Abulafia komentáře u knih

Pokud hledáte rychlý návod, jak vytrénovat vašeho milovaného malého tyrana, aby konečně usnul, tak ho tady nenajdete. Najdete tu ale jemnou a citlivou cestu k pochopení zapeklitosti dětského spánku. A měnit se nebude jenom dítě, ale i vy.

Tato kniha mi pomohla změnit pohled na uspavání z otravné ztráty času na magický moment, kdy každý den můžete přispět kapkou k vzájemné lásce, důvěře, pocitu bezpečí a kdy se taky otevírá brána k pochopení myšlenek dítěte. Dala mi návod, jak se popasovat s tím, když uspavání trvá moc dlouho a zbavila mě strachu z chyb.

Díky za to.

4 01.12.2022

Tuhle knihu bych zařadila jako povinnou četbu k válečné literatuře hlavně pro všechny, kdo by si chtěli hrát na vojáky a tvrdit, že "válka očišťuje a zušlechťuje". Tohle je válka bez masky a bez patosu - bez vlaječek, bubínků, medailí a řečí o hrdinství. Krutost a zlo zde vystupuje vedle lidskosti a obyčejné lidské odvahy tak přirozeně, až z toho mrazí. Je to nejsilnější kniha o válce, kterou jsem kdy četla.

4 15.09.2020

Houllebecq je starý provokatér, kterého už dávno nesejmuli jenom díky příjmení, jehož komplikovaný pravopis znesnadňuje efektivní komunikaci mezi teroristickými buňkami. :)
Podvolením se mu podařilo přesně to, co chtěl - způsobit rozruch a podnítit diskuzi. Podle mě má kniha kontroverznější a negativnější pověst než obsah. S vůbec nejodmítavějším postojem jsem se setkala u lidí, kteří ji ani nečetli. Není to štvavý text proti islámu ani jeho oslava. Autor nás nutí dívat se na jednu kulturu skrz chyby té druhé. A jde mu to.

Postřehy k Podvolení jsem sepsala v dubnu do recenze. Vycházela jsem z originálu, proto v recenzi mluvím o "Podrobení" (V té době nebylo jasné, jak přesně české nakladatelství přeloží francouzské "Soumission")
http://www.databazeknih.cz/blog/michel-houellebecq-parchant-ktery-si-vas-podrobi-3762

Kvítek karmínový a bílý je nadprůměrná kniha, které ubližuje přehnaně pozitivní "hodnocení" distribucí. Dobře se čte, není kýčovitá, neklesá příliš ke klišé, má opravdu zajímavé pasáže.. ale "Viktoriánský románový opus hodný Nobelovy ceny" (jak zmiňuje Neoluxor) to není. Ne, opravdu - není to Steinbeckovo "Na východ od ráje", Styronova "Sofiina volba" ani Faulknerovo "Absolone, Absolone!" Strhne to čtenáře, je to zajímavé, ale po dočtení to nezanechá ten pocit husí kůže a doteku něco věčného a výjimečného.

Zaujaly mě originální pasáže, např. úvod, kdy kniha "vede" čtenáře Londýnem. Líbí se mi, že autor nesklouzává k černobílému vidění, že jsou jeho postavy promyšlené a fungují podle vlastních, logických pravidel. Ženská otázka rezonuje v celém díle silně, přesto však zůstává nenuceně skrytá pod povrchem a nikdy není položena nahlas. Z některých částí doslova mrazí. Autor však nemoralizuje přímo, nechává na čtenáři, aby pochopil hrůzu a zrůdnost moci, kterou měli muži nad ženami, lékaři nad pacienty, matky (a otcové) nad dětmi, bohatí na chudými..atd

Nevím, jestli je to moderním jazykem nebo intelektuální výšinou hlavní hrdinky, ale co se myšlení týče, občas z toho na mě dýchne 21. století (nikoliv viktoriánská Anglie). Hlavní hrdinka si ví až příliš dobře rady, její literární ambice na mě působí rušivě.

Druhý díl si ráda přečtu, jako oddechová literatura to není špatné.

4 30.06.2015

Pěkná kniha, dojemná, krásně napsaná.

Trochu mi u ní vadila nereálnost děje. Vzhledem k ideologické výchově mládeže v nacistickém Německu není možné, aby devítiletý chlapec nevěděl, kdo jsou Židi a proč jsou "špatní". Aby mu pojem "Židi" nic neříkal. Není taky možné, aby jeho dvanáctiletá sestra nebyla schopná popsat rozdíl mezi "Árijci" a "Židy". Do Jungvolk ("Hitlerjugend pro mladší") se vstupovalo sice až v 10 letech, ale i kdyby se o těchto věcech v rodině mlčelo, určitě by se to dozvěděl ve škole.
Dalším problematickým bodem je skutečnost, že dráty v koncentračním táboře byly pod proudem a hlídané. Šmuel by se tam asi těžko mohl pohybovat natolik volně, aby se mu dařilo celý rok stýkat s Brunem.

4 02.01.2015

Kniha má výborný začátek. Konec je ale podle mého názoru příliš akční a těžko uvěřitelný.

3 12.07.2018

Paní Bator je bez přehánění "polský William Faulkner". Narozdíl od něj má však nějen cit pro jazyk a pro drama, ale taky smysl pro humor.

3 12.11.2016

Velmi dobře napsaná detektivka, která udrží čtenáře v napětí do poslední chvíle. Kniha má komplikovaný děj, nicméně nakonec do sebe všechno zapadne. Je vidět, že si s tím dal autor práci a dobře si to promyslel. Jako plus hodnotím pasáže, které se netýkaly přímo vyšetřování, např. rozhovory Marcuse s Henrym. Žánr není čistě detektivní, spíš bych řekla detektivka s bonusem.
A teď ke kritice: Na můj vkus tam bylo zvratů až moc. Vyšetřovatelé jako by neuvažovali nad důsledkem toho, když obviní někoho z vraždy. Je to přece jenom morální stigma, které na člověku zůstane často i poté, co je zproštěn viny. Autor navíc u některých charakterů sklouzává ke klišé (např. Markusova matka; sice pobavila, nicméně občas toho bylo opravdu moc).
Knihu jsem četla v originále. Autor používá velice pěknou a srozumitelnou francouzštinu, se kterou by si měl středně pokročilý poradit. Má to sice skoro 900 stran, čte se to ale samo.

3 29.04.2015

Drahý čtenáři,
jistě ti neušlo, že Bridgertonovi jsou letos hitem sezóny. Šum hedvábí a lesk diamantů zlákal i mě, abych odložila vážnější čtivo a pustila se na stará kolena do vod romantické literatury, pohrdavě nazývané červená knihovna. A po třech dnech jsem vyplavala, zklamána banálností, nudou, naivitou a prvoplánovostí. Teď tě, čtenáři, jistě napadne, co jsem asi tak čekala? Tak Já ti to povím!

Čekala jsem Vojnu a mír - bez vojny, to jest zajímavou společenskou kroniku bez nutnosti pročítat se vojenskou strategií a nekonečnými úvahami o duši ruského národa a genialitě Kutuzova. Čekala jsem Šóguna na ženský způsob - rafinované dvorní intriky a plány v plánech jiných plánů. Nebo alespoň tak trochu Jane Austen s propracovanými dialogy, vedenými angličtinou, po které si i váš šálek čaje vyžádá, abyste do něj neprodleně přidali trochu mléka.

Byla jsem ochotná odpustit přehanou dramatičnost a sentimentalitu. I co se naivity týče, bych snad obě oči přivřela. Ale nejde to, vážení, nejde.

Netflixován série bude jistě zajímavou vizuální podívanou, ale nic hlubšího ani zabávnějšího než návštěvu plesu nečekejte.

2 22.05.2024

Tohle je srdcovka pro nás i pro děti. Doma máme ještě i další "Roky", ale ten lesní, je nejlepší.

2 10.12.2023

Nevěřila bych, že najdu Steinbecka, který se mi nebude líbit. Johne, promiň, většinou Ti dávám plný počet, ale tohle mi opravdu nesedlo.

2 26.08.2021

Krásně graficky zpracované a zajímavé napsané.

2 09.02.2021

Asi jsem od ní měla příliš velká očekávání, a proto jsem byla nakonec zklamaná. Vím, že rovina autorčina života ve srovníní s výjimečnými ženami měla knize přinést novou dimenzi, uvítala bych ale více výjimečných žen a méně Mii Kankimäki.

Během kapitoly o Karen Blixenové jsem se čtením málem sekla. Autorka mě značně iritovala. Např. v jednu chvíli píše, že se ve srovnání se svými známými, uštvanými mezi prací a dětmi, jako bezdětná čtyřicítka cítí, jako by utekla z vězení, a pak najednou probleskne věta, jak by bylo "samozřejmě úžasné, kdyby si ji po příletu do Afriky někdo vzal ještě než vyrazí za ubytováním". O Karen Blixenové v jeden moment píše "Občas působí jako nepřemožitelná superžena, skoro jako muž". (Takže nepřemožitelná superžena je skoro jako muž? Mio, prosím můžeš mi to vysvětlit?) Během většiny pasáže o Africe se mi otvírala kudla v kapse nad ukňouranou Miou, která si představovala, jak bude pít na savaně víno z křyšťálových sklenic po vzoru K. Blixenové.

V následujících kapitolách si ale autorka napravila reputaci a viktoriánské cestovatelky a renesanční italské umělkyně mě nadchly.

Můžu-li tedy doporučit, přeskočte Afriku a jděte rovnou na další kapitoly.

2 16.01.2021

Poláci to umí. Nedávno se mi dostala do rukou reportážní kniha "Ku-Klux-Klan. Tady bydlí láska" od Surmiak-Domańské, teď je to Szablowski. V obou případech se autor snaží otevřít čtenáři dveře do společnosti, která je pro nás často cizí a nepochopitelná. V obou případech se mi otevírala kudla v kapse, ale nelituju jedinou přečtenou stránku.

2 26.06.2018

"Nekňourej!" říkala mi maminka. "Nikdo na to není zvědavý. Když spadneš, vstaň. Když máš problém, řeš ho."

Při čtení "Slabosti pro každou jinou pláž" jsem pochopila, jakou měla pravdu. Kniha plná postav, které se stále zoufaleji zaplétají do problémů "prvního světa" a hýčkají si neurózy mi způsobila nervový tik a zkroutila nehty na prstech u nohou. Na zabití byla každá z nich. Teď už chápu, jak je kňourání otravný. Díky mami!

2 04.04.2018

Velmi dobře napsané. Ačkoliv je kniha odborná, pochopí ji i laik. Některé myšlenky mě zaujaly, např. větší využít empatie při řešení mezinárodních konfliktů. Neztotožnila jsem se však se základní myšlenkou autora, že "zlo" vzniká převážně z nedostatku empatie. Mnohem víc se přikláním k názoru Hannah Arendtové, že zlo vzniká z nezájmu a lhostejnosti (i když samozřejmě nedostatek empatie můžeme interpretovat také jako nezájem o pocity druhých). Největší výtku bych měla k tomu, že nám S. B. Cohen předkládá hypotézu, která je konstruovaná logicky tak, aby byla nevyvratitelná, což je z vědeckého hlediska problém: Osoba, která páchá zlo, tak činí proto, že nemá z povahy dost empatie. Pokud se daná osoba projevu empaticky v jiných situacích, a tudíž z povahy dost empatie má, tak činí zlo proto, že u ní v dané chvíli došlo k "výpadku" empatie.

2 15.05.2015

Mám z ní velmi rozporuplný pocit a je pro mě obtížné ji ohodnotit. Na jednu stranu je čtivá a osobně velmi souzním s autorovým světonázorem. Zároveň si myslím, že je konečně čas, abychom se zabývali tématikou sudetských Němců a udělali si pořádek ve vlastním Augiášově chlévě.

Na druhou stranu mi tam vadí dvě věcí. Jedna z nich je drobnost. Hlavní postavy spolu často souzní a rozumí si bez jediného slova. To bývá žel bohu neobvyklé i u dlouholetých partnerů, natožpak u osob, které se znají pár dnů/týdnů.

Druhá je podstatnější. Vadí mi určitá vyhrocenost, jednobarevnost a "nenávist", jak bylo zmiňováno v předchozích příspěvcích. Jenomže tady přesně nastává můj problém. Je ta kniha opravdu tak vyhrocená? V kontextu českého pohraničí se to zdá trochu "zu viel", ale pak se člověk podívá kolem - na No LGBT zóny v Polsku, protipotratovou politiku, která nabírá na síle v mnoha zemích, na USA, kde v některých státech mizí knihy z knihoven a jsou páleny (ty o LGBT a rasové tématice, ne ty o popírání Holocaustu), na dezinformační kampaně v dnešním světě. A tak na Vykořeněné koukám ve své knihovně a říkám si, jestli nejsem vymírající druh městského liberála, který stále věří v slunečné zítřky, zatímco se nad obzorem už dávno stahují mračna.

Tohle téma bylo zpracováno už mnohokrát a lépe. Řeší ho Faulkner v Absolone! Absolone!, Harper Lee v Jako zabít ptáčka a dotýká se ho Steinbeck, Styron i Mark Twain. Přesto si myslím, že si Život Ruth pozornost zaslouží, i když, jak je patrné z komentářů níže, to není zrovna čtivo pro nadšené obdivovatele Severu proti Jihu. A mně se to na něm líbí - žádné pozlátko, plesy, šaty, odpolední čaje a romantika. Ruth bojuje o to, aby přežila a zachovala si alespoň kousek lidské důstojnosti (jako je třeba možnost vychovávat vlastní dítě nebo právo na tělesnou integritu).

V rodině O´Harů se odehrává až úplný závěr knihy. V komentářích někdo zmiňoval, že mu to připadá jako parazitování na slavném motivu. Na mě to spíš působí, že McCaig využil slavný motiv proto, aby ukázal, že existoval taky úplně jiný Jih, než ten Scarlett O´Harové, Jih, kam jste patřili, pokud jste zrovna nebyli bílí a bohatí.

1 04.01.2019

Doteď jsem nevěděla, že čtení knihy může fyzicky bolet.

Není to špatná kniha. Něco v ní je, ale já nejsem cílová skupina. Nemám ráda příběhy o čtyřicátnících, kteří hnilobně probublávají životem odnikud nikam. Navíc se mi nečetla dobře. A to jsem zvyklá na knihy, které jsou komplikované a vyloženě špatně se čtou. Let čarodějnice se nečte špatně, spíš tak nějak nepříjemně; zůstává po něm pachuť jako po přesmažených hranolkách ve smíchovské nádražce.

1 12.01.2018

Slibné téma, ze kterého se dalo hodně dostat, umocněné tím, že se jedná o autobiografii, je bohužel zabité unylým a rozvláčným stylem vyprávění. Z knihy jsem neměla pocit, že by mi optikou dětských očí přiblížila svět malého Edgara a jeho údiv a zvědavý zájem o záhadného souseda. Spíš jsem se cítila jako v nevyvětraném pokoji, kde mi letitý kmet vypráví roztřeseným hlasem o dětství, a já tam zdvořile upíjím čaj a přemítám, kdy se budu moct rozloučit a zmizet.

1 21.09.2015