Clair16 komentáře u knih

(SPOILER) Měla jsem obavy – jak z nakladatelství Jota, tak z anotace, díky níž se mi vybavovala poměrně chválená Nestvůra z Essexu, kterou jsem si nedokázala oblíbit. Přesto jsem se zhruba do poloviny knihy následně obviňovala z předpojatosti, protože příběh se zdál být snadno vstřebatelný. Když si člověk odmyslí možná až přílišnou lyričnost, dokáže sledovat osud malé holčičky, která se v důsledku neutěšeného rodinného prostředí sžívá radši s přírodou než s lidmi. I první náznaky romance se dají přijmout, i když se s detektivním pátráním snoubí trochu neobratně.
Jenže v čase se objevují trhliny; informace, které byly svěřeny jen vyšetřovatelům, jsou doslova přes noc obecně známé, černoši začínají mluvit dialektem, jenž předtím nepoužívali, hlavní hrdinka, která se v pubertě učila číst, dosahuje jen o pár let později samostudiem znalostí vědců napříč obory a zároveň, jakkoli po celou dobu žije na samotě, rozumí vztahům mezi lidmi i očekáváním vnějšího světa tak, jako by ho důkladně znala… Soudní přelíčení působí podivně zkratkovitě a samotný závěr osciluje mezi kýčovitostí a smířením.
Když se sama sebe ptám, jestli bych chtěla umět psát jako autorka nebo zda mi příběh připadá uvěřitelný nebo hodný následování, musím pokaždé odpovědět záporně. Co mě v knížce oslovilo, je přirozeně prostupující obdiv k zákonitostem přírody. A i když tomu výše popsané zrovna nenasvědčuje, vlastně bych si přála, aby bylo možné, že i odstrčený jedinec s mizivými vyhlídkami dokáže uspět před ostatními i sám před sebou, byť v obou případech s nějakou tou ztrátou kytičky. Pocitově přesto hodnotím kolem 60 procent.

27 18.02.2022

„Kolik nám toho zůstane navždy skryto, nebereme-li dostatečně v potaz, co je zjevné.“
Poměrně často vídám v komentářích na DK výtku, že závěr nějaké knížky není jasný, dotažený, chybí mu jednoznačné vysvětlení... Kniha Medvědí tanec se řadí právě k těm, které na nic podobného neaspirují.
Nabízí ale možná něco víc – pohled na období první republiky, který přesně vystihuje atmosféru, a zároveň už v obsahu i formě čerpá z výhod stoletého odstupu. Jeden můj profesor kdysi podobnou techniku používal u svých přednášek: za pomoci detailních znalostí a empatie dokázal utvořit vlastní příběh a předávat ho v nových souvislostech.
A právě tak z mého pohledu píše i Irena Dousková. Její práce je nepochybně podložená důkladnou rešerší, ale ve způsobu vyprávění zůstává hodně z ní samé.
Medvědí tanec je román o talentu, lidských slabostech, traumatech, která potlačujeme, a vzpomínkách, které se objevují, když už s nimi nepočítáme. Známé i neznámé postavy Ireny Douskové se umí radovat ze života i nečekaně pobavit – jen smutek má před nimi obvykle aspoň o krok náskok.

16 10.02.2022

Nechci příliš zobecňovat, ale připadá mi, že jsme v české kotlině trošku přecitlivělí, pokud cizinci neprokazují aspoň základní znalost naší historie a současnosti… Jestli mi tahle knížka něco ukázala už od první stránky, pak to, jak málo toho vím o Nigérii. A moc si cením toho pohledu zevnitř, který je autenticky samozřejmý a zároveň prostý nadbytečného vysvětlování.
Pokud tedy netušíme, co obnáší příprava drceného jamu ani že je možné rýži vařit v listech maranty, pokud běžně nepřemítáme o tom, jak se křesťanství v každodenním životě snáší s polygamií nebo jak vypadají domy v Lagosu, musíme si taková fakta dohledat. A stejně tak i pozadí dějinných událostí…
Dalo by se očekávat, že vzhledem k převratům, jejichž dozvuky nejsou zřejmé ani místním obyvatelům, nebo k tradicím, které se střetávají s realitou dneška, bude román jakousi ságou, výpovědí své doby. Jenže autorka vystavěla příběh jinak, zaměřila se na osud muže a ženy, bolest z nedorozumění i ztrát ve vztahu k sobě navzájem a především k dětem. Ukazuje oběti a hrůzy, které sice mohou mít základ v setrvávání na starých pravidlech, ale ještě se prohlubují civilizačními chorobami, somatickými i psychickými.
Kniha Ayobami Adebayo má pro mě opravdový náboj, jakkoli mě v jejím závěru přes silné vyznění pár detailů vyrušilo. Ráda ji doporučuji a děkuji čtenářce s přezdívkou Ozinka, jejíž komentář mě inspiroval k přečtení.

24 02.02.2022

„Není třeba se ukazovat, aby vás někdo viděl, sledoval, poznal, zaznamenal, uložil. Kamerové záznamy, sledovatelnost komunikace, přesunů, plateb, tohle množství digitálních stop, které člověk všude zanechává, změnilo náš vztah k zobrazování, k soukromí. Jako by všichni ti lidé říkali K čemu je dobré se skrývat, když jsme tak viditelní?, a možná mají pravdu?“
Delphine de Vigan v téhle knize otevírá otázky, kterým bychom se neměli vyhýbat. Těžko jednoznačně určit, kam příběh žánrově spadá. Zpočátku působí jako ukázka motivů dvou protichůdných vypravěček, vzhledem k povaze zaměření se pak stává detektivkou a sociologickou sondou současně, v závěru se překlápí až do dystopie. Ale autorčina sdělení jsou přehledná a přesná. Některé pasáže děj trochu rozostřují, jiné by si zasloužily delší rozbor… Aspoň takový je můj dojem, ale každopádně je autorka bystrou pozorovatelkou, která umí jízlivě popíchnout i seriózně varovat před pověstnou sněhovou koulí, která se nečekaně rychle může stát lavinou.

21 27.01.2022

Tohle by se knížce nemělo stát. Nemám bezprostředně po dočtení odvahu obstarat si originál, ale ať už Suzanne Kelman román napsala jakkoli, česká verze ho poškodila. Nejde jen o množství překlepů a nepřesností; jsou to opravdové syntaktické průšvihy, které berou větám nejen půvab, ale často i smysl.
Autorčin jazyk se zdá být poetický trochu patetickým způsobem, postavy se možná až příliš drží svých šablon a množství romantických prvků je větší než malé… Přesto jsem po dlouhou dobu čekala, že závažné téma děj i vyznění nějakým zázrakem „nahodí“ do správných kolejí.
Asi víte, kam tím mířím. Může se třeba zdát, že zpracování filmu Všichni moji blízcí příliš zkratkovitě zjednodušuje, ale stejně se asi divák neubrání lítosti nad copatou holčičkou, pro kterou se nenajde místo ve vlaku směřujícím za svobodou. A když pak na závěr dostane příležitost vidět autenticky překvapeného Nicholase Wintona, obklopeného někdejšími dětmi, které zachránil, leccos tvůrcům odpustí.
I Výhled přes střechy má nosná témata, motivy, které o mnohém vypovídají. Hrdiny jednoduše potřebujeme, stejně jako příběhy vyprávějící, že každý má možnost vystoupit z šedé zóny nevšímavých a zachránit aspoň pověstný jeden život. Jen redakční práce byla tak trestuhodně zanedbaná, že by zkazila i sebelepší záměr. Tři hvězdičky tak dávám autorce spíš na omluvu.

16 18.01.2022

Autobiografie Michaela Třeštíka podle jeho slov vznikla z větší části v průběhu léta roku 1995. Je patrné, že předrevoluční atmosféru měl v té době ještě pod kůží, vykreslil ji opravdu přesvědčivě. Přes ponuré okolnosti je vyprávění svižné a skromně podané, navíc plné postřehů. Podrobněji zpracovaná témata v něm střídají stručné odstavce, vzpomínkové pasáže občas doplňují editace a děj z minulosti dotváří ten současný.
Pro mě je nejvíc inspirující autorova houževnatost, kreativita, spektrum zájmů a oblastí, které vždycky byl a dodnes je ochotný zkoumat. Má k tomu jistě předpoklady, protože navzdory uměleckému založení umí pracovat systematicky a se smyslem pro detail. Hlavní je ale jeho chuť nahlédnout pod povrch i za roh – a ještě se u toho, pokud to jen trochu jde, i bavit.
Michael Třeštík se nebojí přiznat vlastní nejistotu, pochyby, snad i omyly. Nesnaží se sám sebe lektorovat, zkrátka jen vypráví o tom, co zažil a jak se při tom cítil. I když ten obraz nemusí být úplný, ve mně zanechal spoustu dojmů – a radost z toho, že se věčným klukům může dařit plnit si sny.

20 08.01.2022

Příběh tří kamarádů z dětství, jimž se kodaňské sídliště vrylo navždycky pod kůži, je přímočarý. Krátké věty dohromady netvoří obsáhlý celek, ale přesto říkají dost – o vyrůstání v drsných podmínkách, drogách populárních u dětí ulice i policistů, všudypřítomné bídě a násilí.
Typická „noir“ žánrovka má i neotřelé nápady. Hořce zábavná je třeba zmínka o chystaném seriálu o speciálně vycvičeném psovi, který ovládne noviny namísto podstatných informací o proběhlé vraždě. Anebo kritika pokrytectví konzumních ideálů: „Danny pracuje ve vězeňské truhlárně. Vyrábějí vysoké dřevěné židle pro děti. Neuvěřitelně drahé, ale když lidi vidí cedulku Vyrobeno v Dánsku, nevadí jim si trochu připlatit. Nevědí, že vězni berou jen deset korun na hodinu ani co by Flemming, který tak zručně přidělává dřevěné tyčky na sedátka, udělal jejich dětem, kdyby dostal příležitost.“
Sama knížky tohoto druhu neumím chápat jako psychologickou sondu, na to jsou pro mě příliš neskutečné… Vzpomínáte, že Mikaelu Blomkvistovi otevírala všechna vrátka pouhá novinářská průkazka, a podobně stačilo Tomu Cruisovi v Eyes Wide Shut zamávat lékařským potvrzením, a už se nacházel v nejtajnějších komnatách podsvětí? I zdejší předčasně propuštěný recidivista Danny jen pohrozí násilím, a gangsteři se mu automaticky svěřují se svými životními příběhy i poklesky. Výhodou vyprávění je ohraničený počet osob, který sice napomáhá rychlé cestě k rozuzlení, ale zároveň si alespoň odpouští ještě nepravděpodobnější vnější vlivy.
Jazyk knížky s jejím obsahem dobře koresponduje, je strohý, ale ne přehnaně drsný. A ačkoli tu skoro chybí popisy, odvíjí se děj tak, jako by už byl zfilmovaný. Kdo má rád Larssonovu trilogii a zároveň dává přednost kratším útvarům, mohl by být spokojený; já se přes 3,5 hvězdičky přehoupnout neumím.

14 29.12.2021

Střípky místní historie posledních padesáti let… Kdyby je sbíral někdo jiný, snadno by mohla zbýt jen hrst beztvarých úlomků, ale Irena Dousková z nich s lehkostí poskládala pestrý kaleidoskop.
V jednotlivých povídkách promlouvají postavy (dítě, mladá dívka, učitel ve výslužbě a další) vlastně jen ze svého mikrosvěta. Děj se často vejde do jediného okamžiku – části dne, noci, výletu. I emoce převládá pokaždé jen jedna, i když jejich rozpětí je široké. Zahrnuje nejistotu, horečnou činnost, která zastírá strach, soucit, vztek, sarkasmus schovaný za submisivitou… Pointa přichází často nečekaně, někdy koncentrovaná v jedné větě.
Literární svět Ireny Douskové je jedinečný, humorný i teskný, založený na informacích i pozorovacím talentu. Pro mě je autorka především člověk, který má v sobě přes občasnou (ale ne samoúčelnou) jízlivost zakódovaný smysl pro dobro. Nepotřebuje vysvětlovat jeho význam, prostě ho vkládá do slov.

17 13.12.2021

Podle anotace by se dala očekávat prozaická verze Příštího roku ve stejnou dobu, realizovaná v odlišné frekvenci. Jenže už úvodní stránky vyvedou čtenáře z omylu. Nejen oblaka přicházející sněhové bouře, před níž se schovává letitý milenecký pár, navodí tíživou atmosféru. Troufám si říct, že pokud někdo (stejně jako já) odložil Haddonův Pád výletního mola už během úvodní stejnojmenné povídky a raději se k němu nevrátil, bude uvažovat o tomtéž i v tomhle příběhu. Sugestivní popisy hrozících mraků, větru a temné vody totiž vzápětí vystřídají ještě mnohem těžší témata smrti, nemoci a odloučení. A speciální místo tu zaujímá stárnutí. Nejen Coney Island má totiž své lepší sezóny za sebou; i všichni zástupci manželského čtyřúhelníku byli zralí a dospělí už ve 20, a po čtyřicítce se cítí jako opravdoví starci.
„Umírá se každý den. Svět je plný malých dutin. Jeho matka sklouzla od života, dechu a smíchu do nehybné nažloutlé slupky a splynula se zarostlým úbočím, hezky za větrem pod křivolakými kameny. A nebyla tam sama, měla kolem sebe spoustu známých, starých sousedů, kteří prožili život, než Michael přišel na svět, a taky nepojmenovanou mladší sestřičku, jež byla na světě pouhých pár minut a on si ji pamatuje jen jako snově modrou siluetu pod šedivou, řídkou látkou prostěradla a v duchu ji pořád ještě vídá. To úbočí se vzdouvalo ostatky jeho matky i ostatních, ale pořád tu bloudil nenasytný stín, pátral a vyhlížel, aby mohl oddělit slabší kusy od stáda.“
Není snadné vybrat konkrétní úryvek, protože barvitý styl a bohatý jazyk ke knize neodmyslitelně patří. Všechny události, ať už současné nebo minulé, jsou v ní popsány tak, jako by je autor skutečně prožil. Jeho naléhavost je autentická a občasný lehký slovní patos účinně dokresluje atmosféru. Ta byla pro mě silná a sdílená u bezvýchodných situací, zatímco v milostné rovině působila spíš nadneseně, literárně a z hlediska kompozice ne úplně promyšleně.
Zdejších 70 procent si knížka zaslouží. Ale ubránit se sklíčenosti jde při jejím (do)čtení těžko.

13 10.12.2021

Z nějakého důvodu jsou mi v knížkách (víc než v životě) sympatičtí nenápadní outsideři, kteří o svých zvláštnostech často ani nevědí. I Micah z Rusovlásky u cesty tak zprvu působí, vzhledem ke svým ustáleným zvyklostem doma a za volantem. Postupně se ukazuje, že jeho odlišnost spočívá jen v úplných maličkostech, ale přesto nebo právě proto je snadné mu fandit dál.
Dalo by se namítat, že námětem knížky je vlastně každodennost a v autorčině myšlenkách se schovává něco zvláštního. Ale právě to ji možná odlišuje. Každopádně je pro mě tenhle příběh svižně napsaný, nápaditý, povzbuzující a přitom prostý jakékoli formy kýče. Přečetla jsem ho rychle, ale v myšlenkách ještě zůstávám na baltimorské ulici a vyhlížím spolu s hlavním hrdinou, kdo k jeho suterénnímu bytu zavítá tentokrát...
Pod 4 hvězdičkami si v tomhle případě představuji o něco víc než 80 procent.

18 04.12.2021

Na téhle knížce je pro mě přes její zdánlivou obyčejnost dost zvláštních aspektů. Předně, stačil by krůček a stala by se romantickou literaturou v kterékoli životní etapě hlavní hrdinky. Anebo by mohla být generační výpovědí, a stejně snadno i pohledem na život ženy, která se obětuje rodině a ve zralejším věku hledá ideály Zvládla by zkrátka naplnit libovolné klišé – jenomže nic z toho se nestane.
Úvodní členění, které až povídkovou formou připomíná životní úseky nyní 60leté Willy, se strukturou na první pohled podobá volným filmovým sériím. Pak vzpomínkovou část vystřídá současnost soustředěná v nezměněně klidném tempu do několika týdnů. Teprve v nich máme možnost Willu postupně poznat – a zjistit, že i někdo, kdo si slova nechává pro sebe, má myšlenky, pocity a (nejméně očekávanou) schopnost číst hru.
Vyprávění je nanejvýš civilní, autorka ani její hrdinka se nijak nepředvádějí, ale i tak mají co říct. A kdyby čtenáře neoslovilo nic jiného, věřím, že je potěší aspoň nenápadně popsaná naděje, že i když nic neplánujeme ani neočekáváme, můžeme získat to, o čem jsme ani nevěděli, že nám chybí – v tomhle případě domov.

16 30.11.2021

„Rychlé reakce a těžké kuchyňské náčiní mohou zvrátit i ty nejzoufalejší situace.“ Sarkasmus, s nímž pečovatelka Maud přistupuje k úkolu postarat se o nevrlého starého pána a jeho chátrající sídlo naplněné harampádím, mě moc bavil. Časem ale její nadhled ustoupil stejně jako snaha o úklid, kterou nahradilo pátrání.
Vetešník je příběh z „říše pohádek pro dospělé“. Odehrává se ve strašidelném domě s nepředvídatelným majitelem, množstvím podivných, ošklivých i okouzlujících artefaktů, ošuntělých koček a imaginárních kostlivců ve skříni, kteří každou chvíli hrozí přeměnou ve skutečné. Podobné si s sebou nese i Maud, a i když neprozrazuje podrobnosti, dá se tušit, že její vnímání a cítění jsou ovlivněny právě jimi. Mlčenlivé duchy domu vysílající své signály doplňují překvapivě zábavné postavy mučedníků, pomáhajících alespoň glosami, když už konkrétněji zasáhnout nemohou…
Vyprávění je zasazené do současnosti, ale pomyslné odvíjení Ariadniny nitky má klasická pravidla, spoléhá na výpovědi svědků a intuici samozvaných detektivů, a to i v případech, kdy by nejistotu vyřešilo pár internetových kliknutí. Ale právě atmosféra spolu s živým jazykem a pečlivě dávkovaným napětím je tady základem úspěchu. Škoda, že na samý závěr přichází určité ošizení, ale i to vlastně odpovídá povaze žánru, který neopomíjí romantické prvky. Jakmile se z prince stane vlk, všechno ostatní zkrátka tak jako tak ztrácí smysl :-). V součtu příjemné čtení, u kterého spolehlivě zapomenete na vlastní trable – a možná místy i na okolní svět.

17 16.11.2021

Mám ráda staré lidi. Totiž, sama už dávno nejsem teenager, ale měla jsem je ráda vždycky – a odhaduji, že Veronika Doskočilová je na tom stejně.
Na úvodních stránkách její prvotiny jsem si vzpomněla na dialogy hlavních protagonistů Sorrentinova filmu Mládí, kteří sice vedou věčné disputace, ale váže je k sobě silné pouto. I zdejší přátelé, Paul a George, kteří se sejdou ve wyomingském „pětihvězdičkovém“ domově pro seniory, jsou zdánlivě rozdílní, stejně jako jejich životní peripetie.
Odhalování minulosti a její prolínání se současným životem bývá vděčným tématem pro literární zpracování. Má zároveň své nástrahy; nejen o životě v pečovatelských domech, ale ani o stáří a smrti obecně se často radši nemluví…
Vyprávění s vhledem do předválečné československé historie je ale tak poutavé, že si čtenáře rychle získá. Autorka své hrdiny neadoruje ani nelituje, nestaví pro ně vzdušné zámky, „jen“ ukazuje, čím si prošli, a s jakými pocity teď prožívají den za dnem.
Některé věty mi zněly trochu zvláštně, jako by skutečně vznikly na bázi angličtiny. A v nadšení mě brzdila středová pasáž, v níž George zprostředkovaně (a pro mě na úkor formy i uvěřitelnosti obsahu) získává informace o Paulově minulosti. Ale sdělení, které knížka přináší, je rozhodně potřebné.

15 04.11.2021

„Nikdy si nedávám novoroční předsevzetí. Nejsem totiž moc dobrý v jejich plnění. Je lepší si nedat žádná předsevzetí a pak se příjemně překvapit. Což mi ovšem taky moc nejde.“
Jeden kolega se mi kdysi svěřil, že trpí podprahovou nedůvěrou k bytostně, až programově dobrým (veřejně známým) lidem. Jeho obavy nesdílím, ale občas se přece přistihnu, že nemám úplně příjemný pocit očekávání, když v anotaci nebo recenzi zaznamenám, že je dílo „pohlazením po duši“ nebo „vykouzlí úsměv na tváři.“
V případě Marka Ebena a jeho sloupků ale tíseň ani předpojatost nejsou na místě. Jeho krátké, chronologicky řazené texty jsou mírné a laskavé. Autor vzpomíná a komentuje s rozhledem, optimismem a mírnou ironií, kterou obrací převážně vůči sobě. Zbytečně; má jazykový cit, smysl pro věrohodnost a dokáže být zábavný i při vyprávění o zdánlivě obyčejných věcech.

31 30.10.2021

Kdysi jsem psala práci o zobrazení berlínské zdi v německé literatuře 60. let – a překvapilo mě, jak málo spisovatelů se mu bezprostředně po jejím postavení aspoň okrajově věnovalo. Proto si cením toho, že jedna ze zdejších povídek je zasazená přímo do současného období protipandemických opatření a rouška v ní hraje klíčovou úlohu...
Souhlasím s většinovým názorem níž, i mě nejvíc oslovily první dva příběhy. Úvodní rychlým tempem, neotřelými myšlenkami a logickou gradací, druhý psychologickým podtextem přítomným pod oběma liniemi klasicky vyprávěné detektivní novely. Zbylých pět povídek pak dokládá, že potížemi s amygdalou trpí intelektuálové i řidiči, a dokonce ani sami spisovatelé nejsou v tomhle ohledu žádnou výjimkou :-).
Z mého pohledu jsou všechny texty svižné, sebevědomě pojaté a stylově čisté. Až se to zdráhám říct, ale jako celek působí vlastně navzdory žánru optimisticky.

20 29.10.2021

„Vždycky jsem byla lhářka, a teď jsem si z toho udělala řemeslo,“ říká vypravěčka jedné z povídek, jejíž pracovní náplní je psaní doplněné ilustracemi. O pár stránek dál pak doplňuje: „Obraz ovlivňuje naši zkušenost jako velká vlna, text jako tenoučká stružka. Velcí romanopisci o tom věděli své, proto všechny ty berličky a jemné náznaky týkající se obrazu, všechna ta 'pronesla a její oči se zaleskly hněvem', 'odpověděl lhostejně a uvelebil se na pohovce potažené tmavě modrým plyšem', která se připojují k dialogům. Jazyk, slova mají svou moc jen tehdy, když jsou za nimi skryty obrazy.“

Je to teprve mé druhé setkání s Olgou Tokarczukovou, ale lež je to poslední, z čeho bych ji podezírala. Přestože improvizuje a možná si se čtenářem místy trochu hraje, vkládá zároveň do každé věty vlastní přesvědčení. To se převážně zakládá na nedůvěře k současnému směřování světa, většinové společnosti, technologiím – a obrací se s nadějí k přírodě a (mnohdy svérázným) jednotlivcům i menším komunitám, které žijí v souladu s jejími odvěkými pravidly.

Taková představa se může jevit jako idealistická, protože zlo přece jen stěží vnímáme jako vynález moderní doby. Kniha je ale každopádně vrstevnatá a výborně napsaná. Obsahově někdy připomene Bradburyho, Klímu, Dahla, Schlinka – a především předchozí díla samotné autorky :-). Ale jazyk je ve všech případech velmi obratný, sdělení (přes otevřené konce) zřejmá a obrazy dost sugestivní na to, aby si je čtenář vybavil i po delším čase a v nepředpokládaných souvislostech.

20 23.10.2021

Malíř pomíjivého světa je pro mě imaginárním starším bratrem Vybledlé krajiny s kopci. Sebevědomějším, průbojnějším, vysvětlujícím vlastní postoje mnohem podrobněji. Právě ta otevřenost ale s sebou přináší i větší čitelnost vypravěče, a tak příběh tentokrát nepracuje s tolika proměnnými.

Přesto je i tato kniha v mnoha ohledech originální. Jen lehce nastíněnou válečnou historii Japonska detailněji doplňuje popis zhruba 4 let následujících po kapitulaci. Nálada ve společnosti je proměnlivá – pohybuje se od nostalgie, zklamání až k naději na novou budoucnost. Tradiční vztahy kontrastují s nesmiřitelnějším pojmenováním chyb a i rodinné vazby jsou potrhané vzpomínkami, o kterých se raději nemluví. Kazuo Ishiguro pojímá krátký historický úsek přes nenápadnou formu důkladně a s poukázáním na to, že jediný výklad minulosti je ošidný a míra ochoty k přiznání viny (naneštěstí) individuální.

17 05.10.2021

„Nemohu říct, že jsem hezký, ale rozhodně nejsem ani ošklivý. I když při takovém hodnocení se musím mít na pozoru. Někde jsem četl, že přes dvacet procent žen se domnívá, že patří mezi tři procenta nejkrásnějších žen v zemi, a to samozřejmě matematicky nesedí.“
Mírný humor rodinného typu je vlastní oběma vypravěčům příběhu, ačkoli mu nedominuje. Otcovy popisy seznámení s dívkou s pomeranči jsou milé a sofistikované, ale přece jen pro nejednoho čtenáře asi příliš podrobné. Syn umí být naproti tomu i lehce sarkastický a pubertálně přidrzlý. Ovšem díky nim oběma je téma loučení, nemoci a umírání přes svou tíhu zároveň katarzí.
Knížka asi nepředstavuje literární průlom a instinktivně bych jí udělila tři hvězdičky – za laskavost, promyšlené uspořádání a hlavně nenásilně popsanou hodnotu smíření.

18 27.09.2021

Dodnes si pamatuji některé úvahy z Představy o nekomplikovaném životě s mužem, čtené před dlouhými roky. Ale snad kromě Žen bez mužů mě u většiny pozdějších hrdinek pocházejících z pera Helle Helle nepříjemně překvapovalo jejich podivné sebevědomí, nejasné hledání, excentrické chování…
Knížce Ony prospívá reminiscence; děj je zasazen do 80. let minulého století a hlavní protagonistka je v něm ještě příliš mladá na to, aby takové nálady kopírovala – a přesto už jsou jejich náznaky patrné. Příběh kromě prožívání smutku ukazuje specifika skandinávské výchovy a humoru, vztahovou otevřenost i nostalgii propojenou s touhou po intenzivním životě i v jednoduchých podmínkách.
Vnímám ho jako osobní výpověď a jako takové jí rozumím. Přesto mě místy rušila forma vyprávění, která si i při popisu minulých událostí vystačila s přítomným časem. Ale i když jsem vypravěčce a její mamince přála všechno dobré, provázel mě při čtení nejasný pocit, že deníkové zápisky mají v některých případech největší výpovědní sílu pro své autory.

10 25.09.2021

(SPOILER) Na poli japonské literatury si připadám, řekněme, jako informovaný laik. I když šlo o mé první setkání s autorem, přistupovala jsem k němu s veskrze pozitivním očekáváním a téměř nulovou ostražitostí. Napomáhá tomu i ladění příběhu, který je hlavní hrdinkou vyprávěný tak klidným, vyrovnaným tónem…
První náraz mohou pro evropského čtenáře představovat dialogy, které jsou místy očekávatelně zdvořilé, jindy až skoro nemístně sarkastické. Na ně vzápětí navazují komplikované rodinné vztahy: zatímco malé děti se bouří, v dospělosti se k rodičům chovají více méně zdvořile, ale zachovávají si odstup. Rodiče, kteří dřív jednali z pozice síly, naopak v čase reagují nečekaně smířlivě. Zdá se, že i postavy vykazující velmi mírnou povahu dokáží bez výčitek přihlížet násilí, ať už z respektu k tradici, nebo k autoritě. A v samém závěru, kdy už čekáte jen nesmělý povzdech nad pomíjivostí životních priorit, se najednou ocitáte na pohyblivé ploše, kde si nemůžete být jistí ani identitou doposud tak srozumitelné vypravěčky.
Na vině mohou být „vybledlé“ vzpomínky, různé časové roviny i změny postojů, ale přesto zůstává řada informací skrytá – a zdá se, že při případném opětovném čtení objevíte další rozměry a významy, ale ve výsledku vždy zůstane víc možných řešení.
Jak by řekl můj někdejší profesor, je zřejmé, že jde o literaturu – a navíc neotřelý, osobní pohled na historii, která navzdory proklamacím aktérů ovlivňuje současnost. Při zpětném pohledu je až zvláštní, kolik zákoutí na tak malém prostoru ještě zbývá k prozkoumání. Hodnotím 85 procenty.

20 18.09.2021