Obnova národů: Polsko, Ukrajina, Litva, Bělorusko 1569–1999

Ačkoli jsou v názvu knihy Litva a Bělorusko, věnuje se téměř výhradně spletitým (a nejednou krvavým) zákrutám polsko-ukrajinských vztahů. Kniha je užitečná k tomu, aby člověk pochopil, proč se čas od času ze zpravodajství dozvídá, jak se Poláci a Ukrajinci přou o cosi z historie. Kromě toho bych řekl, že z této knihy je vidět, že národní identita není něco přirozeného a nezpochybnitelného, jak se to většinou vnímá, a že za určitých okolností se lidé musí nedobrovolně rozhodnout pro některou "stranu". Z této knihy na mě dýchá smutné uvědomění, že pokud dnes (v různých částech Evropy) nezažíváme takový bojovný nacionalismus jako v 19. a 20. století, není to ani tak proto, že bychom se stihli poučit, jako spíš tím, že všechny, proti kterým bychom dnes mohli nacionalisticky běsnit, už jsme vyhnali nebo vyvraždili a zůstali jsme "sami". A pak prý Homo "sapiens", že.

Dozvěděla jsem se pár novinek, a je to čtivé.

Tohle je za mne Snyder ve své standardně vysoké formě. Spousta podložených fakt daných do obludných souvislostí. Není to četba na dobrou noc. Je to tak dobře a čtivě (s příhlédnutím k tématu) napsané, že vám stránky budou ubíhat pod rukama, což ale dost záleží na tom, jak moc máte obrazovou představivost. Pouštět informace do hlavy doporučuji, barevné představy se však pokuste upozadit.
Rozhodně doporučuji .

Ve srovnání s Krvavými zeměmi výrazně obtížnější na čtení, přesněji řečeno na udržení pozornosti. Všechny ty jemné posuny v etnických, náboženských nebo sociálních poměrech nebylo snadné usledovat a vstřebat. Před Snyderovou pečlivostí a znalostmi je ale třeba smeknout. Největší přínos pro mě překvapivě přišel až v závěru: Vůbec jsem netušil, nakolik pozitivní úlohu sehrálo Polsko ve vývoji regionu bezprostředně po roce 1989. Viděno Snyderovým výkladem, je to především zásluha tehdejší polské politiky, že se tenhle region nedočkal podobné krvavé lázně jako země bývalé Jugoslávie. Mnoho nedořešených vzájemných křivd určitě skýtalo potenciál pro další kolo vraždění a asi stačilo málo. Díky tomu, že Polsko zachovalo chladnou hlavu a nevzneslo na sousedy z rozpadajícího se SSSR žádné územní nároky a naopak je podpořilo v jejich emancipaci (jistě i k vlastnímu prospěchu, vždycky je dobré mít někoho mezi sebou a Ruskem), tohle nebezpečí bylo aspoň prozatím zažehnáno.
Zásadní poučení, jaké by si měl čtenář odnést, tkví asi v tom, že nacionalismus nebo etnicita jsou pojmy, jejichž obsah se s časem dramaticky mění. A že bychom měli být maximálně zdrženliví, kdykoli se kdokoli začne ohánět nějakými "nezpochybnitelnými" historickými právy.

„Národy tvoří dějiny během vlastního vzniku a zároveň ničí tradice, které pak musejí rekonstruovat vědci, zajímající se o skutečné události.“

Často se říká, že Západ a Západní Evropa region Východní Evropy vůbec nechápe a vůbec mu nerozumí. Jsem přesvědčen, že totéž lze říct o nás, Středoevropanech, jakkoliv jsme Východu Evropy blíž, geograficky i kulturně. Lze to pravděpodobně částečně přisoudit neznalosti historie východoevropských národů. To lze do jisté míry pochopit, tato historie je totiž mimořádně složitá a komplikovaná. Je plná protínajících se kulturních vlivů, různých soupeřících etnik a národů, územních nároků a protinároků, soupeřících náboženství, různých tradic, plná historických křivd.

Kniha je poměrně úzce zaměřená na historii formování národů a národních států Litvy, Polska, Běloruska a Ukrajiny. Tím naznačuji, že spíš než o populárně naučnou, jde o práci odbornějšího charakteru. Autor mapuje vzestup národů od dob Polsko-litevské unie až po současnost. Je mimořádně zajímavé to sledovat. Důraz je kladen na národovecké snahy a formování národních států. Kniha je rozdělena do tří hlavních kapitol: Litva, Ukrajina, Polsko. Bělorusku je prostor věnován průběžně. Témat je mnoho, počínaje zamyšlením, co je vlastně národ, ukazuje posun významu v průběhu historie – v souvislosti s tím vyvrací tezi, že etnika jsou vlastně jakési protonárody, dále se detailně věnuje národním obrozeneckým hnutím – zejména na příkladech význačných literárních děl (např. Adam Mickiewicz – Pan Tadeáš, ale též další), městské a venkovské kultuře, náboženství – vlivy východních pravoslavných a uniatských církví. V Případě Litvy je mnoho prostoru věnováno otázce „komu patří Vilnius“. Vlastně, osudy Vilniusu jsou sledovány v průběhu celého textu. Podrobně vysvětluje a srovnává, proč se Litevcům podařilo konsolidovat národ, kdežto Bělorusům ne. Čtenář tak má možnost sledovat, jak vlastně národy a národní státy vznikají, co je k tomu potřeba, co tomu naopak u jiných brání, přestože výchozí podmínky jsou stejné.

V části věnované Ukrajině je prostor vyhrazen pro Chmelnického kozácké povstání, obecně kozákům a specifickému rozdělení ukrajinského území mezi okolní státy a s tím souvisejících historických dopadů do současnosti. Dále mapuje ukrajinské obrozenecké snahy v 19. stol., obdobu národního obrození u nás, a odpor Ruska proti jakémukoliv vzedmutí národoveckého povědomí.

Značná část všech hlavních kapitol se věnuje událostem mezi dvěma světovými válkami, zejména té druhé. Počínaje územními nároky jednotlivých států, získání nezávislosti, následně opět ztráta svobod a obsazení (Ruskem nebo Německem), dále hladomory a genocida Ukrajinců během Stalinovy hrůzovlády a specifika holokaustu ve východní Evropě. Neméně důležitým a vlastně kritickým bodem je rozšíření etnik a jazykových skupin, násilné odsuny a přesuny obyvatel a poválečné repatriace (např. operace Visla). Podrobně je vysvětlen fenomén Bandera, banderovci a činnost Ukrajinské povstalecké armády na Ukrajině a v Polsku. Stejnou péči autor věnuje lokálním etnickým konfliktům a následným etnickým čistkám mezi Ukrajinou a Polskem – Volyň a Halič.

Témat je mnohem víc, informační bohatost textu je značná, ten však i přes zahuštěnost naštěstí stále zůstává čtivý. Kniha ukazuje, jak extrémně komplikované jsou vztahy ve východní Evropě. Historicky téměř chaotické. Např. konflikt mezi Polskem a Ukrajinou ve Volyni a na Haliči během a po druhé světové válce dodnes občas probublá do vzájemných vztahů, přes hlasitě proklamované spojenectví. Neméně důležitým tématem je pohled Východu Evropy na Rusko, respektive odvěkou snahu Ruska tuto oblast považovat za svou, popřípadě alespoň ovládat a kontrolovat, což má pochopitelně přesah do současného Rusko ukrajinského konflikt, resp. agrese Ruska vůči Ukrajině. Kniha je mimořádně užitečná v konsolidaci útržkovitých znalostí o východních oblastech Evropy a pomůže pochopit dynamiku současných vztahů a konfliktů. S ohledem na současnou situaci text též pomůže proniknout mlhou polopravd, manipulací a výslovných lží, zahlcující náš informační prostor ze strany Ruska a jeho pomatených a blábolících fanoušků.

Zájemcům o historii doporučuji.

Snydera je prostě radost číst, umí vše perfektně sepsat do souvislostí a i přesto, že mnohdy píše komplikovaně, tak je to stále velice čitelnou a srozumitelnou formou. Zde je ovšem potřeba zbystřit, jelikož některá jména či události nevysvětluje do hloubky a jen je zmíní do kontextu dané problematiky, v podstatě tedy předpokládá, že je už dávno znáte, tudíž je tedy zde potřeba znát podrobně historické pozadí, jako události či osoby apod. Kniha mě donutila se více zamyslet nad problematikou nacionalismu, jelikož jsem přesvědčen, že je velkým nebezpečím pro uspořádání politického světa obecně a ohrožuje demokracii, svobodu a bezpečí, také velice snadno v lidech vyvolává nízké pudy a to pak vede k prolévání krve. Proto je nezbytné umět rozlišovat mezi vlastenectvím a obyčejnou touhou o ovládání lidí, nacionalismem i dnes politici lákají své ovečky, proto je potřeba na to dávat pozor a všímat si toho. Samotná kniha tak trochu varuje před nacionalistickým extrémem a popisuje, co vše dokázal způsobit. Donutí vás to jako mě o tom zapřemýšlet a to je dobře.

Kniha je skvělá, další rozšíření mých obzorů, ačkoli o Volyni jsem už slyšel, viděl... Takhle v úplnosti je neuvěřitelné jakou cestu Poláci ušli, že v dnešní době přijímají uprchlíky z Ukrajiny.

(poslech ČRo Plus)
Snyder je vynikající!! Mám za sebou již poslech Bloodlands na YT a toto bylo absolutně perfektní! Téma mi je mimořádně blízké, osobně jsem znala pamětníky - repatrianty ze Stanisławowa, Tyśmieniczan, Bohorodczy, Buczacza, pow.Sarny aj. Všechno pochopitelně lidé nad 90 let, ale jejich svědectví stále živá, zasloužila by si filmové zpracování. Jedna pamětnice mi vykládala, že se stále bránila odejít, ač se zvěsti o UPA nesly stále blíže, měla novorozeně. Až jednou kdosi přiběhl, křikl na ni, vezmi dítě a utíkej, za hodinu tady nebude už nikdo živý. Říkala, že neznala toho člověka, ale něco jí říkalo, jednej. Vzala dítě do náručí, ani si nic nesbalila, běžela na místní železniční stanici, kde pracoval její muž. Řekla mu, co slyšela, on neváhal, posadil jí i s dítětem na nějaký nákladní vlak s cisternami a řekl, že přijede dalším, že musí ještě odbavit poslední vlak. Stihl to. Všichni ostatní, kdo neměli to štěstí (ta práce na dráze jim zachránila život), zahynuli z rukou Banderovců. Nakonec jako tisíce dalších našli azyl v Dolnoslezském vojvodství, kde byly prázdné domy po odsunutých Němcích. Co se týče zvěrstev UPA, jiná paní mi říkala, že byli známí dokonce hyzděním mrtvých těl...měli své metody, podle kterých bylo jasné, kudy procházeli a kdo na místě vraždil. Více nenapíšu. V jednom jediném bych se s T.Snyderem neshodla, a sice, že Poláci, pakliže o zkušenostech z kresów za bolševika nesměli hovořit, vlastně pozapomněli, a proto dnes tak hojně přijímají ukrajinské uprchlíky. Já chápu, že hledá logické vysvětlení, ale z mé zkušenosti to tak není. Poláci nikdy nezapomněli. Ne ti, kteří si tím prošli. Ale fakt, že se jejich vztahy po roce 90 urovnaly až na dnešní stav, je neuvěřitelný úkaz a někdo by se tomu v rámci doktorátu měl věnovat, protože aby si podali ruku dva národy, mezi kterými tekly takové potoky krve, to je prostě neskutečné.

[četba ČRo]
Narážím na Timothyho Snydera zas a znovu a stále se sebezáchovně jeho bolestným tématům vyhýbám. Uvítala jsem v pohnuté současnosti alespoň rozhlasovou četbu a jsem zahlcena krvavou minulostí, co se promítá do současných bolestí Ukrajiny. V zásadě je to zas a znovu totéž v různých odstínech zneužití sklonů k nacionalistickému soupeření místo spolupráce. Hluboké kořeny nekončící msty a odplaty. Smutné čtení. Hodnotit nechci, moje miska polévky to není, ztrácela jsem se a trpěla bezvýchodností tohoto druhu etnického zla. Pro studenty ideální!!

Velice zajímavá kniha, jenom je docela náročná na čtení. Je v ní spousta informací, lidí, událostí, co taky čekat, když popisuje několik století. Narazila jsem na ni náhodou v jiné knize, která pojednávala o dění na Ukrajině.
Jsem ráda, že jsem se k této knize dostala a dokonce se mi hodila do čtenářské výzvy.
ČV 2024 8 Kniha s podtitulem

Poučné jen jak jsem slyšela audio ztrácíte se v té politice ještě víc

Je to užitečné čtení, přičemž od Snydera najdete i lépe napsané knihy (občas jsem se v té politice ztrácel...)
Nicméně, alespoň vám bude nastíněna Polsko-litevská unie z roku 1569, její fungování a vzájemné vztahy Litevců, Bělorusů, Ukrajinců a Poláků, kteří v ní žili, multi-jazykovost Unie, .. Za mě naprosto dechberoucí historie města Vilnius, s proměnou ze židovského centra v hlavní město dnešní Litvy. Složitost a komplikovanost Ukrajinsko-Polských vztahů kvůli krvavým etnickým čistkám, řádění UPA, odvetné akce Zemské armády, operace Visla, ...
A následná delikátní a pragmatická politika Polska, která dokázala překlenout proudy krve z minulosti a budovat mosty do Evropy pro sebe i své východní sousedy.

Myslím, že anotace knihu vystihuje. Jen se připravte na to, že je třeba nějakých základních znalostí historie této části Evropy, protože autor to na vás hned rozbalí a nebude vám vysvětlovat základní věci.

Ak niekto netuší, čo a prečo sa udialo u našich severných a východných susedov za posledných 500 rokov, tak v tejto knihe sa to dozvie. Veľmi dobrá a zaujímavá kniha. Silno odporúčam!

PS: Rozmýšľam, prečo nám na dejepise žiaden učiteľ nikdy neodporúčal nejakú knihu na prečítanie. Existuje toľko kvalitných kníh na rôzne témy či historické obdobia a ak vezmeme do úvahy, že história a dejiny nie sú jednoduché, ale komplikované, tak učebnice to komplexne utiahnuť nemôžu...

„Propaganda obecně využívá schopnosti jazyka zobecňovat jednotlivé případy a sklonu lidí věřit obecným tvrzením, jež jsou v souladu s jejich vlastními osobními zkušenostmi. Součástí ďábelské užitečnosti etnických čistek je, že jednotlivá zvěrstva označují národní nálepkou. Ti, kdo se etnického čištění dopouštějí, nejen že ponižují, dohánějí k zuřivosti a posilují nacionalismus přeživších, ale vystavují ostatní jednotlivce z vlastní skupiny hrozbě národní odplaty. Jakmile dojde na pomstu, budou ti, kdo na obou stranách přežijí, vidět v druhých agresora, a propagandisté mohou obě strany představovat jako národy. A z toho, co začínalo jako útok nevelkého počtu lidí na určité lokality, se díky předvídatelné mstě, nacionalistickému slovníku a moci jazyka stane boj národa proti národu. Není to žádný postmoderní trik, který chápou jen vědci; je prostou politickou pravdou, že v průběhu dvacátého století se etnické čistky často využívaly.“

Přestože je popisovaná oblast geograficky docela blízko, měl jsem ve znalosti historických událostí v prostoru mezi střední Evropou a Ruskem velké mezery. A byl to právě Timothy Snyder – se svojí dvojicí skvělých knih, Krvavé země a Černá zem -, který namířil mou pozornost tímto směrem a ukázal mi fascinující příběh tamních osudem zkoušených národů.
V Obnově národů rozšiřuje Snyder svůj záběr, aby přesvědčivě ukázal, že je vznik etnicky definovaného národního cítění – tedy něčeho, co máme tendenci považovat za odvěké a přirozené, možná dokonce geneticky dané – uměle vyvolaný proces. A jak může být interpretace vlastních dějin v různých obdobích a na různých místech zásadně odlišná. A jak se tím může podnítit zdánlivý antagonismus mezi různými skupinami občanů a vzniknout nenávist a krutost, která pak vypadá jako historicky daná nezbytnost.

Kromě toho, že je Timothy Snyder pečlivý historik, je i srozumitelný a poutavý vypravěč. Jeho metoda nespočívá jen v předkládání tezí, antitezí, hromady dat a výčtu historických postav. Dějinné pohyby prezentuje na osudech konkrétních lidí, tím se mu daří překonat chronologickou i geografickou vzdálenost mezi čtenářem a popisovanou událostí. Jeho knížky tak nejsou akademická pojednání a může je snadno číst i širší veřejnost.
Takhle například popisuje děs, hrůzu a absurdnost života na Haliči: „Poláci, kteří v létě 1944 obklíčili haličskou vesnici Zubrza (Zubra), se chtěli ukrajinskému národu pomstít zabíjením Ukrajinců. Pět Poláků, kteří ve vesnici žili, však nebylo přesvědčeno, že neznámí útočníci jsou skutečně Poláci: vesničtí Poláci si zřejmě mysleli, že jde o nějakou brigádu UPA, jejíž členové předstírají, že jsou Poláci, aby odhalili Poláky ve vesnici. Protože oněch pět místních Poláků chápalo situaci takto, předstírali, že jsou Ukrajinci. Odhadli to špatně, útočníci opravdu byli Poláci. Lest se jim podařila – jejich polští krajané je pokládali za Ukrajince a zabili je. V otázce života a smrti nedokázali vrazi ani oběti rozeznat příslušníky vlastního národa.“

Některé informace pro mě byly zcela nové, například jsem neznal národnostní skupinu Lemků a poprvé jsem slyšel o operaci Visla. A právě operace Visla ve mně vyvolala asi nejsilnější emoce (dokonce i v silné konkurenci válečných zvěrstev) - nedělal jsem si samozřejmě iluze o komunistech v poválečném Polsku, ale realizace násilného vystěhování občanů vlastního státu... Člověk by si myslel, že přímý kontakt s nacistickým režimem bude návodem, jak se nechovat, ne inspirací.

Vím, že mnoho konkrétních údajů z knihy brzy zapomenu. Už teď, krátce po dočtení, se mi pletou některé letopočty – zvlášť z raného novověku. Ale jistě ve mě zůstane to, co je – podle mého soudu – hlavním poselstvím Obnovy národů: pocit obezřetnosti vůči tomu, když se mně nějaký politik bude snažit prodat jednoduchý a přehledný výklad dějin, s ostrým oddělením zlých a dobrých aktérů, viníků a obětí.

Velmi podnětná kniha. Ukazuje, jak se dá pracovat s minulostí, s národními mýty, ale i s tak pružným pojmem, jako jsou "evropské standardy". Stojí za to zvládnout podrobnosti úvodních kapitol, kniha se bohatě odmění - člověk lecčemu porozumí.