Wow. To, jak Petr dokáže přenést pocity postav na čtenáře, jak realisticky popisuje vztahy i prostředí, jak bourá hranice YA žánru, jak přibližuje dopady sociálních sítí… Neskutečné a smekám.
Dalo by se říct, že jsou Temné sestry takovou směsicí žánrů. Setkáváme se s fantasy, trochou krimi i hororu, detektivní zápletkou a do toho se objevuje také romantická linka, jež je ale ponechána trochu stranou. Během příběhu se dostáváme do spirály nervydrásajících scén plné hniloby, pachu, květin a krve. Autorka nešetří ani s popisy, které se vám při čtení dostanou úplně pod kůži. Popravdě řečeno, nezaručuju, že se při něm nebudete lehce ošívat. To u mě vyvolalo pocit, že jsem nemohl odtrhnout oči ze stránek a přelouskal knihu za dva dny. Je to opravdu čtivá záležitost, která vám nenechá dlouho spát.
Samozřejmě musím vychválit Čapkův výborný spisovatelský um, velkou fantazii a hodnotnou myšlenku, kterou do Krakatitu zakomponoval. Zároveň mě ale příběh neoslovil tolik jako třeba R.U.R., místy se točil v kruzích a ztrácel mou pozornost, což je škoda.
Ach, tohle bylo krásné počtení! Dlouho jsem nečetl knihu, která by byla napsaná tak otevřeně a bez jakéhokoli přikrášlení. Nejen že obsahovala hodnotné myšlenky, zároveň jsem se u spousty příběhů od srdce pobavil.
Osamělost prvočísel. Odeonka, která vás nenechá chladnými a už od prvních stran vás zničí těžkým osudem dvou hlavních postav, jenž se prolíná celým dějem.
Mattia a Alice ve svém dětství udělali rozhodnutí, jež jim v danou chvíli nepřišlo tak závažné. To ještě netušili, že si jeho následky ponesou i po celý zbytek života. Opravu prvočísla zůstávají navždy sama?
Paolo Giordano je výtečný autor a otevírá v příběhu nejedno těžké téma. Čtenář se tak může setkat se šikanou, sebepoškozováním, poruchou příjmu potravy, nezapadnutím do kolektivu apod. Zároveň tyto aspekty příběhu vyjmenovávám i jako případná trigger warnings. Popravdě to totiž bylo místy velmi silné čtení. I když je autorův styl psaní víceméně čtivý, knihu bych na jeden zátah nezvládl. Delší odpočinkové pauzy byly opravdu potřebné.
Aneb #tohlenenioddechovka.
Už vám je asi jasné, že Osamělost prvočísel nemá úplně sluníčkový nádech, ale spíš melancholický až skličující. V tom možná vidím jeden problém příběhu - skoro nulová absence jakýchkoli pozitivních situací, tudíž se druhá polovina nemusí zdát tak chytlavá. Je na druhou stranu dobré, že se Giordano nesnaží nic přikrášlovat a je realistický.
To platí i o závěru knihy. Asi mohu prozradit, že není úplně jasný a dopodrobna vysvětlený. V tom případě vyvstává na povrch jen otázka, kterému čtenáři to vyhovuje a kterému ne.
Osobně Osamělost prvočísel řádím mezi jedny z nejlepších Odeonek, takže pokud máte chuť na trochu náročnější literaturu, vřele doporučuju.
Chvilku jsem váhal, jak tuhle knihu vůbec hodnotit, ale nakonec jsem se rozhodl pro plný počet hvězdiček.
Příběh byl silné kafe, autor popisuje nejedno trauma a nechává jeho pocity až poeticky plynout na papír.
Z toho jsem byl právě trochu v rozpacích - některé části byly chaotické a těžké na čtení. Je to totiž jedna z knih, které je potřeba přečíst i víc než jednou, aby se daly pochytit všechny detaily.
Dobré thrillery je pro mě už většinou těžké najít, ty Shari Lapeny mě ale vždycky chytnou. Jak je u autorky zvykem, i Nepříliš šťastná rodina se četla rychlostí blesku a moje hádání pachatele samozřejmě nevyšlo, měl jsem zamotanou hlavu do poslední strany.
Co mě ale trochu zklamalo, bylo natahování příběhu v druhé polovině, kde už byla přemíra vyšetřování, svádění viny jeden na druhého, lží, a kvůli tomu mě rozuzlení ani tolik nešokovalo. Zkrátka jsem chtěl z toho kolotoče zbytečných stran už vyváznout.
2.5/5
I když podcast Opravdové zločiny neposlouchám, tak když k němu vyšla kniha, chtěl jsem ji zkusit. A bohužel jsem dost zklamaný. Největší kámen úrazu je dle mého zpracování případů, které mi přijde až moc stručné a osekané. Kdyby bylo v knize méně příběhů a u každého více detailů, můj zážitek ze čtení by byl daleko lepší. Styl psaní zkrátka dost připomíná třeba novinový formát.
Nemůžu ale říct, že by mě čtení nebavilo, spoustu případů bylo poměrně chytlavých. A závěrečné rozhovory velmi zajímavé.
Podcastu zkusím dát ještě šanci.
Tohle bylo tak zábavné čtení! Stránkami jsem doslova proletěl, jak mě námět chytil, a bylo skvělé vrátit se do prostředí se známými postavami Daniela a Kita, i když byly tentokrát v příběhu vedlejší. Hlavní hrdina Luka byl ale naprosto boží, díky jeho eskapádám jsem se bavil po celou dobu knihy.
Z Felixe až navěky nejsem popravdě tak unešený jako spousta ostatních čtenářů.
Moc jsem ale oceňoval, jaká témata se v příběhu otevírala. Boží byl i závěr, díky kterému jsem knihu dočítal s úsměvem na tváři.
Ach jo, z Matek jsem poměrně zklamaný.
Příběh mi přišel nezáživný, jednotvárný a do čtení jsem se musel nutit. Některé části byly každopádně skvělé, ty se četly jedna báseň, moc jich ale bohužel nebylo. Myslím si, že jsem se tolik nedokázal vcítit do děje, ale jsem rád za to, jaká témata autorka otevřela.
Krásná knížečka, která se formou básně snaží o porozumění mezi českými a ukrajinskými dětmi. Jsou v ní obsažena hlavně základní slova a má moc roztomilé ilustrace!
Text je přehledný, stručný a pro děti snadno pochopitelný.
Dlouho jsem se v žádné young adultovce tolik neviděl, jako v Poprvé a rozhodně ne naposled. Dlouho mě žádná kniha tak nerozkrájela a zase neslepila. Dlouho jsem nečetl něco, co by bylo tak realistické.
Dívka ve vlaku od Pauly Hawkins byla jedním z prvních thrillerů, které jsem četl. Proto mě zajímalo, jak se jí podařilo za několik let posunout a co budu říkat na novinku Pomalu hořící oheň.
A musím říct, že velké nadšení se bohužel nekonalo. Začátek příběhu byl dost pomalý a trvalo mi, než jsem se zorientoval ve všech postavách. Potom děj začínal nabírat na obrátkách a spoustu scén jsem si po napínavé stránce neskutečně užil. Každopádně několik částí bylo suchých nebo se zbytečně opakovaly. Posledních pár desítek stran bylo napsaných poutavě, čtení mě vcelku bavilo, ale námět mi nepřišel originální. Dívka ve vlaku na mě zapůsobila o dost víc, tedy alespoň v té době, kdy jsem ji četl.
Siri, Who Am I? vypráví příběh o Mie, která se probudí z kómatu s výpadkem paměti. U sebe má jen mobil, díky němuž a sociálním sítím postupně dává dohromady střípky ze svého života.
Celkově jsem si čtení dost užil, ačkoli řeší poměrně vážný stav hlavní hrdinky, spousta jejích poznámek dodávala příběhu značnou dávku humoru.
Sice beru knihu jako oddechovku, ale jediný problém jsem měl s bizarností a naivitou některých situací.
Každopádně pokud si chcete v těchto zimních dnech zlepšit náladu, Siri, Who Am I? bude skvělou volbou.
