DennisMoore komentáře u knih
V odstavci o smrti dojmout k slzám, hned v tom následujícím (tvořeném dvěma krátkými citacemi) zase rozesmát... Něco takového se může podařit snad jen biografii Petera Sellerse. Navíc výtečně napsané biografii, jejíž autor dobře ví, že v případě tohoto komediálního velikána lze věřit asi tak každé páté informaci, již si zjistí, a tak se na jednu stranu sice drží holých a ověřitelných faktů, ale na stranu druhou neváhá proti sobě stavět různé historky vyprávějící o téže situaci úplně jinak, ať si čtenář udělá obrázek sám. Chválím také český překlad, jen si myslím, že titul knihy nebylo nutné měnit.
Cesta do hlubin šílencovy duše podle Stephena Kinga. Stejně jako před časem Dan Simmons se také King rozhodl složit hold drsné škole a stejně jako Simmons tak učinil zcela po svém. Skvěle. V knize jsou určité pasáže, jež se nepodobají ničemu, co král hororu zatím napsal, a samozřejmě také další, které autora nezapřou. Rád bych viděl filmovou adaptaci Pana Mercedesa s Johnem Goodmanem v hlavní roli.
Čím je tentokrát skromnější Millerův text, tím je Darrowova kresba velkolepější. Myslím, že nejsem žádný komiksový začátečník, ale přesto můžu s poměrně klidným svědomím říct, že něco tak úžasně nakresleného jsem snad ještě neviděl. Kromě tvůrců Drsné školy je třeba pochválit také české Comics Centrum, jehož velkoformátové vydání je přímo pohádkové. Nad každou stránkou bych mohl strávit půl hodiny a pořád by to bylo málo.
Precizní, napínavé, strhující, místy dokonce velmi vtipné. Tom Clancy (bohužel) byl mistrem svého řemesla a jeho knihy patrně nikdy nezestárnou. Tahle má navíc tu výhodu, že si čtenář může kapitána Ramiuse představovat s obličejem Seana Conneryho.
Jeden z těch legendárních, mistrně napsaných příběhů, kterým ani padesát tři let nedovolilo vyčichnout a ztratit cokoliv na působivosti. Nic není směšné, nic není na první pohled přehnané a neuvěřitelné, atmosféra je obzvlášť zpočátku patřičně tísnivá... A to mazané odvyprávění z pohledu jednoho obyčejného člověka. Druhá kapitola o původu trifidů je z celé knihy asi nejlepší, ovšem to neznamená, že by zbylým něco chybělo. Vůbec ne.
Francis Veber nezůstal nic dlužen pověsti skvělého scenáristy. Jeho autobiografie je strhující čtení obzvlášť, pokud Veberovu tvorbu znáte, ovšem řekl bych, že zaujme i ty, kteří se na seznámení s touto živoucí legendou francouzské srandy teprve chystají. Veber svůj jedinečný příběh vypráví s lehkostí, v paměti mu zůstala spousta vzpomínek na rodinu i na mnohdy neuvěřitelná profesní setkání, kniha je z 90 % vtipná, z 10 % dojemná (vždy, když přijde řeč na umírání)... Tedy přesně jako jeho filmy.
Důstojná kniha, její sestavování muselo být nesmírně náročné a pečlivé, protože výsledek vážně stojí za to.
Je to pro děti? Je to pro dospělé? Je to jedno! Dospělí si spíše vychutnají nadsázku, úžasný smysl pro humor a kouzelné ilustrace se spoustou detailů, které jim napoprvé mohou utéct, jenže děti, jak víme, není radno podceňovat. Pan Lišák je možná bude bavit trochu jiným způsobem, ale jistojistě se mu to povede také. Vždyť komu by se nelíbila kniha o zrzavém žroutovi literatury, který se dostane do křížku se zákonem, aby nakonec... A to vám neprozradím.
Reprezentativní výběr válečných snímků, z nichž zdaleka ne všechny jsou notoricky známé. O českou verzi se postaralo nakladatelství Cinema, čili co se týče překladu, na zásadnější chyby jsem nenarazil. Nejvíce se mi líbilo, že autor má opravdu vlastní názor a filmy vážně recenzuje, čili to, že se dostaly do jakéhosi výběru, ještě automaticky neznamená, že jsou úplně bezchybné a nelze na nich najít mouchu. Kdyby kniha vyšla o tři roky později, došlo by určitě i na Zachraňte vojína Ryana a Tenkou červenou linii. Ale to nelze brát jako minus.
Jsou knihy, v nichž absolutně nejde o text. Tahle je jednou z nich.
Obzvlášť povídka Vltava je vynikající (a v audioverzi v podání autora snad ještě lepší).
Ve srovnání s Pánem prstenů je to na první pohled opravdu "jen pohádka", ale tak krásná... A zdaleka ne jenom pro děti.
Velmi zdařilá, řekněme, napodobenina Agathy Christie. Myslím, že kdyby čtenář nevěděl, kdo za tímto Poirotovým případem stojí, asi by ho ani nenapadlo, že to není její práce. Co se týče zápletky, ta se mi líbila velice, akorát postava detektiva Catchpoola... On opravdu nepatří k nejbystřejším. Takoví Hastings či Japp jsou proti němu mistry dedukce. Ale zase umí být docela slušně vtipný a trefně glosuje Poirotovu typickou povahu, což dává vyprávění svěží šmrnc.
Tom Clancy opět nezklamává. Perfektně vykreslené postavy, napětí i humor pro odlehčení a neodolatelný chaos v závěru, kdy téměř nikdo ze zúčastněných neví, co se vlastně děje. Mám ono vydání z roku 1994 (Dialog), s chybami, o nichž zde píše uživatel benediktv. Více než překlad mě ovšem zaujala obálka s fotografií Harrisona Forda původně pořízenou pro reklamní kampaň hodinek Rolex.__P.S. Vydání BB artu zjevně použilo tentýž překlad.
Pominu-li název (a to nepominu, protože tak silné sebeovládání nemám), neboť "Duhová šestka" zní naprosto příšerně jako titul knihy i jako volací znak, nemám téhle clancyovce co vytknout. Komu by náhodou John Clark nebyl z předchozích titulů sympatický, ten ať se připraví, že tentokrát si ho i s dalšími členy týmu dokonale omotá kolem prstu. Clancymu se podařilo jeho povahu vykreslit dokonale i pro úplné nováčky, kniha samozřejmě nešetří napětím a scénami, které nejde označit jinak než jako filmové (souboj s římským legionářem například), a má skvělou pointu hraničící s černým humorem.
Kapitána Erica Browna můžete znát jako mluvící hlavu, která se čas od času objeví v některém z TV dokumentů věnujících se německému druhoválečnému letectvu, jeho tajným zbraním a prototypům. Ty dokumenty bývají různě (ne)kvalitní. Kdyby ovšem vznikla série podle této knihy, zajásal by nejeden nadšenec. Brown německá letadla popisuje tak, že i člověk, který v životě neletěl, má pocit, že to dokáže, a jeho slova doplňují úžasně podrobné nákresy, které letouny rozebírají do posledních šroubků a nýtů. Líbí se mi i ryze technické zaměření knihy - příliš se nezabývá tím, kdo byl hodný a kdo zlý, jde jí vážně hlavně o letadla.
I mně by se líbilo, kdyby Pierre Richard napsal delší knihu, alespoň dvojnásobnou, ale zase si říkám: Tahle je krátká... A přitom toho v ní je tolik. Richard nezůstává nic dlužen svému komickému já, nicméně zrovna tak se ke slovu dostává jeho pro spoustu lidí méně známé já, totiž poněkud komplikované já přemýšlivé, inteligentní, kousavé a zároveň vlídné. Asi nejvíce se mi líbila kapitola věnovaná Gérardu Ourymu, ovšem třeskutý úvod neodolatelně pracující s historickými událostmi by bylo nefér přehlédnout. A zbytek zrovna tak.
Velká zábava, která klasickou drsnou školu stejnou měrou ctí, jako si z ní utahuje. Potěší návštěva Prahy, hlavní hrdina je neskutečně vtipný (obzvlášť co se týče nejrůznějších přirovnání) a mnohokrát mě přiměl, abych vyprskl smíchy. Závěrečná pointa pak z celé knihy udělala senzační anekdotu.
Na téhle těžké, rozměrné a do detailu propracované záležitosti je obzvlášť obdivuhodná jedna věc - nemusíte být ani fanoušek do Star Wars, aby vás zaujala. Vážně, kniha je tak dobře napsaná a doplněná takovými kvanty fotografií a dokumentů všeho druhu, že popisem počátků fanouškovského šílenství a jeho postupného bobtnání až do současných lehce děsivých rozměrů musí upoutat úplně každého. Samozřejmě ale nefanoušek Star Wars si ji koupit nepůjde, že. A jestli ji někomu takovému půjčíme, to už záleží čistě na nás ostatních (a na tom, jestli není čuně, které ji umastí).