Černorizec komentáře u knih

Po předchozích zkušenostech s jinou autorčinou knihou (a shlédnutí skvělého filmu Želary) jsem byl zvědavý, jak na mě zapůsobí tato novela.
Jozova Hanula je kniha, jejíž příběh je vyprávěn svižným stylem. Překvapí, kolik atmosféry se autorce povedlo vměstnat do tak malého rozsahu.
Svým způsobem se jedná o romantický příběh (máme tu dva zamilované hrdiny, v pozadí válku, shledání, loučení). Romantiku zde ale předbíhá drama vykreslené syrovou tvrdou dobou, syrovým ještě tvrdším místem a uvěřitelným tvrdým jazykem.
V Želarech se žije dnes již ztracená podoba života ve spojení s přírodou. Příroda tu není jen kulisou, podílí se na mentalitě a chování jednotlivých postav. Želary jsou uzavřený svět s vlastními pravidly, s jakýmsi archetypem vesnického života.
Příběh nenudí, nevázne, nepoužívá klišé. Vše vidíme skrze okolnostmi zdrsněný pohled mladé ženy.
Myslím, že je to jedna z "nejsilnějších" knih, které jsem četl.

11 29.04.2015

Jan Němec zvolil velmi nezvyklé vyprávění v du-formě. Použití této formy v literatuře je samo o sobě zvláštní a málo frekventované. V Dějinách světla je ale ještě čímsi zvláštnější. A to tím, že vypravěčem je František Drtikol hovořící značnou část příběhu se svým nitrem, promlouvající sám k sobě. Drtikol praktikující meditaci a zabývající se budhismem. To jsou disciplíny, lze-li to takto laicky nazvat, ve kterých má duše a lidské nitro dominantní postavení. Du-forma je tak prostředkem, který dává příběhu naprosto nový rozměr popisující ne stav věcí, ale stav nitra, stav myšlenek, stav emocí.
Du-forma zde navíc funguje ještě jinak. Po nějaké době čtení dochází k tomu, že čtenář jakoby splynul s hlavním hrdinou a sám se stal tím, s kým Drtikolovo nitro rozmlouvá.
Hranice mezi čtenářem tajně poslouchajícím rozhovoru fotografa se svým vědomím a čtenářem stávajícím se adresátem těchto promluv se neustále pohybuje.

9 16.11.2014

Asi nejsem stavěný na tento typ "humoru". Kniha mi nepřišla ani vtipná ani zajímavá. Dějově také o ničem. Začátek vypadal slibně, ale další děj knihy se zdál být spíše popisem syžetu. Nebo lépe: jako forma pro příběh, na které se dá stavět.

8 18.01.2013

Dlouho jsem se bál o osud současné české literatury. Zbytečně. Na titul Rybí krev jsem místy narážel v různých kontextech, ale nikdy mě přečtení případné recenze dostatečně nenavnadilo na přečtení knihy samotné. Jen v tom názvu bylo stále cosi dráždivě nezodpovězeného.
Ke knize jsem se tak dostal spíše náhodou. Hned od prvních stránek jsem věděl, že to byla správná volba.
Autor používá poněkud sporý styl popisu. Namísto obsáhlých představování je atmosféra fikčního světa nastíněna především skrze nitro a rozmluvy postav. Samozřejmě je pozadí příběhu determinováno reálnými událostmi, ale ty zde slouží skutečně jako pouhé pozadí lemující pocity jedince (respektive mnoha jedinců) postupně vytrhávaného z rodného kraje.
Kniha je tak "svědectvím" nejen procesu stavby jedné jaderné elektrárny, ale především svědectvím o boji za domov, za lidské kořeny, za jejich minulost i budoucnost. Autor podivuhodně věrohodně tvoří psychologii postav, ukazuje jejich bolesti a pády, jejich snahu zachránit svůj rodný kraj v již předem prohrané hře.
Uvědomuji si, že stále nevím, co znamená Rybí krev, ale už vím, že ten pocit, který jsem z toho názvu měl na úplném začátku, dokonale pasuje na atmosféru ne (tak úplně) fiktivního příběhu.

6 01.11.2016

Ohnice -- sbírka, jejíž čtenář již potřebuje víc času na pochopení a na její vstřebání. Asi to není ten typ poezie, který si otevřete někde v šalině cestou do práce; ne pokud ji chcete opravdu prožít.
Přiznám se, že při prvním čtení mě příliš nenadchla. Neporozuměl jsem jí. Ale při každém dalším nahlédnutí jsem jí byl o kousek blíž. Postupně jsem začal pronikat do myšlenkových tajů Ortena a některé verše mě uchvátily (a uchvacují stále).
Jistě, nejsem ještě na konci cesty k pochopení celého toho hlubokého básnického světa. Ale jsem už tak daleko, že není cesty zpět.

Zkuste zpomalit a vychutnat si ji i Vy. Třeba si Vás také získá.

"A táhnou tudy vrány, táhnou hejno zmijí
a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád.
Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvárií.
Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad.
..." Báseň naděje (J. Orten)

6 13.08.2015

Perverzní. Morbidní. To jsou slova, na která jsem v souvislosti s Křesadlem často narážel. A pak se taky občas někdo zmínil, že jeho dílo je psané zajímavým jazykem.
Asi jsem si prošel drsnější literární školou, proto mě Mrchopěvci svou (pro někoho) perverzností nijak nepobouřili.
Je to úžasná kniha plná filologických a jiných intelektuálních narážek. Plná drsného humoru s místy filozofickým rozběhem (možná častěji, než jsem postřehl).
A hlavně jsou Mrchopěvci psáni archaickým jazykem, ne nepodobným Vančurově stylu (dokonce i některé metafory jakoby byly sestrojeny ve Vančurově dílně).
Krásně cynická kniha.

6 19.06.2014

Vyprávění, které mi svou naivitou, překotností a nadhledem vůbec silně připomínalo řeč Forresta Gumpa a strýce Pepina dohromady. Vyprávění, které ale shrnuje nejdůležitější události bouřlivého 20. století, se nachází na pomezí beletrie a esejistiky (jak uvádí už anotace). Díky originálnímu Ouředníkovu pohledu vyplývají na povrch věci, které sice známe, ovšem v novém světle na nás dopadá jejich velká závažnost.
Záměrně naivní dikce ukazuje mj. nebezpečí totalitních režimů, se kterými se lidstvo během této relativně krátké doby sta let setkávalo.
Rekapitulace měnících se představ o vnímání světa politiků, historiků, filozofů, sociologů a mnoha dalších.
Osobně celý text chápu jako jedno velké ozvláštnění.
Ouředníkova Europeana dává čtenářovi tím víc, čím má čtenář větší historické znalosti. Škoda, že mé informace z nedávné historie jsou tak nedokonalé, a nemohl jsem tak vychutnat celý potenciál knihy.

6 15.04.2013

Tvrzení Romana Jakobsona, že Zapomenuté světlo patří vedle díla Boženy Němcové a Tkadlečka k nejtragičtějším českým knihám, je neuvěřitelně trefné.
Kam až sahá pohled do duše Jakuba Demla? Kde začíná imaginace a autorova záměrná stylizace? Mám pocit, že Zapomenuté světlo se víc blíží syrové vnitřní zpovědi zklamaného a zničeného muže -- kněze než čemukoliv jinému.
Z. s. je esejisticky laděné dílo o zklamání, smutku, snad nepochopení a (skoro se to bojím napsat) nenávisti(?) k sobě samému.

Některé "kousky" textu působí neuvěřitelně naturalisticky a krutě. Tak nějak vnitřně krutě.
"Ten den, kdy Zezulka zemřela, měl jsem v noci divný sen: viděl jsem zastřeleného zajíce, který ve světnici uprostřed neznámé rodiny z talíře pil svou vlastní krev."

Z. s. je kniha, díky (a nebo kvůli) které budu od teď vidět v Demlovi něco víc,...

5 22.09.2014

Opět jedna z knih, ke kterým nevím, jak se postavit. Těšil jsem se na toto téměř kanonické dílo tak moc, že jsem k němu přistupoval velmi subjektivně.
Je to bezesporu důležitá kniha mající své pevné místo v dějinách moderní společnosti. Věřím, že ve své době (vydání) měla úžasnou schopnost mluvit k lidem, varovat společnost.
Pokud ale mám hodnotit knihu, je pro mě prioritní, aby kniha byla platná i pro současnost. Nechci se ohánět tím, jak to bylo v té a té době úžasné čtení, protože jsem v té době nežil. Pokud tedy toto dílo nahlížím moderníma očima, musím říct, že jsem nebyl tak úplně uspokojen. Obsahově ano. Obavám se, že z tohoto pohledu bude kniha aktuální čím dál víc. Ale na literární i filmové scéně dnes existuje několik děl, která mají zhruba podobnou myšlenku, ale jsou pro dnešního čtenáře/pozorovatele tak nějak dynamičtější. Zkrátka dokáží účinněji (dnešní době) předložit své poselství.

4 01.01.2015

Absurdní drama v celé své absurdnosti. Hodnotit Plešatou zpěvačku není zrovna jednoduché. V absurdním dramatu obecně se využívá primárně buď absurdno vycházející z použití jazyka nebo absurdno situační. Někdy obojí. To bude asi případ tohoto díla.
Docela chápu, že kritici měli zpočátku problémy přijmout tuto hru. Nějak mi zde chybí závěr, nevím, na co myšlenku hry, existuje-li vůbec, vztáhnout.
Ale musí mít taková hra nějaké poslání? Asi nemůžeme na všechny Ionescovy hry pohlížet jako na jeho Nosorožce, kde je myšlenka zjevná. Možná někdy stačí jen poslouchat šílený absurdní svět a dobře se bavit. A já se bavil.

4 06.04.2013

Miluju, jak Fuks dokáže na tom správném místě (často na několika stránkách) děj vyhnat na maximum. Jak nám ukazuje, že skutečně každé slovo, každá zmínka, která nám dříve nemusela dávat smysl, má svou důležitou funkci. Že z lehce zmateného románu s příjemnými temnými záchvěvy je najednou dokonale promyšlená hra. Hra se slovy, hra se čtenářem.

3 01.07.2014

I přes zavádějící "pro nefilology" v názvu je kniha (skriptum) velmi hodnotnou studijní pomůckou, a to právě i pro víc než základní orientaci v oboru staré češtiny. Pokud budete chtít jít až na samé dno, tak musíte samozřejmě sáhnout po doplňujících publikacích a topit se v záplavě termínů, často nesystematicky řazených,...
Zde je látka přehledně uspořádána, a pokud se autorce zdály informace málo podrobné, je na tento fakt upozorněno a odkázáno na další zdroje.
Kniha zároveň podává stručný výklad diferenciace nářečí na českém území, což je pro danou látku potřeba, ale u publikace "pro nefilology" bych tento bonus nečekal.
Mimo to se dozvíte o vývoji českého pravopisného systému, hláskosloví, tvarosloví a skladbě.

3 04.01.2014

Je to kniha, kterou jsem přečetl už po několikáté. Pokaždé jsem stále znova okouzlován Vančurovým jazykem, jeho metaforami a v tomto případě i neuvěřitelně naturalistickým popisem.
Básnické zobrazení universa a času v kontrastu s nicotností člověka. Syrové, kruté, smutné, velkolepé.

3 07.12.2013

Velice zajímavá kniha, kde, troufnu si říct, není příběh to hlavní. Děj knihy nás samozřejmě kamsi vede, ale v jeho stínu se táhne ještě jedna linie. Linie úvah, linie myšlenek, jež nejen dotvářejí hlavní postavu románu, ale jakoby navíc komunikovali i se čtenářem.
Geniální diferenciace severské a evropské mentality. Prolamování mnohých tabu s takovou přirozeností, že si až člověk uvědomuje, jak často se ocitá pouze v roli přidělené mu společností.
Zobrazení člověka s jeho pudy, potřebami, s jeho původní přirozeností.

3 26.11.2013

Hodnocení knihy počtem hvězdiček je zde poměrně vágní; spíš jen tak pro formu.
Modlitba a. nocí je knihou, která se mi stala inspirací v nazírání světa. Předkládá nové úhly pohledu, klade konkrétní otázky, které často jen tušíme kdesi v sobě, snad nás i posouvá kamsi dál.
Přestože s M. Váchou nemohu vždy souhlasit, dokonce bych řekl přesněji, že s ním často nesouhlasím, zůstává pro mě kniha hodnotnou. Dokonce víc, než kdybych s radostí přikyvoval na každé slovo v textu.
Je pro mě důležitá potřeba se o některých věcech vadit, hádat a zde jsou k tomu mnohé impulsy.
Modlitba byla první knihou, kterou jsem od autora přečetl (stále jsem se mu vyhýbal) a myslím, že nebyla poslední.

3 27.07.2013

Z této knihy jsem poněkud v rozpacích. Ze začátku jsem se několikrát přistihl, že mě kniha neuspokojuje. Přesto jsem se k ní vždy vrátil a četl dál. Jazykový humor mám velmi rád. Zde mi ale připadal suchý, předvídatelný. Snad je to způsobeno překladem a originál působí jinak.
Na druhou stranu je to humor, který neurazí. Takové milé chvilkové počtení.

3 07.07.2013

Dějiny lingvistiky jsou knihou, která zachycuje lingvistiku od počátku k dnešku (téměř). Černý začíná od těch nejelementárnějších základů a nejzazších míst lidského uvědomování si jazyka, takže čtenář nemá pocit, jako by byl vhozen do neznámé vody.
Přestože kniha si nemůže z důvodu rozsahu dovolit některé odvětví popisovat zevrubně. tak informace jsou pro čtenáře velmi dostačující (a navíc jsou uvedeny odkazy k další literatuře).
Text není pouhým suchým konstatováním faktů. Černý přes zachování maximální objektivity nesklouzl k pouhé popisnosti, ale doplnil tematiku o detaily, které jinak zůstávají skryty v pozadí.
Kniha se stává velmi přesným kompasem v rozsáhlém a členitém terénu, jakým je lingvistika.

3 24.05.2013

Pro mě poněkud zklamání.
Jazykově sice zajímavé, občas se objeví úžasná metafora apod., ale příběhově mě tato kniha nenadchla. Nedočetl jsem ji. Snad jindy.
Začínám mít pocit, že pouze Pekař Jan Marhoul byl jedinou knihou, které vdechnul Vančura život.

2 22.02.2014

Nepopírám velmi zajímavou myšlenku, ale nelíbil se mi způsob, jakým ji Kafka "rozebral".
Některý typ čtenáře bude nadšen, ale ten další, kam patřím i já, se bude při čtení nudit; a to ne z těžkosti četby...

2 17.11.2012

Předchozí díly jsem nečetl (zatím), takže nemám s čím porovnat, nicméně tady jsem se dobře bavil. Neříkám, že vždy, ale když jo, pak velmi hlasitě. Skvělý humor, který Vás (mě tedy určitě) dokáže vysekat z truchlivých i zbytečně přecitlivělých stavů. Zažil jsem po dlouhé době příjemné sarkastické souznění. Těším se na další (i předchozí) hejty.

{Jen drobná výtka: hovorový jazyk sem samozřejmě patří, ale občasné překlepy či porušení větné vazby působí trochu rušivě při čtení. Tyto klidně mohly být v knižní podobě odstraněny.}

1 22.12.2014