efka.michalkova komentáře u knih

Chápu proč mají Hodiny z olova někdy tak nízké hodnocení. Není to jednoduchá kniha, ani formátem ani obsahem (no a taky ne rozsahem). Není to detektivka nadupaná dějem (tím je nijak neshazuju) ale svědectví doby, filosofické, sociologické a politologické reflexe, které mnohem více než o Číně vypovídají o nás, o Češích, Češkách a Česku. A za mě to je přesně to, co jsem si potřebovala přečíst. Abych se ujistila, že nejsem sama kdo se v dnešku trochu ztrácí a ptá se "o co jim jde?", kdo naráží, je zklamavan a znechucen zlostí, závistí, malostí, krutostí, šovinismem, ultraindividualismem a sobeckostí některých lidí, ktera se promita i na politické úrovni. Myslím že proste Denemarková musela, musela tuhle reflexi a varovani napsat, jinak by si to neodpustila.

17 22.03.2021

kniha Najděte si svého marťana nepřináší žádné překvapivé a nečekané poznatky a doporučení - nebo alespoň ne nic, co by každý, kdo oplývá trochou sebereflexe a uvažuje o vztazích s lidmi kolem. rozhodně si nemyslím že jde o učebnici psychologie pro laiky, spíše o výtah některých teorií a jejich propojení s praxí. ale to není nic špatného, myslím že spoustu věcí vás prostě nepřekvapí protože se jimi sami řídíte, nicméně pro někoho mohou být klíčové a přelomové. jen bych si knihou nedělala ambici na "laickou učebnici psychologie". mě osobně nejvíce zaujala myšlenka, že přílišným důrazem na výkon dětí (a to jak to děláme nevědomě) můžeme z dětí snadno vychovat workoholiky.

s čím rozhodně nesouhlasím jsou genderové stereotypy, ve kterých se pan Herman utápí. už jsem unavená z toho věčného rozdělování na bezpodmínečnou lásku mámy a podmínečnou lásku táty.... celé ty dlouhé litanie jak je máma nejdůležitější pro vitální vývoj dítěte. kecy, kecy, kecy. nejdůležitější je, aby malé dítě, mimino, novorozeně mělo NĚKOHO s kým může navázat pevný, láskyplný a důvěrný vztah. je jedno, jestli je to žena, muž, máma, táta, adoptivní táta, gay pár, babička, prateta,.... úplně jedno!

bylo tam dalších pár momentů, fatphobie a naprostého nepochopení a zjednodušení duševních onemocnění (což od někoho kdo má ambici aby jeho kniha byla vysvětlením psychologie laikům je dost smutné), a podobných kiksů. taky je naprosto zjevné, že pan Herman žije s ulpělou láskou k minulému a starému, když jedním šmahem odmítl moderní pohádky...

abych to shrnula, na to že byla kniha napsána před deseti lety mě udivila, tohle je tak styl 90let (odpovídají tomu i některé teorie ze kterých autor vychází). od knihy napsané před pár lety čekám moderní, oproštěnou od stereotypů a překonaných teorií, svěží, přinášející něco nového a seznamující s novými náhledy a názory. ani jedno v této knize není.

14 26.08.2018

Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Líbí se mi styl, jakým je napsaná a jak se aktuální dění mísí se vzpomínkami hlavní postavy, takže některé skutečnosti tak nějak tušíte, ale odkryty jsou až v závěru. Baví mě scény až dojemného rozruchu a zmatku v domě, zároveň však doprovázeny tím neustálým pocitem staženého žaludku, který jsem měla po celou dobu čtení knihy. Kdy vám konečně dojde, co to ve skutečnosti ten kulturní relativismus je a jak si opravdu velmi často my bílí naivně myslíme, že spasíme celý rozvojový svět (už jen to jak těmto zemím říkáme!) a hlavně, že lidé v těchto zemích na nás čekají a naši pomoc chtějí!!! Kdy vám dojde, že otázka postavení žen v Afghánistánu je milionkrát zapeklitější, než se dá vůbec popsat a že rozhodně to nejhorší, co v té záplavě touhy pomáhat můžeme udělat, je nutit jim své názory... Co také velmi oceňuji, je vykreslení postav, kdy prakticky žádná z nich není ani černá ani bílá, a kniha se tak neutápí ve smutných stereotypech o islámském světě.

14 21.12.2013

Dej mi své jméno jsem měla přečteno za tři dny – jedním dechem. Je to nádherná kniha o touze, o lásce, o sbližování, o pochybnostech, o hledání sebe sama. Lyrický popis pocitů dospívajícího Elia, který se zamiloval do o několik let staršího Olivera, je vykreslený na pozadí letního italského pobřeží – tápání Elia tak dokresluje lepkavé horko, slunce, moře, pohoda prázdnin a sladkých broskví. Závěr knihy mi připomnělo to, čeho jsem se v dospívání bála já --- /SPOILER ALERT/ --- že se budu bát následovat svoje sny a to, co v životě chci, a že pak o 20 let později ve mě zůstane jenom sladkohořká nostalgie. /KONEC SPOILERU/. Aciman mi ve svých narážkách na kulturu, na knihy, na hudbu připomíná knihy Haruki Murakamiho, intelektuálním zasazením a bezstarostnosti mládí potom Snílky. Díky knize mám chuť strávit prázdniny někde v malém italském městečku na pobřeží, číst filosofii a jíst broskve a fíky.

12 17.02.2019

Velký příběh se může zrodit i v malém městečku kdesi v Pákistánu. Malala, která nedávno obdržela Nobelovu cenu za mír, vypráví svůj příběh odvahy a boje za práva dívek na vzdělání.

Už od malička byla Malala svým otcem velmi podporována a motivována nejen ke vzdělávání, ale také k tomu, aby se nebála říct svůj názor a vždy šla cestou pravdy a svobody. Na rozdíl od mnoha žen a dívek v Pákistánu, kterým jsou tato základní práva, jako je například právo na vzdělání, stále upírána. Spolu se svým otcem Malala bojovala za právo dívek na vzdělání, přestože Talibán byl proti, a oba své úsilí nevzdávali, ani když začali být odstrašování výhrůžkami smrti. Jednoho osudného dne, když bylo Malala 15 let, byla ve školním autobuse postřelena mužem patřícímu k Tálibánu.

A přestože v onen den Talibán zamýšlel Malalaj umlčet, její příběh naštěstí pokračuje a je nesmírně inspirujícím pro celý svět. Příběh o tom, jak se ani malá dívka nezalekla výhrůžek, příběh o tom, jak na velké činy nemusíme nutně čekat až do naší dospělosti.

Co dodává knize o to větší působivost je to, že je napsána neuvěřitelně upřímně, nevynechávajíce jak hluboké touhy, tak také drobné chyby a prohřešky Malalaj, jako jsou třeba hádky s kamarádkami. Díky tomu vidíme, že i hrdinové jsou obyčejní lidé a hrdiny a hrdinkami můžeme být my všichni, kteří chceme v našem okolí nebo v našich životech něco zlepšit.

Rozhodně doporučuji přečíst, protože mě osobně kniha naplnila jistotou, že stále na světě existuje spousta lidí, kteří věří v dobro a věří, že každý můžeme přispět k tomu, aby byl svět o trochu lepším místem k životu. A je jedno kde žijeme, jaké je naše náboženství nebo víra, nebo jak jsme staří.

12 03.11.2014

Jednoznačně můj nejoblíbenější básník. Díky jeho básním žiju v Praze 60.let, do brzkého rána poslouchám jazz a pak se potuluju svítajícími uličkami. Jeho básně jsou pro mě symbolikou mládí a hořkosladkosti lásky a ještě o mnoho více, co však neumím popsat a ten pocit získáte prostě jen při čtení...

9 23.12.2013

Vůbec nechápu, jak může mit tato kniha tak nízké hodnocení. Je to skvělý, citlivý, intimní portrét prvních vztahů, mentálního zdraví, léčení se z předchozích traumat, učení se komunikovat, hledání sebe sama a svého místa ve světě... Za mě jedna z nejlepších knih, které jsem četla.

6 09.08.2021

Výborná sonda do společnosti, která v důsledku probíhajícího konfliktu (ale jasně že taky patriarchátu) normalizuje i jiné a různé formy násilí, kontroly a disciplinace. Rozhodně navozovala pocity bezmoci, byla hodně znepokojivá a vlastně dost depresivní, ale opravdu výborná. Ke konci už jsem jenom seděla na okraji křesla a čekala, kdy konečně hlavní hrdinka něco udělá, cokoliv! I když teda chápu, že i pasivní odpor je odpor... Jediné, co mi překáželo ve čtení je styl, který byl dost těžkopádný a knihu jsem tak četla fakt dlouho (ale možná to bylo i tématem).

6 01.02.2021

Naposledy jsem u knihy brečela, když v HP zemřel Brumbál. A pak na konci téhle knihy. Po jejím dočtení. Ani ne kvůli konci, jako spíš kvůli celému pocitu z knihy, pocitu zoufalství a bezmoci - ač Cora utíkala kam mohla, a někdy to vypadalo, že je v bezpečí, reálně nebyla, což ani jako otrokyně v 19.st. v USA být nemohla.
Podzemní železnice (která je zde vyzobrazena doslova jako železnice, ačkoliv reálně šlo v USA o metaforické pojmenování sítě cest, bezpečných míst a abolicionistů, kteří pomáhali otrokům prchat) je nejen působivým vyprávěním o hledání svobody a dalším dílem objasňujícím historii USA a černošskou historii. Whitehead používá taky krásný jazyk a přirovnání ze kterých má knihomolska duše tála blahem. Tematicky podobná jako Homegoing od Yaa Gyasi (ta je víc časosběrná), pokud hledáte podobné čtení. Za mě kniha rozhodně putuje do kolonky doporučuji.

6 05.01.2019

Výborná kniha! Každou chvíli jsem ji chtěla odložit, protože mi bylo jasné, že ani další střípek příběhu asi nebude končit klasickým šťastným koncem, na druhou stranu jsem knihu nemohla odložit, protože je napsána velmi poutavě a zároveň se musím přiznat, že jsem i po happy endu toužila a pořád doufala, že se už té další (a nebo té další,..) generaci postav podaří osvobodit od traumatu kolonialismu a rasismu. Více podobných knih!

5 26.07.2017

Kniha na mě spíš působila jako sbírka esejí, ne vždy úplně provázaných a navazujících. Ale protože jsem ji četla téměř vždy po jedné kapitole, tak mi to tolik nevadilo.

Kniha Andreje Bána skvěle nabourává stereotypní a zjednodušující pohledy na Slovensko. Ne že by ani ty nebyly nutně nikdy realitou, ale rozhodně jí nejsou úplnou a jedinou. A ještě to Bán dělá čtivou, někdy sarkastickou, ale ne pateticky se vysmívajicí formou.

Za mě jeden z nejvíce nosných úryvků: "Pochopitelně i Slovensko, dnes prosperující země, což je fakt, který mnozí ubručení a neskromní Slováci popírají, zažilo za druhé světové války svá dramata. Považuji za nesmírně důležité, aby dnes, dokud ještě žijí poslední svědci, vznikala další a další umělecká svědectví, dokumenty, filmy a knihy. Díla, která přehluší záplavu soutěží, kvízů a jiné ohlupující zábavy, která se večer co večer válí téměř z každé televizní stanice."

4 12.01.2020

Výborná kniha, která vám ale nedá nic zadarmo. Vlastně mám z knihy rozporuplné pocity, ale rozhodně ji hodnotím kladně a doporučuji k přečtení a to hlavně pro její emancipační potenciál. Chápu ale, že se ne každému bude líbit. Kdo se bojí smrti splnila má očekávání - moderní scifi (trochu jiná než mainstream sci-fi), čtivá, feministická, post-kolonialni a vyjadřující se k několika aktuálním problémům. Přesto prožitek u čtení nebyl jednoznačný. Alespoň ne v první půlce, kdy mě Okorafor rozčilovala, nebylo to konzistentní, nějak to na mě prostě působilo, jako když čtu někoho kdo není vypsaný. Což ale myslím není případ Okorafor, není to její první kniha/tvorba. Je to tím, že dělá hlavně na komiksech? Nebo tím že čerpala z nigerijských a jiných mýtů a stylu vyprávění, který nesedí tomu mému euro-americkemu lineárnímu myšlení a vyprávění příběhu, na který jsem zvyklá? Nevím. Vím ale, že se to v druhé půlce zlepšilo a já knihu slupla a jsem za ni moc ráda. Na závěr jsem čekala trochu větší mind-fuck, ale protože nemám ráda fňukání "konec by mohl být lepší", tak jsem s tím spokojená. Mě osobě by asi víc vyhovovalo, kdyby na knihu prodloužila např do 3 dílů, což by myslím i vyřešilo to že jsem měla pocit z první půli, jakobych to četla z rychlíku. Ale zase - to je má osobní úchylka ležet v 500+ stránkovem románu a moje nechuť k povídkám.

4 13.01.2019

Kniha kterou jsem dostala už na jaře k narozeninám, ale dostala jsem se k ní až teď. A rozhodně nelituju že jsem si na ni počkala, dlouho se mi nestalo že jsem se od knihy nemohla odtrhnout (možná proto že kromě Cormorana nečtu detektivky), což Malinka ač, detektivkou není, splnila.

Trochu nepříjemné mi byly pasáže s Bohem, mám pocit že poslední dobou nečtu knihu, kde by Bůh nebyl/a zhmotněný/á, přítomný/á a vedoucí dialog s člověkem. A vždycky mi to připadá takové nějaké trapné, podivné, neobratné...

Ale to je asi to jedinné, co bych vytkla. Velmi oceňuji to, že po odborné stránce autorka zřejmě konzultovala s odborníky, a tak pasáže o adopci, attachementu a výchově adoptovaných dětí nejsou úplné bláboly a stereotypy.

Do Malky jsem se naopak vcítit dokázala, a asi poprvé v životě jsem se zamyslela nad tím, jak se mohou některé adoptované děti cítit, hlavně pokud si uvědomí, že adopce je dost náhodný proces a stejně tak jako je si adoptivní rodiče mohli vybrat i někoho jiného.... naopak mě strašně štvalo, jak se Ina nesnaží s Malkou zavést hovor na těžká témata, a vše si automaticky nějak sama odvozuje...

No, jak je vidět z mého komentáře, je to po dlouhé době kniha která mi na pár dní zůstane ležet v hlavě a jako v kocovině se budu mátožně probírat dalšími knihami ke čtení a žádná mi nebude dost dobrá... No, prý nedávno Táborské vyšla druhá kniha, tak třeba bude výběr jasný. Doporučuju!

4 03.09.2018

Mezi knihami, které pořizujete svým dětem a dětem v okolí by měla být alespoň jedna takovahle. Naštěstí knih, které nabourávají heteronormativitu a nenásilně děti seznamují s tím že rodiče a partneři nejsou vždy jen kluk a holka, je čím dál tím více. Už jen čekám na knihu kde bude hlavní hrdina/ka trans. Myslim, že je to důležité hlavně proto, že je nesmírně léčivé když vidíme v knize, ve filmu nebo v médiích reprezentaci někoho podobného, někoho jako jsme my sami. No a hetero pohádek je habaděj, proto je důležité ze vznikají i takovéto pohádky... Děti které vyrůstají v gay rodinách nebo děti které se samy identifikuji jako gay nebo lesby, to díky podobným knihám budou mít mnohem jednodušší. A ostatní děti aspoň pochopí že na tom není nic divneho

4 01.09.2018

Kniha rozhovorů (lidí, kteří pro Člověka pracují, pracovali, či stáli v jeho začátcích), vydána k 25.narozeninám Člověka v Tísni. Je to přesně to, co jsem právě potřebovala. V době, kdy se zvyšuje nevraživost české společnosti vůči neziskovkám, kdy jsou naprosto špatně vykládány hodnoty a postoje, které neziskovky, a mezi nimi i ČvT zastávají. ČvT je opravdu ikonou v oboru a já jsem za to (ale vlastně za celý neziskový sektor) velmi ráda a velmi pyšná. Pomáhat je normální!

4 13.08.2017

Silná kniha. Některé z dotazů novinářky se mi zdají hodně příkré, zavádějící, kontroverzní, stereotypní nebo zkrátka položeny až příliš upřímně. Možná to tak hodnotím z pozice sociální pracovnice, kdy bych se člověka zažívajícího válku ptala poněkud citlivěji, ale je nejspíš dobře, že se takto novináři bez obalu ptají a přinášejí naplno odhalená a surová svědectví a dávají nám tak možnost alespoň částečně pochopit situaci ve válečné Čečně. Na druhou stranu, v té době nejspíš už autorka byla více humanitární pracovnicí než novinářkou, proto mi tam některé ty otázky nesedí a zdají se mi necitlivé. Knihu ale rozhodně hodnotím jako výbornou a určitě doporučuji.

4 10.11.2013

Tohle mě bavilo. Taková lepší oddechovka na víkend. Jestli tohle autorka napsala už na střední, tak se těším, co napíše příště. Bavila mě nenucenost a lehkost vyprávění, i když šlo o tíživý témata. Nejvíc oceňuju (opět) jak se z lgbt tematiky nedělá hlavní zápletka (anebo není jediná), ale je tam vlastně přirozeně... Konečně! Taky mě bavil postoj hlavní postavy k sobě sama. Autorka podle mě taky hezky vykreslila postoje a pocity otce.. nechci moc spoilovat proto takto nekonkretne. Za mě fakt super a moc mě těší že mezi českými autorkami máme další skvělý přírůstek

3 15.09.2019

Sarkastická Bárka mě baví, hned jsem si vzpomněla na svou kamarádku a přemýšlela, jestli nenapsala tuhle knihu pod pseudonymem ve skutečnosti ona. Na druhou stranu mi ale někdy pripadalo až otravné, jak moc se Bárka snaží být jiná a zdůrazňovala že ona nikdy nebude ten typ holky (dosaď jeden z několika typů holek ze kterých si dělala srandu). Někdy mě to odmítání, sarkasmus a negace připadalo víc sedící na třináctiletou puberťačku a hlavně hrozně přehnané. Jak už zaznělo níže, vyprávění babičky mi na věk moc nesedělo, ale to mi nijak nevadí - naopak. Byt stary ještě neznamená uvažovat staře a podle šablony jako další stáří lidé. Za mě tři hvězdy, není to kniha ke které se vrátím, ale ráda si přečtu od autorky další počiny a jsem zvědavá, kam se posune.

3 11.06.2018

Nádherně smutná kniha. Ke konci jsem si říkala, že je celkem jasné, jak to dopadne, pak přišel zvrat a děj mě překvapil. Asi jsem očekávala velký happy end a právě proto mě asi kniha tak nadchla, protože některé příběhy prostě happy endy nemají. Nemá ho ani tento? Těžko říct, musíte si ji přečíst a udělat si svůj vlastní názor.

3 09.01.2014

Výborná kniha psaná srozumitelně, co však nejvíce oceňuji, že je teoretická druhá část nejprve podložena první částí, ve které Frankl popisuje zážitky a zkušenosti z koncentračního tábora. Kniha tak není suchým povídáním o něčem, co autor nikdy nezažil, ale právě naopak jeho terapie a přístup vychází z bolestných a hlubokých vlastních zážitků a zároveň z přesvědčení, že i to nejhorší se dá překonat, pokud člověk vidí smysl. Frankl je toho důkazem.

3 22.12.2013