Pekař Jan Marhoul

od:


KoupitKoupit eknihu

Pekař Jan Marhoul (1924) je románovou prvotinou Vladislava Vančury. Kniha se často zařazuje do proletářské literatury, byť charakterem hlavní postavy, zobrazeným prostředím a svým vyzněním se z ní vymyká. Přesnější by bylo označit ji za dílo svého druhu, které vyniká nevšedním patosem a lyrismem, jedinečným metaforickým stylem a je velmi výrazným příkladem meziválečné avantgardní tvorby. Vančura v něm zobrazil hrdinu donquijotského typu, jehož zhoubná dobrota a s ní korespondující dětinskost utváří jeho specifické bláznovství. zdroj: POLÁČEK, JIŘÍ. Portréty a osudy. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1994. 187 s....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/59_/594/pekar-jan-marhoul.jpg 3.5107
Žánr:
Romány, Literatura česká
Vydáno:, Svoboda
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (10)

Přidat komentář
terka6725
27.12.2018

Nuda od začátku do konce, ani jazyk to zvlášť nezachraňuje, místy mi naopak přišel až moc přehnaně vyumělkovaný. Ani po druhé knize jsem Vančurovi zkrátka nepřišla na chuť.

Blue
22.10.2018

Četba pravda poněkud obtížnější, ale obohacující. Minimálně v tom, že čtenář, který má o knize naučenou jednu větu ze školní učebnice literatury, nyní zjistí, o čem to opravdu je. A ten Vančurův jazyk je nepopsatelně kouzelný.

Weiler
21.09.2017

Vančurův nezaměnitelný styl psaní je možná jediná věc, která pro mě držela knihu nad vodou. Příběh o předobráckém pekařovi si leccos vypůjčil z naturalistické literatury a och bože, jak tu já nesnášim. Čtenáři se až chce křičet, protože bezvýchodnost nesnadné situace se mu vůbec nemusí zdát tak absolutní, aby to všechno špatně dopadlo. K čemu je tedy román, který se snaží vzbudit sympatie, ale nemůže se mu to povést, protože si zrovna tenhle čtenář myslí, jak je Jan Marhoul zabedněnej pitomec. No jo, nářek privilegovaných. Jak se snažím naznačit, kladně tu dokážu hodnotit jedině formu.

TallulahDragon
24.04.2017

Jednoduchý příběh přeměněný Vančurovým stylem v kouzelné čtení plné obrazů, které by mohly vystoupit z papíru, zhmotněny poetickými příměry. Také však příběh samoty bláznů, osamělosti Josefininy a udivující svornosti chudáků.
Ze sociálních úvah mě zaujala myšlenka, že jediný spravedlivý hněv je hněv špatně zaplaceného dělníka. Tímto Vančura naplňuje tehdejší požadavek proletářského prvku v umění a vydává se na cestu k umění převážně poetistickému.
Nemyslím si ale, že by byl Pekař Jan Marhoul Jakýmsi "prvním pokusem", po němž následoval nějaký "více vytříbený styl psaní". Se sociálním tématem si Vančura dle mého názoru poradil stejně dobře jako třeba s pozdější zbojnickou baladou Markétou Lazarovou.

laepus
31.12.2016

Vančura se nečte lehce, zvlášť v případě první knihy, kdy ještě není (omouvám se Vančurovi) tak úplně vypsaný. Je zde zajímavý kontrast všeho - tradiční vančurovský jazyk plný obrazných pojmenování a lyriky, archaismů, složitých obratů, prostě všeho, čeho je čeština ve své rozmanitosti schopna. A k tomu děj vůbec neodpovídající poetice a lyrice - smutný, až tragický osud bežného člověka, pro kterého nejvyšší hodnotou je poctivá práce a slušný život. Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi, nakonec jsem se nevím proč rozhodl jen pro tři, snad z důvodu velkých očekávání a obdržení díla jiného rázu (přesto navýsost kvalitního) než jsem tak úplně čekal.

Lenka4
04.10.2015

Začíst se do Vančurova jazyka je zpočátku poněkud obtížné, ale třebaže jde o deprimující čtení o životě bezútěšně bědném, nelze se od něj odtrhnout. Hrdinové z Vančurovy knížky neupadají do beznaděje, prostě žijí či přežívají, jak se dá. Možná právě v tom tkví autorovo poselství - ani v těžkých situacích nepropadat zoufalství a žít, nebo alespoň přežívat. Ocenit je třeba zdařile vykreslené charaktery postav z nižších sociálních vrstev. U pánů už převládá klišé "bohatý= zlý, pyšný".

hladko
09.03.2015

Vančura, pro mě dosud neobjevený poklad české literatury. Jak rychle a lehce běžely mé oči po jeho květnatých, ale ne zcela jednoduchých, řádcích plných poezie. Kundera řekl, že kdyby si Vančura otevřel trafiku s metaforami, mohl by zásobovat celé generace básníků. A je to tak. Vančurova metaforická prozaika je úchvatná a ačkoliv se nejedná o kdovíjak složitý příběh, poetika jeho stylu, vypravečsky angažované vstupy, hojnost přechodníků a právě metafory, jež svou krásou, nebo i břitkostí, povznáší prózu na poezii, jsou tím, čím jsou barevné a voňavé květy jarní louce. Vančura a já poprvé a rozhodně ne naposled. (na popud předchozích komentářů úvodní info ke knize upraveno)

Černorizec
07.12.2013

Je to kniha, kterou jsem přečetl už po několikáté. Pokaždé jsem stále znova okouzlován Vančurovým jazykem, jeho metaforami a v tomto případě i neuvěřitelně naturalistickým popisem.
Básnické zobrazení universa a času v kontrastu s nicotností člověka. Syrové, kruté, smutné, velkolepé.

kika 13
05.04.2013

Pocity mám rozporuplné.Četla se mi dost špatně.

WEIL
11.08.2011

Je-li tohle dílo "jakousi oslavou chudoby", tak to tedy se mi nezdá, spíše bych řekl, že jde o naivní či nezvyklou představu o socialismu, a že Vančura v době, kdy tuhle knihu napsal, tak nemohl tušit, že zde socialismus přijde, takže spíše dovedl do absurdity jak by to dopadlo, kdyby byl člověk jako ovce a pokoušel se vyjít vlkům vstříc.