An(n)a.
Sára Báchorová
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/417779/bmid_an-n-a-S2A-417779.jpg
4
174
49
Anna má skvělé rodiče, koníčky, spoustu přátel, první lásku. Jenže její idylku naruší Ana. Není to nová kamarádka, ale anorexie, která ji postupně proměňuje v hromádku neštěstí. Její život ovládne jídlo a počítání kalorií. Ana s sebou navíc přináší bulimii, deprese, lži a izolaci od okolí. Kniha čerpá ze skutečných událostí a nabízí autentický pohled na poruchy příjmu potravy.... celý text
Přidat komentář
Tento příběh bolel. Hodně.
Velký obdiv za to, jak autorka dokázala zpracovat tak těžká témata. Je důležité, aby podobné tituly vycházely.
Mám tu čest, že byla autorka mojí spolužačkou na gymnáziu a troufám si říct, že je i kamarádkou. Jakmile jsem se dozvěděl, že pracuje na knize, ani vteřinu jsem neváhal s podporou jejího vydání a mám ji tak s osobním věnováním Je pravda, že kniha možná nedosahuje literárních a jazykových kvalit "opravdové literatury", nicméně velmi přesně čtenářům přibližuje pocity člověka trpící PPP. Někteří tu zmiňují neplynulost a zmatečnost textu, to byl však věřím úmysl, jelikož v hlavách nás "nemocných" se myšlenky tak úplně neřídí obecnými pravidly. Vím, že napsat knihu není nic jednoduchého, nicméně Sáro už čekáme docela dlouho :D
Musím uznat, že kniha má velice silný příběh už kvůli tomu jaké témata se probírají v knize a také protože je to všechno podle skutečnosti.. Nebo-li spisovatelka si prožila tyto velice těžké zážitky.. Je fakt silné a jen tak to nepustíte z hlavy. Jsou tam vzpomínky a současnost v jedné kapitole což nemusí někomu vyhovovat, ale podle mého názoru je to napsané dobře tak jak to je.
I když je to jedna z knih, kterou má člověk přečtenou během chvilky, hned tak ji z hlavy nedostane. Příběh dívky, kterou ovládla touha po "dokonalém" těle, je o to smutnější, když si čtenář uvědomí, že autorka čerpá z vlastní zkušenosti...
Tak tohle bylo silné kafe. Z vyprávění je opravdu vidět, že si to autorka sama zažila a vůbec to neměla lehké, protože člověk, který si ničím takovým neprošel, by takové mistrovské dílo ani náhodou nenapsal. V Anně jsem se bohužel nejednou poznala, což mě děsilo, a svým způsobem možná i pomohlo, takže se ode dneška budu řídit pravidlem: Méně přemýšlet, více jíst :). Konec mě zarazil, jelikož jsem žádné pokračování nečekala, ale co, na to se vyplatí počkat.
Je ale strašné, že je stále za ideál krásy považována plnoštíhlost, což se propaguje snad na všech sociálních sítích a to ve většině případů pomocí fotoshopu. Naštěstí jsou však i účty, které lidem (převážně ženám) ukazují realitu, a za to jsem moc ráda - např.: Bree Lenehan, Josephine Livin a spoustu dalších takových skvělých lidí.
*Knihu bych nedoporučovala slabším povahám, protože se tam anorexie, bulimie, deprese a sebepoškozování řeší poměrně do hloubky.
Dávám plný počet hvězd i přes to, že mám výhrady. Je hrozné o něčem takovém číst, ale mnohem horší je vědomí, kolik (převážně) mladých lidí takto trpí a okolí to nevidí, nebo vidět nechce. Proto by si takovou knihu měli přečíst rodiče, kteří nemají na své děti čas a nedojde jim, jak mohou trpět, ačkoliv to nedávají znát.
Kniha je čtivá, ani ne na jedno odpoledne. K čemu mám výhrady je časová posloupnost, často nesmyslná a především bez dat. Takže něco se děje teď, něco se dělo ale nevíme kdy….
Přečteno poměrně rychle díky krátkým kapitolám. Dojem z toho mám takový smíšený, protože mi to celé přišlo takové ploché a ne příliš do hloubky. Uvidíme, kdy a co přinese druhá kniha.
(SPOILER)
Musím se bohužel přidat ne k tak pozitivním recenzím. Nejsem si jistá, jestli mi knížka prostě jen nesedla, anebo jsem na ni moc stará, i když ve svých pouhých 21letech mohu být těžko stará.
Knížku jsem přečetla za jednu cestu vlakem, což cením, zpříjemnilo mi to cestu. Také musím autorce nechat, že je knížka opravdu surově napsaná a je obdivuhodné, že se chce podělit o něco, co sama prožila. Také jsem moc ráda za ten konec, bylo to totiž reálné, stejně tak promluvy mezi hrdinou a jejími vnitřními hlasy.
Co se mi však už moc nelíbilo, bylo rozvržení stylu a jakákoliv větší plynulost děje. (ZAČÍNÁ SPOILER !!!) Chyběl mi vývoj vztahu s Adamem. Nemohu říct, scény s ním byly jen a pouze otřesné, ale nějak mi celý ten jejich vztah nedával smysl a logiku. Což je asi ten bod, který nechápu kvůli svému věku. Stejně tak asi i chování spolužaček a "kamarádů", ne vždy mi to sedělo. (KONEC SPOILERU)
Při čtení jsem knížku několikrát zavřela a kroutila hlavou. Při dočtení jsem měla smíšené pocity, jak z postav, tak vlastně z knihy samotné. Poselství to má dobré, ale mě tam prostě nějak až moc věcí nesedlo. V tuto chvíli dávám 2*, ale třeba se k tomu někdy zpětně vrátím a hodnocení upravím.
V minulosti jsem se sama setkala s PPP či psychickými problémy, ať už u sebe nebo ve svém okolí. Proto dobře vím, jak je důležité tu pro tyto lidi být a pomoci jim. Autorce přeji hodně štěstí v životě a pokud napíše druhý díl, ráda si jej přečtu. Už jen proto, abych zjistila, kam se posunul autorčin styl psaní.
Tak tohle teda bylo hodně brutální. Ze začátku mě to moc nebavilo, ale pak to je teda docela síla. Aby si tohle mohl někdo dělat, musí být opravdu nemocný a i tahle kniha by mu mohla pomoct. Trochu teda ale nechápu, že nikdo z Annina okolí to nijak neřešil a nepomohl jí...
V téhle "recenzi" zase plavu proti proudu.
V knize sledujeme Anniny vnitřní dialogy s jejími třemi "kamarádkami" s Miou (bulimie) Anou (anorexie) a Debbie (deprese). Kromě těchto tří problémů se Anna vyrovnává s násilnickým přítelem a falešnými spolužačkami. Současně se střídá přítomnost s minulostí, a s nimi i zápisky z Aniččina deníku.
Autorka čerpala z vlastních zkušeností, kdy ve 13 letech měla svou vlastní "kamarádku Anu".
Už podle popisu tedy doufáme, že nám kniha přiblíží dění v hlavě člověka s anorexií. Ale vážně se to knize povedlo?
Po přečtení jsem se musela zamyslet, kolik věcí jsem si v knihách/filemech doteď nevážila :D Jako třeba plynulé dění, díky němuž se dostáváme z bodu A do bodu B. Tady nic z toho nenajdeme - body A a body B jsou jednoduše vhozené do děje, aniž bychom pořádně věděli, jak jsme se k tomu dopracovali ️ To je to co mi v knize chybělo nejvíce - sledování postupného (slovo ,,postupného" si představte podtržené) vývoje myšlenek hlavní postavy. Jenže se to měnilo lusknutím prstu.
Jako první mě ale zarazilo, že v knize není žádná rozmanitost jazyka. Jednoduché věty, při kterých jsem se cítila jako bych jedla suchej chleba...
Narazila jsem taky na části, u kterých jsem musela pořádně zamrkat abych se ujistila, že držím v ruce tištěnou knihu a ne notebook s otevřenym wattpadem (ikdyž tahle poznámka už je asi přes čáru) Nezajímavé, skoro až detailní, popisování toho co zrovna hlavní postava dělá nebo vidí. Tím narážím i na odstavec kdy Anna popisovala mrtvou mouchu z jejíchž polámaných křídel se odrážel sluneční svit (vážně poetické...) Samozřejmě že, se s popisováním toho co postava vidí nebo dělá setkáváme v každé knize, ale většinou je to za účelem nabuzení atmosféry nebo pro naši lepší představu okolí. Tady to žádnej význam nemělo.
Kdybych teda měla brát v potaz to, že všechny mé výtky tohoto díla pramení z špatné komtability mého čtenářského gusta se stylem autorčina psaní, tak stále je tu problém toho, že se mi ta knížka líbila víc před tím než jsem ji vůbec četla - znáte to ne? Když si podle obálky/anotace uděláte v hlavě nějakej obrázek a po přečtení zjistíte, že ten váš obrázek byl lepší než samotná kniha. Asi to je to, čemu všichni říkají ,,očekávání" jen já jsem teprve teď objevila pravou podstatu toho slova :D
(SPOILER) V podstatě souhlasím s anet8843. Tedy i když se na začátku píše, že kniha nemá sloužit jako pro-ana, tak takovým dojmem rozhodně působí. Je mi jasné, že oblast PPP je téma citlivé, ale bez detailní scény a tím pádem téměř "návodu" na to, jak zvracet, by se dílo obešlo. Další scéna, ze které se mi obracel žaludek, byla scéna mezi Anou a Adamem - tedy znásilnění. Nějak si nedovedu vysvětlit, proč něco takového bylo přidáno, jelikož mi nepřišlo že by to přidalo příběhu hodnotu. Nevím, postrádalo to nějakou pevnější strukturu, takhle to bylo opravdu jako příspěvky na blog/útržky z deníku a takový styl vyprávění mi moc nesedí.
První knížka o anorexii, kterou jsem kdy četla, takže nemám s čím srovnávat. Přesto mi přijde, že by A(n)na měla být povinnou četbou pro všechny. Pro mladé, kteří trpí některou z poruch příjmu potravy, pro jejich přátele i rodiny a vlastně i pro všechny ostatní. Ana, Mia a Debbie nejsou kamarádky s kterými byste chtěli trávit dobrovolně čas. Napsat o knize, že byla pěkná, by bylo poněkud zvláštní... příběh byl smutný, ale působil reálně a postava Anny byla uvěřitelná. Samozřejmě vím, že je příběh inspirován autorčiným životem, ale zkušenosti nezajišťují, že napíšete skvělou knihu. Ale to se Sáře bezesporu povedlo.
Tak tohle bylo taky dobré čtení, až jsem si říkala, že toho mám s Annou dost společného. Ty hlasy v hlavě. Jenže ty mé mě nechtějí zabít, nýbrž zachránit a pomoct mi. :)
Taky si počítám kalorie a chci zhubnout, ale u mě to funguje tak, že jim víc, zdravěji než dřív a hubnu. Anna na to šla špatně, jako většina teenagerů.. přišla o vše a stále to bylo "Aně" málo. Přišla o kamarádky, o přítele, kterého milovala.. po nějaké době nastoupili ale další.. Debbie a Mia (nejsem si jistá?).
Kniha byla hodně zajímavá, hltala jsem stránku po stránce, ačkoliv mi trošku vadilo přeskakování ze současnosti do vzpomínek a deníkovych zápisků. Ale i tak, super. Kapitoly byly krátké, zajímavé. Zajímavé bylo taky zjištění, že holky s anorexií se podporují na insta (zkoukla jsem to a instagram mi chtěl pomoct, jelikož jsem se dívala ve 4 ráno, nějak mi to nešlo na rozum, co po mě insta chce, a tak to skouknu ještě jednou), a další zajímavostí bylo, že autorka je mladá holčina, která toto popisovala z vlastních zkušeností. To je mazec. Ale věřím tomu, jasně že jo.
Tohoto čtení mám doma víc, a tahle kniha byla skvělá už tím, že je zde popsána komunikace s vlastní hlavou. To je super. Nikde jinde to tak nebylo.
Přiklady knih tohoto tématu: Jmenuji se Martina; Lada u ledu; Chuť prázdna; Vím, jak chutná vzduch.. no a určitě mnoho dalších. :)
Bylo to moc dobré čtení.
Pozn: Instagram je toho vážně plnej.. oni se tam vážně podporujou! To je nechutné..
Neveselý a depresivní vhled do světa, kde dívky nemají jiného společníka než Anu. (případně Miu nebo Debbie). Závěr rozhodně mohl být jiný. Ale hlavní mi přijde myšlenka, jak osaměle se cítí tihle lidé a jak snadno se jejich blízcí odvrátí, protože jsou už otrávení věčnými hovory o jídle/postavě/vzhledu. A přitom společnost a podpora je to, co je potřeba.
v minulosti jsem četla několik knížek na toto téma a tajně jsem doufala, že tato kniha bude jiná než ty předešlé. čte se hezky, za dvě hodinky jsem ji měla přečtenou, ale hned podle stylu psaní, jsem věděla, jak to dopadne. jsem lehce zklamaná, ale jinak se knížka četla fakt hezky, akorát jsem od toho čekala o hodně víc. klasický příběh o tom, jak mladá slečna má rodiče, kteří se o ní nestarají, kámošky o ní ztrácí zájem a její kluk taky. je to už trošku ohrané.
Tak tohle bylo úžasné. Neuvěřitelně mě to chytlo. Bylo to skvěle napsané. Líbilo se mi, jak se nám zde prolínaly deníkové zápisy, přítomnost a vzpomínky. Ačkoliv se mi to zpočátku trochu pletlo, vůbec mi to nevadilo.
Bylo tu krásně vyobrazené, jak se anorexie dokáže podepsat na celkové psychice člověka a změní jeho pohled na sebe i na svět. Také zde byl vnitřní hlas Anny, který na ni nebyl vůbec milý. Bavilo mě číst, jak si s ním povídá a jak on ji nedá pokoj.
Kapitoly byli krátké a díky tomu se to četlo velmi rychle. Kniha celkově má asi sto šedesát stran, takže to je jednohubka navečer.
Kniha mě hodně zasáhla a rozhodně není pro slabší povahy. Protože mezi ostatními Heavy Contomporary knihami dominuje svou surovostí a člověku při čtení přeběhne mráz po zádech. Já osobně jsem si občas řekla, tak tohle je moc. Říct, že je kniha upřímná až na kost, se říct nedá, protože je upřímná až do morku kostí.
Na celkové struktuře knihy bylo vidět, že si tím autorka sama prošla a myslím, že něco takového by nedokázal napsat někdo, kdo si tím neprošel. Autorku obdivuju, že se dokázala s tímto se čtenáři podělit. Anorexie a bulimie je celkově téma, o kterém by se mělo mluvit více. Já osobně jsem na toto téma zatím četla pouze dvě knihy - An(n)u a Jmenuji se Martina a jsem bulimička. An(n)a za mě byla o něco lepší.
Zjistila jsem díky knize obrovské množství nových věcí.
Hlavní hrdinka Anna mi byla i přes to, jak se chvílemi chovala, velice sympatická a přirostla mi k srdci. O to víc jsem pak koukala jako blázen na ten konec. A hrozně se těším na pokračování Annina příběhu.
Kdyby jste se mě zeptali co se mi na knize líbilo nejvíc, nedokázala bych odpovědět, protože ten příběh byl celý úžasný.
Přesto, že anorexie je hlavním tématem, řešilo se tam toho mnohem víc.
Mrzí mě, že tato kniha není známější, protože toho čtenáři hodně předá. Já ji můžu jedině doporučit. Takže pokud jste nad přečtením váhali a nejste slabší povahy, jděte do toho.
Velmi silné téma, dobře zpracované. Ukázat a odradit od úmyslu stát se anorektičkou. Myslím, že splnila svůj účel.
Jediné, co mi trochu vadilo, že téměř chybí popisná složka, díky čemuž jsem se trochu ztrácela a děj byl pro mne ochuzen.
Témata v této knize jsou těžká, temná a je jich až mnoho na jeden příběh, ovšem mladá autorka se s tím popisovala skvěle. Rychle jsem se do ní začetla. Ať už jste tohle nebo něco podobného prožili na vlastní kůži anebo se s anou potýkal někdo z vašeho okolí, začne to celé dávat jasný pravdivý obraz. A tak trochu přemýšlím, jestli si tím autorka také prošla.
Hlodavé myšlenky: kolik to mělo kalorií? má voda opravdu nula kalorií? instagramové účty co mají v názvu "ana" a vzájemně se podporují při shazování kil... Je to šílené a až realisticky bolavé. Výborné.
An(n)a.
3*/5*
Tento příběh je drsný a temný. Nemocná mysl versus personifikovaná choroba: kdo vyhraje?
Upřímně na mě děj i postavy zapůsobili, kniha je čtivá a má co předat. Bohužel mi nesedl autorčin styl psaní a na mě to bylo moc šílené a zmatené.
Pokud vyhledáváte podobné tituly, doporučuji např. Moje upřímná posedlost jménem anorexie. Ta se mi líbila více.