Camri
komentáře u knih
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Slepá mapa se čte snadno. Má ale několik zásadních nedostatků. Tak především kniha působí tak, jako by se autorce vymkl popisovaný příběh z ruky. Děj je stále rozšiřován o nové postavy a jejich příběhy působí rušivě. Jejich svázání s hlavními hrdinkami je navíc vyumělkované. Další problém představuje způsob vyprávění. Er-forma by by byla vhodnější, protože to, co Anežka vypráví, se jen těžko mohla sama dozvědět (tím spíš od své matky, která pravděpodobně nebyla sdílná, natož od babičky, kterou nepoznala a dalších lidí, jejichž myšlenky a pocity by musela dokonale znát). Její perspektiva je pro příběh v podstatě zbytečná. Pokud chtěla autorka použít první osobu, bylo by asi lépe knihu rozdělit do tří částí a napsat každou část z pohledu babičky, dcery a vnučky. Výtku bych měla i k dialogům (přímé řeči), které nevypadají moc přesvědčivě, spíš jako z nějakého průměrného seriálu.
Od knihy jsem čekala trochu víc sofistikovanější styl i příběh. Hana od stejné autorky mne oslovila víc.
Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
Poprvé jsem se s knížkou setkala na střední a nebyla jsem z ní moc nadšená – ani jsem ji nedočetla do konce, takže některé předchozí komentáře moc dobře chápu. Po letech se mi ale znovu dostala do rukou, tentokrát v originálním anglickém vydání a došlo mi, že překlad byl dost možná kámen úrazu (it really killed me = to mě umrtvilo – eh???). Obecně ale možná šlo také o větší rozhled a orientaci v americké kultuře, který mi při prvním čtení chyběl, což mi zabránilo ocenit výjimečnost tohoto textu; zejména Holdenovu frustraci z prostředí rádoby nóbl "prep schools," v nichž se měli děti zazobaných rodičů připravovat na studium na nejprestižnějších (a nejdražších) amerických univerzitách. Kromě toho Holden popisuje některé situace tak strašně vtipně, že jsem se musela smát nahlas (např. setkání s jeptiškami). Co se týče povahy vypravěče, se kterým mají někteří čtenáři trochu problém, nemyslím, že by Holden všechny a všechno nenáviděl. Naopak – je vidět, že se snaží s lidmi navázat spojení, jenže si při tom počíná tak naivně, ale zároveň sarkasticky (pravděpodobně aby zamaskoval svou adolescentní nejistotu a podpořil dojem alfa samce), že je jeho chování pro ostatní matoucí, a tak každá jeho interakce s ostatními vyústí v nepochopení nebo rozpačitost. Jediné výjimky jsou snad ty jeptišky a samozřejmě jeho mladší sestra Phoebe – bezelstná stvoření, před kterými se Holden nemusí předvádět.
Takže moje doporučení pro všechny, kdo zvažují čtení tohoto kultovního románu: pokud máte možnost a vaše angličtina je slušná (podle mě je to psané skutečně jednoduchým a přístupným jazykem), zkuste si to přečíst v originále.
Co život dal a vzal
Betty MacDonald
Tahle kniha ležela v knihovně snad od nepaměti. Vím to moc dobře, protože jako malá holka jsem si se hřbety hrávala a když jsem se naučila hláskovat, tak jsem si ty názvy pořád dokola četla - se zakloněnou hlavou. Co život dal a vzal jsem do ruky vzala, když mi život pozastavil lockdown. Neměla jsem od knížky moc očekávání, protože jako puberťačka jsem si z knihovny půjčila Vejce a já, což mě tehdy nudilo tak, že jsem knihu odložila. CDaV byla ale absolutně jiná zkušenost. Asi jsem byla naměkko už z věnování, které na mě z obálky vypadlo, protože babička tuhle knížku věnovala mojí mamce, když udělala maturitu.
Odpočinkové, nadčasové, vtipné a zejména v části o tuberkulóze velice dojemné a svým způsobem napínavé čtení. Občas jsem trochu skřípala zuby nad překladem některých eventualit. Překladatelku však chápu, výrazy z kapitalistické Ameriky by čtenáři žijící v socialistickém Československu také těžko pochopili. A mě koneckonců došlo, že burská pomazánka je arašídové máslo.
Na Větrné hůrce
Emily Brontë
Příběh je bezesporu strhující a postavy skvěle vykreslené (v tomto případě to znamená, že vám lezou na nervy jako skuteční lidé). Musím říct, že znepokojující milostné vztahy bratranec-sestřenice skutečně mají něco do sebe. Ale jen v literatuře!
Helimadoe
Jaroslav Havlíček
"Jsme salónní kouzelníci, chvíli sebe samy rozveselujeme, chvíli samy sebe klameme. Ze svých snů si kolem sebe utváříme ráj, ve kterém se utěšujeme, abychom si vynahradili své životní neúspěchy."
Naprosto úžasné poslední kapitoly.
Paní Dallowayová
Virginia Woolf
Soudě dle referencí v populární kultuře jsem pokládala za důležité seznámit se specifickým stylem Woolfové. Příběhová vlákna jednotlivců spletená v okruh kolem paní Dallowayové tu a tam postříbřená lyrickými popisy se mi jako koncept zamlouvají, ale právě ony popisy mě však začaly postupně nudit a při jejich čtení jsem nekontrovatelně ztrácela koncentraci. Přesto uznávám, že jde o text rozhodně mimořádný a chápu, proč se jeho autorka nesmazatelně zapsala do literární historie.
Kundera: Český život a doba
Jan Novák
Kunderu mám jako spisovatele ráda, ale snažila jsem se o objektivní čtení. Kniha je hodně obsáhlá a poučná, kratší kapitoly se louskají skvěle. Snad jen.... Kdyby se Novák držel informací, které získal a které dovedně zanalyzoval, udělal by lépe. Místo toho ale čtenáři předhazuje své vlastní otázky, které jsou mnohdy zbytečné a zavádějící. Je v pořádku, pokud má čtenář po přečtení knihy otázky, ale badatel/spisovatel/novinář/kterýkoli psavec by je neměl do textu vůbec zahrnovat, neumí-li na ně uspokojivě odpovědět. Pro příště tedy více Occamovy břitvy a méně mělkého rýpání.
Rozpojené státy: Amerika nejen televizní kamerou
Martin Řezníček
Martin Řezníček píše tak, jak točí reportáže. Profesionálně a přitom lidsky. Všimla jsem si, že často používá zajímavá slova, slovní obraty a přirovnání, které svědčí o jeho sečtělosti a schopnosti vykreslovat události těm, kteří je vidět (ani pocítit) na vlastní oči (nebo kůži) nemohou.
V existencialistické kavárně
Sarah Bakewell
Ačkoli by se kniha dala považovat za téměř akademickou (přesněji ale spíš populárně naučnou), tak nebyl jediný okamžik, kdy by má pozornost při jejím čtení ochabla. Že ale nejde o nějaký "fejkový" pokus o literaturu faktu, nýbrž o erudovaný avšak vtipný výklad, dokazuje rozsáhlý poznámkový aparát s použitými zdroji. A přesně takové seznámení s hlavními idejemi a problémy existencialismu jsem hledala. Existencialismus je mnohem víc než černý rolák a deprese – naopak je to filozofický směr, který povzbuzuje k tomu, abychom žili "naplno" ale přitom převzali zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Jsem také vážně velmi ráda, za podrobnější vysvětlení fenomenologie, která pro mě byla dosud trochu záhadou, ačkoli je hodně propojená právě s existencialismem. Navíc doplnění o úvahy samotné autorky je skutečně přínosné; zejména na začátku 14. kapitoly, kde vysvětluje proč je existencialismus stále relevantní i v 21. století, jsem si ohromeně přečetla myšlenky, které mě napadaly po celou dobu, Bakewellová je ale dokázala obratněji zformulovat. Líbily se mi i tipy na filmy, které existencialismus ovlivnil. Co je však důležitější, je to, že mě tohle čtení inspirovalo k četbě zmíněných knih. Věřím, že s tím, co vím teď, mi do sebe bude vše mnohem lépe zapadat.
Jih proti Severu 2
Margaret Mitchell
Po přečtení obou dílů nemohu jinak než udělit plný počet hvězd. Už zase o něco víc rozumím americké duši, která mě nepřestává fascinovat. Na klávesnici se mi derou klišovitá přirovnání. Ale já vám prostě musím sdělit, že příběh je strhující, napínavý, věrohodný a že se u něj nebudete ani na vteřinu nudit!
PS: Mám jedinou výtku - ani dvě tlusté bichle neuspokojily mou dychtivost po pokračování příběhu nezdolné Scarlett. Kéž by byl konec lépe dotáhnutý...
Bostoňanka
Anita Diamant
Příjemná kniha o ambiciózní americké Židovce, která jako stará paní vypráví o svém neobyčejně obyčejném životě. Není to bůhvíjaké dílo, ale čte se to hezky a příjemné plus je pro mě fakt, že se to celé odehrává v židovské komunitě, která má pro jistou část nás, gójů, zvláštní přitažlivost.
Nové povídky
Zdeněk Svěrák
První Svěrákova kniha, která se mi kdy dostala do rukou. Soudě podle jeho filmů jsem čekala milou knížku s neotřelým humorem, který je mu vlastní. A očekávala jsem správně. Tahle tenoučká knížečka o lidech, o lidských trápeních i radostech, prostě o životě, je kouzelná. Svěrákova schopnost vymýšlet postavy a zápletky je prostě nevyčerpatelná. Díkybohu za to.
Šťastný Jim
Kingsley Amis
"Nepozoroval jste, že se všichni specializujeme na to, co nejvíc nenávidíme?"
Vtipné spirálovité vyprávění s nejistým a (ne)šťastným Jimem v centru dění. Amis výborně zachytil pokrytectví, ješitnost a zoufalství, s kterým se setkáváme v univerzitním prostředí i po 70 letech od vydání Šťastného Jima. A akademik, který nikdy neprokrastinoval a nevyhýbal se nepříjemným povinnostem, nechť hodí kamenem!
Útěk do divočiny
Jon Krakauer
Četla jsem po zhlédnutí filmu. Ta omáčka okolo Chrisova příběhu mě moc nebavila, ale jinak to bylo skvělé inspirativní počtení.
Rozšíření bitevního pole
Michel Houellebecq
Od Serotoninu jsem plynně přešla k Bitevnímu poli, takže jsem byla už trochu připravená na bezútěšnou perspektivu moderní společnosti. I tak jsem opět dychtivě a přitom s jistou nevolí sledovala myšlenky, které se honí hlavou vypravěči (hrdinou bych ho mohla nazvat jen stěží).
Obyčejně nemám ráda, když jsou mi postavy ideově "vzdálené" (hloupý předsudek, vím!), ale když přečtete 140 stránek za necelé 4 hodiny na jeden zátah, tak je to najednou nějak jedno – prostě jste byli lapeni. Tedy já alespoň byla.
Pohyblivý svátek
Ernest Hemingway
Sklenička vína, kapitola z Pohyblivého svátku a lucidní snění o Paříži 20. let na sebe nenechá dlouho čekat!
A teď zcela vážně – věcná upřímnost téhle knihy mě prostě dostala. Pro mě zatím nejlepší Hemigwayovo dílo.
Obhajoba šílencova
Woody Allen (p)
Tak přesvědčivě se vysmát intelektuálům může zase jen intelektuál. A Woody Allen – když se mazaně vydává za šílence – to prostě umí.
Dalajlamova kočka
David Michie
Deník kočky Modroočky, který jen tak mimochodem obsahuje několik důležitých životních rad (nejen) pro začínající buddhisty.
Postřehy z Londonistánu
Iva Pekárková
Narazila jsem na tuhle knížku náhodou, ale jsem za to ráda. I když jde o choulostivé téma, Pekárková se nezdržuje nějakou politickou korektností a knížka tak působí autenticky (ale ne urážlivě!). Kéž by si ji přečetli všichni ti naši odvážní bojovníci proti migraci...
Dharmoví tuláci
Jack Kerouac
"Ach, Bože, společenskost je pouze a jenom velkej úsměv, velkej úsměv není nic jinýho než samý zuby, škoda, že nemůžu zůstat tady nahoře a bejt laskavej."
Svěží, svobodomyslná kniha, která však dává smysl. Kerouac s naprosto odzbrojující prostotou zaznamenává hluboké myšlenky v jejich surové podobě (nebo aspoň dovedně vytváří zdání takové bezprostřednosti). Osamělost Kerouaca-buddhisty se projevuje nejen v nepochopení ze strany rodiny nebo většinové společnosti, ale občas i přátel. Z této knihy si odnáším (kromě touhy podniknout roadtrip napříč Amerikou) především to, že ideály buddhismu, jakkoli krásné a vznešené, se těžko aplikují na reálný život. Můžou ale inspirovat k větší vnímavosti a laskavosti, a i když se to jeví jako donkichotský boj, stojí za to o ně usilovat. V naší cynické době snad ještě víc než kdy předtím.