Eremites komentáře u knih

K třetímu dílu Zaklínačky Loty jsem se dostala jako bezzubý vampýr ke kořisti... Zcela náhodou, netuše, že jde o třetí díl série. Tudíž jsem se místy poněkud ztrácela v ději, jménech i bytostech a moje subjektivní hodnocení se vztahuje pouze na tento díl.

Je to čtivé, svižné, sarkastické, lehce cynické, drsné, okořeněné častými sexuálními vsuvkami. Členěno na krátké odstavce a části, což zvyšuje tempo čtení a zdánlivě i děje. Nehraje si to na žádný intelektuální literární klenot, je to taková kvalitní "béčková" fantasy - pokud je takový protimluv možný :-)
Lota mi byla vcelku sympatická, hlavně v první půli knihy, v té druhé jsem zhusta nechápala její pohnutky či jednání. Drsná Xena bojovnice říznutá náladovým vampýrským děckem... Ostatní postavy fajn, od romanticky změkčilého vampýra Uriáše po mistra cynismu zaklínače Ingolfa. Ač nedotčena předchozími díly, vcelku jsem se dokázala zorientovat ve vzájemných mezidruhových vztazích a jejich hlavních vlastnostech.

Bavilo mě to, byla to fajn jízda, jen to (na můj vkus) až příliš klouzalo po povrchu a jistá nelogičnost či nekonzistentnost v jednání hlavních hrdinů mi to trochu kazila.
Bude-li příležitost, zkusím začít od prvního dílu a třeba pak své hodnocení upravím.

28 28.04.2019

Zjevně jsem byla stižena čtenářskou slepotou, jelikož jsem (při vší snaze) nebyla schopna vyšlapanou čáru Sary Baume sledovat... respektive sledovat déle než pár minut, než jsem spolehlivě usnula.

Po autorčině prvotině Jasno lepo podstín zhyna, která mne zasáhla přímo na komoru a které patří čestné místo v mé knihovně, jsem se velmi natěšena a namlsána, důvěřivě a bez obav, vydala po naznačené pěšince do temných hvozdů duševního zmatku hlavní hrdinky Frankie... abych se vzápětí na první křižovatce ztratila. Pamětliva pohádek, které nám byly, coby malým robátkům, vtloukány do hlav, jsem se snažila vyšplhat na každý nejbližší strom další kapitoly a zahlédnout světlo (na konci tunelu). Bohužel marně. Vábivé světýlko pochopení vždy záhy zhaslo a ještě navrch bylo udusáno vsuvkami prapodivných (nejen výtvarných) performancí, kterým (coby výtvarný analfabet) prostě nerozumím. Díky krásnému jazyku jsem se zatnutými dásněmi přece jen doklopýtala na konec, žádnou chaloupku poznání (natož perníkovou) nenalezla.
Tak třeba zase příště Saro...

33 28.04.2019

Ač místopisně skoro Ostravák, přiznám se, že tohle dílko jsem vzala na milost čistě z důvodu splnění jednoho puntíku Čtenářské výzvy. Nejsem prostě ten správný čtenářský terč pro tuhle prostořekou ostravskou taškařici.
Což o to, nářečí mi problém nedělá - ba naopak, během čtení se mi v kotlíku mé hlavy a přítomném myšlenkovém guláši vynořovalo mnoho (takřka prehistorických) vzpomínek na známé či dávné kamarády z období dětství a dospívání, kteří jsou tímhle dialektem odjakživa postižení, takže čtení nakonec nebylo až tak bolestné. Ba naopak - často jsem se přistihla, že koukám kamsi do pryč a s úsměvem vzpomínám...
Ovšem, když nemilosrdně ořežeme ostravský dialekt, nezbyde toho z knihy moc, je jaksi bez obsahu a chuti.

Ale co už - puntik splněn a jako bonus spousta nalezených vzpomínek.

33 28.04.2019

Těžko napsat něco, co ještě v předchozích více než tisíci komentářích napsáno nebylo...
Z těch posledních to moc pěkně vystihli kap66 a matewr84.

Takže jen stručné shrnutí emocionálních pochodů, které mou osobou při čtení jednotlivých povídek cloumaly, zmítaly, prostupovaly, plynuly i jinak se hemžily...

Vykoupení z věznice Shawshank - velmi nerada čtu knižní předlohy k filmům, které jsem stihla vidět dřív, než číst knížku. Dosud jsem měla pocit, že si to prostě nemůžu užít se vším všudy, jakobych si předem nastudovala detailní chemické složení nějaké fakt dobré (pro mě nové a neznámé) bašty včetně všech chemických vzorců jednotlivých přísad, a pak si měla to jídlo vychutnat bez předsudků a očekávání... A přece! U Kinga se mi to poprvé podařilo - znalost filmu mi nikterak nezkazila požitek ze čtení a napětí. Skvělé, prostě skvělé!

Nadaný žák - ufff, tak tohle byl nářez (a rozhodně ne šunkový...). Ač to vůbec nebylo laděno do mistrova oblíbeného hororového hávu, vzbudilo to ve mě děs přímo učebnicový. Myslím, že odteď, když se řekne King, bezpečně si vybavím především tuto povídku. A říkám si, opravdu jsou lidé (ještě stále a nepoučitelně) schopni až takových zvěrstev? A logická odpověď, související s ústředním tématem povídky, musí znít - bohužel ano...

Dýchací metoda - temné, zneklidňující, napínavé. Kingova vysoká laťka je zde zachována, čtenář je natahován na skřipec zneklidňujících okolností až do závěrečné katarze s hororovými prvky.

Tělo - no, slabší kus nejen téhle povídkové knihy, ale celkové tvorby Kinga. Měla jsem neodbytný pocit, že se mistr pera nutkavě potřeboval vypořádat s čímsi ve svém dětství a vyventiloval si to do téhle povídky. Ospalá, pomalá , lepkavá atmosféra jednoho letního prázdninového dne a parta kamarádů. Místy malinko znepokojivé, ve větší míře spíše nostalgické vyprávění o jednom zvláštním putování.

34 28.04.2019

Zdařilá příručka pro poznávání nejběžnějších druhů ptáků našich zahrad, parků a lesů. Největším plus je přiložené CD s hlasy jednotlivých ptáků, takže nadšenci se mohou naučit poznávat jednotlivé druhy i podle hlasu.

34 28.04.2019

Výborná příručka pro začínající ornitology či ptačí nadšence na poznávání těch nejběžnějších druhů ptáků, které můžeme v našich končinách potkat. Velmi zdařilé fotky a, jak už bylo psáno v komentářích níže, skvělý nápad seřadit ptáky dle velikosti, což určování velmi zjednodušuje. Užitečné jsou i informace o době hnízdění, umístění a vzhledu hnízd, popis vajíček a další, které jsou formou doplňkových poznámek - tudíž nezahlcují samotný text a přitom nechybí.

28 28.04.2019

Kniha, která v naší rodině odstartovala lehké ornitologické šílenství - přišla nám pod ruku zrovna v době, kdy jsme já i starší dítě byli zpomaleni v běžném poklusu života vleklými nemocemi, a tak jsme měli čas na výrobu rozmanitých krmítek a každodenní několikahodinové pozorování opeřených návštěvníků. Díky tomu jsme začali rozpoznávat druhy, o kterých jsme neměli ani potuchy, znovuobjevovat druhy běžnější a pomocí dalekohledu vnímat i jednotlivé jedince toho kterého druhu. A nadšení nás stále neopouští, výrobou pítek a krmítek trávíme dost času i nadále, a pozorování ptáků se stalo úžasnou relaxací.

49 28.04.2019

Milé, nenásilně vtipné čtení navozující v duši i srdci pocit hřejivého optimismu a intenzivní touhu sbalit si raneček, děti, psi (případně kočky, pískomily a další domácí havěť) a zabydlet se na podobném krásném místě mimo lidské hemžení a stres.
Kateřina Dubská nechává čtenáře nahlédnout do svého života, do jeho nové etapy na samotě na kopci a následného sžívání se s okolní přírodou, zvěří i lidmi z nejbližší vesnice, často nelehkých začátků chovatelského úsilí a včelaření. A to vše krásným jazykem, odlehčeným stylem a schopností velmi niterného popisu okolních krás přírody.

41 06.04.2019

Tato kniha o neveselém tématu se mi dostala do rukou v notně neveselém období, kdy mi pomohla se alespoň trošku vyrovnat se ztrátou blízkého člověka a byla tím jediným, co jsem po delší dobu dokázala číst. A hodně mne mrzí, že jsem ji nečetla dříve, ještě než to neveselé období přišlo... Zcela jistě bych mnoho věcí udělala a viděla jinak. Ale lépe později než vůbec, obávám se, že téma smrti blízkých lidí budu muset ve svém životě řešit ještě vícekrát a tohle je úžasný prostředek, jak se k věcem posledním stavět, jak se s něma vyrovnávat, jak lze umírajícím pomoci k většímu duševnímu klidu a fyzickému pohodlí.
Jsem za tuto knihu autorovi nesmírně vděčná.

40 06.04.2019

Vskutku velmi chutná záležitost z mistrova pera.
Skvělý román, který má švih jako samurajský meč, děj se žene vpřed rychlostí splašeného mustanga, pečlivě propracované postavy, napětí polevující jen na krátké okamžiky.

A přidaná hodnota pro mě - byla to první kniha po určité době mé (díkyManitou zcela vyjímečné) absolutní neschopnosti číst, která mi tuto schopnost zase vrátila a obnovila ten požitek a radost ze čtení. Zcela přesně tento nepříjemný stav vystihl v jednom svém komentáři uživatel DriftBooks:

"Téměř celý leden jsem nedokázal číst. Divná zkušenost. Ne, že bych zapomněl písmena, nebo že bych snad ztrácel zrak. Ne. Já ztrácel koncentraci. Přečetl jsem odstavec, dva, snad tři a… A má mysl znenadání přeskočila kamsi do vzpomínek, či do úvah co by mohlo být, co bylo, co bude. V mozku jsem měl kolotoč, který jsem nedokázal ovládat. A ten se točil stále dokola a já nedokázal vystoupit."

A Žhářce díky za to, že mi tenhle kolotoč pomohla spacifikovat a usměrnit.

43 06.04.2019

Originální, svěží, jiné, a ke všemu nádherně graficky zpracované, takové je toto nevelké poetické dílko s podivuhodným koncem.
Ač nejsem úplně milovníkem japonské kultury ani básnické formy haiku, tohle mi opravdu sedlo. A tak trošku k haiku přivedlo - nakonec jsem zjistila, že se mi vlastně líbí :-)

"Déšť kape na list
berušku děsí
je to jak konec světa"

A pro odpůrce básní obecně - klidně se do téhle knížky pusťte, rozhodně to není jen o "básničkách", děj a zajímavé dějové zvraty jsou přítomny také...

49 06.04.2019

Když jsem promýšlela hodnocení, kladla jsem si otázku, jestli hodnotit spíše samotnou knihu, její zpracování a styl jakým byla napsána, nebo vlastní příběh Andrei a její rodiny. A došla jsem k názoru, že tak jako tak, za oboje bych dala tři průměrné hvězdičky a rozebrat můžu konckonců každé zvlášť.

Oceňuji grafické zpracování knížky - líbí se mi obálka i černobílé fotografie uvnitř, oddělující jednotlivé kapitoly. Styl psaní autorky je takový průměrný, spíše dokumentární - zaměřený hlavně na snahu zachytit vše podstatné z nového života celé rodiny.

K příběhu samotnému... Kupodivu ve mně celá anabáze Andreiny rodiny a jejich přerod z měšťáků na "zálesáky" nevzbudila tolik rozčilení či negativních emocí, jak jsem se zprvu obávala. Bohužel ani nadšení. Spíše u mne převládal místy úžas spolu se smutkem nad lidmi a jejich bláznivým počínáním.
Abychom si rozuměli - odejít ze systému do divočiny je tak trochu i mým snem, nevidím na tom nic špatného ani šíleného, taky se mi současná podoba civilizace úplně nepozdává... ovšem naprostá nepřipravenost rodičů na život v přírodě (za divočinu bych to tak úplně nepovažovala, když to mají hodinu cesty do nejbližšího supermarketu), naprostá laxnost (nějak to všechno dopadne), neznalost základních dovedností k přežití (stavba obydlí, údržba ošacení, zásoby na zimu, pěstování plodin...), předstíraná soběstačnost (žádné vypěstované potraviny, živobytí ze státních(!) dávek na dětí a darů čtenářů blogu), ekologická negramotnost až zhovadilost (pálení plastů a ostatních odpadků, kácení zdravých stromů pomocí harvestoru...) z původně dobrého záměru udělala tragikomickou frašku, předem odsouzenou k nezdaru.

Bohužel, nemám v tomto případě co obdivovat. Kniha mi navíc připadá jako velmi dobře promyšlený marketingový tah, aby dárců (a darů od případných čtenářů) bylo více a vyřešilo to částečně jejich problém s penězi.

Ale jak píší níže Tyrkysová a pajaroh - kniha nutí k přemýšlení, což je fajn. I proto ty tři hvězdičky.

42 25.01.2019

Tahle krátká novela mě bohužel nenadchla tolik, jako Osamělost prvočísel. I když Giordano píše podobně (a pro mne srozumitelně a čtivě), nedokázala jsem se do příběhu tolik ponořit. Částečně bych asi viděla problém ve vyprávění v ich-formě. Všechny postavy (kromě vypravěče) tudíž vidíme pouze jeho optikou, což ale vůbec nemusí představavovat skutečný obraz těchto lidí. Měla jsem pocit, jakoby byli za nějakou mlhou, kterou nedokážu prohlédnout... Tudíž jsem následkem toho nedokázala pochopit jejich jednání či důvody, které je k tomu či onomu vedly a mohla jsem se jen domýšlet.

Opět je to o velké osamělosti všech hrdinů, ale bohužel se obávám, že po pár týdnech si už ani nevzpomenu na přibližný děj.

32 25.01.2019

Víte, jaké to je být autistou? Aneb Autismus & Chardonnay z druhé strany barikáry...

Výlet do mysli a života jednoho vysoko funkčního autisty v době, kdy dostane od města přidělen sociální byt a snaží se dle svých možností (a se svým spolubydlícím) alespoň nějak začlenit do běžné společnosti.
Ovšem, oč nudněji vyznívají tyhle moje řádky, o to lidštější, úžasnější a humornější je román samotný...

Nevím, nakolik se autor pohybuje mezi autisty, ale tohle se mu opravdu povedlo. Vyprávění hlavního hrdiny Ellinga vás chňapne za srdce a už nepustí. Prožíváte s ním (a velmi sugestivně) jeho obavy a strachy (z lidí, hluku, cestování a vlastně všeho nového), hluboké a pevné přátelství (ke spolubydlícímu Kjellovi), něhu a zodpovědnost (ke koťatům), nejistotu i touhu (být slavným básníkem), smutek i vztek (když se mu jeho přítel poněkud vzdálí). A najednou jste na konci, a vůbec se vám nechce tenhle Ellingův svět opustit a jít svou stezkou....
Jakožto tvor vcelku asociální jsem se v mnoha Ellingových obavách a nejistotách poznávala více než by se mi líbilo, o to větší pochopení pro jeho svět (a svět těchto lidí) mám. A o to více se mi nechtělo tento příběh opouštět, jako bych ztrácela skutečného přítele...

A jen Manitou ví, jestli se ve mně neukrývají jakési autistické rysy, protože jsem po celou dobu čtení byla naprosto fascinována obálkou (miluju modro žlutou kombinaci barev a neustále čmárám "kudrlinky"). Pořád jsem se k ní až hypnoticky vracela a jen skutečnost, že šlo o knihu půjčenou, mi zabránila, abych nepřidala pár svých "kurdlinek" k již původním...

36 25.01.2019

Nesmírně milé a příjemné čtení...

Louis de Berniéres mi v této knize podal ruku a provedl mne tiše a jemně krajinou svého dětství. Krajinou venkova staré dobré Anglie s jeho lehce výstředními a svéráznými obyvateli, kteří si, ať chcete či ne, najdou cestu až do vašeho srdce.
Procházka to byla lehce nostalgická, se špetkou anglického humoru (ale jen takového mírného, který vám občas pozvedne koutky úst), místy poetická, chvílemi až drsně upřímná, ale jako celek velmi příjemná.

Nejvíc a nezapomenutelně mne oslovil příběh Lízinky - opuštěného havraního mláděte a jejího zachránce Roberta, hned potom hovory starého zahradníka Johna (a nejen jeho) s pavoukem Georgem :-).

Ještě dlouho po dočtení mi na tváři přetrvával takový ten lehce přiblblý šťastný úsměv a hřejivý pocit na hrudi (parafráze na Otce prasátek od T. Pratchetta - ne není to pálení žáhy, Alberte!).

35 25.01.2019

Jakože cože??? aneb Co to krucinál bylo???

Pozor - text níže bude zcela jistě obsahovat spoilery (a není mi to ani trochu líto). Vážní zájemci o četbu téhle prapodivnosti, nechť okamžitě zavřou oči!

Na téhle knize je povedená jen obálka. Právě za ni jsem dala v původním hodnocení tu jednu jedinou mrňavou hvězdičku.... Po vychladnutí jsem s oběma očima křečovitě zavřenýma přidala ještě druhou za styl psaní - čte se to totiž neskutečně lehce a rychle (tudíž je také tomu trápení brzy konec).

Kniha má jednoznačně špatný název. Nikoliv Chlapec s kamínky, ale Psychopatka s kladivem... jasné, přesné, vystihující.

Jako, nic proti tomu, i o staré šílené psychopatce s kladivem se dá bezesporu napsat strhující thriller či detektivka, bohužel tohle není ani jedno. Tohle je... prostě příšernost. Při čtení jsem se zmítala mezi vztekem, smutkem a znechucením.

Na celých dvou set stranách nás autorka vláčí životem psychicky nemocné staré ženy, ale skutečně řádně vyšinuté - žádná mírná sezónní deprese, ale pořádná paranoia s bludy, slyšinami, vidinami, mánickými fázemi, agresí, obsedantně kompulzivním jednáním apod., která sice zabila (vlastně zavraždila) svého vnuka, ale jelikož za to přece nemůže:
"udělala v tomto ohledu trpkou zkušenost. Jenom vinou soudcovy umíněnosti musela paní Préauová usednout v lavici obžalovaných, zatímco od začátku případu tam podle prvních psychiatrických expertíz neměla co dělat."

a nesedí v base ani někde v ústavu pro choromyslné, protože jak nám autorka tvrdí:

"takových jako je ona, s latentní psychickou choroboru, co žádné léky neuzdraví, žijí ve Francii stovky tisíc! myslíte, že máme tak velkou kapacitu ústavů pro choromyslné? Umíte si představit, co by stálo společnost léčení stovek tisíc pacientů, které je třeba krmit, ošetřovat, uměrňovat?" (WTF???),

a tak si klidně běhá po jednom francouzském městě s kladivem v kabelce, píše udavačské lživé dopisy na všechny strany, vzpomíná na svou úspěšnou kariéru ředitelky mateřské školy (!!!) - ano, milý čtenáři, osoba projevující od mládí příznaky vážného psychiatrického onemocnění a vražedkyně dítěte si bez problémů vybuduje kariéru tohoto druhu - vraždí kočky mlácením kladivem do hlavy či je tráví roundapem a následně jejich mrtvoly pere v pračce, klade stovky pastiček na myši, které existují pouze v její hlavě, míchá si zajímavé koktejly z různých psychiatrických medikamentů a mezitím špehuje sousedovic pozemek a snaží se zachránit týrané dítě (které možná ani neexistuje) ... Prostě taková milá stará paní, kterou by chtěl mít kdekdo z nás za sousedku.

A tímhle balastem se čtenář prodírá celé dvě třetiny knihy a doufá v nějaký zlom, v něco, cokoliv.... a ano, ono to něco skutečně přijde!
Závěr musela psát autorka v pořádném psychedelickém rauši a mě by docela zajímalo, co to bylo za materiál (asi lehce závidím, být takhle dokonale mimo by se mi občas i hodilo).
To závěrečné něco je bizaní směska "skoro svatořečení" naší milé staré dámy (s kladivem) poté, co otráví další děti a jiné lidi málem umlátí (účel světí prostředky); obžaloby společnosti, že si málo všímá týraných dětí a drobností na to poukazujících (ano, v tomto jediném bodu by se dalo i souhlasit); srdceryvného fňukání jejího dávno dospělého (a přitom mentálně nedospělého) syna o tom, že to maminka přece myslela dobře (i ve chvíli, kdy vraždila svého vnuka); divokých konstrukcí na téma inženýři zemědělství- herbicidy-zcela jistá rakovina; židovského původu a odchodu matky naší milé staré dámy jako omluva pro její vyšinutost a dalších prapodivných ingrediencí.

Díky téhle zběsilosti jsem přišla na jednu zásadní věc:
- zřejmě jakýsi Knižní Bůh mi vždy po pár vytříbených knižních lahůdkách a takřka čtecích orgiích (jako byl naposledy Naslouchač a Faja) nenápadně přihraje pod ruku jakousi nechutnost, čímž mě donutí si pro příště těch dobrých knih o to více vážit a nehltat je jako nějaký nevychovanec.

A neodpustím si svoje oblíbené - bacha na ty, co to s vámi myslí dobře, to jsou ti nejhorší...

PS: vzhledem k nadšeným komentářům níže mi došla ještě jedna věc: kniha se prodávala v původním balení s bonusem výtečné kvality, o který jsem byla vypůjčením z knihovny ochuzena... těžko říct o jaký druh drogy šlo, ale musela to být fakt dobrota :-)

30 08.01.2019

Uffff....
Tak tohle čtení bolelo. Chvílema mi z něj bylo až fyzicky nevolno.

Nechci svými subjektivními pocity skopávat z piedestalu chvály zjevně zkušeného a oceňovaného autora, ani hanět jeho dílo, které je bezesporu po řemeslné stránce vysoce nad průměrem.
Ovšem v tomto případě je to pro mne asi jako s rybím tukem nebo červenou řepou - chápu, že jde o nesmírně zdravé a prospěšné záležitosti, nicméně jsem je schopna pozřít pouze v krajní nouzi a s největším sebezapřením, přičemž mi to působí neskutečné utrpení.

McEwan psát umí, má dar rozpitvat ty nejskrytější a nejvnitřnější lidské pocity - obzvláště ty nejméně hezké a nejvíce traumatické. A rozpitvává je s nesmírnou náruživostí čerstvého studenta patologie do posledního kousku tkáně, sliznice či chrupavky. A po úspěšné pitvě o každém z těch nepěkných kousíčků lidské duše sáhodlouze mudruje s rozvláčností, umanutostí a stejně zábavně jako jaderný fyzik na odpočinku o svých experimentech v laboratoři někdy v minulém tisíciletí...

A já nejsem zrovna trpělivý člověk (čtenář), který by si liboval v nekonečných a nikam nevedoucích debatách o nesmrtelnosti chrousta. Příliš dlouhé omílání čehokoliv (obzvláště nepříjemných věcí) mi způsobuje touhu okamžitě utéct, usnout nebo umřít (dle situace).

Příběh sám má přitom zajímavé jádro - dva mladí lidé, deformováni dobou a prostředím, ve kterém vyrůstají, se potkají a myslí si, že se milují a proto se rozhodnou pro svatbu. Skutečnost, že se vlastně vůbec neznají a ženou se do manželství naslepo a s rancem nesplnitelných očekávání na obou stranách, je poměrně nosné téma, na kterém se dá stavět. Ovšem nikoliv v případě McEwana. Ten nestaví, ale pitvá.

A konec mě skoro rozčílil - takový patos a morálně-poučně zdvižený prst!
Jednak si opravdu nejsem jistá hloubkou (či vlastně vůbec existencí) lásky mezi hlavními protagonisty, z celého románu jsem měla spíše pocit, že si to namlouvají, že by to tak mělo být, že to takto asi probíhá nebo by probíhat mělo. Přitom z obou dvou čišel spíše chlad a neporozumění. A opravdu v reálném životě stačí "pouze milovat" a úplně vše se samo vyřeší a budeme do konce života šťastni? Veškeré rozdíly povah, zálib a potřeb, vzájemné neporozumění, životní traumata, zvyky prostě kouzelným proutkem zmizí, protože láska hory přenáší? Tak teď ještě tu o Červené Karkulce...

40 05.01.2019

I bez (virtuálního) mučení přiznávám, že po téhle knize bych bez potřeby (mého soutěživého a hravého já) splnit Čtenářskou výzvu prostě nesáhla.
Ač se mi od Tučkové velmi líbily Žítkovské bohyně, a její styl i řemeslná poctivost mi hodně sedly, osudy jakýchsi textilních brněnských velkopodnikatelů by mi za to nestály.

Ovšem nelituji. Poslouchala jsem formou audioknihy a nad jejím skvostným zpracováním smekám. Myslím, že i díky tomu mi čtení ušima uběhlo rychle a celkem bezbolestně. Autorka, jak je jejím dobrým zvykem, si dala s historickými prameny záležet a především pro obyvatele Brna, případně jeho příznivce, zpracovala velmi pěkně důležitý kus historie tohoto města.
A pro mě se tím o malinko zvětšil (zatím nepříliš objemný) šuplíček mapující historii českých a moravských měst a městeček.

35 02.01.2019

Velmi dobře zpracované téma nezvládnuté adopce, nezvládnutého rodičovství...

Hanišová do lidí vidí a dokáže jejich traumata a psychické disharmonie dokonale rozpitvat a vložit do příběhu. Jak už je níže mnohokrát zmíněno, není to veselé čtení, mnohdy je až bolestné a nepříjemné. Ale já jsem za to ráda, i takové příběhy se dějí, a takových lidí (patologických rodičů), jako je Julie, mezi námi pobíhá docela hodně.

Rozumím tomu, proč autorka do příběhu vložila adoptovanou romskou holčičku, na jejím "jiném" původu totiž lze jasněji a výstižněji demonstrovat ten propastný rozdíl mezi nereálným očekáváním rodičů a realitou tvořenou jejich (ať už vlastními či adoptovanými) dětmi. Myslím si totiž, že primárně vůbec nejde o to, že je Anežka romského původu. Z nejedné zkušenosti ze svého okolí znám spoustu rodičů (či rodin), kde perfekcionismus, patologická umanutost, nereálná očekávání a další podobné nepěkné vlastnosti matek a otců dělají hotové peklo ze života mnoha dětí.
Lžeme si do vlastní kapsy, když děláme, že to nevidíme, že tenhle příběh se nás přece nijak netýká, protože je přece o adoptované romské holčičce...
Jak snadné je odsoudit Julii z příběhu... a nevidět přitom, jak v mnohých z nás je část téhle "šílené" ženské či jak mnohým z nás bylo dětství "zpříjemněno" rodiči oplývajícími ve větším či menším množství podobnými vlastnostmi jako má románová Julie.

"Na světě neexistuje místo, kde by bylo vysloveno tolik povelů, zákazů, výhrůžek a uštědřeno více ran a facek než na hřišti pro děti od dvou do deseti let. Když je příhodné počasí, je scénář každý den stejný. Kolem desáté ráno sem začnou matky navážet své caparty v golfáčích nebo na odrážedlech. Vyklopí je u klouzačky a písku, přikážou ji, aby si slušně hrály, a rozesadí se na lavičky podél plotu. (...) Přikované ke svému stanovišti ostřelují své děti nadávkami a hrozbami, občas i své ratolesti utědří nějaký ten palíček, aby jí připomněly, kdo je pán a kdo poddaný."

44 30.12.2018

Ač zase popádluju proti většinovému proudu, nemůžu si pomoci - celkový dojem z téhle knihy je poněkud rozpačitý...

Je to mé první setkání s Štifterem, nevěděla jsem, co očekávat. Styl psaní mi vcelku sedl, kniha se čte lehce, nekomplikovaně. Velmi často se mi nabízelo srovnání jednak s Mornštajnovou a její Slepou mapou (příběh ve třech časových liniích z podobné doby) a Hájíčkem. Kvalit Mornštajnové v mém hodnocení Štifter bohužel nedosahuje, Hájíčka naopak (naštěstí) dost převyšuje, i když styl a způsob psaní je lehce podobný.

Příběh je rozdělen do tří dějových linií v různých dobách, které jsou navzájem propojeny několika hlavními postavami. Dějová linie třicátých i padesátých let se mi líbila, vnímala jsem i výbornou propracovanost reálií, myslím, že si autor dal skutečně záležet. Bohužel o to více jsem byla zklamaná z dějové linie ze současnosti. Přílišná snaha o soudobou mluvu mládeže (či čerstvě dospělých), přílišná křečovitost a nevěrohodnost v upínání se na diskriminační a nerovné podmínky mladého Dominika, který sice dle autora vystudoval soukromou střední obchodní školu, ale o pár stránek dál netuší, co znamená slovo antikvariát a musí dělat na stavbách pouze pomocného dělníka. O co více se autor snažil u prvních dvou dějových linií, o to více to odflákl u té třetí, kde zřejmě čerpal pouze z urban legends či zpráv v novinách.

33 29.12.2018