etranger komentáře u knih

Chaloupky jsou knihou o sudetech, která má (asi) přinést smířlivější pohled na česko německé soužití a na vysídlení Němců, než jaký leta představoval hlavně Řezáčův Nástup. Stejně jako mnozí jiní jsem se začetl a vydržel číst hlavně proto, že jsem také sudeťák a ne kvůli kvalitě románu.
Co pochválit? Je toho poměrně málo, několik obrazů horské přírody a života tamních obyvatel.
Jak už zmínil v komentáři Iwaeu kdesi níže, dojem z četby je asi takový, že postavy tu jsou jenom kvůli dějinám, aby si to ty naše děcka dovedly představit. Jazyk chudičkých dialogů si autor zřejmě v zájmu co největší autenticity nastudoval v dobové literatuře, která byla lidu nejblíže, takže se místy neubráníme srovnání s romány z Večerů pod lampou (např. Rita komicky deklamuje: "Já nezdolně věřím, že nakonec všemu navzdory prožiju své štěstí.").
Z historického hlediska je problematické tvrdit, že národnostní problémy soužití Čechů a Němců se objevily až po první světové válce a souvisejí hlavně s hospodářskou krizí. Snaha o urputnou spravedlivost vedla autora do slepých uliček, jako když nejdřív popisuje všeobecný odpor němců vůči českým sousedům a následně se nás snaží přesvědčit, že viníci byli jen někteří - str. 280: "Ti, kdo to všechno způsobili, jsou pryč nebo mrtví. A ti, kteří nikomu neublížili, musejí jít."
A nakonec trocha nechtěné komiky: v epilogu se dozvíme o Pavlu Grossovi, který přišel ve válce o nohu, jednu dost podstatnou informaci: "Staří Grossivi brzy zemřeli a Pavel byl nadosmrti chromý." ztratili jsme tak veškerou naději, že by mu okončetina v denacifikovaném světě opět dorostla.
Zkrátka Chaloupky jsou knihou, která nic podstatného nepřináší, žádný nový neotřelý pohled na něco tak vyšinutého , jakobyl život v sudetech od první světové války dál.

8 04.01.2022

Docela lituji, že mě tahle kniha v dětskví minula. Z knih, které jsem od autora přečetl (Ferda Mravenec, Mravenci se nedají) je tato nejucelenější, nerozpadá se na jednotlivé epizody a taky je suverénně nejvtipnější. "Pak se posadil na vršek větvičky a čekal, až se začne dělat pavučina. Něco se v něm skutečně dělo... Nakonec se to v něm začalo s úžasnou silou všechno trhat , válet, myslil, že se rozsype. "Teď, teď jdou nitě" zasténal, rozpřáhl se do vzduchu a skočil..." Geniální je rovněž scéna pohřbu jak vystřižená z filmu nové vlny 60. let.

6 16.12.2022

Skvělá kniha pro děti/o dětech, kde se vlastně nic moc nemuselo stát, aby to přeci jen bylo dokonalé léto na pustém ostrově, s kapitánem Flintem, papouškem a domorodci. Kdo někdy kdysi také jako Roger nebyl plachetnicí, která křižuje proti větru k mamince, protože plachta je přeci jenom plachta? O takovéhle prosté a přeci napínavé dobrodružství jsou dnešní děti ochuzené ustrašenými rodiči a koupenou, profesionály organizovanou zábavou.

6 09.08.2022

Oheň a krev je další "neplnohodnotnou" knihou ze světa Ledu a ohně. Kombinace jakože kroniky a moderního převyprávění není zrovna šťastná, protože výsledný text není ani jedno ani druhé, je to něco mezi, takže ve výsledku téměř zbytečný počin. Ze záplavy jmen a koster nejrůznějších příběhů jen málo co utkví v paměti a to z prostého důvodu: proč by taky mělo? Některé motivy se opakují z Písně: např. obrovský mlčenlivý člen královské gardy mladého Aegona III., vzpoura náboženských fanatiků. V samém závěru mi vytanul na mysl de Funes, když Aegon říká: "Mou politikou budou plná břicha a tančící medvědi." Prostě "moje politika ve třech bodech..." Místo tahání peněz z fanoušků by měl Martin dopsat Vichry zimy, které nám už leta slibuje.

6 22.02.2022

Další Sekorova knížka zařazená do našeho večerního čtení. Myslím, že Ferda patří k dětským knihám, které budou i dál oblíbené, protože nevyčpěly, netrčí z nich zastaralý didaktismus. Ferda Mravenec sice není knížka s kdovíjakým příběhem, jedná se spíš o sérii mikropříběhů volně spojených hlavní postavou, ale vzhledem k určení pro nejmenší jde zřejmě o šťastně zvolenou formu.

5 14.11.2022

Anders de la Motte přichystal v Jarní oběti čtenářům příjemné překvapení a zakončil sérii ročních období tak jak ji začal - bez zbytečností, s propracovanou psychologií, prostě stvořil knihu, kterou je radost číst. Kvůli dvěma předcházejícím knihám série jsem Jarní oběť otevíral se skepsí a začínal číst s nechutí, páč jsem čekal opakování téhož, co se nám dostalo dříve. Naštěstí po překombinovaném Podzimním případu a naprázdno jedoucím stroji Zimního ohně de la Motte opustil mnohokrát použité rekvizity (cigarety Prince, hraní si s identitou jedné z postav apod.) vypnul generátor napětí a napsal příběh. S ohledem na čtenáský proži/požitek dávám plný počet.

5 23.08.2022

Další z mých restů, který jsem měl na nočním stolku několik let a ve výsledku moje děti z něj měly větší radost než já, takže jsem "zlatou knížku" neustále hledal po bytě. Towlesovi se podařilo poskládat 470 stran textu v němž je hodně dobrého řemesla, ale skoro žádné umění. Příběh je utlachanou slátaninou, které by prospělo zkrácení minimálně o polovinu. Zajímavé je, že Gentleman v Moskvě je vlastně žalostný pokus o dadaistický román (hodněkrát jsem si při četbě vzpomněl na Julia Jurenita od Erenburga), žalostný proto, že není v ničem nový, překvapivý, neříká nic o přítomnosti ani o minulosti, není kontroverzní a ve výsledku je jen sladkobolnou selankou očištěnou od jakékoliv kontroverze. Obzvlášť úsměvný je Rostov a jeho hra na zaměstnání.

5 10.02.2022

Nádherné dílo pozdně antického dějepisectví. Když se přenesete přes velmi těžkopádný styl, otevře se plastický svět římské říše, střízlivě hodnocený, jako by to psal náš současník. Zkrátka tisíc šest set let aktuální dílo.

5 03.01.2018

Další kniha o touze žít v horách už zavání rutinérstvím, aby také ne. Příběh, jak píšou i jiní níže v čtenáři nijak hlubokou brázdu nevyorá a je nově okořeněn větší dávkou klimatické tísně, než bylo v předchozích knihách obvyklé. Alpy, Himaláje, vysokohorská turistika, tyhle rekvizity známe, i ten sentiment, který je s tím vším spojený, co je nového je to, že se vedle vlčího štěstí (i to už bylo ve všech předchozích Cognettiho knihách) a na jeho místě, objevuje motiv stromu, který je tam, kam dopadlo jeho semeno, musí si zde zvyknout, jinak nebude šťastný a své problémy musí řešit na místě. Asi už bylo dost lehkonohého přebíhání mezi velehorami.

4 21.02.2023

"Žil ve zlobě a nenávisti... Připomínal prašivé psisko, které celá léta žilo z odpadků a svinstva na tržišti a nyní se hněvivě ježí při pohledu na smečku vlků." (a jak by se Hyperbolos teprve poměl v době sociálních sítí)
Za to, že se Do poslední kapky dotýká svým tématem současnosti, že tedy není jen umně napsaným historickým artefaktem jsem se přiklonil spíše ke čtyřem hvězdám, ačkoliv jsem chvílemi chtěl dát jen tři. Proč jsem pochyboval byl fakt, že krásný Alexiás není ani zdaleka tak zajímavý, jako doba v níž žil, proto se zdá, že hlavním hrdinou jsou spíš Athény a ty jsou podány znamenitě. Proto je pochopitelné, že čtenáři bez hlubších zájmů o antiku přijde Do poslední kapky jako nudná kniha (jak se ukazuje v mnoha komentářích níže). Přesto, vzhledem k podání křehkosti a nesamozřejmosti demokracie a bezmoci racionality vůči předsudkům a zaostalosti, které naopak překypují samozřejmostí a jistotou jde o román, který by rozhodně neměl zapadnout.
- navíc příběh Alkibiada, jako politika, kterému u jeho příznivců projde téměř jakýkoli zločin ukazuje problém demokratického zřízení, který se dodnes nepodařilo odstranit.

4 20.04.2022

Po letech jsem sehnal obě "antické" knihy Obrazů ze života doby, Periklovo řecko i Řím Marca Aurelia. Zjistil jsem, že i více jak třicet roků po vydání je Periklovo Řecko velmi dobrou knihou a nemá asi dodnes srovnatelnou konkurenci, protože autorům se podařilo perfektně skloubit odbornou literaturu s historickým bedekrem. Nabízí se otázka, zda v dnešní době by se stále jednalo o populárně naučnou publikaci, protože autoři předpokládají u čtenáře dost vysokou znalost antické mytologie, historie atd. Jediným velkým editorským pochybením je na začátku knihy dost častá záměna Areopagu jako Areova kopce za Aeropag, tedy Větrnou hůrku.

4 17.04.2022

Nejslabší díl série. Celé nekonečné pasáže budí dojem slohových cvičení, která plní jen jediný účel - naplnit stanovený počet stran. Příklad za všechny- snaha o překročení mostu k pevnosti stvůr/odražení netvorem; ústup/odříznutí cesty davem feťáků a úvahy o novém pokusu o překročení mostu; příjezd náklaďáku stvůr/naděje, že buď osvobodí přátele, nebo se na něm dostanou do pevnosti je opět zmařena davem narkomanů - a nakonec nečekaná spása od Sharona. Autor utahoval už v předchozím díle šrouby napětí tak, že se mu v tomto díle série kompletně strhly závity.

4 03.01.2018

Z Půlkrále mám rozpačitý dojem. Některé věci mě nadchly - pěkně naznačený fikční svět a některé hodně zklamaly - děj osekaný na překotně se valící dějovou linku, honem honem jen aby se nám čtenář nedej bože nezačal nudit. Několik zřídkavých zvolnění, kdy se Jarvi zamýšlí pak překvapí a působí skoro nepatřičně. Půl krále je také půl young adult literatura, někdy i mnohem víc než půl, zvláště v topornosti intrik, podivné ne-pomsty, absenci sexuality a platonickém toužení hlavního hrdiny.

3 19.03.2022

Les mytág patří ke knihám, které jsou na databázi brutálně nadhodnocené. Čím by si tahle kniha měla vysloužit přes 80%? Všechno v ní je víceméně statické a bez života, popisy i dialogy, to vše jsou jenom takové střepy smetené na jednu hromadu a nasypané do pytle s nápisem Jungiánské harampádí proceděné skrz EZO TV: když Jagad zvolá "propadnete mi všichni do jednoho... na mé zavolání přijdete nebo nepřijdete, podle toho jak se věci budou mít." tak nevím jestli se mám smát, nebo mrštit knížkou do nejbližšího rohu.
Dočetl jsem to s největším sebezapřením. Zřejmě na tom neměl vinu jenom autor, ale i překladatel.

3 22.02.2022

Zvláštním způsobem překvapující kniha, zvlášť, když jí vemete do ruky díky tomu nádhernému názvu. Očekával jsem schematický Urááá román o sovětském člověku, který porazil fašisty jen díky tomu, že je prosě sovětským člověkem (a v čele státu má samozřejmě jasné sluníčko, moudrého Stalina), jenže místo toho čtu syrový válečný román, nijak průlomový, ale dobrý a dokonce na svou dobu dost odvážný (kritika stalinského teroru).

3 19.11.2019

Můj první Mňačko. Fascinující analýza života rudého revolucionáře, který se mění v ustrašeného aparátčíka, který soupeří o moc se stejně mocným papalášem. Smrt jednoho přivodí i pád druhého. Odvážná, skvěle napsaná kniha.

3 27.08.2019

Mnohomluvná kniha Stephena Kinga mi asi navždy utkví v paměti svými psychedelickými pasážemi s útoky zvlčilých výdejních automatů, proto hodnotím nad to, co by si kniha skutečně zasloužila, protože zejména pasáže Gardových avantýr byly vysloveně nudné. Kdysi jsem četl, že King je mistrem kombinace hororu a společenského románu. V Tommyknockerech vykreslení středostavovského prostředí téměř chybí, nebo skřípe.

2 19.02.2023

Bylo to mé druhé čtení, ale po tolika letech, že celkem se dá říci, že to bylo zase jak poprvé. Nespavost je přecpaná odkazy, na jiná Kingova díla (spoustu jsem toho už jen tušil, protože je to přeci jen pár let, co jsem kingovky četl soustavně), ale i na Pána prstenů. Ten není jen prostě zmíněn, ale autor si vypůjčil i řadu témat - téměř nadpřirozeného "postrkovače" děje, prsten, který se ztratí a objeví ho nepravděpodobný tvor atd. King mísí "vysoké" duchovno s nejobyčejnější realitou, v tom byl vždy nepřekonatelný, jen to devadesátkové duchovno, aury, čakry a podobné harampádí už dnes není tak zajímavé, jak se v postkomunistické době jevilo. Celek je jen dobrý, za víc než tři nestojí.

2 24.10.2022

Opět jsem na knihu sáhnul po letech na přání mého syna, abychom měli večerní čtení. Jiné příběhy Ferdy Mravence jsem neměl nijak zvlášť rád, u této knihy musím uznat, že mě bavila skoro stejně jako v mém dětství. Vybudování mraveniště z ničeho jako nedobytné pevnosti, velký obávaný nepřítel, letecký útok, prostě paráda. Jen ty budovatelsko nadšenecké tóny už lety vyčpěly.

2 15.10.2022

Klasický příběh, kde jsou hlavní hrdinové postrkováni vpřed nadpřirozenou postavou, která se průběžně ztrácí a zase objevuje. Tolkien v Hobitovi na malém počtu stran vykouzlil překvapivě hutný obraz fantastického světa s horami a rovinami obydlenými prapodivnými stvořeními. Jen dvě věci bych vytknul: 1. trpaslíci vyrážejí na cestu proč, sednout si u hory a pak teprve vymyslet co budou dělat, pokusí se jen ukrást co se dá, nebo jdou vyhnat draka z hory pryč?; 2. Postava Barda se objeví z ničeho na samém konci knihy bez jakékoliv souvislosti s výpravou.

2 15.10.2022