Dorrinka komentáře u knih

Někdy se hodí podlehnout vábivému volání bestselleru a někdy prostě ne. A toto je jeden z těch přehmatů - autorka od první do poslední stránky opakuje stále jednu myšlenku opentlenou asi deseti ustálenými frázemi. To by ještě tak nevadilo, v knize o úklidu to snad ani nepřekvapí. Na pováženou je, jaké očividné pitomosti se zde omílají. To prostě nemůže fungovat. No, dobře může pokud nesdílíte pokoj se sourozencem, nebydlíte se spolubydlící, nesestěhovali jste se právě s partnerem, nemáte malé dítě (nedej bože víc malých dětí), nemáte velké dítě, nemáte dospívající dítě, nejezdí k vám dospělá dcera s partnerem, nejezdí k vám vnoučata... No, atd. Navíc, proč to ta ženská valí vše do pytlů na odpadky? To je nějaká obsese? Je tolik elegantnějších, vynalézavějších, ekonomičtějších, ekologičtějších a dobročinnějších způsobů... Brutální část o vyhazování knih mi rozhoupala žlučník asi nejvíc. Vyhodit knihu se rovná vraždě, nenávratně to kazí karmu a v příštím životě se stanete autorem bezduchých knih, jako je tahle (kterou tak jedinou můžete vyhodit beztrestně). K úklidu vážně není třeba psát knihy, stačí si zapamatovat, že na smetí se musí se smetákem, to říkala už Forrestova máma...

Pro mne byla kniha hlavně o tom, že běh dějin je vždy krutý k bezbranným jednotlivcům, že nevinní se stávají tichou obětí. Ale na druhou stanu snad ještě více o tom, že osud oběti může člověku pomoci zlomit silná touha žít a důvod proč žít, proč jít dál, proč zapomenout nebo prožité překonat. V tomto asi bude knihu každý vnímat jinak, ale pro mne jako největší tragédie života hlavní hrdinky nevyzníval samotný odsun a následné události, ale to, jak s tím vším ona naložila, jak po tom, co by se dalo říct, že obstála a uhájila svou důstojnost, zatrpkla a nechala se polámat. Mocné, působivé.

12 09.02.2017

Pro mne mimořádná kniha. Nedokážu přesně říci, co si o ní myslím a jak se s tavím k názorů a myšlenkám v ní vysloveným. Je hlavní hrdinka svérázná zastánkyně vlastního pojetí spravedlnosti, která bere zodpovědnost za obecné dobro do svých rukou, nebo je to psychopatka, vážící si více života zvěře než lidí? Je jedno i druhé... Dokážu s ní sympatizovat a porozumět jejich motivům? Schodují se naše morální principy? Ano i ne... Co dokážu popsat je tísnivý a mrazivý pocit, který mne po celou dobu čtení neopustil ani na minutu, i když už bylo rozuzlení zcela jasné. Od poslední strany byla kniha napínavá, ale více svou temnou atmosférou než dějem.
Myslím si, že díky své mnohoznačnosti má tento román velký přesah, a díky tomu na něj dlouho nezapomenu (ačkoliv nemůžu napsat obligátní "líbilo se mi"). Určitě budu Olgu Tokarczukovou vyhledávat dál (protože pořád nevím, jestli je to originální filosofka nebo nebezpečný blázen, ale rozhodně je mimořádná spisovatelka).

11 04.02.2018

Hlavní nápad je dokonalý a zajímavý sám o sobě - lidé si nosí svoje bohy s sebou a potřebují se navzájem. Co bylo první - lidská mysl tvořící boha nebo bůh zjevující se člověku? Z čeho všeho si tvoříme nové bohy - z pokroku, z informací, z vlastní důležitosti, z lajků na facebooku...? Kolik bohů se spolu snese v jedné lidské mysli?
Měla jsem z knihy úplně jiný dojem při čtení a jiný mám nyní s odstupem. Během četby jsem byla většinou docela napjatá, těšila jsem se, co bude dál, ale už závěr byl poměrně zklamáním, protože vyznívá jaksi do prázdna. Nyní hodnotím knihu jako spíše průměrnou fantasy s originálním nápadem, která má víc fanoušků než odpovídá její kvalitě.
Myslím, že kniha klade tak zásadní otázky, že si zaslouží důstojnou a promyšlenou odpověď, ne hlášky uprostřed skečů. Nevadí mi, když autor neservíruje odpovědi na podnose, ale přijde mi hloupé, když vytahuje filosofické otázky a pak jimi ani nezabývá, nechá je prostě plachtit, neodpoví příběhem... Nelíbilo se mi, jak byla kniha roztěkaná, útržkovitá, jak si hrála na mysterióznost, aniž by byla alespoň tajemná. Celé to na mne působilo tak, že si Gaiman ukousl mnohem větší kus koláče, než byl schopen požvýkat.
Čtení mne bavilo, ač místy iritovalo. Za největší prohřešky proti vlastní logice knihy považuju zobrazená slovanská božstva, to je prostě za pačesy přitažené, vnucovat čtenáři, že si v 19. století přinesli migranti s sebou Zorje a Černoboga. Proč ne Kostěje, Babu Jagu, rusalky, čerty...? Podle mne proto, že o nich autor nic nevěděl. Ani o rusalkách, ani o slovanských migrantech a tom, čemu mohli věřit. U Britů to vystihl dobře leprikóny atd. A za zbabělost považuju to, jak se pravopisně a sterilně vyhýbá zařadit mezi bohy Krista, aby ho v USA neupálili na hranici vlastních knih. Když už, tak už - ne? (V tom je seriál víc fér a odvážný než kniha - možná první takový počin v dějinách převádění knižních předloh do filmu...)
Ano, kniha je zábavná, je čtivá a napínavá. Rozhodně při četbě pohltí, neustále vzbuzuje zájem - o co jde, co bude dál? Ale to je celé, nesmí se o ní moc přemítat po zkonzumování, jinak si způsobíte literární kocovinku, ve které prohlásíte něco jako "ode dneška nečtu Gaimana", což je samozřejmě blbost :-)

9 31.01.2018

Do této knihy je vpředená nějaká strašně temná a nevyzpytatelná magie, protože jinak by to prostě nešlo dočíst. Kniha je totiž hnusná hnusná hnusná svým dějem, kde všem postavám naprosto chybí empatie a byť jen snaha o porozumění, všichni se nekonečně míjejí v nekonečné stepi a z každého i sebenepatrněji načrtnutého prostředí dýchá horký hnilobně sladký a lepkavý pach neodvratnosti. A přitom je to tak krásné, tak přesahující člověka, až to hypnotzuje. Ne, spíš paralyzuje...

9 31.03.2017

Nemám moc ráda horory, post-apo, knihy o budoucnosti a už vůbec ne zombíky. Ale tahle kniha je jednoduše naprosto dokonalá a vtáhla mne od prvního odstavce, vyždímala ze mne celou paletu emocí a způsobila dokonce šrámy na mém poklidném manželství, když jsem se v pokročilém věku totálně zamilovala do fiktivní postavy. Seržant Parks by měl být navržen na titul nejvíc sexy drsňáka s jizvou přes obličej v dějinách literatury! No - ještě mě to zjevně nepřešlo.
Napínavá, akcí našlapaná knížka, co vás nenechá ani chvilku odpočívat (a ještě týden po přečtení budete v noci na WC chodit vystrašení jak malí skauti). Doporučuji!

7 31.01.2018

Klidně si mě zastřelte, já jsem byla knihou nadšená během čtení a jsem i teď s odstupem, což je u mne spíš výjimka, častěji později najdu nějaká "ale". Tady ne. Román je čtivý v tom nejlepším smyslu slova, vyprávění je šťavnaté jako malinová poleva na vanilkové zmrzlině a od začátku do konce mne kniha pevně držela a, ačkoliv jsem ji během čtení musela na pár dní odložit, prožitky za tu dobu nevychladly, vracela jsem se k ní s chutí.
Musím říct, že na rozdíl od většiny komentujících jsem byla snad ještě víc nadšená z druhé poloviny románu, která zachycuje hrdinčina zralá léta a stáří. Autorka krásně vystihla, jak "stárnoucí královna" nechce pustit svoji moc z rukou a vrší chybu za chybou, až si sama podřízne větev, na které sedí. Přitom vám hrdinky není líto - hlavně proto, že ona sama se nelituje. Byla jsem ráda, že kniha nekončila žádným "pokáním" a přiznáním chyb ze strany hlavní hrdinky, ale přesto (aspoň jak já jsem to cítila) došla k určitému sebepřijetí.

7 02.12.2017

To je slovo do pranice! Vážení, dva roky se pídím po knize pro rodiče, po knize, která mne smysluplně, věcně a stručně nasměruje, pomůže rychle zorientovat a taky mne podpoří. Až doteď jsem zjevně vybírala naprosto otřesné tituly, které jsem naštěstí kvůli jejich nehorázné ukecanosti ani nezvládala (s 16 měsíční dračicí v zádech) dočíst, jinak bych se asi zbláznila z frustrace, protože knihy typu Respektovat a být respektován, případně N. Aldortová, můžou být, podle mého soudu, rodičům začátečníkům přímo nebezpečné tím, že neustále kladou požadavky. "Respektující" autoři na vás prostě navalí milion nároků, kterým nedostojíte, a tak si zaplatíte kurz, aby ty vaše chudinky děti nežily s traumaty... Nejvíc miluju jejich pokyn, že mám být ve výchově autentická. Jakože to mám asi být víc já. Vždycky jsem si myslela, že já jsem dost já, než jsem ty knihy četla. Ale pak jsem se dozvěděla, že být já znamená chovat se tak, jak si daný autor představuje, že je správné...
Ale to je poznámka na okraj - TATO kniha je totiž úplně jiná. Předně proto, že je UŽITEČNÁ, na rozdíl od výše zmiňovaných. její poselství je jednoduché, dá se shrnout do pár "manter", které pomůžou v krizové situaci a předně, autor měl opravdu na mysli blaho RODIN, nikoliv pouze dětí. To je, podle mého názoru, v naší době, kdy máme nejvýše dvě děti, kterým věnujeme jako správní úderníci 120% svých zdrojů a energie a děláme tak z nich prakticky polobohy mávající našimi životy, neskutečně důležitý rozdíl, který tuto knihu vyhoupne velmi velmi vysoko nad ostatní "výchovnou" literaturu. Protože šťastné děti mohou vyrůst jen ve šťastném rodinném prostředí. A zde se právě na tomto faktu staví, autor zdůrazňuje, jak je podstatné, aby rodiče pečovali o svůj vztah a dítě naučily respektovat jejich společně trávený čas. Aby rodiče spolu či zvlášť dokázali odpočívat a nenechali se vydírat představami o tom, jak se správně "obětovat rodině...
Jsem za tuhle knihu docela vděčná, ze její stručnost, nadhled a místy i nadsázku a humor. Myslím, že toto rodiče potřebují, ne další výčitky "co všecko jsem zpackala". A myslím, že to potřebují i děti, jednak jsou popisované výchovné zásady prosté, pěkné, mírumilovné, ale hlavně dětem můžou pomoci "naprogramovat" jejich rodiče na větší pohodu. A takový rodič si zvládne víc hrát, dýl čte pohádky a mezi námi, přátelé, taky bude daleko víc respektovat a růst s dětmi :D

6 01.04.2017

Gender štváči a křesťanské feministky mě budou kousat ve zlých snech, ale Marek Vácha mě jako celkem průměrnou ženu inspiruje tím, jak ve své křesťanské víře zůstává chlapem. Až moc často se setkávám u věřících mužů v otázkách víry s takovou docela těžko popsatelnou antimaskulinitou, s vnitřním příklonem k ženským postojům v prožitcích víry. Pan Vácha se prostě sebere, vyleze na skálu, sám se plahočí argentinskou pustinou a u toho se modlí. To je prostě tak dobré... A tak inspirativní pro dnešní muže, a nejen věřící samozřejmě. A právě v této jeho knize je to podle mého názoru velké téma a dá se zde hodně načerpat.

6 31.03.2017

Ať si říká kdo chce, co chce, já mám Aňu ráda (prostě jen tak, ale za tuhle knížku ještě víc). Její postřehy a názory krásně rezonují s tím, co žiju a s tím, co si o životě myslím, když mám čas nad ním přemýšlet. Je hezké číst dvě tři kapitolky denně, zejména v situacích, kdy vám usne dítě, manžel i pes a vy si sednete s dvojkou vína na deku mezi dětské hračky a nohy si podložíte pořádným komínem prádla na žehlení.

6 10.06.2016

Doporučuji všem, které by na první pohled odrazovalo téma knihy, aby neváhali a četli. Jedná se o příběh nesmírně temný, protože je o vytahování kostlivců ze skříně. A mnohoznačný, protože nikdo se nemůže dozvědět vše.

6 13.02.2016

Bez nadsázky mne tato kniha zbavila strachu ze zahradničení. Než jsem se s ní seznámila, pěstovala jsem si rajčata v kyblíku a měla pocit, že cokoliv jiného je nad mé síly a že svou nekvalifikovanou péčí pouze způsobím utrpení nevinným rostlinám. Jsem panu Svobodovi vděčná, že mně osobně vysvětlil, že to prostě roste samo. Jsem nadšená tím, jak je kniha vtipná, milá, čtivá v nejlepším slova smyslu, není jen technickou příručkou, která by suše poslala co, kdy a jak. Zatím nehospodařím na svém, a tak moje zahrada permakulturu ani nepřipomíná, kniha se mi ale pořád pravidelně vrací na noční stolek, když plánuju sadbu a aktuálně je pro mne skvělým odrazovým můstkem při mém zatím největším projektu - při plánování zahrady, která bude moje, moje vlastní.

5 28.01.2018

Velmi na mě zapůsobilo, jak je kniha na docela "normálním" rozsahu zhruba 230 stran obsahově obrovská. Nejen tím, že se tematicky týká antropologie, kulturní antropologie, etnografie, botaniky, medicíny, historie, lingvistiky a dalších vědních oborů, ale její naprosto mimořádný přesah je v tom, že autor čtenáři nádherně, přehledně a velmi konkrétně a věcně zvýrazní určitou linku vývoje v dějinách lidského společenství. Díky tomu můžeme hovořit o něčem, na co v současné literatuře narážíme čím dál méně, a to je poselství díla. Zde zní silný, zvučný hlas člověk spojeného s přírodou a musí zarezonovat v každém, kdo má o živé bytosti zájem a péči.

5 31.03.2017

Pokud můžu srovnat s knihou Vychováváme děti a rosteme s nimi od N. Aldortové a s českou knihou Respektovat a být respektován, které popisují v různých obměnách prakticky totožný přístup, hodnotím tuto jako rozhodně nejlepší a nejkomplexnější z nich. Také nejsnáze pochopitelnou a nejčtivější, cítila jsem za textem velké osobní zkušenosti autora i živou zkušenost ze spolupráce s mnoha rodiči. Přesto mám u všech těchto knih obrovský problém s několika body, které se u všech shodují.
1. Všichni tvrdí, že je možné aplikovat na děti od narození. Podle mě je sporné to jakkoliv prokázat, takže napsat se to určitě dá, ale v praxi to musí znamenat vlastně upustit od jakéhokoliv zásahu do chování dítěte do cca 18měsíců...
2. Po rodičích se chce, aby byli hlavně autentičtí. Ale autentičtí určitým způsobem. Aby se naučili být autentičtí. Není to oxymoron jak víno?
3. Popírá se rodičovství jako role, v konceptu jsou dítě a rodič prostě dvě bytosti, co řízením osudu žijí v jedné domácnosti. Nerozumím, co je na rodičovské roli špatně. JE to prostě role se všemi znaky a samozřejmě ji jde naplňovat lepšími a méně dobrými způsoby, ale ten fakt snad ani nejde rozporovat. Ale možná když to popřu, lépe se naučím být autentická :-D
Nicméně, na rozdíl od dvou výš uvedených knih jsem tuto dokázala dočíst, pouze s občasnými pocity, že tady ze mě někdo dělá trubku. Nutno přiznat, že v praktických příkladech a aplikacích přímo do situace je kniha přínosná, moudrá a obohacující, při nejmenším dovede každého vnímajícího čtenáře k zamyšlení nad zažitými postupy.

5 22.03.2017

Už kvůli možnosti číst znova (a znova a znova a znova) knihy, jako je tahle, se vyplatí mít dětičky. Napínavé od začátku do konce. Doporučuji!

5 03.09.2016

Knihu jsem přečetla jedním dechem, po celou dobu mne příběh držel pevně a i přesto, že každá z hrdinek příběhu byla naprosto odlišná, dokázala jsem se ztotožnit se všemi, a to až tím znepokojujícím způsobem, jak ve fiktivní postavě najdete kousek sebe, i nějakým tím nepěkným návykem, otravným tikem či něčím podobným. Zpětně (cca dva měsíce od dočtení) ale musím říct, že ze mne nadšení z knihy a všechny ty velké emoce při čtení docela vyprchaly, což je u mne neobvyklé, většinou si knihy, které hodně prožívám, pamatuji dlouho... Nevím čím to je a nechtěla bych, aby to vyznělo jako kritika v tom smyslu, že knihu považuji za snadné počteníčko, po kterém moc nezůstane. Spíš kniha zanechala pocit těžko definovatelný.
Když se nad tím zamyslím, možná je to zobrazením všednodenních zážitků hrdinek, které jako by byly popisovány důkladněji a s větší vypravěčskou vášní než dějinné zvraty. I z tohoto důvodu bych asi knihu nesrovnávala s také výborným Vyhnáním Gerty Schnirch, kde autorka hlavní hrdinku spíše využívá jako bezmocnou herečku ve velkém divadle dějin.

4 10.03.2018

Taková jednoduchá ptákovinka, co je k smíchu i pláči nad lidskou blbostí, která snad dokonce oplývá vlastním životem a kreativitou nezávisle na svém původci. Myslím přesně ty momenty, kdy docela inteligentní a příčetný člověk vyplivne perlu všeho blbství, ani o tom neví. Těch je tu hodně. A pak taky hodně, hodně záznamů čisté, krystalické hlouposti... Rozhodně jsem o sobě hodně zjistila. Třeba že nikdy nebudu mít dost odvahy, abych vešla do knihkupectví a zeptala se: "Prodáváte tady špunty do vany?"

4 31.01.2018

Po Knize ztracených věcí asi už musí cokoliv jiného zklamat... Těšila jsem se jak prvňák na školní výlet a moje očekávání mi podrazilo nohy. Caxtonova knihovna je skvělý, úžasný nápad, kterému se nikde nedostane důstojného rozpracování, ostatní rozehřívací krátké povídky nemají úplně ty grády, jak by člověk od otce vtěleného děsa Hákáče čekal. A povídka/novela Rozlomený atlas, která zabírá nejvíce prostoru, pro mne byla čirým zklamáním - nudila jsem se prakticky od chvíle, kdy autor skončil s prvním kolem výčtu hrůz, a držela se zuby nehty, že ji dočtu kvůli senzačnímu odhalení v závěru, které se nekonalo. Pro mne dobrý horor není jen o strašení stvůrami a dobrá fantastika není jen o představivosti kulhající krok před čtenářem. Kdybych čekala snadno stravitelné čteníčko na zimní večery, spokojeně bych vrněla s plným bříškem, ale bohužel takto nemám dobrý dojem, skoro mi všecko to strašení místy přišlo prvoplánově laciné. Samozřejmě má ale kniha i silné momenty, jsou v ní nápady, které by zasloužily i románový rozsah a Connolly je po všech stránkách sympatický chlap a určitě mu dám ještě šanci.

4 31.01.2018

V knihkupectví mě nadchla a ihned jsem si ji odnesla domů, přečetla jsem ji za jeden večer a vím, že už se k ní vracet nebudu. Směs kuchařských receptů, popisů bylin a na mne dost povrchních přiblížení rituálů a kola roku, je podle mě dost nešťastná, protože knihu nelze použít ani jako kuchařku, ani jako bylinář ani jako praktickou příručku pro domácí magii. Inu, všeho moc škodí. Ale musím uznat, že kdo se žádným z témat nezabývá déle a hlouběji, najde tady užitečné inspirace a orientaci. Samozřejmě, je graficky nádherná a dýchá z ní svatojánská pohoda. Tak přemýšlí, koho touto knihou potěším na Vánoce...

4 22.11.2017

Kniha je podle mého názoru skvělá v mnoha věcech, ale má jedno velké úskalí a to je nešťastná interpretace autorky, která zastře hlavní myšlenku knihy. Já sama jsem ji "rozlouskla" až několik dní po dočtení při jedné poměrně dramatické situaci s roční dcerou a interpretovala bych ji takto: "Věřte svému rodičovskému instinktu, který vám radí správně a věřte svým dětem, že chtějí správně vyrůst v dobré lidi". V tom vidím knihu jako obrovsky cennou, protože dnes vám příručky poradí, jak být zásadovým rodičem, jak být asertivním rodičem, jak být autentickým, jak být dostatečně kontaktním, jak chválit, jak nikdy nechválit, jak respektovat, jak nastavovat hranice atd. adt., až citlivější jedinec úplně zblbne a definitivně se ztratí sám sobě. A co hůř, z dítěte začnete dělat produkt nějaké výchovy či ještě hůř Nevýchovy či jiných paskvilů, které se elegantně zahalí do pojmenování "koncept XY". Když pomineme nerealizovatelné fantazie typu volné hry miminka nad břehem řeky a přílišnou generalizaci autorky na společenské jevy podle mne nesouvisející, je to zdravé a prosté jádro knihy hezké a povzbudivé pro všechny rodiče. Věřte dětem, a ony to zvládnou samy.

4 31.03.2017