BeyondHorizon komentáře u knih

Dokážu pochopit, proč se kniha některým líbí a proč je tak populární, ale abych pravdu řekla, mě vůbec nenadchla. Nedočetla jsem. A to jsem těžký "kompletarista" (snažím se dočíst všechno).
Styl psaní je pěkný, ale spíš jde o to, že je to opravdu jen nostalgický ohled do minulosti a na to by měl člověk být v tom správném rozpoložení. Jsem ve věku, kdy jsem zaměřená hlavně na budoucnost, ne minulost. Neskutečně jsem se nudila a snad u každé stránky jsem počítala, kolik mi zbývá do konce. Ani jsem se na knihu nemohla vztáhnout, co se týče babičky, protože ta Boženina je tak silně idealizovaná (a bez jediné chybičky), že to prostě nejde. Na druhou stranu je hezké, že babiččinou moudrostí a laskavostí Božena vyzývá k respektu ke starší generaci.

10 27.12.2017

Velmi přínosné a důležité dílo, co se týče českých knih o japonské kultuře. Sbírka haiku je velmi obsáhlá a seznamuje nás s nejdůležitějšími osobami, které měli na vývoj haiku značný vliv. Dostaneme krátké shrnutí života a charakteristiku tvorby a pak 2-3 stránky s několika jejich básněmi. Úvod a závěr nás ještě blíže seznamují s tím, co to vlastně (nejen) haiku je, proč by nás to mělo zajímat a jaký má význam pro Japonce a svět celkově. A to vše je zasazené do naprosto krásně graficky upravené knihy. Co víc si přát?

9 14.10.2020

Myslím, že abychom tuto knihu mohli náležitě ocenit, nesmíme se zaměřovat pouze na příběh.
Werther působí jako ufňukaný, přecitlivělý, rozmazlený mladíček, který se nedokáže smířit s tím, že nedostane to, co chce. To je ale proto, že se zcela nechává ovládat svými silnými emocemi, což ho nakonec zabije. Jeho popisy jsou nadměrně poetické, rozvláčné a vášnivé, až působí chaoticky. Jeho jednání je často velmi iracionální. Tento člověk prostě moc cítí, což si uvědomuje, ale to mu nepomůže. Narodil se ve špatnou dobu, nezapadá do racionální a utažené společnosti, která v něm dusí všechen život a vášeň. Když v sobě člověk musí zadržovat své emoce, tak ty pocity nakonec umřou a uhnívají, kupí se na sebe, člověk trpí, až to nakonec nemůže dál pokračovat.
Dle mého názoru je dobré brát knihu s nadhledem, brát ohled na dobu, kdy byla kniha napsána, jinak z toho možná tolik moderní člověk nevytěží. Goethe se chtěl jak vypsat ze svých vlastních pocitů, tak vzbouřit se proti upjatým společenským konvencím, které opovrhovaly iracionálními pocity (alespoň to tak na mě působí). Co ale netušil je, že na napjatou společnost, zvláště pak mladé lidi, to bude mít úplně opačný efekt, než čekal.

9 27.09.2019

(SPOILER) Nemohu se rozhodnout, zda se mi kniha vlastně líbila, nebo ne. Četla se velmi snadno, jazyk není nijak složitý a přesto se vyskytuje mnoho romantických a poetických popisů. Příběh vypráví o vysokoškolákovi, který tak nějak zcela nezapadá do okolní společnosti. Možná ne přímo tím, co (ne)dělá, ale svým způsobem myšlení. Prožíváme s ním jeho každodenní obyčejný život a hlavně se dozvídáme o jeho vztahu s několika lidmi, kteří v jeho životě zanechali velkou stopu, a o osudech těchto lidí.
Kniha je hlavně o emocích a složitých vnitřních pochodech člověka, které ne vždy chápeme a někdy ani nemůžeme chápat. Každý člověk, kterého Tóru poznal, byl jiný a každý přemýšlel jinak. Někteří své pocity chápali a dokázali je přesně vyjádřit a někteří ne. Kniha je protkaná dlouhými a duchaplnými dialogy, které doplňuje popis prostředí, které postavy zrovna obklopuje. Všechny postavy jsou naprosto odlišné, ale přesto je jedno spojuje - každá si v sobě nosí své temno.
Když o knize takto píšu, nezdá se mi vůbec špatná, ale bohužel při čtení jsem balancovala na hranici nudy. Nevadí mi číst o obyčejném každodenním životě, ale bohužel mě moc nezajímalo, co se postavám děje a přiznám se, že jsem jim často nerozuměla. Dynamiku Tórových vztahů jsem na konci knihy už vůbec nechápala. Je nutné se s každým vyspat?
Celá kniha je protkaná osamělostí, všudypřítomným smutkem a depresí a to i ve šťastných chvílích, protože můžeme vycítit, že to asi nedopadne dobře. Přesto mi chyběl nějaký smysl, který bych na konci cítila. Nějaká pointa, nějaký závěr. Něco, čím by se na mně kniha podepsala. Zůstalo ve mně jen jakési prázdno. A ne v tom dobrém "tohle mě dostalo a musím se nad tím zamyslet" smyslu.

9 22.09.2019

První, co mě překvapilo, je jak moc se Tolkienův styl psaní oproti Hobitovi změnil. Hobita jsem přečetla skoro hned, byl psán takovým lehčím a pohádkovým způsobem a neměl moc detailů, které bych uvítala. Oproti němu Pán Prstenů vás svými detaily převálcuje. Nestěžuji si, jen mi trvalo nepřirozeně dlouho knihu přečíst, protože Tolkien popisoval snad každý lísteček na stromě. Toť ke stylu psaní, který asi nebude vyhovovat všem.
K příběhu samotnému můžu jen říct, že mě naprosto pohltil. Je neuvěřitelné, jak živý svět dokázal Tolkien vytvořit. Doporučuji všem číst jeho knihy tak, jak to dělám já. Najděte si klidný kout, udělejte si pohodlí a pusťte si soundtrack z filmů. Úžasný zážitek.

9 04.12.2018

Poslední a definitivně můj nejoblíbenější díl. Neustále se něco dělo, byl to jeden zvrat za druhým a proto tu nemůžu Rowlingové vyčítat, že vše nacpala do několika posledních kapitol. Je toho hodně, co dá o této knize (a sérii celkově) dá říct, ale nemám sílu vše vypisovat. Nejsilnějším aspektem jsou samozřejmě postavy a jejich neustálý vývoj a mistrné podávání informací. Severus Snape je jednou z nejlépe promyšlených postav, které znám.
Konečně jsem si po dlouhé době tuto sérii poprvé přečetla a budu se moc ráda vracet. Vůbec bych se nebránila více dílům, které by ani nemuseli být o Harrry Potterovi, jen by se odehrávali v HP světě.
J. K. Rowling, děkuju za stvoření něčeho, na co budu vzpomínat s láskou jako součást (nejen) mého dětství :)

9 08.09.2018

Kniha, která mě donutila zamyslet se nad svojí morálkou. Protagonista je snad ten nejodpornější ze všech knih, které jsem četla, a co dělá je čistě zlo pro zlo. Musí být potrestán, ale jak daleko s trestem zajít? Je lepší, když člověk koná dobro, ale je k tomu nucen a nemůže si vybrat, nebo když člověk koná zlo, ale je svobodný a dělá tak dobrovolně? Jsou takové manipulační experimenty, ač prováděny na lidských monstrech, správné? Kde jsou hranice? Je lehké tuto knihu přehlédnout jako brutální zbytečnost, minimálně ze začátku, když nevíte, co se chystá. Ve skutečnosti ale dává něco k zamyšlení.
Jazyková stránka knihy byla také velmi originální. Díky jazyku týnů jsem se neskutečně bavila, jakmile jsem si na něj zvykla (díky za slovník) a málem jsem některé výrazy převedla i do své mluvy. Nevím, co to o mě vypovídá. Je to prostě chorošný.

9 21.06.2018

Bezvadná satira. Ze všech dramat, které jsem kdy zatím přečetla, mi tohle sedlo nejvíc.
Je to krátké a čtivé. Děj je velmi jednoduchý, ale dobře rozveden. Líbí se mi, jak absurdní celá ta situace je, a že to byl i autorův záměr. Je třeba chápat Gogolovu situaci, protože tímto reagoval na společnost své doby. Je lehké toto přehlédnout a zaměnit satiru za generickou komickou frašku. Díky tomu vlastně tu svoji kritiku skryl (částečně), což mi přijde ještě komičtější, protože v mých očích je to tak očividné. Jak tak ale koukám, pár lidí tady to přece jen přehlédlo.
Zkrátka doporučuji přečíst.
Teď jen zbývá vidět představení v divadle :)

9 22.01.2018

Díky za Orwella. Je to génius, kterého potřebujeme, ale kterého si nezasloužíme. Farma zvířat je úžasná politická alegorie a doporučuji všem si ji přečíst.

9 03.09.2017

Pro jednou můžu povinné četbě ze srdce poděkovat, že mě přivedla k tomuto pokladu. Nevím, co k tomu napsat, protože vše už o této knize bylo řečeno. Jedním slovem geniální. Antiutopie, která se silně otírá o dnešní společnost, ve svém nejlepším. Doporučuji každému přečíst.

9 02.09.2017

(SPOILER) Pro ženy očividně velmi katarzní kniha. Nejsem zdaleka jediná, kdo je udiven, že takovéto dílo vzniklo již v 19. století a stále má co nabídnout. Cítím zde už jasný přelom ve vnímání ženy jako plnohodnotného člověka schopného racionálního uvažování a absolutní samostatnosti, čímž Ibsen zřejmě dost předběhl společenské konvence.
Nejdřív jsem chtěla napsat, že se Nořino chování a naplňování role panenky svého manžela může na dnešní dobu zdát trochu přehnané, ale pak mi došlo, že některé ženy si zažívají podobné situace i dnes. Přetvářka a snaha naplnit ideál ženy bývá velice častá. Konečné rozuzlení a Nořin finální projev mi ihned připomněl ikonický monolog Amy z filmu Gone Girl (Zmizelá), která pojednává o tzv. "cool girls". Pointa byla velice podobná - (některé) ženy se snaží stát se vysněnou partnerkou svých mužů a kvůli tomu částečně či zcela potlačí sebe sama, dokud to vše nepraskne ve švech. Možná také proto stále stoupá popularita "female rage" filmů a knih, kdy to ženy konečně "ztratí". Je tedy zajímavé pozorovat, že téma Nory je neustále velice aktuální a ač se naše společnost proměnila neuvěřitelným způsobem, některé věci v nás zůstávají zakořeněné stále.
Co se samotného díla týče, napsáno je velice pěkně, dialogy byly ohromně zábavné a vůbec se mi to četlo zcela samo. Je to také zásluhou primitivnosti příběhu, ale to bych vůbec nebrala jako mínus, přesně naopak. V jednoduchosti bývá údernost a že ten konec úderný byl, přestože jsem ho očekávala.

8 21.04.2023

Velice, velice náročná kniha. Je útlá, ale četla jsem ji několik měsíců. Ničím necenzurovaný popis všech možných krutostí, kterého se vláda dopustila na svých obyvatelích. A to se prosím stalo v letech 80. v Jižní Koreji, která měla být přece svobodná, demokratická a vyspělá... No, ve srovnání se Severem určitě, ale i tak není vše růžové, jak se může zdát.
Příběh je zaměřen na několik různých postav, jejich pohledy skáčou a prolínají se. Trochu jsem se ve jménech ztrácela, tudíž nedoporučuji číst s dlouhými přestávkami. Styl psaní je pro mě velice neobvyklý, autorka často píše nespisovně a v nářečích (alespoň v českém překladu), tudíž i po této stránce byla kniha zajímavá.
Tato kniha je důležitá tím, že přivádí pozornost k události, o které se v korejské společnosti moc nemluví a zbytek světa už o ní vůbec nemá ponětí. Takto se to alespoň dostane do povědomí a dá něco k zamyšlení. Nemělo by se na tohle zapomenout.

8 08.05.2022

(Přečteno v anglickém originále)
Od této knihy jsem měla vysoká očekávání, která se mi splnila. To se mi nestává téměř nikdy.
Nejsilnější stránkou jsou rozhodně postavy, které jsou vykresleny opravdu dokonale. Každá má své silné a slabé stránky a to se promítá i do příběhu, není to jen naoko, jak bývá často zvykem (konkrétně u YA fantasy, kde jsou téměř vždy hlavní postavy OP fešáci). Všechny postavy jsou sympatické jiným způsobem a jejich vzájemné interakce mě neuvěřitelně bavily.
Za zmínku rozhodně stojí i samotný svět, který je obrovský a do detailu promyšlený. Popisu je opravdu hodně, ale přesto se mi zdálo, že mnoho zůstalo nevyřčeno a do jedné knihy (už tak dost dlouhé) by se vše nevešlo. Jak již bylo zmíněno v komentářích pode mnou, Camorr mi také silně evokuje středověké Benátky.
Ve světě Lockeho Lamory existuje magie, ale je tak trochu na pozadí dění, hlavní postavy nemají žádné superschopnosti, což pro mě bylo hodně osvěžující. Postavy se musí spoléhat pouze na svůj intelekt, zkušenosti a prostředky, které mají k dispozici.
Jediné, co bych snad knize vytkla, je kompozice vyprávění. Hlavní linka příběhu je konstantně narušována "intermezzy", které skáčou do minulosti a většinou se týkají backstory postav. Přestože mě bavilo se dozvídat o jednotlivých postavách víc, neustále mě tlačila touha se konečně dál posunout v hlavním příběhu. Téměř každá kapitola totiž končila nějakým cliff-hangerem.
Celkově mě však bavila každá část knihy. I když se děj zrovna nehýbal, užívala jsem si odstavec za odstavcem popisu města a jeho obyvatel. To se mi běžně nestává, většinou je to spíše utrpení. Scott Lynch prostě píše hrozně hezky, proto tuto knihu nemůžu hodnotit jinak než takto.

8 24.12.2021

Dobré pro stručný a rychlý přehled. Toto byl můj úvod do norské historie a ačkoliv bych po přečtení této knížečky opravdu nemohla diskutovat s nějakým znalcem Norska, udělala jsem si o této severské zemi alespoň prvotní obrázek. To je konec konců účel této útlé knihy a alespoň dle mých standardů byl tento cíl také naplněn. Kniha byla psána lehce, zbytečně se nezabředávalo do detailů, avšak mnohdy jsem se ztrácela ve všech těch jménech, střídajících se stranách, apod. To však do jisté míry vyvažuje přehled na konci, který byl pro mě velkým plusem. Kniha je určena turistům a novým zájemcům o Norsko, spíše než sečtělejším čtenářům, co se týče norské historie a reálií.

8 29.12.2020

Skvělé jako úvod do světa haiku. Sbírka je krátká, nepřehltí vás informacemi a přitom zachycuje to nejdůležitější - ducha haiku. Vybráni byli ti nejdůležitější staří mistři, kteří položili základy či významně ovlivnili vývoj tohoto básnického žánru. Knížečka je velmi útlá, na každé straně naleznete pouze několik řádků jednotlivých básní, občas doplněno krásnými kaligrafiemi. Je to lehké na čtení a přesto, právě proto že jsou básně tak krátké a působí banálně, působí na nás úderně a tím spíš nám utkví v paměti. Neobsahují nové poznatky, ale právě věci, které jsou člověku povědomé, známé... jen si je najednou připomeneme, znovu uvědomíme a možná se nad nimi i zamyslíme. Nebo alespoň pobavíme. :)
Mým osobním favoritem se zcela jasně stal Kobajaši Issa:

"Když na ně budeš hodný
mladí vrabci
na tebe upustí hovínko"

8 19.12.2020

Film jsem tedy ještě neviděla, proto nemůžu porovnávat a kritizovat knihu, jak to tady dělají všichni ostatní.
Dle mého názoru to je velmi pěkně a zajímavě napsaná kniha. Je to skoro tak trochu proud vědomí, myšlenky hlavní postavy jsou tady a pak zase tamhle, najednou si vzpomene na něco v minulosti skrz nějakou asociaci, potom jsme zase v přítomnosti a sledujeme lidi okolo. Je to styl, který nevyhovuje mnoha lidem.
Příběh je vlastně velmi jednoduchý a krátký, skoro taková povídka. To ale knize rozhodně neubírá, popis postav je velmi dobře zvládnutý, jen je třeba se trochu zamyslet, vše není řečeno na rovinu.
A ta poslední věta... vyjadřuje všechno. Musela jsem se smát.

Edit:
Tak jsem film zhlédla a naprosto nechápu, v čem předčil svoji předlohu. Byl pěkně zpracovaný, ale vynechal několik důležitých scén. Hlavně konec mě dost zklamal, protože tam bylo velmi důležité duševní rozpolcení Miloše při potyčce s Němcem. Celkově to bylo odlehčeno a pojato spíše komicky. Pro mě jednoznačně vyhrává kniha.

8 09.10.2019

Dokážu si představit ten šok, jaký fanoušci museli na konci knihy dostat, když ještě nevyšel sedmý díl a nevěděli, co se stane dopředu. Opět mě ohromuje jak si Rowlingová hraje se Snapeovým charakterem. Hraje na nejistotu a vždy se snaží, aby nebylo zcela jisté, na čí straně stojí. A tímto dílem to vytáhla na vrchol. Kdybych nevěděla příběh dopředu, tak bych byla přesvědčená...
Mimo jiné mi tento díl přišel také hodně zaměřený na vztahy. To mi vyloženě nevadí, jen mě trochu otravovalo odloučení Rona a Hermiony. Jestli chcete být spolu, tak už se dejte dohromadyyy. Vždyť je to tak jasné, že nakonec skončí spolu. Jediné, co mi přišlo nepochopitelné, bylo jak si Harry zničehonic uvědomil, že se mu líbí Ginny. A ten způsob, jakým to bylo napsáno... "Jenže to už se mu do mysli vloudila představa, jak v té opuštěné chodbě stojí a líbá Ginny on sám... zlotvor v jeho hrudi spokojeně zapředl..." já z toho nemůžu :'D
Jediné, co opět musím zmínit, je, že vyvrcholení a akce je opět stěsnaná do posledních několika kapitol. Samotná akce trvala snad jen dvě kapitoly. Zbytek ale byl vyprávěn až po tom, nebyli jsme "přímo u toho", postavy si to jen navzájem řekli. To je asi jediné, co mi vadí na stylu psaní Rowlingové (už od 4. dílu). Ale dá se to přejít, všechno ostatní bylo skvělé.

8 24.08.2018

(Přečteno v anglickém originále)
Pokračování nezklamalo. Příběh mě opět nehorázně bavil - je prostě něco neuvěřitelně uspokojujícího na tom, když lidi v pozici moci vodíte za nos a děláte z nich hlupáky. V tomto ohledu Locke a Jean opět servírují velkolepu legrandu. Samozřejmě si ale nejdřív musíme projít kratším zotavením z událostí předchozího dílu. Musím říct, že závidím vztahu Locka a Jeana, jejich interakce místy připomínaly dlouholeté manželství. Lepší bromance jsem v knížce asi ještě neviděla.
Příběh se tentokrát odehrával v prostředí pirátů, a proto nechyběly mnohé termíny, které jsem předtím nikdy neslyšela. O to těžší jsem to měla, že jsem knihu četla v angličtině a musela jsem vyhledávat překlady. To byl ale asi jediný větší zádrhel, na který jsem narazila. Jinak bylo pro mě prostředí lodí zajímavé ozvláštnění, protože o nich vůbec nic nevím. Věřím, že i pro Lynche do toho šlo hodně rešerše, když byl schopný popsat tolik detailů.
Mimo jiné musím Lynche pochválit za to, jak píše ženské postavy. Jsou to opravdové osobnosti, které jsou silné, ale ne nesmyslně jako mnoho fantasy YA protagonistek. Jsou uvěřitelné, jsou zranitelné. A jsou schopné vám nakopat prdel. Kombinace pirátské kapitánky a matky dvou dětí byla obzvlášť zábavná a wholesome.
Tahle kniha má 600 stránek, ale bavila mě natolik, že jsem ji přečetla za týden. Zárověň je to první kniha, u které jsem si značila oblíbené pasáže lepíkama, což bych jindy považovala za hřích. Je to skutečně známka toho, jak moc mě tato série baví. Zaslouží si mnohem více pozornosti, než se jí dostává. Srdečně doporučuji.

7 25.07.2022

"Jaký můj odkaz bude
už dneska vím:
že pohrdl jsem světem nestálým.
Zda někdo věnuje mi vzpomínku,
to sotva stojí za zmínku."

Japonsky neumím a proto nemohu posoudit kvalitu překladu a kolik hloubky se ztratilo. To, čeho se mi však dostalo, překonalo má očekávání. Poezie obecně mi není blízká, většinou mám problém ji porozumět. Saigjóova sbírka mě však velmi oslovila, zejména svou srozumitelností (která však na někoho může působit povrchně a primitivně) a pohledem na svět. Dokonalá dávka melancholie, oslavy přírody, znechucení společností a touhy po samotě.

7 03.11.2020

Kafka má velice zajímavý a, troufám si říct, originální styl psaní. Ačkoliv povětšinou naprosto nechápu, co se mi svými texty snaží sdělit, z nějakého nepochopitelného důvodu jsem naprosto očarována tím, co se mi děje před očima. V hlavě mi vyvstanou obrazy toho, co se právě v povídce děje a že je to pěkně surrealistické podivno. Hlavně Proměna.
Nejvíce se mi líbily náhodné výjevy (hádám) ze života, jež jsou nazvány Rozjímání. Líbí se mi, že můžeme vidět jak Kafka vnímá svět. Moje bezkonkurenčně nejoblíbenější povídka je Ti, kdo běží kolem. Poprvé jsem ji četla velmi brzo ráno v tramvaji na cestě do školy, měla jsem pochopitelně velmi špatnou náladu, ale tato povídka mi ji tak zvedla, že jsem se i nahlas zasmála. Je to zvláštní, působí to na mě komicky i smutně zároveň a přitom na mě ztěžka dosedá jakási melancholie. Těžko se to vysvětluje, stejně jako Kafkovy povídky. Pokud to sami necítíte, tak to tam nenajdete.

7 24.10.2018