Borboleta
komentáře u knih
Možnosti milostného románu
Jan Němec
Možnosti milostného románu na mě zamrkaly v knihkupectví díky své úžasné grafice od mého oblíbence Martina T. Peciny, a jen kvůli ní jsem se do této knihy začetla. Ukázalo se to jako bezva nápad, protože mě úplně pohltila a opravdu nadchla, a to nejen svojí formou a jazykovým zpracováním. O děj zde moc nejde, ale jde tu o ten pocit! O ten pocit, když se s někým oťukáváte, jestli spolu budete nebo ne, hledáte se, rozumíte si a i si nerozumíte, selháváte v komunikaci a jednoho dne jste už zase sami, a přece bez sebe nemůžete být, a pak stejně nezbyde, než se se vším a snad i sám se sebou smířit.
Vztah Jana a Niny je hodně obyčejný, ačkoliv oni dva by s tím asi nesouhlasili, ale o tu obyčejnost právě jde a v tom je ta největší síla. Protože v tom můžete vidět svoje vlastní vztahy a znovu si tak trochu prožít všechno to, co jste sami v Brně v době svých dvaceti a třiceti zažili (pokud máte to štěstí jako já, že se s hlavními aktéry generačně, sociálně i geograficky kryjete), co bylo, co mohlo být a co nebylo. Ano, je to román pro ty, kdo dávají přednost sdílení před sděleními. Pokud takoví jste, pak tuto knihu nesmíte minout.
"Nic z toho se netýkalo stromů seřazených podél hlavních tříd."
Veronika se rozhodla zemřít
Paulo Coelho
Poprvé jsem Veroniku četla ve svých šestnácti nebo sedmnácti letech, což bylo ve věku, kdy jsem hledala a ujasňovala si svoje místo na světě a přemýšlela jsem, jak bych asi měla se svým životem naložit. Tenkrát mě na mě ta kniha zapůsobila opravdu hodně a stala se mojí srdcovkou. Chtěla bych napsat, že mě inspirovala k tomu, abych měla odvahu žít po svém, a ne podle toho, co ode mě očekává okolí. Ale bohužel, ani teď, po dalších šestnácti nebo sedmnácti letech dostatek odvahy nemám, nicméně i Veronika musela spolykat čtyři balení prášků na spaní a ocitnout se v blázinci, aby tu odvahu našla, takže nic není ztraceno.
Teď jsem tedy tuto knížku četla znova a jelikož už dávno nejsem puberťák a minimálně podle věku bych měla být zkušenější a rozumnější, vnímala jsem ji už trochu jinak. Jsem k ní kritičtější, určitě bych v hodnocení ubrala jednu hvězdu za ezo pasáže, možná i za jistou prvoplánovost, na druhou stranu mě překvapilo, jak moc na mě znovu kniha zapůsobila. Přinutila mě přemýšlet o tom, co by mému současnému životu řeklo moje sedmnáctileté já, a co můžu udělat pro to, abych byla šťastnější. Co bych dělala, kdybych se nebála?
Navzdory svému názvu, je Veronika optimistická knížka, která je navíc tak útlá že ji přelouskáte za jednu cestu vlakem z Prahy do Brna. Za mě to je to nejlepší, co jsem od Coelha četla, rozhodně mnohem lepší, než tolikrát přeceňovaný Alchymista. Čtěte o Veronice, o Ďáblovi a slečně Chantal anebo o prostitutce v Jedenácti minutách, Alchymistu ale klidně přeskočte.
Veronika se rozhodla zemřít má k sobě další dvě literární sestry: Ďábel a slečna Chantal a U řeky Piedra jsem usedla a plakala, a ve všech třech knihách jde o to, že dostanete týden času na to, abyste udělali nějaké zásadní životní rozhodnutí. Protože ani na to největší dilema nepotřebujeme víc času, než sedm dní, do té doby sami dobře víme, co chceme. Občas si na to vzpomenu.
Kate musí zemřít
Alex Lake
Kdybych tyto mainstreamové thrillery nedostávala, tak je snad ani nečtu. Vždycky doufám, že třeba zrovna tento bude dobrý, ale málo kdy to tak je. Kate musí zemřít je v rámci žánru možná lepší průměr, ale to neznamená, že by netrpěla klasickými nešvary podobných knih: postavy jsou ploché a hodně jednoduché a děj je předvídatelný (když odhadnu správně vraha už během první třetiny, tak to fakt není napínavý). Na druhou stranu se to konzumuje tak snadno, jako snídaně v neděli ráno, což někdy může k určité spokojenosti stačit.
Tvé překrásné já
Chuck Palahniuk
Bavila jsem se královsky! Dokonce tak moc, že jsem ochotná odpustit i některé nelogičnosti a kostrbatosti v ději. Zábava a kritika konzumní společnosti zabalené dohromady v jedné krásné růžové hračce na tužkové baterky.
Manželé odvedle
Shari Lapena
Manželé odvedle se dají snadno, rychle a bezbolestně přečíst, ale to neznamená, že by šlo o dobrou knihu. Prakticky všechny postavy jsou dost mizerně vystavené, což táhne celou knihu dolu mnohem víc než to, že "překvapující" zvraty nejsou zas tak moc překvapující. Uvítala bych, kdyby alespoň klíčové postavy, jako třeba sexy sousedka, byly něco víc, než jen karikatury. Škoda.
P.S. Slovo "bodýčko" by se mělo zakázat.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Ve srovnání s Hanou a Tichými roky lehce pokulhává, a celkově nepůsobí tak moc emotivě. Že je tu hodně postav by mi ani nevadilo, ale je škoda, že nejsou tak věrohodně a pečlivě vystavené, jako tomu bylo u dvou výše jmenovaných knih. Také tu většina z nich nezažije skoro žádný pořádný vývoj. To ale zdaleka neznamená, že by to snad byla špatná kniha, naopak, je dost dobrá. Ale první jsem od Mornštajnové četla Hanu, a ta nasadila laťku proklatě vysoko.
Svět v plakátech
David Rymer
Kniha pro všechny, kteří ocení krásu starých, ručně ilustrovaných plakátů. Ideální také pro ty, kteří si občas sami kreslí, a hledají insipiraci, jak ve zkratce znázornit (nejen) postavy.
Kvásek
Robin Sloan
Konečně opravdu milá kniha v tom nejlepším slova smyslu. Až mi bude smutno, založím si kvásek a taky začnu péct chleba!
Amerikána
Chimamanda Ngozi Adichie
Jsou to spíš tak 3,5 hvězdičky, na to aby to byly opravdu čtyři, by musela být kniha o něco kratší. V poslední třetině se totiž zdá už bezdůvodně natahovaná a tím pádem začíná trochu nudit. Úplně nesouhlasím s veškerým jednáním, co hlavní postava (respektive hlavní postavy) dělala, a ani si nemyslím, že bych ji vždy úplně chápala, nicméně si myslím, že nám, bílé většinové společnosti, která v našich končinách o Afričana běžně nikde nezakopne, Ifemelu poměrně dobře přibližuje, jak to vlastně s tím rasismem je, a nabízí nám funkční pohled z druhé strany. V tom je její jednoznačný přínos. A taky má kniha krásnou obálku, ale to všichni vidíte už na obrázku :-)
Za objektivem
Laura Magni
Koncept knihy, grafika, výběr osobností i výběr fotografií je moc fajn, ale ten překlad to úplně zabíjí. To se opravdu nedá číst. Chápu, že paní Magni má tak osobitý styl psaní, že překládat ji asi nebude úplně snadné, ale to není omluva pro to, aby to skončilo takovou katastrofou. Přitom jinak by to mohla být povedená knížka.
Mlčící pacientka
Alex Michaelides
Ještě třicet stránek před koncem jsem si říkala, že přestože jde o knihu extrémě čtivou, tak se vlastně úplně nepovedla, avšak konec mě přinutil přidat jednu hvězdu navíc. I tak si ale myslím, že jde vlastně o docela průměrný příběh, který trpí tím, že pan Michaelides nechtěl nebo nemohl domyslet všechny detaily a celé to tak nějak dotáhnout.
Osud jednoho Čecha
Ilona Borská
Osud Františka Hodíka je zajímavý a opravdu hodný knižního zpracování, o tom není pochyb. Avšak mělo by to být od někoho, kdo umí psát. Paní Borská to bohužel neumí.
Komiksová učebnice komiksu
Toy_box (p)
Teď už nechci nic jiného, než si nakreslit vlastní komiks!
Forrest Gump
Winston Groom
Nastala zde vzácná situace, kdy film je lepší, než kniha, a to dokonce významně lepší. Všude se o knize píše jako o humorné literatuře, ale mně vtipná nebo dokonce veselá a na duši pohlazující nepřišla prakticky vůbec. Za to mi ale přišla absurdní (v dobrém smyslu) a chaotická (v tom špatném smyslu). Navíc mi obecně hodně nesedí, když je kniha psaná v ich-formě tak, jak by ta postava reálně mluvila, pokud má mluvit výrazně hovorově, nebo ještě hůř. Sice je to autentické, ale číst se to nedá. Avšak velké plus má u mě pan Groom za to, že vytvořil báječného hrdinu, který dal vzniknout ještě báječnějšímu filmu.
Zdroj
Ayn Rand (p)
Kniha mi přijde hodně neobyčejná, přímo fascinující, a to hlavně tím, jak zoufale s jejím poselstvím nesouhlasím. Je naprosto neuvěřitelné, že v celé knize není jediná postava, se kterou bych mohla trochu sympatizovat (možná jedině občas s Dominicou). Úplně všechny důležité postavy jsou buď psychopati, nebo pošuci, nebo obojí. Zbytek je jen tupé nemyslící stádo (v tomhle vyjímečně s autorkou souhlasím). Skoro až mě bavilo číst a čekat, kdy se ta hromada sebestředných psychopatických exotů navzájem pobije, i když většinou jen skrze novinové články. Howard Roark má být (dle záměru autorky) ideální člověk, ale pro mě to je někdo, s kým bych se v reálném životě skutečně nechtěla nikdy potkat, což ostatně ani s těmi ostatními. Je škoda, že během těch 800 stran, prakticky žádná postava nezažije nějaký vývoj. Filozofických mouder bylo vyřčeno ve Zdroji mnoho, nesouhlasím ale ani s jedním.
Průvodce neklidným územím - Příběhy českého výtvarného umění (1900–2015)
David Böhm
Naprosto famózní, a to jak po obsahové stránce, tak po grafické.
Hodinky od Ašera
Zuzana Dostálová
Tohle bylo velké zklamání. Příběh se sice dotýká řady zajímavých témat, ale je silně povrchní a postavy velice ploché a psychologicky zjednodušené často až na hranici karikatury. S postavami mám zde obecně velký problém, protože snad až na jednu vyjímku s nimi nedokážu příliš sympatizovat, natož se do nich vcítit (dokonce i přes to, že je mi třicet a žiji v Praze, což by mě alespoň s těmi hlavními spojovat mělo). Asi nejvíc mi na nich vadilo, jak jsou hloupé a jak nedokážou mezi sebou komunikovat. Možná ale neschopnost komunikace je skutečně to, co dnešní třicátníky trápí úplně nejvíc.
Téma starých židovských hodinek by mělo podle mě větší potenciál, než jak bylo využito v knize.
Musí se ale nechat, že se to čte rychle a skoro samo, nic moc však nepřináší. Pouze divnou nepříjemnou pachuť toho, v jak těžkém světě žijeme.
Velký Gatsby / Poslední magnát
Francis Scott Fitzgerald
Velký Gatsby by si zasloužil plný počet hvězdiček, zato Posledního magnáta jsem přečetla spíše z povinnosti a nedala bych mu asi ani dvě. Vůbec jsem ho nepobrala.
