3497299 komentáře u knih

Kniha JAK JSEM PSAL DOKTORA FAUSTA je sice v podtitulu označena coby román románu, ale jde o autorsky upravené deníkové záznamy hýřící větami: „Večer četl to a to“, „Mluvil s tím a tím“, „Odpoledne procházel a přemýšlel o tom a o tom“. Doktor Faustus vyvolal ve své době nemalou pozornost – pozdní autorovo dílo o geniálním skladateli Leverkühnovi, kvůli němuž se Mann po sedmdesátce pustil do zevrubného studia hudební teorie, historie a načítání biografií různých skladatelů; faustovské téma ukazuje propojení nelidských výšin génia s ďábelskou mocí na pozadí posledních záchvěvů nacistické říše. Geneze románu ovšem není zajímavá jen z hlediska ideologicko-historických či z hlediska Mannova zpracování známého motivu, ale také použitím dvanáctitónové hudby Arnolda Schönberga, vlastně počátku seriální techniky a od toho se odvíjející dominantní linie moderní hudby. Schönberg byl údajně Mannovým románem poněkud uražen – jednak proto, že se ve své vztahovačnosti ztotožnil s postavou Adriana Leverkühna, za druhé z toho důvodu, že Mann se v prvním vydání ke Schönbergově dodekafonii nechtěl v textu odkazovat explicitně, jelikož považoval tuto teorii umělecky přetvořenou za do značné míry za svůj autorský vklad. Od druhého vydání se nicméně román vydává s autorským doznáním a odkazem na hlavní inspirační zdroj. S genezí Doktora Fausta Mannovi zejména významně pomáhal filosof Theodor Adorno, který byl sám hudebním teoretikem a skladatelem, jenž studoval kompozici u Albana Berga (Schönbergova žáka) – memoáry tudíž popisují jejich mnohá setkání.

1 03.01.2018

Šestý díl v dublinském cyklu - v něčem stejný jako předchozí, přesto nelze říci, že by se autorka opakovala a že by se její knihy stávaly zbytečnou variací na totéž. Její přístup je jednotný ve dvou věcech: každá kniha je vyprávěna z pohledu nespolehlivého vypravěče (s mírnou obměnou v pátém díle), který vystupoval v některém z předchozích dílů + motivy zločinu jsou většinou v principu banální, ovšem autorka dokáže banální motiv rozebrat na rovině motivací a zdánlivě jednoduchou psychologii značně zkomplikovat. Zápletka Vetřelce (v orig. The Trespasser) je jako z některého filmu Alfreda Hitchcocka. Kdo je viník se zde kupodivu zdá být již od začátku pro čtenáře jasné (ačkoli vyšetřovatelé mají, jako obvykle, pochopitelnou slepou skvrnu). Ovšem silná stránka autorky - schopnost podchytit nuance lidských pohnutek a drobných komunikačních her, které nakonec představují důležitý aspekt pro výpověď díla. Čtenář tudíž sice ví, ale přesto je na konci překvapen a paradoxně si je méně jistý, než na začátku - jeho nejistota dokonce stoupá s nabývající jistotou postav, která se projevuje na obou znepřátelených stranách. To celé, aniž by příběh působil vykonstruovaně či příliš nepravděpodobně. Frenchová svým postavám vdechuje život s takovou účinností, až má čtenář pocit, že vnímá projev každého jejich nervového vlákna. To celé jí medle dává slušnou šanci stát se v dobrém slova smyslu klasikem.

4 03.01.2018

Jako obvykle u Frenchové i zde nejde primárně o to, kdo je vrah, ale skrze detektivní žánr se dostává k subtilnějším tématům. Zde je jím přátelství – konkrétně síla a meze přátelství mezi dospívajícími dívkami prestižní irské internátní školy (ostatně je vypovídající v tomto směru i to, že kniha po odhalení a uzavření pátrání pokračuje ještě 20 – 30 stran, přičemž se nejedná o pouhý dovětek, ale právě o ten skutečný závěr vyprávění). Frenchová mi v některých ohledech dosti připomíná práci dnes již asi klasické švédské autorky Kerstin Ekman – zejména v precizním budování atmosféry, které nemá pouze dekorativní či únikový význam, ale tvoří podstatnou součást v tematickém utváření (viz např. román Černá voda). Místo pro tajnosti (The Secret Place) se v rámci autorčiny série ovšem dosti vymyká – jednak střídající se pozicí nevěrohodného a vševědoucího vypravěče, jednak větším důrazem na možné paranormální jevy v rámci hororového žánru (Ekmanová a doposud i Frenchová si jinak vystačí s mnohoznačnou evokací jakési posvátné pohanské hrůzy z přírody – z míst, která jsou civilizací nezpracovaná. Jinak se tedy Místo pro tajnosti právě tímto tematizováním skrytého „lovecraftovského“ násilí, které ovšem může mít pro jinak založené čtenáře stále ještě racionálnější či vědečtější řešení, upomíná na její první knihu V lesích. Téma přátelství v izolovaném spolku pak zase na její román Podoba.

2 03.01.2018

Autorovy paměti v samostatných obrazech. Mimo jiné zde autor odkrývá svůj inspirační prazdroj – mýty aktualizované coby „skutečné zážitky“ v burleskních variantách místních lidových vypravěčů. Vzhledem k autorovu komediantství a italským reáliím si člověk nemůže nevybavit některé Felliniho filmy apod.

1 03.01.2018

Jarryho strategie zveličení určité věci ad infinitum je sice poměrně přímočará, na druhou stranu mně osobně je jeho vtip docela blízký a text je mimo jiné zábavný skrze své četné parodické odkazy a drobné hříčky. Zejména scéna dálkového závodu cyklistů s vlakem je vynikající. Jeho manýristické hračičkářství ve spojení s precizní výstavbou dle šílených pravidel mi připomíná člena OULIPO Georgese Pereca.

1 03.01.2018

Bachtinův výklad Dostojevského jako umělce, který ne-li vynalezl, tak přinejmenším formu polyfonního románu dovedl do krajních mezí, je svojí originalitou nesmírně cenný a vůbec nezáleží na tom, nakolik ve svém zápalu snad svoje závěry přehání. Ostatně i historik Gurevič ve svých pamětech Bachtinovu práci o karnevalové kultuře na jedné straně chválí, na druhé straně vyjadřuje pochybnosti o tom, nakolik Bachtinův výklad historické návaznosti karnevalové kultury opravdu odpovídá studiu původních pramenů. Zde trvá Bachtinovi, než dojde k jeho oblíbenému tématu karnevalu, cca 150 stran. Po části, jež v zásadě stručně rekapituluje hlavní body jeho stěžejní práce Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, následuje nápadité včlenění Dostojevského díla do tradice tzv. menippské satiry a rozbor stylistických dvojznačností, kdy má slovo dvojí funkci - k předmětu a k jiné řeči – opět především s důrazem na D. dílo. Celé téma Bachtin přitom pojednává i v širší historické perspektivě.

2 03.01.2018

Bohužel méně zajímavé a slabší než O kolečko míň. Schovanec je sympatický, ale moc tlačí na pilu – chce být bavičem za každou cenu – mohl by si to odpustit a text tak zbavit křečovitosti. Co se týče jednotlivých fejetonů, tak většina jen povrchně naznačí nějaké téma, nahodí spojitost, ale nevydá se dál (až na pár výjimek). Aby bylo jasné: pořád je to v mnoha ohledech podnětný text, který stojí za jeho obsah číst, ale čekal jsem vzhledem ke schopnostem a rozhledu autora o dost víc.

2 20.12.2017

Zřejmě první kniha svého druhu v českém kontextu. Velmi hodnotná záležitost. Otázka, zda jsou hry institucionálně uznávány jako umění, nakonec není zase tak důležitá – koho zajímá, co je a co není umění? Bendová ovšem uvádí široké pole témat a spojitostí, včetně obstojného úvodu do estetické teorie, informativní a intelektuální zisk z knihy je tudíž docela významný.

1 20.12.2017

Je to opačně, než jak píše bejan: text není suchopárný a ve světle toho, co čtenáři dá, není množství šesti set stran ničím. Zajisté kniha neobsahuje takový druh pointy, která by čtenáře praštila do tlamy, tudíž se někomu může zdát text poněkud divergentní a přičítat to coby chybu na vrub autora. Témat je zde hodně. Všechno se ovšem točí kolem několika hlavních. Těmi jsou: emigrantství jako stav neklidné duše, třídní rozdíly, smysl a hodnota vzdělání, a především zastřešující téma kognitivní disonance, kdy – a to je obzvláště důležité – to, že o nějakém klamu víme, že víme o skrytém vztahu věcí, ještě neznamená nutně změnu našeho vnímání. Vědět neznamená nutně znát a chápat. Tedy vzdělání jakožto proces hlubší proměny vzhledem k životnímu postoji, který není jen pouhým stavem informovanosti. Chápání nějakého problému je vrtkavá a přechodná záležitost – často se stav „chápu to“ s časem proměňuje na „vím, že jsem to chápal“. Rozdíl mezi Musilovým racinoidním a neracinoidním myšlením? Možná. Každopádně jeden z románových vrcholů tohoto roku.

1 20.12.2017

V Zábranského novém románu je představena vize Evropy, která sní svůj sen, přičemž jaksi nedopatřením dostává nervové signály do svých končetin a pohybuje se jako somnambul. Jde o celkem pozoruhodný text, který ovšem na konci zklamává, neboť není schopen linii svých postav dotlačit do jejích krajních mezí. Díky tomu se celková výpověď nese v nijak zvlášť originálním duchu, přičemž tím nejzajímavějším zůstávají dílčí postřehy (Zábranský ve svých rozhovorech působí v něčem podobně – jako celek jeho světonázor moc nefunguje, neboť obsahuje mnoho nekonzistencí; dojem z románu je ovšem výrazně lepší). Cítím zde jistou snahu napsat "velký společenský román", jak po něm velice touží kupříkladu Eva "Zase-to-není-ono" Klíčová, na čemž tedy jistě není nic špatného - naopak. Český Houellebecq ovšem Zábranský medle tedy není.

Hodnotové spektrum díla (menší analýza románových postav v podobě rozvržení toho, co reprezentují):

Brutální arivisté:
1. Mathias – současný úspěšný západní člověk: psychopatické rysy osobnosti; sebestředný a arogantní ignorant; strach ze smrti a fetišizace mládí; pohrdání ostatními + skrývaný komplex méněcennosti; předstírání hlubších citů a falešná snaha o větší autenticitu v případě, kdy se cítí ohrožen
2. Clemens – úspěšný západní člověk druhé poloviny 20. století: ignorant, machistický hedonik a sadista; jednodušší člověk, nic nepředstírá, jako kormidlo používá svůj penis; myslí si, že je na vrcholu, ale záhy objevuje, že je na dosah konce; tragikomická postava
3. Adam – úspěšný imigrant ze socialistického Východu: nízká inteligence; malost, podlost a vychcanost; přizpůsobivost; člověk tvořící struktury podsvětních aktivit

Naivisté:
1. Jan – neúspěšný imigrant ze socialistického východu: pokrytec a slaboch; je sebestředný a není brutálním arivistou jen proto, že na to nemá schopnosti; snaží se napojit na disidentské struktury, protože není schopen se prosadit jinde – čili kritizuje ty, kterými by se rád stal, ale neumí to; hysterické reakce; když se mu nedaří, útočí na ostatní, aby se cítil morálně nadřazený, když se mu daří, je blahosklonný, aby se cítil morálně nadřazený
2. Frauke – současný neúspěšný západní člověk: slabost, nedostatek vůle, nerozhodnost, submisivita, nedostatek bystrosti, nízké sebevědomí; studium jakýchsi nejasných a nepotřebných humanitních oborů; svůj komplex méněcennosti a potřebu seberealizace vkládá do křečovité a fanatické snahy pomáhat ostatním, kupříkladu imigrantům
3. Maria – úspěšný západní člověk, který nemá pocit méněcennosti a není arivista: krásná a vzdělaná; je křehčí a přístupnější, než si o sobě myslí; snobství (poslouchá vážnou hudbu bez většího vhledu a zájmu – automatické přebírání hodnot od rodičů – zástupců vyšší třídy); falešné představy o sobě a o ostatních; naivita a ignorantství – předstírá zájem o cizí země a kultury, protože to odpovídá tomu, co od sebe sama očekává; od Frauke a Jana ji odlišuje de facto jen její vzdělání, krása a bohatství, díky kterým její aktivity nepůsobí křečovitě a hloupě

Nietzscheáni (jediná kategorie hrdinů, jež by bylo možné brát jako kladné):
1. Katharina – intelektuál bez růžových brýlí: uštěpačná kritická spisovatelka tepající postmileniální vývoj západní společnosti – nedostatek kritičnosti, vzdělání a inteligence mileniálů; milovnice síly a vůle – sadomasochistické sklony – ráda se poddává přímočarým a silným mužům, ale vůči slabším stejně ráda uplatňuje vlastní sílu; individualistka, svoji hodnotu objevuje a postupně se emancipuje; nesnáší pokrytce a všechny slabé a nízké, kteří očekávají výdobytky od ostatních bez dostatečné vlastní snahy; tendence nadhodnocovat dobu svého mládí a vynášet zjednodušené a ne příliš diferencované odsudky vůči současnosti, s níž se míjí
2. Piotr – brutální arivista s inteligencí a se srdcem ze zlata: skrze nevybíravé podnikatelské aktivity (obchod s bílým masem) a zkušenosti člověka z východu se dostane až k pravé lásce – díky tomu pozná empatii a překoná sebestřednost; silná a cílevědomá osobnost; naplnění Nietzscheova výroku: „Co mě nezabije, to mě posílí.“

Oběti (děvky):
1. a 2. Ilinca a Sylviane: rumunská a čadská dívka, které můžou arivisté z Východu i ze Západu zmermomocnit, kdy se jim zachce; metonymie zemí třetího světa a ještě „východnějšího“ Východu

Ostatní, ne zcela prokreslené postavy:
1. Rodiče Marie: Konzervativní kulturní snobové, co si připadají, že snobové nejsou; vystrašení ignoranti, kteří současnému světu nerozumí, což vydávají za vyzrálost věku
2. Hana: snob s vyšší třídy pohrdající vším, co nedosahuje jejich domnělých kulturních či rodových kvalit; strach a vnitřní frustrace
3. Katharinina polská kamarádka: neúspěšná snaha vzdorovat stárnutí; závist a samota
4. Mathiasova známost přes Tinder v Bio Oku: záhada sama; klame vším; neplní očekávání; jde neznámo kam a neznámo odkud, ovšem má ráda kulturu venkova a nemá ráda globalizovanou kulturu Západu

Ve vší té malosti, arivismu, závisti a frustracích jsou v Zábranského románu světlou skvrnou jen nietzscheáni, ovšem v jejich případech se jedná buď o zapšklé samodasochistické škarohlídy, kteří současné společnosti moc nerozumí, nebo o individualisty, jejichž „dobro“ je omezeno mírou osobní empatie, kterou krátkodobě nabydou skrze nějakou lepší zkušenost. Obraz je to vskutku neradostný a není z něj cesty ven – naprostý negativismus. Zbývá ovšem otázka, nakolik je vyčerpávající ve vztahu ke skutečnosti, zda je charakter západní a východní Evropy opravdu takto prohnilý.

Podotýkám, že román během čtení takto schematicky nepůsobí a tenhle rozbor tudíž není obviněním ze schematismu.

3 20.12.2017

Tohle chce nějaký polyvalentní blurb: Umberto Eco is back!

Nejhůře z toho vychází Althusser - chudák - jako vždycky (ale může si za to sám).

Literární událost roku. Samozřejmě jen pro toho, kdo je initié. A co na to Gary Shteyngart?

3 04.07.2017

Ach jo, to byla zase pitomost. Bohužel se opět potvrdilo, že celosvětový beletristický úspěch = nevalná kvalita. A to jsem Kalfařovi opravdu přál, aby tentokrát o nafouknutou bublinu nešlo. Srovnání s Faberem? Já bych to řekl takto: Kalfař píše sice lépe, než třeba takový Jiří Kulhánek, ale co se týče originálních nápadů, tak naopak výrazně zaostává (a to si o Kulhánkovi nemyslím, že by kreativitou nějak zvlášť oplýval). Ale jak řekl autor – sci-fi to vlastně sice je, ale doma se cítí být jinde. Kde? Ideologické vyznění je jakási oslava prostřednosti: důležitá je rodina, osobní život, láska, každodenní existence beze spěchu naplněná drobnými radostmi, nikoli sláva, moc, kariéra. Ano, hlavně ta láska, ta je nejdůležitější. Zvláště, když jde o lásku k vnadné hetéře, která ve volném čase kreslí překrásné západy slunce. Jeden z problémů knihy je ten, že se zde míchá jakýsi pateticky nadýchaný psychologický realismus s groteskně nadsazenými prvky, přičemž jedno s druhým spolupracuje jen do té míry, že když v první rovině cosi skřípe, řekne se, že je to přece jen jakási nadsázka. Jenže ono to skřípe opravdu hodně a čtenář má místy pocit, že čte nějakého nepovedeného Kulhánka nebo poněkud bludnou moralitu. Celý ten ústřední motiv českého kosmonauta v raketě, o mimozemském pavouku nemluvě, je vlastně vzhledem k ústřední zápletce zcela zbytečný a také v zásadě nesmyslný, neboť není jasné dokonce ani to, proč do kosmu musí cestovat akademický astrofyzik, špička v oboru studia kosmického prachu, aby na patřičném místě zmáčknul tlačítko, nabral vzorky a nechal se odvézt zase zpět do své univerzitní pracovny, kde bude vzorky v klidu studovat, a ne nějaký opravdový kosmonaut s patřičným výcvikem, který se případným rizikům a technickým komplikacím postaví lépe (podobných nesmyslů obsahuje příběh bohužel opravdu mnoho, a to i v samotných základech). Kdyby se hlavní hrdina místo vesmíru vydal řekněme na delší služební cestu, během níž by byl odkázán na skype, zápletka by mohla zůstat prakticky beze změn ¬– hrdinova hysterická dívka by několikaměsíčním odloučením trpěla nejspíše stejně, jelikož pointa je v tom (SPOILER!) že ji nevzal s sebou a navíc na ni příliš tlačil s dítětem, o kterém ona vlastně neví, jestli jej tak brzy chce. A co je nejhorší, během jejich posledního společného jídla před odletem odmítl její slaninu (byl nervózní a neměl hlad) a teď z toho bude mít až do smrti strašlivé výčitky v podobě makabrózních kulinářských nočních můr. Hrůza hrůzoucí. Že je sobecký parchant, který upřednostnil osamělý výlet do kosmu místo třeba společné dovolené k moři si bohužel uvědomí, až když už je pozdě – tak skvělou buchtu už v životě nenajde. Všechno to navíc nějak souvisí s jeho složitou minulostí, v níž byl jeho otec drsný estébák a on si tohle rodinné břemeno nese stále s sebou jako černé brýle, přes něž nevidí, jak je ta jeho holka vlastně nešťastná (voila, osobní konflikt na pozadí temné historie!). Ach ta tragédie složitých lidských citů. Když se to takhle pěkně vnímavému mladému autorovi povedlo vyjádřit, to by bylo, aby to nechytlo za srdíčko všechny lidi dobré vůle.

15 19.06.2017

V lepším případě banality, v horším případě naprostý krávoviny. Murakami je prosťáček, jemuž, pokud se některé věci povedly, tak sám neví proč. Tudíž jakýkoli jeho pokus o reflexi prakticky čehokoli nemůže skončit jinak než tristně.

Věci jsou samozřejmě ve skutečnosti trochu komplikovanější a Murakami zase takový prosťáček není - je to prosťáčkovská póza, která mu na jedné straně pomáhá pracovat a na straně druhé se za ni skrýt a stýskat se, že jsou lidé, co jej chudinku nemají rádi (co se dá dělat - už je velký kluk a dokáže se přes to přenést - ano, to je jedno z mnoha velkých myšlenkových odhalení, které nám autor přináší - heuréka: člověk se nemůže zalíbit všem). Problém je, když se Murakami-pozér stává Murakamim-myslitelem. Myslitel, který nemyslí? Libomudrun-jako-když-běhá plný pošetilostí a dětského žvatlání? Ale k čemu? Aby si vyléčil mindrák za Akutagawovu cenu, kterou "vůbec ale vůbec nepotřebuje" (o Nobelově ceně nemluvě)? Protože to lépe neumí? Obávám se, že ano...

6 07.06.2017

Na Binetově HHhH je zajímavá a hodnotná především forma, jelikož o operaci Anthropoid si čtenář může přečíst spoustu jiných textů – jak autor koneckonců ve svém díle často glosuje. Pojímání dramatu výsadkářů Gabčíka, Kubiše a Valčíka rovněž jakožto drama samotné geneze textu funguje velmi dobře. Binet dokáže líčit věci i v rámci svého experimentu s takovým napětím, že jsem byl na každou další stránku dychtivě zvědavý, ač faktický průběh historických událostí samozřejmě znám. Autorova hra s nespolehlivým vypravěčem je takového ražení, že kupříkladu nejprve popíše, kterak se díky nemožnosti platby kreditkou v daném internetovém obchodě naštěstí vyhnul nákupu německy vydaných pamětí Heydrichovy manželky Liny, jejichž cena se zřejmě díky vzácnosti a oblíbenosti v některých sběratelských kruzích vyšplhala do poněkud fanatické výše, aby o několik kapitol dále vynesl informaci ze soukromého prostředí Heydrichovy rodiny a lakonicky poznamenal, že si knihu coby zdroj nakonec stejně koupil a její obsah si nechal předložit jakousi mladou ruskou studentkou. Nutno podotknout, že v tomhle ohledu Binet dosahuje kvalit znejišťujících románových esejí takového Juliana Barnese (ne, nejde o samoúčelnou autorskou sebestřednost). Poněkud mě jen znejistil příliš okatě najevo dávaný patos, jejž Binet na konci vyhrotil takřka k nesnesení (a nic tomu nepomůže vložená reflexe o jeho nevyhnutelnosti) – jako by měl autor (ovšem fiktivní autor coby postava příběhu, skrze nějž skutečný autor promlouvá) neurotickou potřebu své čtenáře přehnaně ujišťovat, kterak s odbojáři soucítí a kterak se oproti nim cítí malý a nicotný, aby zmizelo i poslední smítko pochybností, že tomu tak není. Připadalo mi to jako systematicky vkládaná nejistota, jejíž ústrojnost v rámci jinak chytré kompozice mi přišla dosti pochybná.

P.S.: Filmová adaptace se dle traileru zdá být další variací prostředních kvalit na danou historickou látku, která si titul a jméno autora kupuje pouze jako lákadlo pro čtenáře – co je na knize zajímavé zřejmě zcela absentuje. Viz https://youtu.be/l9OUT4BZUT8

5 01.06.2017

Zápletka je hrozná konina. Zajímalo by mě, kdo by takový román vydal, pakliže by se jednalo o rukopis doposud nezavedeného autora. Na knize je pozoruhodná jedna věc, a sice, že protagonista nese podobné rysy s hrdiny novel Yasminy Rezy (Zoufalství, Adam Haberberg) - sebestřední, zapšklí, ordinérní a poněkud zaslepení intelektuálové, pro něž je všechno na světě tak nějak dopředu jasné, na všechno mají svůj poučeně skeptický názor a z konceptu je proto vyvede jen krásná žena, rychlé auto, dobré jídlo a pití - přesně v tomto pořadí (pomiňme paradox, že hrdinové Rezy jsou stárnoucí muži, kteří se takto vzpírají světu, jemuž přestávají rozumět, jelikož je jim mentalita nastoupivší generace cizí, kdežto vypravěč Přišla z moře je čerstvý absolvent žurnalistiky na praxi). Asi netřeba dodávat, že Yasmina Reza je Miloši Urbanovi co do schopnosti ztvárnění této problematiky nepřekonatelný soupeř.

2 15.05.2017

Všechny Spitzerovy argumenty jsou postavené na výsledcích kvantitativních srovnávacích analýz, které autor poněkud tendenčně interpretuje. Kdyby si přečetl kupříkladu knihu Signál a šum od Nata Silvera, musel by si být vědom, že své závěry vyvozuje přinejmenším neuváženě (vzhledem k tomu, že se Spitzer prezentuje coby vědec, mám podezření, že to dělá vědomě a záměrně tak manipuluje čtenáře s tím, že – dle jeho názoru – jde přece o dobrou věc). Ze srovnávacích experimentů sice lze vyčíst určité korelace, ale mnohem hůře z nich lze s jistotou vyvodit příčinné souvislosti. Příklad z Kybernemoci:

Srovnávací analýza používání iPhonu a kognitivních schopností, bystrosti úsudku a všeobecného přehledu uživatelů. Mezi skupinou uživatelů iPhonu a skupinou lidí bez iPhonu (a zřejmě i bez jiného smartphonu) se v tomto ohledu nejprve neukáže žádný relevantní rozdíl. To se nám samozřejmě nelíbí, takže si skupinu uživatelů rozdělíme na tři části: na slabé, středně silné a intenzivní uživatele. A hle, žádané výsledky jsou tu! Zejména intenzivní uživatelé iPhonu vykazují ve srovnání s "neuživateli" slabší orientaci i zastřenější uvažování v řešení komplexnějších problémů, k nimž je potřeba znát či zjistit určité informace. Jinak řečeno, ti, co si mohou cokoli kdykoli na svém iPhonu vygooglit, jsou na tom paradoxně hůře. iPhone je tedy jedna z nebezpečných příčin kyberdemence!

Jsa inspirován vychytralým Spitzerem, vytvořil jsem analogický experiment, v němž hodlám nebezpečí výrazně rozšířit za indikovanou oblast digitálních médií: k mentální retardaci totiž dle všeho přispívá mnohem více zákeřných nástrojů. Co třeba takový německo-český/česko-německý slovník! Vezměme si dvě skupiny lidí – jednu tvoří uživatelé slovníku a druzí se bez něj zcela obejdou. Obě skupiny dostanou stejný úkol: napsat Manfredu Spitzerovi děkovný dopis v němčině. Na konci se provede gramatické a stylistické srovnání jednotlivých dopisů a vyhodnotí se rozdíly mezi oběma sledovanými skupinami. Pokud se ukáže (a ono se ukáže), že uživatelé slovníku jsou na tom hůře s německou gramatickou i schopností formulovat stylisticky správné věty, a pokud se navíc projeví korelace mezi intenzitou užívání slovníku a jazykovou neohrabaností, bude třeba vyvodit jednoznačný závěr: německo-český slovník je zákeřná a nebezpečná věc, jež zhoršuje jazykové schopnosti svých nic netušících obětí! Pane Spitzere, děkujeme.

8 19.04.2017

Vopěnkova chytrá a v mnoha ohledech podnětná reakce na klub skeptiků Sisyfos.

Viz také: http://casopis.vesmir.cz/clanek/arthur-bolstein-obycejne-selhani-jedne-neobycejne-teorie

1 12.03.2017

Jeden zajímavý nápad generuje potenciálně zajímavý a celkem originální syžet. Celé je to nicméně umrtvené špatně napsanou grafomanskou masou místy podivuhodně nekonzistentního textu. Cubeca čtenáře zpočátku navnadí na témata transhumanismu a umělé inteligence, aby jej pak po zbytek knihy naprosto otrávil opakováním banalit a vrstvením narativního salátu. Dokonce to není schopen ani smysluplně uzavřít. Na konci se autor chlubí, že knihu psal od 10. do 15. února, přičemž korektury se mu podařilo vtěsnat mezi 25. až 28. únor. Ve svém úžasném tempu za těch deset dní ovšem vytvořil jen čtyřsetpadesátistránkovou makulaturu.

Svoji zvědavost, jaké knihy píše člověk holedbající se IQ 200, jsem ovšem do značné míry ukojil. Pak Kostka je ovšem divný pták - takový, co má tuze barevné peří.

2 06.03.2017

Je to sice dobře napsané, ale v lepším případě jde o kýč, v tom horším o lacinou spisovatelovu sebepropagaci skrze kontroverzní téma, k němuž ovšem evidentně nemá nic co zásadního nebo relevantního říci.

7 15.01.2017

Lovecraft jako hard core SF.

1 23.12.2016