Americké psycho

Přiznávám, knihu jsem nedočetl... skončil jsem u popisu bytu Patricka Batemana a návodu, jak se správně oholit.

2 14.07.2016

Tato kniha je opravdu něco zvláštního! Ze začátku jsem si myslela, že snad budu číst jen o tom, co kdo nosí, o tom, co si Patrick kupuje za produkty kosmetické apod. No nakonec mi došlo, že on se tím prostě jen identifikuje a jinak lidi chápat neumí.
Kniha mě opravdu bavila, první polovina knihy je opravdu výborná, když si člověk zvykne na postavu Patricka B. a jak chápe svůj svět. Byly tu nějaké vraždy, ano, hlavní postava očividně postupně šílí, ale tak nějak normálně jak se dalo čekat.
Najednou jsme u druhé poloviny knihy. To je naprostá šílenost. Druhá polovina knihy až do konce mě naprosto šokovala, znechutila a znovu šokovala, ale zároveň dost zaujala. Tím neříkám, že si libuji v totálně nechutných vraždách, ale celý ten příběh a postava hlavní prostě vytvořila opravdu šokující a skvěle čtivou knihu. Ke konci už jsem opravdu hodně bojovala s tím, abych vůbec dočetla co všechno hlavní postava vyvádí za hrůzy. Autor se rozhodl, že když už napíše příběh psychopata, tak ho napíše opravdu pořádně nechutně!!
Takže kniha je tedy opravdu nechutně šokující, zajímavá, výborná a pak znovu nechutně šokující. Uznávám, že je tu popsáné násilí, které si jen tak někdo nedokáže představit, jsou to opravdu nechutné a naprosto strašné věci, ale k tomuto příběhu to prostě patří. Jen se trochu bojím autora, který má takovou představivost...
Knize dávám 4 hvězdičky jen proto, že konec mi přišel trochu prázdný. Ano, došli jsme k tomu, že Patrick už se opravdu zcela zbláznil a stal se z něj 100% psychopat, ale jinak se nic moc ke konci nestalo. Čekala jsem tedy od konce trochu více, ale knize to zase tolik neubralo, takže 4* jsou zasloužené si myslím. Také se ale hlavní postava svěřuje s tím, proč vlastně to vše dělá, jak se cítí prázdný a sám někdy nechápe ty hrůzy, který je schopen. Prostě, koho zajímá kvalitní příběh o psychopatovi, tak tuto knihu doporučuji. Člověk nesmí pohlížet jen na nechutnost nějakých částí, ale na celý příběh hlavní postavy...takový lidé totiž doopravdy existují a když si k těm nechutnostem přidáte na konci právě tuto skutečnost, tak si uvědomíte, že kniha je ještě o to děsivější.

1 26.05.2016

Nejde než citovat Normana Mailera, který sám ve svých románech mnohokrát překročil hranice toho, co od něj konzervativní část společnosti očekávala: "Román není napsaný tak dobře, aby byl jeho umělecký záměr zřejmý a prosadil se přes nepřízeň odpůrců, ale není napsaný tak špatně, aby ho člověk mohl s čistým svědomím odmítnout."

07.05.2016

Naprosto šílená kniha, nevím, jak jinak bych ji popsal.

3 27.12.2015

Ilúzia menom Pat Bateman sa vo mne bude dlho ukladať. Tak nejak toho mám veľa na jazyku a pritom tak málo. Na jednej strane tú knihu nechytím do rúk pekne dlho - ak vôbec! Nočné mory, ako ma Pat zmrzačuje zhrdzaveným nožom v školskej jedálni mi nedajú spať ešte veeľmi dlho.
Táto kniha geniálne zobrazuje rozpad osobnosti niekoho, kto má všetko, nevie čo od života viac a tak si svoje chvíle kráti vraždením a fantazírovaním o vraždách, lebo nie všetky čo boli popisované v knihe, skutočne vykonal. Bola to jazda, bol to masaker, bolo to hnusné.
Najviac ma znepokojil ale fakt, že takisto ako to začalo, tak sa to aj skončí. Kam pôjdeme na večeru, kde máme rezerváciu, aký typ saka sa hodí na pracovný pohovor? Nikto sa nepozastavuje nad tými hroznými skutkami, nad psychoptickou mysľou a rozjatrenou dušou človeka, každý hľadí iba do seba. A život plynie ďalej a ďalej, nenápadne sa o otiera o život Patricka Batemana, ktorý sa doň snaží zahrnúť svoju nezmazateľnú stopu - bez výsledku.

Hnusná satira konzumu, extravagancie, vzťahov a všetkého spoločenského hnusu. Odporné opisy ( krysa ma bude desiť ešte pekne dlho ), ale všetko to spolu tak nejak ladí, zapadá. Prázdni ľudia s prázdnymi koníčkami, s problémami prvého sveta, na drogách a bez chrbtovej kosti.
Kniha nám ponúka veľmi veľa rozhľadov, hlavne psychologickú sondu do duše vulgárneho, primitívneho týpka, ktorý sa na konci knihy prejaví ako filozof, myseľ, ktorá nad všetkým uvažuje a zrazu mu rozumiete, možno aj odpustíte, aj napriek tomu, že svoj monológ píše s črevami nejakého dievčaťa v zuboch alebo pri tom masturbuje v mramorovej vani. Film nám ponúka iný náhľad na Batemana, človeka, ktorý si dokonaluje uvedomuje svoju prázdnotu už od samého začiatku, so stálou snahou dostať trestu za svoje činy - ktoré ostávajú často LEN v jeho hlave. Ostáva nepotrestaný a jeho život sa nijak nezmení. Mení sa on, zúri, pľuje okolo seba síru a ľudia v ňom vidia decentného poseru, metrosexuála, normálneho konzumného chlapa. Nečudujem sa mu.

Kniha vo mne bude ležať ešte pekelne dlho.

To je snad jediná kniha, kterou jsem kdy vyhodil do popelnice.

10.09.2015

Tak nějak nevím, jak přesně knihu hodnotit... První polovinu jsem se prokousával hromadou modních značek a zdlouhavých popisů všeho možného a pořád jsem tak nějak čekal, až se Bateman ukáže v pravém světle. Druhá půlka zase utekla rychle a Bateman se tam pěkně vyřádil. Znovu bych to už asi nečetl, takže za mě celkově tak 60%

21.04.2015

Netušila bych, že při čtení nějaké knížky mi bude opravdu fyzicky blbě ... ale rozhodně knížka sama o sobě stojí za to, vtáhla mě do děje. Na jednu stranu se mi to nechtělo číst, protože některé scény byly tak ehm nechutné ale na druhou stranu očekávala jsem v nějaký šťastný konec v tomhle případě dopadení psychopata ale to se nestalo ..Nicméně doporučuji, ale nic pro slabší povahy to rozhodně není.

31.01.2015

Dávám hvězdu jen proto, že bych žádné knize nedala odpad. Nevím, možná jsem něco nepochopila, možná mi uniklo něco zásadního, ale buď jsem se neuvěřitelnou dobu nudila u popisu vizitek a kravat nebo jsem zvracela u popisů brutálních způsobů hnusných vražd. Nechci vypadat jako snob, co čte jen klasiku, umím ocenit i knihu, která nenese hluboké poslelství, ale nevím...v téhle knize jsem prostě nic nenašla. Třeba bych změnila názor, kdybych ji přečetla víckrát, ale už se k tomu asi nedokopu.

1 18.01.2015

Výborný podtext. Oči-otevírající kniha v luxusním kabátu ušitém na míru.

3 25.11.2014

No, byla to síla. Zajímavý náhled do duše psychopata a masového vraha. Oproti krvelačnému vlku Batemanovi, je Dexter jen malý rozkošný beránek.
Jsem ráda za svůj silný žaludek, bez něj bych to asi nedočetla.

3 15.10.2013

Geniální a bezpochyby dosud nejlepší kniha B.E.Ellise, kterou jsem četl. Celé bych to označil jako autentickou sondu do psychopatické mysli (v tomto případě zdánlivě spořádaného finančníka z Wall Street). Vyčerpávající výčet všemožných výrobků, luxusního oblečení a věcí, dlouhosáhlé hudební recenze a vedle toho stejně tak detailní erotické a násilné scény. Ano, všechno tohle tam je a ještě mnohem víc. Všechno do sebe zapadá a je neoddělitelnou součástí strhujícího příběhu. Je to příběh, který je předkládán s až hrůznou autenticitou, jako by autor popisoval opravdu reálné dění. Takže řeči typu, jak kontroverzní a znechucující tento román je? Ale prosím vás, myslím si, že je všeobecně známo, že nevstupujete zrovna do láskyplné story, když otevíráte knihu Americké psycho. Jeden z mých nejsilnějších knižních zážitků. Filmovou adaptaci považuji za jednu z nejlepších vůbec.

1 10.09.2013

Americké psycho umí excelentně dvě věci:
1) NUDIT: Ano, je to tak. U téhle knihy se budete povětšinou výborně nudit. Připravte se na vyčerpávající lekci z módního průmyslu, gastronomické výlety po vyhlášených restauracích, kde více než o jídlo jde o to, kolik za pokrmy utratíte, sáhodlouhé výčty značkové elektroniky a hloubkovou analýzu několika tehdejších hudebních interpretů.
2) NUTIT VÁS ZVRACET: I když je Pat Bateman ve svém civilním životě naprosto nezáživný panák, občas se povyrazí dávkou kokainu a sem tam se mu v mozku přehodí obvody a z tuctového yuppie se stává brutální vrah. Batemanovi vražedné počiny jsou přibližně v první polovině knihy dost vlažné a častokrát zmíněné spíše na okraj. Jenže postupně nabírají na intenzitě, bestialitě, šílenství a u dvou popsaných mučících scén jsem opravdu přemýšlela, jestli pokračovat ve čtení a nebo se odebrat na toaletu a tam se rozloučit s obsahem svého žaludku.
Z celé knihy ve mě zůstal silný pocit znuděnosti z tehdejší doby, pocit vyčlenění. Deprimující prostředí, kde nikdo pořádně neví, kdo jste a nakonec, koho vlastně sakra zajímáte? A víte vlastně vůbec vy, kdo jste? A zajímá vás to? Vítejte ve světe yuppie, ve světě ztracené generace, která má možná pomyslně vše, co si kdo může přát (peníze, drahé věci, kariéru), uvnitř jsou však prázdní, sociální cítění na bodu nula, hlavně, že máte správný účes, oblek od Armaniho a pijete převážně dobrou vodu Evian.
Neberte knihu příliš vážně, spíše jako takový hodně nadsazený vhled do 80. let a života dobové generace, která se nedokázala nikam pořádně zařadit a poté si budete schopni Ellisův počin i "vychutnat".

03.07.2013

příběh o bohatém a úspěšném mladíkovi, který z nudy začne zabíjet lidi, nudný 80tky, celé kapitoly věnované popovým kapelám, podrobné líčení nákupů a návštěv restaurací a sem tam nějaké to sadistické vraždění nebo mučeníčko, taková červená knihovna podle La Vaye xD

2 24.05.2013

Pro mnohé se tohle povrchní dílo může zdát bizarní, mne osobně to uchvátilo. Ano, mám nesčetně výtek na autorovy místy ne moc dobře popsatelné děje- v podobě moc prodloužených popisů, určujících, kdo má co na sobě a hlavně na začátku seznámení se s mnoha postavami naráz. Bylo to strašně chaotické a nedokázala jsem se po jedenácti stranách vyznat o koho se jedná, kdo co dělal a proč se tam objevil. Ihned mě ale uchvátila zadní strana obálky, kde je napsáno, že se této knihy žádné nakladatelství nechtělo ujmout za jeho brutální a sadistické dílo... prostě už jen kvůli tomuto jsem si jej musela přečíst a vůbec nelituji. Když se do toho člověk začte, tak ho to příšerně chytne a celou knih přečte jedním dechem. Více takových děl!

5 09.04.2013

Zžíravá satira konzumu, materialismu a povrchnosti. Hluboká psychologická sonda do dokonalého produktu této společnosti. Extrémně explicitní popis daleko za hranicemi přijatelna působí z části jako samoúčelná kontroverze, ale především i jako zoufalá kritika lidstva, které takové věci jako mamon, brutalita, násilí, pornografie, všudypřítomné intenzivní plýtvání v kontrastu s nekonečnou chudobou, hloupost, sobeckost, marnivost, afektovanost a absence jakékoli hloubky nebo smyslu v tom všem, obklopují a oni přitom nezešílí. Ztráta vlastní identity, všeobjímající nuda dostatku a omezenosti myšlení a nakonec ten největší paradox dnešní doby: S nesmírným potenciálem náplně přichází nekonečná prázdnota. Analogie s Obrazem Doriana Graye. Experimentální faktická forma.

04.04.2013

Kruté, přesné a jako ze života, který nikdo z nás navenek nechce zažít, ale někde uvnitř nás přesto je, čekající na svoji příležitost.

29.01.2013

Román je nejen drsným a otevřeným popisem násilí a zvrácenosti.Chvílema jsem se nudila, číst pořád dokola o všemožných obchodních značek no nuda.

1 03.04.2012

Ten kdo něco takového napíše musí být asi hodně narušenej. Je to dobrá kniha, ale čeho je moc toho je příliš. Ke konci jsem už přeskakovala pasáže o tom kdo má jakou vázanku, kolika knoflíkovej oblek a tak dále... Bez epilogu bych to asi ani nepochopila...

2 03.02.2012

Ačkoliv nepatřím k té části čtenářstva, která tuto knihu okamžitě odsuzuje pro její styl, který každý nerozdejchá, stejně s ní nejsem spokojený tak, jak bych chtěl. Do knihovny jsem šel s pocitem člověka, který si přečetl hromadu kritik a očekává zajímavý satirický příběh reflektující konzumní Ameriku, která se pro naprosté utonutí v nekonečném oceánu svých nesmyslných hodnot stala absolutně netečnou vůči utrpení, šílenství, ale i vůči štěstí způsobeným něčím jiným, než jen sakem od Ralpha Laurena. Takový příběh se mi do ruky dostal jen z části. Ačkoliv pohled do mysli psychopata vypadá sám o sobě lákavě, Elisovi se podařilo vcelku znehodnostit onu zajímavost knihy 30% jejího obsahu, které věnoval vyjmenovávání všemožných obchodních značek, apod, na čež se dá namítnout, že když je to pohled do mysli psychopata posedlého určitými věcmi, vedoucího určitý život, dá se to vcelku očekávat. Neřekl bych. Kupříklau v Palahniukových knihách majících tématicky mnoho styčných bodů s touto je příběh podáván sice s často se opakujícími slovy a vůbec s různými stylistickými nedostatky, ale pořád je v něm určitá dějová různorodost. Pokud tedy Ellis nebyl schopen takovouto různorodost navodit zde, měl rovnou napsat knihu o 245 a ne 350 stránkách. Bylo by to férovější vůči čtenářům. Všem, kteří mají zájem o kritický pohled na americkou (dnes světovou) kulturu a chtějí se o ní dozvědět nadsazenou formou, doporučuji, spíše než Americké psycho, něco od již zmíněného Palahniuka, popřípadě tvorbu Kurta Vonneguta jr.

3 22.03.2011

Nejhnusnější a zároveň nejkrásnější kniha, kterou jsem kdy četl. Ellis nemůže být normální člověk a každý, kdo si tuhle knihu přečte-bude se mu líbit, také nemůže být normální. Úžasné dílo z rukou opravdového cvoka/mistra.

6 27.12.2010

"Vracím se z Central Parku. Poblíž zoo, na místě, kde jsem nedávno zabil McCaffreyova kluka, teď krmím toulavé psy kusy Ursulina mozku."
Kdyby jste ve slovníku hledali pojem "yuppie", zcela jistě by jste vedle něj nalezli jméno Patrick Bateman. Tento mladý právník má totiž (zdánlivě) vše, co by si spousta dnešních lidí přála - jistou dobře placenou práci zajišťující vynikající postavení ve společnosti, na níž však díky svému rodinnému původu není závislý, naprostou finanční svobodu, značkové oblečení, vysoký životní styl, oddanou přítelkyni, hromadu milenek, stálý přístup k drogám a prostitutkám. Pohybuje se ve vybrané společnosti, navštěvuje nejvybranější restaurace, má přehled o celkovém dění a jednu velkou výhodu - nikdo si nepamatuje jeho skutečné jméno a spousta lidí ho pokládá za někoho jiného. Mimoto má zálibu v masových a sériových vrazích. Cestu ze své totálně odcizené a "nudné" "high" existence a nové vzrušující zážitky, dokazující jeho bytí, hledá ve vraždění, mučení, nekrofilii a kanibalismu. Batemana se stále více zmocňuje paranoia a každým dnem se hlouběji propadá do temnoty šílenství. Postupně tak za sebou nechává první míle své dráhy sériového vraha.
Bret Easton Ellis svým románem vytvořil jednu z mnoha genezí sériového vraha.
Bylo by hodně jednoduché a svým způsobem laciné "odsoudit" jeho román jako ironický a svým způsobem bizarně humorný útok proti yuppie vyšší třídě, jednoduše proti těm bohatým sviním, které již neví, co by. Ono tomu samozřejmě částečně i tak je, Ellisovi se, myslím, že výborně, podařilo nastínit obyčejný život těchto lidí se všemi jejich radostmi (lithium, valium, kokain, prostitutky, příležitostný a jednorázový sex bez ohledu na jeho následky, neboť např. pravděpodobnost nakažení virem HIV je "žádná celá nula nula nic", získávat vybrané delikátní a vysoce kvalitní věci bez ohledu na jejich finanční stránku, práci nevykonávat, ale jen tak v ní přežívat) i strastmi (pořád dávat pozor, zda někdo není výš než já a pokud ano, pídit se po tom proč a jak tento stav změnit, je můj účes neustále dokonalý? (i poté, co jsem zrovna osouložil a na kousky rozkrájel dvě ženy?), hodí se tyto ponožky k tomuto saku?, neohrozí mou pověst, když se dneska navečeřím zrovna v této restauraci s těmito lidmi?). Tato životní rovina nám při čtení může připadat směšná (já sám jsem se při čtení několikrát neubránil pošklebkům), jenže pak nám dojde (občas z vlastní zkušenosti), že je to krutá realita.
Na první pohled se to nezdá a prvních pár desítek stran knihy se vkrádá pocit, že je tomu právě naopak, ale Ellis si s tímto pozadím, i když vyloženě u Batemana to je i jeden z hlavních motorů jeho konání, opravdu pohrál do nejmenších detailů.
Americké psycho je psáno jakoby deníkovou formou. Děj vypráví Bateman sám, což Ellisovi umožnilo několik opravdu vymazlených vychytávek - tři kapitoly např. tvoří Batemanovy recenze na nahrávky některých kapel, hned druhá kapitola popisující jedno Batemanovo ráno ztrávené v koupelně mě málem donutila knihu odložit a dále ji nečíst, je to ten největší humus, co jsem kdy četl a při tom jde jen a pouze o popis Batemanovy starosti o pleť a vzhled svého těla (tedy jeho běžné ranní hygieny).
Tyto jednotlivé kapitoly jsou jakoby rozházené, občas jsem přemýšlel, zda nenarušují chronologii příběhu a nepřeskakují v čase tam a zpět. Některé z kapitol jako by s celým dějem neměly vůbec nic společného a čtenář/ka se neubrání přemýšlení, proč zde vlastně vůbec jsou a jakou mají s ostatním dějem souvislost (často nemají). Celé to působí jako skládání puzzle. Zpočátku se jeho dílky také zdají chaotické a je těžké si představit, že mohou tvořit jeden souvislý a jednolitý obraz. Jenže pak zjistíte, že tenhle kousek skládačky pasuje k tomuhle, onen zase k jinému a pomalu ale jistě se začnou vynořovat shluky kousíčků, které k sobě pasují a po dosazení posledního kousku máte jeden velký obraz, kde vše je na správném místě.
Americké psycho je svým způsobem (a hlavně i díky výše řečenému) těžký kousek a těžká četba. K něčemu podstatnému, právě TOMU podstatnému (hlavně i díky filmové verzi, či samotnému "ohlasu" knihy, převážně známému - jak rád bych při čtení o příběhu nic nevěděl, možná by to čtení mělo úplně jiný rozměr) se kniha dostane až někde kolem strany 140. Pomineme-li Batemanův pro obyčejného čtenáře a obyčejnou čtenářku "nenormální" styl života, až někde kolem této stránky dojdeme k tomu, že s Batemanem není něco v pořádku. Tento fakt může způsobit, že se kniha bude jevit jako nudná a je tomu tak, rozjezd knihy je možná až příliš dlouhý a nezajímavý.
Jenže to, co Ellis možná pokazil na začátku, to ve druhé půlce knihy napravuje. Batemanova úchylka postupně nabírá na obrátkách, k jejímu ukojení používá různé nástroje a stále více se propadá do stavů beznadějné paranoie (výborná scéna, kdy k němu promlouvají lavičky v parku).
S odstupem času mi Americké psycho připadá jako výborná kniha (téměř na hranici dokonalosti), kterou si Ellis opravdu dopodrobna promyslel a napsal ji vynikajícím způsobem. Těsně po dočtení se mi to tak nezdálo. Síla jeho knihy totiž (mám z toho takový závěrečný dojem) nespočívá v jejím bezprostředním čtení, ale v tom čase po dočtení, kdy si urovnáváte dojmy a přemýšlíte o některých jejích částech. Ellis má navíc výborný vyprávěcí jazyk se spoustou unikátních slovních obratů, dvojsmyslů a schopností vložit do textu úchvatné drobnosti (např. zhruba dvouvětná scéna s bezdomovkyní chytající holuby mě zasáhla takovou silou, že jsem pak celý den nebyl schopen číst dále a pořád jsem si tu scénu musel v mysli přehrávat a smát se jí).
Kromě výborně napsaného románu se Ellisovi podařilo vytvořit svým způsobem kultovní, ale hlavně kontroverzní dílo. Americké psycho totiž vyburcovalo jednu z nejbouřlivějších afér v historii americké literatury. Nikdo ji nechtěl vydat, nakonec vyšla až v Anglii. Přesto ji několik knihkupců odmítlo prodávat. Nakladatelství Simon & Schuster, které mělo román vydat před vánoci v roce 1990 od smlouvy nakonec odstoupilo (i přesto, že již Ellisovi vyplatilo jednorázovou zálohu 300 000 dolarů). Pikantní na tom je, že k tomuto rozhodnutí došlo na základě pouhých dvou časopiseckých článků popisujících brutální scény románu, ani jeden z čelních představitelů nakladatelství (kteří o nevydání rozhodli) Ellisův rukopis nikdy nečetl. U dalšího nakladatelství byl Ellis požádán, aby nejproblematičtější scény vypustil, ten však trval na vydání románu v původní podobě. Kniha nakonec vyšla v roce 1991 v Anglii a není asi zvláštním překvapením, že k ní Ellis neuspořádal žádné přednáškové turné. Ta kniha to neměla zapotřebí, její pověst ji totiž předcházela. Ale tím to neskončilo.
Ve Spojených státech se kniha okamžitě stala politickou záležitostí, jako první se proti ní postavili feministky (nemám rád tenhle zevšeobecňující pojem, znám několik feministek, které s touto knihou nemají vůbec žádný problém). Předsedkyně losangelské pobočky Národní organizace žen Tammy Bruce ji označila za přímý návod, jak vraždit ženy. Anglické nakladatelství Picador odmítlo knihu vydat v paperbackové verzi, aby si ji nemohli koupit chudí, nevzdělaní a nezaměstnaní, což podle jejich názoru zřejmě byli potencionální násilníci. Jak ale v doslovu ke knize trefně podotkl Marcel Arbeit: "Představitelé nakladatelství patrně přehlédli, že protagonista románu má univerzitní vzdělání a topí se v penězích."
Kritika se nakonec rozdělila do dvou výrazných skupin. Ta první román odmítla s tím, že jde o neautentickou sadistickou pornografii a Ellisovi vyčetla, že se Batemanovi nepokusil vtisknout alespoň nějaký psychologický rozměr. Druhá ocenila Ellisovu snahu zachytit atmosféru odlidštěného/odcizeného konzumního světa osmdesátých let a román označila za ironickou nadsázku. Já sám bych se přikláněl k té druhé skupině. Batemanův psychologický rozměr totiž spočívá právě v tom, že ve svém odcizení se obyčejnému lidství se všemi jeho všedními existenčními problémy onen jasně daný psychologický rozměr nutně postrádá. Bateman projevuje jakési (ze své pozice sice trošku pokřivené) sociální cítění a jakýsi humanismus, má k těmto jevům a pocitům svůj vlastní postoj a své vlastní závěry (např. ten, že je mu zcela volné sociální postavení jeho obětí).
Ellis ve svém románu, na rozdíl od jiných tvůrců, např. Davida Lynche, násilí nijak neestetizuje, popisuje ho s chladným nezúčastněným cynismem, bez emocí a částečně, jak si mnozí všimli, i trochu dětinsky. Z četby nelze nijak určit Ellisův přístup a postoj k popisovaným jevům. Může je stejně tak odmítat, jako se na nich ukájet a forma, jakou to podává, nás nutí přiklánět se střídavě k oběma možnostem.
Nelze se vyhnout srovnání s filmovou verzí. Mě osobně těší, že jsem film viděl dříve než četl knihu, vyhnul jsem se totiž možnému zklamání. Kniha je jednoznačně lepší, film postrádá tu skvělou formu, kterou poskytuje román.
Americké psycho je román, který zraje. Čím je starší a čím více se dostáváme do kolotoče bulvárních rádoby zpráv a informací o uprdnutí kdejaké zbohatlické celebrity a jejích existenčních problémů s výběrem kabelky/obleku a životních tragédií v podobě jiné ženy/muže ve stejných šatech na stejném večírku, tím je kniha silnější a silnější. Zraje také odstupem od čtení. Jak jsem již zmínil, s několikadenním odstupem mi kniha přijde lepší, než bezprostředně po jejím přečtení. Nečte se lehce a mnohdy působí kostrbatě a nesouvisle. Román má své chyby, často je mu vyčítáno, že se Ellis ještě nenaučil psát. Můžeme na to přistoupit, nebo naopak můžeme prosazovat, že to je Ellisovou devizou, poznávacím znamením jeho tvůrčí práce. Je to jeho třetí román, četl jsem od něj jen jeho předcházející "Pravidla přitažlivosti" (zapomeňte na otřesnou filmovou verzi) a můžu prohlásit, že pokud Ellis opravdu neumí psát, alespoň se to učí. Některé pasáže či jednotlivé kapitoly, se tak nějak ztrácejí, svádějí z cesty, jako by zde byly jen pro určitý slovní obrat, či celkovou formu, která však nijak nekoliduje s dějem a jeho vyšlapanou cestičkou. Někdy z ní sejdou, jindy jdou naprosto jiným směrem.