Mrchopěvci

11.10.2023

„Čas oponou trhnul a změněn svět!“ Jan Neruda

Křesadlův svět sice za moc nestojí, ale určitě to není nejhorší ze všech myslitelných světů. Totiž, abyste tomu rozuměli, ten pulsující život „radostného budování socialismu“ (o kterém vám pan Křesadlo ve svém příběhu svým typicky cynickým způsobem vypráví) pulsuje rozhodně mimo hřbitovy a vše, co s tím souvisí, a právě sem vás zavede tento příběh, na místo, „kde lze co nejlépe a nejbezpečněji ignorovat radostný dnešek“

S panem Křesadlem a jeho groteskním, parodickým, ironickým, a ve své podstatě (svou mnohovrstevností) hodně složitým, textem jsem se už potkala, takže jsem se nelekla aktuálního stavu reality, tak, jak ji příběh popisuje, tedy reality deformované hodně pokřiveným zrcadlem ...

Je to svět, který vážně za moc nestojí ... hořkost se v něm mísí s kyselostí, jako dochucovadlo téhle směsi nevalné chuti slouží jen a pouze čistý cynismus!

Páni, takhle, když si to po sobě čtu, skoro to vypadá na prostor, kam se nechcete ani mrknout, možná to dost odrazuje, ale to by byla vážně škoda! Jen zkuste nahlédnout do toho zrcadla, možná se leccos právě skrze to deformované zrcadlo, které si může leccos dovolit, dozvíte o minulosti téhle země ...

Třeba skrze Zderada a jeho ... „současnou životní situaci: "Podivné, nevýnosné zaměstnání ve Městě, unavená, mrzutá a nijak přepychová manželka, obytná rakev ve slamové čtvrti a zejména synek, o kterého se nemohli dost starat, a proto ho museli nechat napospas socialistické výchově."
Dozvíte se to ale jazykem až podivně poetickým, jakoby navzdory všemu výše vyřčenému :-) ... a to se mi na textech od pana Křesadla líbí nejvíc.

Hutně temné prázdno ...
„Vůně mokré zeleně z pohřebišť a rumišť zaléhala až sem.“
... „Večer po šichtě, až se rybník naplní hvězdami, Zderad do něj vklouzne a poplave napříč. Po teplém letním dni je tou dobou voda nejlahodnější “

Ne vážně to není nejhorší z možných světů :-) ...
ale i tak zjistíte, jak křehký je lidský život a jak bezvýznamný ...

PS: ... a taky, že ve vypjatých skutečně vážných situacích mají ženské pravidelně lepší nervy než chlapi :-).

24.09.2023

Tahle kniha mě vyrazila dech. Čekal jsem něco úplně jiného a byl jsem překvapen jak dějem, tak literárním zpracováním.
Trochu mě připomněla Jana Pelce.
Za mě plný počet...

11.09.2023

Je to vlastně jako Zmeškalův Milostný dopis klínovým písmem, který jsem nedávno taky četl, ale ve variantě "pro muže". Původnější, originálnější, vtipnější, ironičtější, jazykově zajímavější. Napsaný v době, kdy se o tom ještě psát nesmělo. Vančuru (nebo parodii, travestii na něj) v tom cítím taky.

21.10.2020

Někdo přirovnal Křesadlův jazyk k Vančurovu. Jsou stejně zdobné a složité, ale zatímco Vančura se soustředil čistě na krásu a vysokou úroveň češtiny, Křesadlo je spíš hravý, ironický a pracuje s jazykem postmoderně - míchá odborné termíny a archaismy s nejhrubší vulgárností, propagandistická hesla s foneticky vnímanými lidovými popěvky, dělá jazykové vtipy v řečtině, latině, romštině a objeví se i sudetská němčina. Přitom se nevytahuje svou mohutnou lingvistickou znalostí, pořád je to nadsázka nebo groteska, tu smích, tu škleb. Koho to neodradí, ten se musí nadchnout. Například:

"Analogicky se to má i s márnicemi a pohřebními kaplemi, jakož i s procedurami, doprovázejícími rozličné druhy sepultur. Pulsující život radostného budování pulsuje mimo hřbitovy, ohlížeje se po nich jen zpovzdálí s pověrečným úlekem a div že se neuvědoměle nepokřižuje. Hejna krucifixů, která vypouštějí plesající občané z huby jen kradí a potajmu, zde pyšně strmí v nepohnuté, neměnitelné podobě. ... Na hřbitově není času, a když, tak sotva."
"Pod rukama mu ruče rostla chromatická parodie, zářící všemi barvami jako vycpaní papoušci pod skleněným šturcem v salóně vlasteneckého průmyslníka za starého Rakouska. Koneckonců většina mrchopěveckého repertoáru byla stejně tohoto typu, zdůrazňujíc tak defunktní hudební vkus starého podagristy na ministerském křesle. Dopustiv se poslední plyšové oplzlosti na posledním "tatíček se-he ptá" (g mol, es mol, bé dur, ges dur, bé dur), dokončil Zderad "oral-li jsi" celkem normálně ..."

Osudy a dilemata nebohého Zderada by byly děsivé a nechutné - vlastně jsou, jenže výše ukázaný styl z nich dělá absurdní hororovou grotesku, u které smích a mrazení v zádech jdou ruku v ruce. Přitom ale Křesadlo rozlišuje mezi zvrhlostí tělesnou, která se dá se soucitem odpustit nebo pochopit, a zvrhlostí duševní, která se dá sice taky občas pochopit, ale nikdy prominout. Díky tomu může být například parta "protisystémových" cikánských zlodějů činitel veskrze kladný a i při porušování zákoníku prokazující lidskou slušnost. Zderadův pád na morální dno je vnucený jen napůl, proto ho taky autor asi tak zpoloviny odsuzuje, ale když se snaží najít cestu ke svobodě prostřednictvím prostředků třeba i pochybné úrovně, je mu přáno jen dobré. Přes všechnu stalinskou paranoiu a obludnou zvrhlost obsahu, jakož i výstřednost formy, jsou Mrchopěvci moralita o naději a věrné lásce.

07.02.2020

skvěle napsáno, mám rád cynického vypravěče, v době vydání musely popisované obrazy působit jistě odporně, dnes aby si dal autor pozor na žalobu LGBT komunity, o menšinách nemluvě; v každém případě ojedinělý přístup k problematice udržení si cti v totalitě (jihočeské přísloví: chudý člověk si nemůže dovolit být čestný)

20.02.2019

Je to zábavné, ale čekal jsem to po "pověsti" knihy výrazně lepší.

27.06.2015

Knihu jsem objevil se zpožděním díky anketě časopisu Reflex ještě v mytických dobách jeho velké slávy za šéfredaktora Bílka. Kdosi ji tam označil za jeden z nejlepších českých románů vůbec. A měl pravdu. Křesadlo, člověk renesanční, mohl by jistě exhibovat svůj nezměrný intelekt jak to rádi dělají méně talentovaní spisovatelé a umořit nás tak profesorskou analýzou zvrácenosti padesátých let, to by však nesměl být bytostným ironikem s pochopením pro lidské, a hlavně ty sexuální, slabosti. Ne, že by měl pochopení pro hlavního antagonistu této hrobnicko - deviantsko - politicko - panoptikální frašky, docenta Skolmeného, démona téměř Holdenovského ražení, jinak se tu však jasně odráží životní perspektiva lékaře-sexuologa, který viděl a zažil až příliš na to, aby si dovolil moralizovat.
Otevírá se nám tu náruč věru "čarokrásné" raně dělnické Prahy padesátých let tak jak ji neznáme z oficiálních dějin či nedejbože komunistické propagandy: špína a ubohost dělnických čtvrtí v nichž vedle domorodců živoří deklasované buržoazní živly, z dob dřívějších vesele přežívá a bují prostituce, do toho cikánská galérka, úchylní aparátčíci na lovu bezbranných obětí atd., přesto v pozadí za cynickým šklebem autorovým jasně rozpoznáme víru v jakýsi původní sociálně nepodmíněný mravní řád, který je tak nevykořenitelný jako dech, jako opravdová láska, která nakonec našeho hrdinu nezapomenutelně uchrání před spáry dravce.
To vše delikátně zabaleno v nevídaně labužnickém literárním stylu poučené ironie a hořkého smíchu nad tím člověčím běsněním. Opravdová perla na dně české literatury.

19.06.2014

Perverzní. Morbidní. To jsou slova, na která jsem v souvislosti s Křesadlem často narážel. A pak se taky občas někdo zmínil, že jeho dílo je psané zajímavým jazykem.
Asi jsem si prošel drsnější literární školou, proto mě Mrchopěvci svou (pro někoho) perverzností nijak nepobouřili.
Je to úžasná kniha plná filologických a jiných intelektuálních narážek. Plná drsného humoru s místy filozofickým rozběhem (možná častěji, než jsem postřehl).
A hlavně jsou Mrchopěvci psáni archaickým jazykem, ne nepodobným Vančurově stylu (dokonce i některé metafory jakoby byly sestrojeny ve Vančurově dílně).
Krásně cynická kniha.

25.07.2013

souhlasim s L.Esoteric - pokud by byla kniha delsi uz bych to asi nedala-ac mam morbiditu rada, nektere pasaze me trochu sokovaly-ale autor to pojal opravdu velice dobre. Morbidnejsi byl Spalovac mrtvol.