1984

(SPOILER) 1984 je jedno z nejlepších díl, které jsem kdy četla. Pocit že tě na každém kroku sledují je nepředstavitelný.
Autor ti dá falešnou naději, že by se proti systému Strany dalo bojovat, alespoň trochu, že existuje organizace, která proti Straně Anglického socialismu rozšířeně bojuje.

Až na to že to není pravda. Je to všechno jenom smyšlené a vytvořené k upevnění vlády. I kdyby taková organizace opravdu existovala, nejseš si tím vůbec jistý .
Nejseš si jistý vůbec ničím.

Posledních pár kapitol jsem se cítila jakoby mi taky vymývali mozek. A upřímně ten systém mi připadá až moc dokonalý. Nepřijde mi, že by tento dokonalý systém vymývaní mozků a přepisování dějin a který by trval na vždy, mohl být vůbec stvořen. Anebo jenom nechci aby byl.
I když to vlastně patří k propagandě takže kdo ví...

Znovu po letech přečteno a stále je to pro mě těžké čtení ač jsem jako dítě vyrůstala v komunistické době.. snažím se autora pochopit a myslím, že zkusím za pár let dát znovu..líbí se mi jak je kniha nadčasová

Knihu jsem četla v rámci společného čtení knižního klubu Načteno. Skvělé bylo, že jsem se k ní dostala až poté, co jsem zhlédla záznam z přednášky o Orwellovi a jeho díle pořádaný klubem Načteno, takže jsem měla při čtení i mnoho informací z pozadí vzniku knihy.
Knihu jsem poprvé četla již před lety, ještě na střední škole, a mnoho jsem si z ní nepamatovala. Také nový překlad od pana Kalandry upamatování nepřispěl a měla jsem pocit, že čtu úplně jiný text. Osobně se mi asi líbil víc starší překlad od paní Šimečkové.
Je zajímavé, jaký byl autor vizionář, a jak dokázal popsat do detailu demagogii a fungování totalitních režimů. Můžeme jen doufat, že takhle daleko to nikdy nezajde.
U knihy mě bavila hlavně první část, která mi dost připomínala současné dystopické romány. Druhá část (zhruba od Goldsteinovy knihy), mě už tolik nebavila.

Román 1984 (přesmyčka z roku dokončení 1948) se původně měla jmenovat "Poslední člověk" - tak se George Orwell, občanským jménem Eric Arthur Blair, cítil - jako poslední člověk v prostředí dehumanizace. 1984 není jen o komunistické totalitní moci, funguje šířeji jako anatomie moci, psychologie manipulace a techniky zničení "člověka". Přináší mnoho nových termínů, které se ujaly: Big brother (velký bratr), newspeak (novořeč), ideopolicie (tajná služba Strany), ideozločin (politický zločin), vapourizace (vypaření), Room 101 (Pokoj 101) a další.

George Orwell měl zkušenosti se šikanou již od dětství a při práci v koloniích v Barmě, viz kniha Barmské dny, měl zkušenost z opačné strany s manipulací z hlediska policie vůči domorodcům. Kniha je jistě zajímavá zejména svými myšlenkami, novými termíny, ale kdo by hledal pouze děj, příběh, mohl by být zklamán, protože ten není stěžejní, o to až tak zde nejde, jde o principy.

Room 101 není pouze místnost. Je to svět, v němž už není žádný kolektiv, za který se člověk může schovat.
„Voilá, jsi jediným člověkem na světě – a teď strach.“

Struktura, kterou George Orwell popisuje, je mnohem starší – Big brother byl již dříve zpodobňován postavou draka či jiného monstra jako symbol kolektivní, pohlcující nebo chaotické moci. Dříve měl drak tři hlavy, později sedm, dnes může mít miliardy. Orwellův jednotlivec, „poslední člověk“ je archetypální hrdina, který se proti této kolektivní moci postaví. Moc je již dříve symbolizována parazitickým vztahem. Room 101 je „labyrint světa“. Slavné „Et tu, Brute?“, které proslavil především William Shakespeare v tragédii Julius Caesar, by zde mohlo nést podobu „I ty, Charringtone?“ Výrok „Já jsem ti tak věřil“ ze Sluhy dvou pánů by vyjadřoval tragédii Winstona Smithe v tom směru, že jej zrazuje člověk, kterého považoval za svého. Charringtonova antikvariátní prodejna, staré předměty, starý svět a jeho zdánlivá lidskost vytvářejí iluzi, že Winston našel člověka mimo systém.
Orwellova genialita spočívá spíš v tom, že tyto velmi staré struktury přeložil do jazyka moderního státu, psychologie, propagandy, médií a politické moci. Je vizionářský tím, že rozpoznal, jak mohou staré mechanismy ovládání (panovník, církev) dostat nové technologické a politické prostředky.

Kniha je dnes často zmiňovaná v souvislosti s aktuální politickou situací v několika podcastech. Z toho důvodu už jsem po ní konečně sáhla, abych blíže porozuměla.
Čekala jsem předpověď budoucnosti totalitního režimu z doby, kdy byl uváděn do chodu ve značné části světa. Ale je to mnohem víc. Nejedná se o obyčejné vylíčení komunismu nebo nacismu, dokonce kniha sama mluví o těchto režimech jako o nedokonalých a příliš slabých aby vydrželi. To co Orwell popsal je čiré zlo bez jediné špetky naděje, kde se ani netváří, že by mohlo jít o "blaho určité skupiny lidí", ale jde jen o to zlomit člověka a udělat z něj další kolečko v absolutně zvráceném systému a světě.
Vládnoucí strana se dopouští nesmyslného, nelogického jednání a nekonečného překrucování pravdy a minulosti, přičemž jí lidé bezmezně věří a za každý krok tleskají, nepamatujíce se, že ještě před pár lety nebo dny tvrdila strana opak. ... Poslední odstavec není popis naší politické situace, ale popis chování vládnoucí strany v knize. Rozdíl v tom skutečně nevidím. A z celé knihy mě mrazí natolik, že film raději vynechám.

Je pravda a je nepravda a když se člověk drží pravdy, třeba proti celému světu, není šílený.

Nadčasová kniha, která se nám krásně ukazuje, jak důležité je chránit demokracii a osobní svobodu.

Tuto kultovní knihu jsem již kdysi slyšela v audio podobě. Tentokrát jsem se rozhodla knihu přečíst. Musím však říci, že text je nadčasový a dá se dost dobře aplikovat i na dnešní dobu. Příběh Winstona Smitha je plný odvahy, ale bohužel také zlomení a podvolení se. Kniha se dá číst dvojím způsobem, a to jako antiutopii (varování) nebo jako ideologický text. Já zvolila tu první variantu. Text je strukturován do částí a kapitol. Každá část má specifický nádech. V příběhu je použito několik neologismů, které souvisejí s ideologií. Nejvíce mě zaujal téměř stostránkový doslov překladatele, který ve své podstatě poukázal na podobnost svého osudu s osudem Winstonovým, ale zároveň dílo poměrně podrobně rozebral. Kniha je vhodná nejen pro četbu k maturitní zkoušce, ale ocení ji i dospělý čtenář, který se chce na současný svět podívat trochu jinýma očima.

Budu se opakovat, ale je to nadčasová kniha, kterou by si měl přečíst každý. Z konce knihy mě až mrazilo!

Knihu jsem si dala jako výzvu a byla.. takové množství zmaru, beznaděje, zla, násilí… a žádné víry v budoucnost- natož optimismus…Skvělé napsané a je neuvěřitelné, že je tak stará - rok 1947…. Jak důležité je chránit si svou svobodu a budoucnost. Ted jen něco na zlepšení nálady a “nalití optimismu do žil”

Text, který bude platný v úplně každé době. Děsivý příběh, mě nejvíce ničila bezbřehá manipulace. A to, jak svinsky aktuální téma dodnes je.

Niekedy odporúčané, klasické a preslávené romány neprinášajú to, čo od nich podľa slávy ľudia obvykle čakajú. Táto kniha však rozhodne nie je tento prípad. Jedná sa o silný nadčasový román, ktorý je pomerne desivý svojím odklazom. Dlho som čakal kým som po tomto románe siahol, ale o to väčší zážitok som z neho mal. Celý príbeh je veľmi dobre vyskladaný a bez hluchých miest. Túto knihu by som odporučil ako povinné čítanie pre stredné školy, možno po jej prečítaní by si ľudia viacej vážili slobody a slepo neobdivovali autokratické systémy vládnutia.

Zajímavý příběh se zajímavou myšlenkou, zvlášť v dnešní době působí vcelku děsivě. Některé pasáže byly lehce zdlouhavé, ale většina knihy se četla skoro sama.

Na knize mě nejvíce zaujala její tísnivá atmosféra a realistické vykreslení společnosti, kde se manipuluje historií a lidé žijí ve strachu. Orwell velmi přesvědčivě ukazuje, jak může systém ovlivnit lidské myšlení a postupně zlomit i silného jedince. Totalitní režim symbolizovaný neustálým dohledem Velkého bratra zde vykazuje veškeré své znaky – potlačování svobody, překrucování pravdy, zneužití moci. Silný je také vztah Winstona a Julie, který představuje krátký záblesk naděje v jinak beznadějném světě. Kniha je velmi nadčasová, v dnešní době obzvlášť.

Knihu jsem četla naposledy na gymnáziu, což už je víc než deset let. A i když jsem si myslela, že si ji pamatuji, tak vlastně skoro vůbec. Respektive hlavní dějovou linku jsem v hlavě měla, ale díky návratu jsem si uvědomila, kolik silných myšlenek v knize vlastně je. Bez debat je to příběh, který si zaslouží své místo v kanónu literatury, v dnešní době o to víc.

Film jsem párkrát viděl, poprvé někdy po miléniu. Posléze jsem navštívil i divadelní premiéru. Kruh jsem uzavřel knihou, která mne tak čtivá nepřišla právě z důvodu obeznámeností děje, přesto nesmí chybět mezi základními kameny v knihovničce.

Kniha mi přijde úžasná a hlavně poučná. Je varováním- mimo jiné - před manipulováním s informacemi a hraním si s pravdou. Konec konců všude vládne ministerstvo pravdy. A my jsme zde kdysi měli požárníky a sbor národní bezpečnosti .

Ani se mi nechce věřit, že kniha byla napsána v roce 1949. To je přece současnost. A přepisování dějin jsme také zažili. K tomu krásné ilustrace Jaroslava Róny, prostě nelehké čtení, ale skvělý zážitek.

K 1984 se pravidelně vracím, naposledy před dvanácti lety, kdy jsem napsal komentář zde na Databázi, patří do mého života. Pro mě je kniha stále stejně znepokojivá a srdcervoucí, jako když jsem ji četl poprvé za totalitní noci na strahovské koleji. Pročítám se tady desítkami komentářů typu, "kniha je nudná, nic mi nedala, dočetl jsem ji s přemáháním jako povinnou četbu k maturitě..." , a ptám se sám sebe, zdali je potřeba strachu a nesvobody, aby člověk dokázal příběh lásky Winstona a Julie přečíst na vlastní kůži?