Achillesaželva komentáře u knih

"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."

To je tak zásadní věta...pochopila jsem to díky této knize a později i životním zkušenostem. Někdy bylo příliš pozdě na to uvědomit si, že jsem se tím vždy neřídila. Ale alespoň to člověk ještě vidí... Může prosit za odpuštění a příště se chovat jinak.
Horší je to s tím, kdo nevidí a ani vidět nechce. Tvrdost srdce je bez účasti pacienta neléčitelná nemoc. A činí kolem sebe mnoho zla.
Vlastně se mi zdá, že Exupéryho myšlenka je parafrází sv.Pavla, který napomíná, abychom si více všímali druhých a jejich potřeb, a ne jen sebe a svých vlastních zájmů.

Toto je sladká vzpomínka na dětství. Kdo nečetl Lovce mamutů?! Klasika, která rozvíjí dětskou představivost. Krásné.

23 01.12.2023

Mám rozporuplné pocity. Stejně jako drtivá většina čtenářů jsem román přečetla jedním dechem. Téma holokaustu a je samo o sobě natolik silné, že má potenciál překrýt vlastně i docela zásadní mezery literární, jak se mi zdálo, že se stalo v tomto případě. Začnu od pozitiv..
Velmi oceňuji zajímavou retrospekci a řazení kapitol, postupné rozkrývání vztahových spletenců i samotný nápad spojit a propijit v jednom románu tímto způsobem dvě hlavní postavy Hanu a Miru. Ostatní dějové zápletky též pěkné!
K nedostatkům...
Po celou dobu jsem měla pocit, že čtu spíš průměrnou gymnaziální esej z hlediska bohatosti jazykových prostředků. Dokonce bych řekla, že místy to byl až do očí bijící kýč a nerada bych, aby to vypadalo jako hejt, jen prostě takový jsem měla subjektivní dojem. Zdálo se mi, že autorka se mermomocí snaží o psychoanalýzu postav - jejich nejniternějších pocitů v hraničních životních situacích, místo toho ale na mne dýchala až laciná povrchnost, která se nakonec ke skutečnému jádru lidské bolesti ani nepřiblížila. Zvlášť Hana měla životní ránu za ranou a dost možná, že jsem ovlivněná skutečnými příběhy, ale většinou ti lidé mají sklon nést si jednu bolest z toho bezpočtu hrůz jako tu nejvíce drásající, a pokud autorka kdesi řekla, že u Hany to byl pocit viny, pak i přes explicitní mnohačetné pokusy sdělit to čtenáři přímo, jsem tomu prostě "nevěřila". Hana zůstala pro mne tak nějak neosobní, beztvarou hrdinkou, ač mi jí pochopitelně bylo líto. Mrzelo mě, že tak skvělý námět nakonec sklouzl, možná trochu komerčním způsobem, ke snaze vzbudit emoce, zrychlit tep atd., ale pro mne vrcholná literární díla jsou ta, kde to podstatné není vlastně ani vyřčeno, jen vyplyne z kontextu, na čtenáře dýchne, on sám pochopí a tím se vnitřně s hlavní postavou (koneckonců s jakoukoliv postavou) ztotožní a tento dojem si s sebou nese dlouhá léta, celý život...jako událost setkání. Toto mi v knize chybělo a je to škoda, protože tento námět by si větší hloubku velmi zasloužil. Abych byla ale upřímná, knihu bych nakonec doporučila, jen s tím, že bych právě zásadně snížila vysokou laťku očekávání, kterou jsem od ní vzhledem k vysokému hodnocení sama měla.

22 20.11.2023

Jsem knihou naprosto nadšená!! Po všech směrech. Autorka zvládla obtížné téma "na jedničku" s pěti hvězdičkami (pro srovnání Mornštajnové Hana, kterou jsem četla předtím, má u mne jen 3 hvězdy a dost kritický komentář). Hlavní hrdinka Sisi je inteligentní, vzdělaná a místy až šibalská, každopádně velmi sympatická a plná touhy žít. Jenže má přistřižená křídla (anebo ještě hůř) a ani po mnoha pokusech se jí nedaří vymanit se z vězení traumatu, kterým prošla. Její vnitřní svět autorka vystihla nádherně, vyhnula se kýči, načančaným frázím, plytkosti ... jednoduše dokázala jít do hloubky, a přitom tak nehlučně a jaksi samozřejmě...no tleskám, opravdu!!! Myslím, že kdo má přímé zkušenosti s tímto tématem (víc neprozrazuji), hovořil s někým, kdo si tuto tíhu nese životem apod., souhlasil by se mnou, že celý vývoj děje, který je stále smutnější, odpovídá realitě, pokud tedy člověk zůstane na všechno sám. Ještě bych ráda zmínila, že mně se konec líbil a vlastně se mi nezdál až tak otevřený... poslední věta knihy, kterou pronese Sisi, mi dala dostatečnou satisfakci a knihu jsem zavírala s pocitem napsané tečky. Knihu doporučuji rozhodně!!!

21 01.12.2023

Snyder použil pro svůj výzkum zajímavou metodologii. Nepopisuje historické události z pohledu Němců, Poláků, Židů, nacistů ani sovětů, jak je to obvyklé, ale z pohledu území, kterých se válka dotkla, proto ten název. To je velmi zajímavý pohled, který jako výsledek přináší srovnání obou stran. Je až mrazivé, že na území dnešního Běloruska je země nasáklá krví až 14 milionů lidí... většinou rolníků, kteří po sobě nic nezanechali, a tak i památka po nich zanikla. Jsme zvyklí připomínat si nacistické koncentrační tábory jako vrchol zvěrstev 2.SV., ale že na územích na východ od nás, nejen, že zvěrstva dosahovala stejných rozměrů, tak ještě obětí bylo nesrovnatelně více... Tiché střely do týlu hlavy...tiché popravy v lesích (Katyń)...
Důkazem toho, že neznáme historii, je pro mne tak nepochopitelný příklon tolika Čechů a Slováků k putinovskému Rusku.
Když se vrátím ke knize, je to náročné čtení (příp. poslech), ale skoro bych to dala jako povinnou četbu. Snyder píše velmi logicky, přehledně, má vybroušený vypravěčský styl. Doporučuji.

20 07.03.2024

Před pár lety jsem se vydala na pouť do (dnes polských) Vambeřic / Wambierzyc, kam babička jako mladá také chodila na poutě k Panně Marii. Zmínka o tom je v knize. Myslela jsem na ně, jak tudy chodívali spolu se stovkami a tisíci jiných napříč dějinami a nesli Matce Boží své starosti, trápení, prosby a poděkování.. A vzala jsem je tam všechny v duchu ještě jednou a měla jsem z toho velmi dobrý pocit. Babička je krásné dílo. Také film zdařilý... když kácejí jablůňku, slzy tečou proudem..

Podle mě je toto poklad české literatury, v zahraničí o Kytici ráda hovořím, a když je to možné, podpořím též projekcí perfektního filmu s Karlem Rodenem, Daném Bártou, L. Rybovou a dalšími.

20 19.12.2023

Prestupljenie i nakazanie..
Dostojevskij byl génius a jeho knihy jsou mnohem více, než jen pouhé romány. V jeho postavách je ukrytý nejhlubší smysl jejich tázání, neklidů, tragických rozhodnutí (jako zde Raskolnikov) a autor dokáže vystihnout právě onen zápas, když jeho hrdinové vlastně teprve poznávají sebe sama, uvědomují si následky svých činů.. V Dostojevského dílech nejsou klišé, ani prvoplánová a plytká rozuzlení...to je na něm tak obdivuhodné! Kdo ze spisovatelů toto dokáže?!
Připadám si vlastně nepatřičně: kdo jsem já, abych komentovala takového velikána. Každý, ať si udělá názor sám, doporučuji rozhodně!

19 26.02.2024

Díky Miloši Doležalovi za tuto knihu, za pečlivou práci, kterou si s ní dal. Chválím grafické zpracování, faktografii, decentní zacházení s tématem víry (nábožensky nijak nevnucující se) a celkově velmi čtivé a logicky uspořádané dění kolem celého zázraku, a pak i Toufarova mučednictví. Číhošťský zázrak se stal nedílnou součástí naší novodobé historie, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Komunistické kriminály byly odporné, stejně jako byl odporný celý tento zločinný režim. Bylo mezi námi však mnoho hrdinů, žen i mužů, kteří se nenechali zlomit a nebáli se obětovat dokonce ani svůj život za to, čemu věřili a co považovali buď za věc víry anebo své morální integrity, které se kvůli nějakému bolševikovi odmítali zříct. Jedním z nich byl i farář Josef Toufar, o kterém je napsána tato kniha. Cestu ke kněžství neměl snadnou a své kněžské povolání nakonec stvrdil absolutní obětí, tak jako Ježíš. Následoval svého Mistra až na Golgotu. Popisované mučení je stále stejná symfonie hrůzy, o které čteme i v jiných příbězích z této doby. Zločinec Mácha, který (na střídačku s kolegou) sadisticky mlátil Toufara přivázaného k rámu postele, si po "vykonané práci" zašel na svačinu.. stěžoval si, že se unavil. Nejednou se z cel bitých katolických kněží ozývala sténání latinsky recitovaných loretánských litanií.. A výše zmíněný Mácha až do své smrti nesebral tolik odvahy, aby se dostavil k výkonu trestu ve dnešních (hotel připomínajících) vězeňských zařízeních. Vymlouval se na špatný zdravotní stav a vysoký věk... Človek, který druhého týral a umlátil k smrti. Obrázek, ať si udělá každý sám. Abych to tedy nějak shrnula: kniha perfektní, objektivní a informativní. Příběh velmi silný. Doporučuji rozhodně!

19 05.11.2023

Dříve, než jsem se pustila do čtení, pěkně jsem si zopakovala historické souvislosti z období viktoriánské Anglie. Sestry Brontëovy psaly pochopitelně v kulturním kontextu své doby (jak jinak) a tím pádem se motiv emancipace žen, v tomto případě žen-intelektuálek vtiskl do knihy jako pečeť. Jana Eyrová byla velmi schopná žena, která si zasloužila více pozornosti, než pouze to, co jí tehdejší společnost byla ochotna nabídnout. A v románu si o to dokázala říct. Jednak právo dosáhnout na kvalitní vzdělání a jednak svoboda milovat. Toto se vine celým příběhem. Autorka píše poutavě, čtivě, krásně připravuje zápletku. Dílo sice nepatří k mým největším srdcovkám, ale tuto klasiku je určitě dobré přečíst, rozhodně pohladí na duši.

17 05.11.2023

Kniha popisuje otřesnou drogovou zkušenost dospívající dívky Christiane, jejího přítele Detlefa a dalších mladistvých ve věku od 13-ti let, z nichž někteří zaplatili za tuhle divokou jízdu dokonce i životem. Příběh se odehrává v západním Berlíně v polovině 70.let. Christiane je inteligentní mladá dívka, vyrůstá nejprve na venkově, později se s rodiči přestěhuje do nově vybudovaného gigantického sídliště Gropiusstadt, u kterého projektanti mimo jiné zapomněli zakomponovat zeleň, dětská hřiště, prostě cokoliv, kde by si děti mohly normálně hrát atd. Nastává období velkých problémů: rodiče Christiane se rozejdou, matka si najde výrazně mladšího partnera, dceři se málo věnuje, a ta se potlouká s partičkou po sídlišti - nejprve se v místní hospodě seznámí s cigaretami a alkoholem, později s trávou a odtud vede cesta rovnou do centra velkoměsta, do Soundu - klubu, kde je to prorostlé tvrdými drogami...Tam pozná Detlefa a tam začne také celé peklo, o kterém už pomlčím, ať nespojluju. Milionkrát jsem si kladla otázku, kde byl ten moment, že se to s ní tak svezlo..ale odpověď asi není jednoduchá. Byl to proces, určitě nesou velkou vinu i rodiče..atd. Každopádně to, co se odehrálo v jejím životě je naprosto otřesné a myslím, že se na to trochu díváme jako na wow-senzaci, ale nějak občas zapomínáme, že to byly ještě děti.. Ostatně na YT je k dispozici vícero zajímavých německojazyčných dokumentů s adiktology, streetworkery, ale také s historiky, kteří tuto dobu hodnotí v širším kontextu a popisují I fenomén, který se v Německu strhnul jako lavina po vydání knihy. Celé autobusy a davy mladých proudily na stanici ZOO Garten, aby na vlastní oči a snad i na vlastní kůži "zažili" to, o čem četli a o čem mluvilo celé Německo. Jeden z historiků to označil za hysterii a říkal, že jsme si všichni osobu Christiane až příliš zidealizolovali a že bychom v ní chtěli vidět někoho, kým ona ve skutečnosti nikdy nebyla a ani být nemohla. Nicméně stala se legendou, ale bez happyendu, bohužel se závislosti na drogách nikdy nezbavila. Hodně by se dalo diskutovat o tom, zda tato kniha by měla, či neměla být povinná pro mládež..já bych to asi nechala spíš na dobrovolnosti, ne každý má na toto pajšl a také si nejsem jistá, zda by náhodou četba této knihy nakonec neměla spíš opačný efekt a nenavnadila někoho "aby si to zkusil". No to je otázka spíš na odborníky. Abych se vrátila ke knize. Napsaná je neskutečně čtivě, popisuje tu hrůzu syrovým jazykem, bez vytáček...a je určitě mementem jedné velké éry moderních dějin, kterou jsme prostě nezvládli. Je to unikátní svědectví.

16 19.12.2023

Já jsem měla vydání z roku 1972, SPN. Tak nevím, nakolik se od tohoto lišilo - je to přeci jen velký časový odstup... Ale příběh je jednoduchý, pěkný - pocit samostatnosti a "dospělosti" je pro dítě určitě něčím výjimečným, mimořádným a to je také to, co jsem si z knihy nejvíce zapamatovala...jak mohl jet Honzík poprvé sám vlakem. Pěkná kniha - skoro bych řekla, že je to legenda přímo!!

15 17.12.2023

Dagmar Šimková řekla, že jednala vždy tak, aby si zachovala morální integritu. Toto postavila výš, než jakýkoliv ústupek pro vlastní pohodlí. Obdivuhodná žena! Kromě silného příběhu, samozřejmě, je naprosto brilantní i její literární um, který činí četbu knihy skutečným zážitkem. Syrové líčení brutality komunistických ženských věznic vyvažuje něha, kterou v sobě Dagmar, jakoby samozřejmě, uchovala. Ona nezahořkla; a nemusí to ani zmiňovat přímo, pozorný čtenář si toho všimne. To činí její příběh výjimečným a mimořádně krásným. Její křesťanská víra stojí, pochopitelně, v centru celého jejího života, ale Dagmar je velmi decentní a nemá potřebu se takto prezentovat. Doporučuji!

15 02.10.2023

Kníže Myškin nás má, myslím, naučit toto: altruismus a totální oběť sebe sama pro druhé, je bez Krista cestou k šílenství a nakonec nevydá ani žádné plody. Není to možné. Chtěl dokázat, že pravda a láska samy o sobě musí stačit. Ale nepřijal, že jedinou Pravdou a Láskou je Kristus. Bez něho se tyto hodnoty v lidském uchopení stávají vlastně chimérou... mýdlovou bublinou, pouhým lidským konstruktem. Mohlo by se také říct, že Myškin končí špatně, protože naivita není totéž, co nevinnost a opačně... Život s Kristem v pravdě je také křížovou cestou, ale mučednictví (oběť sebe sama pro druhé) s Ježíšem nikdy nekončí v zmaru, nicotě, šílenství beznaděje...ale vždy vede ke vzkříšení a je semenem nového života. To je ten hlavní rozdíl a také skryté sdělení pro Tolstého, jemuž Dostojevskij tento román napsal jako "odpověď" a obhajobu svého osobního hluboce křesťanského přesvědčení. Nejlepší výklad Idiota napsal, podle mě, kardinál Tomáš Špidlík SJ.

11 25.03.2024

(poslech ČRo Plus)
Snyder je vynikající!! Mám za sebou již poslech Bloodlands na YT a toto bylo absolutně perfektní! Téma mi je mimořádně blízké, osobně jsem znala pamětníky - repatrianty ze Stanisławowa, Tyśmieniczan, Bohorodczy, Buczacza, pow.Sarny aj. Všechno pochopitelně lidé nad 90 let, ale jejich svědectví stále živá, zasloužila by si filmové zpracování. Jedna pamětnice mi vykládala, že se stále bránila odejít, ač se zvěsti o UPA nesly stále blíže, měla novorozeně. Až jednou kdosi přiběhl, křikl na ni, vezmi dítě a utíkej, za hodinu tady nebude už nikdo živý. Říkala, že neznala toho člověka, ale něco jí říkalo, jednej. Vzala dítě do náručí, ani si nic nesbalila, běžela na místní železniční stanici, kde pracoval její muž. Řekla mu, co slyšela, on neváhal, posadil jí i s dítětem na nějaký nákladní vlak s cisternami a řekl, že přijede dalším, že musí ještě odbavit poslední vlak. Stihl to. Všichni ostatní, kdo neměli to štěstí (ta práce na dráze jim zachránila život), zahynuli z rukou Banderovců. Nakonec jako tisíce dalších našli azyl v Dolnoslezském vojvodství, kde byly prázdné domy po odsunutých Němcích. Co se týče zvěrstev UPA, jiná paní mi říkala, že byli známí dokonce hyzděním mrtvých těl...měli své metody, podle kterých bylo jasné, kudy procházeli a kdo na místě vraždil. Více nenapíšu. V jednom jediném bych se s T.Snyderem neshodla, a sice, že Poláci, pakliže o zkušenostech z kresów za bolševika nesměli hovořit, vlastně pozapomněli, a proto dnes tak hojně přijímají ukrajinské uprchlíky. Já chápu, že hledá logické vysvětlení, ale z mé zkušenosti to tak není. Poláci nikdy nezapomněli. Ne ti, kteří si tím prošli. Ale fakt, že se jejich vztahy po roce 90 urovnaly až na dnešní stav, je neuvěřitelný úkaz a někdo by se tomu v rámci doktorátu měl věnovat, protože aby si podali ruku dva národy, mezi kterými tekly takové potoky krve, to je prostě neskutečné.

10 07.03.2024

To byla zamilovaná kniha mého dětství - určitě jsem to přečetla někdy na konci základní školy. Tenkrát se mi ohromně líbila postava Levina. Možná, že jsem byla na milostnou zápletku Anny a Vronského ještě malá..snad. Zato pasáž, kdy se šlechtic Levin vydává na pole, když je senoseč, aby se připojil k partě svých poddaných, pracoval s nimi a jedl z jednoho rendlíku, on - pán, zůstala na celý život. Jinak souhlasím, že některé popisné pasáže jsou zdlouhavé, i když ne všechny, mnohé líčení přírody, ruského venkova atd. je moc krásné.

10 26.12.2023

Takže dvě hvězdy. Nebudu se zdlouhavě rozepisovat, zaznívá to zde opakovaně: nápad proplétání postav a příběhů je největší devíza této knihy.. Bohužel ale jediná. Zhruba od poloviny (i dřív) zjistíte, že všechny ženské postavy bez ohledu na to, zda je jim devět nebo devadesát, smýšlejí ve stejných zajetých kolejích... Jsou cynické, kritické, nešťastné, neúspěšně, podvádějíci nebo podváděné. Asi nejhorší bylo pro mne stále dokola se opakující schéma neustálého shazování všech a všeho (včetně sebe sama). Už jsem jim mohla postupně napovídat, co zase mají pomluvit. Nesnesitelné, se sebezáporem jsem to nakonec dočetla, ale...zanechalo to ve mně pachuť. Škoda, začalo to docela slibně!

9 14.03.2024

Po Houbařce jsem měla k Hanišové důvěru a nezklamala jsem se. Kniha je v rámci svého žánru a tématu podařená. Strhla jsem jednu hvězdu jednak za to, že bych klidně přivítala větší propracovanost postav (autorka na to rozhodně má) a též za ten konec, který mi připadal jako tlačení na pilu, upřímně jsem ho nepochopila. Napište mi kdyžtak do zpráv, jak jste tomu rozuměli..
Viktorie Hanišová je talentovaná spisovatelka, těším se na další knihu!!
Anežku doporučuji.

9 11.02.2024

Ladislav Heryán je obrovská osobnost. Doporučuji podívat se na YT, nebo kdekoliv jinde dohledat nějaký rozhovor s ním a kniha se Vám bude číst sama. Já jsem si přečetla všechno, co vyšlo a k některým kapitolám jsem se i vracela. Absolutně souzním s autorovým stylem, s jeho životním nastavením, hodnotami a jsem vděčná, že tyto publikace existují. Jednou bych ráda L. Heryánovi osobně poděkovala.

9 20.11.2023

Dvojka byla na táborech a výletech nejpraktičtější. V jedničce taky byly dobré věci, ale bylo jich méně.. Písničky z třetího dílu jsme často neznali. Tedy před 20-25 lety...
Velice vhodné také pro kytaristy samouky! Moc pěkný počin!

9 12.10.2023