anonymní.Ilja komentáře u knih
Jako chronický navštěvovatel knihoven nevlastním velké množství knih, ale Vinnetou (I. i II. díl) byl Jendou z prvních, které jsem si cíleně já osobně koupil, abych je doma měl. Pro mladého muže, který rád čte a má rád dobrodružnou literaturu je tohle snad nevyhnutelná četba. Krásný svět širých prérií, zločinů, indiánů a podivných osůbek, které celý ten podivný svět mladé Ameriky předkládané Karlem Mayem (který tam nikdy nebyl), dotvářejí. Moje sny byly po dočtení ještě dlouhé měsíce plné spaní pod širým nebem, stopování a přestřelek.
Tohle je klasika, která je (pokud mám správný pocit) obecně známá. Zaslouženě. Nemá pocit, že by bylo třeba něco dodávat, tak aspoň přihodím, že kromě knižní verze existuje pěkná dramatizace od Českého rozhlasu a pár hezkých audioknih.
Tajemství muzea je z těch knih, které mne svou originalitou nadchly a zaryly se mi hluboko pod kůži. Nakonec je jedno, že se vám vykouří po letech její děj, pokud víte, že takhle kniha vás poznamenala (v dobrém) a jednou se k ní zas vrátíte. A to je jistota, protože na rozdíl od mnoha jiných, tahle se dostala do kategorie knih, u kterých je pocit z knihy tak silný, že se k němu váže i její název.
Tuto knihu jsem četl jako poslední ze všech (které jsem přečetl: ke Stříbrné židli jsem se nikdy nedostal a Poslední bitvu jsem rozečetl asi třikrát, ale nedokázal dočíst) a přestože nebyla příběhově nikterak silná, její hodnota pro čtenáře, který již zná svět Letopisů Narnie, je nedozírná, neboť je to kniha, která vysvětluje původ celého světa a mnoha věcí, které se v onom světě přihodily.
Za mne jednoznačně nejlepší kniha celé série, která mne nejvíc chytla za srdce a nepustila ani po odložení knihy. Tento příběh dostává do celé série nový vítr, když ukazuje velikost a rozmanitost světa, kterou mi ani Plavba Jitřního poutníka nedokázala ukázat. Útěk chudého chlapce, urozené dívky a mluvícího koně.
Plavba Jitřního poutníka mne nijak zvlášť neoslovila, přestože má mnoho co nabídnout. Její příběh sestává hlavně z příběhů zažitých na jednotlivých ostrovech, které jsou zajímavé, ale jako dětský čtenář jsem měl pocit absence většího přesahu. Nejzajímavější na celé knize je za mne krásně zpracovaný osobnostní růst jedné z hlavních postav, který byl o to zajímavější, že byla v celé sérii nová a na začátku opravdu protivná.
Druhý díl (nebo třetí, pokud za první počítáte Čarodějova synovce) knižní série o Narnii je v něčem mnohem dobrodružnější než první, kde mám pocit, že jsou postavy mírně vláčeny osudem. Děti se vracejí do světa, který znaly, ale nalézají jen trosky a ztracený lesk starého dobrého světa. Je na nich, aby svrhly zlého vládce a opět zavládl v Narnii klid.
Kniha Lev, čarodějnice a skříň je víc než jen knihou o velkém dobrodružství v magickém světě, do kterého se dá dostat šatní skříní. Je to kniha o vztahu mezi čtyřmi sourozenci a dynamice mezi nimi; o závisti, ctižádosti, pokání, odpuštění a dobrosrdečnosti. Je to kniha, která osloví mladého čtenáře, ale má co nabídnout člověku v každém věku.
Tuto knihu bych nazval pohádkou pro celou rodinu. Dokonalá knížka pro večerní společné čtení, která obsahuje vše, co by člověk od dobrodružného příběhu mohl chtít. Víc snad není nutné říct nic, než: na film se nedívejte, protože je to absolutní ztráta času.
Orwellova Farma zvířat je čtení, na které by si člověk měl udělat čas. Příběh, který má pro nás, kteří žijeme v zemi dosud hluboce protkané důsledky komunistické totality, povědomé kontury. Farma zvířat: "všechna zvířata jsou si rovna, ale některé zvířata jsou si rovnější."
Top strop legrace, která se vám dostane pod kůži a pak se vynořuje během následujících let, aby vám připomenula, že tohle si musíte přečíst znovu aspoň stokrát, tak jak je možné, že se ještě nedostalo ani na druhé čtení.
Musím se přiznat, že jsem měl po dočtení knihy dost rozpačitý pocit. Nedokážu ho poslat jinak než jako pocit promarněného potenciálu. Měl jsem z této nikdy pocit takové prázdnoty q neukotvenosti se světem, ve kterém se odehrává. Jako kdyby se neodehrávala v tom světě ale tak nějak nad ním. Neměl jsem s tím světem kontakt. Příběh sám má několik zajímavých zvratů a docela pěknou dynamiku postav, ale to mi jako sečtělému mladému muži nestačí.
Když jsem dočetl první dva díly, nebyl třetí díl ještě v České republice vydaný. Pamatuji si, jak jsem hučel do starší sestry, která vládla internetem a angličtinou, ať mi zjistí, zda existuje a kdy se tu objeví. Když se objevil, byl jsem jeho prvním čtenářem v naší knihovně. Přestože jsem na něj musel nějaký čas čekat, znovu jsem propadl tomu krásnému světu kouzel a v kůži mladého Maxe bojoval a trpěl.
Musím se dostat k dalším dílům a přečíst je v originálu, když se neukázali na českých pultech. Achjo!
Druhý díl série o Maxovi studujícím na kouzelné Rowanské akademii. Úžasné dílo, které se nezpronevěřilo kráse a povedenosti prvního dílu, a posunulo celý svět magie a démonů na novou úroveň. Nemám moc co k tomuto dílu napsat, ale nemohu nenapsat. Jednoduše najděte první díl a přečtěte to!
Pro přílišnou známost a opěvovanost jsem se celé dospívání vyhýbal Harry Potterovi, ale o krásný svět kouzelnické školy jsem díky této knize nebyl ochuzen. Jsem velice rád, že jsem tuto knihu tehdy v knihovně našel. Ponořil jsem se hluboko do neznámého světa magie, a dodnes na něj s láskou vzpomínám. Ani teď, když Pottera znám, nedám dopustit na Maxe a jeho školu.
Tohle je tak dokonalý literární počin, až se člověk divý, že něco takového vůbec může existovat. Pratchett zde předvedl svou geniální nápaditost. Vzpomínám si, jak jsem si řekl po prvním dočtení této knihy, že chápu, proč ho lidé tak milují. Poprvé jsem toto prohlásil u první knihy od něj, podruhé u Zloděje času.
Krátce:
Kdo potkal Nac mac Fígly a nemiluje Nac mac Fígly, je pro mne podřadný tvor.
Kdo potkal Toničku a bábu Zlopočasnou a nezamiloval si je stejně jako Nac mac Fígly, je tupec.
A za tím si stojím odhodlaně jako Fígl!
Tak jako jsem se s Mortem - svou první knihou že Zeměplochy - zamiloval do Pratchetta, s knihou Sekáč jsem se hluboce zamiloval do Smrťe, který je jednou z nejkrásnějších a nejikoničtějších (přestože téměř okrajových) postav na Zeměploše.
Otázka zní: co se stane, když se Smrť rozhodne, že si dá oraz, když ho teda nepotřebují, odloží svůj černý plášť a pustí se do služby na farmě?
Společně se Zaslanou poštou jde za mne o vrchol tvorby Terryho Pratchetta. Autor je v těchto knihách již zřetelně zkušený a vypsaný.
Oproti sólovým (mimo série jako je hlídka nebo čarodějky) knihám z dřívější doby to není jen krásná a zábavná přehlídka nápadů nesoucích příběh, ale plnohodnotný počin hluboce zasazený do krásného již vybudovaného světa. Také mám pocit, že Pratchett, který si dokáže udělat legraci ze všeho, zde upouští od zabaveného a milého přetváření, překrucování a parodování, a pouštní se do dříve u něj nevydané kritiky, přestože ani v nejmenším neztrácí svou lehkost a eleganci.
Tuto knihu mám doma v originále (dostal jsem darem) a už několik let se chystám, že se stane první knihou v originále, kterou jsem od Pratchetta přečetl. Ale dobře vím, že s Kantůrkem jsem nebyl ošizen ani o gram zabavy ...
... a Pravdy.
Tato kniha je další z řady malých odboček na cestě Zeměplochou, které Pratchett pro nás čtenáře připravil. Jde o samostojný příběh, který je opět přehlídkou kreativních nápadů a satiricko-humoristických parafrází.
Z této knihy pochází jedna z mých top 10 (nebo top 1 000 000?) Terryho Pratchetta: fantastický rozhovor se Sfingou!