eraserhead komentáře u knih

Občas člověk až žasne, co za skvosty tu a tam najednou objeví. Sbírka povídek českého autora, levné paperbackové vydání z počátku devadesátých let s dost jednoduchou až infantilní ktesbou na titulce, nazvaná Upíří tanec. Od toho se asi nedá očekávat moc, ale člověk se začte do prvních povídek a je mile překvapen a říká si, chtěl bych i více. Ony ty povídky nejsou tedy nějak zvlášť originální a tu a tam vás pointa střelí přes nos dříve, než by měla, ale Macháček má dobrý styl psaní a umí zaujmout a pobavit (ne striktně v tom komickém smyslu). Docela mě rozsekala povídka "Prostor pro anděla...", člověk si říká, počátek devadesátých let, sám tu dobu zažil v již rozkoukávajícím se věku, ale doteď se nemůžu přesvědčit, jestli v té povéídce opravdu došlo k tomu, k čemu k ní došlo. Něco takového bych nečekal. Po půlce knihy to nadšení trochu opadne, i když "Ptačí dům" bych označil za nejlepší povídku. Možná proto, že se povídky začnou prodlužovat a snad čím delší, tím horší. Ale pořád z toho kniha jako celek vychází poměrně dobře. Dýchá z toho to správné napětí, tu a tam mrazení, to mystyčno (hned úvodní "Lokalita" je sice čitelná, přesto poutavá) a v neposlední řadě dnes už jakýsi retro nádech kouzelných počátečních devadesátek.

28.04.2014

Z některých děl jejich autoři doslova čiší a jsou z nich cítit na sto honů. Již sám o sobě zajímavý a poutavější život Lima Barrety se bezesporu stal základním piedestalem jeho díla. Ze smutného konce snaživého Policarpa totiž nečiší jen Brazílie své doby, ale převážně osudy člověka v sevření společnosti, zvyku, systému, zakonzervovaného myšlení, mnohovrstevnatosti i malosti lidského života. Lehce epizodický román nepůsobí čistě beletristicky, vznáší se nad ním lehký obar literatury faktu, sdělení, reportu, jedné zprávy o životě v jedné zemi v jedné době. Nepřijímá se plynule jako fiktivní příběh podivného a ne zcela sympatického hrdiny, ale jako hloubavá sonda, během jejíhož čtení tu a tam zacinká zvoneček nazvaný: "Hele, to znám!"

24.04.2014

Jedním z nejoblíbenějších autorových spisovatelů je Jaroslav Hašek. Představte si, že by Hašek napsal Forresta Gumpa. Jonasson to udělal za něj. V Haškových povídkách je toho tak akorát, ve čtyřsetstránkové knize už je toho ke konci možná trochu moc. Ale ta hra se slovy, významy, situačním a slovním humorem je výborná.

2 18.04.2014

Počátkem 20. let 20. století (mám české vydání z roku 1923) napsal Upton Sinclair výtečnou knihu "Jsem tesař" o příchodu Ježíše Krista do tehdejší doby a konfrontaci té doby s ním samotným. Je to skvělý příběh, který je podáván naprosto vážně, přesto působí až hořce komicky. Netroufám si nijak tvrdit, že se Vermes Sinclairem inspiroval, a i kdyby ano, nijak by to nevadilo, vždyť samotná zápletka o příchodu historické osobnosti do současné reality je hodně výživná, zajímavá a slibuje spoustu zajímavých témat a možností. Jenže to je právě možná jeden z problému, kterou nakonec s "Už je tady zas" mám. Musím říci, že jsem poměrně dost zklamán. Může za to hned několik faktorů. Začínal jsem číst a dlouhou dobu jsem četl v době, kdy mediální masáž ohledně knih nebyla tak výrazná, důrazná a silná. Nebo možná byla, ale mě to míjelo, protože reklama je oblast, která jde zcela mimo mě a nikdy na ní nedám. Dnes se jí už ale nedá vyhnout a já docházím k závěru, že je u mnohých knih vlastně i ke škodě. Svůj účel (vytřískat ze zákazníků peníze) samozřejmě plní, jenže ona reklama čím dál více lže, nebo alespoň mlží a nebo, ještě hůře, mate. Od Vermesovy knihy jsem čekal trochu něco jiného. Záživnějšího, zábavnějšího, pronikavějšího. Nic z toho jsem nedostal. Z bezmála 400 stran románu mě pořádně zaujala akorát scéna, kdy si Hitler poprvé pouští televizi (to je až grandiózní kritická reflexe naprostého úpadku televizního vysílání a televizní kultury), dále mě zaujaly už jen dvě scény, obě však nepřinásí nic nového, jen reflektují něco, co soudně uvažujícímu člověku musí být jasné. Je jím samozřejmě střet s neonacisty, i přesto jsem však tuto scénu očekával mnohem sofistikovanější. Poslední scénou je Hitlerův nástin toho, jak se dostal k moci, že nacisté nebyli nějací mimozemšťani najednou spadlí z nebe, že to byli normální lidi, které si normální lidi sami a dobrovolně zvolili. Jenže to je reflexe, která je, nebo by měla být normálně běžně domyslitelná. Jinak jsem dostal jen hromadu sice dobře a lehce čitelné, ale přesto tak nějak trochu nezáživné nudy. Měl jsem obrovský problém s jakýmsi Hitlerovým rozdvojením - Hitler sám pro sebe uvažující a odhalující zákoutí doby, v níž se objevil, je naprosto odlišný od Hitlera, který dělá televizní show. Sinclairův Jsem tesař se nesnažil být komický a zábavný a přesto jím tak nějak byl, velmi příjemně, Vermesův Už je tady zas se zábavný a komický být snaží a moc se mu to nedaří. Ten humor je občas dost kostrbatý, jde vidět, jak se o něj autor snaží, moc na sebe upozorňuje. Ano, ta reflexe tam je, někdy je i dost pronikavá. Je tam ale také dost UHO omáčky a chybí tam ta hlavní ingredience - oproštění se od toho, že je to jen vymyšlený příběh. Ta kontrolka mi tam blikala pořád, občas to dost vadilo.

2 15.04.2014

Nevím, já mám s upírským žánrem prostě trošku problém. Ještě to jde, když je to upírství pointou a tak nějak je to milé překvapení, což i u některých povídek tady v knize funguje, ale stejně to kazí její tématické zaměření. Oproti první knize je to mnohem nezáživnější, nudnější a málo originální. Minimálně první tři čtyři povídky jsou tak suché, že až dokážou odradit od čtení. Zachránila to jen má chronickánutnost knihy dočítat. Vlastně mi v hlavě utkvěly jen nějaké tři povídky. Za naprosto vynikající považuji STŘÍBRNÝ OBOJEK, to je opravdu kvalitka. Zajímavá je i poslední DOBA MRCHOŽROUTŮ, i když tu v upírské knize vnímám pouze jako znouzecnost. K těm dalším zajímavým a dobrým patří ty, které jsem četl již jinde, vždy nedostižná CARMILLA a Lumleyův NEKROS. Jinak je to hodně šedý (pod)průměr. Kniha se u mě vyšplahala na tři hvězdičky převážně autorskou pestrostí a spíše setkáním s novými autory a autorkami než jejich tvorbou.

13.04.2014

Člověk často o Africe přemýšlí jako o jednom uceleném jednolitém celku a pak je překvapen, jak rázovité a nečekaně jiné její země umí být. Lange si při své cestě nedělal moc velké cíle, prostě se "jen" jel podívat do jedné africké země a pak o tom napsal. Možná pro tu civilnost, "neprofesionálnost", nevěděckost a necílevědomost je jeho kniha tak dobře čtivá a v mnoha aspektech zajímavá (např. historie a paradoxy názvu státu).

1 27.03.2014

Hmotný a až se mi chce napsat nezvratný důkaz faktu, že četli-li jste jednu Haškovu povídkovou knihu, četli jste vlastně všechny. Možná to je tématem (byrokracie, úředníci, státní správa), možná to je poměrně velkou znalostí Haškovy povídkové tvorby, možná to je prozřením, že vlastně používal jen pár koster a forem, na které pořád dokola navlékal šat svých povídek, možná zjištěním, že Haškův povídkový humor je vlastně, navzdory kvantitě, poměrně omezený, možná mi to prostě jen nesedlo, ale z těch několika desítek povídek mě pobavilo, zaujalo nebo v paměti zůstalo max. 5-7 povídek.

22.03.2014

Takřka pochmurně romantizujícím příběhem Lužinovy obrany jsem měl docela problém se prokousat. Začalo mě to trochu bavit až v okamžiku, kdy jsem se vážně rozhodoval, že to prostě číst nebudu a přeskočím na druhou novelu, tedy až někde na straně 40. Kdybych věděl, že se tyto pocitové zvraty budou dále střídat cca co 20 stran, měl jsem to udělat. Měl jsem jsem problém se na to napojit, pokaždé, když už jsem se trochu chytal, přišle zase sled cca 10-15 stránek, kdy jsem byl naprosto mimo, nedokázala pojímat napsaná slova a koncentrovat se na psaný příběh. V závěru to tedy nakonec všechno tak nějak zapadne a jak teď o tom přemýšlím zpětně, tak celý příběh zcela chápu, i vím, o čem to je a co asi mělo/chtělo být řečeno, dokonce si vybavím pár skvělých pasáží (hloubání nad atlasem o rovníku), ale že bych to někdy zkoušel absolvovat znovu, to si nemyslím. Ale krásně to pak celé shrnul v doslovu Vladimír Novotný. Obsahově fajn, ale s formou jsem si nepadl do noty. (*) To až do absurdna zacházející lehce kafkovsky antiutopické Pozvání na popravu byl jiný šálek kávy. pravda, někdy ty úlety a odbočky byly zbytečně moc konstruované a zdlouhavé, ale jak jsem se Lužinem prokousával někdy až se sebezapřením nějakých pět dní, Popravu jsem zvládl za cca 12 hodin. protože to jede, jako namydlený blesk. (****)

10.03.2014

Svým způsobem specifická kniha, kterou si mnohem více užije někdo, kdo vidí do "židovství jako způsobu života", neznalému snad pár zásadních/humorných/komických věcí unikne. Kniha nabitá hláškami a trefnými, řádně nihilisticko-misantropními hláškami, které neuvěřitelně baví a oblažují (alespoň tak misantropní srdce, jako je to mé). Na druhou stranu už jsem dlouho nečetl knihu, u které by můj zájem tak kolísal. Určité pasáže jsou fakt strhující, jiné zase neskutečně nudné a nezáživné. Tu jsem se od knihy nemohl odrthnout, onde jsem jí odkládal po dvou třech odstavcích, protože se mi přes to nechtělo prokousávat (pasáže v knihách takřka nikdy nepřeskakuji). určitými částmi úžasná kniha, jako celek však trošku kulhá, posledních cca 50 stran mi už přišlo jen jako křeč nutná k nějakému zakončení.

1 03.03.2014

Sakra, největším negativem knihy je rok, kdy byla napsána, kdyby se totiž obešla bez těch bolševických newspeakových propagandistických superlativů a historicky zpětného a upravujícího pohledu na určité věci, četlo by se to určitě mnohem lépe. Ale docela mně bavilo to, jak kniha, její autoři často pronášeli a citovali jako fakt a pravdu něco, co doba a místo, v níž byla napsána, popírala. Jinak ale uspokojivý náhled do života a myšlenek (viz. výše) jedné osobnosti, která se, navzdory všemu, co si o ní můžeme myslet, zapsala do historie. Docela by mě zajímalo, co by si Marx myslel o marx-leninských bolševicích.

2 19.02.2014

kdysi před lety jsem viděl film a to snad ještě ne celý a při nějaké činnosti, takže jsem si z příběhu nepamatoval takřka nic. Byl jsem tedy na román hodně zvědavý. A k mé potěše nakonec velmi mile překvapený. Sice mi trošku vadila ta forma v podstatě rozhovoru, která stejně někde za třetinou knihy úplně zcela zmizela do pozadí, aby se (uznávám, že zajímavě) vrátila na samotném konci a postarala se o velmi výborný závěr, ale kdyby byla načrtnuta (kvůli tomu závěru) jen na začátku a pak až na konci, bylo by to myslím přínosnější, než podle mě zcela zbytečné zasahování novínáře do hrdinova vyprávění. To je nejpodstatnější slabina ani ne tak příběhu jako spíše formy. Jinak mě ale hodně překvapilo, jak je ten příběh drsný (ono ta masáž paranormálními romancemi udělá své i zpětně), že ty upíři jsou staré dobré bestie, jak je mám rád. Hodně mě rozsekala linie s Claudií, která je mnohem mladší než ve filmu. Zajímavá mi přišla pasáž, kdy se hrdinové setkají s naprosto jiným druhem upírů, mnohem divočejším a bestiálnějším a následné filosofování o upírské hierarchii. Ostatně, filosofuje se v románu skoro pořád, o životě a smrti, (ne)lidské existenci, podstatě upírství a daru/prokletí nesmrtelnosti. A to se mi na knize líbilo úplně nejvíce. Určitě se poohlédnu po dalších částech série.

5 14.02.2014

Docela zvláštní kniha. Šrámek ve svých dopisech z fronty své ženě zpravidla vůbec nepíše nic podstatného, přesto tu a tam překvapí. Tu nádherně pojatou větou, vykreslující nějakou malichernost, tu neuvěřitelným smyslem pro humor, tu naprostou otevřeností, kdy si občas nejste jisti, zda si dělá srandu, nebo to, co píše myslí naprosto vážně, tu nějakým odhalením z jeho života (např. že nerad kino, ale díky válce tomu zřejmě dá šanci). Dalším překvapením je, že listy jsou sice z fronty, ale vůbec nejsou o válce. Jsou o lásce, o člověku odtrženém od milé, ale přesto žijícím, o člověku, kterému ke kráse a štěstí stačí jen málo. Je fakt zvláštní, jak čtení skoro o ničem, o osobním, vzdáleném bezmála sto let v hloubi času, může být občas zajímavé.

1 07.02.2014

Ach, tak jsem konečně četl něco, co by se dalo označit za socrealistickou knihu. Branald na to, jako kovaný bolševik jde krásně od lesa. Nejprve zaujme ani ne tak obsahem jako spíše formou prvních "povídek", "příběhů" (co to vlastně vůbec je?), říkáte si, že je to zvláštní zápis své doby, podaný ještě zajímavou formou. ono se to tedy zrovna moc dobře nečetlo, ale bylo to i docela zajímavé (Bílý prapor na Košumberku). Jenže on ten hlavní cíl, ta propagandistická snaha začne prosakovat a když už jste chyceni, máte za sebou půlku knihy, kdy už je velká šance, že to tak jako tak dočtete, Branald strhne tu oponu a napere to do vás naplno. Socrealistická bolševická propaganda, nic jiného, a chce se mi říct naneštěstí, Ztráty a nálezy nakonec nejsou. Něco se dá ještě vzít jako prostě že to tak bylo, že to někteří ti lidé tak opravdu měli, ještě dlouho se chce věřit, že je to realistický zápis skutečnosti, i se všemi jejími tehdejšími nešvary, omyly a bludy, ale při věcech jako Proměny nebo ultranechutné Mister Blue (správný člověk budete, až přestanete poslouchat Jazz) se vám bude až křivit huba. A já čekal něco lidského...

1 04.02.2014

Některé věci ten zub času prostě nahlodá. Všechna tři Bozděchova dramata jsou napsána velmi dobře, ale obsahově v dnešní době asi nezasáhnou natolik, jako v době své, kdy čtenáři/diváci obsahem žili, měli ho ještě v živé paměti a znali mnoho podobných situací ze skutečného života. Ano, i dnes by se daly zápletky těchto dramat aplikovat na určitou skupinu společnosti, ale to už zase na to existuje modernější, trefnější a údernější satira. Navíc, když máte načteného Shakespeara, tak se prostě nevyhnete tomu, že ho z Bozděcha cítíte. Z doby kotiliónův mě nebavilo takřka vůbec, je to prstě mdlé a nezáživné, značně jsem tam postrádal onu komičnost, kterou to mělo údajně oplývat (**). Baron Goertz na tom už byl mnohem lépe. Celé to bylo zábavnější, pestřejší a ne tak přímočaré. Z knihy jednoznačně nejlepší, i když samo o sobě zase nic převratného. (***) Zkouška státníkova je hodně jednoduchá, potěší a zaujme již konečně alespoň českou stopou, ke konci je to ale zase moc ukecané a ztrácí to na tempu. Rozmělní se v tom i tan humor, který to z počátku má a který namlsá na větší hody, které se však ale nekonají. (2,5*). Zdá se, že jsem konečně začal narážet na slabší kousky mé oblíbené edice. Ty tři hvězdičky docela s odřenýma ušima.

29.01.2014

Z dnešního pohledu snad až neskutečný a neuvěřitelný příběh. Opravdu na pováženou, jak se všechno tohle mohlo odehrát. Já jsem tedy nejprve viděl film, který byl na základě knihy natočen, ten se mi hrozně líbil a tak jsem byl na knihu docela zvědavý. Na RAF mně vždycky zaráželo několik věcí a kniha to jen podporuje. 1) Nechápu, jak se někdo jako Ulrika Meinhof mohla dát dohromady s lidmi jako Baader a Ensslinová (aniž by to byla vůči nim výtka). Nepřekvapuje mě ani tak to, že se Meinhof, evidentně teoreticky nadaná a přemýšlivá, nakonec dostala na dráhu teroristky, to není zase tak těžké, dívá-li se člověk kolem sebe a vidí-li, jak jakékoliv snahy končí v prázdnotě (aniž bych nějak politický terorismus adoroval). Ale to, jak se v RAF dokázali spojit v mnoha ohledech naprosto rozdílní lidé, od citlivé Mainhof, přes šovinistického Baadera až po elitářskou Ensslin. 2) Vždycky mě docela bavilo, jak se k nějakému striktnímu a čistému politickému teroru dostala vlastně až třetí generace RAF. Protože co dělala ta první s Meinhof, Baaderem a Ensslin v čele? Kromě jednoho útoku na obchoďák vlastně jen vylupovali banky a kradli auta. V teoretické rovině, díky schopné Meinhof, která se občas nechávala dost unést, to samozřejmě politika byla, ale v té praktické rovině převládala spíše klasická kriminalita, která se na nějakou politickou základnu dala naroubovat jen těžko. A druhá generace nedělala už nic jiného, než že se jen pokoušela dostat z vězení tu první. Tady už o politice v činech nemůže být řeč skoro vůbec. Takže se politickému teroru vlastně naplno věnovaly až generace další a v tom vidím největší problém knihy, protože těmto se věnuje velmi zkratkovitě snad jen ve dvou kapitolách. Ano, osudy prvních dvou generací jsou určitě zajímavé, ale pro trochu zainteresovaného natolik známé, že vlastně jen potvrzují a zpřehledňují již známé. A já bych si tolik přál dozvědět se něco o těch dalších generacích, vždyť RAF existovala až do roku 1998, ještě celých dvacet let po Stammheimské hromadné sebevraždě (ano, já jsem přesvědčen o tom, že, s posvěcením úřadů, které o tom věděly, ale nijak nezasáhly, všichni vězni spáchali sebevraždu), kterou kniha končí. Jestli to ale nebude tím, že kniha asi není o RAF jako takové, ale o Baader, Meinhof, Ensslin komplexu... I přesto je to ale zajímavé čtení, a jak jsem již řekl na začátku, v mnoha ohledech překvapivé a neuvěřitelné. Až si člověk řekne, šlo by něco podobného dneska?

1 27.01.2014

Mechanické piano je fakt zvláštní. Zpočátku mě to moc nebavilo, myslel jsem si, že to mám prokouklé, jen další hlavní hrdina žijící a v podstatě tvořící svým způsobem utopickou totalitu, který začne prohlédat a bouřit se, navracet se v myšlenkách do starých dobrých časů... A ono ne že by to bylo o něčem jiném. Vonnegut si mě ale získal tou prostotou a stylem, jakým to podává, schopností úplně jednoduše odhalit a předestřít danou problematiku. U setkání hlavního hrdiny v doprovodu naprostého vyznavače statu quo na statku s "prostým" Haycoxem, při jeho naprosto všedním a logickém odhalení skutečnosti a "kydání jeho diplomové práce", jsem skoro učůrával smíchy. Stejně tak u od hlavního tématu jakoby odbíhajících kapitol s Šáhem z Bratpúru, Edgarem R. B. Hagstromem nebo školním mužstvem. Prostě tradiční antiutopie podaná velmi zajímavou formou. S nadčasovými hláškami: "Mohli jsme vás bombardovat a zničit, ale to není americké řešení. Mohli jsme do města poslat tanky, ale to není americké řešení."

6 20.01.2014

Výběr italské poezie šedesátých let doplněný mnoha citacemi. Básně jsou zvláštní, pestré, podivné, pravidvé, poutavé, hravé, někdy až na samé pochopitelnosti co tím chtěl vlastně básník říci. Za mě musím říci, že mě často více zaujaly doprovodné citace o autorech nebo od autorů jakož i jisté části/odstavce úvodního slova editorova. Ale i mězi básníky a básněmi jsem si našel své, nadchl mě např. Nelo Risi, Antonio Delfini, Amelia Rosselli. Ač třeba obsah, styl a forma básní nesedne všem, je to opravdu mnohdy těžká poesie, ocenit je třeba editorský přístup k práci a knize jako celku.

2 15.01.2014

Sakra, tohle bude opravdu těžké. Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. První část během druhé světové války a tahle část je stoprocentní napínavý, mrazivý, syrový, originální, poutavý, atmosférický a strašidelný horror. Opravdu mě to strhlo a strašně mě mrzelo, když ta část skončila. Druhá část, odehrávající se v současnosti není nějak vyloženě špatná (čte se to fajn), ale v porovnání s tou první částí je to jen suchý a nezajímavý thriller, který má, v kontextu příběhu celé knihy, sestupnou tendenci. Čím dál jsem tu druhou část četl, tím mě bavila méně a méně. Její problém je, že vlastně negraduje a vyvrcholení knihy vlastně žádné není, prostě se to vytratí doztracena. Připadá mi, jako by první a druhou část napsali dva rozdílní lidé. První část je bohatá na detaily, popisy, místopis, krásně čtenáře povodí po celém okolí a seznámí nás s postavami (i na Hitlera dojde), druhá část je oproti tomu taková mdlá, pořád se rozjíždí, je málo akční, opravdu v kontextu první části až nezajímavá, a nakonec splaskne jako špatně nafouklý pytlík. Obrovská škoda, protože ta první část je fakt strhující a rád bych ji měl doma v tištěné verzi. Pokud se ke knize někdy vrátím (a určitě ano), asi budu číst jen tu první část. Tu druhou si přečtu třeba později samostatně, proti té první totiž neobstojí.

4 11.01.2014

Antologie jednapadesáti československých socialistických sci-fi povídek a novel s občasným velmi mírným přesahem až do horroru (Eduard Martin: Prorok, Miloslav Švandrlík: Poslední oběť). Povídky jsou pestré: tu nudné, tu zajímavé, zábavné, poutavé, hloubavké, komické až absurdní. Kvalitativně kolísavé, ale se silným potenciálem uspokojit. Každý si najde to své, mnohdy i ve více kusech. 3,5*

4 07.01.2014

Druhý díl je značně košatější a mnohokvětnatý. To se Rádlovi musí nechat. A je to fajn, dokud se Rádl věnuje ostatním filosofům, jejich představám a názorům. problém jsem měl, když se Rádl uchýlil ke svým názorům. Jako je mi jasné, že to z tohohle směru psal, a že to tam musí být, ale jeho masarykovsko-křesťanský až se mi chce napsat konzervatismus mi moc neseděl, stejně jako jeho bohorovné odsuzování a někdy až hanlivé zesměšňování myslitelů a myšlenek, které mu neseděly a s nimiž nesouhlasil. O jeho naprostém zredukování anarchismu (to o něm radši ani neměl psát) nemluvě. Myslím, že kdyby své dílo pojmenoval jinak, a ne jako dějiny, bylo by to i v pohodě, ale na dějiny něčeho mi to přišlo moc kritické. Jinak je to ale zajímavé čtení, které jsem četl z radostí, spoustu jsem se toho dozvěděl a mám nad čím přemýšlet. Ono mě vždycky baví studovat, co všechno kdejakého filosofa napadlo a s jakou myšlenkou (někdy až absurdní) dokázal přijít. 3,5*

1 20.12.2013