Dámaskloboukem komentáře u knih

Spolu s jarem, k nám přišlo i období Malého prince. Díky školskému systému.
Znovu se mi dostalo do ruky nejznámější vydání - to, co je na obrázku, ale taky poprvé i originální verze. Má stejné ilustrace a velikost písmen, není o moc silnější než české vydání, ale je poloviční - rozměr A5. Asi je francouzština výstižnější než čeština.
Tento komentář píšu proto, abych si utřídila myšlenky, kdyby došlo k diskuzi na dané téma.
Strhnout skvost světové literatury před školní mládeží není moc taktické, ale lhát se nemá, obzvlášť ne příbuzným.
Malý princ je alegorická pohádka. V tom tkví jistá celosvětová nadčasovost, ale zároveň je to její největší nedostatek.
Myslím si, že nikdo na Zemi přesně neví o čem to vlastně je. Kdoví, jestli to věděl sám autor. Možná, že knihu napsal následkem nadměrného pobytu na prudkém slunci. (To pochopitelně říkat nahlas nebudu)
Do alegorie si každý jednotlivý čtenář dosadí přesně to, co potřebuje. Mezi řádky se dá najít řemeslně vedený děj, kouzlo dětství, rozdíly mezi světem malých a velkých, psychologie mezilidských vztahu… Pokud to umíte, najdete v příběhu přesně to, co hledáte a budete nadšeni. Autor zachytil vaše myšlenky.
Takových čtenářů je naštěstí většina. Jim vděčí Malý princ za svou nehynoucí slávu.
Část lidí to neumí. Mezi řádky nic nevidí, ale je to celosvětově proslulé dílo, tak jej adorují, pro svůj lepší pocit, taky.
Někteří přetaví ztrátu času nad knihou, která jim nic nedala, ve vztek a označí ji za “odpad”.
Ne, odpad to není.
Pro mě je Malý princ v literatuře, asi totéž , co Mona Lisa v malířství. Ten záhadný, tmavý obraz s nepříliš krásným obličejem má neuvěřitelnou uměleckou a historickou hodnotu. Proč? Proslulý tajemný úsměv? Ten zvládne každá dnešní holka. Pochopitelně nahodit, ne namalovat. Víc tam nevidím.

Naprosto bezpečně jsem v textu pochopila, že Růže psychicky vydírá Prince, vyhrožuje mu sebevraždou, pokud je ohrožena její jedinečnost.
A tady by bylo vhodnější, aby autor místo náhubku pro beránka, nakreslil princi talíř. Aby mohl květinu naservírovat beránkovi a ten ji se vší parádou sežrat.
Takhle by to bylo správně.
Nejen v pohádce.
I v životě je lepší se od vyděračských praktik ze strany okolí rychle oprostit.
Ani v tom se, bohužel, se Saint- Exupèrym neshodneme.
Jak tedy s přidělením hvězd knížce?
Vidím to na plných pět hvězdiček!
Ocenění výjimečně neposílám Malému princi, ale jednomu českému Honzovi. Ten v 16-ti letech přečetl knihu v originále a snad jí porozuměl víc než já.

47 03.04.2022

Není větší klasiky v naši poezii, než Erbenovy Kytice.
Každý na ni v hodinách češtiny narazil. Všechny žáky otravovalo naučit se zpaměti Mateřídoušku. Já umím ještě kus Štědrého večera a vlastně ani nevím proč.
Nedávno jsem měla možnost poslouchat úryvky v audio podobě, protože Kytice je na seznamu povinné literatury pro 7. ročník ZŠ. Kvalita podání donuceným žákem byla opravdu žalostná.
Premyslela jsem o vhodnosti teto literatury pro žáčky základních škol. Vždyť každá balada špatně skončí, někdo umře nebo se utopí, nebo ho zavraždí. Ovšem dnešním dětem vybaveným Fortnitem, Hardcorem a dalšími akčními hrami obsah krutý vůbec nepřipadá. Jejich roztrpčení spíš plyne ze ztráty času, který musí věnovat archaickému jazyku básníka misto oblíbené střílečce.

K těmto veršům je třeba dozrat. To zařídí čas.
Mě do nostalgie vrhl i pobyt na druhem konci zeměkoule a vsudypritomna směs úplně jiných jazyku. Tento komentář píšu daleko od naší zemičky, která je tak malá, ze když se mě tady někdo zeptá odkud jsem, musím odpovědět, ze z Evropy, jinak se neorientuje. Kdybych si přibalila i tento útlý svazek, moc rada bych ho teď otevřela a nechala se unést melodií veršů.

Kytice je jedním z korunovačních klenotu naší literatury. Právem.
Je neohodnotitelná hvězdičkami.
Toto obdivuhodné dílo by u našince mělo vzbudit respekt a možná i závist, protože tak, jak uměl používat češtinu Karel Jaromír Erben už bohužel nikdo z nás neumí. Škoda.

41 03.03.2023

Dnes u nedělního oběda jsem si vzpomněla na tuto knihu. Za nás to byla povinna četba někdy na prvním stupni ZŠ.
A je to jediná kniha, kterou má sestra z donucení přečetla. (Pak pochopila, ze i povinna četba se dá podvadet)
Z knihy si odnesla celoživotní moudrost.
Tenkrat se jedli mamuti v ne úplně dokonalé kuchyňské úpravě a tudíž maso bylo dost tuhé a tvrdé. Nejcennější částí byl kostní morek, protože ten jediný byl měkký, dobře poživatelný a navíc ho bylo málo. Proto se nechával, jak píše pan Štorch, stařešinovi rodu, který byl nejváženější ze všech členů. Taky chtěli, aby tlupě dlouho vydržel.
Od te doby moje sestra vysává ze všech kostí náruživě morek. Asi chce taky dlouho vydržet.
Není pěkné, když povinna školní četba ovlivní pozitivně náš život?

41 19.06.2022

Tohle je šupec.
Aspoň pro mě - detektivního zelenáče.
Do napětí spadnete už v druhé větě. (Ta první je popis data, hodiny a místa děje).
Děj je líčen hodně úsporně. Není tam ani věta, ani slovo navíc. Krátké svižné kapitoly.
To je spisovatelský dar.
Zkoušela jsem audioknihu v podání Jakuba Saice. Povedené.




A teď se musím přiznat, ze jsem to vypla asi u 6. kapitoly.
Hrozně jsem se bála.
To je důvod, proč nečtu detektivky a psychothrillery, v televizi nemůžu sledovat horory a do kina chodím pouze na komedie.
Ono mě to strhne, to jo, ale pak ty následky.
Naposledy jsem se omylem v televizi zadívala na film o dívčích punčochách ze staré Anglie. Vyklubala se z toho detektivka a já jsem se následující tři dny bála jít v noci po tmě sama na záchod.
A kam se hrabe v násilnostech, množství krve a pachatelově vynalézavosti, detektivka z viktoriánské Anglie na současného Chrise Cartera!

36 29.05.2022

Můj názor na knihu je podobný komentáři Baji89.
Po titulu jsem sáhla záměrně, s přáním připomenout si zážitek, který provázel mou první návštěvu vily Tugendhat.
Když jsem přišla na prohlídku, vůbec jsem netušila, co čekat. Lístek byl neočekávaný dárek. Přiběhla jsem jako obvykle pozdě. Z ulice nezajímavou budovu jsem opakovaně míjela a hledala něco skvostného.
Jakmile za mnou zapadly vstupní dveře, průvodce nadšený historií, nám připravil silný emoční koktejl. Do smrti na to nezapomenu.

V tom prostoru prožijete čirou radost, nad černobílými fotkami dětí, které spokojeně sáňkují zahradou až k vile prarodičů. Bezstarostnost, kterou zachycují fotky z tehdejších Vánoc. Rodičovskou velkorysost, nad svatebním darem rozvedené dceři, což je zakázka na dům s neomezeným rozpočtem. Úžas, nad citem architekta Miese pro nejmenší maličkosti, jako jsou schované elektrické zásuvky v podlaze nebo šatna s trvalým průvanem, aby moli, kteří průvan nesnáší, nesežrali pani domu kožichy. Miesovu důslednost, při představě domácích, jak sundávají ze zdi obrazy, které si pověsili bez architektova vědomí, jakmile se nahlásí na návštěvu. Ve smlouvě na vilu je totiž uvedeno, že se nesmí v domě nic měnit bez jeho vědomí.
Pocítíte smutek, nad národním úpadkem, kdy velké skleněné tabule, které tvoří jednu ze stěn, už u nás není nikdo schopen vyrobit, i když před válkou jsme to uměli.
Prožijete lásku, o které si nebudete jisti, ze to není jen dobře promyšlený obchodní tah.
Neuvěřitelné propojení obytných prostor se zahradou. Zatajený dech, nad slunečními paprsky ozářeným onyxem.
Bezpráví, zoufalství a bezvýchodnost majitelů, kteří po 10 letech ve svém vysněném domě museli utéct před fašisty. Úlevu nad tím, že někdo prozíravě obestavěl onyxovou stěnu, aby ji Ruda armáda nerozbila. Tak, jak ve zdi vybourali díru, aby přímo do skleněného pokoje mohli vjíždět na koních. Opovržení, nad osudem těchto prostor za normalizace…
Prožijete toho opravdu moc.
Když jsem za tmy odcházela, připadal mi nasvícený dům jako zvláštní tvor, který útrpně přihlíží, čeho všeho jsou lidé při tvorbě dějin schopni.

Dnes jsem knihu dočetla.
Daleko, spoustu kilometrů od domova si připadám stejně jako Liesel.
Ráno mi přišla sms:… “neboj, Rusy tu zatím nemáme”.
Proč jsou lidé nepoučitelní??
Je mi smutno.

33 25.02.2022

Snad nejmenší knížka pro dospělé, kterou jsem kdy četla.
Nádherné grafické zpracování.
Jednoduchý příběh s kouzlem.
Více netřeba …

33 04.02.2022

Krásná a hluboká.
Mandolína kapitána Corelliho je kniha o lidskosti, v tom pozitivním i negativním co toto slovo obsáhne.
Děj se odehrává v Řecku kolem druhé světové války a po ní. Ve válce platí jediný zákon - pravidlo silnějšího, které spolu s válečnými následky představuje největší zatěžkávací zkoušku toho dobrého v člověku.
Autor nás přesvědčí, ze ať se jedna o mladou dívku, která sedíc v kadibudce, premita o svém věnu nebo o předního státníka, jenž svým rozhodnutím ovlivní světové dějiny, oba jsou to “jen” lidé. Každý z nás je nejprve člověk a potom všechno ostatní.
Osudy lidí jsou popisovány s odlehčeným humorným nadhledem, což zvyšuje čtivost, alespoň pro mě - zarytého odpůrce válečné literatury. I když jsou osudy hrdinu neradostné, příběh končí optimisticky.
Kniha obsahuje spoustu informací z historie, literatury, filozofie, lékařství, politiky. Zajímavá je i po stránce jazykové.
Jediné co jaksi autorovi nevěřím, je ten kozel.
Buď to si ho vymyslel nebo mají v Řecku zvláštní druh přežvýkavců.
Naše kozy by papir nesežraly, ani kdyby na něm byly zapsány bůhvíjaké zásadní myšlenky :)

32 12.09.2022

… a pak že v jednoduchosti není krása!
Tenhle příběh je tak prostý, průhledný, krásně vyvážený a harmonický.

Pokud se podíváte na obrázek na obalu, tak přesně to samé se skrývá uvnitř. Mladá dívka posedlá knihami, historická univerzitní knihovna, starý dobrý Londýn.

Obrázek natolik zaujal uživatelku AlcaLou, ze si ho dala do své profilovky, zde na DK, a tím mě přiměla k přečtení knihy. Děkuji.

Z příběhu vykukuje rovnoprávnost vzdělávání mezi muži a ženami, jak je důležité, jít si v životě za svým snem a taky to, ze maminky to s námi vždy myslí dobře, jen to někdy dávají trosku nešikovně najevo.
Čtení jsem si moc užila.
V jeho průběhu jsem premyslela o tom, jak to měly dívky složité, když žádný muž nesměl zahlédnout jejich punčochy, nedej bože, když je měly na nohách. Teď narážím na karambol Animant s vyhledávacím strojem.
Ale zase na druhou stranu společnost, v té době, ohrožovaly pády lodních kufrů ze vzducholodí. ( příhoda s rozbitým oknem v knihovně)
No nebylo to lepší?
Dnešní společnost, respektive její část, si proti pádům z oblohy kupuje tablety s vysokým obsahem jodu a myslí si, jak na situaci vyzrála :((
Ještě nezapomeňte pokrývku hlavy proti slunci a brýle s UV filtrem.

31 24.10.2022

Kdybych měla jedním slovem vyjádřit, jaká je tato kniha, bylo by to - uctivá.
Dej tvoří dopisy, většinou adresované nebo naopak psané hlavní hrdinkou Juliet. Ta žije v Anglii, v období těsně po druhé světové válce.
Písemná forma přímo vybízí ke zdvořilosti, která je Angličanům tak nějak vrozená.
Díky jazyku, formě vyjadřování i obsahu dopisů od jednotlivých pisatelů, si čtenář postupně utváří obraz hrdinů příběhu.
Nejsilnějším zážitkem pro všechny byla skončená okupace, a proto je ve většině dopisu zmiňované toto téma. Válka je popisována retrospektivně a přijatelným způsobem, a to i pro čtenáře mého typu, kteří se válečné literatuře vyhýbáme.
Ústřední linií jsou zážitky obyvatel Normanských ostrovů v teto komplikované době. Každý se snažil po svém bojovat proti Německu, hodně zesílila lidská soudržnost a vzájemná podpora. Všichni si víc než kdy jindy uvědomovali, ze nejvzácnější komoditou je holý život. I přes težké téma je kniha psaná lehce s občasnou laskavou a humornou nadsázkou.

(…Isola křepce přeskočila bednu s humry…)

Autorka poutavě popisuje přírodu tohoto zajímavého souostroví.
Mně se moc líbilo, jak lidé v teto težké době hledali a nacházeli útěchu v knihách a vzájemném sdílení svých čtenářských
zážitku.
Knihu rozpracovala první z autorek a když nebyla schopna to dokončit, úlohy se ujala její neteř a knihu dopsala. Myslím si, ze nejsilnějším motivem k tomu byla úcta k práci starší generace.
Po právu se stalo toto nevšední literární dílo knižním bestsellerem.

31 28.06.2022

Hluboká pohádka o skutečné podstatě Vánoc. Opět nás naši předkové hravě strčí do kapsy, protože už tenkrat věděli, ze tyto svátky nejsou o kýčovitých nákupních centrech, přecpaní se (nejen) bramborovým salátem a co největší hromadě balicího papíru.
Kdybych mohla hlasovat, tak zrovna tento úzký svazek bych zařadila mezi povinnou školní četbu.

29 10.12.2023

Na knihu se podíváte a podle obrázku hned víte o čem to je, kdo jsou hlavní hrdinové a vpodstatě i jak to skončí.
Ale to vůbec nevadí a rozhodně titul stojí za přečtení. Autorka píše hodně lehkým perem, čtivě a používá zábavná přirovnání.
Mimo hlavní linie příběhu se dostane i na vinu/nevinu na to, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka, na hledání životní osudové lásky…
Mně se líbilo, jak se mezi dvěma lidmi utvoří úplně jiný druh vztahu, když jediným dorozumívacím prostředkem jsou písemné vzkazy. Ona je otevřenější a On spíše rezervovaný. Oba jsou hodně upřímní, protože napsat, je mnohem lehčí, než to samé říct do očí.
Na závěr jsem si užila, vzhledem k více tématům příběhu, multidobrý konec. Není nepřirozený ani přeslazený.

Kuli dobrým koncům mám tento druh literatury tak ráda.

29 08.05.2022

Jestli existuje něco jako mlsný čtenář, tak jsem to já. Čtu různě - staré knihy, novinky, snad všechny žánry, ani autory si nevybírám.
Když mne naposledy “honila mlsná” v tom pravém slova smyslu, přinesla jsem si domu tvrdý kozí sýr s koriandrem. Delikátní záležitost. A když jsem včera hledala podobnou knižní delikatesu, tak jsem si z rodičovské knihovny vytáhla tento úzký svazek.
Přirovnávat Na západní frontě klid ke kozímu sýru je možná barbarství….
Rozhodně by bylo spis na místě zmínit třeba to, co jsem se biflovala k maturitě …autor tohoto světoznámého díla poukazuje na absurditu války…. Nebo něco podobného.
Včera jsem úzkou knížku otevřela poprvé, teď jsem ji dočetla. Buší mi srdce. Když jsem se v noci probudila, tak než jsem si uvědomila kde vlastně jsem, před očima mi běžela zákopová válka. Dlouho si budu v hlavě rovnat myšlenky, dlouho bude příběh dvacetiletého Pavla ve mně rezonovat. Děj je neuvěřitelně působivý.
Mojí kozí specialitě přišel na chuť některý z členů domácnosti, protože z ničeho nic zmizela z lednice.
Možná, že stejný osud potká i toto Remarqueho dílo a záhadně se ztratí z mého nočního stolku.
Tak, jak dopředu neodhadnu, komu co bude chutnat, tak si ani u této literární delikatesy nedovolím předpovědět na koho dokáže zapůsobit v celé své syrové kráse.

29 21.11.2021

Díky teto knize jsem opět začala věřit v několik věcí.
1. Ve fronty.
Myslela jsem si, ze fronty patří do minulého režimu, ale kdepak! Na tuto knihu jsem trpělivě stala ve frontě od května. Knihovna má na svých pobočkách 3 výtisky. Všechny jsou permanentně pujcene. V prosinci, více než půl roku čekání ve frontě čtenářů, mi došla trpělivost a knihu jsem si koupila.
O letectví se čtenář dozví spoustu zajímavých informací. Díky otázkám autora, které jsou kladeny čtivým způsobem a uprimnym, lidským a erudovanym odpovědím tazaného pilota.
Vůbec nevadí, že před otevřením knihy nevíte, jako já, ze Airbus není Boeing.
Mezi spoustou technických údajů, které zaujmou i čtenářky, se autor dotkne též osobních témat. Úspěšná profesní kariéra si většinou vybere daň na soukromém životě. Pokud nemáte luxus pravidelného spánku ve vlastní posteli a v noci musíte pracovat, podepíše se to dříve nebo později na zdraví.
Pod oboje se mohu směle podepsat.

Opět jsem začala věřit v našince!
Jakmile poctivě a odpovědně pracujeme, máme i my sanci uspět v mezinárodní konkurenci, jak dokládá profesní postup kapitána Hecla.

Kez by bylo mezi námi více takových, kteří když se chtějí mít dobře, snaží se toho dosáhnout tvrdou odpovědnou prací a jen nesedí, nenadavaji na všechno kolem sebe a nečekají, až jim nějaký spasitel hodí koblihu.

Už ale nevěřím v červenou knihovnu.
Opakovaně se v ní píše o vasnivem sexu za letu na WC. Je tam dost málo místa, všechno slyšet a když si představite tu frontu, co stojí přede dveřmi… aktéry by zabili pohledem, při odchodu po akci.
Tato místnost spis slouží, dle vlastních zkušeností kapitána, k zakládání požárů na palubě, k padum prstenu či zubních protez do WC. Lepší společnosti prý mají letištní zaměstnance, kteří se ponoří do odpadních nádob a ztracené věci vrací cestujícím.

Spoustu podobnych neuvěřitelných leteckých historek, obrázky porovnávající rozměry žirafy nebo rozhledny s Airbusem, fotky a výhledy z kokpitu obsahuje tato povedená knížka, které se jen těžko dočkáte v knihovně.

ČV 2023 - 1. Autor nosí brýle - tady je to úplně jasné

26 02.01.2023

Když roku 1719 napsal D.Defoe Robinsona, zrodila se jedna z celosvětové nejznámějších knih ( Bibli a Korán nepočítám). Robinsona Crusoe zná téměř každý a myslím, ze to patří k základnímu vzdělání.
Já jsem kdysi četla přesně tuto verzi. Moc se mi tenkrát nelíbila, ale jinou ve školní knihovně neměli.
Teď jsem poslouchala v audioverzi, bohužel pouze úryvky, v podání jednoho značně naštvaného šesťáka, který četl v rámci povinné četby. Kvalita audioverze odrážela čtenařovu nechuť. S nadšením vždy pouze knihu zavřel a šel dělat příjemnější věci, třeba shánět kočky vyvalující na TikToku oči nebo třepající tlustým břichem.
Ještě, ze ty češtinářky máme!

25 11.10.2021

Nebažím po elixíru Nesmrtelnosti - to zoufalství, kdyby všichni kolem mě umřeli, jen já pořad žila.
Elixír Mládí bych aplikovala velmi opatrně max. jednu kapku za účelem celkového liftingu, v obavě, ze by mě to nejen omladilo, ale i hodilo zpátky o par let a já se zase musela učit a dělat zkoušky.
Zato elixíru Spokojeného manželství bych si dala velkou štamprli a pro jistotu ještě nášup.
Jak praví tato kniha, žijete-li ve spokojeném vztahu, máte nízkou úroveň vnitřního stresu, nízký tlak a tep, výborné biochemické parametry, což vám zaručí šťastný, delší a chorobprostý život.
Rozumy o vztazích čerpám ze seberozvojové literatury.
Partnerský vztah je něco, jako pokojová rostlina. Pokud chci, aby vzkvétala, musím se o ni patřičně a trvale starat.
Zkoušela jsem to okřídleným
“láska prochází žaludkem”. Nastudovala jsem několik kuchařek a začala vařit a hlavně péct.
Výsledky se dostavily brzy. Už za měsíc mě milovalo asi o 5 kg živé váhy víc. Ovšem došlo mi, ze když budu pokračovat, tak budu záhy zase sama, protože ho skolí nějaká kardiovaskularní nemoc a mě obviní z pokusu o úkladnou vraždu.
Tak jsem radši zvolila tituly:
Láska, vztahy a přátelství
Jak na muže
Recept na dokonalou manželku
Příručka skutečné ženy: jak se poprat se životem
Nebýt mého muže byla bych šťastně vdaná
apod.
Sice jsem se pobavila, ale nikam mě to neposunulo.
Pak jsem objevila Ameriku.
Jak mi mohlo nedocvakvout, že tou nejlepší ingrediencí každého vztahu je skvělý sex?!
Knihy typu: Můj tajný deník, Vědomá prostitutka nebo Tantrický orgasmus pro ženy mě v tom utvrdily.
Sexuálnimu povznesení jsem se věnovala dost důkladně. Nakoupila jsem několik souprav krajkoveho prádla, protože s bílými kalhotkami bavlna-elastan původem z tržnice, to nemůže spravit ani Dřep bohyně Issis.
Upgradovat potřebovaly i plavky. Když jsem je vybírala, ne příliš ochotná prodavačka vytáhla jedny s leopardím ( možná je to zebra) vzorem, s leskem a prohlásila, že jsou hodně odvážné a neví, jestli se v nich budu cítit.
Odvážné plavky - to je přesně ono. Připadala jsem si konečně jako žena - vamp.
Doma jsem v nich napochodovala a snažila se zaujmout partnera ležícího na gauči a zírajícího do iPadu. Žádná reakce.
Tak jsem tu něčím bouchla, onde něco přemístila, smetla z gauče neexistující nepořádek. Opět nic.
Spása přišla ve formě nečekaného příbuzného.
“ Máš nové plavky, ze?”
Nic lepšího jsem si nemohla přát.
Téměř teatrálně jsem spustila jak je milý, všímavý a že všechno nové hned odhalí
Můj výstup ho asi překvapil, tak ještě dodal:
“ Hm, jsou pěkné”
“ Po babičce, co?”
-/-/-/-/-/-
Takže vím, že o partnerských vztazích stále nic nevím.

Titul jsem si objednala domu, hned po dočtení z knihovny půjčené eknihy.
Není úplně čtivá, odkládala jsem ji. Občas se myšlenky opakují, nepotřebovala bych jména autorů všech substudií. Dost mě bavily psychologické testy. Knihu s pozitivním přístupem k partnerským vztahům postavím
na čestné místo do své knihovny a budu z ní čerpat. Doufám, že nebudu sama. ( kdo z ní bude čerpat)

24 12.08.2022

Autorem nejproslulejšího komentáře k Dámě s kaméliemi je bezpochyby Vivian.
????
No, Vivian Wardová.
?????
Přeci ta od Edwarda Lewise.
???????
Tuto dvojici zná určitě každý…


Pamatujete si tu scénu, kdy se Vivian Wardová ( Julia Roberts) bojí, že nebude rozumět, když ji chce Edward Lewis ( Richard Gere) vzít na La Traviatu do divadla v San Francisku? A on ji ujišťuje, že bude stržena příběhem a děj určitě pochopí.
Při závěrečném obrovském potlesku stojí dojatá Pretty Woman v loži a po tvářích se jí koulí slzy dojetí… a její partner se při pohledu na ni potutelně usmívá.
Měl pravdu.
Tento hluboký příběh nestačí pouze přečíst nebo vidět, je potřeba nechat se strhnout dějem a prožít jej spolu s hlavní hrdinkou.

24 29.11.2021

V rozporu s dramaticky vyhlížejícím obalem se jedna o milou detektivku, která zavede čtenáře do Bretaně. Příběh logicky plyne v příjemném tempu, zavražděných je tam taky tak akorát. V průběhu čtení je dost času vnímat tuto zajímavou část Francie pomocí zdařilých popisu krajiny i svérázných názorů domorodců.
Chvílemi jsem opravdu cítila i mořský vánek promíchaný s vůní komisařovy kávy.

23 14.07.2023

Milé počteníčko, líčené formou deníku devatenáctileté slečny, která je vystihnuta dost autenticky. Autor používá bohatý jazyk a laskavý osvěžující humor k popisu životních strastí šlechtické rodiny.
Usmevnych situaci je v knize povícero. Já jsem se nejvíc smála u hladové hraběcí zabijačky.
Forma je skvělá, obsah mi připomíná široký vodní tok, který si teče od začátku do konce v podstatě pořad stejnou rychlostí, bez nějaké gradace nebo překvapení.
Na konci je autorův životopis, který začíná místem a datem narození, pak je uvedeno kým a kde byl pokřtěn a poté následuje výpis všech vzdělávacích institucí s uvedením jmen třídních učitelů nebo ředitelů zmíněných organizaci. Neobvykle, originální.

23 14.04.2023

Tohle je růžová detektivka.:D
Celou dobu jsem premyslela, co to má společného s Agátou Christie, jak slibuje podtitul a ne a ne na to přijít.
Královna detektivek je ve svých knihách skoupější na slovo, nezaobírá se příliš pocity hrdinu ani popisem prostředí a příběh je napínavější.
Až úplný závěr je asi stejný jako u A. Christie, kdy se vytáhne na povrch všechno možné z celé historie a pachatel se usvědčí docela kuriózním způsobem. Zde za pomocí kocoura Pluta.
Knížka se mi líbila.
Pokud by existovala nějaká škála detektivek, tak tuto bych umístila na stupeň 1. - plynulý přechod do společenského románu s detektivní zápletkou.
Stupeň 2. bych rezervovala pro knihy Agáty.
Tady nám trosku stoupá napětí a neřeší se nic jiného než krimi zápletka
Stupeň 3. - to jsou knihy Ch. Cartera, J. Deavera, A. Olsona, kdy si u příběhu čtenář ( já teda určitě) okusuje nehty, na čele mi perlí pot a silně buší srdce, jak se bojím o knižního hrdinu.

Tuto knihu jsem četla bez problémů i večer a neměla jsem divoké sny.
Hlavního hrdinu si představuji podobně jako autory na fotce na zadním přebalu knihy.
Příběh se netočí kolem stylového domečku na obrázku, jak by se dalo čekat, spíš kolem moderních staveb, které vykukují v pozadí na pobřeží.
Z textu je cítit velmi pěkný vztah autorů k oblasti Švédska, kam svůj příběh zasadili.
Takže za mě soft detektivka - proč ne?

22 29.07.2022

Takhle nějak si představuji poezii v proze. Dostatečně hluboké, krásně plastické za použití jen nezbytného množství slov.
Příběh je zarámován do prostředí vesnického statku a jeho starobylého podzimního chodu.
Sally vykreslil autor neuvěřitelně důvěryhodně se všemi drobnými odchylkami její povahy. I čtenář, který nerad psychicky nestandardní knižní hrdiny, si ji musí oblíbit.
V gradujicim závěru příběhu nechybí trocha napětí. Vše končí příjemně vyrovnaně.

22 07.07.2022