Dámaskloboukem komentáře u knih

Kniha je o jakesi netypické olympiade, kdy se účastníci z různých zemi snaží uspět u české novinářky. Mají k dispozici pouze jedno rande.
Ne všichni chtějí získat její srdce, stejně tak hlavní akterka působí v experimentu trosku neosobně. Tváří se, jako že hledá partnera, ale smyslem je spis samo hledání, než úspěšné najití. Olympiáda nakonec vítěze nemá.

Iva Roze je redaktorkou Reflexu. Ač toto periodikum pravidelně dochází do naší schránky, výjimečně prohlédnu obálku a jediny kontakt s tímto časopisem mám v okamžiku, kdy štos nakupenych čísel dosahuje na WC kritické výšky, začíná se povazlive naklánět na stranu a hrozí jeho zřícení. Tehdy ho beru do ruky a s povzdechnutim kupičku odnáším do sběru.
Reflex mne žádnou rubrikou nezaujal.

I když styl autorky je čistá novinařina, knihu jsem přečetla a líbila se mi.
Obsahuje spoustu zajímavých názoru o mezilidských vztazích, které jsem nikde jinde nenašla.
Třeba docela logické vysvětlení, proč jsou vztahy z rozumu stabilní. Opakovaně vzpomíná maminku, která si moc přeje, aby si dcera někoho našla a proč.
Samotné popisy jednotlivých setkání pro mě byly nejméně zajímavé a po páté schůzce se mi všichni amanti pletli dohromady.
Musím ocenit autorčinu odvahu setkat se naslepo se spoustou mužů bez strachu, ze by jí některý mohl ublížit event. zahrabat neznámo kde.
Každého účastníka hodnotí jako příjemného společníka ( to jí docela závidím a po přečtení zvažuji přestěhování na západ. Já bych ve svém okolí označila za příjemnou sotva polovinu mužů.)
Jako nejpovedenější se mi zdál závěr a celkové zhodnocení celého projektu.
To působí hodně lidsky.
Z experimentu je poznat kalkul získat zajímavé novinářské téma.
Přesto přečtení nelituji, da se zde najít spousta inspirace a ponaučení.

….. a ta podoba s Cameron Diaz, tam doopravdy je.

11 17.02.2023

Co se vám vybaví, když se řekne únor?
- Únor bílý, pole sílí. -
Vegetariánům možná Valentýn a nám ostatním Měsíc zabijaček.
A aby nás ostatních rapidně neubývalo, je tu tato kniha.
Jejím hlavním přínosem je nezapomenout, co to taková zabijacka byla a někde ještě je. Že se jedna o venkovskou významnou tradici, která je - teď mi vegetariáni odpustí - oslavou několikaměsíční práce většinou nejednoho člověka, důvodem setkání cele rodiny, v minulosti významný zdroj k zajištění potravin na následující měsíce, a teď v době přeplněných masen, taky studnice vtipných netradičních situací.
Mně se nejvíce líbily krásné fotografie.
Ze by někdo podle receptu začal vařit, tak říkajíc od nuly - tlacenka: zabijeme vepre domácího, poté … to dost pochybuji.
Ze by si to nalistoval reznik pri zabijačce, to taky dost pochybuji. Navíc tito jedinci mají své zavedené a dlouhodobě ověřené postupy, které se liší okres od okresu.
Nám dnes při zabijačce vyrobil mimookresni reznik paštiku, se kterou jsem nikdy před tím na teto akci nesetkala, ale nemohla jsem mu vysvětlit bílý prejt, u nás nazývaný bílé kroupy, se kterými se zase nikdy nesetkal on. Omlouvá ho bydliště a nízký věk - těsně přes třicet let. Provádění domácích zabijaček má jako hobby.
(Pro mě v dnešní době dost neuvěřitelné.)
Abych uvedla věci na pravou míru.
Jsem hodně šetrný tvor. Vadí mi, když se vyhazuje jídlo. Od doby, co si doma peču chleba a vím, kolik to stojí času a úsilí, mě vyhazování pečiva irituje dvojnásob.
Tak jsem vymyslela projekt.
U nás na sídlišti jsem zřídila takový veselý barel k odkladani starého pečiva a nepotrebneho jídla pro domácí zvířata.
To, co moji spoluobčané odložili (velké díky, ze to nehodili do popelnice ) vyživilo čuníka do úctyhodných 172 kg. Měl hodně pestrý jídelníček! Základem bylo pečivo. Ovšem snědl víc vánočního cukroví než já, v konzumaci čokolády vedl na cele čáře a mohla bych pokračovat.
Takže ať mi nikdo nevykladá, ze je krize a ze se máme špatně.

Původně jsme si tuto venkovskou tradici chtěli užit mezi Vánocemi a Silvestrem. Jak přišly prosincové mrazy, prase se podchladilo a onemocnělo. Zatímco ostatní hospodyňky pekly Linecké, já jsem natahovala do krmiku prodlužovačku, ležící prase zahrabávala do sena a foukala na nej fénem teplý vzduch. Prasátku se to líbilo, ovšem rodinní elektrikáři šíleli, ze takto podpálím seno a shoří cely dřevěný krmik se mnou i s prasetem.
: Opět neměli pravdu.

Knihu doporučuji procitat nalačno - to si zaslintate!

12 11.02.2023

Když jsem před knihovnici postavila vybrané knihy k půjčení, začala je profesionálně načítat do systému. Jakmile narazila na tento titul, ožila a povídá: “ Tak tohle je fakt něco!”
“ Právě proto si to půjčuji” vysvětlila jsem jí.
Poté pokračovala ve společenské konverzaci aneb mě začala považovat za spojence, když už čteme stejné knihy.

Autor svěřuje deníčku své životní eskapády. Že je život vynalézavá a dost nevypočitatelná veličina, jsem zjistila už několikrát. Autor taktéž, takže dej mě moc nepřekvapil.
Možná převratné to bylo před dvaceti lety, kdy kniha vyšla. Dnes, v době kdy i školní děti mají základy kybernetické bezpečnosti, obsahová senzace trosku vyčpěla.
Většinu zaujímá popis životní anabáze autora, který není hloupý, je společensky a poměrně schopný, ovšem schází mu aspoň bazalni sebeucta a tak po sobě nechá šlapat sociopatku závislou na lécích. Důvodem je buď to jeho snaha o vytvoření rodinného života za jakoukoli cenu nebo sexuální benefity ze vztahu s partnerkou o jedenáct let mladší.
Nevyhovovala mi forma ani způsob vyjadřování.
Během několika prvních kapitol autorovi naštěstí došly nápady na vtipná přirovnání, kterými se začátek čile hemží. Kniha obsahuje spoustu zbytečných informací, typu co kdy kde autor snědl, postavy, ke kterým se už nikdy nevrací apod.
Přes to všechno jsem to dočetla. Přála jsem si, aby to s Romanem dobře dopadlo a našel tu pravou. I když tady to není o protějšku, tady je to o něm samém.
Ne nadarmo se říká, ze lidé si k nám dovolí přesně tolik, kolik my sami dovolíme jim.

10 09.02.2023

Nebylo to špatné.
Oceňuji neokoukané prostředí rozhlasu, to je v tomto žánru, kde je opravdu težké přijít s něčím novým, osvěžující.

12 02.02.2023

Towles není Tolstoj a když dva dělají totéž - v tomto případě píšou o ruské aristokracii - tak to není totéž.
Amor Towles umí neotřelým přirovnáním nebo humornou vsuvkou vykouzlit při čtení úsměv na tváři.
U Tolstoje se čtenář tváří smrtelně vážně - stejně jako autor sám. ( viděl někdo někdy podobiznu usmivajiciho se Lva Nikolajeviče :)?
Ovšem, je mistr psychologie svých hrdinu, umí vtahnout do děje a autenticky vylíčit ruskou zem. V zimě z jeho stránek sálá mráz a v létě se potite, navzdory skutečné teplotě, která vás obklopuje.

Na obzoru jeho vizí je víra v rovnoprávnost, pokrok dosažený kolektivizací a znarodnovanim.
Vylepšení společnosti všemi směry.

Gentleman v Moskvě je o několik desetiletí dal. Kniha má krásný, ve vztahu k obsahu, mistrovsky vypracovaný design obalu. Popisuje dějinný vývoj, jehož základem byla myšlenka rovnoprávnosti ve společnosti, dokonalé tím, ze všichni se mají stejně. Stejně dobre.
Ve skutečnosti je to kniha o demagogii, znárodňování, fanatismu, bezmoci, bídě a úpadku kdysi ( v době aristokracie) fungující společnosti.

Nečetlo se mi to dobre.
Úplně jsem neuvěřila hloubce spousty filozofických myšlenek, které oslovily nadšené čtenáře přede mnou. Dej je hodně rozvlekly, pozitivně hodnotím optimistický závěr příběhu.
S knihou jsem bojovala několik týdnu, stejně jako kdysi s povinnou školní četbou, kdy jsem se nemohla dočkat konce.
Možná v souvislosti s tím, co se děje kolem nás. Zpočátku bezvýznamný komplot za účelem získání moci, slávy nebo vlastního finančního prospěchu jednotlivce, muže zvrátit sled dějin, nastavit jiný směr společnosti a uvrhnout ji do zkázy.
Tento princip se line v různých obměnách dějinami jako jedovatý had. Je to vdecne téma ke knižnímu zpracování.
Další “rádoby “ hlubokomyslne dílo…
Ano - myšlenky dobre, ale na rozdíl od Tolstoje, hodně plytce podané

17 30.01.2023

Tahle švédská autorka je pro mě sázka na jistotu. Třetí díl její druhé série převrátil naopak zvyklosti ochranky kdy Ona chrání Jeho.
Druhá série občas zmiňuje hrdiny z té první, která pro mě byla mnohem lepší. Bohužel díly mají sestupnou tendenci. Začátek první série byl skvělý, pak se to díl od dílu mírně zhoršuje a tuto poslední část považuji za nejslabší.
Téma rasismu, začlenění uprchlíků do společnosti zdůrazňuje tak moc, až to působí u příběhu o lásce skoro rušivě. Mezi řádky série vystupují autorčiny nazory o tom, ze všechny uprlicke matky by zasloužily cenu Matky Terezy, zatím co bílé - švédské rodiče zatracuje a to tím víc, čím tučnější mají konto.
Jasná je fascinace nejvyššími patry budov a střešními terasami.
Kniha pořad udržuje vysoký standart psychologického náčrtu hrdinu, což je děla opravdovými.
I přes výhrady, mě autorka opět vtáhla do svého světa a knížku jsem přečetla za 3 dny.

15 12.01.2023

“ Knihy v sobě mají duši toho, kdo je napsal, a taky duši těch, kteří je četli, prožívali a snili s nimi. Pokaždé když kniha přejde do jiných rukou, pokaždé, když někdo přejede po jejích stránkách pohledem, duch knihy roste a sílí.”

Stín větru je dost nekoherentní literární počin. Na jedné straně krásné hluboké myšlenkové pochody, neotřelá přirovnání a snaha o dobovou autenticitu. Což dost kontrastuje s ne úplně uveritelnym příběhem, špatně propracovanou spoustou postav a jazykem, který nectí dobovou mluvu. Občas je přímá řeč doplněna moderní hláškou, což v kontextu historické doby působí dost nepatřičně. Množství literárního balastu výrazně snižuje čtivost.

Napadá mě přirovnat knihu k UHO.
Univerzální Hnědou Omáčku připravovala naše menza téměř každý den. Ne, ze by se nedala jist, neurazila, nenadchla, po čase se zajedla. A i když tu a tam v ní bylo možné najít i chutný kousek, většina ji vracela nedojedenou.
To je muj případ - nedočteno, ale krásný citát o knihách si budu pamatovat.

20 08.01.2023

Evidentně jsem četla něco jiného, než všichni nadšení komentátoři pode mnou.
Jediná povídka, která se mi líbila: Ježíšek má taky zuby.
Tam byl trosku přesah, střídání dvou pohledu bylo osvěžující.
Zbytek se mi nelíbil.
Povídky nebyly vtipné, jazykově nijak zvlášť povedené a neměly žádné poselství

Ale já nejsem ten správný kritik. Literaturu ze zdravotnického prostředí zásadně nečtu ( tady se asi dostavilo nějaké přechodné pomatení smyslů, ze jsem si to půjčila) a seriály z lékařského prostředí nesnáším.
… a tak to i zůstane dal.
Sbírka mě nepřesvědčila.


Zdravotnictví je díky četným mezilidským interakcím
studnicí až neuvěřitelných příhod.
Z těch veselejších:

P: “ Ty čípky už mi prosím vás nepište”
L: “ Nepomohlo to?”
P: “ Ale trosku je to lepší, jenom už se mi další do toho ucha nevlezou”


L:” Na kontrolu přijdete za týden a přinesete s sebou sbíranou moč”
…
Paní za týden přišla.
S sebou na kontrolu vezla kárku a na ní obrovský demižon žluté tekutiny.

Lékaři nezbylo než ji významně pochválit.


Anesteziolog se sklání před operací nad lehátkem s pacientkou.
“ … a zuby máte svoje?”
Pani si přejede jazykem po horním patře a nahodí provinilý výraz : “ jezismarja, já jsem si vzala dědkovy!”

Jak erecept šetří ve zdravotnictví čas:
1.
“ Haló, ordinace, napište mi léky tlak”
“ Dobrý den, kdo volá a jaké léky potřebujete ?”
“ No ty zelené prášky na tlak“
“ Paní Opičková, ale jak se to jmenuje, ty zelené prášky na tlak?”
“ Moment, já se jdu podívat do kuchyně “
Po deseti minutách.
“ už jsem to našla sestři - Persativum.”
“ aha, to bude Prestarium. Pani doktorka vám to napíše. Tak nashledanou”
2.
“ Haló sestři ale napište mi všechny léky”
“ Pani Opickova, vy jich mate asi deset. Pani doktorka to vezme podle karty, ať zase nemusíte do kuchyně”
“ To jste hodna sestři, tak nashledanou”
3.
“ Haló sestři a pošlete ty recepty Evě”
“ Evě? Jaké Evě?”
“ No naší Evě. Vy neznáte Evu?”
“ Neznám”
“ A mate na ni telefon?”
“ To teda nemam”
“ Já taky ne. Bude na kartě. Tak si ho opiste”
“ Tak dobře, nashledanou”
4.
“ Haló sestři, už jste ty recepty poslali?”
“ Ano poslali”
“ Tak děkuji”
5.
“ Haló sestři, ale ten telefon co jste našla na kartě neplatí. Tak to pošlete ještě jednou.”
“A mate číslo?”
“ Nemam”
“ Tak mi ho musíte zavolat”
6.
“ Haló sestři, tak tady je to číslo na Evu: …….“
“ Pošleme. Nashledanou.”
7.
“ Haló, to číslo, co jsem vám nadiktovala nebylo na Evu ale na Radku”
“ Už jsme to tam poslali.”
“ To nevadi. Tak já ji řeknu, ať vám zavolá a nadiktuje to správné číslo “
8.
Vola Eva :)

15 03.01.2023

Úplně zbytečná kniha.
Pel-mel všeho možného- trosku kuchařka, trosku psychologie, par návodu pro kutily, něco o úklidu, sem tam zdravoveda.
Pokud bude “člověk dnešní” něco z toho potřebovat a nebude-li mít možnost se zeptat, určitě pomůže YouTube.
Ilustrace průměrné.
Čtenáři to moc neocení. Autorka je určitě hrdá, ze publikací učinila patřičnou zásluhu pro lidstvo.
Nebylo by úplně od věci si zjistit, jaký dopad na životní prostředí má vznik takové zbytečné knihy.

12 03.01.2023

Díky teto knize jsem opět začala věřit v několik věcí.
1. Ve fronty.
Myslela jsem si, ze fronty patří do minulého režimu, ale kdepak! Na tuto knihu jsem trpělivě stala ve frontě od května. Knihovna má na svých pobočkách 3 výtisky. Všechny jsou permanentně pujcene. V prosinci, více než půl roku čekání ve frontě čtenářů, mi došla trpělivost a knihu jsem si koupila.
O letectví se čtenář dozví spoustu zajímavých informací. Díky otázkám autora, které jsou kladeny čtivým způsobem a uprimnym, lidským a erudovanym odpovědím tazaného pilota.
Vůbec nevadí, že před otevřením knihy nevíte, jako já, ze Airbus není Boeing.
Mezi spoustou technických údajů, které zaujmou i čtenářky, se autor dotkne též osobních témat. Úspěšná profesní kariéra si většinou vybere daň na soukromém životě. Pokud nemáte luxus pravidelného spánku ve vlastní posteli a v noci musíte pracovat, podepíše se to dříve nebo později na zdraví.
Pod oboje se mohu směle podepsat.

Opět jsem začala věřit v našince!
Jakmile poctivě a odpovědně pracujeme, máme i my sanci uspět v mezinárodní konkurenci, jak dokládá profesní postup kapitána Hecla.

Kez by bylo mezi námi více takových, kteří když se chtějí mít dobře, snaží se toho dosáhnout tvrdou odpovědnou prací a jen nesedí, nenadavaji na všechno kolem sebe a nečekají, až jim nějaký spasitel hodí koblihu.

Už ale nevěřím v červenou knihovnu.
Opakovaně se v ní píše o vasnivem sexu za letu na WC. Je tam dost málo místa, všechno slyšet a když si představite tu frontu, co stojí přede dveřmi… aktéry by zabili pohledem, při odchodu po akci.
Tato místnost spis slouží, dle vlastních zkušeností kapitána, k zakládání požárů na palubě, k padum prstenu či zubních protez do WC. Lepší společnosti prý mají letištní zaměstnance, kteří se ponoří do odpadních nádob a ztracené věci vrací cestujícím.

Spoustu podobnych neuvěřitelných leteckých historek, obrázky porovnávající rozměry žirafy nebo rozhledny s Airbusem, fotky a výhledy z kokpitu obsahuje tato povedená knížka, které se jen těžko dočkáte v knihovně.

ČV 2023 - 1. Autor nosí brýle - tady je to úplně jasné

26 02.01.2023

I ve smrti lze nalézt naději …
Težké téma, zajímavé pojetí.

Mně se víc líbil Dům v blankytně modrém moři.

10 29.12.2022

(SPOILER) Když připustíme, ze Člověk je nejsložitější mechanicko-biochemický stroj, co kdy chodil po Zemi, měli bychom také připustit, ze se tento stroj může po nějaké době chodu pokazit. Mechanickou součástku lze vyměnit nebo opravit. Co když začnou váznout biochemické procesy? A je třeba promazávat, prokapávat, doplňovat, naředit…
A teď nastupuje otázka spíše filosofická, kdo rozhodne o těchto potřebách? Stroj sám nebo okolí?
Litera zákona praví jasně: … pokud není nebezpečný sobě nebo svému okolí, nemusí se léčit. V opačném případě - u Florenta v obou těchto případech - se léčba nařizuje ze zákona.

Meziřádková pointa Houellebecqova díla zasluhuje velké ocenění. Stejně jako objev významu serotoninu Nobelovu cenu.

Záměrem autora ovšem nebylo šířit osvětu v teto oblasti vědění, ale spíš vyniknout, šokovat a pobuřovat.
Body za impresivitu sbírá pomocí cynismu, nacionalismu, šovinismu a naturálního líčení sexu a jiných scén, u kterých se i otrlejšímu čtenáři zhoupne žaludek. Fakta si upravuje dle potřeby a tím kniha ztrácí věrohodnost.

V příběhu čtyřicetiletého inteligentního, odborně ceněného a finančně zajištěného hlavního hrdiny postupně sledujeme rozpad všech aspektů jeho života. Partnerské vztahy, ztrátu zaměstnání, omezení sociálních kontaktu, ztrátu sexuální apetence ( které autor dává extrémní důležitost ), omezení hygienických návyků, nárůst spotřeby cigaret a alkoholu.
Toto vše je z důvodu podlečené/špatně léčené deprese. A v okamžiku, kdy dávku sníží, dojde k nevyhnutelnému konci.
Autor vidí příčinu všech potíží jako nežádoucí účinek léčby, což je velmi populární.
Depresi v tomto rozsahu musí léčit specialista, tu prakticky lékař ani captorix nezvládne.

Camille, celoživotní láska hlavního hrdiny, nebyla nejkrasnejsi, nejchytřejší nebo nejlepší v sexu. Nejvíce na ní Florent obdivoval, že “uměla žít”. Radovat se a užívat si obyčejný život.
Zřejmě měla v pořádku hladinu serotoninu.

15 25.12.2022

Jsem velký příznivec předávání kuchařsky-rodinného know-how z generace na generaci, takže autorčin koncept oceňuji.
Moc rada bych se jednou zapojila do tohoto řetězce a dalším generacím taky něco předala…

Třeba dělám jinak zelí. Ale prý se v této zemi zelí rozlišuje na tzv. české a moravské. Já vařím to moravské, proto je jiné, než popisuje autorka.
Do bramborového salátu nedávám salám. Když budeme vycházet z půstu na Štědrý den, tak by tam neměl byt.
A taky sterilovaný hrášek. Ten tam asi má být, ale ja ho nemam ráda.
V každé rodině je to jinak. A tak můžeme zkoušet, porovnávat, ochutnávat…

Inspirací pro mě byly vánoční nápoje. Luxusní horká čokoláda a taky nádivka do kuřete.

Kuchařka je psaná odlehčeným způsobem, moc dobře se čte.
Občas chybí fotografie popisovaného jídla.

13 25.12.2022

Děkuji Ježíšku - nejlepší dárek, co na mě čekal letos pod stromečkem!
Já jsem nadšená ze všech kuchařek, ale z této obzvlášť.
Krásné grafické zpracování, ke každému receptu fotka, recepty jednoduché, ale přitom ne úplně známé.
Chystám se vyzkoušet pečení ze slánku, vyrobit ( už poněkolikáté ) vlastní kvásek, takže bude domácí chleba ( doufejme ).

Autorka věnovala knihu své mamince a zveřejnila i její černobílou fotku.
Z receptu vyzařuje zkušenost a tradice.

11 25.12.2022

Nejedna se o kuchařskou knihu v angličtině, jak by se mohlo dle názvu zdát.
Toto je povětšinou veganska a ještě bezlepková kucharka.
Recepty jsou jednoduché, postup přípravy dobre popsany a ke kazdemu receptu je připojena pěkně naaranzovana fotka finálního produktu.
Jen někdy nad těmi ingrediencemi jsem nevěřícně kroutila hlavou.
Využila jsem radu z komentáře níže a našla si i autorčin blog. Je velmi povedený.
Pro mě je tato kniha nápadem na novoroční předsevzetí.
Zařadit do zajetého rodinného jídelníčku, který je poctou naší národní kuchyni - vepřo-knedlo-zelo střídají řízky, ty zase poctivé omáčky nebo guláš, sem tam pečená kachna nebo zabijačka - něco neotřelého a lehčího.
Začínám už zítra. Na zkoušku.
Budu snídat jahlovou kaši s ořechy a hruškami, sypanou nasekanou hořkou čokoládou. Už se těším!

9 13.12.2022

Philip Roth (*1933) v románech, které psal od devadesátých let dosáhl absolutního tvůrčího vrcholu a díky nim je dnes kritikou i kolegy jednoznačně považován za největšího žijícího amerického spisovatele.
(((konec citace z přebalu knihy)))

Na některý druh literatury nemam buňky.
Toto jsem absolutně nepochopila, nic v tom nevidim a místy mi to přijde dost zvracene.

V první kapitole autor popisuje úzkost nad mykozou ve svém vlastním rozkroku. Díky změně citlivosti v teto oblasti - následkem plísně na kůži - má pocit, ze se mu v 38 letech vrátila původní sexuální výkonnost. Nosným tématem je transformace hlavního hrdiny v ňadro. Barvitě popisuje své sexuálně zaměřené myšlenky. Aspoň to není dlouhé. 62 stran čistého textu.

Údajně to má připomínat Kafku.
Opravdu nevím. Neobvyklá proměna to je, působivá satira - ne.

Abych si zametla před svým vlastním prahem - já si to taky půjčila ze zvraceného důvodu.
Kuli fotce na obalu.
Ať už ji vybral kdokoli, muselo se mu takové ňadro líbit.
A pokud je toto považováno za ideál krásy ženského prsu v současnosti, tak mě to těší obzvlášť, protože já přesně dvě taková ňadra vlastním. V literatuře určené ženám se píše, ze každá máme svoje prsa velebit, ať jsou jakákoliv.
Tak považuji své poprsí za dokonalé a teď mi to potvrdili až z Ameriky! Super. Za to dvě hvězdy knize.
Kdyby Roth žil v období mladého paleolitu, kdy ideálem ženské krásy byla Vestonicka Venuše, tak by na fotce byly žlázy dost vytahané. Kdo ví, zda se sochaři líbil více Venušin hruškovitý tvar pozadí, který byl příslibem plodnosti nebo prověšené poprsí, jako následek absence vynálezu jménem podprsenka.
Rozhodně příznivý je fakt, ze na knihu vybrali prs přírodní nikoli vyspraveny implantatem.
Pozná se to jednoduše.
Když se položíte na záda a vzpažíte, lehne i poprsí - viz foto. Když se polozite s implantatem, ten si nelehne a hrdě ční do prostoru jako Trosky v Českém ráji.
Nemam nic proti plastické chirurgii. Já sama jsem si v pubertě naplánovala plastiku nosu. Zdál se mi velký a neestetický kuli plošině nahoře . Za tu může moje sestra, která mě po něm omylem vzala kastrolem.
Časem jsem zjistila, ze mi díky plošince dobře drží na nose brýle. Navíc jsem neměla v prasátku dost peněz.
Nevím, jaký je pro muže ideál ženské krásy. Naštěstí :)
Moje kamarádka - stihla, vysoká, blondýnka s jemným obličejem - si nechala zvětšit poprsí. Kuli manželovi. Odsunula svou kariéru, pohřbila vysokoškolsky titul a obětavou péčí o rodinný krb se snažila uspět coby ideální manželka. Navzdory dokonalosti ji manžel opustil.
Třeba si nechá odstranit i Trosky, až se posbírá z těch životních trosek.
Moc bych jí to přála.

Takže za Ňadro přírodní 2 *

15 09.12.2022

Jestli se mi tato kniha líbila?
Ano. Moc.
Ještě o něco víc mne překvapila.
Ona to v podstatě asi není opravdová kniha.
Ale ať je to, co je to, je to jeden z nejupřímnějších a nejosobnějších titulů, které se mi dostaly za poslední rok, možná i za cely život, do ruky.
Oceňuji vytříbený styl a svěží humorný nádech, které autor rozdává na každé stránce.
Ale je to i o předsudcích v lidech, ve společnosti.
Je jednodušší neznámé odsoudit, než najít v sobě odvahu neznámé poznat.
Totiž každý člověk touží po přijetí ze strany okolí, po naplněném láskyplném vztahu, po profesním uznání.
Ať už děláme cokoli - ne každému z nás aplauduje na konci směny několik desítek diváků…
Ať už bydlíme kdekoli - v bytě nebo polorozpadlém zámku. To vše přispívá k životnímu štěstí.

Pokud svazek dočtete s pozitivními emocemi, můžete se považovat za veskrze tolerantní bytost.

21 09.12.2022

Po Krámku se starožitnostmi jsem neodolala ani druhému dílu Tajemství čokoládovny. Autorka si vypsala ruku a od první stránky se hned něco děje.
To je jediná výhoda ve srovnání s prvním dílem, kde je začátek trosku rozvlekly.
Pokračovaní příběhu je takové milé.
Možná jsem čekala více akce, napětí, překvapení i citu, tak, jako v prvním díle.
Nad nečekaným zjevením Benedicta má čtenářská duše zajásala, s vidinou neočekávaného zvratu děje… a ve skutečnosti přišel konec knihy.
Naštvalo mě to.
Zároveň trosku navnadilo na další díl.
Vždyť ono cestování v čase je vlastně úplně logické!
PS: poměrně dobrý překlad ( ve srovnání s jinými kousky v tomto žánru). Nějakou tu mušku v překladu blahosklonně přehlednu, ovšem “toxický expřítel” - to je téměř masařka! Spíš to měl být “otravný bývalý přítel.”
(ale já nejsem žádný jazykovědec )

14 06.12.2022

Zpočátku se díky dvěma vraždám čtenář domnívá, ze se jedna o detektivku. Dej je prokladam rozhovory vysetrovanych s detektivem.
Postupně tempo klesá a od detektivky se dostáváme spis ke společenskému románu pro ženy. Každá ženská postava si na něco stěžuje. Jedna nemá děti, té co je má schází peníze, další která sice děti nemá, ale neřeší to a má peníze, se trápí tím, ze ji chce opustit manžel…
All around the world je to všude stejné. Jakmile se nás sejde několik pohromadě, vždy se najde něco, co je v tom životě špatně :)

9 02.12.2022

Když jsem si knihu půjčovala v knihovně, tak jsem v regále hledala první díl - Jak se stát bohyní.
Při čtení jsem zjistila, ze autorka to pojala opravdu ze široka a tak žádný první díl není potřeba.
Dozvíte se spoustu věcí, třeba proč ženy čtou erotické romány a muži radši sledují porno. Jak příznivý vliv má tanec - tango na organismus…

Po stránce odborné je to ukázkový paskvil. Autorka každý svůj názor opře o medicínské dogma, biochemickou reakci nebo vědeckou studii. Fakt si upraví jak potřebuje a stvrdí nějakým vlastním názorem.

Knížku ale hodnotím jako společensky velmi přínosnou, i když odborně za moc nestojí.
Názory zde zachycené jsou velmi pozitivní a inspirující.
Která z nás se někdy necítila: nedostatečně, málo obdivovaná, příliš tlustá nebo hubena, neschopna ( teď si lze doplnit od hraní tenisu až po obstání vedle spolužačky ze třídy nebo partnerovy milenky).
Bohyně nestarnou je v podobnych situacích tím nejlepším záchranným lanem!

10 28.11.2022