An(n)a.

Páni. Neuvěřitelně silný příběh. Líbilo se mi, jak je anorexie personalizovaná. Vlastně tu hlavní hrdinka Anna vede dialog se svojí, ne zrovna milou, kamarádkou (rozuměj nemocí). Moc zajímavé pojetí. Jen doufám, že se někdy dočkáme pokračování.

Kniha je psané z pohledu Anny, ke které promlouvá Ana (anorexie) a podsouvá jí myšlenky týkající se jejího vzhledu, jídla apod.
Kniha se čte téměř sama a vzhledem k její útlosti máte během jednoho dne hotovo.
Téma je ale i tak silné a propracované zase z jiného pohledu než knihy, které jsem o této problematice četla.
Nejsem si úplně jistá, jestli bych knihu doporučila někomu, kdo trpí poruchou příjmu potravy, ale pro ostatní je to zajímavý vhled do toho, jak tito lidé uvažují.

Anna, dívka, která by měla prožívat ty nejlepší roky dospívání. Dívka, která má přátele, koníčky a své sny. Dívka, které se postupně hroutí život. Dívka, která bojuje s anorexií. To je Anna.

Autorka chtěla upozornit na častý problém dospívajících dívek. Před pár lety byla ideálem krásy hubenost až vychrtlost. To se naštěstí pomalu mění a je to jedině dobře. Anička z knihy bojuje. Anorexie se totiž do jejího života vetřela nenápadně, ale velice úderně. Neřeší nic jiného než váhu. Chce zhubnout, hodně zhubnout. Přitom nadváhu neměla, ona si to ale nemyslela. Jenže chce být hubenější víc a víc. Vyčítá si už i vodu, ale jen ta je bez kalorií. Snaží se svůj žaludek ošálit tím, že když ho bude plnit vodou, nebude mít hlad. Anička ztratila menstruaci, padaly jí vlasy, byla podrážděná a bez energie…do jejích myšlenek a života se totiž zakousla anorexie Ana.

Příběh je velice niterní. Vyprávěný z pohledu Anny a našeptávajících myšlenek. Zároveň se ze současnosti vracíme do minulosti. Nebojte, ztrácet se rozhodně nebudete. Příběh mě natolik zaujal, že jsem knihu přečetla za dva večery. V knize je skvěle vylíčen i psychický boj s touto nemocí. Jak ráda by se Anna najedla, jak moc touží po jídle, ale Ana jí to zakazuje, vyhrožuje a pak ji nutí k činům, které Annu ještě víc sráží k zemi. Nevím, nakolik má autorka zkušenosti s tímto onemocněním, ale vylíčila vše velice autenticky. Ano, je to prvotina a je to místy znát, ale ve výsledku jsem byla s knihou spokojená.

Hluboké, drsné, pro silné žaludky. Čtivé, zhltla jsem to během chvilky. Když autor píše z vlastní zkušenosti, je to vždycky znát. Má to jiskru, nechybí ty správné detaily, které může znát jen člověk, který něco takového prožil. Hodně silná kniha!

Navíc má děsivý dovětek. Tohle není fikce, tohle se děje. Od teď, až na ulici potkám vyzáblé rozchechtané teenagerky, už neuvidím arogantní sebestředné nány, ale vystrašené, zoufalé bytosti, které prahnou po lásce a pozornosti. Přičemž není těžké si domyslet, kolik rodičů tyto základní lidské potřeby přebíjí mamonem. Tohle by si měli přečíst především rodiče! Ti, kteří na svoje děti zvysoka kálejí. Není vás málo.

Knihu jsem četla už napotřetí. Sára Báchorová umí krásně vystihnout problémy týkající se poruch příjmu potravy, sebepoškozování či depresí. Myšlenky Anny a její hlas v hlavě neskutečně odpovídají skutečnosti, hlavně proto, že sama autorka si prošla PPP. Jediné, co příběh postrádá je plynulost. Určitě je to Sářin styl psaní, to se jen tak z jednoho komentáře nezmění a navíc, každému vyhovuje něco jiného. Ale po pročítání ostatních komentářů jsem usoudila, že nejsem sama, která knihu měla velmi rychle přečtenou. Nejen proto, že je velmi čtivá, ale An(n)a má i velmi krátké kapitoly a občas se jednotlivá témata úplně ztratí, protože nejsou dostatečně rozvedená, což by většina čtenářů ocenila. Některé události by si zasloužily mnohem více pozornosti. Zároveň ale musím ocenit konec. Žádné hraní si na pohádky, prostě realita. Pro autorku muselo být zpracování těchto témat velmi náročné a kniha je i přesto velmi povedená.

Tohle bylo hodně silné čtení.

Skvěle popsaný příběh slečny s PPP, myšlenky popsané v knize zcela odkazují myšlenky při boji s PPP. Snad brzy vyjde další kniha, autorka byla velmi autentická.

3*/5*
Tento příběh je drsný a temný. Nemocná mysl versus personifikovaná choroba: kdo vyhraje?
Upřímně na mě děj i postavy zapůsobili, kniha je čtivá a má co předat. Bohužel mi nesedl autorčin styl psaní a na mě to bylo moc šílené a zmatené.
Pokud vyhledáváte podobné tituly, doporučuji např. Moje upřímná posedlost jménem anorexie. Ta se mi líbila více.

Tento příběh bolel. Hodně.
Velký obdiv za to, jak autorka dokázala zpracovat tak těžká témata. Je důležité, aby podobné tituly vycházely.

Mám ráda tento žánr.

Mám tu čest, že byla autorka mojí spolužačkou na gymnáziu a troufám si říct, že je i kamarádkou. Jakmile jsem se dozvěděl, že pracuje na knize, ani vteřinu jsem neváhal s podporou jejího vydání a mám ji tak s osobním věnováním Je pravda, že kniha možná nedosahuje literárních a jazykových kvalit "opravdové literatury", nicméně velmi přesně čtenářům přibližuje pocity člověka trpící PPP. Někteří tu zmiňují neplynulost a zmatečnost textu, to byl však věřím úmysl, jelikož v hlavách nás "nemocných" se myšlenky tak úplně neřídí obecnými pravidly. Vím, že napsat knihu není nic jednoduchého, nicméně Sáro už čekáme docela dlouho :D

Musím uznat, že kniha má velice silný příběh už kvůli tomu jaké témata se probírají v knize a také protože je to všechno podle skutečnosti.. Nebo-li spisovatelka si prožila tyto velice těžké zážitky.. Je fakt silné a jen tak to nepustíte z hlavy. Jsou tam vzpomínky a současnost v jedné kapitole což nemusí někomu vyhovovat, ale podle mého názoru je to napsané dobře tak jak to je.

I když je to jedna z knih, kterou má člověk přečtenou během chvilky, hned tak ji z hlavy nedostane. Příběh dívky, kterou ovládla touha po "dokonalém" těle, je o to smutnější, když si čtenář uvědomí, že autorka čerpá z vlastní zkušenosti...

Tak tohle bylo silné kafe. Z vyprávění je opravdu vidět, že si to autorka sama zažila a vůbec to neměla lehké, protože člověk, který si ničím takovým neprošel, by takové mistrovské dílo ani náhodou nenapsal. V Anně jsem se bohužel nejednou poznala, což mě děsilo, a svým způsobem možná i pomohlo, takže se ode dneška budu řídit pravidlem: Méně přemýšlet, více jíst :). Konec mě zarazil, jelikož jsem žádné pokračování nečekala, ale co, na to se vyplatí počkat.
Je ale strašné, že je stále za ideál krásy považována plnoštíhlost, což se propaguje snad na všech sociálních sítích a to ve většině případů pomocí fotoshopu. Naštěstí jsou však i účty, které lidem (převážně ženám) ukazují realitu, a za to jsem moc ráda - např.: Bree Lenehan, Josephine Livin a spoustu dalších takových skvělých lidí.

*Knihu bych nedoporučovala slabším povahám, protože se tam anorexie, bulimie, deprese a sebepoškozování řeší poměrně do hloubky.

Dávám plný počet hvězd i přes to, že mám výhrady. Je hrozné o něčem takovém číst, ale mnohem horší je vědomí, kolik (převážně) mladých lidí takto trpí a okolí to nevidí, nebo vidět nechce. Proto by si takovou knihu měli přečíst rodiče, kteří nemají na své děti čas a nedojde jim, jak mohou trpět, ačkoliv to nedávají znát.
Kniha je čtivá, ani ne na jedno odpoledne. K čemu mám výhrady je časová posloupnost, často nesmyslná a především bez dat. Takže něco se děje teď, něco se dělo ale nevíme kdy….

Přečteno poměrně rychle díky krátkým kapitolám. Dojem z toho mám takový smíšený, protože mi to celé přišlo takové ploché a ne příliš do hloubky. Uvidíme, kdy a co přinese druhá kniha.

(SPOILER) Musím se bohužel přidat ne k tak pozitivním recenzím. Nejsem si jistá, jestli mi knížka prostě jen nesedla, anebo jsem na ni moc stará, i když ve svých pouhých 21letech mohu být těžko stará.
Knížku jsem přečetla za jednu cestu vlakem, což cením, zpříjemnilo mi to cestu. Také musím autorce nechat, že je knížka opravdu surově napsaná a je obdivuhodné, že se chce podělit o něco, co sama prožila. Také jsem moc ráda za ten konec, bylo to totiž reálné, stejně tak promluvy mezi hrdinou a jejími vnitřními hlasy.

Co se mi však už moc nelíbilo, bylo rozvržení stylu a jakákoliv větší plynulost děje. (ZAČÍNÁ SPOILER !!!) Chyběl mi vývoj vztahu s Adamem. Nemohu říct, scény s ním byly jen a pouze otřesné, ale nějak mi celý ten jejich vztah nedával smysl a logiku. Což je asi ten bod, který nechápu kvůli svému věku. Stejně tak asi i chování spolužaček a "kamarádů", ne vždy mi to sedělo. (KONEC SPOILERU)

Při čtení jsem knížku několikrát zavřela a kroutila hlavou. Při dočtení jsem měla smíšené pocity, jak z postav, tak vlastně z knihy samotné. Poselství to má dobré, ale mě tam prostě nějak až moc věcí nesedlo. V tuto chvíli dávám 2*, ale třeba se k tomu někdy zpětně vrátím a hodnocení upravím.

V minulosti jsem se sama setkala s PPP či psychickými problémy, ať už u sebe nebo ve svém okolí. Proto dobře vím, jak je důležité tu pro tyto lidi být a pomoci jim. Autorce přeji hodně štěstí v životě a pokud napíše druhý díl, ráda si jej přečtu. Už jen proto, abych zjistila, kam se posunul autorčin styl psaní.

Tak tohle teda bylo hodně brutální. Ze začátku mě to moc nebavilo, ale pak to je teda docela síla. Aby si tohle mohl někdo dělat, musí být opravdu nemocný a i tahle kniha by mu mohla pomoct. Trochu teda ale nechápu, že nikdo z Annina okolí to nijak neřešil a nepomohl jí...

(SPOILER) V podstatě souhlasím s anet8843. Tedy i když se na začátku píše, že kniha nemá sloužit jako pro-ana, tak takovým dojmem rozhodně působí. Je mi jasné, že oblast PPP je téma citlivé, ale bez detailní scény a tím pádem téměř "návodu" na to, jak zvracet, by se dílo obešlo. Další scéna, ze které se mi obracel žaludek, byla scéna mezi Anou a Adamem - tedy znásilnění. Nějak si nedovedu vysvětlit, proč něco takového bylo přidáno, jelikož mi nepřišlo že by to přidalo příběhu hodnotu. Nevím, postrádalo to nějakou pevnější strukturu, takhle to bylo opravdu jako příspěvky na blog/útržky z deníku a takový styl vyprávění mi moc nesedí.