Apo73
komentáře u knih
Zimní kniha o lásce
Dora Kaprálová
Právě jsem tuto knihu doposlouchal na Vltavě. SKVĚLE to čte Andrea Mohylová! Nic jsem o autorce nevěděl, ani, že je to "odpověď" na Esterházyho. Když nad tím přemýšlím, tak ten fakt, že to je odpověď Esterházymu, to celé snižuje a ubral jsem hvězdičku - Esteházyho poznávám - pracuje takovým velkolepým kolážovým stylem, kdy pojímá všechny ženy a celá staletí a všechny rody (Harmonia caelestis - doporučuji) do jednoho konvolutu, takže Kaprálová bohužel nepřišla s ničím novým. Ta mozaikovitost všech mužů a jednoho zároveň se mi ale líbila. Člověk rezignuje na klasické vyprávění a dostává se spolu s vypravěčkou do různých poloh, poznává různé muže jejíma očima, je to pěkná sonda do ženské psychologie. Plné postřehů, nápadů, zkratek, trefných definic. Je to takový švédský stůl, ze kterého je možno vyzobávat. Je pravda, že větu "Je jeden muž" jsem na konci už nenáviděl a divil jsem se, proč se ta kniha tak nejmenuje - Zimní kniha o lásce je naprosto plytký. Ale budiž. Začínal jsem se trochu topit v tom formálním repetetivním přístupu, a čím dál sklíčeněji jsem čekal, jak tohle může autorka zakončit. Aby to nebyla banalita nad banalitu. Naštěstí to končí (teď tomu rozumím, ) (aspoň)tak esterházyovsky. No vlastně škoda, že ne po kaprálovsku.
Sidra Noach
David Jan Novotný
Tuto knihu doporučuji všemi deseti. Autor působí jako vtipálek, který má ke všem postavám takový až jízlivý vztah. Ale není tomu tak, podle mě. On na situaci, která skutečně připomínala náběh na Noemovu archu, vystavěl mikrosvět židovské komunity v Praze, která se musí stěhovat na Vinohrady (aby za nimi voda nemohla) a nesou si s sebou všechno - tíhu života, lásky, vztahy, knihy, tradici, ale i humor. Považuji tuto knihu za jeho nejlepší a nedivím se, že dostala Cenu Knižního klubu jako anonymní text.
Panečnice (a jiné pražské obrázky)
Zikmund Winter
Roztomilost sama. Tedy tou formou, tím jazykem. Působí to téměř jako nějaká jarmareční povídka. A přitom je to krutost prvního řádu. Středověkost, ačkoliv nic takového jako pojem neexistuje. Je to miniatura, do níž se Winterovi podařilo vměstnat středověké myšlení, konvence, jejich hranice a cenu za jejich překračování. Na scénu před hradčanskou radnicí jen tak nezapomenu. (Mám tuto knihu jako jednu samostatnou povídku, proto píši pouze o ní.) Takovéhle mistry literatury jsme měli!
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
Skvělý debut! Je vidět, že autorka Japonskem žije. Umí si pohrát s formálními rovinami vyprávění, vymyslela pozoruhodný klíč k časové smyčce nebo spirále či jak to nazveme. Pohybuje se tedy permanentně mezi sci-fi a realistickou prózou z prostředí současného vysokoškolského prostředí humanitního zaměření. Má to šmrnc, napětí a opravdu zcela nenásilnou vzdělávací formu - o Japonsku jsem toho mnoho nevěděl a jsem rád, že mě Anna Cima vzala za ručičku a posadila na Šibuji. Opravdu povedené. Zároveň chci upozornit, že Český rozhlas knihu načetl, resp. výborně ji přečetla Barbora Goldmannová.
Pražská zima
Madeleine Albright
Mám rád autobiografické texty. Zvlášť, když je to od někoho, kdo přesáhl máš český kotlík a má dokonce jakousi globální životní zkušenost. U paní Albright toto všechno je. Vzpomíná na to, co se dělo, než se stala ministryní zahraničních věcí, je to detailní a velmi cenný vhled do situace kolem československé emigrace v Londýně, do zákulisí českého vysílání BBC za 2. světové války. Je to plné různých úvah - a také pro českého čtenáře trochu zbytečných souvislostí, je vidět, že je to psáno pro Američany. Ale za to bych se nehněval. Považuji text za solidní biografickou knihu, která jistě trpí mnohými nepřesnostmi danými pamětí, ale vnímám i díky této knize paní Madeleine jako výraznou osobnost. Nehodnotím její politickou dráhu a její politická rozhodnutí v Clintonově administrativě. Je to člověk, na kterého bychom jako Češi měli být hrdi. Taky doporučuji audioknihu, kterou skvěle načetla Dana Syslová.
Miss AmeriKa
Miřenka Čechová
Slyšel jsem na Vltavě ve skvělé, opravdu skvělé interpretaci Terezy Dočkalové. Ono je to vlastně ze začátku nesnesitelné - je to kulomet, který na Vás valí slova, situace, postřehy, chytrosti, nejapnosti, všechno, co se dá najít v New Yorku na ulici, všechno je to rychle, hned, na povrchu, samotu v davu čekajícím na přechodu Avenue odpočítávají věci, které se Vám honí hlavou, co ještě musíte udělat, zcela bezostyšně to pojmenovává, jak probíhají vztahy, jak je americká (nebo newyorská) společnost rozkastována, jaké vyznává hodnoty, jak je zatraceně těžké prorazit, uspět a udržet se, jak málo pro to stačí a jak stejně málo stačí být zcela mimo. Tenhle kolotoč je dobře napsaný a geniálně přečtený. Zdánlivě jednoduchá sonda, která baví a zavalí.
Možnosti milostného románu
Jan Němec
Tak to mě hodně zklamalo. myslím, že se knize ublížilo právě tou všeobímající chválou. Autor evidentně těží ze svého života nebo alespoň prostředí nakladatelského redaktora, který má vztah s jednou ze svých posluchaček autorského čtení. Je v pořádku, že jsou každý jiný, že se dávají dohromady a zase nedávají, že se věci vyvíjejí. Ale na to, co se tam děje, by stačil poloviční rozsah knihy a druhá polovina jsou neuvěřitelně přeintelektualizované a do sebe zahleděné rádoby moudré prezentace toho, jak má autor načteno. Tento odiv, před kterým máme zřejmě padnout, mi zničil i onen životní pocit, který mi měla blízkost pozorování toho vztahu přinést. Myslím, že méně je více a vzpomínal jsem na pomyslný Hemingwayův ledovec - tady autor odhalil tak 50%, zřejmě jde o důsledek intelektuálního globálního oteplování. Totiž takto - kdyby to mělo být naturalisticky syrové a všechno mělo být jasné - nic proti tomu. Ale ono to není. Ono je to zaplaveno moudry a introspekcemi, které to v podstatě zabíjejí. Takže jsem si z toho odnesl, že možnosti milostného románu v podání Jana Němce jsou velmi omezené. Škoda. Měl mu to nějaký redaktor Hostu říct. Nebo to je on sám?
Deset podob lásky
* antologie
Výbory povídek bývají nesourodé. To je prostě princip. Ale ten může být povýšen na klad, protože opravdu značná různost může čtenáři přinést opravdu široký vějíř přístupů, pohledů na téma, atp. To se stalo tady. Ten výbor je velmi kvalitní v tom smyslu, že povídky velmi pěkně reprezentují své autory - Hrabal je prostě Hrabalem, Havlíček Havlíčkem, Lustig Lustigem a Kundera Kunderou. Zároveň název výboru je velmi přesný. Je to deset podob lásky, a to nutně nemusí být mužsko-ženská, nebo navíc naplněná. Je tu filozofické mudrování o lásce, životě a smrti na lékařském pokoji, svérázné sbližování s cikánkou, téměř tradiční ruský souboj kvůli dívce, láska mezi starými manžely, konflikt novomanželů, historická příhoda v hospodě s řezníkem, láska v koncentračním táboře, láska k malé holčičce a tak dále, abych tady hlavně nespoileroval. Snažím se naopak nalákat. A k tomu samozřejmě patří, jak kdo má rád jaké autory. Mně osobně přišla nejsilnější povídka od mistra psychologie Jaroslava Havlíčka, pak tradiční intelektuální překombinovanost Milana Kundery, a roztoužená povídka od Karla Schulze. Ty ostatní jsou ale také dobré, nebo slušné. Každá se opravdu dotkne nějakého podstatného momentu, nebo podstaty. Takže doporučuji, je to malý kapesní formát, do autobusu, do tramvaje.
Na dně v Paříži a Londýně
George Orwell (p)
Přiznám se, že jsem tuto knihu právě doposlouchal jako čtení na pokračování na Vltavě. Čte Michal Bumbálek, vynikající herec, který podobně skvěle načetl i Vonnegutovu Matku noc (doporučuju!). Na textu je fascinující, že se vlastně vůbec nic nestane, přitom je to podrobná, až krutá anatomie života na ulici, a to ještě s rozdíly mezi Paříží a Londýnem. Díky tomu je možné se alespoň vzdáleně přiblížit pocitů nebo myšlení lidí, kteří skutečně nemají peníze a tedy mívají i hlad, jejich zacyklení, jejich úplně jiným hodnotám, vztahům, vizím, snům apod. Ta podrobnost je až děsivá, o to ale intenzivnější. Co to znamená ocitnout se na dně, na hraně vlastní důstojnosti? Výborně!
Knížka s červeným obalem
Alexandra Berková
Tak bohužel jsme si se Sašou Berkovou nesedli. Ten vyprávěcí princip je manýra, který mě rozčiloval čím dál víc, až jsem měl sto chutí to nedočíst. Přemohl jsem se a to jenom kvůli tomu, že samotné ty situace, jakési vržené situace, jsou zajímavé a citlivé. Ale krátkost povídek absolutně neumožnila cokoliv rozehrát, jsou to kousky trhaného masa, takové rozhlížení po životních situacích, tu lepší, tu slabší, které podle mě naprosto zabíjí ten vyprávěcí styl. U jedné povídky by se to sneslo (dobrá je třeba ta poslední "pohádka" o spisovatelce), ale když je tam tolik slangu, tolik nadhozených variací, absence dialogů, není pro mě možné se v tom udržet a začíst se. Bohužel. Podle mě zajímavý formální experiment, ve kterém občas probleskne zajímavá situace. Ale nic víc. Omlouvám se.
Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
Jedna z nejlepších knih, jaké byly kdy napsány. Zezačátku jsem myslel, že to nedám, protože těch postav je tam strašně moc, teď všechny mají to "otčestvo", takže ta orientace je nejdřív složitá. Ale pak vyvstane ta hloubka Ruska v celé šíři, ty výšky a propady. Ta mentalita, propletené vztahy mezi společenskými vrstvami, život ve městě, na vesnici, mezi honorací i ve vyhnanství. Prudký cit, kterému je člověk obětovat všechno. Má to takový tah, že mě to uvláčelo k slzám. Světová literatura, a to ve všech parametrech. Uf. (Vůbec nerozumím tomu, jak se to mohlo někdy nafilmovat a ještě k tomu jak Omar Sharif může být Živago, to je podle mě úplně typově mimo...)
Miliónový jeep
Jan Novák
K této knize jsem se dostal přes četbu na Vltavě. Vltava připravila výborně zrealizované čtení, a to jenom první půli románu, která se odehrává v 50. letech v Československu, než se hrdina přesune do Ameriky. A tak se mi to líbilo, že jsem šel okamžitě do knihovny a půjčil jsem si to.
A nelitoval jsem. Je to skvělý text. Je syrový, napsán jakoby odtažitě, ale o to silnější ta vyprávěcí poloha je. Každou chvíli nastane nějaký zvrat, který člověk nečeká a přitom je zachována linie děje, vývoj, který je v podstatě strhující. Přitom román klade otázku nejen o vině a zločinu a o tom, jak si zachovat a kde hledat vlastní důstojnost v komunismu, a jak zvládnout dvojí život, ale je taky prodchnutý atmosférou malého města. A jsem moc rád, že i ta druhá část románu je podobně dynamická. A klade úplně stejné otázky, akorát v kapitalismu, ve vysněné Americe. Jako celek to přitom nepůsobí rozděleně nebo rozpadle. Zatím jsem od Nováka nic dalšího nečetl, předpokládám, že jsou-li Mašíni napsáni takto, tak to musí být skvělé. Uvidíme.
Matka Noc
Kurt Vonnegut Jr.
Připojuji se k 666Jitce - knihu jsem nečetl, ale slyšel na Vltavě. A byl jsem naprosto fascinován. Michal Bumbálek má dokonalý hlas, a umí ty hrůzy číst dostatečně nezaujatě, aby o to víc vynikla ta absurdita nebo děs. Kdyby to četl exaltovaně, úplně by to shodil. V jeho interpretaci je i něco ďábelského - ten frajerský tón a klid, ta samozřejmost líčení, je prostě velmi funkční. A co se textu týče, nemám slov. Vynikajicí. Nejcennější je právě to, že to líčení je takové informativně-strohé (což právě interpret nebo jeho režisér přesně odhadl). Je to krutá bilance válečného zločince, jejíž síla je v tom, že člověk má tendenci ho i pochopit, dokonce snad až omluvit - ačkoliv ve spodním proudu člověk ví, že je to zrůdnost. Tyto rozpory dělají z knihy dílo světové úrovně, na kterou se jen tak zapomenout nedá. Prostě opravdu umění. To není žádná Morštajnová nebo Viewegh... Takže doporučuji všemi deseti.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Vidím, že nemá smysl sem nic psát, protože se názor zcela ztratí v záplavě jiných komentářů. Já jsem Šikmý kostel nečetl, ale slyšel, a to na Českém rozhlase, ve 14 pokračování jako četbu. Četla to obecně neznámá ostravská herečka Anna Cónová, s mírně nakřáplým hlasem a ostravským akcentem, což se k textu strašně hodilo a vytvořilo to parádní atmosféru. (Myslím, že je to nedoceněná nahrávka, protože cenu za audioknihu dostala myslím Vilma Cibulková, a o téhle četbě málokdo ví.) Je to dobrá kniha a myslím, že právě interpretace paní Cónové tomu dává 50% kvality navíc. Všem doporučuji. Druhého dílu se trochu bojím, protože zkazit se to dá lehce. Tak uvidíme.
Minutové grotesky
István Örkény
Na hranici geniality se pohybuje tento drobný skvost. Ono napsat román je těžké, ale napsat miniatury, v nichž se zhutní nějaká životní pravda, to chce brilantního spisovatele. Čím kratší útvary to jsou, tím je to těžší. (Viz haiku.) A k tomu, aby se pravda o světě a životě zhutnila, je třeba mít pořádný smysl pro zkratku, metaforu a nebo absurditu. Absurdita je tady jen prostředek. Rozdělil bych ty "minutové grotesky" do tří skupin: 1. formální srandičky, jejichž smysl je skutečně až dadaistická absurdita (Smrt herce, I nejsmělejší sny můžeme uskutečnit!, Portrét muže, Dedikace jednoho maďarského spisovatele, Zkouška charakteru, Páternoster, Harém, Zprávy a pseudozprávy, Sekaná, Sebevědomí odborníka, Torschlusspanik, Trojčata ze Starého Budína, Spoluobčané! Pohotovost) 2. situace-komedie, která svoji absurditou ukazuje daleko víc než jen hravost a smysl pro nesmysl, pojmenovává situací nějakou skutečnost (Matematika, Nic není nového, Jak dlouho žije strom?, Extáze, Ákos a Zsolt, Člověk touží po teple, Prožitek a umění) 3. situace, které jsou tak absurdní, že mohou zcela klidně vyjádřit i tu největší hrůzu nebo cokoliv, co člověka přesahuje (Chléb, Vojenská nemocnice, V zasněžené krajině dvě cibulovité kupole, Taxikář, Vykupitel, Informace o omezení v dopravě v souvislosti s událostmi 1. února, Domov). To jsem s dovolením jen vybral takové, které mě skutečně oslovily. Tím tedy neříkám, že všechny jsou stejné intenzity, to snad ani nejde.
Takže suma sumárum, je to drobný klenot. Je možné ho nosit v kapse a kdykoliv je možné ji vytasit, kdekoliv nalistovat a dozvědět se něco o životě. Všem doporučuji.
Antropocén
David Storch
Tuto knihu jsem si přečetl na základě výše zmíněného chvalozpěvu od Witika. Dovolím se přidat do dvojhlasu, byť s trochu molovou tóninou.
Ano, je neuvěřitelné, že zatím bylo tak málo reakcí (nejen tady, ale i ve veřejném prostoru) na takto komplexní knihu, která je i přes svoji mnohostrannost i mnohostránkovost "pouhým" úvodem do problematiky. Vedle všech popových šarlatánů, jako je pan Harari, je tu kniha, která to myslí vážně. S námi. S lidstvem. S čověkem. S vědou. Se všemi vědami. S antropocénem.
Kniha je skutečným mixem a zároveň průsečíkem možných pohledů na současnou společnost, od geologického podloží, přes zpěv ptáků až po ozonové díry, a to vše v neodmyslitelném propojení s člověkem. Jména nejsou jen vědecké kapacity z přírodních věd, ale také filozofie nebo antropologie (mimochodem P. Pokorný kromě toho, že je vědec, je také vynikajiící fotograf) a knihu je možné číst po kouskách i jako celek. Je dobře vystavěna, dokáže balancovat i na hranicích žánrů (např. závěrečné sci-fi příspěvky od vědců). Je skvěle graficky vypravena. Je to zážitek.
Bohužel i negativní. Na jedné straně oceňuji, jak se autoři drží striktně stranou - nealarmují, jen konstatují. Neprosazují každý svou vědu, snaží se vnímat nejenom svět, ale i vědu jako takovou holisticky. Podle nich samotných se vlastně hranice věd začínají rozplývat a nakonec v době antropocénu už to bude vždy věda o člověku, i když bude např. o geologii. To považuji za správné. Je čas dojít zpět k renesanční polyglocii, jakkoliv to jeden člověk už není schopen pojmout. Věda musí přestat být zahleděna do sebe a musí se kolem sebe začít rozhlížet. Tady se vědci konečně začínají rozhlížet. Negativní pocit mám z faktu, že antropocén se stává naprosto neuchopitelným pojmem, přítomní autoři a koncepce knihy to podporují a celý svazek svědčí o tom, že jsme se ještě nevymanili z post-postmodeního světa - kdy je možné všechno a je možné se na všechno dívat různě, ze všech stran a nebo taky ne. Antropocén je období, ale taky etapa, ale také pohled na svět, a filozofický přístup, a umělecký objekt a prostředek, je to všechno, na co si kdo vzpomene. To povede jen k tomu, že se skutečně velmi brzo vyprázdní, odbude si svoji popularitu a stane se nesnesitelným. A je to velká škoda. (Podobnou výtku jsem měl u literárněvědných Dějin nové moderny I.). Je třeba vnímat hodnoty a na nich trvat. Je třeba, milá postmoderní vědo, se nebát kanonizovat. Věda se bojí pozitivistického přístupu, který v nějakém módním poblouznění považuje za překonaný, a tak je všechno, jenom ne to, co má být. Zde je ona molová tónina, o které píši na začátku. Abychom se ani zde, v obavě o pojmenování problému a jeho řešení, nestali hyperkorektními kastráty.
Tedy dovolte, abych zakřičel do světa - Antropocén je geologická etapa (začínající na konci 18. století nebo v polovině 20. století), která jasně říká, jakou roli si "vydobyl" člověk na zeměkouli, a která je definována ve velké míře nevratnými změnami, které člověk v soužití s planetou způsobil. To tato kniha líčí velmi plasticky. A teď by to ještě chtělo druhý díl, který navrhne možné přístupy, co s tím.
Shrnuto: je to vynikajicí kniha. Díky za ni! Už jen proto, že každý text je velmi inspirativní a po jeho přečtení každý musí být trochu jiný, než byl předtím.
Bohumil Laušman - politický životopis
Pavel Horák
Tak toto je podle mne příkladná monografická-portrétní práce historika. Založená na pramenech, výsledek dlouhého bádání, zároveň napsaná svižně, čtivě a se smyslem pro dramatičnost situací. Jsem nadšený - četl jsem to jako detektivku, nedokázal jsem se od toho odtrhnout.
Tím důvodem, vedle toho, jak je to napsané, je volba objektu zájmu a způsob, jak skrze něj autor nás vtahuje do nejvyššího politického dění v Československu. Když přes osobnosti, tak se dějiny vyprávějí většinou přes vítěze, nebo (kontroverzní) vládce, nebo naopak odpadlíky, exulanty apod. A Laušmanova pozice člověka, který byl bytostný socialista a vším svým umem budoval meziválečnou stranu sociální demokracii, bil se za ní i v Protektorátu a londýnském exilu i v Sovětském svazu, a pak se v klíčový okamžik, tj. v únoru 48 ocitne před rozhodnutím, které ovlivní zbytek jeho života, je skvělé. Byl předsedou strany (!), byl ministrem (!), který odmítl podat v rozhodný moment demisi a důvěřoval Benešovi, že demisi ostatních nepřijme, a začal lavírovat a hrát s komunisty hru, jak zároveň zachovat sociální demokracii....Nebudu to dál líčit, abych nespoileroval, jen že to pak je kriminální a špionážní drama. TAKŽE být u těchto mnohokrát zpracovaných dějin pohledem člověka, který není ani vítěz ani poražený, ale musí hrát na obě strany (což je pak jeho největším hříchem), aby zůstal věrný svému přesvědčení, to je skvělý klíč. Takže všem doporučuju, je to nezvyklý pohled na politické dění u nás mezi lety cca 1930-1967, je to zároveň kniha-esence (i současné) strany sociální demokracie: nerozhodnosti a zoufalého hledání svého politického místa a identity na našem politickém spektru. Skvěle!
Kde je zakopán pes - memoáromán
Pavel Kohout
Kohouta člověk musí brát tak, jak to je. Celého, i s chlupama. Sebestředný, egoisticky zahleděný autor, který nejlépe ví, kde je pravda, a POZOR - který je vynikajicí dramatik a spisovatel. On Vás chytí a usmýká Vás brilantním textem, ve kterém kombinuje několik rovin, věcných, dokumentárních, beletristických, symbolických, je to výsostný koktejl. Je to Malstrom, který Vás vtáhne do reality 70. let v Československu tak nějak nekompromisně a nelze se tomu bránit. Buď knihu odložíte, nebo jí nemůžete přestat číst a litujete každé chvíle, kdy nečtete. V tomhle napětí je Kohout skvělý a je velmi inspirativní sledovat, jak vnímá situace (výslechy, StB, sledování, pokud o cestu do zahraničí, vztahy, tvorbu, kamarády z disentu, ale i ostražitost v disentu navzájem) člověk, který si prošel tou neuvěřitelnou ideovou přesmyčkou z vyznavače stalinismu do čelného představitele Charty 77. Takže - na jiném místě jsem doporučoval Zábranovy Deníky. Stejně vehementně, dokonce jako paralelní čtení, doporučuji tuto knihu. Zábrana není tak dramatický, jsou to skutečně deníkové záznamy, toto je koláž z vlastních deníků a dalších literárních forem, přitom to drží pohromadě vyráží to čtenáři dech. Tedy u Kohouta platí - ber nebo neber.
Temno
Alois Jirásek
Už na několika jiných místech, kde píšu o Jiráskovi, se zmiňuji, že Temno je Jiráskův vrchol. Tak to cítili i čtenáři, když se ním Jirásek přišel v podstatě v nejzralejším svém věku a po všech těch spisovatelských zkušenostech, navíc v době, kdy zuřila první světová válka a tedy temno bylo ze všech stran. Nezapomeňme, že Jirásek byl nejvyšší národní kulturní autoritou, byl požádán, aby podepsal Kvapilem sestavený Manifest českých spisovatelů do vídeňského parlamentu, všem, kteří se dnes Jiráskovi smějí, bych doporučil podívat se na fotky z jeho pohřbu - zemřela jedna z největších ikon, srovnatelná s Masarykem.
Ale k Temnu. Máločemu se z jeho díla ublížilo tak, jako této knize. Jestli komunisti posunuly významy jeho husitské trilogie a mluvili zcela nesmyslně o kolektivním hrdinovi - on tam nějaký je?, tak Temno bylo zneužito těmi příšernými paralelami názvu , násilnou zjednodušující zkratkou, vztaženou na celou etapu dějin. Kdo nazývá baroko nebo rekatolizaci temnem, nechal se strhnout většinovým zjednodušeným uvažováním.
A je to jenom doklad toho, že Temno nečetl.
Temno je dramatická kniha, kde jednotlivé postavy jsou velmi životné, plasticky vylíčené, s jasnými motivacemi, jejichž osudy se postupně a nečekaně splétají. Žádný kolektivní hrdina. Pro každého, kdo se domnívá, že Temno ukazuje plochost a kulturní chudobu českého národa, tak stačí si přečíst líčení slavností na Vltavě, pestrobarevné, plno"tučné" vybarvení životního kvasu. Samozřejmě Jirásek je proti rekatolizaci a má své pojetí dějin, navíc je to spíš dějepisec-učitel, ale to všechno je rámec, který je Jiráskův a ne komunistů. Jsem tedy pro rehabilitaci Jiráska jako svébytného historického fenoménu, skvělého vypravěče a dramatika, který předkládá své (nekomunistické) pojetí dějin, které tehdy rezonovalo a nyní může být v mnohém živé - i kdyby z jeho obsáhlého díla pro dnešní dobu zbylo životných 5 knih, je to přírodní úkaz. A Temno je na prvním místě mezi nimi.
Generální zázrak
Vladimír Páral
Vynikající spisovatel! Daleko lépe, než například vyzdvihovaný Ivan Klíma v jeho Soudce z milosti, se mu podařilo v této knize vylíčit a hlavně vyjádřit absurditu 70. let v Československu. Párala dnes všichni připomínají jako nějakého erotomana a chlípníka, který po roce 1990 se angažoval v NEI iniciativách a provokoval otevřeným mluvením a psaním o sexu. Budiž. Ale tato kniha je literární skvost. A to nejen ve výstavbě situací a celkového děje, ale i jazyka. Má to v sobě až "havlovské" prvky opakování, redundance, násobení, bezčasí normalizace je skutečně vyjádřena v plné síle. Kdyby se dneska někdo chtěl do Párala dostat, začněte tuto knihou! Generální zážitek!