Chajda69 komentáře u knih

Skvělé, skvělé a ještě jednou skvělé. Dlouho jsem okolo Tučkové kroužil, ve čtečce už mám dobře dva roky Vyhnání Gerty Schnirch, ale tahle témata mi nikdy nebyla úplně blízká. Zkusil jsem proto Žítkovské bohyně a ty mě chytly od první... dobře, od páté stránky.

Způsob, jakým je kniha napsaná, mě pohltil. Je mi jasné, že ne každému může vyhovovat sled úředních hlášení a zpráv z archivů, ale vzdáleně mi to připomnělo mou oblíbenou Válku s mloky, a já mám tohle nabourávání zažitých konceptů románů rád. Uznávám, že jsem se chvíli ztrácel v jednotlivých bohyních, přiznávám se, že těmto "ezo" věcem mám problém jako přísně racionální člověk přikládat jakoukoli váhu, ale nic z toho neovlivnilo to, jak mě kniha bavila a jak moc práce muselo dát její napsání. To, že jsem po celou dobu nedokázal odhadnout, co bude dál, můj zážitek z knihy posunulo ještě o kus výš. Jméno "Dora Idesová" mi navíc - a to bude zřejmě jen subjektivní dojem - zní neuvěřitelně... jak ten pocit popsat... asi něco jako kombinace čarovného, pompézního, tajuplného a kakofonického (skoro jako Rodion Romanyč Raskolnikov), že vždy, když se jméno na stránkách knihy objevilo takto celé, tajil jsem dech.

Po přečtení této výborné knihy je mi tedy jasné, že Bílou vodu budu muset do seznamu knih k přečtení posunout o něco dopředu, a že možná dám někdy šanci i onomu Vyhnání. Žítkovské bohyně ale každopádně doporučuji.

28 09.06.2022

Fíha. Vášnivě obhajuji knihy a čtení, kdykoli na to dojde řeč, ale Bradburymu nesahám ani po kotníky. Kdyby mělo 451 stupňů Fahrenheita podtitul "Proč jsou knihy nezbytné?", byl by naprosto oprávněný.

V první řadě musím pochválit tři formální věci: zaprvé, Brabduryho jazyk a způsob psaní, ve kterém nechybí líčení nebo oxymoróny a který dokáže čtenáře pohltit. Zadruhé, překlad Škvoreckého a Emmerové. Opravdu výborný. A zatřetí, vynikající audiokniha v režii Jana Jiráně, asi nejlepší, jakou jsem kdy slyšel.

Jsem fanoušek antiutopických románů, ale některé antiutopie jsou snad až příliš reálné. Orwellovo 1984 dopsané v roce 1949 nemá k pravdě zas až tak daleko a 451 stupňů Fahrenheita, napsané v roce 1953, se do dnešní doby také trefuje velmi přesně. Běhal mi mráz po zádech při Mildrediných promluvách o "rodince", paralela s dnešními instagramovými a facebookovými stories a s tím, jak o naprosto neznámých lidech někdo dokáže mluvit skoro jako o dobrých kamarádech je... děsivá. Bradbury byl velmi trefný také při popisu hyperkorektnosti, strachu z toho, aby se necítila uražena jakákoli skupina lidí. Nevnímám politickou korektnost jako problém, považuji ji dokonce v demokratické společnosti za nezbytnou, kde ale najít dělicí čáru mezi korektností a hyperkorektností? Zvlášť v době sociálních sítí bažících po senzaci a ekonomickém modelu online médií postavených na počtu kliků.

Celá kniha obsahuje spoustu nosných myšlenek, ovšem pro mě byla bezkonkurenčně nejlepší částí promluva kapitána Beattyho:

"Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hračičkářů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo „intelektuál“ stalo nadávkou, jak si také zasloužilo."

"Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodní a sobě rovní, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnaní. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních; teprve pak jsou všichni šťastní, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by se člověk cítil bezvýznamný nebo podle nichž by se mohl měřit. Tak je to! Kniha v sousedství je jako nabitá puška."

"Když nechceš, aby byl člověk nešťastný z politických problémů, neukazuj mu rub i líc otázky, aby se tím netrápil, ukaž mu jenom jednu stránku. Anebo ještě lépe, neukazuj mu nic. I když je vláda neschopná a vratká ve své pozici, i když si pomáhá z úzkých šroubováním daní, nevadí to, hlavně že o ní lidé nepřemýšlejí. Hlavní je klid, Montagu. Vypisuj pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti populární šlágr, nebo hlavní města různých států, nebo kolik tun obilí sklidili loni v Iowě. Napěchuj do nich údaje, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika „fakty“, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že doslova srší informacemi. Potom se jim bude zdát, že myslí. Budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, a budou spokojení, protože fakta tohoto druhu se nemění. Jenom jim nedávat nic tak ošemetného jako filozofii nebo sociologii, aby si uměli dát dohromady dvě a dvě. To je cesta k nespokojenosti."

Ksakru, tady je opravdu až moc paralel - dej lidem Účtenkovku, zlevni jízdné a pivo, ucpi jim ústa! Nažeň děti do učení, pryč z humanitních oborů, ať naplníme montovny a zbavíme se nepříjemných otázek "proč". Ach jo.

Nic naplat. 451 stupňů Fahrenheita mě utvrdilo v tom, že předplácet tištěná (nikoli life-styleová) média má smysl a je nezbytné. Utvrdilo mě v tom, že mít velkou a obsahově bohatou knihovnu je správným cílem. Utvrdilo mě v tom, že myšlenky generací našich předků musí žít dál. A konečně mě utvrdilo v tom, že ve své obhajobě knih a četby nikdy neustanu.

24 06.02.2020

Mám rád postapokalyptické příběhy a Den Trifidů je jedním z nich. Londýnská část mě bavila více, ale to rozhodně neznamená, že bych se ve druhé polovině knihy nudil. Až když jde do tuhého začínají se ukazovat charaktery postav, to nejhorší ale i to nejlepší, co v lidech je. A Wyndham právě tohle popsal skvěle. Zasazené do světa, kde už lidé nejsou pány tvorstva, neví dne ani hodiny a nemohou si být jistí vůbec ničím... ano, to já mám rád.

22 06.08.2018

Obdivuhodná fantazie autorky. Nepřestane mě udivovat, jak někdo dokáže vymyslet tak komplexní svět, že prostě funguje a je uvěřitelný. Nejen to, ten svět dokáže vtáhnout a zapůsobit svou atmosférou bídy, zoufalství a beznaděje. Ať už je to Tolkien a fungující svět Středozemě, Rowlingová a svět Harryho Pottera nebo v tomto případě svět sklenařů a lidí z nížin Stehlíkové. Do takových světů je prostě slast se ponořit.

Kdyby se mě někdo zeptal, jak bych popsal Naslouchače, asi bych přirovnával k Hunger Games. Do určité míry je to jako Hunger Games, ale... je to mnohem, mnohem lepší! Podobností je více - ženská (nebo spíše dívčí) hlavní postava, post apo svět, kde část lidí žije v bídě a beznaději, zatímco druhá část si užívá veškerých vymožeností civilizace a (omlouvám se za politicky zabarvený pojem, ale sem se prostě hodí) vykořisťuje tu méně šťastnou část. I u Hunger Games jsem byl z prvního dílu nadšený, ale tendence byla sestupná. Doufám, že u Naslouchače tomu tak nebude.

Líbí se mi, když mohu v beletrii hledat odkazy na historické události či prostě historické paralely. Možná je vidím i tam, kde je autor vůbec nezamýšlel, ale rád věřím, že ano. V případě Naslouchače je postavení sklenařů (zvláště po vysvětlení jejich právního statusu ve druhém díle) až nápadně podobné postavení židů v průběhu historie, štít je jakýmsi zhmotněním železné opony posunuté na východ a při karibské krizi v roce 1962 jsme možná nebyli moc daleko od světa z Naslouchače. Odkaz na Ďatlovovu výpravu, ze které mám jako přísně racionální člověk husí kůži dodnes, už je jen třešničkou na dortu.

Moc věřím, že Stehlíková vysoko nastavenou laťku udrží, rozehrané je to zatím skvěle. Zasloužených pět hvězd.

21 15.09.2019

Skvělé. Baví mě dlouhé knihy, baví mě dlouhé série, když je píše někdo, kdo píše zábavně. A to - aspoň z mého pohledu - Rowlingová píše. Příběhy se rozeběhnou do všech možných i nemožných stran a vytvoří naprosto komplexní pohled Rowlingové na určitou vrstvu anglické společnosti (aspoň tedy pokud předpokládám, že do série projektuje tak trochu sebe a svůj pohled na svět).

Stejně jako v předchozím díle i tady bylo možné z utrousených informací dojít k nějakým závěrům dříve, než k nim došly postavy v knize, a to mě baví. Závěr byl trochu dramatičtější, než bych (s ohledem na poměrně poklidný průběh vyšetřování) čekal, všechna vysvětlení formou klasického dialogu byla tentokrát všeobjímající, což mi třeba chybělo v prvních dvou dílech série. V tomto případě se mi zdá, že Rowlingová neopomenula vůbec nic a zodpověděla všechny položené otázky. A z Matthewa udělala úplného idiota.

Skvělé, pohlcující a i přes rozsah těžko odložitelné. Plný počet.

19 29.12.2022

Vyčerpávající kniha. Jak obsahem, tak stavem, ve kterém jsem byl při jejím (do)čtení. Snyder ukázal, jak malou hodnotu měl lidský život pro ty, kdo ve jménu světlejší a lepší budoucnosti neváhali obětovat cokoli - včetně životů milionů lidí.

Zrůdnost stalinistického režimu v období před válkou je neskutečná. Samozřejmě, věděl jsem, že na Ukrajině se udál hladomor, ale jaké byly jeho příčiny, průběh a důsledky... něco neuvěřitelného. A to jen kvůli velikášskému komplexu a paranoidní až pomatené mysli jednoho člověka, který má k ruce administrativní aparát třesoucí se strachem o vlastní životy. Aneb jak lidé pro zachování vlastního života vybírali na smrt stovky až tisíce jiných.

Postup nacistických vojsk, popis podmínek v koncentračních a vyhlazovacích táborech, zklamané naděje oněch milionů lidí, kteří trpěli pod sovětskou nadvládou a nacistická se neukázala o nic lepší. Platili svým utrpením a životy jen za to, že se narodili a žili v oblasti Krvavých zemí.

Poválečné zúčtování s opětovnou nadvládou sovětů za života Stalina je snad už jen trpkým koncem všeho zbytečného utrpení.

Když jsem četl o desetitisících, statisících a milionech popravených či zemřelých, říkal jsem si samozřejmě, jak je to strašné. Ale přece jen to stále byla "jen" odlidštěná čísla. Pak Snyder přijde s konkrétními osudy, v tu chvíli čísla dostanou jména a to na mě dopadlo naprosto zdrcujícím způsobem.

Velmi silné, zároveň zcela komplexní pohled na to, co se dělo a hlavně pokus o odpovědi na otázku proč.

19 08.08.2018

Vzestupná tendence série s Cormoranem Strikem potvrzena. Tohle byla pecka.

Někdy v půlce listopadu jsem nesměle začal s Voláním kukačky, které mě úplně nenavnadilo, ale pořád jsem měl před sebou vidinu Neklidné krve s vysokým hodnocením, tak jsem si říkal, že musí stát za to. Dal jsem se proto hned do Hedvábníka, který byl o dost lepší než kukačka, ale pořád jsem sérii ještě úplně nepropadl. Zlom přišel Ve službách zla, od toho dílu mi bylo jasné, že teď už sérii doklepnu. Smrtící bílá byla skvělá a tak už mě čekal ten vytoužený cíl v podobě Neklidné krve, kvůli které jsem celou sérii začal (a od cca poloviny druhé knihy toho už nelitoval). Nakonec mi (dosud do češtiny přeložených) pět dílů zabralo nějaké dva měsíce, protože, a to k mému velkému uspokojení, počet stran s každým dílem roste a já mám dlouhé příběhy rád. Je pravda, že o to hůř se z fiktivního světa potom vystupuje, ale šestý díl byl vydaný už v srpnu v angličtině a tak se do něj možná pustím rovnou.

Neklidná krev byla... nejlepší ze série, to je za mě bez debat. Jako přísně racionální člověk nevěřím astrologii, kterou byl tenhle díl dost prodchnutý, ale vůbec mi to nevadilo, dodávalo to příběhu mystickou stránku, kterou předchozí neměly a tak to bylo zase něco trochu jiného. Dlouhé vyšetřování dávného zločinu (což je vlastně trochu opakující se motiv, který byl použitý už ve Smrtící bílé) bylo pořád zábavné, nepřišlo mi, že by měl příběh hluché místo, a tak jsem se kombinací e-knihy a audioknihy prokousal asi za deset dní. Některé věci jsem odhalil, některé ne, ale jak už jsem psal u předchozího dílu, je moc fajn, když hrdinové příběhu nemají víc informací než čtenář a z příběhu a utrousených vodítek je možné udělat si představu o tom, kdo za vším stojí.

Bavilo mě to moc, Rowlingová umí a já jen doufám, že s touhle sérií bude umět ještě dlouho a nebude (zase) končit po sedmi dílech. Smířit se s tím, že končí příběh, do kterého se rádi noříte, je těžké.

18 09.01.2023

Než jsem začal knihu číst, zhruba jsem věděl, kdo Jirous byl, že byl spojený s Plastiky, vydal sbírky básní a byl nějakým způsobem spojený s disentem. Do jaké míry a jak moc byla vše, co jsem dosud věděl, pravda, bylo rozvinuté na více než pěti stech stranách skvělého a strhujícího čtení. I když to není kniha, kterou byste si v leže drželi nad hlavou, tahal jsem jí všude s sebou a v každou volnou chvíli pokračoval ve čtení. Klobouk dolů před Švehlovou prací a stylem psaní (ačkoli jeho články v Respektu jsou pro mě někdy jen těžko snesitelné, ale to spíš kvůli - z mého pohledu - přílišné povrchnosti obsahu).

Na Básníkovi od Reinera jsem velmi oceňoval kontext doby a přiblížení literární scény, totéž platí pro knihu o Jirousovi. Není totiž jen o Jirousovi, ale také o Knížákovi, Němcovi(ých) nebo Kolářovi, a dozvědět se něco i o jiných osobnostech je prostě skvělé. Paleta Jirousových aktivit byla, oproti mému dosavadnímu povědomí o něm, velmi široká. Znalosti a přehled v oblasti hudby, literatury i výtvarného umění v kombinaci s jeho povahou z něj nutně musely udělat někoho, kdo bude režimu trnem v oku. A že si odnesl svoje, to snad nemůže zpochybňovat vůbec nikdo. Strávit osm a půl roku (!!!) v kriminálech jen proto, že prosazuje jiný než mainstreamový hudební styl... brrr. Do skládačky odpornosti a zvrhlosti komunistického režimu jsem tak mohl doložit další dílek.

Že život s Jirousem (vedle Jirouse... nebo prostě obecně život, do něhož někdy nějak Jirous zasáhl) nemohl být a nebyl jednoduchý, bylo zřejmé už z popisu jeho aktivit v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy hospodské debaty hrály prim a do rozvoje druhé kultury dával vše, včetně svého volného času a včetně fungování svých partnerských vztahů. Způsob jeho života, bez stálého domova, to je něco, co si vůbec neumím představit. A porevoluční období... to byla taková hodně smutná tečka za životem člověka, jehož přehled v oblasti umění byl záviděníhodný, ale jemuž alkohol zjevně sebral veškeré zábrany, a mimo jiné také soudnost a sebereflexi. Na druhou stranu, kdo může říct, že se snažil žít svobodně v každém okamžiku svého života?

18 20.10.2021

Mám problém hodnotit hvězdičkami něco tak subjektivního, jako je kniha - rozhovor. Z logiky věci vyplývá, že objektivita jde stranou a předestírá se pouze jeden pohled na věc.

Robert Šlachta je bezpochyby obdivuhodná postava. Chcete ho mít jako podřízeného a chcete ho mít jako šéfa, i když to často není jednoduché a budete na něj nadávat. Stejně ale v hloubi duše víte, že ten člověk jedná přesně podle toho, co si myslí, a nemá žádné postranní úmysly.

V tom je asi Robert Šlachta nejzajímavější a zároveň "neplošší" postavou. Nevypadá to, že by měl nějaké skryté motivace nebo že by jednal na něčí objednávku, ale zkrátka je celou knihu nutné vnímat prizmatem toho, že Šlachta jako aktér hodnotí své působení u policie v zásadě nekriticky. Víceméně jediné, co shledává kritizovatelné, je nesprávný výběr kolegů a podřízených, což ale stejně není až tak Šlachtova chyba. To mi na celém rozhovoru trochu vadilo - Šlachta ani v nejmenším nepřipustil, že by byť jen teoreticky v něčem pochybil, nebo že by něco nedělal správně.

Nicméně, a to je potřeba zdůraznit, Šlachta byl stále "jen" policistou. Pořád je tady justice, která, ač jsou její excesy mediálně propírané, ale jedná se v zásadě o individuální pochybení, je z mého pohledu (a uznávám, že tady zase hraji na svém pískovišti já) tím finálním arbitrem, který má být podle Ústavy i Listiny základních práv a svobod nezávislý a nestranný. Cokoli udělá policie, je hodnoceno soudem, a to za účasti státních zástupců a obhájců. Takže ať je práce policie sebeinvazivnější, není to konečné slovo, není to vyslovený ortel, presumpce neviny pořád platí. Nebo by aspoň měla. Proto je škoda, že Šlachta se svou nebojácností pouštět se do sledovaných a kontroverzních kauz už není policistou. Takoví policisté jsou prostě potřeba. I když se totiž utrhnou ze řetězu, justice jim může pomyslný řetěz k trestnímu řádu zase přivázat.

Přečteno v rámci Čtenářské výzvy 2019.

Vybrat knihu, jež vyhrála Man Bookerovu cenu, bylo poměrně složitou záležitostí - zejména proto, že mě žádná příliš nelákala svým tématem a když už některá ano, nemohl jsem ji nikde sehnat. Nakonec jsem sehnal Soumrak dne, ale hlavně kvůli obálce jsem se do něj musel dost přemlouvat, protože věštila přehnanou romantiku.

Pan Stevens je takový protipól Oblomova, dala by se vytvořit škála lenivosti a pracovitosti, kde na jedné straně by byl Oblomov a na druhé straně právě pan Stevens. Workoholik tělem i duší s empatií stříbrné lžičky, jehož jedinou vášní je práce a jediným cílem být v ní co nejlepší. Sám pro sebe si proto vytvoří ideál majordoma, kterého se snaží dosáhnout, až v průběhu času ale začne uvažovat nad tím, zda jeho ideál je opravdu tím, na čem v životě záleží.

Nezastírám, že mě Soumrak dne velmi mile překvapil. Jednak jsem se u něho skvěle bavil, když se na jeho pozadí se odehrávaly velké světové události, o kterých se pouze povrchně zmiňoval, ale jejichž význam byl (resp. mohl být) obrovský, jednak jsou jeho témata i pro dnešní dobu aktuální. Mnozí lidé si až na sklonku života uvědomí, že se příliš oddali práci a nezbyl jim čas na sebe samé, nebo hůře na ty, kterým na nich záleželo a kteří na ně spoléhali. Pokládá také otázku, zda je rozumné oddat se nekriticky víře v moudrost jedné osoby a nejen její předpokládanou moudrost nezpochybňovat, ale také o ní nepřemýšlet. V dnešní době, kdy začínají nabývat na síle kulty osobnosti některých jedinců, bychom si tuto otázku měli klást také.

"V zemi, jako je naše, lidé skutečně mají jistou povinnost přemýšlet o politice a utvářet si vlastní názor. Ale život je život, a sotva můžete od obyčejného člověka očekávat, že si vytvoří "vlastní názor" na řadu věcí. Taková představa nejenže je nereálná, ale silně pochybuji, zda je vůbec žádoucí. Ovšemže existuje jistá mez, kam až obyčejný člověk ve schopnosti učit se a poznávat může dojít, a požadavek, aby každý jednotlivec přispíval "vlastním názorem" do hlubokomyslných debat o národních otázkách, asi není docela moudrý."
A teď babo raď, jestli je to argument pro zastupitelskou demokracii, proti přímé demokracii nebo proti demokracii jako takové...

18 05.11.2019

Zalekl jsem se nízkého hodnocení knihy, ale Čapkovu dílu jsem propadl a rozhodně si je přečtu celé.

Mé obavy však byly liché. Krakatit začíná sice trochu abstraktně, snově a neurčitě, ale po tomto krátkém úvodu nabere klasických kontur. Už u cestopisů jsem opěvoval Čapkovu schopnost psát tak, že jen samo čtení, bez ohledu na obsah, je zážitek, a u Krakatitu tomu není jinak. Čapek popisuje zdánlivé drobnosti, které ale dotvářejí plastický obraz děje a díky kterým jako by čtenář opravdu stál po boku inženýra Prokopa a vše prožíval s ním.

Zajímavě zakomponovaná byla do Krakatitu milostná linka. Nijak násilně, spíše velmi idealisticky a jemně Čapek naznačuje, že hnát se za utkvělou představou dokonalosti nemusí být vždy tím nejlepším řešením. A také to, že nést celé životní břímě sám a bez pomoci může být pro člověka zničující.

Postava ing. Prokopa mi schematicky připomínala dr. Galéna, jejich ideová východiska byla totožná, stejně jako jejich antimilitarismus. Zatímco však v Bílé nemoci dr. Galén zprostředkovaně bojuje proti válce jako takové, poselství Krakatitu vnímám jako spíše obecnější varování před možností zneužití vědeckých objevů a technologií. A toto varování je stále aktuální (je otázka, zda někdy aktuální nebude), o to více, že se bohužel nedá doufat v to, že bude každý takový, jako inženýr Prokop.

17 27.05.2020

Jednodenní jednohubka, protože děj plynul velmi rychle, stále se něco dělo a ačkoli mám rád knihy, kde se děj dokáže takříkajíc rozparádit a v průběhu se vyvíjí postavy, zde nebyla stručnost vůbec na škodu. Ono se totiž i v kratším formátu mohou postavy vyvíjet a ukazovat své silné a slabé stránky.

Mám za sebou poměrně dost severských krimi a Deset malých černoušků bylo balzámem na duši - nikoli dějem, vražd je víc než dost, ale jaksi takových... elegantních. Christie vypráví s grácií, děj pohlcuje a v člověku stále hlodá, kdo ksakru může být ten neznámý vrah?

Působivé a hodné královny detektivek.

17 16.08.2018

Celá série aristokratických knih je skvělá. Ta česká malost, které se Boček dovede vysmát a parodovat jí, ta klišé, která v jeho podání vůbec jako klišé nepůsobí... a Deniska s Marií.

Jestli si další knihy udrží stejnou úroveň, jen houšť, rád jim ve své knihovně udělám místo.

16 20.10.2021

Předesílám, že postapokalyptické antiutopie jsou mým oblíbeným žánrem, což hodnocení poněkud zatěžuje.

Na knize je znát, že od jejího napsání už nějaká doba uplynula; nevím, jak moc by z věděckého pohledu dávalo smysl, aby se po tragédii takovýchto rozměrů neobjevil radioaktivní spad, ale nijak jsem nad tím nerozjímal a prostě to vzal jako součást fikce. Pohled na ženy a jejich postavení ve společnosti mě nicméně zarazil, přece jen 70. léta 19. století už předpokládám nebyla tak patriarchální, jak popisoval Merle.

Mám rád "poučeného vypravěče", který se na věci snaží dívat objektivně, nemá problém čtenáři i svému okolí přiznat svoje chyby a připustit si, že není dokonalý a bezchybný. Tím Emanuel byl. Velmi mě těšily nenápadné poznámky a drobná popíchnutí ve vztahu k morálce a mravním zásadám - za všechny třeba nijak nerozváděné (a přesto zcela výmluvné) konstatování, že místní pan farář při zpovědi pátral po erotických fantaziích dětí (základní) školou povinných, ohrnování nosu komunisty nad tím, že rokují na hradě, sídle feudálního panstva nebo podotknutí, že prosazovatelé monogamie setrvávali v polygamním svazku, zatímco jediný zastánce polygamie přišel zkrátka. Tenhle typ poznámek dává knihám další rozměr.

Líbil se mi také vývoj postav a promítnutí jejich života a názorů "před" do života "po". Lidé zůstávali lidmi (i když, uznávám, Emanuel jako by občas byl nadčlověk) se svými dobrými a špatnými vlastnostmi. Varování před tyranií, ať už ve jménu Boha, nebo ve jménu lepších zítřků, bylo z knihy více než zjevné a symbolicky se nakonec i jediný komunista nechal demokraticky zvolit starostou (i když do důsledku, vlastně byl starostou beztřídní společnosti). V tomto ohledu je tak kniha stále velmi aktuální.

Nejsilnějším momentem pro mě byl nájezd zubožených přeživších na malevilské pole... z toho mi opravdu nebylo lehko u srdce, zcela chápu morální dilema postav a věřím, že se společnost do stadia homo homini lupus už nikdy nevrátí.

"Rozhodně si nemyslím, že každá skupina, ať na nižším nebo vyšším stupni žebříčku, vždy vyprodukuje velkého muže, jakého potřebuje. Dokonce naopak, v dějinách lze občas postřehnout momenty, z nichž vane jakési strašlivé prázdno: potřebná vůdčí osobnost nevyvstala a všechno spěje k ubohému fiasku."

16 03.06.2019

Válka je tragédie, zmar a naprostá zbytečnost. Tahle kniha je toho jasným a přesvědčivým důkazem. Co mě ale zasáhlo ještě více, bylo vnímání války civilním obyvatelstvem. V tu chvíli zmar dosahoval naprostého vrcholu, protože vysvětlit někomu v zázemí hrůzy války asi není možné...

16 08.08.2018

Na téhle (doufám, že jen zatím) dvoudílné sérii mě fascinuje, jak umně a důsledně dokáže Kopřiva ani jednou nepojmenovat hlavního hrdinu. Když už konečně svítá, že bychom se na konci knihy mohli dozvědět příjmení... ne. I to je jedna z věcí, která mě na knize (resp. na knihách) bavila.

Příběh... no, bylo to od začátku o dost akčnější a zamotanější než v Rychlopalbě. Tam to bylo o postupném vplouvání do děje a jeho gradace (a naproti tomu totální degradace osobního života), tady se na nějakou gradaci nehledělo a Kopřiva čtenáře hodil rovnou do vroucího kotle akce. I když mi jedna scéna - a kdo má knihu přečtenou, je mu jasné, kterou myslím - přijde hodně přitažená za vlasy, čtení mě bavilo a byl jsem fakt zvědavý, co za tím vším je. Výborně jsem se bavil a závěrečná scéna (jejíž jedna část mi vlastně tak přišla dost "přeakčněná") měla opravdu tak strhující tempo, že nebylo možné přestat číst. K dobrému přičítám ještě další nálož popkulturních odkazů

Na závěr - Damodice se, jak jsem v poslední části knihy zjistil, nečte Damodice, ale [Damodys], měl jsem problém si na to zvyknout a dost dlouho se divil, proč se to jméno vlastně neskloňuje.

15 18.10.2022

Po Trhlině jsem sáhl kvůli Čtenářské výzvě - nezastírám, že se rád u knížky jednou za čas trochu bojím, ale doby, kdy jsem hltal Stopy hrůzy už jsou pryč.

Trhlina má zajímavý koncept, který dodává na autentičnosti - výpověď člověka, který vše opravdu zažil, okořeněná o prvky beletrie. Ale kolik tam těch prvků opravdu je? Není autentického jen tolik, že by se to vešlo za nehet malíčku?

Hlavní postavy Trhliny chápu jako určité stereotypy osobností ve vztahu ke konspiracím, nevysvětlitelnému a k honbě za senzačními odhaleními. Igor jako senzacechtivý bloger, který je ochoten riskovat vše za přibývající čtenáře a lajky, obraz bulvárního novináře (mimochodem, jeho postavě bych dal pěstí hned několikrát, v některých momentech mě ukrutně vytáčel). Andrej jako záhadolog a konspirátor, kterému ale zbyla trocha kritického myšlení. David jako přísně racionální člověk vědy, který věří, že vše se dá vysvětlit na základě přírodních zákonů. A Mia... dívka, která snese hodně... ale (SPOILER) i cesta do pekla je dlážděna více či méně dobrými úmysly (KONEC SPOILERU). Osobně jsem se našel v Davidovi. Nic není tak podivné, aby se to nedalo racionálně vysvětlit.

Líbily se mi popkulturní odkazy - Zítra vstanu a opařím se čajem, Walking Dead, Třicet případů majora Zemana, Hra o trůny... opět prvky dodávající příběhu uvěřitelnost. Určitá sinusoida, na které se spád děje vezl, pro mě nebyla vůbec na škodu. Bavil jsem se velice dobře, od druhé poloviny jsem hltal stránky jednu za druhou a na konci už to jen šustilo. Jsem rád, že Karika napsal konec takový, jaký napsal. Ale už jen proto, že jsem přísně racionální člověk, musím dát jednu hvězdičku dolů. Trhlina za to ale určitě stojí.

Edit: (SPOILER)
Několik dní po přečtení mi přece jen Trhlina stále - obrazně řečeno - nedá spát. Igor přece vše nahrával na diktafon (i na podzimní výpravě), musel tedy mít důkaz o Kerčelově existenci.
(KONEC SPOILERU)

15 20.08.2018

Velmi dlouho jsem otálel ani ne tak s hodnocením knihy, ani jsem neuvažoval o jiném, ale spíše o tom, co ke knize napsat. Orwellovo dílo mám rád, ač zcela nesouzním s jeho světonázorem, a tohle byla jeho první kniha, která se ke mně dostala. Po dočtení mi bylo jasné, že Orwella si prostě musím přečíst celého. Odkazy na 1984 jsem poté přidával do většiny svých středoškolských a vysokoškolských prací, protože odstrašující prvky Orwellovy knihy jsou stále velmi aktuální. S moderní informační společností možná více než kdy jindy.

Winston Smith... od doby prvního přečtení je pro mě ikonickou postavou antiutopických děl. Orwell neuvěřitelně popsal, jak se i silný charakter rozpadne pod nátlakem neutuchající propagandy a hlavně - fyzického mučení. Žít v tomto Londýně 1984 znamená nejen to, že je člověk pod neustálým dohledem, znamená také to, že děti udávají vlastní rodiče, že kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost a dějiny jsou tak jen nástrojem moci vládnoucí garnitury, že jakékoli myšlení na víc než na věci denní potřeby je nežádoucí, že permanentní válka je skálopevnou oporou totalitní moci a že člověk neznamená pro totalitní režim nic víc, než pracovní nebo bojovou jednotku.

Úděsné, přesto ne tak vzdálené od reality. Některé z prvků totalitního Angsocu byly společné totalitám dvacátého století, některé byly hnané až do extrému, kterým by se ale snadno mohly stát (udávání rodičů vlastními dětmi v KLDR, permanentní válka ve jménu nacionalismu v Rusku, zamýšlený stálý dohled kamer v Číně a další a další)... a když se zkombinují všechny v jednom státě, je konec. Postupné ukrajování liberální demokracie ústí právě ve zvrácený Orwellův totalitní stát.

Vztyčený varovný prst pro všechny, kdo si váží své svobody. Tleskám.

15 15.08.2018

Knihu jsem si vzal na cestování po Kubě, mám rád paradoxy.

Rozsáhlý poznámkový aparát a citace bylo něco, co mě překvapilo, čekal jsem knihu spíše esejistického střihu. Překvapení to ale bylo velmi pozitivní - Tabery jako novinář, který píše (mimo jiné) o dezinformacích, je zkrátka zvyklý své informace ověřovat, podkládat, argumentovat. A to je také asi jediná možnost, jak s nimi bojovat.

Nebylo to úplně veselé čtení, spíše jakési pregnantní pojmenování příčin pomalého upadání politické úrovně a jakési nejisté přešlapování občanské společnosti. Všechna zvolená témata jsou navýsost aktuální. Pro mě se nejedná o knihu na jedno přečtení a v budoucnu se k ní (stejně jako k velmi krátké Tyranii od Snydera) budu vracet.

Jako jeden velký bonus beru (prostřednictvím Peroutkovy Přítomnosti) citaci Kiplingovy básně Když, kterou jsem do té doby neznal a která je perfektní.

15 08.08.2018

Jednoduše perfektní. Galén jako podceňovaný, nicméně schopný lékař s naivní představou o celosvětovém míru. Zároveň ale extrémně silný ve svých zásadách, a to i za cenu smrti tisíců. Výstižně popsaný střet zásad a principů s morálkou. Na druhé straně v roli Maršála snaha o získání sebevědomí národa, ať to stojí, o to stojí. Oba hlavní protagonisté jsou tak doslova připraveni jít přes mrtvoly, oba ve jménu svých ideálů. Na konci se potom projevila slabost Maršálova postoje a snad i tím chtěl Čapek naznačit, jakou stranu by si vybral on.

15 06.08.2018