetické, což v daném prostředí působí jak pěst na oko. Možná je to právě tenhle kontrast, který mi prostě nedovolil se do knihy pořádně začíst, a po asi 140 stranách to zřejmě definitivně odkládám.
Ten umělecký (byť mnou nedoceněný) dojem a parádní prostředí je důvodem, proč to neoznačím za úplnou ztrátu času, ale prostě to není pro mě.

Jsem hrdý čtenář, který dočte cokoli, ať je to sebenudnější. Vždycky se ráda chlubím, že jsem zvládla i Kosmovu kroniku. Když jsem však došla k epilogu na straně 121/484, nezvládla jsem to. Tato kniha je kombinací více knih a já to fakt nedočtu.
Hrozně se vleče a vlastně se vůbec nic nestalo. Celou dobu jsem měla dojem, že jsem omylem vzala do ruky už několikátý díl, protože jsem se ztrácela v postavách a v místech (v knize není mapa). Vadí mi opakující se sousloví (bezejmenný meč, nejlepší šermíř v celé zemi, obří trpaslík).
Za mě ne, ne a ne.