Flétnové hodiny

16.03.2022

Pohádky H. CH. Andersena jsou moc pěkné a vracím se k nim rád a často :-)

05.02.2021

Je to sice poutavá klasika, ale rozhodně není určena menším dětem. Pohádky jsou svým způsobem smutné a ta nostalgie není vetknuta jen v osudu malé mořské víly nebo cínového vojáčka. Ale v tom je skryto ono kouzlo...

Jako děti jsme se vždycky marně ptali tetičky, která nám je četla - a jak (by) to bylo dál?

19.05.2020

Klasika, ale dětem bych přečetla jen některé, některé převyprávěla. Pohádky, a jsou tak smutné, ponuré, tedy většina.

29.02.2020

Magické příběhy pana Andersena jako by ani ubíhající léta nemohla připravit o jejich kouzlo a ani o čtenáře, jak věřím. I dál budou ti menší se zatajeným dechem sledovat putování Gerdy za svým Kajem, smát se císaři bez šatů, nebo držet palce vojákovi v Křesadle a ty dospělejší zase znovu dojme osud malé mořské víly, nebo statečného cínového vojáčka.

28.06.2019

Na Andersenovy pohádky jen tak nezapomenu. Něco tak nešťastného a pomateného jsem vážně nečekala. Některé působily až krutě, tak podivně poučné. Nevím, jestli by tohle děti pochopily a neměly pak těžkou hlavu a zlé sny.
Aby té pomatenosti nebylo málo, ilustrace byly rozesety halabala a s pohádkami se dokonale míjely. Četla jsem o Malé mořské víle a koukala na ilustraci kachny a káčátka; na začátku pohádky Slavík zase vykukuje nešťastná mořská víla a takhle ta obrázková nelogičnost pokračuje dál.
Nejznámější pro mě byly Císařovy nové šaty, Malá mořská víla a Ošklivé káčátko. V pohádce „Přítel na cestách“ jsem rozpoznala kdysi dávno viděnou pohádku s Evou Vejmělkovou „O Janovi a podivuhodném příteli“, která ve mně už tehdy vyvolávala pocit strachu.
Jedna z mála knížek, ke kterým jsem cestu opravdu nenašla.

07.04.2019

Pro nás, kteří nemáme rádi přeslazené konce, zato se s chutí ponoříme do atmosféry kouzel, tajemna, nostalgie v kombinaci s překvapivě střízlivými rozuzleními - pro nás je Andersen to pravé ořechové. Mnohé pohádky jsou velmi kruté, zvláště pokud se jimi necháme pohltit a prožijeme si je. Mnozí by řekli, že se až pro děti nehodí. Na druhou stranu: neznám krutější bytosti, než jsou děti - bez urážky. Dětské křivdy (a samozřejmě i dětské radosti) si s sebou nese člověk celý život. Kdybych snad měla jednou nějaké děti, tohle bych jim jistě čítávala. Ale nelze zrovna do Andersenových pohádek hupnout jen tak bez jakékoli "průpravy", abychom snad své potomky příliš hned nevyděsili, protože za tím děsem by pak nemohli vidět tu pravou krásu, která se v pohádkách skrývá.

08.07.2018

Kniha ve mně zanechala rozporuplné pocity. Některé pohádky byly hezké, jiné děsivé nebo zvláštní. Na Andersena asi musíte mít vyloženě náladu a tu já sbírala asi měsíc…

26.01.2014

Tak nějak přelouskané, protože Andersena moc nemusím :-(

08.06.2013

Kouzelná knížka... Andersenovy pohádky jsem si donedávna z dětství vybavovala spíš v kreslené podobě nebo převyprávěných dětských ilustrovaných verzích, které ruku na srdce byly pro děti přece jen „šetrnější“. Když se mi ale do rukou dostal tento výběr jeho pohádek a povídek, neodolala jsem znovu si je nepřečíst. A opět stejně tak jako v dětství mě Andersen nezklamal, spíš naopak, stále ho řadím mezi své nejoblíbenější pohádkáře, byť uznávám, že jeho pohádky mají často smutný nebo i drsný konec, který se dětem nebo jejich rodičům nemusí zrovna líbit. Nicméně pokud si je přečtete bez tohoto zaujetí, tak musíte uznat, že jeho příběhy jsou často dojemné, zvláštně melancholické, moudré, poučné a v řadě z nich se ukazuje i to, že Andersen měl smysl pro humor. Často jsem se přistihla, že mě děj příběhu plně pohltil a představovala jsem si v mysli, co se odehrávalo na papíře přede mnou za všemi těmi slovy, větami a odstavci. A už jen za takové klasické skvosty jako je Sněhová královna, Statečný cínový vojáček, Křesadlo, Malá mořská víla, Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty nebo Pastýřka a kominíček by si těch hvězd zasloužil klidně i deset, a když už nic jiného tak má aspoň čestné místo mezi poklady mé knihovny...

07.06.2013

Andersenovy pohádky jsem jako malá nesnášela. Byly ponuré a neveselé. Po letech jsem pak v knihovně objevila Flétnové hodiny a z nějakého neznámého důvodu jsem se rozhodla zkusit si je přečíst znovu. A rozhodně jsem nelitovala. Myslím že dospělí si z nich odnesou víc než děti. Už tak nějak chápou, co tím chtěl "básník" říci. Nyní je to jedna z mála dětských knih, které zdobí moji knihovnu. A stále se k ní ráda vracím.