budíček komentáře u knih

Příjemné a svěží čtení, které zabere pár minut a přitom je originální a nápadité. Líbí se mi nápad z předem stanovených slov sestavit krátký příběh a u některých z nich jsem se zasmála.

13.06.2013

Zloděj map byl tak trochu překvapením a vůbec ne ve špatném smyslu... Možná proto, že jsem neměla moc vysoká očekávání, mě ta exotická mořeplavba bavila. Co se příběhu týče má tři linie, první se točí kolem čínského eunucha Ma Č´, který je jako kreslič map vybrán do posádky císařské flotily, aby zmapovali dosud neznámý svět a objevili tajemnou zemi Fusang (pobřeží Ameriky), během plavby nakreslí spoustu různých map z míst, které navštívili, a vzpomíná na všechna dobrodružství i strasti plavby. Ale po návratu je situace v zemi jiná a všechny mapy mají být zničeny, jenže tento příkaz nakonec není tak docela splněn. Druhá linie se odehrává o pár desetiletí později a týká se výpravy Vasca de Gamy, pátrající po cestě do Indie. Na jeho lodi je lodivod Antonio Coelho, který má v rukou mapu, o které ostatní z posádky neví, mapu, na které je cesta již vyznačena... I tuto výpravu čeká řada strastí a Antonio je nakonec nejvíce zhnusen pokrytectvím a sobeckostí právě kapitána výpravy, který naopak získává všeobecné uznání. Třetí linie je současná. Mladá právnička je požádáná jedním klientem, aby vypátrala vzácnou mapu, která byla objevena na čínském nalezišti a následně ukradena. Kdo ji ukradl, jaké má kdo vlastně zájmy na tom, aby se mapa neobjevila na veřejnosti a co je zač prastarý řád chránící tajemsví portugalských mořeplaveb, a jak s tím vším souvísí ztracená mapa je řadou hádanek, které musí hrdinka vyluštit...

Jasně je to fikce, i sama autorka to v doslovu přiznává, ale je to fikce která se dost dobře čte, vtáhne člověka do děje a ten se naráz octne na Hedvábné stezce, na středověké lodi, nebo po vzoru Brownovy Šifry v závodu s časem o vyluštění tajemství... Přiznávám, užívala jsem si tu jízdu (nebo spíše plavbu:))...

1 11.06.2013

Krásný a zvláštní příběh, který jsem četla už několikrát a baví mě od první do poslední stránky. Možná je škoda, že takový Krysař po světě už nechodí...

9 10.06.2013

Dílko ne dlouhé rozsahem, zato se pocit z něho dlouho usadí ve čtenáři. Hrdinku Siervu Maríu v den 12-tých narozenin kousne vzteklý pes. Očekává se, že dívka na vzteklinu co nevidět zemře. Když se tak nestane, je to ještě podezřelejší, protože v době, kdy se příběh odehrává, to nebylo běžné. A tak se na už tak divnou dívku dívá okolí ještě víc skrz prsty. Její podivnost má kořeny v její výchově. Rodiče se nebrali z lásky, nikdy neměli žádný hlubší vztah, jen podivné prázdno a láska se z nich nepřenesla ani na dceru. Ta byla nakonec vychovávána otroky, s nimiž trávila většinu času a uznávala jejich víru v amulety a duchy. Navíc měla dívka ve zvyku se po domě pohybovat nezvykle tiše. Nakonec zvítězí pověrčivost a i rodiče uvěří, že je dívka díky kousnutí posedlá. Otec ji následně odveze do kláštera, kde se má podrobit exorcismu. Vymýtání má provést silně věřící kněz, který je 3x starší než Sierva María. Postupně ale jak tráví s dívkou stále víc času k ní začíná pociťovat stejnou lásku jako muž ženě. Nerovný vztah by neměl naději na existenci ani v současnosti natož v tehdejší době, avšak o to intenzivněji ho dvojice prožívá až do poslední chvilky...

Mé první setkání s Marquézem a magickým realismem a doufám, že ne poslední. Opravdu zvláštní atmosféra mezi jednotlivými osobami, samotného domu a vůbec i prostředí příběhu jako takového se drží čtenáře po celou dobu. Zvláštní víra v různé amulety, duchy a podivné bytosti ještě dodá. Navíc dění za zdmi kláštera opisuje i další osudy nejen ten dívčin. Autor dobře vystihuje i charaktery postav. Zvlášť změny u kněze jsou zřejmé dále povrchnost a požitkářství matky, slabost a osamělost otce, pověrčivost společnosti jako celku a mezitím vším dívka, která byla jiná než ostatní děti tehdejší doby. Příběh není dlouhý, je i celkem čtivý, jen některé pasáže vracející se do minulosti rodičů byly občas zdlouhavé a hůře stravitelné.

4 09.06.2013

Další silné dílo od tohoto autora... Tentokrát z pohledu německého vojáka, který se vrací z fronty z Ruska domů na dovolenou. Těší se na rodiče a na rodné město. Na oázu klidu... Nic z toho se nekoná, město je vybombardované, rodiče nezvěstní a on se snaží zjistit, co se s nimi stalo. Potkává řadu lidí se spoustou osudů, dostává se mu pomoci ale také jsou mu házeny klacky pod nohy. Navíc klidu si neužije díky neustálým náletům a zažívá podobné hrůzy jako na frontě. Nakonec nachází to, co ani snad nečekal, že najde a uvědomuje si ty nejzásadnější lidské pravdy a to, co je podstatné.

Uznávám, že je to opět dílo plné silných myšlenek a poselství, které rozhodně stojí za přečtení, ale některé autorovy knížky se mi líbily přece jen víc.

2 08.06.2013

Na Fantoma opery jsem narazila náhodou v obchoďáku před pár dny, a protože ho mám už delší dobu na čtecím seznamu tak jsem nezaváhala. A nemohla jsem v tomhle deštivém počasí udělat líp, protože na četbu tohoto druhu je jako stvořené. Ještě ji umocní a dodá atmosféru. Samozřejmě, že jsem brala tuhle klasiku trošku s rezervou vzhledem k době, kdy byla vydaná a také tehdejším podmínkám a povahám lidí, takže mě nepřekvapily např. některé charaktery postav jako naivita Christiny, nabubřelost ředitelů Opery, či až hrdinská povaha vikomta Raoula. A přesto má toto dílko své kouzlo a atmosféru. Zvláště podzemní říše Fantoma pod Operou, s jeho domem u jezera, které střežila jeho důmyslná Siréna, burcovalo fantazii. A hlavně Fantomova genialita, která velmi často překračovala úzkou hranici šílenství byla výrazným prvkem, který se často jen v náznacích a ke konci s plným vysvětlením táhla celým příběhem. Co dodat - Francie 19. století, láska křehké zpěvačky k mladému vikomtovi a její soucitný obdiv k hudebnímu géniovi skrývajícímu se v podzemí budovy Opery, jenž ji fanaticky obdivoval, samotná atmosféra Opery se vším ruchem umělců, a také tajemný svět Fantomovy podsvětní říše, dodávaly této knize své kouzlo. Pravda, občas mi přišel styl knížky lehce naivní a jednoduchý, ale vzhledem k tomu, o jaký se jedná žánr a k době, v níž byl psán, nad tím klidně přimhouřím oko.

8 08.06.2013

Největší plus a současně také i minus této knihy jsou popisy. Místy ke knížce i ději absolutně sedí, udávají klidné přemýšlivé tempo a dávají čtenáři okusit atmosféru malířského světa, plného barev, tvarů, štětců, palet, krajin, osob atp. Jindy bohužel působí rušivě a jakoby zbytečně navíc, snad i trošku nudně. Přesto v mém případě převládá naštěstí spíše ten pozitivní dojem, klidného tempa a vychutnávání atmosféry a kouzla slov. Protože i když sama knihy s mnoha popisy moc nevyhledávám, tady mi autorka přesně kápla do noty, některé její obraty mě přenášely do míst, kde si hrdinové rozložili své stojany, namíchali barvy a pak už jen znázorňovali svým umem krajiny na plátno. Příběh samotný mi přišel spíš jako vedlejší linie, jako by šlo hlavně o tu atmosféru a svět umělců, kteří často až fanaticky propadnou své tvorbě. Ale i tak byl samotný příběh malíře Roberta, jeho ženy, jeho milenky a jeho psychiatra zajímavý, a neméně zajímavý byl návrat do 19. století, do dob impresionismu, zahrad a barev a také příběhu jedné tehdejší malířky a její zakázané lásky. Malování mě vždycky zajímalo a bavilo, takže na mě osobně knížka působila velmi dobrým dojmem, i když občas mi už některé popisy taky vadily, ale jinak co se vytvoření atmosféry a vyburcování fantazie týče, tak svou úlohu splnila přesně. Další plus byla obálka.

4 08.06.2013

A tak nebylo to špatné, ale čekala jsem asi trochu víc. Téma salemských čarodějnic a procesů s nimi mě zaujalo, dvojí linie příběhu (současná, kdy hrdinka pátrá po minulosti a tajemném lexikonu a minulá ze 17.století) byly sice zajímavé a čtivé, ale přišlo mi jako by v příběhu něco chybělo. Často nakousnuté věty nebo nezodpovězené či napůl odpovězené otázky tomu jen dodaly. Nevadí mi, když si musím u příběhu něco domýšlet a probouzet vlastní fantazii, ale tady mi to trochu vadilo, asi proto, že těch otazníků bylo docela dost. Musím uznat, že knížka je čtivá a obě linie jsou dobře zpracované, ale prostě mi chybí něco, co by bylo na hvězdu navíc.

1 08.06.2013

Tak druhý díl Inkoustového světa nezklamal. Oproti prvnímu dílu byl napínavější, nápaditější, barevnější a zajímavější. Mnohem propletenější a pestřejší děj, zajímavé zápletky a kouzelný fantazijní svět. Vlastně skoro až pohádkový svět, ovšem jen na první pohled, protože v tomto světě je řada postav co nosí hrůzu a neštěstí... Trošku mi vadila délka knížky a zbytečnost některých vedlejších linií, které nepřinesly nic nového nebo podstatného, ale to je tak jediné, co se dá vytknout...

1 08.06.2013

Shakespearův příběh tak trochu jinak, tak trochu ve stylu Dana Browna (jak to někdo o tomhle dílku už někde psal). Ale uznávám, že hodně čtivý, místy i vtipný s dvěma liniemi (minulou s příběhem Romea a Julie a tou současnou moderní linií), záhadami a šiframi, starou kletbou, starým řádem, padouchy, co chtějí poklad a také s trochou lásky. Příjemný odpočinkový román.

1 08.06.2013

U téhle knížky mě nejdřív zaujala obálka, po hodně dlouhé době to byla jedna z mála, co se mi líbila a anotace příběhu vzbudila můj zájem o malinko později. Nicméně, že se mi dostane do rukou jemně nostalgická, místy dojemná a hodně citlivě napsaná knížka, ze které mi bude občas běhat mráz po zádech, nad níž se sem tam pousměju nad tím, že lidi se k sobě přece jen umí taky chovat hezky a obětovat se pro druhé i ve zlých časech, jsem nečekala. Oba hlavní hrdiny malého Henryho i Keiko jsem si oblíbila, a příběh jejich dětské lásky na pozadí válečných událostí a následné internace Američanů japonského původu mě dostal. Střet nově smýšlející generace a té staré tradiční, jazz a atmosféra Seattlu ve čtyřicátých letech jsou další nitkou, která se proplétá příběhem sice nenápadně, ale čtenář ji cítí a vnímá, jako by se toho všeho účastnil. Nepochopení, šikana, odpor a nenávist k člověku, bez ohledu jaký je uvnitř ovšem také, ale i přesto jsou tu dominantním prvkem tři věci a to přátelství, láska a naděje…

6 08.06.2013

Po dlouhé době jsem sáhla po neznámém autorovi a novějším díle a nelituju, spíš naopak. Hodně příjemně mě tato knížka překvapila. Jediné minus bylo to, že občas jsem zezačátku měla problém poznat, v které časové linii autor zrovna příběh vypráví, ale o odstavec dál už jsem měla jasno. Anotace se k ději celkem vyjadřuje, takže ho rozpitvávat víc nebudu, snad jen že postavy si mě získávaly tak nějak postupně, občas jsem s nima nesouhlasila a pak se stalo něco, díky čemu jsem změnila názor a držela jim palce. Příběh sám je zajímavý a dojemný, občas napínavý a občas i trošku drsný. Nicméně hodně na mě působila povaha a klid lidí žijících v poušti. Jako by věděli něco, co druzí lidé žijící denně ve stresu a shonu ani netušili a unikalo jim to. A poušť písek a horko bylo tak dobře popsáno, že občas jsem měla při čtení pocit, že to mám všechno před očima, nekonečnou Saharu a duny písku, nad nimiž zapadá slunce nebo září miliony hvězd. Konec a pointa mě dostali úplně i když kdybych věděla, nad čím se během čtení zamýšlet, tak by mi to asi došlo, ale i tak je to jeden z mála nových příběhů, který doporučuju.

5 08.06.2013

Tak Inkoustový svět pohltil už i mě. První díl mě chytil skoro od první stránky, knížky se v něm objevovaly často a láska k nim stejně tak. Postavy mě bavily a příběh samotný taky. Zezačátku mě napadlo, že to stylem trošku připomíná Harryho Pottera a Gaimanův Hvězdný prach, ale byl to spíš jen pocit, který se párkrát objevil, než přímé srovnávání… Navíc, jak se příběh rozbíhal, tak tento pocit mizel a uznávám, děj byl originál. Podle mě mohl být příběh o sto stran kratší, občas v některých pasážích mi přišel zbytečně natahovaný, ale i přes to se od něj jen těžko odtrhávalo a konec mě pohltil tak, že jsem se neodtrhla od knížky dokud nebyla poslední stránka dočtená. Občas jsem si připadala při čtení jak v pohádkovém světě, jindy zas byl děj plný napětí, že se nedalo přestat číst, dokud jsem nezjistila, jak kapitola skončí. Tato knížka si najde čtenáře určitě nejen mezi dětmi (upřímně – být dítě, tak bych asi díky tomu natahovanému ději u knížky měla problém vydržet), myslím dokonce, že dospělému čtenáři bude v mnohém bližší a najde si tam svůj příběh nebo oblíbenou postavu také.

6 08.06.2013

Nějakých 90 stran, přečteno s přestávkama za nějaké dvě hodiny a přesto mě Márquez už podruhé přesvědčil, že je pan autor. Tedy O lásce a jiných běsech se mi líbilo víc, bylo to takové pestřejší, plné barev, magických amuletů, duchů apod., ale plukovníkův příběh měl taky svoje kouzlo. Jeho každopáteční čekání na dopis, jeho víra, že mu kohout (dědictví po synovi) vyhraje na zápasech jmění a on i jeho žena na tom budou lépe... Zvláštní atmosféra děje, místa i postav, které umí autor skvěle vystihnout a byť jsem čekala pointu trošku jinačí, tak opět mě vůbec nezklamal...

1 08.06.2013

„Je velmi mnoho druhů lásek. Jen málo jich činí člověka šťastným. Ale to zřejmě taky není jejich smyslem.“

Láska je jen slovo se tváří jako román o lásce. Láska je jen slovo jím také je. O velké a zakázané lásce mezi bohatým synáčkem a manželkou obchodního partnera jeho otce. Ale to by bylo moc přímočaré, moc ploché, říct to jen takto jednou větou. Ono je v tom románu mnohem mnohem víc. Je to taky pohled na první poválečnou generaci v Německu, která se musí vyrovnávat s chybami svých rodičů a poválečným vývojem. Spousta z nich nemůže pochopit, jak se mohli lidé před i během války nechat tak zmanipulovat, nechat se „ukřičet hesly“ a bez rozmyslu všechny ty hrůzy odkývat. Někteří z nich po vzoru svých rodičů, jež byli během války na vysokých postech a po válce jen převlékli šikovně kabát a díky svým kontaktům dál pokračovali ve vysokých funkcích, zastávají i 20 let po válce stále zrůdné názory. U mnohých se ale myšlení mění. A právě boční linie odehrávající se v běžném životě nebo v internátu, popisující osudy vedlejších postav, mě mnohdy bavily a zaujaly víc, než hlavní linie mezi Oliverem a Verenou. Dějepisná exkurse v Dachau byla jednou ze silných částí v knize. Hostinec kousek od krematoria hraničil s nevkusem a vyvolal znechucení podobně jako u hlavního hrdiny. Další silný moment byla stávka studentů proti udání na dějepisáře, který jim o válce na rozdíl od jiných nezastíral informace, ale říkal pravdu. Je to hodně dobrý román. Hlavní linie potěší romantické duše, ale není zase přehnaně kýčovitý a nevnucuje sladké momenty za každou cenu. A když už je těch vyznání až moc, stane se něco, co vrátí hlavní postavy zpět do tvrdé reality. Je to i tím, že ona hlavní dvojice nejsou žádní svatouškové. On je zkažený bohatý synek, ona životem a výchovou zkažená manželka milionáře. Přesto mají i dobré vlastnosti a čtenář jim drží palce i když už od začátku knížky ví své… Vedlejší i hlavní postavy jsou vylíčeny tak, že vyvolávají emoce. Vychovatelé i učitelé jsou bohužel buď v pozici slabochů a zbabělců, nebo naopak dobrotivců a tolerantních lidí. Trošku mi občas právě ta až přehnaná loajalita přišla v internátu s takovými dárky jako Hansi nebo Geraldina těžce mimo, a říkala jsem si, že na ty by se uplatnil spíš pevný řád než omlouvání a tolerování zla, jež páchali. Právě na straně žáků jsou často vykresleny tak rozporuplné postavy až člověk žasne. Ale i další postavy (Oliverův otec, tetička Lizzy, Manfred Lord, Leo atd.) vyvolávají negativní emoce, svým chladem, vypočítavostí a drzostí, jiné zase lítost a soucit. Je to zajímavý pohled na část společnosti v Německu na počátku šedesátých let, a byť je to jen román, tak čtenáře přesto napadne, že něco takového (nebo aspoň jen část) se klidně mohla stát a při čtení si několikrát sám od sebe uvědomí, že mu běhá mráz po zádech…

10 08.06.2013

Noc v Lisabonu je silná, smutná a melancholická. Je příběhem velké lásky na pozadí krutých historických chvil dvacátého století. Opět se i v tomto příběhu setkáme s emigranty, kteří byli nuceni opustit Německo, ale není tu takové množství různých vedlejších postav jako v Miluj bližního svého. Není tu ani tolik odlehčujících vtipných momentek jako ve výše zmiňovaném. Z tohoto příběhu je cítit spíš ona melancholie, láska a bolest. Vypravěč příběhu je osoba, jejíž skutečné jméno nám zůstane utajeno. Vypráví svůj životní příběh jinému náhodně vybranému emigrantovi, který za vyslechnutí jeho příběhu obdrží lodní lístek na cestu do Ameriky. Celou noc pak vypráví o sobě, lásce ke své ženě, která zpočátku sice nebyla nijak zvlášť silná, ale posléze se projevila, také díky mnoha událostem, v plné síle. Těžko soudit činy některých postav v té hrůzné době, např. i přesto že žena hlavnímu hrdinovi byla nevěrná, nešlo s ní nesoucítit a jako literární postava mi byla i přes své chyby celkem sympatická. O to víc mi pak byl sympatičtější její muž, který byl schopný pro ni mnohé obětovat i když věděl, nebo alespoň tušil, co je zač. Nevnímám ho jako ubohého nebo hloupého paroháče, jak se sám označil. Spíš naopak, jen hodně silný a oddaný člověk by něco takového dokázal, a navíc jak by kdo byl schopen jednat na jeho místě?! Nejen o lásce a oběti je tento příběh, ale také o krutosti, kterou nevinní lidé zažívali od gestapa a v různých táborech, o strachu, zda soused neudá souseda, o strachu, zda se ještě někdy shledá se svými příbuznými a o odvaze a strachu, který z člověka dělá buď zbabělce nebo hrdinu, a přitom je často hranice mezi těmito dvěma stavy víc než tenká. I když si to čtenář na první pohled třeba ani neuvědomí, tohle všechno a mnoho dalšího objeví během jedné noci strávené v Lisabonu…

Tohle dílko, že se objevilo už poprvé v roce 1929 a navíc, že je napsal český autor?! Kdybych to nevěděla předem, a dostala se mi knížka do rukou bez uvedení autora a dalších informací, nevěřila bych tomu. Už jen proto, jak zajímavým jazykem je napsána, plným fantastických obrazů a důmyslných scén, které často vyvolají i mrazení v zádech, odpor nebo obavy z jeho vizí, jimiž se to v knize jen hemží a přesto jazykem svižným a nenudícím. Na tu dobu mi to přijde docela moderní a takový svěží žánr, protože moc podobných dílek s nádechem sci-fi se u nás tehdy tuším nevyskytovalo (pokud má někdo opačné znalosti, tak se nechám ráda poučit). V knize jsou navíc i zmínky vztahující se k válce, kterou i autor sám zažil. Celý svět Mullerdómu je tak originální a propracovaný, že jsem hltala jednu kapitolu za druhou a moje zvědavost, co bude slavný „Muller“ vlastně zač, rostla s každou stránkou. Párkrát jsem se neubránila tomu, že mi některé scény silně připomínaly např. Orwella nebo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita (napsané a vydané až později). Tím nechci říct, že bych tato díla srovnávala, to ne, jen, že mě sem tam přepadaly pocity, které jsem měla při četbě výše zmiňovaných. Navíc u Weisse má jít o alegorii na kapitalismus (ne přímo na totalitní režim), ale přesto společná myšlenka ovládnutí lidí byť zase trošku z jiného úhlu pohledu byla stejně děsivá…

11 08.06.2013

Pět hvězd je pro tuhle knížku málo! Zasloužila by jich klidně i deset. Když jsem četla anotaci, že je to příběh emigrantů, kteří byli nuceni ještě před druhou světovou válkou opustit z nejrůznějších důvodů Německo a potloukali se ze země do země půlkou Evropy, říkala jsem si, jestli mě to bude bavit. A Remarque mě z této mojí hloupé myšlenky vyvedl už při první kapitole. Jeho postavy byly neuvěřitelně lidské (ať už šlo o to, že se jejich lidskost projevovala v tom, že byli ochotni pomoct druhým, byť sami neměli skoro nic, nebo na druhou stranu spočívala právě v typicky lidských a často i negativních vlastnostech jako je podvod, trestání naivity, udělování životních lekcí atp.). Skoro každá postava, která se příběhem třebas jen mihla a její životní příběh se vešel na dvě strany a pro hlavní hrdiny to byl třebas jen náhodný známý, byla přesto neuvěřitelně silně popsaná a zanechala ve čtenáři dojem. Poselství této knihy není jedno, dá se jich vyčíst hned několik, síla přátelství (tu pro mě představuje hlavně Steiner), to, že ti, co nemají skoro nic, neváhají pomoci jiným v nouzi, aniž by za to něco čekali nazpět a je to vlastně pro ně něco absolutně přirozené (většina postav, co Kernovi a Ruth nějakým byť nepatrným způsobem pomohla), nespravedlnost a nesmyslnost lidského počínání (to, proč postavy musely emigrovat, neustálé bizarní peripetie při přechodech hranic, nesmyslnost předpisů, které postrádaly logiku a přesto řídily život mnoha osob ve vyhnanství). Mojí nejoblíbenější postavou byl Steiner, jeho přístup k životu byl místy obdivuhodný, a byť mu život uštědřil nejednu ránu, nebál se to životu a lidem v něm oplatit. U některých scén s ním jsem se musela smát, naopak na řadě míst v knize a nejen těch, co se Steinera týkaly nešlo neuronit slzu. Jeho hraní karet s celníky bylo kouzelné…

„Steinerovi chodil velmi dobrý list. Rakouská celnice hrála proti němu se zoufalou statečností. Bojovali, avšak hráli fair. V jednu hodinu v noci už si říkali křestními jmény. Ve tři si tykali. Ve čtyři byli zcela familiární, označení „prase“, „dobytku“ a „sračko“ se nepovažovaly za urážku, nýbrž za spontánní výraz údivu, obdivu a sympatie. V pět hodin vešel celník, konající službu. „Děti, je nejvyšší čas, abyste dovedli Josefa přes hranice.“ Rozhostilo se všeobecné mlčení. Oči všech se zahleděly na peníze, které ležely před Steinerem...“

Kniha je plná krásných a prostých a přitom zároveň i složitých myšlenek o životě. Zaujala mě např. scéna, kdy se sedlák ve Švýcarsku podivoval nad nesmyslností důvodu, proč musel Kern opustit rodnou zemi a proč je, byť nic neprovedl, pronásledován jako zločinec, jeho hláška, že člověk se selským rozumem to nepochopí, mi přišla víc než trefná. Dojala mě např. scéna, kdy Ruth trávila čas u nemocné ženy jiného emigranta, jež byla vážně nemocná a stejně tak i Steinerův vztah k vlastní ženě, kterou musel nechat v Německu a řada dalších. Ale těch drobných příběhů jež vyčarují zničehonic úsměv, dojmou (někdy až k slzám) nebo donutí zamyslet je v knížce tolik, že snad není ani kapitola, u které bych mohla říct, že byla slabá, pro mě osobně byla celá knížka na plný počet a Remarque „pan vypravěč“…

Daphne du Maurier mě jako autorka překvapila. Dům na pobřeží je první knížka, co jsem od ní četla a po dočtení vlastně ani nevím, co napsat. Není to žádná přeslazená knížka, romantika je tam spíše jen naznačená, v příběhu jde o samotný děj a ne o lásku na celý život. Prvně mě zaujala anotace příběhu, rozděleného na dvě linie. Je tu současnost, ve které hlavní hrdina pomáhá svému příteli vědci s experimentem. Odjede na prázdniny do vědcova venkovského domu a zkouší na sobě vliv zvláštních kapek, které mu vyvolají zvláštní halucinogenní stav, díky kterému se přenese do minulosti 14. století. Pohybuje se po té samé zemi jako v současnosti jen o pár století dříve, a jako nezávislý pozorovatel zažívá osudy kdysi dávno žijících postav. Nezasahuje do dění, minulost jen pozoruje a je tím světem čím dál více okouzlován. V současné linii, se musí vždy po návratu ze svého středověkého výletu vyrovnávat s přítomností, s všedními záležitostmi jako je tlak jeho ženy, ať příjme práci, kterou nechce, s jejími výkyvy nálad, s přáteli, které zajímají spíše jen povrchní záležitosti a také se zdravotními následky a změnami, které se s každým dalším „výletem“ na něm začínají více projevovat. Posléze dojde k události, která ovlivní značně jeho přítomný život a on sám poznává, jak je droga nebezpečná, začne mu splývat minulost s přítomností a několikrát se octne v nebezpečí života, ale přesto nebude mít klid dokud nezjistí, jak příběh jeho přátel z historie skončil a je pro to ochotný riskovat cokoli.

Zezačátku jsem měla problém se začíst hlavně do minulé linie. Bude to asi tím, že rozjezd v ní byl pomalejší a historické postavy byly na první pohled nesympatické. Taky jsem měla v těch rodových vazbách, kdo byl čí bratr, švagr či bratranec zmatek a ten přetrval. Nicméně postupně se jejich příběh i povahy odkrývali čím dál více a musím uznat, že minulá linie se mi nakonec líbila. Přítomná linie mě chytla hned od začátku a bavila mě ale mnohem víc. Autorka do ní dala více napětí a čtivosti. Konec byl zvláštní, ale k příběhu se hodil, nechával čtenáři prostor pro vlastní představy, co bylo s hlavním hrdinou dál.

Co se stylu týče, tak musím uznat, že autorka nepíše špatně. Ke konci jsem se nemohla od příběhu odtrhnout a stránka míjela stránku. Začátek byl ale pomalejší, a než jsem se začetla chvilku to trvalo. Obě linie byly dobře zpracované, i když současnost se mi překvapivě líbila víc (obvykle mám raději historické části).

7 08.06.2013

Kouzelná knížka... Andersenovy pohádky jsem si donedávna z dětství vybavovala spíš v kreslené podobě nebo převyprávěných dětských ilustrovaných verzích, které ruku na srdce byly pro děti přece jen „šetrnější“. Když se mi ale do rukou dostal tento výběr jeho pohádek a povídek, neodolala jsem znovu si je nepřečíst. A opět stejně tak jako v dětství mě Andersen nezklamal, spíš naopak, stále ho řadím mezi své nejoblíbenější pohádkáře, byť uznávám, že jeho pohádky mají často smutný nebo i drsný konec, který se dětem nebo jejich rodičům nemusí zrovna líbit. Nicméně pokud si je přečtete bez tohoto zaujetí, tak musíte uznat, že jeho příběhy jsou často dojemné, zvláštně melancholické, moudré, poučné a v řadě z nich se ukazuje i to, že Andersen měl smysl pro humor. Často jsem se přistihla, že mě děj příběhu plně pohltil a představovala jsem si v mysli, co se odehrávalo na papíře přede mnou za všemi těmi slovy, větami a odstavci. A už jen za takové klasické skvosty jako je Sněhová královna, Statečný cínový vojáček, Křesadlo, Malá mořská víla, Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty nebo Pastýřka a kominíček by si těch hvězd zasloužil klidně i deset, a když už nic jiného tak má aspoň čestné místo mezi poklady mé knihovny...

1 08.06.2013