Plavba Jitřního poutníka

rereading (>1x): Plavba Jitřního poutníka mi kupodivu nevadila tak moc, jako předchozí díly (kromě Čarodějova synovce, ten zůstává nejlepším dílem série). Důvodem bude nižší účast Aslana, který je sice opět neustále přítomen a pemanentně na hrdiny dohlíží, ale zároveň je odsunut do pozadí, jelikož jeho zasahování do děje tentokrát výjimečně neovlivňuje osud Narnie jako takové.
Mnohokrát ohrané téma (připomnělo mi nejen Gulliverovy cesty, ale i Tarzana, Neználka, nebo nepřekvapivě Homérovu Odysseu) mě příliš neuchvátilo a skoro celou knihu jsem se dost nudila.
Světlým bodem byl Eustác, který byl paralelou Edmunda, a jeho potrestání proměnou bylo povedené. Nicméně také mám ohledně něho dvě výtky. Autorův popis Eustácovy rodiny je proveden neuvěřitelně arogantně a výsměšně - přitom je zřejmé, že Eustácovi rodiče jsou pokrokoví a zodpovědní lidé, kteří žijí naplněný život, ale vymykají se průměru, což je dle autora neodpustitelné (opět jsme svědky nulové tolerance lidské rozmanitosti). A způsob, jakým Aslan přivedl Eustáce z dračí podoby zpět do lidské, byl vysloveně nechutný (opět se vysoce morální duchovní entita Aslan projevuje jako milovník a prosazovatel fyzického násilí ve formě trestů). A když už jsme u Aslana, jeho popis a přístup k Ťulpíkům jako k "nižší" formě života se mi také nelíbil.
Co se mi ale líbilo moc, a to jediné si pamatuji i z dětství, byl popis Konce světa. Byl poetický, nádherný a v této jediné pasáži jsem hltala každičké slovo. Bylo mi líto Kaspiana, že to nemohl vidět také, a i když důvody chápu, zrovna on si to vážně zasloužil. A jestli to byla opravdu ta jedna scéna, kvůli které stálo za to si Plavbu Jitřního poutníka přečíst, tak toho nelituji.
P.S. Opět souhlas s komentářem od Set123.

Kniha mi ze začátku moc nenadchla. Později začla být čtivělší. Příběh se skládá z plavby a poznávání nového. Mladší sourozenci se vracejí do světa Narnie. Průzkum nových ostrovů byl dobrodružný a zábavný. Nicméně konec mi přišel podivný, rychle ukončený. Každopádně tento příběh je takřka povinost každého milovníka fantasy.

Opět čteno s dětmi a ano, není to špatné. Samozřejmě nejsem "cílovka". Fantasy fakt není můj šálek kávy. Z pohádek jsem vyrostl někdy v deseti letech... Celkový dojem: 75%

Tento díl je ze všech dílů Letopisů Narnie můj nejoblíbenější.

No nebudu vám lhát, tenhle kousek to u mě měl nakloněné už od začátku. Jednak, nemám rád příběhy na moři. Jsou mi v čemsi protivné. Jednak jsem se s Narnií příliš neskamarádil, takže mě dost nakrklo, že tahle kniha má už skoro 300 stran. Jednak mě Lewis nasral hned úvodem - vlastně moc nerozumím představě Lewise jako lidumila. Představí nám nového hrdinu (zase dítě) a hned nám řekne, že si své ošklivé jméno "skoro zasloužil", že nemá kamarády (hned jsem čuchal, že strávím 300 stran s dalším Edmundem z první knihy) a jeho rodiče jsou poměrně odporní lidé, protože, považte, nehulej aby si nezmršili plíce, nechlastaj aby si nedokurvili celý organismus, nežerou zvířátka, protože jim to přirozeně připadá poměrně nechutné - na rozdíl od Lewise s tou jeho pokryteckou antropomorfyzací zvířat a Koněm a jeho chlapcem, což sice vymyslel, ale patrně se ho to nijak nedotklo, a nosí... divné spoďáry? To vše z nich přirozeně dělá skety, které rády zimu (což přirozeně čtenáře svádí myšlenkami k Bílé čarodějnici – což mne třeba potěšilo, protože si ji představuji jako Tildu Swinton a tu já rád, ale běžnému čtenáři to evokuje spíše Satana a zlo). Aby to ale Lewis dovedl k dokonalosti, vyčítá na jedné straně (doslova) rodičům, že neradi papaj mrtvolky zvířátek, ale aby dokázal, že je Eustace zmrd, ujistí nás, že on brouky na špendliky napichuje rád. Nadto Eustace rád pouze knihy poučené - nerad fantasii – což je opět pokrytecké vzhledem k tomu, že na konci předešlé knihy autor z fantasie vyčlenil, vyvrhl Petra a Zuzanu (což sice neoplakávám, ale v něčem to připomíná totalitarizmus Nicoty z Nekonečného příběhu, který se tu zrázu převrací na kritiku Narnie, neb křesťanství v tomto smyslu není lepší než nacismus, stalinismus ani jiné totalitní systémy.). Tohle není konzervatismus, který nám říká co je dobré. Tohle je konzervatismus, který nám říká, že lidé, kteří to dobré nedělají, jsou hnusní. Je ro konzervatismus odporný a zlý. Takže tak. První list a už jsem nasranej.

A není to zdaleka jediná pasáž, která mě vytočila jak to jen šlo. Kniha je, jak jsem již zmínil, poměrně dlouhá. To je dáno, jakkoliv zdaleka ne výhradně, zápisy z Eustcova deníku, které nám mají ukázat jak MOC zlý ten kluk je. Ty odchází při scéně spasení (to vás snad nepřekvapí), která je sice zase poměrně efektní a působivá, nechutná je ale stejně jako scéna následování proroků v předešlé knize. Požaduje něco v podstatě nechutného za účelem dosažení cíle který není dobrý (nemáme pro to důkazy), ale je tvrzeno, že je dobrý. Je to mocenská scéna strachu a bolesti, které předchází něco, co nelze nenazvat mučením. Zpětně reflektováno myslím při ní na scénu sebevrahů v Dantově Pekle. Ti v něm dlí proměněni ve stromy, z nichž teče krev když je poutníci lámou (tahle scéna mne kdysi velice poznamenala). Nepřekvapí přitom, že v této scéně je přítomný Aslan. Tak jako ve scéně, kde omnipresentní a omniscientní bůh vyčítá nejmenované postavě, že někoho poslouchala za dveřmi, což je, myslím, extraordinérně zábavný okamžik, který by se měl tesat do kamene, obzvláště tehdy, řekne-li přitom bůh dívce, že s ní byl celou dobu a sledoval její kroky - jen ho neviděla. Konečně bych za poměrně vulgární označil poslední pasáž knihy, kde autor vysvětluje pomalejším dětem, že Aslan je Ježíšek, kdyby to náhodou nevěděly... A je tam beránek. Což mě nedojme, toho mám zase spojeného s tou zrůdou z Apokalypsy.

A tohle všechno je dobré předpolí proto, abych knihu označil za naprosto odpornou. Ale taková samozřejmě není. Když u toho nepřemýšlíte a ignorujete ale jako úplně všechno co může mít více než jen doslovný význam, lze vzhledem k charakteru knihy prohlásit, že je v podstatě... jak bych to řekl... nejbarevnější? Ano, nejbarevnější z celé série (dobře, tři jsem ještě nečetl) a nejvíce si u ní dovedu představit, že bude děti opravdu bavit, neustále se v ní totiž něco děje a ony děje jsou většinou celkem pěkně (jakkoliv primitivně) popsány. Teď je otázka, zda je to dobře.

Tento díl je nejvíc „duchovní cesta“ z celé Narnie. Není to jeden velký konflikt, ale řada zkoušek, pokušení a proměn, skoro jako poutní deník.
Plavba směřuje na východ, k Aslanově zemi. Eustace dojde k bolestnému pokání - představuje boží milost. Lucinka jako vždy má nejpevnější víru i na ostrově temnoty a nezklame Aslana - víru. A v tomto díle se nejvíce ukáže koho Alsan přdtavuje, Aslan říká dětem: „Ve vašem světě mě budete znát jiným jménem.“

Třetí (v autorském řazení) návštěva měla tentokrát odlišnou výchozí situaci. Zatímco v prvních dvou příbězích byly děti vrženy na pomoc ohrožené zemi, zde jsou dobrodružství iniciována převážně touhou po dobrodružství a překračování vlastních horizontů. Zvlášť u prince Kasiana to zarazilo – jistě, zanechal sice svoji zemi v dobrých rukou, ale stejně si královskou noblesse oblige představuju jinak. Ubralo to trochu na mém emočním zapojení, ale zase to dalo mistru Lewisovy příležitost nechat rozkvést v plné parádě svoji obrazotvornost. Což se myslím zdařilo náramně, osobně považuji tento díl za vypravěčsky nejbohatší.

Rozpaky jsem měl tentokrát i z Aslana. Na jednu stranu je zde krásná situace s vnitřním uzdravením Eustáce (myslím, že mnoho čtenářů z řad křesťanských konvertitů ten proces očišťování – nezbytný a nezbytně bolestivý – nějak rozpoznalo a ocenilo opravdu mimořádně výstižnou metaforu), na druhé straně bylo ale objevování se Aslana při každém náznaku morálního pochybení brzy předvídatelné a jaksi přehnaně didaktické.

Série ostrovů, které mořeplavci navštívili, trochu připomínaly bájnou Achillovu odyseu. Přestože se totiž Jitřní poutník domovskému přístavu vzdaloval, i zde to byla v nějakém smyslu cesta domů, cesta k sobě.

„Těsně před polednem spatřila Lucinka velké hejno ryb okusujících chaluhy. Všechny se poklidně krmily a všechny postupovaly stejným směrem. Úplně jako stádo ovcí, napadlo Lucinku. Náhle mezi nimi uviděla holčičku asi ve svém věku - tichou, osamělou holčičku s nějakou holí v ruce. Lucinka si byla jistá, že ta holčička je pasačka a že to hejno je skutečně stádo na pastvě. Jak ryby, tak holčička byli blízko k hladině. A právě když ta dívenka, plující v mělké vodě a Lucinka, vyklánějící se přes zábradlí, byly přesně nad sebou, holčička zvedla hlavu a podívala se Lucince přímo do tváře. Ani jedna nemohla na tu druhou promluvit a mořská holčička za chvilku zmizela za zádí. Lucinka ale nikdy nezapomene na její obličej. Nevypadal vyděšeně ani rozhněvaně jako tváře ostatních mořských lidí. Lucince se ta dívenka líbila a byla si jistá, že i ona sama se líbila jí. V té jediné chvilce se z nich staly kamarádky. Je velice nepravděpodobné, že by se znovu setkaly, ať už v tomhle světě nebo v jakémkoli jiném. Ale kdyby se setkaly, běžely by si vstříc s otevřenou náručí.“

Zajímavá plavba, tentokrát na cestě z Narnie. Líbilo se mi prozření Eustace i různorodé divy a jevy, se kterými se hrdinové na tomto dobrodružství setkali.

Moc se mi líbila část, v níž se Aslan (Ježíš?) dotkl srdce nevychovaného Eustace. Nejkrásnější a nejdojemnější část dosavadní série.

Plavba po ostrovech a ukázání špatného chování. Tak by se dala jednou větou shrnout obsah knihy nebo poslání knihy? Každopádně krásné čtení a hurá do dalšího dílu.

Je čas otevřeně si přiznat vlastní slabost pro námořnictví z dob plachetnic; ono šimrání na duši se začalo probouzet hned při vstupu do Narnie z pokoje v Cambridgi. Skvostné. Lewis čtenáři naservíroval ohromující odyseu po mořích obklopující svět za hranicemi Narnie, do níž se tentokrát přímo nepodíváme.

Lewis je ovšem dareba, a tak do onoho putování narval spoustu pozoruhodných dobrodružství a naprosto magických míst. Počítaje v to několik mých dalších slabostí. Jako třeba draky! Tedy přesněji řečeno jednoho. S jeho nástupem se Eustace promění v mnohem snesitelnějšího jedince. Mimochodem, Lewis má talent zpodobnit neuvěřitelně otravné spratky. Stačí si vzpomenout, jaký byl Edmund po většinu prvního dílu. Zároveň Lewis umí i naopak postavy, které si člověk zamiluje. V tuto chvíli mám na mysli Lucinku a šlechetného myšáka Ripčípa. Akorát si nejsem jistý, jestli někdy Lewisovi odpustím, co s oběma (a Edmundem) provedl na konci plavby. Vnímám to jako hlubokou zradu. O moc pozadu však nestojí ani Drinian, kapitán lodi, v mnohém a často převyšující samotného Kaspiana, který v příběhu hraje spíš třetí housle někde na pozadí. S takovým kapitánem se rozhodně chcete vydat na plavbu. A s Ripčípem po boku.

Při plavbě na palubě Jitřního poutníka (kterážto loď je mimochodem nádherně vykreslená, že je přímo slyšet zvuk jejího dřeva, namáhaného lanoví, prorážení mořské hladiny, vítr v plachtách) zažije čtenář opravdu mnoho. Dobrého, děsivého, vždycky kouzelného. Přímo realisticky tvrdé - na dětskou knížku obzvlášť - bylo vyobrazení otrokářství v Úzkém přístavu. Za to naprosto magická byla scéna, kdy Lucinka četla v čarodějné knize. A navrch rozkošní Ňoumové, tedy učeněji řečeno Monopodi, kdy při jejich pozorování se nelze ubránit úsměvu a pobavení. A tak bych mohl pokračovat dále, přeskočím však na konec, a zmíním jen podmořský lid, který Lucinka pozorovala přes zábradlí Jitřního poutníka.

Nejslabším článkem celé knihy, dle mého názoru, je nedostižný Aslan. On totiž není pouhou Deus ex machina (a že Lewis tuhle funkci používá chvílemi opravdu násilím), on je samotný Deus. Zcela otevřeně. Což může být jistou překážkou, bude-li knihu číst dospělý čtenář. Nemluvě, když se objeví hvězda na odpočinku, Rámadú. Té myšlence jisté tendenčnosti či neohrabanosti autorově se nelze vyhnout a pak zaleží na každém, jak to dovede zpracovat. Vyloženou překážkou pro zážitek to není, byť snadnější to mají věkově mladší, kteří se mohou na tuto plavbu vydat zcela bez obav a dát průchod zcela ohromující imaginaci. I já si na ni sáhnul. A mám pocit, že ač dávám plný počet hvězd s výhradou, Plavba Jitřního poutníka jasně aspiruje na můj nejoblíbenější díl série. I přes tu těžko odpustitelnou zradu zmíněnou dříve.

Přiznám se, že tento díl mě neuchvátil tak, jako první dva, které se odehrávají v Narnii. Opět hezká dějová linka s proměnou chování hlavního hrdiny ze špatného v dobré. Eustace byl opravdu od začátku na ránu, ale zase ději dodával "šťávu". Těším se i na další dobrodružství, která neznám, v dalších dílech série.

V tomto díle samotná Narnie nemá žádnou roli. Díky plavbě Kaspiána se člověk seznámí s okolním světem a neprobádanými ostrovy a trochu fungování světa. Je to hlavně dobrodružný příběh v klasickém duchu série. Vyprávění se opět velmi pěkně poslouchalo. Má v sobě tak trochu předzvěst konce série. I když je to vydáním třetí díl, dějově spadá až do druhé poloviny série.

Shodou okolností jsem četla knihu v době, kdy dávali v televizi stejnojmenný film Letopisů Narnie. Samozřejmě jsem se nemohla nedívat a nesrovnat děj filmu a knihy (viděla jsem ho už předtím, ale většinu jsem zapomněla). Film je za mě trochu propracovanější, je tam přidána linka o šířícím se zlu, které si žádá lidské oběti a pronásleduje i naše hrdiny, kteří tak bojují i se svými vnitřními běsy, což přidává filmu psychologický rozměr (za mě velké plus). Kniha mi připadala trochu uspěchaná a trochu jako inventář ostrovů, na které děti narazí.

Ale tak jooo, byla to nostalgie, bylo to krásné, bylo to magické. Sice tento díl (a asi už žádný další) nedosáhne na první díl, ale i tak se mi moc líbil.
Ta lehkost, se kterou Lewis vypráví, je opravdu neuvěřitelná a i v dospělosti mě to táhne do Narnie, abych také mohla prožít taková dobrodružství.

Začala jsem číst jen proto, že jsem se chtěla podívat na film. Později jsem se začetla a už jsem od knihy nechtěla odtrhnout oči.

Tahle kniha mě překvapila v tom, že se vlastně do Narnie vrací jen Lucinka s Edmundem. Zamrzelo mě to, protože oni jako čtyřka byli nejlepší. Jen škoda, že Petr a Zuzka tam už nebyli. Naopak tam byl s nimi jejich bratranec Eustas, kterého jsem nemohla vystát.
Musím říct, že mě tento díl bavil. Bylo to čtivé, zajímavé a něco zase nového. Příběh vás zavede na plavbu lodí, což se autor musel inspirovat cestopisy.
Ze začátku mě Eustas štval, jak byl zlý, ale později se poučil a uznal své chyby. Králi Kaspianovi občas ujely nervy, což se dá chápat na takové cestě.
Aslan byl opět na každém jejich kroku, ale oni o ničem nevěděli. Bylo opět milé ho vidět. Opět skvělá práce. Konec byl smutný i za bolel u srdíčka, ale dalo se s tím počítat.
Tento díl má i filmové zpracování. Musím říct, že kniha má s filmem podobné jen názvy míst a postav. Takže v knize se dozvíte mnohem víc, a dokonce i určité věci pochopíte podrobněji.

Plavba Jitřního poutníka se veze na vlně klasických dobrodružných příběhů, jako jsou Odyssea nebo Sindibád a vlastně se to ani nebojí přiznat. Hrdinové totiž putují z ostrova na ostrov a na každém zažívají jiné podivné dobrodružství, což pochopitelně odpovídá i zmíněným literárním předchůdcům. Lewis kromě toho opět vychází také z Bible a v závěru Aslana ještě více přibližuje figuře Krista. Četlo se to hezky, ale osobně fanda podobných dobrodružství moc nejsem.

Či už je to loď Demeter (Dracula), Stevensonov Ostrov pokladov, Martinov Červený smäd (v češtine Sen Ockerwee) alebo "len" herný Assassin's Creed IV: Black Flag, prípadne stolovka Catan: Námorné objavy; plavby a objavovanie si fakt užívam.

Kaspian a myšiak Rípčíp (zabite ma - stále to čítam ako "Ričpič"...) sú tradične skvelí, prekvapila a nakoniec aj potešila postava Eustáca, no tak trochu zamrzí absencia Petra a Zuzany.

Aslan v tejto sérii už regulérne funguje ako deus ex machina, len zavše zašomre čosi hlboké, čo snáď bude mať význam v ďalších častiach.

Celkovo sa jedná o najvtipnejší diel, napríklad nad takými Ťulpíkmi sa usmievam aj teraz, keď píšem tieto slová. Narnia (a jej zámorské deržavy) sa mi páči čoraz viac.