3497299 komentáře u knih

Land je radikální deleuzovec (nebo alespoň byl v období, který tenhle soubor fokusuje) – podstatně radikálnější než sám Deleuze s Guattarim. D+G v Tisíci plošinách píší, že důsledná deteritorializace těla bez orgánů vede ke smrti a před tímto krajním stupněm varují – Land se tomu vysmívá a tenhle nulový stupeň organizace naopak považuje za žádoucí fázi pro přechod k něčemu novému – k jinému druhu inteligence. Člověk je pro něj přechodová fáze. Land představuje technofetišizující kyberpunkový antihumanismus a prorokuje smrt člověka v podobném významu, v jakém Nietzsche psal o smrti boha.

17.05.2025

Jazyk a ticho patří mezi knihami George Steinera mezi ty více light (např. oproti Po Bábelu či Skutečným přítomnostem). V mnoha ohledech se jedná o ukázky dobového myšlení, ovšem přesto nebo právě proto jde o zajímavé a důležité dílo, které stojí za to v současnosti číst. Steiner byl bezpochyby velmi inteligentní, mnohostranný a neuvěřitelně erudovaný myslitel, jehož neduchamorné texty je radost číst, i když s ním čtenář nemusí nutně zcela souznít.
Z tohohle hlediska je obtížně přijatelné, že se rozhodl nakladatel vydat pouze zkrácenou verzi – oproti originálnímu souboru z roku 1967 v českém vydání chybějí následující eseje:

A Note on Günter Grass
Schoenberg's Moses and Aaron
The Book
Two Translations
F. R. Leavis
On Reading Marshall McLuhan
Lawrence Durrell and the Baroque Novel
Building a Monument

Argument je k tomu v ediční poznámce takový, že tématické kontexty vynechaných esejí jsou pro českého čtenáře příliš vzdálené; respektive jde údajně o texty "velmi úzce specializované," které "předpokládají jistou míru znalostí z daného oboru."
Nevím, jestli mám tohle tvrzení překladatele Michala Kleprlíka brát opravdu vážně – že by český čtenář esejí George Steinera neocenil texty o Günteru Grassovi, Schönbergovi, F. R. Leavisovi, McLuhanovi či Lawrenci Durrellovi? WTF? To jako vážně? Co si to vlastně ten překladatel spolu s nakladatelem o českém čtenáři vlastně myslí – že je úplný ignorant? Proč mu pak vůbec servírovat cokoli od autora takového ražení?
Tohle jim prostě nežeru – imho v tom hrály roli spíš propočty ceny nákladu rozsáhlejší knihy, možná k tomu přispěla neochota překádat kompletní soubor (víme, jak mizerně jsou u nás překladatelé placeni za normostranu...), ale výmluvy v ediční poznámce nedávají smysl a v podstatě urážejí inteligenci obou stran.
V tomto směru je pak asi už téměř úplně zbytečné ptát se, proč takováhle kniha nemá kupříkladu rejstřík...
Škoda takhle polovičatého přístupu.

1 27.04.2025

Přijde mi to jako kombinace zajímavých nápadů, ocenitelných myšlenek a zcela zcestných postojů. Bridle bohužel neúnosným způsobem zjednodušuje (což se pak odráží na smysluplnosti argumentů), je nekonzistentní a jeho závěry nejsou příliš přesvědčivé (jeho zobecnění mi často připadají jako odraz skryté víry, kterou se mu na mě nepovedlo přenést). Autor má spoustu keců o inkluzi a o tom, jak je důležité podporovat rozmanitost přístupů, tvrdí, že je důležité "vzít na vědomí radikální rozdíly, které existují mezi námi a ostatními bytostmi," přitom není schopen tolerovat ani trochu odlišný postoj ke světu, takže vytváří ostrou hranici mezi "my" a "oni," kde "oni" jsou ti, co prostě nesouzní s jeho světonázorem (jsou prodchnuti "počtářským myšlením" - například rozvíjejí digitální technologie a věří v jejich přínos) – v rámci svého pokřiveného smyslu pro inkluzi je pak neváhá démonizovat, dělat z nich strůjce všeho zla, prakticky v každé kapitole. Nevím no... transhumanista to asi nebude.

1 28.03.2025

Nejprve jedno orientační a trochu svévolné srovnání:
Stanislav Biler píše podobně jako Petr Šesták, ovšem Biler je zdá se programově kafkovštější a nejspíš i díky tomu podstatně vtipnější. Oba však ke svému tématu přistupují s čímsi, co bych nazval "strukturalistický styl": Není pro ně tolik důležitá individuální zkušenost, jako spíš skrze typizované protagonisty vykreslené schema společenských nešvarů.
Kritiku společenských důsledků modernity v lecčems podobně ztvárňují i někteří "pravicovější" autoři: např. Ayn Randová nebo Michel Houellebecq. Samozřejmě: zatímco Biler klade rozvrat vztahů do souvislosti s přemírou individualizovaných volnotržních liberálních poměrů, Ayn Randová líčí společenský úpadek naopak jako důsledek potlačování individualismu a svobodného podnikání. Oba se ovšem své kritiky chápou ve stejné kategorii zmíněného stylu: podstatnější než subjektivizovaný prožitek je pro ně struktura, schema.
Výrazně individualizovaný prožitek je naopak klíčový pro všechny Houellebecqovy romány, které se jinak svým skeptickým zaměřením s výše jmenovanými do značné míry shodují (je například pozoruhodné, že u Houellebecqua i Bilera najdeme podobný důraz na emocionálně podkreslené znechucení z prvků moderní architektury). Je zjevné, že čtenář má u všech co do činění s rodinnými podobnostmi, které je kladou do jedné společenskokritické škatulky, jejíž étos nenechá na specifických důsledcích modernity nit suchou – vzájemně se však liší v interpretaci příčin úpadku, které ovšem v jejich dílech až na výjimky (Randová) zůstávají více méně explicitně nevyjádřeny, neboť se sluší, aby si to čtenář přebral sám. Z mého pohledu je nejpůsobivější Houellebecq, jelikož důsledně individualizované podání s dostatečnou dávkou talentu doléhá na čtenáře silněji a je tudíž nejpřesvědčivější.

Takže:
Biler je nicméně se svou kafkovskou variací také poměrně přesvědčivý a řekl bych, že celkem dobře vystihuje nepříjemnou a velmi stahující rovinu reality – některé momenty mi ve své nadsázce přišly vlastně naprosto přesné. Nejsilnější části knihy pro mě byly výpovědi sestry a strejdy. Naopak slabší mi přišel text tehdy, když kladl opakovaný důraz na důsledky byrokratického zla pomocí neústrojných přirovnání, které nic nového nepřinášejí: na způsob jalových ujištění, že strýcův byt je na tom po útoku instalatéra stejně špatně jako celé tohle město – podobně nadbytečných sdělení je v textu celkem dost – nejsou vtipné ani nezdůrazňují přítomné významy, takže výsledný efekt spíš oslabují. Jako by autor v urputné snaze zdůraznit hrůzovládný městský makábr ztratil veškerý odstup a v duchu všeobecné skepse ztratil i důvěru v základní schopnosti čtenáře pojmout message (přitom pro koho to píše, že? - pro náměstky v modrých oblecích asi nee..). Myslím, že v tomto směru měl nejspíš zasáhnout redaktor. Určité pochybnosti mám také vůči míře všudypřítomných vraždících SUVček, offroadů a dalších motorových vehiklů – celkem chápu, o co autorovi jde: město je povýtce spíš pro auta, chodci jsou v těžké defenzivě atd. Vražednost aut v knize nicméně dalece přesahuje jakékoli GTAčko. Vlastně se tím trochu zasťinuje jinak celkem vyvážený celek, přičemž mám pocit, že Bilerova posedlost auty je nakonec snad větší než u člena fanbase Generace Motor (byť s opačným hodnotícím znaménkem) – vzniká tím medle spíš falešný dojem, že zdaleka největším existenčním problémem městského života jsou smrtelné nehody.

3 24.02.2025

Autor sám sebe vystihl vlastním veršem: "V ústech se slovo valí tmou / bože já mluvím se sebou."
Je to monolog jalový a úporně grafomanský: pseudodekadentní pozérský blábolismus bez zajímavějšího nápadu. Bohužel.

11.02.2025

Upachtěná satira, slabá jak čaj.

07.02.2025

Výborný knižní rozhovor. Drtinová je Drtinová, ale Horáček je skvělý - vlastně tohle kombo dává smysl, protože Drtinová pokládá otázky, jaké by si sám Horáček nutně nepoložil, ovšem jeho odpovědi rozhodně nejsou banální. Jedná se o netriviální a poměrně komplexní úvod do aktuálního vědění, které se týká (nejen) teorií vědomí. Na propojení vědomí a reality je každopádně něco hodně zvláštního, co ostatně poměrně zřetelně naznačují už Gödelovy věty o neúplnosti komplexních logických systémů.

6 09.01.2025

Fetišizace revoltujících citečků. Ve svém jádru krasodušně utopická a vyvakuovaně bezcílná jako obvykle v tomhle žánru.

1 29.12.2024

Mám za to, že společenské problémy, které Sandel pojmenovává, mají co dočinění s absencí nějakého věrohodného společenského programu, který by přinášel sjednocující vizi, kam nebo za jakým účelem by měla společnost kooperativně směřovat. Takovou vizi v minulosti tradičně přinášelo náboženství (např. vize spásy v křesťanství) a je pravděpodobné, že jakýkoli společensky sjednocující program s tímto potenciálem musí mít náboženský charakter (přesvědčivost hodnotového programu odvisí od jeho cíle: pokud se nezaobírá transcendencí, pak vyznívá přinejmenším provizorně). Pokud se takový společensko-kulturní rámec rozpadne – přestane být pro většinu lidí věrohodný – a nic podobně silného jej nenahradí, pak se primární motivace snadno přesune na úroveň prosperity jedince (individualismus) nebo nějaké nadpersonální identity (nacionalismus). Spolupráci v utváření "přesahujícího božího díla" nahrazuje soutěž (individualistický liberalismus). Humanismus coby aktuální obecný ideový rámec zřejmě není natolik přesvědčivý, aby si individualistické touhy a přání dostatečně podmanil. Vzniká tedy Sandelem kritizovaná meritokratická arogance a spolu s ní frustrace, stres atd. (Sandel ovšem ve své knize popisuje specifické, kulturně společenské podmínky v USA, kde je situace možná vyhrocenější než jinde, jak několikrát sám tvrdí.)

Sandelova argumentace mi však připadá pochybná, jelikož autor na místo liberalismu nepřináší žádnou lepší, tj. přesvědčivější ideovou náplň, která by absenci účinnější sjednocující společenské "ideologie" kompenzovala. Kritizuje individualistický liberalismus (a meritokracii jako jeho ústřední nástroj), ale hodlá jej nahradit čím? Relativizací individuálních výkonů a důslednějším zhodnocováním příspěvků k obecnému dobru…

Existují protikladné interpretace, jakou autonomii má morální činitel. Jedna důvěřuje tomu, že člověk je plně autonomní a svobodná bytost, a tudíž si může za své úspěchy i neúspěchy sám. Druhá naopak tvrdí, že autonomie a de facto i svobodná vůle jsou pouhou iluzí, každý je tedy determinován svým okolím. V prvním případě vyvstává meritokratická zpupnost u těch, kteří v rámci pravidel společenské soutěže vyhráli (přestože jsou jejich zásluhy na vítězství nejspíš mnohem menší, než si sami myslí), a naopak frustrace u těch, co v soutěži neuspěli, přičemž jim společenská víra v individuální autonomii naznačuje, že si za selhání mohou vlastně sami. Sandel tuhle nezdravou meritokratickou soutěž navrhuje nahradit opakem: interpretací, že úspěch je věcí náhody a obtížně ovlivnitelných vnějších skutečností.

Sandel si tedy myslí, že lidé budou šťastnější tehdy, když soutěž a víru sama v sebe, která však často přináší stres a frustraci, nahradí fatalismus a všeobecná rezignace na individuální úsilí. Možná by to fungovalo, kdyby snad právě existoval nějaký věrohodný sjednocující kulturně-společenský program, který by lidem přinesl sdílené uspokojení v něčem přesahujícím – nic takového ovšem neexistuje, respektive pokud ano, ani zdaleka nezastiňuje hodnotu individualistického liberalismu. Domnívám se, že za takových okolností lidé chtějí soutěžit a chtějí věřit ve vlastní úspěch, i s negativy, které se s tím pojí. Společnost plná individuí, která přestala věřit ve vlastní úsilí, by podle mého názoru byla ještě frustrovanější než ta stávající.

Sandel kritizuje Rawlsovu teorii spravedlnosti proto, že Rawls v ní sice nespojuje legitimní nároky a morální zásluhy, ale prakticky k tomuto spojení ve společnosti stejně dochází (lidé mají dle Sandela nesprávný pocit, že kdo něco legitimně získal, ten si to morálně zasloužil). Rawls se snaží předejít tomu, aby byl určitý životní styl společensky apriorně preferovaný – Sandelovo "obecné dobro" je dle Rawlse teprve výsledkem společenské interakce. Dle Sandela je to špatně, neboť se v tomto rádoby neutrálním liberálním systému spojuje dobro právě s legitimním úspěchem (tj. například s úspěchem dle pravidel trhu), který ovšem není skutečnou zásluhou úspěšného jedince. Tento všeobecně rozšířený omyl pak vede k meritokratické aroganci na jedné a frustraci z vlastního selhání na druhé straně společenského spektra. Sandel ovšem na rozdíl od Rawlse předpokládá, že obecné dobro apriorně poznatelné je a že máme činy hodnotit dle toho, kterak právě k obecnému dobru přispívají. I Sandel si však uvědomuje, že přesně stanovit obecné dobro ve všech ohledech je velmi obtížné – tvrdí tedy, že je třeba vést diskuzi, jaké činy k dobru přispívají a jaké už méně atd. Což je taková drobná podlost v jeho argumentaci: předpokládá, že obecné dobro už nějak známe (už teď dokážeme podle kritérií obecného dobra lidské činy posuzovat), ale protože jej zároveň neznáme dost dobře, musíme se jej snažit průběžně poznávat. Je to vlastně situace, kterou lze lehce zneužít a prosadit právě takové pojetí obecného dobra, které nese dílčí hodnoty samozvaných morálních autorit – tedy přesně to, čemu se ve své teorii Rawls brání.

Shrnuto a podtrženo, i když má v mnoha věcech pravdu, přijde mi, že je Sandel demagog, který prosazuje svoji konzervativní, dokonce bych řekl kvazi-náboženskou agendu (prosazuje "milost", které se nám odkudsi dostává, proti "zásluhám") a tváří se při tom dobromyslně a svobodomyslně.

4 14.10.2024

(SPOILER) Druhá polovina Fosilie je slabší, protože se postupně smrskává na dialogické rozvíjení vztahů, přičemž stylistická vynalézavost a překvapivá intelektuální kontextualizace je tatam.

Závěr je sice zajímavý v tom smyslu, že se Kašpárek snaží ukázat čtenářům s pomocí nadsázky nepředstavitelné jako reálnou možnost (podobně jako fantastický závěr Zábranského knihy Logoz, který je ale protikladně cynický a společensky zcela nepříkladný), ale právě tím se z Fosilie stává spíš agitační text - všechno se na konci přetváří a omezuje na didaktickou hru, což je škoda. Místo aby Kašpárek nechával prostor pro vlastní myšlení, vnucuje interpretaci ideálního/nezbytného přístupu ke světu, kterým je pro něj odmítání individualismu v rámci pravidel kolektivně civilizačního či mezidruhového dialogu.

S blížícím se závěrem jsem měl ostatně čím dál silnější dojem, že autor dělá stejnou chybu jako jeho hrdina Vladimír – předpokládá nějakou apriorně platnou etiku a politickou filozofii, k níž musejí dobří a chytří lidé dojít, tudíž se jeho představy pravidel nutného světa rýsují podle plánů téhle implicitní konstrukce (v případě Vladimíra je to neoliberalismus).

SPOILER:
O nějakou přísnou realističnost tady samozřejmě nejde, ovšem z řady námitek, co autor ve svém konceptu trestuhodně opomenul, je třeba jmenovat alespoň vliv GAI, která jako by v jeho budoucím světě neexistovala – patrně proto, že se vlivem války, epidemie a globálního oteplování její vývoj zastaví (haha). To, že lze svět s tímto zápočtem jen obtížně predikovat, rozhodně není omluva, jelikož svět lze obtížně predikovat tak jako tak, a když už se o to autor zodpovědně pokouší, měl by být důslednější.

Závěrečná futuristická variace na pohádku o Červené Karkulce je místy poměrně zábavná polemika mezi deontologickou a konsekvencialistickou etikou. Bohužel však autor – možná v rámci svého didaktického skluzu – zůstává příliš na povrchu a z diskuze vylučuje jakékoli obtížnější a tím pádem zajímavější nuance, k nimž přitom předváděný dialog sám vybízí. Kupříkladu je zvláštní, když ve světě, kde je běžné pohřbívat lidské ostatky na buddhistický způsob a vracet tedy maso koloběhu přírody (jako potravu dravcům), se holčička pozastavuje nad tím, že její babička dělá nemístné rozdíly mezi člověkem a zvířetem (pro moderní holčičku je tahle pseudodarwinistická hierarchie pasé). Zároveň však holčičku pohoršuje jakákoli historická zmínka, že lidé byli někdy masožravci – tedy že obětovali zvířata pro vlastní potravu. Buďto by ji to ovšem pohoršovat nemohlo, jelikož zvíře-dravec je obvykle carnivora a v parku se válí ohlodané lidské ostatky (obětované) a mezi člověkem a zvířetem přece není morálně nadřazený vztah, nebo by ji to pohoršovat mohlo, ale pak není jasné, jak by se právě vyrovnávala s tímto neúprosným faktem ze zvířecí říše a zároveň si držela mezidruhový egalitářský postoj. Lze samozřejmě namítnout, že holčička je ještě malá (11 let) a tudíž ji nekonzistence nedochází – jenže autor už zase tak malý není a dialog vnučky a babičky používá ve zmiňovaném didaktickém poučování čtenáře, co a jak je možné myslet.

Autor si s tím ovšem poradil šalamounsky: zvířátka v závěrečné kapitole papkají zřejmě pouze maso právě z lidských pohřebišť, ovšem o tom, zda se pak namlsané šelmy pustí i do svého fyzicky slabšího přírodního kolegy, raději taktně pomlčí (nebo snad nějaká paternalistická umělá modifikace přírodních instinktů ?!).

Zdá se mi to jako logická chyba v konceptu a takových tam prostě pár je – což je problém proto, že jde o příběh především konceptuální.

Snad dá tedy autorovi budoucnost za pravdu a nebude jeho text působit spíše jako kuriozita – zábavný doklad toho, jak si v dvacátých letech 21. stol. někteří naivní intelektuálové představovali ne/funkční společenské vztahy a jejich možná řešení.

4 11.09.2024

Zajímavé téma je rozpor mezi tělesností a duchem, který se projevuje v erotickém vztahu. Plus Kunderova typická témata: osamělost, neschopnost přiblížit se k druhému (totožnost je zrazována proto, že o druhém máme mylný dojem - tvoříme si falešné obrazy atd.). Kundera se coby implicitní autor štítí světa, štítí se společnosti, sdílení, růstu i rozpadu. Vlastně se štítí jakékoli proměny a sdílení - je duchem trochu jako Platón, protože považuje za úctyhodné pouze to, co je nehybné, neměnné a osamělé. Zároveň jej ovšem tělesnost vzrušuje, takže k tomu přistupuje s libertinským étosem: jeho hrdinové (v tomto případě hrdinka) využívají sex perverzně - odmítají jeho plodivou a vztahovou funkci a přijímají ho v jakési osamělé, melancholicky tragické slasti (melancholicky tragické proto, že vědí, že jim vykoupení nepřinese).

Kundera je zajímavý autor. Vychází z určitých existenciálních předpokladů – ztráta objektivního smyslu a hodnot, nepřekročitelná hranice mezi subjektem a světem – a na základě toho sem tam vyvozuje nečekané spojitosti. První polovina knihy se mi v tomhle smyslu líbila a nevadilo mi, jak moc je nepřátelská k tělesnosti a že její morálka je taková, že by si sice přála být libertinská, ale nakonec spíš připomíná sv. Augustina. Specifikum Kundery je, že na základě několika postřehů utváří docela radikální zobecňující závěry. Což by vlastně nebyl problém, kdyby nešlo o jednoduché a opakující se rámce, takže ve výsledku čtenáře kniha nejprve baví a zajímá, ale záhy přestane překvapovat a začne být trochu banální. Přijde mi, že Kundera nějak pojal svět, interpretoval jej, načež byl se vším hotov a už tedy nebyl schopen nebo ochoten svůj pohled příliš rozšiřovat, takže jej v pozdním díle pouze opakuje – proto se možná Totožnost tolik podobá povídce Falešný autostop – nepřijde mi ovšem, že by měl autor od té doby na srdci něco příliš nového: Lidé mají falešné představy – o sobě i o tom druhém + žárlivost, manipulace aj.

Druhá polovina knihy mi přišla jako psychologicky vachrlatý a stylisticky plochý text dejme tomu jako od slabšího Miloše Urbana (i když Kundera chtěl asi spíš napsat něco jako Eyes Wide Shut, respektive Snovou novelu). V příběhu se nejprve rozvíjejí zajímavé motivy a souvislosti (např. reklama, která vizuální hříčkou spojuje sex a mateřskou lásku ke kojenci – to je jak od D. F. Wallace!). Kundera však hrdince přisoudí vyhrocené a podle mě nesmyslné jednání – Chantal je vlastně strašně neživotná a děsivá kreatura. Vlastně nesnáší tělesnost a sex (představuje si, že je vůně růže, která proniká světem mužů, tj. bez náležitého tělesného dotyku – což se konkrétně projeví v několika jejích reakcích odporu), je zcela uzavřená do sebe, iracionální a necitelná. V jednu chvíli si uvědomí, že má vlastně radost ze smrti svého syna, protože díky ní může mít láskyplný vztah s Jeanem-Marcem. Pak však dojde na ony tajné dopisy a když se vyjeví, že jejich autorem byl Jean-Marc a že s ní vlastně hraje jakousi hru (a že se jí hrabal v podprsenkách, stejně jako ti rozmazlení spratci od její švagrové…), Chantal se cítí zrazena a rozhodne se tenhle skvělý vztah bez diskuze ukončit a z trucu odjede do Londýna na orgie – tam si ovšem uvědomí, že je raději onou vůní a že ji vlastně děsí sliny, což je na orgiích trochu problém, a začne panikařit. Nedokážu si moc představit, že by se tak nějaký člověk zachoval, pokud by netrpěl psychózou. Jenže samozřejmě nejde o realistický koncept, je to vlastně nakonec jen sen atd. Takže vůbec nejde o psychologický román, nýbrž o román filozofický – jde o ideje samotné, nikoli o realističnost jejich vtělení do jednání hrdinů. Bohužel se zde však demonstrují pouze ony Kunderovy základní existenciální východiska, z nichž vycházejí za vlasy přitažené konsekvence, které samy o sobě nejsou intelektuálně kdovíjak poutavé – člověk k druhým nepronikne, tělesnost je hnusná, svět je hnusný, spojení ducha a těla je však paradoxně vlastně vzrušující, takže vznikají urč. perverze atd. Celek vyznívá nihilisticky, což je za mě ok. V rámci autorovy stylistické stručnosti však jde o teze, jejichž vtělení do uměleckého textu nepůsobí příliš přesvědčivě.

Shrnul bych to tak, že Kundera byl zajímavý člověk (jeho interpretace světa byla intelektuálně zajímavá), který nebyl schopen svoji vizi dostatečně zajímavě umělecky zpracovat – alespoň tedy co se týče téhle jeho francouzské fáze. Oproti autorům jako Houellebecq, Céline nebo C. McCarthy, jejichž východiska byla v mnoha ohledech podobná, napsal Kundera spíš průměrný text s několika pozoruhodnými prvky a s poutavým námětem. Taky musím říct, že mě ta jeho stručnost a úsečnost vlastně docela sere (ano, nikoli irituje – sere mě, protože já nejsem žádný platonik ;-) ) – ono to funguje, když nechává autor interpretaci na čtenáři, ale u Kundery takto každá jeho zobecňující myšlenka působí jako jednoduchá a absolutní pravda, která přináší dojem, že svět je vlastně jednoduše pochopitelný a vysvětlitelný – což je ovšem tak trochu kýč, kterého se on sám tolik štítil.

Jinak doslov Jakuba Češky je vlastně korespondujícím způsobem průměrný – pár pěkných postřehů; neurazí, ani nenadchne.

10 25.07.2024

Strašlivá závrať má pozoruhodnou melancholicko tematickou spojitost se dvěma knihami – s nedávno vydanou Stellou Maris C. McCarthyho a se Saturnovými prstenci W. G. Sebalda. Tahle spojitost se projevuje tedy i poměrně přímočaře: u Stelly je to zejména postava Alexandra Grothendiecka a Saturnovy prstence Labatut explicitně uvádí jako jeden z lit. zdrojů. Zvláštní (a netriviální) je ovšem názor, že za maniakálně vášnivou racionalitu číhá temný objev nicoty jako základního principu bytí a že rozumově poznatelný svět spočívá v její náruči. Jde nezpochyby o názor šířeji sdílený (sám jsem o jeho pravdivosti přesvědčen), který se blýská i v komplexněji utvářených filozofiích (třeba u Nietzscheho nebo Deleuze). Nicméně u výše zmíněných prozaiků je fascinující shoda v tematizaci skrze postavy, které jsou schopny matematického chápání skutečnosti na hraničně abstraktní úrovni (myslím, že v tomhle směru lépe uspěl Labatut než McCarthy), a dále v jakémsi ohledávání a rešeršování melancholických struktur nebo spíš sedimentů historie (zde je Sebald jen obtížně dostižným vzorem).

2 28.06.2024

Zábranský je v české lit. něco jako rodinné stříbro.

24.06.2024

Část povídek působí, jako by je napsal předvádivý gymnazista. Zbytek působí tak, jako by tentýž gymnazista udělal kariéru středoškolského učitele a v důchodu, na stará kolena si řekl, že si udělá radost a napíše si několik pěkných, eroticky zasněných literárních vzpomínek na svoje mládí.

1 12.06.2024

S některými názory souhlasím více (např. s užitečností "odkouzlit" technologii a zviditelnit její procesy) s některými méně. V tom samozřejmě není problém.
Bowles ovšem k etice přistupuje s arogancí naivního technokrata, který si nepřipouští, že věci nejsou takto jednoduché – etické teorie používá, jako by to byly návody na opravu pračky. Tři hlavní etické směry (deontologie, utilitarismus a etika ctnosti) jsou pro něj samoobsluhy s volným výběrem principů, které užívá podle momentální potřeby. Přitom zcela přehlíží, že jde do velké míry o nesouladné, konkurenční teorie. Bowles se tváří, jako by zaujímal jakési nadřazené hledisko, z nějž je možné všechny tři přístupy bez problémů sloučit. Z žádné takové nadřazené pozice ale ve skutečnosti nevychází (na jednom místě pak o sobě prohlašuje, že je deontolog, aniž by mu dělalo nejmenší problém brát argumenty kdekoli jinde). Je pak ovšem otázka, zda je jeho hledisko vůbec "etické". Přes tuhle nekonzistenci v dílčích ad hoc použitích konkurenčních principů neváhá čtenáře ujišťovat, že ten a ten argument jsme si již dokázali v té a té kapitole – např. tzv. deontologickým testem atp.

O jeho chápání zmiňovaných přístupů mám také pochybnosti. Utilitarismus (respektive konsekvencialismus) má ještě celkem správně. Nejsem si ale jistý, jestli dobře rozumí Kantovým maximám zobecněného jednání. Bowles si Kanta vykládá jednoduše tak, že si může vzít jakékoli dílčí jednání a představit si, zda by bylo ok, kdyby se tak choval každý. Ne každé jednání samo o sobě je však maximou, jinak by bylo možné vyvozovat docela nesmyslné závěry – např., že není správné kupovat tuňáka, protože kdyby každý kupoval tuňáka, poptávka po tuňácích by byla tak velká, že by následný výlov způsobil vymření druhu; nebo že není správné chodit každý den do divadla, protože pokud by každý chodil denně do divadla, ostatní volnočasové instituce by zanikly, což by byla zřejmá společenská ztráta. Bohužel k tomu Bowles takhle přistupuje.
Jeho interpretace etiky ctnosti jako subjektivního kritéria, s jakými ctnostmi by chtěl člověk žít + test, že se máme chovat tak, jako by se každé naše jednání mělo octnout na stránkách novin, je už úplně zavádějící. Mám z toho pocit, že se s touhle teorií autor výkladově popasoval tak nanejvýš na stránkách wikipedie. Celkově mám pak dojem, že Bowles etice příliš nerozumí, což ovšem u knihy o etice vnímám jako docela závažný nedostatek. Autorovo alibistické prohlášení: "nejsem ekonom ani opravdový etik" pak moje podezření příliš nemírní.

Bowlesovy závěry se tedy příliš vážně brát nedají. Kromě toho kniha obsahuje řadu pošetilých tvrzení až úplných blábolů. Sepsal jsem některé z nich, jelikož se ovšem jejich výčet nevleze to tohoto komentáře, viz "Diskuzi" ke knize.

4 20.05.2024

Na rozdíl od Pasažéra mi tenhle dvousetstránkový rozhovor přišel trochu na sílu. Aliciiny myšlenky a náhledy jsou zajímavé, ale celé je to podáno s mnohem větší přímočarostí, než by člověk čekal – jako by to ani nenapsal tentýž autor. Vlastně si moc nejsem jist, proč to napsal McCarthy takto – rozumím tomu, že je autor skeptický vůči psychologii a psychiatrii (kdo by taky nebyl) a že jej příliš nezajímá psychologizování (jak jinak), ovšem coby beletrizovaná filozofická disputace text působí rozpačitě – nejde o to, že dr. Cohen pro Alicii není rovnocenným diskuzním protějškem, ale on v podstatě neustále působí prakticky jako úplný pitomec (jak ostatně naznačuje v doslovu i L. Nagy). Oproti tomu Alicia sice říká zajímavé věci, ale coby postava nevychází z rozhovoru až tak geniálně, jak by dle všeho vycházet měla.

Autorův skeptický pohled na svět a jeho subverzivní kritika intelektuálních konceptů jsou mi sympatické atd. Ovšem většina hardcore filozofických témat, které se v knize probírají, odpovídají svojí úrovní podání dejme tomu bakalářskému semináři na filozofii – očekával bych tedy, že dr. Cohen bude přinejmenším na téhle rovině reagovat jako inteligentní a vzdělaný psychiatr, přitom se neustále projevuje jako ignorant & nechápavý imbecil. Je to součástí hry? Hraje to na Alicii? Hraje to McCarthy na čtenáře? Ale proč tak křiklavě a za jakým účelem? Vždyť i se subtilnějším, dejme tomu realističtěji podaným způsobem by autorský záměr vynikl – domnívám se, že dokonce mnohem lépe.

Vlastně mě jeden důvod napadá: McCarthy v některých svých knihách parafrázoval populární žánry a vytvořil tak jejich svérázné antiverze – v tomto případě by tedy mohlo jít o pervertovanou variantu na Sherlocka Holmese, kdy superinteligentní Holmes dojde k mezím lidského chápání (které je vlastně omezené už samotným intelektuálním nástrojem – tedy jazykem, jenž svět "pouze" zrcadlí a jejž Alicia/McCarthy ironicky označuje jako prastarou nákazu), načež rezignuje na úplné a konzistentní poznání, přičemž natvrdlý dr. Watson se prostě nemění – přes veškeré své vzdělání a zkušenosti je zkrátka neustále úplně mimo...

Kromě toho jsou v knize drobné nekonzistence, které spolu s až příliš jednoduchými efekty, jak působit na čtenáře (či na dr. Cohena?), vedou k nejistotě ohledně dotaženosti (třeba nechápu, proč když Alicia mezi svými intelektuálními vzory uvádí Hypatii, tak na další dotaz, zda má mezi oblíbenci nějakou ženu, zmíní jen Emmy Noetherovou).

Řada detailů mě ovšem opravdu pobavila: např. jak vtipným způsobem relativizuje hrdinka vliv J. von Neumanna na přijetí Gödelových vět (John prostě jen potřeboval dát všem nahlas vědět, že Gödelovu přednášku pochopil).

7 19.02.2024

Fascinuje mě způsob, jakým se McCarthy dívá na svět. Asi bych Pasažéra neoznačil za typický "závěrečný meisterstück" stárnoucího autora – na to je málo ukázněný, má příliš rozvolněnou strukturu, příliš (záměrně) otevřený koncept. Ve vrstevnatosti a otevřenosti je ovšem jeho síla, protože svět je jako celek nepochopitelný a vše ústí do entropické smrti a alternativou je jen nějaká forma armageddonu. Pure Love.

11 19.02.2024

Nevím no, Zuzana Boehmová v nedávném sloupku v Respektu psala, že největší hrozbou pro chodce v NY jsou poslíčci na elektrokolech - rodinám s dětmi prý dělají ze života každodenní peklo a už byli i nějací mrtví. Možná by o tom taky měla napsat beletrizovaný pamflet. Vždyť strčit klacek do špic jedoucího cyklisty, aby si hubou trochu poryl v zemi, to je přece touha každého spořádaného chodce... Takže: fuck all bikers and let's burn them in hell!

2 09.02.2024

To, že existují takové knihy a že je můžu číst, zvyšuje kvalitu mého života o jeden celý level.
Na základní rovině děj chápu tak, že jde vlastně o svéráznou variaci na Ellisonovu povídku Nemám ústa a musím křičet – rozvedenou na stovky stran, prodchnutou autorovou poťouchlostní a samozřejmě: místo všemocné ďábelské AI je tady Kaufman sám.
Mravenci se svojí koncepcí řadí do specifické postmoderní prozaické linie (hystericko-realistické, dalo by se říct), jejíž styčné body jsou Nabokov-Pynchon-DeLillo-Wallace. Svým propojením ad nauseam dovedených überintelektuálních pasáží, četných narážek, perzifláží a montypythonovských cirkusiád ve mě kniha dosáhla euforického efektu. Tím mi Kaufman také silně připomínal Pynchona, i když jsou nakonec oba autoři stylisticky docela jinde.
Některé zahr. recenze pochvalně zmiňují surreálnost textu. Přijde mi, že Kaufman volí vlastně docela odpovídající způsob, jak zrcadlit svět – přinejmenším ten současný.
Samozřejmě je otázka, zda je stávající rozsah knihy tomu všemu uměřený – ovšem právě uměřenost je něco, co kniha po všech stránkách záměrně popírá. A je to jedna z těch knih, které čtenáře buď nudí, takže se nezačte, nebo jej naopak zcela pohltí, takže ji může číst nekonečně dlouho (jako Wallaceho Nekonečný vtip).
A ano: přes veškerou vtipnost je to smutná kniha.

4 15.12.2023

Závěr je strašný, ale zejména cca první dvě třetiny jsou skvělé.
Nemám pocit, že ta fiktivní, nejmenovaná nemoc v kompozici příběhu působí ústrojně (je zřejmé, že její příznaky jsou endogenní deprese nebo melanchiolická deprese, ale má to být jakože něco jiného, co je sice nabíledni, ale přitom to ne každého napadne atd. – v příběhu to působí jako zbytečně znejišťující prvek).
SPOILER:
Absolutně nedává smysl, když se na konci charakter matky najednou změní a všichni se stanou jakoby lepšími lidmi a všechno pochopí a vše se svým zp. v dobré obrátí a podobně – působí to, jako by hrdinka spíš v urč. chvíli propadla nějaké iluzi a její vědomí ji propojilo s virtuálním světem, kde nepravděpodobně vyhrává dobro. Což tak samozřejmě není, ale o to křiklavější rozpor ve mně ta závěrečná vztahová transformace vyvolala – tohle autorce prostě ani v nejmenším nevěřím.

4* dávám navzdory téhle kritice, protože z prvních přinejmenším 200 stran jsem byl nadšený a řadil bych je mezi to nejlepší, co jsem letos četl.

3 16.10.2023