Apo73 komentáře u knih

Touhle knížkou jsem Havlíčka objevil. Do té doby jsem ho znal jen jako učebnicového autora. Je to brilantní vypravěč. V tomto případě je to psáno v ich formě, kterou nelze převést do žádného filmového vyprávění - ten určitý sarkasmus, ironie, nadhled a přitom postupné zaplétání do psychologie postav, až to musí dojít do naprostého extrému - prostě vynikající. Je v tom maloměsto, vášně, kariérismus, starý odeznívající svět v souboji s novým, nepochopení, láska, smrt a částečné nadpřirozeno - které je ale originální tím, že si ho lidi dělají sami. Havlíček - výborný psycholog a vypravěč, který umí strhnout a nelze knihu odložit. Kolik takových v literatuře máme?

21 18.04.2021

Tuto knihu nelze nepochválit. Miluju dokumentární literaturu a toto je její exemplární příklad. Ta mnohost setkání, rešerše pramenů, to všechno skloubeno dohromady, vytváří mnohovrstevnaté svědectví o tom, co to znamenalo žít v sovětském socialismu a jak se to dodnes otiskuje v duších i představách Rusů. Velmi silné. Doporučuji jako doplněk ke studiu lidské psychologie.

5 18.04.2021

Ačkoliv mám pro Jiráska slabost a nerad vidím, když mu někdo ubližuje, tak je jasné, že autor, který za sebou nechal tak rozměrné dílo, nemůže mít všechny své kusy skvostné. Po vynikajícím Temnu, Skalách a Skalácích, skvělých F. L. Věkovi, U nás, Filozofské historii atp. jsem sáhl k jeho povídkám z hor, které vycházely roztroušeně po různých časopisech. Srovnat s předchozími vyjmenovanými díly to samozřejmě nelze. Už jen ta délka je nepatrňoučká, takže Jirásek nestačí rozvinout pořádně žádný motiv. Vypadá to jako takové náčrtky větších věcí, nebo sesbírané střípky z jeho paměti, z jeho studia života v horách - figurují tu svérázné postavy a postavičky (Divous, Ančár), defilují tu různě konfliktní vztahy - zejména mezi bratry (Záliš) nebo mezi chudými a bohatšími statkáři (titulní povídka), všichni řeší samozřejmě lásku, ale také vztah k nadpřirozeným bytostem, tajemství hor. Takže dohromady to vypadá jako takový náčrtník možných linií románů, které Jirásek umí tak skvěle skloubit a "uplést" dohromady. Teprve na těchto drobničkách jsem si uvědomil, jak je Jirásek skvělý epik, když má možnost šíře. Koncentrované miniatury mu moc nejdou.

18.04.2021

Uznávám, že jde o originální literární dílo. Má ale v sobě jeden obrovský rozpor, který je jeho kladem, a záporem zároveň. Baladicky, až kanonicky napsaný text, který formou připomíná až svaté texty, je tady aplikován na realitu vesnice 50. let a kolektivizace. To je vskutku geniální, protože větší kontrast asi nelze vymyslet. Na druhou stranu mě to celou dobu čtení dráždilo, protože jsem to autorovi nevěřil. Cítil jsem to jako intelektuální schválnost, umně vyvedenou, ale umělou. Nevěřím mu to proto, že i když proti sobě postavil dva světy, přiklání se k tomu kolektivizačnímu. (Což mě zklamal.) Čin předsedy JZD je sice tragický, ale s příklonem k němu. Zato svátost situace kolem Slečny, náboženská uhrančivost působí jakoby magicky, ale nepřesvědčivě. Takže celkově je to určitě lepší, než jeho povídka Zelené obzory, ale vrchol jeho díla to rozhodně není.

1 16.04.2021

Chytrá, brilantní knížka. Strhující příběh o naprosté vyprázdněnosti a nemožnosti hnout se z místa. S vědomím toho, jak skončil autorův život, až v některých pasážích přechází mráz po zádech. Dokonalá schopnost se vcítit a vylíčit psychologii postav. Zweig dokáže čtenáře zavést do myšlení třicetileté dívky, která poprvé v životě zažívá něco, o čem vždycky snila, a když už to vypadá, že se to musí nějak zvrtnout, zvrtne se, ale jinak. Skvělý vypravěč, který dokáže chytit a nepustit. Jeho city a následné jednání, které líčí, se jak v jeho povídkách (sbírka Amok - doporučuji!) tak zde vytáčejí vždy do některé z krajních mezí, vášně jsou motorem příběhu, touha směřuje k naději vymanění se z bludného kruhu, ale hrdinům to prostě samo nejde. Autor jim musí trochu pomoci. Mistr Zweig opět nezklamal.

4 10.04.2021

Ano, Kamenín je lidovou kronikou malého českého městečka (kdesi nedaleko Blaníku), ale v 60. letech 20. století v socialistickém Československu - z autorovy tehdejší současnosti. Tehdy ještě Jaroslav Dietl nenapsal svůj Okres na severu a Jaroslav Matějka svého Dědka Josefa a Jan Kozák své normalizační kusy. Toho všeho by Kamenín mohl být klidně overturou, nultým dílem. Malé město se postupně dostává ze své ospalosti (musí tam přijet Pražák, aby to trochu rozhýbal) a odehrává se neustále mezi školou, JZD, traktorovou stanicí, místní organizací KSČ, okresním KSČ a občas se zastaví v Praze (např. na výletě Kamenínských do Domu módy.) Naštěstí z knihy nekape nadšení pro socialismus, všechny tyto reálie jsou v podstatě jen kulisou. To spojení "lidová kronika" je ale pro vnímání tohoto literárního textu důležité - obsahuje totiž v sobě prvky kroniky, propletenosti lidských osudů, zevrubného líčení historie jednotlivých postav a jejich rodů a musím uznat, že tento rozměr se tam autorovi podařil dostat. Takže je to kombinace Okresu na severu a klasického vesnického románu typu Jiřího Hájíčka, což je docela unikátní. Nakonec dávám 60%, protože je to napsáno velmi umně, zajímavě a plasticky, vlastně se přistihuji při tom, že mě to zaujalo a svým způsobem chytlo. Vytýkám tomu tezovitost myšlenky, malou ideovou odvahu a až moc mozaikovitý styl líčení. JInak ale jsem rád, že jsem se na chvíli ocitl v tomto časoprostoru a jsem rád, že to bylo jen na návštěvu.

03.04.2021

Je to úplně jiný svět. "Siervo" je nejen španělsky "sluha", ale také jméno hlavního hrdiny, který se zmítá v realitě kolumbijské občanské války a vůbec kolumbijské mafie a vojenské diktatury - a přitom nechce nic jiného, než žít svobodně, a po svém. A na svém kousku půdy. Novela je zajímavá tím, jak je napsaná jakoby nezúčastněně, jakoby objektivně, všechny věci, které se Siervovi dějí, jsou jako součást nějakého většího mechanismu, který on stejně nemůže ovlivnit. Ze začátku se mi to četlo opravdu těžko, protože ta tamní realita je nám opravdu hodně vzdálená (to není jen ten autoritářský režim, kterému bychom tady dobře rozuměli, to je i ta latinskoamerická mentalita a španělský živel a vůbec přístup k životu...), ale nakonec jsem do toho vplul a jsem moc rád, že jsem si tento vhled do zcela jiného okna tohoto světa přečetl. Zručný spisovatel Eduardo Caballero Calderón vidí věci přesně, jasně, na hranici ironie, a přitom s porozuměním k tragice hlavní postavy. Jsem rád, že jsem na něj natrefil. A taky, že se novela nejmenuje jako v originále, protože název v originále prozrazuje pointu. Ale to tady říct nemohu...

1 31.03.2021

Před takovou monografií klobouk dolů. Ona ta edice Odkazy pokrokových osobností minulosti byla dost nevyvážená a samozřejmě ideologicky pokroucená, ale i v ní se objevila celá řada skvostů. Toto je skvost z roku 1980. Jiří Opelík do textu dal všechno, co se dá o Josefu říci, zejména s důrazem na jeho literární tvorbu, čímž nejenže trochu vyvážil představu Karel-spisovatel x Josef-malíř. Jde do neuvěřitelných hloubek a souvislostí (například jeho líčení secese jako principu je skvostné), zastavuje se u jednotlivých povídek, snaží se vystihnout proměny rysy Čapkovy literární tvorby a hledá její kořeny. Fascinující je ona hluboká znalost Čapkových peripetií a zejména - autorův vztah k tomuto vyděděnci české kultury, resp. osamocenému, trochu kulhavému poutníkovi. Pokud Opelík chtěl naznačit, že Josefovo pozdní (zralé) literární dílo je v některých rysech skutečné evropského formátu, myslím, že se mu to povedlo a knihu všem, kdo má hlubší zájem o literaturu, vřele doporučuji.

4 28.03.2021

Roztomilá kniha. Zatímco Julius Firth vzpomíná ve své knize Osudy knih hlavně na osobnosti a vůbec na knižní kulturu, tak pan Pilz se na to dívá z takového organizačně-technického hlediska. Také vzpomíná na různé autory (Nezval, Čapci, Šalda, S. K. Neumann apod.), ale také uvádí s účetní přesností, kolik dostávali honoráře, kde se tisklo, jak se distribuovaly Lidové noviny (a jak se tiskly ve třech vydáních i na Slovensko), jak se snažilo nakladatelství F. Borový mít i bratislavskou filiálku, jak to bylo s knihařským řemeslem, propagací...zkrátka roztomilé. Nemá to sílu a koncepci komponovaných vzpomínek, ale jako přídavek a obohacení pohledu na knižní a nakladatelskou kulturu první republiky velmi přínosné.

16.03.2021

Jde o to, jestli k tomu přistupovat jako k artefaktu norské historie z poloviny 19. století nebo literatuře, která má oslovovat i po staletích. V prvním případě je zřejmé, že celý cyklus "selských povídek" tohoto pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu byl přelomový a revoluční. Způsob líčení, navazující na severské ságy, stejně jako pozitivní vyznění a zemitost hrdinů i místa, byla tehdy jistě nová a není divu, že se tato kniha stala jedním z pokladů norské literatury. (V doslovu píší, že slova básně tohoto autora jsou norskou hymnou.) V druhém případě je to selanka, jejíž síla je zaplevelena trochu jednoduchým romantismem. Když srovnám, že v tutéž dobu my máme Kytici s Májem, z nichž tryská energie, a nebo Babičku, která má mnoho vrstev a je velmi plastická, pak je to podle mého osobního názoru slabota. Ale přes to musím říct, že je to čistá literatura, výrazová, postavená na konfliktu, překonávání sebe sama, o soužití a sousedství, dotýká se i přes ty roky prazákladů existence člověka. Ale ne s takovou silou, s jakou jsem asi očekával.

2 13.03.2021

Je to originální postřehová kniha. Slovem "originální" myslím, že je velmi nezvykle a dobře uchopená, není nijak chronologická, vyprávěcí, uchopuje celou Holubovu americkou zkušenost jakoby najednou, což je opravdu výjimečné. Slovem "postřehová" myslím to, že je to vlastně mozaika různých střípků, odchycených dialogů, básnických vizí, statistických informací, a to jak v písemné, tak grafické (výtvarné) podobě. Dovedu si představit, jaký hit to v roce 1963 musel být - je to ryze apolitický obraz tehdejších Spojených států amerických, svým způsobem trochu rozverný a trochu vážný. Jen tři hvězdičky tomu dávám proto, že do dnešních dnů z knihy zůstaly, a přes desetiletí se podle mého názoru přenesly, "jen" originalita a postřehy. Knize chybí hlubší rozměr, který by byl více svědectvím než postřehem. Přesto mě čtení potěšilo. (Kdo by chtěl jít do hlubších vrstev, doporučuji esejistickou knihu Ivana Štolla Radil jsem se s vlky.)

1 10.03.2021

Je to příběh jakoby z jiného světa. Hlavní hrdina odjíždí z poklidné, úrodné části Provence do místa mimo čas a prostor. Tento prostor je ohraničen ostrovem mezi řekami, které se vzdouvají, plynou, obepínají, valí se, podobně jako vítr, který duje, cloumá, lomcuje a zmocňuje se. V obklopení těchto živlů, které samy se stávají postavami románu, dostává hrdina těžký úkol. Tedy hned několik. A jeden z nich, je přežít.
Román je velmi intenzivním líčením vztahu člověka a přírody, je prodchnutý pokorou k ní, je plný tajemství. Myslím, že se autorovi daří na papír přenést onen pocit, který zažívá člověk uprostřed přírody, kde je sice sám, ale není opuštěný. A příběh, který se týká lidí, jejich vztahů, lásky, úcty, zrady, pomsty i odpuštění, je jen esencí ve změti živlů. Kdo nemá rád sáhodlouhé líčení přírody, byť ve vypjatých chvílích, čtení nedoporučuji. Kdo se chce nechat unést proudem Rhony, a zažít mystický dotyk něčeho, co nás přesahuje, doporučuji vřele.

6 07.03.2021

Velmi roztomilé vzpomínání. Už samotný název, zejména slovo "krásných" vymezuje úhel pohledu, jak jinak by mohla na svoji celoživotní lásku, na svůj idol, na svého manžela a otce jejich dítěte vzpomínat milující žena? Ono by to mohlo být sladkobolné a sentimentální vzpomínání. Ale není. A v tom je právě síla této knížky. Paní Ludmila píše osobitě, s určitou dávkou humoru, ale zároveň i pochopení, empatie - myslím, že dnešním feministkám by se to ale nelíbilo. Ta bezvýhradnost a jistá podřízenost muži (i když měla svoji lékařskou praxi) je přeci jen něco, co dnešní gender nemá rád. Tady je to ozvěna časů, kdy to bylo jinak, a přitom to bylo důstojné. Mimochodem ona sama k tomu píše, když vzpomíná na své mládí na začátku 20. století: "Ženská emancipace tenkrát chodila ve slušivě naškrobené zástěrce a bylo dokonce žádoucí, aby byla ozdobena i vlastnoruční výšivkou".
Je až paradoxní, že právě vzpomínky této ženy jsou jedním z mála pramenů k osobnímu životu Vladislava Vančury. Ten toho o osobě mnoho nikdy neřekl ani nenapsal. Díky tomuto vyprávění absolvujeme návštěvy K. Teigeho, rozverné silvestry u Ivana Olbrachta v Krči nebo návštěvu u téhož Olbrachta v Koločavě, dozvíme se nejrůznější historky z jejich společného života i společenského ovzduší na Zbraslavi (včetně legendární "rozmarné" plovárny), a velmi intenzivně prožijeme strach z "návštěv" Gestapa, které jsou již předzvěstí tragického konce.
Zkrátka, díky Vám, paní Ludmilo. Za všechno.

3 25.02.2021

Nenechte se mást. Rok vydání 1963, doslov Milan Jungmann, to vypadá na skvělou kombinaci. Dočetl jsem to s vypětím sil, protože jde o velmi průměrnou, až podprůměrnou sestavu. Z literárně-historického hlediska oceňuji, že je to určitý dokument doby, všechny povídky se opravdu snaží odpoutat od klišé 50. let, opravdu to nejsou budovatelské povídky, a je to po tom marasmu pátého desetiletí ozvěna svěžího mladého autorství. Ale je to málo. Je to strašně opatrné. Komunisté pochybují, mají složitý vnitřní život, stojí před zásadními rozhodnutími (např. zda být důsledný či si nechat ohnout páteř) atd., ale je dobré být komunistou, je to samozřejmé, nic jiného nikdo nikdy nechtěl. Takže je to opravdu cenný artefakt stavu "nové" povídky na začátku 60. let. To je ale bohužel všechno. K mému obrovskému údivu je podle mého zcela nejlepší povídka Jana Kozáka Mariana Radvaková. Pochopil jsem, že je to i jeho vůbec nejlepší dílo, než se dal na dráhu normalizačního funkcionáře a oficiálního spisovatele. Druhá nejlepší je podle mne Zelené obzory od Jana Procházky, ale čekal jsem od něj víc. Možná se ještě tehdy neodvázal, nebo nemohl, nebo nechtěl, ale ani na Ucho nebo Kočár do Vídně to samozřejmě nemá. Mladý agronom řeší dilemata a jde na určitou hranu svých možností. Budiž. Třetí nejlepší je podle mne Trefulkovo Pršelo jim štěstí, pak Friedova časová tíseň, pak dlouho nic a na konci Křížova agitka Oheň chce dobré dřevo. To se skutečně vymyká, tam se nasazují životy pro komunistickou revoluční myšlenku. Shrnuto, Kozákovi bych dal 100%, Křížovi 5%. Posílám do knihobudky.

25.02.2021

Byl to dluh ze školní četby. Je to roztomilá stostránková knížka, kterou z dnešního pohledu hodnotím jako průměrnou, ale lepší. Zároveň si uvědomuji, že jsem k ní nespravedlivý, protože v kontextu tehdejší prvorepublikové literatury kniha tematizuje velmi odvážně (byť v náznaku) tabuizované téma, je to psychologická novela zkoumající mysl čtrnáctileté dívky, která zažívá velmi podstatné věci života. Asi mé hodnocení ovlivnila určitá nepřesvědčivost myšlení hlavní hrdinky, psala to dospělá žena a vždycky hrozí že to bude buď dětinské, trapné nebo přemoudřelé. Tak něco z každého jsem tam cítil, ale naštěstí jen slabě. Jinak jsem se podíval na Boženu Benešovou a je to velmi zajímavá autorka, myslím, že si k ruce ještě zkusím vzít jejího Člověka.

11.02.2021

Tuto knihu jsem si přinesl z knihobudky. Nic jsem od portugalských autorů nikdy nečetl. A jsem skutečně rád, že jsem tak učinil. Zdánlivě působí soubor nesourodě, ale všechny povídky spojuje určitý typ dilematu. Nejen milostného, ale i vůči světu, vůči církvi, vůči Bohu (to odděluji úmyslně), vůči určité odpovědnosti spojené s pobytem na zemi. Zároveň je tam hodně živlů, část přírodní mystiky, a samozřejmě otázka života a smrti, zločinu a trestu. Například první povídka Lúciova zpověď je téměř pandantem k Zwiegovým vášnivým povídkám. Včely v dešti a Ďáblova hora jsou vztahové povídky, každá s příměsí jiného typu tragiky, a Misie je výborně vystavěný text z doby 2. světové války. Za nejslabší považuji Neklidnou řeku, ale asi mi přišla málo důrazná. Nicméně byl to zážitek, který doporučuji.

3 11.02.2021

Tak pokud jsem se pozastavoval u prvního dílu nad tím, že autoři uvízli v pasti současné literární vědy a nevědí, jestli mají být moderním postmoderní, postpostmoderní, postdějinní či jacíkoliv jiní, tak jakoby se v druhém díle našli. Uklidnili. Rozhostil se klid a najednou je všechno jasné. Kniha jako dobře uzrálé víno. Všechny ty mohutné roviny, jako byly v prvním díle, tu jsou opět, seznamy prvních vydání za ten který rok, a hlubinné studie - tentokrát nenavázané na časovost, ale pouze ohraničené vymezenými roky a řez danou skutečností v určitém úhlu. Dokonce bych řekl, že jsou to jedny z nejlepších studií, jaké jsem kdy četl - zejména Weindlův chytrý text o třech zásadních konceptech Systémy v poločasu rozpadu je snad vůbec nejlepší, ale i Brabcův úvod Spisovatelé v proměnách meziválečného světa je hutný a vskutku širokopásmový, stejně jako další studie od Papouška (Dotek nicoty a rozprava o ohrožené jedinečnosti člověka) nebo od Veberové (Mystika půdy, národa a krve). Zkrátka skvělá práce a už se těším na třetí, časově nejdelší a stránkově taky nejvýživnější díl. Skvěle!

3 11.02.2021

První díl velkolepého projektu, který bohužel neví, co je a co chce být. Samí skvělí historici a teoretici literatury, odvedli neuvěřitelné množství práce, představují několikrát zlomenou epochu 1905-1923 ve vší složitosti a snaží se v ní zorientovat čtenáře. (Čtenáře milujícího ryze odborné texty, nutno podotknout - to není popularizace. Jen pro upřesnění.) Časová pole, srovnávání událostí českých i světových, seznamy prvních vydání publikací, kontexty dalších oborů. Chtělo by se říci dokonalé. Ale nemohu to říci. Tato kniha je krystalickým příkladem krize současné literární vědy (a pravděpodobně vůbec humanitních a společenských věd). Ten zoufalý strach nebýt chronologický! Nebýt selektivní! Nebýt kanonický! Je to až komické. Autoři zde chtějí být kontextuální, jevoví, pokud možno nehodnotit, vystoupit mimo strukturu textu nebo naopak být pouze v ní bez ohledu na cokoliv ostatního, zároveň označit i neoznačit, zvýznamnit a posthistoricky nechat být... Milí pánové a dámy, tohle všechno najednou udělat prostě nejde! Takže na jedné straně autoři deklamují, jak to není chronologické, zároveň se jednotlivé studie vztahují ke každému roku, a zároveň nevztahují... Když se mluví o díle autora, tak v nějaké souvislosti, ale bez jiných souvislostí před a po nebo s čímkoliv jiným. To ale není dřeň nebo podstata, to je osekání rukou a nohou životnosti autorova činu. V seznamech "prvních vydání" jakoby bylo všechno na jedné hromadě bez označení významnosti, ale pak je hned vedle znenadání seznam "příznačných nebo kuriózních" publikací. To je co? Takže někdy se tentýž autor ocitne v obou seznamech s různými knihami. Takže: hodnotím vysoce nasazení, hutnost informací, zjevené kontexty, ale myslím, že by se současná literární věda neměla bát říct o něčem, že je dobré nebo špatné. Já myslel, že jsme už z postmodernismu a postpostmodernismu vyrostli. Ne? Výběru (a tím pádem kanonizaci) se nikdy literární věda a historie nevyhne už jen tím, že o něčem prostě píše a o něčem ne. Tak se tomu nebraňme a vezměme statečnost do hrsti.

4 01.02.2021

Jaroslav Havlíček je rozený vypravěč se schopností dokonalého vykreslení psychologie postav. Tady, v klasickém románu, se mu ještě daří udělat téměř příčný řez maloměstským světem městečka Jilemnice na přelomu století, když se jako velké novinky zaváděla železnice nebo secese. Jednotlivé vztahy a vazby mají neočekávaný vývoj, dramata jsou veskrze vnitřní než vnějšková. Vedle jeho románu Neviditelný, který doporučuji jinde, bych Havlíčkovo dílo vřele doporučil každému, kdo sice má rád nostalgii konce 19. století, ale chce se na tu nostalgii samotnou dívat s trochu odstupem, ironickým úsměvem a hlavně pochopením. Velký spisovatel!

14 24.01.2021

Bedřich Václavek potřetí. Je to radost, pouze opakuji, číst texty člověka, který má rozhled. Je to radost číst texty, s nimiž lze polemizovat, vůči nimž lze zaujmout i odmítavé stanovisko. Ale vědět přitom, že mají svoji hodnotu, že nejsou hloupé, že to nejsou plakáty. Že ty texty stojí za to si dát tu práci a nesouhlasit.
Tento konvolut textů (pochází ale už z roku 1975) je pokračováním edice, která byla zahájena už na začátku 60. let, pak byla patrně dlouhá přestávka a v půlce normalizace se k tomu redakce vrátila. Jsou to cenné dokumentární sondy do kulturní publicistiky a literární kritiky 30. let, toho kvasu mezi Levou frontou, surrealismem, avantgardou, "hradním pragmatismem", a ještě v nálevu kontextů války ve Španělsku. Texty "Ke stavu marxistické teorie umění", "O marxistickou teorii umění", "Krize mezi československými intelektuály", "Jiří Wolker a proletářská poezie", "Surrealismus v diskusi" apod. jsou ať už recenze, ohlasy, kritické črty a nebo dlouhé studie a tento pelmel ukazuje tu pestrobarevnost žánrů. Vidím Václavkovy texty vedle F. X. Šaldy, Otokara Fischera, Kurta Konráda, Eduarda Urxe, Julia Fučíka, Ladislava Štolla apod., třicátá léta se mi jeví čím dal barvitěji a zajímavěji právě tím souzvukem třeba i zcela protipólných postojů. Mj. variací na tuto knihu je právě Štollova Z bojů na levé frontě, která má podobnou dokumentární sílu. Doporučuji oba. Už jen proto, že nepějí stejnou "píseň".

23.01.2021