Hlas hory

05.11.2023

Poklidný příběh jedné japonské rodiny v poválečné době.

18.07.2022

Kniha plynula velmi pomalu, a přesto zůstávala čtivá po celou dobu. Neobsahovala žádné výrazné zvraty ani dramatický děj, spíše popis událostí točících se kolem jedné Japonské rodiny, jejíž členy jsem si za tu krátkou dobu mého čtení oblíbila. Proto pokud má někdo chuť odpočinout si od thrillerů a detektivek, tak mu knihu velmi doporučuji. Autor krásným poetickým jazykem zaznamenává střídání ročních dob a detaily provázející toto střídání, kterých si ve svém životě už nedokážu všímat, přestože bych chtěla.

04.06.2020

Také zvláštne, pomaly plynúce, miestami až meditatívne čítanie. Nič moc sa nedeje, iba čas plynie, príroda sa mení a starnúci muž uvažuje o živote a o smrti. Nebola to taká sila ako Gilead od M. Robinsonovej, aspoň pre mňa nie. Pritom východnú filozofiu môžem, veľmi. Možno sa ku knižke raz ešte vrátim.

13.05.2020

Keď sa povie japonská literatúra, predstavím si knihu, ako je táto. Bez ohľadu na obsah vytvára neskutočne pokojnú atmosféru a spojenie s okolitou prírodou. Samotný príbeh plynie rovnako ako plynú ročné obdobia. V Hlase hory pociťujú toto až nadľudské spojenie s prírodou hlavne starnúci Šingo a mladá Kikuko, manželka jeho syna. Podstatnú časť príbehu zaberajú aj Šingove sny, občas prezentujú jeho túžby, občas spomienky. Šingo v podstate žije aspoň sčasti minulosťou a tá sa postupne začína trhať, ako jeho starí známi zomierajú.

Hlavným konfliktom bol rozdielny prístup k rodine. Staršia generácia reprezentovaná Šingom cíti za rodinu možno až prílišnú zodpovednosť, naproti tomu pre jeho deti rodina nie je nedotknuteľná a svätá. Nedochádza však k žiadnym nechutným scénam, predsa len je to japonská tvorba a všetko sa prechádza a spracováva skôr v tichu.

Čo dodať na záver? Raz musím u nás doma skúsiť nasledujúci recept:
„Probudilo ho Jasučino chrápání, zakroutil jí tedy nosem.”

18.03.2020

Hlas hory je ve vnímání hlavního hrdiny (Šingo) předtuchou blížící se smrti.Japonci v duchu šintoistické tradice své prožívání a pocity hodně vnímají skrze přírodu a umí to lépe vyjádřit než my.Nemám příliš v oblibě lyriku s nekonečnými popisy přírody,ale tohle je zcela něco jiného.Šingova navenek strohá až bezemoční (jak jinak u Japonce!) konverzace s rodinou kontrastuje s jeho neuvěřitelně bohatým vnitřním světem vyjádřeným v krátkých pozorováních změn přírody v jednotlivých ročních obdobích.Příběh je jednoduchý,ale Kawabata dosáhne touto metodou svého.Šingovi jsem zcela porozuměl...

Z doslovu ke knize od překladatele pana Límana jsem navíc pochopil,že román lze chápat ve druhé rovině i jako popis generačního konfliktu staréjaponské generace a "drsné" generace jenž aktivně prožila a nesla na svých bedrech II. sv. válkuOpravdu moc působivé.

I když jsem dlouho žil na vesnici, dokonce v bezprostřední blízkosti lesa,nikdy jsem hlas hory neslyšel...Možná to bylo proto,že nemám ten správný věk,možná jenom tím,že neumím naslouchat tak,jako Šingo.Nyní si však budu dávat větší pozor :-)

Opravdu nevím, jak hodnotit, příběh japonské vícegenerační rodiny a konfliktů v ní v poválečném období, kdy jsou pocity a myšlenky vyjadřované často přes rostliny a vítr v zahradě ... pro mě vcelku banální příběh, musí tam být skryto něco, do čeho jsem ještě ve svých 40 letech nedorostl.

18.03.2019

Příběh z japonského mikrosvěta jedné rodiny, kde se střetávají hodnoty dvou generací.

02.02.2019

Něco jako Deník bláznivého starce

26.10.2017

Upřímně, tohle nebyla kniha pro mě.
Nemůžu říct, že by mě zaujala některá z postav a jejich motivy mi také často zůstávaly záhadou. Nevím, možná je to odlišnou mentalitou Japonců, navíc poválečné Japonsko je hodně specifická oblast v hodně složité době.
Vracet se ke Kawabatovi v budoucnu asi nebudu, není to můj šálek kávy.

18.04.2016

Japonské snad každým znakem. Kawabata ve své nejznámější knize dává čtenáři možnost nahlédnout pod pokličku jedné obyčejné rodiny. Hlas hory je zajímavý zejména tím, že k předání svých myšlenek nepotřebuje vytvářet složitou fabuli, ale vystačí si opravdu jen s jemnou a věrohodnou sondáží.

Poklidné vyprávění o všedním životě rodiny a stáří

05.01.2016

Kniha mi velice připomínala Tanizakiho Deník bláznivého starce. Atmosférou, hlavní postavou, střetem tradičního a moderního pojetí japonské rodiny... A obě stojí za přečtení!

19.04.2015

Tohle je opravdu nádherná knížka. Opravdu jedna z nejlepších, co jsem kdy četla.

14.10.2014

Tohle je moje podzimní kniha. Musí se číst pomalu - nehltat slova a věty jako zmrzlinu v parném létě - ale v pomalém a klidném podzimním tempu vychutnávat, chvilkami knihu odložit a nechat myšlenky toulat ve vlastních vzpomínkách - a pak se zase vrátit do poválečného Japonska, nakouknout do rodiny, kde se v podstatě nic moc neděje a přeci děje se všechno - život a smrt, láska a nenávist, síla a slabost . Je to román o životě, ale číst by ho měl snad člověk až v podzimu života - možná, že číst ho jako mladá by mě ani moc nebavil., odložila bych ho a přišla o malý klenot. Možná ale, že tahle kniha nabídne čtenáři přesně to, co v dané životní fázi potřebuje. Jsou i takové knihy .

13.06.2014

Kdykoliv, kdy čtu jakoukoliv knihu od literátů poválečné japonské literatury mívám stejný pocit - existuje zde rozpor mezi starým, tradičním Japonskem a novou generací vyprahlých a citově neschopných. Stejně tak Šingo, zástupce starého, klidného Japonska v rozporu se svým synem Šúičim, který naopak patří až přímo k Hemigwayovské "Ztracené generaci". Karma se pak postará o své. Skvělý autor, skvělá kniha.

21.07.2013

Nádherně atmosferické a lidské. Osobně moc nemusím japonské reálie, jsou pro mě stále nějak neuchopitelné. Ovšem Hlas hory jsem "slupla" skoro na jeden nádech. Kniha na mě měla až meditativní účinek. Krásný zážitek.

29.06.2013

Zaujali ma síce nemnohé, ale zato bez výnimky pozitívne ohlasy na adresu Kawabatových kníh. Po prečítaní Hlasu hory, pre mňa zatiaľ jediného z jeho diel, sa však sotva môžem nazvať Kawabatovým fanúšikom. Nestáva sa mi často, aby som záver knihy očakávala s úľavou. Reálie s výrazným lyrickým podtónom zo života jednoduchej japonskej rodiny z obdobia po druhej svetovej vojne sú pútavým, pre nás Európanov exotickým námetom s možnosťou dozvedieť sa množstvo zaujímavostí, avšak vyslovene mi vadilo ich podanie skrz prírodu. Vychádzajúce slniečko, hrajúce sa zvieratká, spievajúce vtáčiky, kvitnúce vetvičky... A tak stále dookola. Tiež väčšina členov rodiny Šinga Ogatu mi bola krajne nesympatická, vyvolávala vo mne silne negatívne pocity. Nepatrím k tým, pre ktorých je tento fakt dôvodom na zníženie hodnotenia, napriek tomu, že vyvolanie negatívneho pocitu z konania, správania, myslenia postáv je autorovým cieľom. Kawabata to však v úmysle nemal. Mám preto pocit, že v prípade pána Kawabatu a mňa čosi tragicky zlyhalo. V dobe vydania boli jeho diela údajne čítané s veľkou obľubou. Neviem si celkom dobre predstaviť, na základe pozorovania súčasného trendu čítanosti, že by pán Kawabata mohol zaujať dnešných čitateľov, najmä mladšie generácie. A ak áno, tak zrejme len tých naozaj výnimočne vnímavých a citlivých. Absolútne vyhranený názor na tohto autora však zatiaľ nemám a palicu nad ním rozhodne nelámem, som zvedavá ako na mňa zapôsobí jeho ďalšia tvorba. Hlasu hory dávam tri hviezdy z piatich.

12.06.2013

Po prvním přečtení této nijak výrazně dynamické knihy jsem ji chtěl vrátit kamarádu, ale nějak jsem se začetl podruhé.
Když jsem ji o dva dny později začínal číst potřetí, raděj jsem mu ji nacpal do rukou.
Už mám svou vlastní...
My TOP10.

30.03.2013

Až překvapivě jednoduchý a civilní příběh jedné japonské rodiny. Přesto, pokud máte rádi Japonsko, jeho kulturu, zvyky a mentalitu, v knize na každé straně najdete důvod, proč číst dál. Hodnota příběhu téhle knihy spočívá právě v jeho jednoduchosti. Příjemná odpočinková kniha.