Apo73 komentáře u knih

Chytrá knížka. Československý intelektuál se mimo oficiální proudy komunistického režimu zamýšlí nad různými aspekty tehdejšího života. Jsou to krátké eseje, promýšlení toho, co se tehdy žilo, je to inspirativní začátek k dalšímu hlubšímu zamyšlení: morálka, každodennost, mlčící většina, má smysl něco dělat?, co znamená spolupracovat, kde je hranice, za kterou člověk má jít nebo ne...? Malý klenot, tak akorát do kapsy a pokaždé, na každé stránce s myšlenkami, které Vás ještě nenapadly. Mě to nakoplo.

1 08.08.2021

Jestli bych někomu měl doporučit něco, co mu v plné nahotě a rozporuplnosti ukáže a nejen ukáže, ale i vtáhne ho do skoro čtyřiceti let velmi dynamického období českých dějin, pak právě tuto knihu. I kdyby Zábrana nenapsal nic jiného, nepřeložil ty kvanta knih, co přeložil (ať už pod svým jménem nebo cizím), byla by tato kniha - a je - základním dílem české literatury.
Zábrana je nesmírně otevřený, ale není bulvární, jsou to niterné procesy v člověku, který je bytostný intelektuál v tom nejlepším smyslu slova, a který plně chápe situaci, ve které žije. Trápí se tím, jak režim a tehdejší realita ubíjí to cenné v člověku, jak ho nutí kličkovat, skvěle definuje lidi, se kterými se potkává, má v líčení situací smysl pro absurditu. Tedy veselé čtení to není, ale toto je základní kniha pro povědomí o druhé polovině 20. století v Československu.

7 08.08.2021

Tak mistr psychologie a niterných duševních pochodů postav, zvratů a eskalovaných vášní, sice nezklamal, ale tento výbor je nesrovnatelný např. s výborem Amok. Ani bych neřekl, že by zde byl Zweig slabší, ale první tři povídky jsou vlastně velmi krátké, takže nestačí rozehrát své mistrovství - proto podle mě je nejlepší ta poslední povídka, která tvoří téměř polovinu knihy, jsou to takové črty, plně soustředěné na ty vypjaté okamžiky, kterými se životní osudy postav rázem mění nebo lomí, ale že by stihl udělat nějakou dramatickou klenbu, na to prostě není čas. Takže spíš si myslím, že ten výbor, který uspořádal zřejmě odpovědný redaktor, je chybně vybrán. Tedy jako celek nic moc, povídka Čtyřiadvacet hodin ze života jedné ženy je Zweig ve své plné síle.

08.08.2021

S Eltonem Johnem mám ten "problém", že ho obdivuju - jako muzikanta, který je otevřený všem možným typům hudby, je širokopásmový a je to první liga. Byl jsem na 5 jeho koncertech a všechny byly životními zážitky. Oceňuju i to, že své životní propady dokázal otočit v klad a napíná sílu i na charitu. Jak s člověkem bych si asi nerozuměl, nemám moc rád tu efektní extravaganci, která se stala součástí jeho stylu, jeho "hvězdné" manýry, všechny ty vášně nakupováním začínaje a kokainem konče. Přes to všechno je to jeden z nejtalentovanějších lidí, jaké znám - byť ne úplně osobně.
Toto zde říkám proto, že kniha se mi moc líbila I PŘES TO, že ho mám rád. Bál jsem se, že to bude buď uslintané vzpomínání starého zbrojnoše poprocku a nebo naopak póza hvězdy první velikosti, ať už jí skutečně je nebo by si to o sobě jen myslel. Jsem nadšený a šťastný, že kniha není ani jedno ani druhé.
Předesílám, že jsem jí četl v originále. Je to svěží text, bystrý, chytrý, který nemoralizuje, Elton John si dokáže dělat legraci sám ze sebe, dokáže velmi trefně ohodnotit ostatní, umí se zastavit u situace a ze zpětného pohledu říct, co mu tato situace dala nebo vzala, jak ho poznamenala dál. Text je i zajímavě členěný, kombinuje chronologii s takovými tematickými celky. Pro každého, kdo má rád jeho hudbu a alba, tak nechává zcela neokázale nahlédnout do motivací, proč které album nebo skladbu dělal, jak to vznikalo a proč. A zároveň to není výčet nějakých úspěchů. Sám se pozastavuje nad tím, že to všechno mohl prožít, koho všechno mohl potkat (od Versacheho přes Beatles a Mercuryho až po Warhola nebo Stallona a Dianu všechny...), zcela otevřeně mluví nejen o své homosexualitě a vztazích, svých závislostech, ale také o rakovině, operaci hlasivek, umírajících kamarádech na AIDS, finančních problémech...zkrátka je to velmi otevřená zpověď. Všeho je řekl bych s mírou.
Jako červená nit se tahle jeho vztah s otcem, který ho v ničem nepodporoval (a díky tomu také byl motivován pro přepsání Billyho Elliota do muzikálu) a vztah s matkou, která nedokázala přenést přes srdce, že by někdo v jeho životě mohl být mu bližší než ona.
Zkrátka jsou to kultivované paměti, se kterými mu možná někdo pomáhal je stylizovat, ale to je fuk. Je to padesát let světového showbussinesu stejně jako tvůrčích a produkčních a vztahových rozkoší i muk, je to Elton John, jehož hudba tady určitě zůstane i v době, kdy on už tady nebude. Takže skvělé, doporučuji. Příkladné!

7 05.08.2021

Kdyby byla Božena Němcová opravdu etnografka a ne sběratelka lidové slovesnosti, kterou dokázala pak přetavit do krásné literatury, přirovnal bych Jarmilu Glazarovou s její Chudou přadlenou právě k ní. Božena Němcová po 70 letech.
Chudá přadlena není příběh. Je to tisíce příběhů, historek a situací, která autorka zažila, resp. zaslechla, sebrala a sepsala při svých pobytech v Beskydech a sestavila je do zdánlivě banálního celku "od narození do smrti". Ve skutečnosti to je láskyplná sonda do života, bájí, legend, myšlení a chování horalů a i když se to zdá vlastně neuvěřitelné, na jak tradičním, až primitivním způsobem žili lidé v Beskydech ještě ve 40. letech 20. století. Slovo "primitivní" teď nemyslím pejorativně, ale ve vazbě na původní sepjetí s přírodou, krajinou, pověrami, duchy, přízraky apod. A je obdivuhodné, že až na pár autorčiných povzdechů, že kdyby byla v horách dostupnější lékařská péče, tak by některé příběhy dopadly jinak, i ona si zachovává neutrální pohled. Nesoudí, nehodnotí, konstatuje a vypráví. Takže, milá paní Jarmilo Glazarová, další poklona!

2 05.08.2021

Málo známý židovský novinář, patřící do okruhu německých intelektuálů v pražské první republice, který byl svědkem nástupu fašismu (vynikajicí líčení setkání Henleinovců ve Slovanském domě v Praze, kdy policie už nemá sílu zasáhnout) a v plné "parádě" zažil 2. světovou válku v několika koncentračních táborech. Je to příběh o vteřinách života, které byly osudné, mohly být tragické. Je to příběh o zázraku, že přežil. Dal bych víc hvězdiček, ale za nešťastné považuji neustálé přepínání mezi ich-formou a vyprávěním o novináři, což je zde autorský přístup pana Cílka. Není to nijak odděleno a mně osobně to velmi rušilo. Jinak ale je to drobná knížka plná hrůz, a zároveň plná dokumentárního svědectví o atmosféře Prahy ve 30. letech, praxi německých deníků a jejich redakcí, a pak samozřejmě už mnohokrát vyřčených mechanismů koncentračních táborů. I jeho pozorování je dokumentární. Takže doporučuji.

1 05.08.2021

František Halas byl především vynikajicí básník. Tento svazek je sbírkou textů, které Halas psal pro různé příležitosti, je velmi nevyvážený, myšlenky se v textech opakují, a nijak neprokazují Halasovu větší schopnost analyticky o poezii přemýšlet. Jsou to spíše jeho komentáře, příležitostně proslovy a projevy a vzpomínky, různě dlouhé a různě závažné. Jako celek je tento editorský počin téměř nicotný. Nejinspirativnější je Halasova úvodní stať o poezii, která krystalicky ukazuje, jak Halas o poezii přemýšlel, co od ní očekával, kde viděl poezii mezi nástroji tvorby, odzbrojující je básníkova částečná naivita ve formulacích a zároveň určitá přesnost trefných pojmenování. Tato stať stojí za přečtení. Ostatní je prach, který dějiny již rozptýlily. Dnes bych takový svazek nedoporučil k tisku, tu úvodní studii bych naopak vydal jako bibliofilii.

2 04.08.2021

Vynikající kniha, která je výsledkem celoživotního zájmu autorky. Nejen přehledně, ale i v mnoha různých rovinách představuje fenomén české novinářské fotografie, výrazné osobnosti, periodika, je to konvolut a zhutnění poválečného světa tisku. Doporučuji všem nejen jako učebnici, ale jako sondu i do českého myšlení o médiích a fotografii. Zážitek.

04.08.2021

(SPOILER) Příkladná a nebezpečná kniha. Není divu, že Jan Kozák byl předsedou Svazu čs. spisovatelů v průběhu normalizace, protože tato kniha je ve všech (!) ohledech příkladnou normalizační prózou. Mate tělem. Je napsaná stylisticky plavně, navozuje pocit vrostlosti do země, vkořeněné do půdy a podřipské krajiny. Je to svým způsobem bakchanálie, je to oslava práce, je to velké gesto odkazující k prvotnímu ráji. V určitých ohledech stylem kniha připomíná Rollandova Dobrý člověk ještě žije s jeho Colasem Breugnonem. Toto všechno je síť, ve které čtenář snadno uvízne a uvelebí se, aniž by si uvědomil, že je to síť zákeřného pavouka křižáka. Tato uvelebenost je čistě normalizační, umrtvující ve čtenáři mravní hodnoty. Ano, hlavní postava se snaží o velké dílo, za kterým jde, a naráží na nevůli (to by nebylo dramatické dílo, a v reálném socialismu taky byly překážky), musí jít přes překážky. A ty jsou např. u kolegy (který získal v hieararchii funkci, ačkoliv byl mladší a navíc je křivák), pak u nadřízeného ve Státním statku, který nemá rád inovace, protože má omezený rozhled - jak by ne, když je původem domkář a jeho rodině se nechtělo odevzdat svůj majetek do družstva při kolektivizaci, a pak u vedoucího, který má na starosti výkup ovoce, ale je podvodník, šmelinář a rozkrádač socialistického majetku. Celý projekt se nakonec podaří, protože je tam ještě jedna postava - vedoucí tajemník strany na okresu, shodou okolností kamarád hlavní postavy z dětství, který všechno shora prosadí. A první koš vypěstovaných broskví putuje jako dík právě jemu.
Tedy - hlavním poselstvím knihy je, pokud překážky, které ti nastavuje život (sokové, bývalí kulaci a šmelináři), překonáš, obrať se na Stranu, která se za Tebe vždy postaví. Ale pozor - jen, pokud od malička paseš ovce s budoucím vedoucím straníkem. Je neuvěřitelné, že Kozák tyto zvrácené vztahy nastavuje jako přirozené, i to je svědectví nejen o něm, ale i o době. Ještě je tam osobní roviny, získání ženy a velké podporovatelky, smyslné a erotické, téma rodiny (nevlastní syn se vrací ze základní vojenské služby a hodně mu to prospělo, už není flink, ale dělný), což je rovina, která má být v kontrastu, ale není. Celý ten plavný jazyk je jedním velkým kýčem, prázdnými slovy, vnitřní monology a dialogy jsou nepřesvědčivé, celá poloha zemitosti je umělá. Jsem moc rád, že jsem si to přečetl. Rozhodl jsem se po tom sáhnout, když jsem si nedávno přečetl první Kozákovu povídku ze 60. let o Marianně Radvakové, která byla skvělá a zajímalo mě, kam to vedoucí československých spisovatelů dotáhl a jak se vyvinul. V příkladnou nepravděpodobnou lež, mravně umrtvenou. Pěkně kvete pod Řípem socialismus.

2 25.06.2021

Při čtení se mi neustále vybavoval pan Harari a jeho popové historické žonglérství s fakty. Ten lehký styl, v některých ohledem mírně bulvární, zábavný se poněkud k tak vážnému tématu moc nehodí - ALE - na rozdíl od intelektuálského pop-šejkra Harariho se Tim Marshall drží doslova "při zemi". Je to nesmírně čtivá kniha, kterou je podle mě nutno si přečíst. Ne, aby člověk porozuměl světové politice, ale aby pocítil půdu pod nohama a neuvěřitelnou propojenost země. Ne jen z hlediska ekonomické a jiné globalizace, ale skutečné propojenosti zemskou kůrou, horami a oceány, nížinami, tundrami a pralesy. Oceňuji hledisko, které autor zvolil. Je to text plný souvislostí, které člověka nemohou napadnout, mnohokrát se člověku "rozsvítí" (ale je třeba být opatrný a nevěřit mu ve všem). Není to vhled do problematiky, ale je to nakouknutí za oponu. V této knize vystupuje zeměkoule jako náš domov. To se mi moc líbilo. Člověka to přinutí se zajímat i o regiony, které mu byly třeba lhostejné, ale uvědomí si, že země je jenom jedna a boj o moc, resp. o přežití, je lidstvu společná už od počátku věků. V tom kniha moc optimistická není. Bude to totiž jenom horší.

7 20.06.2021

Vstoupit do díla Ivana Klímy touhle knihou asi není dobrý nápad a nikomu to nedoporučuju. Tím chci totiž říct, že na žádnou další zatím nemám chuť. Klíma chtěl udělal velký román z normalizace, tedy tehdejší současnosti, a tím podle mne jeho velikost zabil. Chtít napsat umělecký text, natočit umělecký film, nebo vytvořit velké umění - to je předem prohraná snaha. A tady se to právě přihodilo. Působí to na mě, jako kdyby psal podle nějakých příruček. Celý text prostupuje určitá umělost, neživotnost figur i situací, uvažování osob je zvláštně chladné. Totiž - když si před tím člověk přečte například Zábranovy Povídky, ze kterých cítíte tovární prach na rukou a mezi zuby, nebo Kohoutův Kde je zakopán pes, kde jste uvláčeni autorovým bezbřehým egem a smýká Vámi dějem, nebo Novákův Miliónový džíp, kde na Vás doslova kape uondanost socialistického bezčasí v kombinaci se sveřepě a cíleně připravovaným zločinem, a nebo Páralův Generální zázrak, kde skrze hru slov se daří vytvořit zacyklenost normalizace až k absurditě, atd.. atd.. pak Klíma šustí papírem. Je to zbytečně dlouhá bichle, vyšlo by to na povídku, je to umělé. Vůbec nechápu, jak může být Klíma nejpřekládanější český spisovatel. Kam se hrabe na Škvoreckého nebo Vaculíka! Nebo Macuru! ALE POZOR - jeho vzpomínková kniha Moje šílené století stojí skutečně za to! Doporučuji. A k tomu doporučuji vřele všechny výše zmiňované knihy.

1 14.06.2021

Je to objev. Skutečně. Že někdo u nás dokáže napsat příběh se skutečnou atmosférou, ne jen "jako", který je plný zvratů, příběh zrady a svým způsobem i lásky a to ze současné "Prahy", to je skutečně událost. To srovnávání s Foglarovkama je sice na místě, ale zároveň to příběhu trochu ubližuje, protože jediné, co lze s Foglarem srovnávat, je to tajemství neprozkoumaného a potemnělého místa (Stínadla). Ale jinak je příběh z ryzí současnosti, člověk neví, jestli děti jdou po stopě génia nebo maniaka, jestli jde skutečně o záchranu lidstva nebo jen o prachsprostý byznys. Tedy skutečně oceňuji vykreslení atmosféry a to prostřednictvím situací, pokud se chystá filmová adaptace, nesmí to nikdo ale pokazit. Klidně by to mohlo být natočeno jako komiks, jako Alois Nebel. Tu poslední hvězdičku tomu nedávám proto, že někdy je to trochu předpokládané (viděl jsem na dítěti, kterému jsem knížku četl, které odhadlo, kdo na scénu vstoupí). Ale i mě jako dospěláka to bavilo. A prý ty další díly jsou ještě lepší!

14 14.06.2021

Tak to bylo těžké zklamání. Vůbec nechápu, jak tento autor mohl napsat např. Zabitou neděli. Samozřejmě jsme si nemuseli sednout s humorem, ale je to opravdu normalizační plytkost prvního kalibru. Slova tečou, autor se předvádí, jak lehce umí psát, tu a tam se mu podaří nějaká situace, ale v těch vztazích mezi lidmi o nic nejde, na konci je naprostá náhoda, která ani nemá pořádnou dohru, situace s babičkou je nepřipravená, ředitel nakladatelství je figura úplně ve vzduchoprázdnu, vztah mladých lidí končí zcela nečekaně a nelogicky, vždycky se věnuje strašně dlouhá doba nějaké expozici, ale pak už to dál není potřeba...prostě být nakladatelským redaktorem, tak tento rukopis nedoporučím k vydání. (20 000 kusů!) A ještě to má strašně divné ilustrace. No prostě nedoporučuju. Dávám tomu jednu hvězdičku jen proto, že přeci jen je to napsáno svižně a občas je tam nějaký nápad. Ale i na takto malou knížku je to zoufale málo. Vlastně jsem rád, že jsem si to přečetl, protože teď vidím, že Vladimír Páral je skutečně velký spisovatel a podařilo se mu také s humorem vyjádřit nějakou dějinnou situaci - tohle je čtení k rybníku, a pak to do něj na konci hodit. Žbluňk.

06.06.2021

Knížka, která obsahuje tři povídky, byla milým překvapením. Zejména když autor je sovětský spisovatel a dramatik, opěvující velké stavby socialismu. Ukázalo se, že přesně ve zmiňované tradici Gogola dokáže vytvořit dramatickou situaci odrážející společnost "malých lidí" s velkou ruskou duší, ale prodchnutou nejen revolučním optimismem, ale daleko spíš neskonalým širokým smutkem. Kromě povídky Bílá noc, která se odehrává poslední noc vlády bělogvardějců před nástupem těch rudých, se socialistická budovatelská poetika v povídkách vůbec nevyskytuje. Celou dobu jsem byl na pochybách, jestli to opravdu nenapsal nějaký mladší Gogol - jakoby ty povídky byly mimo čas a soustřeďovaly se opravdu jen na člověka a jeho hodnoty. V tom je nesmírné plus této sbírky. Na druhou stranu ani jedna mi výrazněji neutkvěla v paměti, slévají se do jedné a zůstává jen pocit.

02.06.2021

Souhlasím s ostatními pisateli, že jde o dobrý výběr novel. Jsou dostatečně různorodé, napsané úplně jinými styly, jsou to různé světy. A teď jde jen o to, co komu sedne. Mně absolutně nesedla Okamžik pro hvězdu, která mě svým pseudointelektualismem a sebestřednou pózou doháněla k zuřivosti a chtěl jsem tu knihu celou zahodit. A protože asi nemám moc rád povídky, kde se nestane vůbec nic, tak mě nezaujala ani Paprika, Perus a Hezoun, jakkoliv editorka píše o autorovi, že je to klasik. Zato mě velmi potěšila prudce erotická a přitom sociální povídka Dál - dál a dál, a absolutní jedničkou, která je podle mě skvostem povídka Hříchy kmene od José J. Veigy. Ta ironie, přitom smysl pro absurditu a zároveň sonda do naprosté bezvýchodnosti - tahle kombinace je skutečně vynikající a nechtělo se mi věřit, že je to povídka ze stejného výběru. Takže tyto dva texty by měly dostat plný počet bodů a "trpí" tím, že to je výběr, a tak ty horší je "táhnou" dolů. Ale je to jen můj názor. Co mi ale přijde zvláštní, že o Brazílii jsem se toho moc nedozvěděl - nemyslím geograficky nebo fakticky, ale jakoby se ty novely odehrávaly všechny na nějakém obecném místě. Když to srovnám s Calderonovou povídkou Indián to nemá lehké (viz jinde), tak tam je Kolumbie v plné parádě se svými problémy a mentalitou - tady je to trochu vzduchoprázdno. Což z povídek dělá určité obecnější svědectví, to je asi dobře. Ale jak to není místně usazené, je to celí trochu bezkrevné.

10.05.2021

Pro mne jednoznačně nejsilnější kniha Jarmily Glazarové. Považoval jsem ji za "socialistickou" spisovatelku, což pak v 50. letech byla, ale tato novela je podle mne základní klenot české meziválečné literatury, srovnatelná s Čapkovým Hordubalem nebo Waltariho Cizinec přichází. Nejen atmosférou, která je skvěle vybudovaná na osamoceném statku v horách, ale zejména v psychologii postav, rozvíjejících se situacích, a taky jazyce, který je krajově ozvláštněný. Zkrátka i kdyby paní Glazarová napsala jen tuto knihu, je pevnou součástí české literatury. Chystám se na Chudou přadlenu, doufám, že se mi pohled nezkalí :-) Klaním se, paní spisovatelko! (To by si mimochodem mohla přečíst paní Morštajnová, aby viděla, co to je literatura...)

14 09.05.2021

Je vidět, že autoři už přišli na klíč, jak s výkladem literatury naložit. První díl jsem hodnotil nejhůře, protože se zmítal v neujasněnosti koncepce, druhý byl již koncentrovaný a tento třetí stejně dobrý jako druhý. Ten prostřední to měl totiž "nejjednodušší", neboť se nelámaly epochy.
V tomto třetím dílu je třeba vyzdvihnout kontextuální kapitolu Jiřího Brabce Spisovatelé ve "věku železa a ohně" a na ni navazující studii téhož autora o próze Horizonty vědění a řeči. Skvělé jsou i dílčí kapitoly Jiřího Wiendla Metamorfózy básnického obrazu, Michala Bauera Básník, spisovatel, umělec nebo Jiřího Vojvodíka Experimenty se skutečností.
Protože tento díl zpracovává celé období protektorátu i třetí republiky, měl velmi těžkou úlohu, neboť řada kontinuit byla dvakrát rozpojena. Zvolené řezy jsou však velmi účinné a vypovídající, celek dává velmi komplexní představu nejen o jednotlivých obdobích, ale i o celkových proměnách myšlení, vizí, nadějí i zklamání. Podrobně rozebírá jednotlivé kampaně, kauzy, pohled marxistické literatury a kritiky i katolických kruhů, analyzuje představy surrealistů apod.
Jsem šťastný, že se mi tato trilogie dostala do ruky, velmi mě obohatila v mnohých souvislostech české literatury a kultury a ukázala mi i silné a slabé stránky analytických přístupů k literatuře a jejich dějinám.

1 09.05.2021

(SPOILER) Dávám pět hvězdiček, protože mi kniha konečně odpověděla na základní otázku, kterou jsem si kolem historické role a postojů dr. Beneše vždycky kladl - jak to, že tento bytostný demokrat, "masarykovec", mohl podepsat onu dohodu se Stalinem?
V tomto souboru historicko-sociologicko-politických esejů jsem pochopil, jakou kontinuitu viděl v poválečném (po 1. válce) vývoji, jak vnímal komunismus a kde viděl slabiny demokracie, kterou až nábožensky vyznával. Po přečtení ho vnímám jako teoretika-vědce i praktika politiky, který se ale nešťastnou náhodou pro něj i pro nás stal prezidentem. Neměl patřičné charisma, nedokázal vést, ale jeho myšlení bylo konzistentní. Dokázal psát srozumitelně, v mnoha kontextech, strukturovaně, vždy nezapomínal na shrnující komentáře, aby se čtenář neztratil.
Velmi bystře analyzuje příčiny 1. světové války, tu 2. vidí jako pokračování krize, která nastala po té první. Upozorňuje na to, že podoba demokracií byla v každém novém státě jiná, jaké byly mocenské zájmy různých zemí, a jaké podoby nabral a z čeho vyrostl nacismus, který on ztotožňuje s nejhorším zlem, jaké kdy na zemi bylo. U komunismu, jakkoliv mu neholduje a považuje jeho "komunistickou a revoluční fázi" za nedemokratickou, je daleko smířlivější a oceňuje na něm revoluci v sociální oblasti. Klíčovou myšlenkou podle mne je, že tam, kam míří socialismus, by se podle něj demokracie také dostala i bez této násilné revoluce a extrémismu - tedy že socialismus a demokracie lze skloubit. Proto navrhuje v poválečném uspořádání státu maximálně tři strany (pravo, levo a střed), velké regulace průmyslového vlastnictví, částečné vystěhování menšin, které ve státě nechtějí žít apod. Teď už rozumím jeho souhlasu s Národní frontou, znárodňovacími dekrety, vysidlováním Němců, a nakonec i té smlouvě se Stalinem. Představoval si, že by měla vzniknout československo-polsko sovětská aliance, a podobně upřímně (naivně) věřil opět v podepsané dohody. Největší posilou tohoto přesvědčení bylo, že Velká Británie v roce 1942 podepsala se Stalinem podobnou dohodu o spolupráci v poválečné Evropě a to na celých 20 následujících let.
Tedy - dr. Edvarda Beneše si vážím za jeho myšlení a rozumím nyní lépe všem jeho krokům. Je mi líto, že stál dvakrát v čele státu v nejtragičtějších okamžicích naší republiky (každému státníkovi by stačil jen jeden z nich), ale domnívám se, že svým ideálům (nebo masarykovsky pokračovatelským) se nezpronevěřil. Jen jako nejvyšší byrokrat (nikoliv "vůdce") nedokázal nebo nemohl nebo nestačil na vnější tlaky, které byly prudce nedemokratické, stal se minimálně dvakrát obětí podvodu, lži, lsti a vydírání a - nedodržování dohod.
Při čtení těchto myšlenkově konzistentních textů, jejichž principem i cílem je obrana demokracie, mnou prostupoval čím dál větší stesk a deprese, když jsem si o to intenzivnější představil, v jakém politickém kontextu se nyní nacházíme, koho máme na hradě nyní, kdo vede vládu a jaké hodnoty se staly alfou a omegou dnešní doby. Hluboce se, pane dr. Beneši, před Vámi skláním. Ano, myslím, že jste se zasloužil o stát a o kulturu politického myšlení. Před Vámi samozřejmě TGM, a pak už jen Václav Havel.

2 03.05.2021

Dalo by se říci - norský Klosterman. Ovšem pokud Klosterman, pak je o půl století zpožděný, protože přesně s touto poetikou přišel Klosterman dávno před ním. To není přírodní epika, to není jen romantizující líčení života v zapadlé norské horské vesnici - to je baladický obraz několika generací horalů, kteří umějí žít s přírodou, a příroda má pro ně i pro jejich životy osudovou moc. Nejdřív jsem se bál, že to bude kratochvilné čtení pro ženy a dívky, ale ukázalo se, že je to norský poklad. Příběhy vkořeněné do půdy, do lesů a do skal, do tradice, zvolna se otevírající novému světu, stále kladoucí otázky, co jsou hodnoty života. Vřele doporučuji.

8 18.04.2021

Tyto tři novely jsou vydávány pospolu, protože i autor to tak zamýšlel. Domnívám se, že jsou to ale samostatné entity, na sobě zcela nezávislé. Nejčapkovštější z nich je podle mého Povětroň - jak se nad umírajícím člověkem schází různí lidé a vidí jeho i svůj život z různých stran nejvíc připomíná princip jeho povídek a schopnost promýšlet filozofii života. Obyčejný život by mohl být také "vlajkovou lodí" Čapkova díla - už od názvu, přes postupné objevování neobyčejného v běžném, zaměnitelném životě. Přiznám se, že tyto dvě novely mi v kontextu jiného Čapkova díla přijdou slabší. Ovšem tvrdým úderem vrcholné literatury je pro mne Hordubal. Drsnost, připomínající spíš Olgrachtovy zakarpatské romány, opravdovost, vyrůstající až ze země, připomínající Advent od Glazarové nebo Cizinec přichází od Waltariho, a baladičnost - to je podle mého jedna z nejlepších novel české literatury vůbec. Pokud někdo Čapkovi vytýkal, že je příliš "civilní", tak tady má plnou nálož a důkaz, že i takto těžký a hutný příběh lze napsat s pochopením a porozuměním člověku. Bez efektu, bez patosu. Skláním se, pane doktore!

4 18.04.2021