eiramka
komentáře u knih
Šikmý kostel
Karin Lednická
Někdy to tak mám, že se vyhýbám knihám, které všichni chválí a nějaký čas mi trvá, než se k nim odhodlám. Nyní tedy jsem sáhla po Šikmém kostelu a a mohu s radostí říct, že chvála je zasloužená. Autorce se skvěle podařilo vtáhnout mne do děje, její postavy jsou barevné, psychologicky dobře propracované, člověk s postavami "dýchá", prožívá s nimi dobré i zlé a to vše na pozadí událostí, o kterých já osobně jsem nevěděla téměř nic. Takhle kniha byl čtenářský zážitek, který budu ještě nějakou dobu v sobě zpracovávat - snad i proto, že otázku "kde se v lidech bere ta nenávist" si kladu stále častěji právě dnes.
Tajný život stromů
Peter Wohlleben
Já bych tuto knihu navrhovala jako povinnou četbu - do škol i pro naše pány politiky, kteří rozhodují o naší budoucnosti. Nikdo, kdo by si jí přečetl, by se už nemohl chovat ke stromům bezohledně a necitlivě. Utopie? Asi ano. Ale trochu mrazí z toho, co všechno my stromům dlužíme, jak málo o nich vlastně víme. Pro mne osobně bylo čtení fascinujícím zážitkem, určitě se k ní budu vracet .
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Čm to je, že tenhle příběh tak "funguje" ? V podstatě se tam nic moc neděje - jen jeden starý mrzout otravuje život celému okolí, protože je sám a na tomhle světě už nemá co na práci a chce se mu už jen umřít. A čtenář si na počátku knihy řekne: tak fajn, když to chceš, kdo chce kam....Jenže pak se začnou dít věci, postupně toho mrzouta poznáváte a než se nadějete, máte ho rádi a smějete se u toho a možná i brečíte, když Vám to připomene někoho, kdo podobně uvažoval a už tu možná s vámi není. A chcete, aby to všechno dobře dopadlo, protože člověk potřebuje aspoň někdy věřit, že věci ještě můžou dopadnout dobře. Takže Oveho mám doma a podezírám se, že čas od času se k němu právě pro tenhle pocit budu vracet.
Soumrak dne
Kazuo Ishiguro
Stevens, majordomus lorda Darlingtona, se vydá na cestu, při které vzpomíná a přemítá o svém životě. Celý svůj život zasvětil službě, jeho touhou bylo stát se perfektním majordomem a tomuto cíli obětoval vše - svůj osobní život beze zbytku. V jeho pojetí služby nebylo místo na osobní hluboké vztahy - jeho ambice byla, sloužit naprosto dokonale Lordu Darlingtonovi , tak aby on mohl svým vlivem a jednáním zasáhnout do chodu dějinných událostí. Nyní, na sklonku dne, bilancuje . Je to nádherně napsaná kniha, příběh plný melancholie a nostalgie. Stevens je snad představitelem zmizelého druhu, vedl život pro nás dnes nepochopitelný, ale otázky, které si klade, si budeme jednou klást všichni...
Eleanor se má vážně skvěle
Gail Honeyman
Pro mne je tohle zatím nejlepší kniha, kterou jsem letos četla. Těžko uvěřit, že se jedná o debut autorky a doufám , že to není její kniha poslední.Četla jsem rozhovor s ní a na otázku, jak vlastně přišla na tento typ hrdinky vysvětlila, že před lety četla o mladé úspěšné ženě, která přiznala, že od pátku do pondělí často vůbec s nikým nepromluví. To ji překvapilo - samota a osamění bývají přece spojovány se stářím. A tak vznikla hrdinka Eleanor - mladá žena , která je velmi inteligentní a na povrchu "funguje" tak jak má: chodí do práce, nakupuje, nějak přežije víkend - a stačí pak jeden pohled a křehká rovnováha jejího světa je porušena a my najednou poznáváme tu pravou Eleanor a odkrýváme krůček po krůčku příčiny jejího osamění . Autorka nikdy nesklouzne k sentimentu, naopak, Eleanor je ironická a její poznámky k tzv. normálnímu životu jsou trefné a vtipné. Tohle je kniha o lidskosti a síle přátelství, o tom, jak důležitá je laskavost v běžném životě. Tolik potřebná kniha v dnešní době, která holduje hrubosti a agresivitě.
Čtvrteční klub amatérských detektivů
Richard Osman
Čtu v poslední době jen věci laskavé, neškodné, které mi dají na okamžik zapomenout na situaci, ve které se nacházíme. A šťastnou náhodou jsem se potkala právě se Čtvrtečním klubem - příběhem, který bohatě naplnil mé očekávání ( a jsem ráda, že jsem překonala své podezření, že číst o anglických penzistech nebude právě optimistické ). Velmi mne to bavilo, jak samotný příběh, tak postavy, které jsem si zamilovala a hlavně suchý anglický humor (který jen doufám se neztratil v překladu). Je to chytré, vtipné, překvapivé, chvilkami dojemné a velmi zábavné čtení .
Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
Marie se rozvádí, manžel si našel mladší. Žije v Praze, ale pochází z venkova. Je docentkou na vysoké škole, její sestra zůstala na vesnici, kde na ni padá velká část péče o stárnoucí rodiče. Tahle rozehraná partie by se lehko mohla zvrhnout do banálního příběhu, ale to by nebyl Hájíček, aby z toho nevykřesal něco lepšího :) Mně se to líbilo, je tam několik motivů, které mne oslovily, četlo se to skvěle. Po delší době kniha, do které jsem se mohla pořádně začíst (a po jejímž přečtení se mi nechtělo skákat z mostu:) . Za to jsem panu Hájíčkovi vděčná.
Pastvina zmizelých
Václav Erben
I zachtělo se mi staré dobré české detektivky a po kom jiném sáhnout, než po Exnerovi . A nezklamal, samozřejmě :) Exner je skoro vždycky sázka na jistotu, úplně jsem zapomněla, jak mne kdysi dávno okouzlil. Nervy vám to nepocuchá, krvavých a bestiálních líčení se bát nemusíte, naopak se vám dostane skvělého líčení postav, napínavé zápletky a výletu do doby dávno minulé (i když samozřejmě přiměřeně vypulírované). Prostě dobrá česká detektivka.
Starý kraj
Dörte Hansen
Někdy se to tak přihodí - sáhnete po knize, nevíte, proč právě k ní vás náhoda přivedla, ale po prvních pár stránkách máte pocit, že to ani náhoda nebyla. Tenhle příběh prostě máte číst právě teď. Starý kraj je pro mne taková kniha. Příběh několika generací, příběh silný, bez zbytečného sentimentu, s dobře dávkovanou ironií a humorem, s láskou, nenávistí, strachem a démony, které nedají člověku spát a také (pro mne hlavně ) - o vztahu matek a dcer. Skvělý román . Děkuji i za výborný překlad.
Když byla hodná
Michael Robotham
Přijedete na dovolenou a zjistíte, že taška s knihami zůstala doma. V místním knihkupectví doporučí tuto knihu, ale bohužel je to druhý díl a ten první už nemají. Vadí mi to? Absolutně ne. Je to přece detektivka, tak sem s ní! A nelituji ani na chvíli, protože za dva dny jsem zhltla kvalitní detektivní příběh, dobře přeložený s napínavou zápletkou a sympatickými hlavními hrdiny. Bylo snadné si oblíbit jak Evie tak Cyruse, ponořit se do příběhu a zapomenout na pár hodin na starosti našich všedních dnů. A to není vůbec málo.
Vlak z Paddingtonu
Agatha Christie
Každý rok si dávám svoji oblíbenou Agátu jako lék proti podzimním plískanicím a zimní skleslosti - co může být lepšího než ponořit se do napínavého příběhu, odehrávajícího se na anglickém sídle, zalidněném skvělými postavičkami. Agáta má úžasnou schopnost Vás geniálně uvést do děje jedinou větou: "Paní McGillicuddyová udýchaně cupitala po nástupišti za nosičem, který ji nesl kufr. " A už jste tam, vidíte starší skotskou dámu, trochu při těle, obtíženou tisícem balíčků z vánočních nákupů . Dáte si šálek čaje, ukusujete sušenku a je Vám dobře. Víte bezpečně, že Agáta nezklame :)
Suzanne Renaud
Lucie Tučková
Letošní léto trávím díky Lucii Tučkové ve společnosti francouzské básnířky , manželky Bohuslava Reynka. Tahle kniha na mne čekala několik měsíců, už jsem ji párkrát otevřela a prolistovala, prohlédla si fotografie, ale něco mi říkalo, že číst bych ji měla, až budu v tom pravém rozpoložení a budu mít čas na soustředěné čtení .
Lucii Tučkové se povedla skvělá věc: velmi poutavě a podrobně nás seznamuje se životními osudy Francouzky, ženy typicky městské , navíc básnířky , přesazené na selský statek do drsného kraje Vysočiny. A jakoby to samo o sobě nebyla těžká životní zkouška , ještě osud přidá světovou válku a komunisty .Kniha Lucie Tučkové se čte jako napínavý román, provádí nás všemi peripetiemi básnířčina života, seznamuje s její tvorbou, cituje z korespondence. Po přečtení knihy máte pocit, že jste získali novou přítelkyni Suzanne – ženu křehkou, citlivou , statečnou , se kterou si rádi vypijete šálek oblíbené kávy a budete naslouchat jejímu vyprávění ...nebo jen tak mlčet a rozjímat.
Vřele doporučuji! A jen tak na okraj – divím se, že po tomto námětu nesáhl ještě žádný filmový scénarista – podle mne by to mohl být skvělý film!
Hlas hory
Jasunari Kawabata
Tohle je moje podzimní kniha. Musí se číst pomalu - nehltat slova a věty jako zmrzlinu v parném létě - ale v pomalém a klidném podzimním tempu vychutnávat, chvilkami knihu odložit a nechat myšlenky toulat ve vlastních vzpomínkách - a pak se zase vrátit do poválečného Japonska, nakouknout do rodiny, kde se v podstatě nic moc neděje a přeci děje se všechno - život a smrt, láska a nenávist, síla a slabost . Je to román o životě, ale číst by ho měl snad člověk až v podzimu života - možná, že číst ho jako mladá by mě ani moc nebavil., odložila bych ho a přišla o malý klenot. Možná ale, že tahle kniha nabídne čtenáři přesně to, co v dané životní fázi potřebuje. Jsou i takové knihy .
Knihy Jakubovy
Olga Tokarczuk
Tohle bylo moje letní čtení (když jsem si šla vyzvednout knihu z knihovny, trochu mne zaskočilo těch téměř 900 stran). A jsem skutečně ráda, že jsem měla na čtení čas a mohla se knize věnovat intenzivně - bylo to, jako stát před obrazem Jacksona Pollocka milimetr od plátna a postupně ustupujete, couváte krůček po krůčku, obraz se před vámi vynořuje, jednotlivé tahy štětcem se spojují , prolínají a zase rozpojují, vidíte víc a víc a konečně celý obraz v celé své rozmanitosti a neobvyklé kráse. Ale i když vidíte celý obraz - pořád je to jen hra barev a neustále se měnících tvarů. Dozvíte se ale mnoho o Polsku - a ten obraz (třebaže na detaily asi časem zapomenete) - z hlavy hned tak nedostanete. Poláci mají štěstí, že mají takovou spisovatelku.
Jan Masaryk – pravdivý příběh
Pavel Kosatík
Pane Kosatíku, co mi to děláte! Až do přečtení Vaší knihy jsem Masaryka měla na jakémsi piedestalu, snad proto, že můj tatínek o něm tak hovořil a měl "Honzu Masaryka " rád. A teď tohle. Najednou musím změnit názor nejen na něj , ale podstatě na celý poválečný vývoj u nás a jímá mne hrůza - náš národ jakoby vždy v rozhodujících chvílích dělal stejné fatální chyby. Ta khiha je úžasná, skvěle napsaná, čte se jak detektivka.
Himmlerova kuchařka
Franz-Olivier Giesbert
Jsou knihy, které přečtete, ponoříte se do příběhu a na konci si připadáte, jako byste prošli očistnou lázní , povzneseni na duchu a bohatší o skvělý čtenářský zážitek. Pak jsou knihy, při jejichž čtení máte pocit, že jste vláčeni bahnem, stále hlouběji a hlouběji, a na konci vám zůstane podivná pachuť v ústech , přesto ale nedokážete knihu odložit. Kuchařka patří do té druhé kategorie. Róza rozhodně není hrdinka, kterou byste si zamilovali a chtěli ji za kamarádku. Je nevraživá, pomstychtivá, nevěrná, vášnivá a soucitu se od ní nedočkáte. Je ale také nesmírně statečná a touha po životě je v ní hluboce zakořeněna - bez této touhy by totiž nemohla přežít. Kdo jsme my, abychom ji mohli soudit , my, kterým nikdo nevyvraždil rodinu a všechny příbuzné, celý národ - a nebyli jsme vrženi do zmatku a hrůz dvacátého století , bez opory, bez naděje, s jedinou touhou -přežít. Svým způsobem je tohle historie dvacátého století, bez příkras , drsná a ne přílš optimistická . Kdo chce , najde v knize paralely k dnešku. Příběh Rózy se totiž může kdykoliv zopakovat. Proto ta nepříjemná pachuť , která ve mně přetrvává. Zato ale nemůže Himmlerova kuchařka.
Rybí krev
Jiří Hájíček
Jsem přibližně o deset let starší, než hlavní hrdinka, takže pro mne byl tenhle román tak trochu ponorem do vzpomínek - mnohé pasáže vyvolaly vlnu reminiscencí na situace a vlastní zážitky - tohle dobrá literatura umí. Řekla bych, že hlavním tématem románu je VZTAH. Vztah rodičů a dětí, milenecký, manželský, vztah k půdě, k zemi, k historii - vztah k životu. Složitost vztahů je vyvážena nekomplikovaným jazykem - příběh má spád - jako řeka nás dokáže strhnout a nepustit - díky za takové knihy!
Byla jednou jedna řeka
Diane Setterfield
Přišla jsem do knihkupectví a nechala si poradit. Chtěla jsem knihu, do které se budu moct ponořit, příběh, který mne odnese někam daleko, ale přitom neutržím cestou velké šrámy na duši. A Kosmas nezklamal a poradil velmi dobře. Ponořila jsem se tedy do této řeky a nechala se unášet proudem, cestou potkávala lidi, pomalým tempem se plavila okolo jejich domovů, tu nahlédla do oken, tu až do hloubi srdce, řeka ukázala krutou i laskavou tvář, hloubku i mělčiny, aby pak nakonec velká voda vynesla na světlo tajemství až dosud ukrytá hluboko na dně. Jsem vděčná za dobrý překlad, protože tahle kniha si ho zasloužila - je to krásný příběh .
Dešťová hůl
Jiří Hájíček
Hájiček umí. Venkovský román ze současnosti - tak jasně, že můžete čekat depku, ale až takovou? :) Ale vážně: píše moc dobře, jeho chlapské hledání smyslu života, nebo překonávání krize středního věku , chcete-li, působí opravdově, až někdy se mi chce dát mu pár facek a pořádně s ním zatřást, aby si uvědomil, že má štěstí, ohromné štěstí . Nádherná jihočeská příroda a vzpomínka na chuť letních jablek. Hajíček umí.
Věčně zpívají lesy
Trygve Gulbranssen
Zvláštní kniha. Napsaná v třicátých letech minulého století, jazykem živým a poetickým. Poutavý příběh hrdých lidí, rodu nezdolného z drsného kraje Norska. Je tam vše - život a smrt, vášeň a hřích, život tichý a bohabojný i nespoutaný a krutý. A k tomu lesy, věčně zpívající lesy. Nevšední zážitek.