eraserhead komentáře u knih

Vždycky mě štvalo, jak je tato kniha mnohdy brána jako kritika bolševické totality. Ono ne že by tomu tak nebylo a že by to Orwell, po vlastních zkušenostech ze Španělska s tím, co bolševici dokážou, I TAKTO nemyslel a neviděl, ale takto jednostranný a omezující pohled není moc dobrý. Kniha totiž odhaluje a do naha svléká mocenskou totalitu, ať už jakéhokoliv politického, společenského či jiného zaměření. A to až nechutně realistickým a pod kůži se zavrtávajícím stylem. Je to živoucí paranoia, deprese, hnus, bezmoc, odevzdání, a kdo ví co ještě, co deptá lidského jedince a co chvatně a geniálně využívají mocní k podpoření a uchování své moci. Určitě jedna z nejpozoruhodnějších knih, co kdy byla napsána. Varování před pozlátkem, našeptávání a chutí moci, ne specificky bolševické nebo nacistické, ale prostě moci, neboť je to moc, která korumpuje a absolutní moc, jež korumpuje absolutně a postupně smývá jakékoliv pohnutky. Neboť pokud má absolutní moc kdokoliv - křesťan, katolík, marx-leninista, nacista, kapitalista, dřívě či později se začnou chovat (a během dějin chovali) všichni stejně. Neboť jak se tvrdí v románu "Cílem moci je Moc". To Orwell vystihl a rozhodl se to popsat, vybarvit, načrtnout, dát tomu jakousi, opravdu ošklivou, nechutnou a děsivou, tvář. Není to lehké čtení a to jak ve smyslu vyvolávaných emocí, tak i ve smyslu samotného čtení. Některé pasáže jsou trochu těžší, o to ale působivější. Strašně se mi líbí Winstonovo výstižné hloubání o proletářích: "Dokud nebudou uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří, nemohou se stát uvědomělými."

35 15.09.2011

Mou knihovnu zdobí hezké vydání z konce padesátých let. Roky jsem kolem něj chodil, pak ale nakonec ho vytáhl, zfoukl prach, přivoněl a začetl se. Popravdě, zpočátku mě Marťanská kronika, příběh o "současném" dobývání Marsu, moc nezaujaly. První povídky mi přišly poněkud zvláštní - pro mě nesympatickým způsobem. Ale čím dále jsem četl, tím více mě kniha získávala a když se nad příběhy zatáhly takřka až horrorové chmury, byl jsem zcela lapen. Ta kniha je prostě nádherná. Je svým způsobem krásná, byť vyvolává a zanechává spíše chmurný dojem, rozpaky a kdesi ukrytou vnitřní zlost. Některé kapitoly/příběhy jsou ve své pronikavosti a formě jednoduše úchvatné.

23 01.05.2020

Další z knih, která ležela v mé knihovně hodně dlouho a já se jí doteď vyhýbal, protože znám filmovou adaptaci a nechtěl jsem si kazit dojem jak z filmu tak z knihy. Ale jednou to prostě přijít muselo. A super. Dojem z filmu nenarušen, kniha okamžitě zamilována. Už pro tu "nadstavbu", kterou film opomíjel. Bromdenovy psychické stavy a halucinace jsou naprosto úžasné. Když s ním celý pokoj sjížděl do sklepení, úplně jsem vrněl blahem. Ta kniha je prostě super. Svým způsobem stejně smutná jako veselá, strhne do chmur úplně stejně, jako povznese na duchu.

20 08.09.2020

du Maurier se povedlo opravdu uchvacující dílo. Zpočátku se to nezdá, byl jsem trochu v očekávání, co mě vlastně čeká a co se z toho nakonec vyvine, ale příběh si z vás ukrajuje kousek po kousku a závěr je neuvěřitelně strhující. Natolik, že se mi knihu nechtělo vůbec odložit. Opravdu brilantí způsob, jak si čtenáře hezky povodit po dvorku. A poslední věta... to je prostě nádhera.

18 08.11.2018

Jednoho dne mi žena oznámila, že si objednala knihu. Fakt, že tím narušila můj knižněnakupovací monopol mě docela potěšil. Když mi sdělila, že jde o Padesát odstínů šedi, přiznám, se, že jsem protáhl hubu. Ale pak jsem si řekl: Alespoň si to přečtu. Jsem si plně vědom faktu, že nejsem cílová skupina románu. A to ani vzdáleně z letadla. Proto se budu snažit zaměřit jen na obecná a co nejšířeji platná a vnímaná fakta. Tedy ani ne tak na to, o čem příběh pojednává (tedy obsah), jako spíše hlavně na to, jak je napsaný (formu). Protože, ruku na srdce, naivní, jednoduchý, kýčovitý, sterilní a předvídatelný románek dvou mladých dokonalých lidí, to opravdu není příběh, po kterém bych v knihovně sahal (často). Na druhou stranu úplně v klidu přiznávám, že stejně naivní, jednoduché, kýčovité, sterilní a předvídatelné jsou i akční filmy, na které dost často koukám (snad proto, že jsem jejich cílovou skupinou). Začnu pozitivy, pravděpodobně jich bude méně. Román se opravdu čte příjemně, lehce a rychle. o tom žádná. Otázkou je, jestli to - u tak obsáhlého románu - stačí. Mě moc ne. Knihu jsem si během čtení pocitově rozdělil do tří částí. První část, ta seznamovací, oťukávací a přibližovací, mě překvapivě bavila docela dost. Je nejpestřejší, nejpoutavější a nejzajímavější. "Tělesná" střední část, kdy dojde ke spojení a na sex, popravdě ničím nepřekvapí a mě osobně nezaujaly ani ty erotické scény, hlavně proto, že čím jich je více, tím jsou stereotypnější (někde po půlce jsem je už přeskakoval). No a poslední část mě už skoro štvala, svou zybtečností, rozvláčností, nezáživností a plácáním se v bahně. Posledních dejme tomu 200 stran je jen nudná zbytečná šmíra, která děj ani vztah obou hlavních představitelů nikam nevede, jen je nechává zbytečně a nudně bloudit a nimrat se ve stále stejných bezvýchodných situacích. Pobavil mě vhodný výběr přijmení hlavní hrdinky. Nevím, zda to bylo záměrné, ale pobavilo mě to. Posledním pozitivem je samotný závěr. Ten by byl naprosto výborný a pro mě velmi potěšitelný. Byl. kazí to vědomí, že existují další díly, takže pravděpodobně bude všechno jinak. A to je obrovský škoda. Kdyby to všechno skončilo takhle a dál se v tom nikdo nebabral, spousta lidí by opravdu asi byla zklamána, ale pro mě by to byl opravdu velmi dobrý konec. Negativa? Hlavní hrdinka mi už na šestnácté straně lezla na nervy. Je až obdivuhodné, jak autorka do této postavy dokázala vtělit to, co mi na (některých) ženách vadí úplně nejvíce. Anastázie nemá vůbec žádné sebevědomí a takřka bezdůvodně trápí sebe samotnou neustálým přemýšlením o kravinách a vyvozováním naprosto bezdůvodných a v reálné skutečnosti neexistujících závěrů. Až jsem byl rád, že opravdu do žen nevidím, protože jestli alespoň u části z nich probíhají podobné myšlenkové pochody, asi bych se z toho zbláznil. A to nemyslím nijak hanlivě, jen prostě tohle sebemrskačské myšlení bez špetky sebeúcty a sebevědomí nechápu a nemám rád. Samozřejmě, románová romantická láska se nese na jistých základech bez nichž to prostě nejde, ale opravdu musí být Christian tak dokonalý, nechutně bohatý, mít všechno supermoderní (nejdebilnější výraz z knihy, kterého se, naneštěstí dočkáme hned několikrát - když si Christian poprvé sundává kalhoty, které visí TÍM způsobem, ani by mě nepřekvapilo, kdyby bylo zmíněno, že má supermoderní penis. Nemá, má ho "jen obyčejně" obří, patrně, napsáno to není ale vyznívá to jasně a zřetelně), schopen souložit prakticky kdykoliv i v těch nejkratších meziintervalech a samozřejmě být v tom tak bezchybně dokonalý? Stalo by se něco, kdyby se tento příběh odehrál mezi Anastázií a Josém nebo mladým Claytonem? Cílová skupina by zřejmě měla silný pocit nenaplnění, ale mžná by to bylo alespoň trochu originální. Originál jsem nečetl, ale moc se mi nelíbil překlad, myslím, že slovo bejby mělo být nahrazeno jiným, ale není to jen tím. Resumé? Sotva průměrný román, který může být vděčný své reklamní kampani a doufat, že své fanynky uspokojí. Docela promarněný potenciál, zbytečně utopený v haldě klišé, stereotypu a jednoduchých charakterů, který rozhodně není o BDSM, o tom vám to vezme veškeré iluze. Závěrem dvě věci. V jedné diskusi ohledně knihy jedna žena pronesla, vy (muži) se koukejte na svůj fotbal, nám nechte tuhle knihu. Fotbal nesnáším ještě mnohem více, než tuhle knihu, kterou vám nikdo nebere, nechte nás jen říci na ni svůj názor, když už jsme si ji přečetli. Já a má žena jsme zářným příkladem faktu, že prodejnost knihy se automaticky nerovná její oblíbenost a úspěšnost (z marketingového hlediska úspěšnost samozřejmě ano). Knihu jsme si koupili a zaplatili za ni, nakonec ale jen pro to, abychom oba zjistili, že se nám nelíbí a nestojí za ty peníze, které jsme za ni (a druhý díl) vyhodili. Z mého hlediska zbytečně vyhozené peníze u nichž mě bude mrzet, že se budou projevovat v žebříčcích prodejnosti a budou zneužity ve prospěch skvělosti knihy. 1,5*

18 01.06.2013

Ona legendární a tajemstvími opředená kniha, o níž se tolik hovoří ve stejnojmenném Kaplického románu nebo jeho filmové adaptaci. I díky této pověsti může dojít ke zklamání, tato kniha není nelidskou příručkou jak mučit lidi a dobývat z nich v (jejich, samozřejmě) potu a krvi nepravdivá přiznání, spíše je to příručka proč a s jakým důvodem k tomuto přistoupit. Jako běžná kniha naprosto nečitelné - místy dost nudné, psané nezajímavým jazykem, jako historický výlet do dnes neuvěřitelného myšlení lidského druhu postiženého úchylkou víry zjímavá četba, která vás uvede do širokého panteonu ďábelských bytostí, magie, kouzel a čar. Naprosto přesně se např. dozvíte vše o sukubách a inkubech, ďáblových znameních a všech jejich úskocích. Překlad z tohoto vydání není pravda moc povedený (opomíjím významovou stránku, jak o ní hovoří komentář pode mnou, zmiňuji hlavně gramatické chyby a místy dost kostrbaté skládání jednotlivých slov ve větách). Pravděpodobně kniha na jednu četbu, nedokáži si představit, že se k tomu někdo vrací, uplyne asi mnoho desetiletí, než se k tomu, a jestli vůbec, někdy vrátím. Možná vás to zaujme, možná uspokojí vaši zvědavot, možná vás to připraví o veškré iluze o této knize.

16 20.01.2011

Antologie hororových povídek Tichá hrůza by mohla být oprávněně považována za nejlepší česky vydanou hororovou knihu. Já však půjdu proti proudu a ač je to výborná kniha, z horrorových antologií vydaných v češtině je u mě až na druhém místě. Korbářem vybrané a přeložené povídky jsou považovány za to nejlepší, co se v žánru hororové povídky objevilo. Chcete-li poznat sílu krátké povídky věnující se strachu, děsu a hrůze, Tichou hrůzu nelze než doporučit.
Knihu otvírají Ptáci Daphne du Marier. Povídku snad netřeba představovat, proslavilo ji hlavně Hitchkockovo filmové zpracování a zná ji doufám každý, kdo se o horor byť jen otřel. I přesto je však povídková a filmová podoba Ptáků podle mě mírně přeceňovaná.
Čekárna Roberta Aickmana patří k jedněm z nejlepších duchařských povídek. Zavede nás do nádražní čekárny, kde zažijeme zvláštní noc s nečekaným setkáním.
Opravdu silným zážitkem je povídka Henryho Kutnera
Byl to démon. Setkáme se s dětským pohledem na svět a vyrovnání se s netypickým obyvatelem rodinného domu, jeho odhalením, udržováním ho v klidu a konečným vypořádáním se s ním. Povídka se čte jedním dechem, drží a postupně graduje tempo, je neuvěřitelně temná, pochmurná a strašidelná.
Ray Bradbury je znám především jako sci-fi autor, v kterémžto žánru je považován za špičku. Nejen povídkou Zástup však dokazuje, že je stejně tak schopný coby hororový autor. Spallner prožije autonehodu, při níž si všimne abnormálně rychle se seběhnuvšímu davu přihlížejících. To ho rozruší natolik, že se o tento fenomém začne zajímat podrobněji. Jeho odhalení jsou děsivá.
Dalším výletem do duchařské oblasti jsou Boulterovi kanáři
Keitha Robertse. Vypráví příběh a neobvyklé objevy amatérského filmaře Boultera, který svou kamerou zachytí neobvyklé stíny.
Ke klasickým duchařským povídkám patří i Souboj Joan Vatsekové. Po přestěhování do nového domu začne Laurencově ženě Janine nadbíhat duch zemřelého bývalého obyvatele domu. Laurence to nejprve bere jako jistý rozmar Janine, nakonec mu nezbude, než o ní s duchem svést souboj.
Plášť Richarda Blocha nás přivede mezi upíry. Jakpak to asi dopadne, když si Henderson na jistý večírek pořídí upírský plášť?
Do světa neuvěřitelných a nepochopitelných jevů nás zavedou Meze Waltera Hortona od Johna Seymoura Sharnika. Vypráví příběh Waltera Hortona, který jednoho dne podlehne neodolatelnému nutkání sednou si za klavír a přehrát celou Chopinovu sonátu B-moll. Dále stačí jen podotknout, že nikdy předtím Horton za klavírem neseděl. Stane se z něj poté, co dokáže zahrát i jiné známé klavírní skaldby, uznávaný klavírní mistr? Odkud se bere hudba, kterou hraje?
Opravdu divnou a neprvoplánovitě hororovou povídkou je Specialita šéfkuchaře
Stanleyho Ellina. Na prví pohled nijak zvlášť zajímavý a pozvolna vyprávěný příběh návštěvníků jisté restaurace čekajících na specialitu šéfkuchaře do čtenáře a čtenářky celou svou silou udeří až po dočtení závěrečných slov povídky. V tom je její síla. Příběh nás postupně zavede do zapadlé restaurace a seznámí nás s jeho osazentstvem, menu a tím, jak to v ní chodí. Hlavním tahákem menu je specialita šéfkuchaře, o níž však nikdy nikdo neví, kdy bude na jídelním lístku. Povídku jste mohli vidět i v televizním zpracování České televize s vynikajícím Jiřím Lábusem.
Do tajů detektivního hororu nás zavede Muž s kožešinovým límcem
Cartera Dicksona.
Postapokalyptický Drzoun E. C. Tubba nás seznámí s upírem, ghúlem a vlkodlakem, kteří se setkají nad poklopem, pod nímž se ukrávají poslední lidé a debatují o životě.
Další Bradburyho povídka Malý vrah patří zřejmě k jeho nejznámějším hororovým zásekům. Mladá rodina si domů z porodnice přiveze dítě. Jenže postupně se začne zdát, že dítě není tím, čím se zdá být. Je to skutečnost? Nebo jen neoprávněné představy a domněnky? Děsivá fantazie způsobená novou realitou starostí o dítě, totální změnou dosud zaběhlého života? Možná, než začnou umírat první lidé.
Tak trochu do lovecraftovského světa nás zavede Vyzvánění Roberta Aickmana. Má vyzvánění sílu vzbudit mrtvé?
Muž, který zmizel
Roberta M. Coatese vypráví osudy muže, který přijde na to, že může kdykoliv zmizet.Je to výhoda, nebo prokletí?
Smrt na štědrý večer Stanleyho Ellina představí příběh jednoho domu, jedné smrti, jedněch obyvatel.
No a závěreční Letní hosté
Shirley Jacksonové nás seznámí s letními hosty obývající chatu mnohem déle, než je obvyklé.
Jak již bylo řečeno, navzdory datu původního vydání patří Tichá hrůza k reprezentativnímu představení toho nejlepšího, co můžeme v hororu objevit. O oblíbenosti této antologie svědčí mnohé zmínky a pozitivní ocenění jak samotných čtenářů, tak i českých laických i profesionálních fanoušků a fanynek hororu. Narazíte-li na ni, mohu jen vřele doporučit. Nejen ve filmové podobě, ale i v té literární se lze totiž setkat s perlami hororového žánru.

16 06.12.2010

Druhá nejlepší kniha, co jsem (již několikrát) četl. Nejlepší horrorová kniha, která kdy byla napsána. King v ní ze sebe vydal to nejlepší co se mu od té doby nepodařilo překonat a jen několika svými knihami se přiblížil alespoň na dohled. Tohle je čistá esence horroru. A pokaždé, když to čtu znovu a znovu, stále více docházím k názoru, že tím strašidelným v tom románu není to cosi nadpřirozeného, onen klaun, ale lidi samotní. To nadpřirozené TO je jen zrcadlo, které člověku King nastavil. Grandiózní počin.

15 19.09.2016

Mám hrozně rád, když kniha chytne a nemilosrdně nafackuje. A Hrozny hněvu fackovali prakticky každou otočenou stránkou. Člověk je synonymem zla, zároveň je však dost silný na to, aby to zlo přetrval. To střídání dvou vyprávěcích rovin, přímé dějové linie a obecné nelineární zběžně informativní, stejně jako naprosto parádní práce s překladem a mluvenou řečí (o čemž pak, v mém vydání z roku 1963 hezky hovoří samotný překladatel) mě neskutečně strhlo.

"Řeč pracujících lidí se snad může zdát členkám dámských klubů trochu příliš šťavnatou, ale poněvadž dámy z klubů tak jako tak neuvěří, že se takové věci na světě dějí, nezáleží na tom. Znám tuto řeč a dělá se mi zle, když vidím, že pracující mají být ve svém přirozeném způsobu vyjadřování vykleštěni, až potom hovoří s elegantním oxfordským nádechem... Pracující člověk, oloupený o tak zvané "sprostoty" ve vyjadřování - to je němý člověk!"
(John Steinbeck)

14 16.12.2016

Srovnávat Frankensteina s Drákulou? To je asi jako srovnávat sex s osobou jiného pohlaví a sex s osobou stejného pohlaví. V obou případech jde o sex, ale vzájemně je to asi nesrovnatelné. Frankenstein má totiž s Drákulou společné jen tři věci, a ty ještě na vzájemné kvality, či srovnávací rozdíly obou děl, nemají takřka žádný vliv: 1) Oba romány vznikly v 19. století 2) Oba romány se (nejen) ve svém žánru staly klasikou a snad i kultem a 3) Oba romány do češtiny přeložil Tomáš Korbař. To jsou jediné tři věci, které mají tyto dva romány společné a sami uznáte, že na těchto základech se srovnávat nedají. Ale to jen tak na okraj. Frankenstein je velmi zajímavé dílo, již samotným svým vznikem. Mou osobní hanbou je, že ač velký horrorový fanda, jsem se k jeho přečtení dostal až teď. Na druhou stranu to je ale možná i dobře, neboť jakožto nevyzrálý pubescent bych ho zřejmě odzíval a napsal zde, že Dracula je mnohem lepší :-). Frankenstein je opravdu dílo své doby a své autorky. Filosofické dílo. Sociální dílo. Hloubavé dílo o strachu a děsu uvnitř spíše, než o strachu a děsu vně. Dokážu si živě představit, jak mnohé určitě při čtení zklame fakt, nakolik se tato literární prvotina liší od všeobecného pojímání Frankensteina a jeho monstra, nakolik se liší od všech pozdějších převyprávění a adapatací a jak věci, které jsou v těchto adaptacích a převyprávěních stěžejní a je jim v nich věnováno hodně prostoru, v tomto původním příběhu nejsou buď vůbec, nebo jsou odbyty jen na jedné stránce (a schválně ani trochu nenapovím). Mě to naopak velmi potěšilo, protože to poskytlo mnoho prostoru právě věcem, které naopak v těchto adaptacích a převyprávěních chybí. Ano, Frankenstein Mary W. Shelley je opravdu v mnohém hodně jiný, než jak ho znáte z filmů, seriálů, komedií a parodií. A je to jeho obrovským plus. Mary W. Shelley prostřednictvím Frankensteina hloubá a přemýšlí, tu a tam sice o tehdejších "dobových" věcech (pobavila mě např. tím, jak si jako Angličanka pobývající v době vzniku ve Švýcarsku neodpustila zapět chválu na republikánské Švýcarsko), často ale o nadčasových věcech, které díky pokroku opět, nebo jestě stále více, nabývají na významu. Potěšila mě na jednu knihu enormní sklizeň opravdu moudrých myšlenek a citátů, jimiž mě román oblažil a které si musím poznamenat, např. "Jestliže se lež může tolik podobat pravdě, kdo si potom může být jist, že je opravdu šťasten, Viktore?" nebo "Proč se jen člověk vychloubá tím, že má vyšší vnímavost než zvířata, vždyť právě jen proto má větší požadavky. Kdyby naše cítění bylo omezeno na hlad, žízeň a smysly, mohli bychom být takřka svobodní." či až takřka alegorické vyjádření dnešního přístupu jistých většin k menšinám "Jsem zlý, protože jsem nešťastný. Nestraní se mě snad všichni lidé? Necítí snad ke mně nenávist? I ty, můj stvořiteli, bys mě nejraději zničil. Uvědom si to a pak mi řekni, proč bych já měl mít s člověkem větší soucit, než on má se mnou." A v neposlední řadě, i mě, coby misantropa, dokázala Shelley potěšit: "Jen já jsem v sobě jako Satan nesl peklo a při pomyšlení na lidskou zlobu jsem si přál vyrvat stromy z kořenů, šířit kolem zhoubu a zmar a pak se posadit a s uspokojením pohlížet na dílo zkázy." Mnou čtené vydání z roku 1966 je doplněno jednoduchými, přesto výstižnými a trefnými ilustracemi, které jsou hezké a v souladu s psaným slovem lahodí oku. Mají jen jeden problém, u obrázků vystihujících stěžejní okamžiky románu dochází občas k nepříjemnému spoilerování, neboť jsou umístěny o jednu až dve stránky před částí textu, kterou zobrazují. Jinak jde samozřejmě o jedno z nejvrcholnějších děl stojící u zrodu sci-fi a horrorového žánru.

14 13.04.2012

Dámy a pánové, seznamte se s mou nejoblíbenější a tou vůbec nejlepší knihou co znám. Dokonalost. I po mnohačetném přečtení mě stále láme v pase, vybuchuj v hlasitý smích a pro intenzivní záchvaty smíchu a slzy vehnané do očí (smíchem, aby nedošlo k mejlce!!!!) mě nutí četbu přerušovat. Tohle je prostě to nejlepší, co jsem kdy četl. O nádhernosti, dokonalosti a promyšlenosti, její kráse a úchvytnosti svědčí především dvě věci: 1) Je to kniha, kterou jsem si koupil nejvícekrát (vždycky jsem udělal tu blbost, že jsem jí v dobré víře půjčil někomu, kdo ji nevrátil, tento můj současný výtisk je již čtvrtý, který jsem si koupil. A klidně si ji koupím znovu). 2) Ta kniha nemohla být do češtiny přeložena, ona musela být kompletně přepsána. A za její dokonalé přepsání, pochopení její podstaty a úžasné převedení jejího humoru, založeného hlavně na jazykových kudrlinkách, dvojsmyslech a magii kdekterého jazyka, do češtiny, patří Antonínu Přidalovi obrovská poklona a velký dík. Šišbardón je naprostá unikátní dokonalost, jíž se se ženou již po léta velice bavíme. A na tom si stojí a v tomto svém náhledu na celou knihu neustoupím "ani o píďu!" Hyman Kaplan je úžasná postava, neohrožený a neotřesitelný Bůh. Pohotový. Snaživý. Podlézavý. A s těmito lidmi zažijete nejvíce srandy, hlavně když skládají básně: "Tumáš chypi, Mitnick, sně jich plnej pytlik. Nátan P. Nátan, proč směješ jak fákan? Blum, Blum, ty ne tady čum! Olga Tarnovska, leze ji šváp do mozka. Paní Moskowitz, neoblíkne nic, jen č. 51 a víc."

14 30.09.2011

Jedno z nejlepších děl Karla Čapka psané zajímavou, až zvláštní, přesto pro Čapka takřka typickou, formou. Poprvé jsem to v dětství četl jako komix v nějakém komixovém časopise (Kometa????) a už tehdy mne to zaujalo, ale původní knižní verze, s níž jsem se setkal až po letech, je nedostižná. Velmi alegorické dílo plné podobenství a odkazů k mnohému z lidské historie i člověka jako takového, jeho myšlení, chování a bytí. V tomto díle Čapek dokázal mistrně skloubit myšlenku s poselstvím, varováním, humorem a klasickým čtivým příběhem. Strašně mě baví ta část s hollywoodskou herečkou.

14 30.06.2011

Stephen King napsal "teoretickou" a vzpomínkovou knihu O PSANÍ (která je... no nic). MISERY je její beletristická verze - temný a drsný průvodce vznikem jednoho románu a přehodnocování pohledu na tvůrčí proces a pohled autora na sebe samotného a svou tvorbu. Stephen King nejen, že (ve své době) představil literární horror širšímu čtenářstvu a ukázal, že horror nemusí být jen laciné a ploché bubu čtení ale také ukázal, že horror nemusí být nutně nadpřirozený. MISERY je ukázkou tohohle všeho - pronikavá ukázka ryze realistického a "přirozeného" zla. Temný, nepříjemný a v jistých okamžicích až nemile chytlavý horrorový thriller o hned několika lidských vlastnostech, činech a postupech. Další z Kingových prací na téma - spisovatel versus... tentokrát s tvůrčím procesem přímo propleteným s dějovou zápletkou a vyprávěním. Mám hodně rád filmovou verzi (znalí jistě ví proč), ovšem i tato předloha má stejné kvality, byť se od ní filmová verze tu a tam odlišuje (ale právě tohle je fakt, díky kterému mám knihu i film stejně rád a k oběma se stejně rád vracím). Je fajn mít nějaké fanoušky, jen bacha na ty číslo 1.

13 07.07.2021

No tě pic. Kdy mě naposled kniha pohltila natolik, že jsem nechtěl přestat číst a hledal každou volnou chvilku, abych se k ní vrátil? Skvěle napsaná kniha, výborně promyšlené postavy, na nichž se mi líbilo, že nebyly přímočaré a jednotvárné (ve smyslu ne/sympatické) - postava, která mi byla něčím sympatická zároveň dělala něco, co mi sympatické nebylo. Hned s několika postavami jsem se s žil, dokonce je oplakal. Jestli takhle dobře Rowling napsala i Harryho Pottera, je asi nejvyšší čas si ho přečíst. Protože tohle je opravdu výborná kniha.

13 06.07.2018

Konečně se bizarro fiction dostalo i na police českých nakladatelství. Už bylo na čase. Bizarro má jako žánr jednu velkou výhodu, může se v něm stát naprosto a úplně cokoliv. Z vaginy vaší přítelkyně se mohou pzývat divné zvuky a poté, co z ní vyleze kostlivec, se vy můžete vydat do její vaginy na průzkum. Můžete jen natáčet pornofilm doprostřed oceánu a zjistit, že všichni kolem vás jsou jen plní vody. Váš penis při erekci může jako radiový přijímač chytat a vysílat proslovy Tomia Okamury. Tohle všechno se děje ve třech příbězích obsažených v této knize. STRAŠIDELNÁ VAGINA (3.5*) je snad i díky svému chytlavému názvu jedno z nejznámějších a nejzmiňovanějších Mellickových děl. Má skvělý rozjezd, slabší střední třetinu a slušný závěr. Jako ukázka toho, zač je bizarro loket slušná práce. Znalce Mellika a jiných jeho děl ale může trošičku zklamat, respektive jejich očekávání. Tolh ejistě není jeho nejlepší dílo. PORNO V SRPNU (*****) je naprosti tomu ultimátní nářez. Surrealisticko-psychedelický trip na mořské hladině, strašidelný, mrazivý, temný. FANTASTICKÉ ORGIE (*****) pak jsou bezychbnou ukázkou Mellickových schopností a představ. Z naprosto nepředstavitelných věcí je schopen poskládat příběh, v podstatě vážný. Mellickova shcopnost nahlížet neočekávaně na různé věci je úžasná. Jaká by byla vaše oblíbená pohlavní choroba?

13 12.04.2018

Velice hloubavé a přemýšlivé postkatastrofické dílo, jež není ani tak o oné katastrofě a vyrovnávání se lidí s ní, jako spíše o samotných lidech (ale bylo tomu u Merleho někdy jinak?). V mnohém na dnešní poměry "kontroverzní" a netypické. Např. v intelektuálských (a to nemyslím nijak hanlivě) debatách mimo jiné o komunismu a nebo velmi zajímavá část o sexuálních vztazích hlavních hrdinů. V současné době román zdánlivě trochu ztrácí na kvalitách, máte-li rádi současn postapo akční příběhy, asi vás to moc bavit nebude. Mě to, obzvláště první půlka knihy, bavilo hodně.

13 05.09.2011

Nejen ve své době, ale i dnes výborné dílo (jemuž se Merle v podobném duchu věnoval i ve Výlučné vlastnosti člověka) o ambivalentním a antagonistickém vztahu člověka k ostatním živým bytostem, o vzájemném dvoucestném působení tohoto vztahu a o jednostranném zneužívání tohoto vztahu. Merleovy knihy jsou vždycky o lidech a to i v případě, že jejími hlavními hrdiny lidé (jako právě zde nebo v již zmíněné Výlučné vlastnosti člověka) nejsou. U jeho knih dostává čtenář coby člověk, lidská bytost, dost často přes hubu a mnohdy se za svou lidskou povahu musí stydět. Přiznám se, že jsem svého času (Merleho jsem, ke svému obrovskému potěšení, objevil hodně brzo, cca ve 13-14-ti letech a v tomto věku mají jeho knihy neuvěřitelnou sílu) tu knihu obrečel.

13 02.09.2011

Písečná žena je pro mne literární podobou japonského umění vytvořit z v podstatě běžného příběhu syrový horror (filmovou obdobou je Onibaba). Prostě čtete příběh a najednou zjistíte, že vás z něj mrazí, protože to, co se v něm děje, není zrovna dvakrát normální. Výborný příběh. Netypický. Originální.

„Léto den co den plné slunce je vyhrazeno pro příběhy v románech a filmech. Ve skutečnosti se vyskytuje jenom skromná neděle drobného občana, který si rozprostřel pod sebe noviny s politickou rubrikou čpící střelným prachem. Turistická termoska s magnetickou střelkou ve víčku a džus v konzervě… Odstojí si frontu na nájemnou loďku, sto padesát jenů za hodinu a olověná pěna vyvěrající na břehu z leklých ryb… A nakonec přeplněná tramvaj, melancholická únavou… Každý to všechno ví až příliš dobře, jenže nikdo ze sebe nechce dělat ošizeného hlupáka, a tak si na to šedivé plátno pro jistotu vymalují neskutečnou vidinu svátečního dne. Tatínkové s ubohým strništěm neholených vousů, cloumající mrzutými dětmi, aby z nich vynutili, že to byla pěkná neděle… Malá scénka v koutě tramvaje, kterou každý už někdy viděl… Až zlobná závist a žárlivost na slunce těch druhých…“

13 19.06.2011

"Vracím se z Central Parku. Poblíž zoo, na místě, kde jsem nedávno zabil McCaffreyova kluka, teď krmím toulavé psy kusy Ursulina mozku."
Kdyby jste ve slovníku hledali pojem "yuppie", zcela jistě by jste vedle něj nalezli jméno Patrick Bateman. Tento mladý právník má totiž (zdánlivě) vše, co by si spousta dnešních lidí přála - jistou dobře placenou práci zajišťující vynikající postavení ve společnosti, na níž však díky svému rodinnému původu není závislý, naprostou finanční svobodu, značkové oblečení, vysoký životní styl, oddanou přítelkyni, hromadu milenek, stálý přístup k drogám a prostitutkám. Pohybuje se ve vybrané společnosti, navštěvuje nejvybranější restaurace, má přehled o celkovém dění a jednu velkou výhodu - nikdo si nepamatuje jeho skutečné jméno a spousta lidí ho pokládá za někoho jiného. Mimoto má zálibu v masových a sériových vrazích. Cestu ze své totálně odcizené a "nudné" "high" existence a nové vzrušující zážitky, dokazující jeho bytí, hledá ve vraždění, mučení, nekrofilii a kanibalismu. Batemana se stále více zmocňuje paranoia a každým dnem se hlouběji propadá do temnoty šílenství. Postupně tak za sebou nechává první míle své dráhy sériového vraha.
Bret Easton Ellis svým románem vytvořil jednu z mnoha genezí sériového vraha.
Bylo by hodně jednoduché a svým způsobem laciné "odsoudit" jeho román jako ironický a svým způsobem bizarně humorný útok proti yuppie vyšší třídě, jednoduše proti těm bohatým sviním, které již neví, co by. Ono tomu samozřejmě částečně i tak je, Ellisovi se, myslím, že výborně, podařilo nastínit obyčejný život těchto lidí se všemi jejich radostmi (lithium, valium, kokain, prostitutky, příležitostný a jednorázový sex bez ohledu na jeho následky, neboť např. pravděpodobnost nakažení virem HIV je "žádná celá nula nula nic", získávat vybrané delikátní a vysoce kvalitní věci bez ohledu na jejich finanční stránku, práci nevykonávat, ale jen tak v ní přežívat) i strastmi (pořád dávat pozor, zda někdo není výš než já a pokud ano, pídit se po tom proč a jak tento stav změnit, je můj účes neustále dokonalý? (i poté, co jsem zrovna osouložil a na kousky rozkrájel dvě ženy?), hodí se tyto ponožky k tomuto saku?, neohrozí mou pověst, když se dneska navečeřím zrovna v této restauraci s těmito lidmi?). Tato životní rovina nám při čtení může připadat směšná (já sám jsem se při čtení několikrát neubránil pošklebkům), jenže pak nám dojde (občas z vlastní zkušenosti), že je to krutá realita.
Na první pohled se to nezdá a prvních pár desítek stran knihy se vkrádá pocit, že je tomu právě naopak, ale Ellis si s tímto pozadím, i když vyloženě u Batemana to je i jeden z hlavních motorů jeho konání, opravdu pohrál do nejmenších detailů.
Americké psycho je psáno jakoby deníkovou formou. Děj vypráví Bateman sám, což Ellisovi umožnilo několik opravdu vymazlených vychytávek - tři kapitoly např. tvoří Batemanovy recenze na nahrávky některých kapel, hned druhá kapitola popisující jedno Batemanovo ráno ztrávené v koupelně mě málem donutila knihu odložit a dále ji nečíst, je to ten největší humus, co jsem kdy četl a při tom jde jen a pouze o popis Batemanovy starosti o pleť a vzhled svého těla (tedy jeho běžné ranní hygieny).
Tyto jednotlivé kapitoly jsou jakoby rozházené, občas jsem přemýšlel, zda nenarušují chronologii příběhu a nepřeskakují v čase tam a zpět. Některé z kapitol jako by s celým dějem neměly vůbec nic společného a čtenář/ka se neubrání přemýšlení, proč zde vlastně vůbec jsou a jakou mají s ostatním dějem souvislost (často nemají). Celé to působí jako skládání puzzle. Zpočátku se jeho dílky také zdají chaotické a je těžké si představit, že mohou tvořit jeden souvislý a jednolitý obraz. Jenže pak zjistíte, že tenhle kousek skládačky pasuje k tomuhle, onen zase k jinému a pomalu ale jistě se začnou vynořovat shluky kousíčků, které k sobě pasují a po dosazení posledního kousku máte jeden velký obraz, kde vše je na správném místě.
Americké psycho je svým způsobem (a hlavně i díky výše řečenému) těžký kousek a těžká četba. K něčemu podstatnému, právě TOMU podstatnému (hlavně i díky filmové verzi, či samotnému "ohlasu" knihy, převážně známému - jak rád bych při čtení o příběhu nic nevěděl, možná by to čtení mělo úplně jiný rozměr) se kniha dostane až někde kolem strany 140. Pomineme-li Batemanův pro obyčejného čtenáře a obyčejnou čtenářku "nenormální" styl života, až někde kolem této stránky dojdeme k tomu, že s Batemanem není něco v pořádku. Tento fakt může způsobit, že se kniha bude jevit jako nudná a je tomu tak, rozjezd knihy je možná až příliš dlouhý a nezajímavý.
Jenže to, co Ellis možná pokazil na začátku, to ve druhé půlce knihy napravuje. Batemanova úchylka postupně nabírá na obrátkách, k jejímu ukojení používá různé nástroje a stále více se propadá do stavů beznadějné paranoie (výborná scéna, kdy k němu promlouvají lavičky v parku).
S odstupem času mi Americké psycho připadá jako výborná kniha (téměř na hranici dokonalosti), kterou si Ellis opravdu dopodrobna promyslel a napsal ji vynikajícím způsobem. Těsně po dočtení se mi to tak nezdálo. Síla jeho knihy totiž (mám z toho takový závěrečný dojem) nespočívá v jejím bezprostředním čtení, ale v tom čase po dočtení, kdy si urovnáváte dojmy a přemýšlíte o některých jejích částech. Ellis má navíc výborný vyprávěcí jazyk se spoustou unikátních slovních obratů, dvojsmyslů a schopností vložit do textu úchvatné drobnosti (např. zhruba dvouvětná scéna s bezdomovkyní chytající holuby mě zasáhla takovou silou, že jsem pak celý den nebyl schopen číst dále a pořád jsem si tu scénu musel v mysli přehrávat a smát se jí).
Kromě výborně napsaného románu se Ellisovi podařilo vytvořit svým způsobem kultovní, ale hlavně kontroverzní dílo. Americké psycho totiž vyburcovalo jednu z nejbouřlivějších afér v historii americké literatury. Nikdo ji nechtěl vydat, nakonec vyšla až v Anglii. Přesto ji několik knihkupců odmítlo prodávat. Nakladatelství Simon & Schuster, které mělo román vydat před vánoci v roce 1990 od smlouvy nakonec odstoupilo (i přesto, že již Ellisovi vyplatilo jednorázovou zálohu 300 000 dolarů). Pikantní na tom je, že k tomuto rozhodnutí došlo na základě pouhých dvou časopiseckých článků popisujících brutální scény románu, ani jeden z čelních představitelů nakladatelství (kteří o nevydání rozhodli) Ellisův rukopis nikdy nečetl. U dalšího nakladatelství byl Ellis požádán, aby nejproblematičtější scény vypustil, ten však trval na vydání románu v původní podobě. Kniha nakonec vyšla v roce 1991 v Anglii a není asi zvláštním překvapením, že k ní Ellis neuspořádal žádné přednáškové turné. Ta kniha to neměla zapotřebí, její pověst ji totiž předcházela. Ale tím to neskončilo.
Ve Spojených státech se kniha okamžitě stala politickou záležitostí, jako první se proti ní postavili feministky (nemám rád tenhle zevšeobecňující pojem, znám několik feministek, které s touto knihou nemají vůbec žádný problém). Předsedkyně losangelské pobočky Národní organizace žen Tammy Bruce ji označila za přímý návod, jak vraždit ženy. Anglické nakladatelství Picador odmítlo knihu vydat v paperbackové verzi, aby si ji nemohli koupit chudí, nevzdělaní a nezaměstnaní, což podle jejich názoru zřejmě byli potencionální násilníci. Jak ale v doslovu ke knize trefně podotkl Marcel Arbeit: "Představitelé nakladatelství patrně přehlédli, že protagonista románu má univerzitní vzdělání a topí se v penězích."
Kritika se nakonec rozdělila do dvou výrazných skupin. Ta první román odmítla s tím, že jde o neautentickou sadistickou pornografii a Ellisovi vyčetla, že se Batemanovi nepokusil vtisknout alespoň nějaký psychologický rozměr. Druhá ocenila Ellisovu snahu zachytit atmosféru odlidštěného/odcizeného konzumního světa osmdesátých let a román označila za ironickou nadsázku. Já sám bych se přikláněl k té druhé skupině. Batemanův psychologický rozměr totiž spočívá právě v tom, že ve svém odcizení se obyčejnému lidství se všemi jeho všedními existenčními problémy onen jasně daný psychologický rozměr nutně postrádá. Bateman projevuje jakési (ze své pozice sice trošku pokřivené) sociální cítění a jakýsi humanismus, má k těmto jevům a pocitům svůj vlastní postoj a své vlastní závěry (např. ten, že je mu zcela volné sociální postavení jeho obětí).
Ellis ve svém románu, na rozdíl od jiných tvůrců, např. Davida Lynche, násilí nijak neestetizuje, popisuje ho s chladným nezúčastněným cynismem, bez emocí a částečně, jak si mnozí všimli, i trochu dětinsky. Z četby nelze nijak určit Ellisův přístup a postoj k popisovaným jevům. Může je stejně tak odmítat, jako se na nich ukájet a forma, jakou to podává, nás nutí přiklánět se střídavě k oběma možnostem.
Nelze se vyhnout srovnání s filmovou verzí. Mě osobně těší, že jsem film viděl dříve než četl knihu, vyhnul jsem se totiž možnému zklamání. Kniha je jednoznačně lepší, film postrádá tu skvělou formu, kterou poskytuje román.
Americké psycho je román, který zraje. Čím je starší a čím více se dostáváme do kolotoče bulvárních rádoby zpráv a informací o uprdnutí kdejaké zbohatlické celebrity a jejích existenčních problémů s výběrem kabelky/obleku a životních tragédií v podobě jiné ženy/muže ve stejných šatech na stejném večírku, tím je kniha silnější a silnější. Zraje také odstupem od čtení. Jak jsem již zmínil, s několikadenním odstupem mi kniha přijde lepší, než bezprostředně po jejím přečtení. Nečte se lehce a mnohdy působí kostrbatě a nesouvisle. Román má své chyby, často je mu vyčítáno, že se Ellis ještě nenaučil psát. Můžeme na to přistoupit, nebo naopak můžeme prosazovat, že to je Ellisovou devizou, poznávacím znamením jeho tvůrčí práce. Je to jeho třetí román, četl jsem od něj jen jeho předcházející "Pravidla přitažlivosti" (zapomeňte na otřesnou filmovou verzi) a můžu prohlásit, že pokud Ellis opravdu neumí psát, alespoň se to učí. Některé pasáže či jednotlivé kapitoly, se tak nějak ztrácejí, svádějí z cesty, jako by zde byly jen pro určitý slovní obrat, či celkovou formu, která však nijak nekoliduje s dějem a jeho vyšlapanou cestičkou. Někdy z ní sejdou, jindy jdou naprosto jiným směrem.

13 27.12.2010

No super, takže napsaný komentář se z nějakého důvodu neuložil. Tedy jeho zkrácená verze - Neviditelný je grandiózní temné vnitřně drásající dílo. Havlíček v mém soukromém žebříčku oblíbených domácích autorů šplhá na nejvyšší příčky.

12 24.06.2020