eraserhead komentáře u knih

S autorským duem Boček & Zubík jsem se kolegiálně autorsky setkal a seznámil v rámci série antologií českého hororu a jejich syrově naturalistický styl me okamžitě dostal. Potěšujím stránkou této jejich povídkové sbírky pak hned bylo radostné zjištění, že se pohybují i v těch fantastických vodách nejen horrorového žánru. Což mě hodně potěšilo. Další potěšující věcí více něž čtyřicetipovídkové knihy je její pestrost, a to nejen obsahová a pointová, ale i stylová, formální. Boček se Zubíkem se opravdu snaží vyzkoušet si spoustu věcí, někdy k potěše, jindy k menší potěše. Tak skoro půlku knihy tvoří, dovolím si napsat, aniž bych to myslel nějak špatně nebo negativně, snad až klasické švandrlíkovské humorně cynické horůrky, z nichž vás zamrazí úplně stejně, jako rozhýbou vaše koutky. Další půlka je ve stejném poměru rozdělena na klasické atmosférické horrory, nejednou stylem či přímým odkazem odkazující na oblíbené autory autorů, v nichž chlad, hrůza a tajemno obchází kolem a povídky, které z horroru vybočují žánrem nebo svou lehkostí, jsou spíše sci-fi, groteskou, nebo thrillerem nebo dramatem. V těch nechybí ani klasický béčkocéčkový ultrahrdina, s mluvou drsnou jako šmirgl, kterému smrdí nohy a má slabost pro korpulentní slečny s knírkem. Duo Boček & Zubík mám rád, po této knize ještě více. Těším se na každou další jejich věc i na připravovanou druhou povídkovou sbírku. 3,5*

02.11.2014

Jo, když už, tak přesně takové sci-fi mám rád. Filosofující, varující, co kdybyzující, ad absurdumzující. Tohle je přesně dle mého gusta. hned první povídka skoro až předpovídající současný fenomén internetu,natolik, až mi to vlastně přišlo skoro (pre)parodické. Ostatně o internet se kniha otře ještě několikrát, v mnoha různých futuristických vizích. Nejdříve mě trochu zarazilo tolik povídek od Asimova (jediný autor, který jich tam má více, rovnou celých 8 ze třiceti, ale nakonec člověk musí uznat, že v knize věnované robotům a člověku je prostě jedním z nejpovolanějších, o čemž svědčí hned několik jeho povídek. Pravda, jsou tu slabší povídky (např. mnou zcela nepochopený POSLEDNÍ PRÁH, nebo O PRINCI FERRITOVI A PRINCEZNĚ KRYSTALCE, jejíž humor mě zcela minul), ty ostatní to však hladce a lehce dobíhají za ně. Krásná ukázka, že dobré sci-fi obsáhne všechno - vědu, filosofii, sociálně-etickou kritiku, humor, drama, romantiku, napětí.

6 31.10.2014

Oproti předchozí antologii se 13 hororových povídek znovu honosí hlavně originálnějším a pestřejším přístupem k zápletkám a pointám příběhů. Ne že by to tedy pomohlo nějak zvlášť, ale alespoň nejsou ty povídky od začátku tak lehce čitelné. K nejlepším povídkám patří ty lehce sociálně kriticky laděné: BUMERANG, BÁBINKA a PRO PÁR DROBNÝCH. mohla by k nim patřit i lehce kafkovská NÁŠ PACIENT, NÁŠ PÁN, kdyby si to nekazila prvoplánovitou humorností. Ostatní povídky kolidují mezi lehkým podprůměrem a slušným průměrem. Výjimkou jsou jen v závěru pokažená povídka ANGELIČIN POKOJ a veskrze suchá HRDINA. Za zvláštnost považuji povídku mého oblíbence Mastertona DŮKAZ EXISTENCE ANDĚLŮ, svérázný pokus napsat fantasy-horrorovou povídku bez přítomnosti zjevného zla. Natolik netypické, že nejsem schopen posoudit kvalitu povídky.

1 20.10.2014

Jak je zvykem, anotace trošku vodí za nos, antologie zcela určitě neobsahuje mistrovsky napsané povídky, k těm se přiblížily tak dvě. Potěšující ale je, že všech třináct povídek bylo napsáno speciálně pro tuto antologii, jsou to tedy předtím nikde nepublikované originály a nejde tedy jen o "tradiční" výběr. K těm mistrovským povídkám se přiblížili můj oblíbenec MAsterton povídkou J. R. E. PONSFORD a to ani ne tak originalitou (která se jeho povídce nedostává), jako spíše poutavým a ležérně strhujícím stylem, jakým ji napsal. Měl-li bych ozančit nejlépe napsanou a nejlépe čtivou povídku, byla by to právě jeho. Druhým adeptem na prvenství antologie je závěrečná KOSTNÍ MOUČKA Johna Gordona. Ač tušíte, o co asi jde a k čemu to vede, příběh napíná hrozně dlouho a prakticky po celou dobu vás drží v nepříjemně působícím atmosférickém napětí. K těm solidním lehoučce nadprůměrným, tedy velmi přijatelným a uspokojivým, leš ne nijak oslnivým, pak patří PIANO, PRSTEN a tak nějak zvláštní (a pro knihomoly svým způsobem s velmi nepříjemnou pointou) NĚCO KE ČTENÍ. Částečně neotřele působí JANEČEK A JEHO DOMEČEK. Zbývající povídky jsou čistým (nebo lehkým pod)průměrem, vyjma veskrze nemastné neslané a zcela bez chuti povídky KUPCI, která se hlavně svou formou a vyprávěním zcela bez života a zájmu, stává nejhorší povídkou antologie.

1 10.10.2014

S Tomkem je to těžké i jednoduché zároveň. Četli jste-li jedinou jeho knihu o českém anarchismu, četli jste vlastně všechny, neb pokaždé se na to samé kouká jen z jiné strany (a to v mém hodnocení stálo jednu hvězdičku). Ovšem tenhle pohled, zaostřený na publicistiku českého anarchistického hnutí přelomu 19. a 20. století je asi nejzajímavější a hodně bodů navíc tomu dává chronologický seznam se všemi důležitými informacemi a naznačením záměru a směru časopisů tohoto hnutí. Tomkova práce se mi obecně líbí, už proto, že se zabývá něčím, co prakticky nikoho nezajímá, neb jak zní jedna citace hned na začátku knihy: "Tak ještě i dnes, kdy existuje celá anarchistická literatura vysvětlující, co rozumíme anarchií, přece ještě spousta lidí neví, co je anarchie. Příliš duševně líní, aby jali se studovat opovrhovanou myšlenku, spoléhají se raději na posilu, již jim každého rána přináší jejich oblíbený žurnál." (str. 9-10).

03.10.2014

Duhamel vládne tak krásně, trefně a barvitě jazykem a jeho útlý román začíná svým způsobem tak bizarně, až jsem se těšil, jak z radostí a bez mrknutí oka střihnu plný počet a odnesu si další skvělý zážitek z mé nejoblíbenější knižní edice, co kdy u nás existovala. Barvitý jazyk zůstal po celou dobu, ovšem někde v půlce se ta původní rozjetá zápletka začala trochu sypat, drobit a uhýbat jinak, než jsem očekával a mě se čím dál více zmocňovalo zklamání. Půlnoční zpověď není špatná kniha, je skvěle napsaná, různé asociace, metafory a postřehy udivují a těší až do poslední stránky, jen, svému skvělému začátku nedostojí až do konce. Půlnoční zpověď je prvním románem z delší řady o hlavním hrdinovi, který je docela zajímavý, rád bych si přečetl nějaké další jeho osudy.

1 26.09.2014

Na knize je hrozně zvláštní to, že se dá číst vlastně hned dvěma způsoby. Jednak jako vlastní biografie jedné zajímavé postavy (jak taky byla hlavně napsána), dá se ale číst také jako zajímavě napsaný román o životě, vyrůstání a dospívání (jak psychickém, tak fyzickém) jedné dívky v zajímavé době a zajímavém prostředí. Formou to na střídačku odpovídá oběma možnostem. Na druhou stranu je ale třeba říci, že mi kniha ze čtenářského hlediska připadla hodně rozkolísaná. Vcelku nezajímavé pasáže se střídají s hodně zajímavými, podnětnými, až překvapujícími a šokujícími. Měl-li bych to vyjádřit procentně, něco mi dala a zaujala mě tak jen půlka knihy. Občas se Beauvoir jakoby nechá unést a zabředne do věcí, které něco říkají snad jen jí samotné, a nebo se v podobně laděných situacích babrá déle, než je zdrávo. Např, posledních cca 8 stran jsem četl, niž bych pořádně vnímal, co čtu. Ale jak jsem již řekl, mnohé části a sekvence jsou až neskutečné, rozsekávaly mě Simoniny pasáže o jejím otci, ten styl jakým byly napsány, všechno, co o něm vypovídaly. Stejně tak části o její kamarádce Zaze ale hlavně Zazině matce jsou místy až šílené. Kromě nudných a nezáživných pasáží kniha obsahuje hromadu citovatelných pasáží. Je na knize vidět, jak je psáná z delšího odstupu, v aktuálním věku Simone určitě takhle komplexně neuvažovala, poskytuje to však knize mnohovrstevnaté rozvinutí, a čtete-li ji v okamžiku, kdy se sami můžete (a máte kam) ohlížet, stejně jako autorka, čte se to o to lépe. V každém případě velmi zajímavá kniha, vypovídající nejen o zajímavé, dnes již vlastně historické, postavě, ale i o době a společnosti, v níž žila. Občas jsem si říkal: "Vždyť je to bezmála jen sto let, tohle se opravdu dělo? Opravdu takhle lidé mysleli?"

1 24.09.2014

No, rozhodně mě potěšilo, že Spirála není jen tak nějaké pokračování Kruhu, které začalo tam, kde Kruh skončil, ale začalo ještě, než Kruh skončil. Ta náhlá odbočka z Kruhu mě sice nejdříve trošku zmátla (nečetl jsem Spirálu hned po Kruhu), ale nakonec me strhla. Jenže to je asi nejvýraznější pozitivum Spirály. Oproti Kruhu, který měl silnou horrorovou atmosféru, tohle spíše jen obyčejný thriller se silnou vědeckou zápletkou a jen občasnými atmosférickými úseky, kde obzvláště v závěru, který mě dost zklamal, i když coby misantropa mě měl potěšit, už trochu zavání snahou přetrumfnout závěr Kruhu a skončit (jak už to tak u pokračování bývá) nějak "opulentně". Jako po hodně dlouhou dobu si to drží úroveň, ale až se bojím jít do další části.

2 12.09.2014

Jen odvážně projevovali a mnohdy nechali doslova prýštit křesťanskou lásku k bližnímu svému a prostřednictvím sebe samotných k Němu nechali přijít dítek a oni to ti obyčejní nechápaví lidé prostě nepochopili. Aneb je to hnus, velebnosti. Jak mám v podstatě pozitivně hodnotit knihu, která je obsahově, nikoliv formou a podstatou, docela hnusná? Některé citace opravdu vzbuzují chuť udělat někomu něco zlého. Vždycky jsem si myslel, že (obzvláště institucionalizované) křesťanství je jedno velké pokrytectví... Za největší klad celé knihy považuji fakt, že je v podstatě celá jen o katolících, a to na jakékoliv straně pomyslné barikády. Tedy že většina potencionální kritiky v ní vychází z jejich vlastních řad a ne z řad nekatolíků.

25.08.2014

NÁD-HE-RA. Ta forma... Čistě dopisní román, v němž prakticky neproběhne vůbec žadná akce, žádný pohyb, jen dvě postavy si navzájem vyměňují dopisy. Snad jen tehdy a jen z pera Dostojevského mohl vzejít román, který je prakticky o ničem a přesto o všem, přesto strhující, poutavý, zajímavý a hrozně moc naplňující a to i (další a zřejmě ne poslední) přesto, že mi obě hlavní postavy začaly být postupem času nesympatické. Prostě nádhera. Rád bych si přečetl podobně hozený, laděný a napsaný román ze současnosti. Možná jen zbožný sen. Smekám pane Fjodore. Opravdu nádherná náplast na tu tendenční předmluvu. Má nejoblíbenější edice opět nezklamala.

6 19.08.2014

5. antologie od té předchozí kvalitativně trošku poskočila zase nahoru, někam k výšinám dosud nejlepší 3. antologie. Rozhodně je třeba ocenit (sub) žánrovou pestrost, od "klasických" monster, přes neskutečně syrové reálné běsy, psychologické horrory až po mysteriózní mrazíky. Tradičně nezklamala autorská dvojice Boček-Zubík, jejich Sobotní obřady jsou opět tvrdým kopem přímo do varlat, spíše pohladí než vyděsí nádherně dětská Jeskyně přání, potěší klasická žánrovka Vana, i dobře rozjeté Třetí oko, či Fotograf smrti. Naopak zklame Vládce myšlenek, ale to se přiznám, možná jsem se zbytečně moc nechal ovlivnit autorovým medailonkem, který jsem si přečetl ještě před povídkou. Každopádně, z komplexního hlediska opět chvályhodná a příjemná práce. Těším se na další ročník.

18.08.2014

Mlha patří k nejslabším Herbertovým knihám, co jsem četl. Přijde mi to hrozně prázdné, kalkulované. Je to v podstatě to samé, co předtím i poté používal v krysí sérii. Ta je ale na rozdíl od tohohle záživná a strhující. U Mlhy jsem se často nudil, hlavní hrdina mi přišel nijaký, zápletk hrozně plochá a papírová. Těch několik zajímavých scén a tradičně skvěle napsané mikropříběhy vedlejších postav román jako celek moc nezachraňují.

4 15.08.2014

Když jsem si ještě před vydáním knihy přečetl její anotaci (u níž už si moc nevybavím, jestli byla trošku jiná nebo totožná s tou na knize), hodně jsem se bál, opravdu hodně, že to bude přesně to, co tato anotace asociuje (a tedy to, co mě moc brát nebude). NAkonec jsem byl velmi mile překvapen. Román je sice v podstatě vystavěn na ne zcela orginálních základech (prakticky většinu toho, co se v něm děje jste už buď četli někde jinde trochu jinak, nebo vás to nepřekvapí nebo to očekáváte) ale Štefkovi se musí upřít, že to dokázal podat velmi strhujícím a rozhodně nenudícím (a to považuji za hodně velký klad jak autora tak knihy) způsobem. Ostatně, kdo je dneska originální, ani ten, když už jsme u něj, King si s originalitou nijak zvlášť netyká. Nevnímám to tedy nijak negativně. Navíc, v knize je několik popkulturních odkazů a fakt, že mi u některých scén vyskakovali jiné scény z filmů nebo jiných knih beru tak nějak jako celkově obecný stav. Tedy, přes to všechno, mě četba hodně bavila, lákala mě na další stránky, vůbec nenudila a tu a tam i napínala. Hrozně jsem čekal na vyvrbení dvou věcí. Hned první kapitola je výborná, krásně by fungovala jako samostaná povídka. Trošku jsem si sice musel zvykat na jazyk a styl vypravěče, ale nakonec se to rozplynulo v záplavě akce, děje a atmosféry. Za jediný výraznější negativum knihy vidím její poslední kapitolu. Díky naprosto vynikajícímu závěru předposlední kapitoly ji vnímám značně nadbytečně a v souvislosti s dějem a různými narážkami během celého románu jaksi úlitbově (jak pro samotného autora, tak i pro čtenáře) samospádně "nutnou". Já bych se bez ní ale v klidu obešel. A rád. Jsem rád, že se Štefkova románová prvotina tak povedla. Znám některé jeho povídky a byl jsem zvědav na románovou formu. Pere se s ní lépe než s povídkovou. A to je hodně milé zjištění. Těší mě, že se nakonec všechny mé původní pochybnosti rychle, prakticky\ během pár úvodních kapitol) rozvály.

2 10.08.2014

Ve druhém svazku románu se zdá, jakoby Jirásek úplně odskočil od předchozích kapitol, opustil spoustu postav, seznámil nás se spoustou jiných postav, v novém prostředí, nové zápletce, nových událostech a minimálně v prvné půlce knihy na vše předešlé zapomněl. Není to však nijak na škodu, i když tažení na Vídeň je po jisté době již trošku únavné (a pravděpodobně to knihu stálo čtvrtou hvězdičku). Ve druhé půli se naoko vše vrací do starých kolejí, osudy některých hrdinů předcházejícího svazku jsou rychle uzavřeny, příběh již zcela opouští husitský a vlastně i (tehdy se rodící) českobratrský nádech a sledujeme již jen hroutící se osudy jednoho krále s nějakým pozitivnějším závěrem v nedohlednu (kniha končí jakoby nedopsána, snad tomu tak opravdu bylo, přesto v přesný okamžik). I zde Jirásek pokračuje v líčení postav a charakterů tak, jak byly, i s tím, že např vztah podobojníků k ostatním je stejně nepřátelský, svým způsobem stejně utlačující, výsměšný a "rasistický", jako ostatních k nim, což jen snižuje jejich auru kladnosti a hrdinskosti. Čím více Jiráska čtu, tím více si zamilovávám věci, které jsou na něm kritizovány asi nejvíce - jeho popisy. Z čehož vychází opravdu kvalitně vystižené a popsané charaktery a popisy (zde bývalý kat Šimon, opravdu kvalitní postava). Zajímavostí je, že tohle poslední kniha, kterou Jirásek napsal.

04.08.2014

Zpočátku silně epizodický a nesoudržný román mi moc nesedl, pak mě ale Jirásek stejně utáhl na svém jazyce a vznosném stylu a když již vše začalo postupně zapadat a několik zdánlivě nezávislých příběhů počalo se zaplétat do jednoho sice široce rozkročeného, leč přesto jednolitého příběhu, začal jsem se cítit spokojen. Ke spokojenosti pak přispívá i jeden ne zcela viditelný prvek, ač se to nezdá, Jirásek nakonec nakládá skoro všem stejně, jak těm zlým heretickým katolíkům, tak i "hrdinným" bratrským kališníkům, i u nich dokáže odhadnout a dobře podat ne zcela příjemné stránky.

1 31.07.2014

Nelze jinak. I když jsem tedy očekával více informací a pohledů ze současnosti (i té, kdy kniha vznikla), jsem navýsost spokojen. Autorovi se výtečně podařilo skloubit nápaditost s přísunem informací. Dozvěděl jsem se toho hodně, až jsem byl častokrát mile překvapen. Již pro svou "útlost" (co to je dvě stě stran když jde o tak zajímavou zemi) vám kniha neřekne vše, přesto je něčím více než jen povedeným úvodem do tématiky. Už zase miluju Japonsko o něco více. i díky této knize.

1 29.07.2014

Některé románové a filmové postavy jsou zlé, špatné, nesympatické, ale přesto si nás získají. Miláček je však odpudivý každým coulem. Po hodně dlouhé době hlavní hrdina, s nímž jsem se nijak a v ničem nestotožnil, který mě ani na okamžik nezaujal a neprojevil se byť na vteřinu něčím, za co by zasloužil mé uznání. Prostě a jen šmejd, díky němuž skřípete zuby od první do poslední stránky a stydíte se, že jste muž. Ale díky tomu je Miláček skvělý román. Maupassant jím zase postoupil o schůdek výše v mé oblíbenosti tohoto všestranného, schopného a pronikavého autora. Obraz doby? Myslím, že na tohle je to moc nadčasové.

1 18.07.2014

Asi nejpodivnější kniha co jsem od Herberta četl. Vůbec ne špatná, naopak, jen je to cokoliv jiného, než od toho budete čekat. Horror jen lehce (nejvíce v části, kdy Fluke na čas zakotví u paní Birdleové, ta je místy dost děsivá - a ostatně již ta samotná premisa, "probudit" se v těle psa je dost mrazivá), fantasy trošku více (příběh prožíváme očima psa), v závěru pak, při odhalování pointy, dochází až k mysterióznímu dramatu hodně říznutým budhismem. Je to dojemné, čtivé, svým způsobem zajímavé. Od Herberta bych něco takového vůbec nečekal. A pozor, může vás to nakopnout k vegetariánství nebo přehodnocení svého vztahu ke zvířatům. Ale taky nemusí.

1 15.07.2014

Leta letoucí jsem v domovské knihovně, v horrorové polici, Švandrlíkova Draculova Švagra záměrně přehlížel. Protože jsem Švandrlíka měl zarytého jako humoristu a DŠ jsem (neznale) považoval za jakousi karikaturní parodii. Až díky seriálové verzi (byť poměrně slabé) několika povídek z tého knihy a žánrovému vyspění, jsem objevil Švandrlíka coby horrorového velkého fandu a autora. Pravdou je, že se za to otálení dost stydím. Pravdou však také je, že největší chybou této knihy je její rozsah. Švandrlík skvěle zvládá jak kratičkou, sotva dvoustránkovou povídku, tak i delší, několikastránkový, útvar. Ale vybrat a do jednoho svazku nacpat rovnou stovku, to s sebou nutně přináší rozmrzení a obecný úpadek zájmu. 100 nejlepších hororů obsahuje hromadu výtečných a skvělých povídek (za nejlepší - i jako TV verzi - považuji Popravu na Kramberku, to je horor jako řemen, nijak nezaostávají ale i např. Lojza, Imbecil, Draculův švagr - tolik odlišný od TV verze, ale stejně dobrý -, Geniální plán, Zvědavost, Přirozené vysvětlení atd. atd.). Minimálně třetina knihy obsahuje opravdu bravurní kousky. Druhá třetina pak slušné kousky, které nejsou zrovna moc originální, atmosférické, napínavé, ale zaujmou hlavně tou kombinací mrazivého, brutálního a švandrlíkovsky pojatého haškovského humoru. Protože humor (v tomto podání notně ironický, černý až brutální) jde Švandrlíkovi stejně dobře, ne-li lépe, jako jeho nejvybranější horrorové kousky. No a pak tu je ta třetí třetina - tu tvoří povídky poměrně slabé (jak z té horrorové tak i z humorné stránky), povídky, které dokola, jen v jiném hábitu, omílají jednu a tu samou pointu - a právě fakt, že se podobných povídek do knihy dostalo dost, se dost projevil na mém hodnocení - a v poslední řadě povídky, které nejasou jako nějak moc špatné, jen jsem nepochopil, proč se objevily v knize sdružující hororové povídky. Tedy, aby náhodou nedošlo k nějaké mýlce - Švandrlík ví, jak napsat dobrý, co dobrý, skvělý horror. Je to prostě letitý horrorový fanda, to z jeho povídek čiší, stejně jako věčné "kritizování" materialistů a skeptiků. Ale spíše než atmosférou (která ne, že by chyběla zcela, v některých povídkách je hustá fest) zasahují ironií, nečekaným zvratem a nečekanou pointou. Švandrlík vše podává dost lidově, prostě, takříkajíc od huby, což trošku té atmosféře u mnoha povídek brání, ale zase dokáže překvapit nečekanou brutalitou a až kontroverzními kousky (např. nekrofilií). Jak jsem již řekl, největším nepřítelem této knihy je její rozsah.

3 13.07.2014

Zajímavě pojatá kniha. Náhled na zdánlivě známé osobnosti česk(oslovensk)é politiky i historie z trošku jiného a obecně neznámého pohledu. Hrozně se mi líbil ten vyvážený přístup, kdy autor dokázal udržet na uzdě/potlačit jakýkoliv svůj osobní postoj k popisovaným osobám a zmiňoval jejich pozitivní i negativní stránky nekriticky. V některých případech opravdu zajímavé a až šokující čtení (např. u prezidenta, který neříkal vůbec špatné věci, ale jakoby ho nikdo neposlouchal). Kniha mi poskytla přesně to, co jsem od ní očekával, když jsem si ji pořizoval.

05.07.2014