Aleš.R
komentáře u knih
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Sice jsem to původně řekl v souvislosti s Medvědínem, ale ani po přečtení Oveho se pro mě nic nemění na tom, že Backman je velice pravděpodobně prostě génius, který co dvě tři strany jen tak mimoděk trousí věty, ze kterých se vám, nedáte-li si pozor, může na moment zastavit srdce.
(Po páté Backmanově knize dokážu stejně dobře pochopit nejvyšší i nejnižší hodnocení, ale já mu to prostě hodlám žrát i dál.)
Křížová palba
Štěpán Kopřiva
Že by autor oproti prvnímu dílu ubral? Spíš si já pomalu začínám zvykat na jeho styl a tuhle kovbojku s četníkem, co má vyjadřovací schopnosti lepší než Simona Peková, jsem si sakra užil.
Špína
Barbora Bernátová
S hodnocením jdu oproti prvnímu dílu dolů ne proto, že by to bylo horší, protože není, pořád se to dobře čte.
Napodruhé ale zřetelněji vyniknou věci, které mi vadily už prvně, tedy hlavně to, že je to celé trochu přitažené za vlasy a hlavní hrdina, šestatřicetiletý detektiv, nejdrsnější z drsných, drsnější než hlas Toma Waitse, alfasamec všech alfasamců, se nezřídka chová a přemýšlí jako šestnáctileté děvče. A další postavy mu v tom zdatně sekundují.
Navíc je slovenské školství horší než sicilská mafie a silvestrovské večírky se pořádají v zaměstnání, tak jakýpak copak. A opakovaná chyba s Novým rokem je taky pěkně otravná.
Někdo z nás
Kristýna Trpková
Zlatej bludišťáķ za originalitu z toho sice nekouká, protože všechno už tady někdy bylo, že ano, ale ta lehkost a samozřejmost, s jakou Kristýna Trpková vypráví a vodí si vás, kam potřebuje, je až zarážející.
Úzkosti a jejich lidé
Fredrik Backman
Fredrik Backman je muž velkých slov a velkých gest, který úžasně pointuje situace a nezřídka vás přivede k slzám, ač má jinak až neskutečnej smysl pro humor.
Opět nezklamal. Nádhera.
Bestie v uniformě
Lukáš Křišťan
Nenadchne. Neurazí. A bohužel ani nevzbudí jakékoliv emoce.
Ovál
Jiří Homola
Opět se mi jednou vyplatilo soudit knihu podle obalu. Je to poutavý, uvěřitelný, chytrý, vtipný a na pár místech i neskutečně dojemný. Pokud kapitán Lenz nedoběhne mezi detektiv(k)y roku, tak velký špatný.
Jestli mám vůbec co vytknout, tak snad jen to, že ten Tourettův syndrom je tam nakonec tak nějak navíc. Hlavní postava je zajímavá i bez něj a když nedlouho po začátku jakékoliv zmínky o TS mizí, vůbec nic se nestane.
(Ovšem nebýt TS, přisel bych o vtip s hip hopem, kterýmu se směju ještě teď, takže už radši mlčím.)
Adresát neznámý
Kathrine Kressmann Taylor
Zdánlivě jen pár dopisů, ale vejdou se do nich dvě obrovské pravdy: zrůdné ideologie ohnou hřbet téměř každému a pomsta je pokrm, který je nejlépe podávat za studena.
Dražebník
Joan Samson
Povinná četba pro všechny, kteří mají ve zvyku kádrovat druhé za to, že se v určité chvíli zachovali tak, jak se zachovali.
Jak byste se zachovali vy? A jste si tím jistí?
Zhruba ze dvou třetin poklidně plynoucí beznaděj a zmar, atmosférou nemálo připomínající Orwellovu Farmu zvířat, závěr vám téměř nedá vydechnout.
Vodník
Tereza Bartošová
V kontextu novějších českých detektivek, které jsem v poslední době četl (Březina, Trpková, Klabouchová), mi u Vodníka něco chybí. Špatný to není, blbě se to taky nečte, ale nadšení se nekoná.
A za větu "Naďa je osůbka zodpovědná, dochvilná, žádná rozjařená holčina, která životem vlaje jako prádlo ve větru." Pánbůh zabil koťátko.
Černočerné srdce
Robert Galbraith (p)
K tvorbě JKR neumím být kritický už víc jak dvacet let, zhruba tak někdy od třetí kapitoly prvního dílu Harryho Pottera, čili:
Rowlingová je skvělá vypravěčka, opět přišla s velmi zajímavým příběhem a Pajda s Robin jsou pořád neskutečně sympatičtí.
Mám jen dvě drobné výtky:
1. Na detektivku je to možná už zbytečně dlouhý (ale přesto to ještě nezačne nudit). Jediná delší věc, kterou jsem kdy četl, byla Vojna a mír, což je přece jenom žánrově trochu někde jinde.
2. Namlouvací tanečky mezi hlavními hrdiny zabírají čím dál víc místa, aniž by někam vedly, zvlášť když otázkou zůstává, jestli někdy vůbec někam povedou - vždyť ta ženská nemá srdce a neváhala zabít dokonce i Brumbála!
Sudetenland
Leoš Kyša
Kotleta pro mě doteď byla jenom taková ta flákota, ze který se dělá řízek, proto jsem neměl prakticky žádná očekávání. A nejspíš dobře mi tak, protože jinak bych po vzoru spousty zde komentujících musel nejspíš jít s hodnocením hodně dolů, abych dal najevo, jak hluboko autor klesnul.
Mě to bavilo. I přes poněkud delší rozjezd. Když autor tvrdí, že to lze číst jako historickej román, dost si fandí, ale jako detektivka a kovbojka v jednom je to za mě sukces. Navíc oceňuju smysl pro humor.
A nejspíš mi dlouho nedá spát, jestli je Heda Gablerová jenom náhoda, nebo má autor slabost pro severské dramatiky.
Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala
Lucie Macháčková
Nejsem cílová skupina, takže za mě slušnej, výtvarně hezky řešenej průměr.
101 minut
Štěpán Kopřiva
S těma ultrasofistikovanejma, hyperinteligentníma a übervtipnejma hláškama mám sice opět malinko problém, ale protože jich není tolik jako v Rychlopalbě, objeví se vlastně v příhodnou chvíli a naředí možná až příliš hustou atmosféru, celkovej dojem mi tentokrát zkazit nedokážou.
Celek beru jako obrovskou poctu všem hasičům, připadám si jako dráček Soptík a chci se taky stát požárníkem. Nebo si dát koule klasicistních skladatelů.
Zkrocená hora: Povídky z Wyomingu
Annie Proulx
Ano, jistě, titulní povídka je dobrá. Ovšem v tom jednohlasně příznivém hodnocení jí pomáhá hlavně filmové zpracování, takže by se mohlo zdát, že zbývajících deset textů je jenom vata, aby to teda jako vydalo na tu knížku.
Ani hovno.* Snad až na jednu dvě výjimky se jedná o povídky neméně dobré (ne-li lepší), stejně drsné a kruté jako země a doba, ve kterých se odehrávají, kde se s postavami účtuje jednou větou, bez cirátů a emocí.
Absolutním klenotem je za mě povídka Práce - na několika málo stranách zachytit lidský život nezaujatým výčtem různých zaměstnání tak, že vám na konci spadne čelist a tečou slzy, to už chce velkej talent.
(*Pardon, pardon!)
Vrány
Petra Dvořáková
Nepříjemné čtení. A bohužel i poněkud černobílé a schematické.
Možná pár optimističtějších momentů, nenápadně rozesetých do té rodinné mizérie, by ve výsledku přidalo na váze celému sdělení a hlavní hrdinka by nepůsobila jen jako hromádka neštěstí, která i když si půjde koupit blbej rohlík, najde v něm zapečenou myš.
(Po třetí přečtené knize je pro mě Dvořáková čím dál víc jen výrazně slabší Soukupovou.)
Amerika na mušce
David Miřejovský
Původně jsem se ke knize dostal vlastně jen z nostalgie - reportáže Davida Miřejovského (nejen) z prezidentského duelu Biden vs. Trump patřily k vítanému oživení poněkud jednotvárného televizního zpravodajství sloužícího jako kulisa při práci z domova v době covidových lockdownů.
Po tragických událostech 21. prosince 2023 se hlavní téma už nezdá tak odtržené ani od naší běžné reality a kniha nabízí fascinující pohled na život v dnešní Americe, kde se otázka držení zbraní stává ve stínu stále častějších útoků osamělých střelců čím dál palčivější. Zasvěcené, dechberoucí, dojemné.
Kalmann
Joachim B. Schmidt
Už Shakespeare věděl, že dobrý konec všechno spraví. A nebýt právě toho dobrého konce, nejspíš by se to celé rozplizlo jen v takový nijak zvláštní Forrest Gump revival a nikdy bychom se nedozvěděli, že pod ledním medvědem bývá tma.
(Nebo bych si měl příště dřív vzpomenout na to, že ich-forma přece odjakživa znamená nespolehlivého vypravěče.)
Rychlopalba
Štěpán Kopřiva
Jako detektivka to +/- funguje. Ovšem autorovo tlačení na pilu, jen aby hlavní hrdina, řadový pražský pochůzkář, mohl z rukávu za vteřinu vytrousit víc sofistikovaných (pop)kulturních narážek než Lorelai z Gilmorových děvčat, tomu v mých očích strašně škodí.
A třebaže jsem se nakonec uchechtl jen asi třikrát (slovy 3x) a hrozně mě to intelektuální exhibování štvalo, i tak musím dát ****, průměrný to není ani náhodou.