Unitarcha
přečtené 481
Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění
2008,
Konrad Paul Liessmann
S ohledem na zdejší recenze a hodnocení soudím, že bych měl nabídnout jiný názor... Předně, nemyslím, že jde o odbornou knihu, je to spíše zamyšlení plné dojmů, velkých myšlenek a silných prohlášení, které nejsou nikterak podepřené, nanejvýš v nich člověk tak nějak "tuší" správnost vinou svých předsudků a světonázoru. Liesmannova kniha začíná dobře, možná trochu zmateně, ale zajímavě, a po celou první polovinu dokáže představovat fascinující témata podnětným a trefným způsobem. S jeho kritikou vzdělávání, přístupu společnosti k vědění, žebříčků a grantů, jsem takřka vždy souzněl. Pravda, někde v polovině, kdy začne excesivně citovat Nietzscheho a Humboldta, jsem si říkal, že vlastně s některou jeho kritikou, přestože ji chápu, nemohu souhlasit, neboť vychází z pozic mně naprosto vzdálených, nesympatických. Ale což, to je otázka odlišných světonázorů. Těšil jsem se na další tepání do nešvarů dneška. Jenže... Jakmile text dospěje do své poslední třetiny, začne Liessmann vytahovat nejrůznější prapodivné argumenty, pochybné myšlenkové konstrukce a obecně se zdá, že dává průchod (vědomě či nevědomě) své hořkosti a rozčílení. Jak jinak si vysvětlit tyto promluvy? 1. "Když se k tomu přidruží oblíbené sloupcové a koláčové diagramy - a je zcela jedno, o jaké téma se jedná -, můžeme si být celkem jistí, že ať už se vizualizací zamýšlí cokoliv, obraz opravdových poměrů se neukáže." Tady se celkem jasně ukazují Liessmannovy preference co do druhu média předávání informací. Jistě, obrovské množství, neřkuli většina, šermování s grafy je zkreslující, ale podobná kategorická prohlášení bych od práce filosofa věru neočekával. 2. "Jakmile se všechno blyští a jiskří, všemu dominují videoklipy, monitory a laptoty a vše se nese v duchu totální multimediality a snahy o grafické ztvárnění, je skutečně lepší přestat poslouchat." Ach, samozřejmě, zatracené moderní technologie! Pryč s obsahem, který dokáže zapojit vícero smyslů fascinujícími způsoby, raději se vraťme výhradně k zaprášeným knihám a provždy mlčenlivému posluchačstvu, jež by nikdy nemělo zpochybňovat slova velevážených myslitelů. Když se mi nezdá forma, jak by mohl být obsah kvalitní, že? 3. "Lidé touží po poznání jen kvůli poznání samotnému. Pokud na to zapomeneme a uvěříme, že mozky, manažeři, výzkumné instituty nebo excelentní centra mají plnit určitá zadání, budeme se možná jednou divit..." Pokud by Liessmann tak nezavrhoval interdisciplinaritu, třeba by ho napadlo, jak od reality odtržená věc to je, jak zavírá oči před materiálními podmínkami a potřebami lidí, jak zoufale idealisticky jeho slova vyznívají. 4. "Reformátoři sice rádi mluví o jednotlivci a jeho odpovědnosti, v hloubi srdce jsou ale deterministi a jsou hluboce přesvědčení o tom, že struktury určují úplně všechno." Přirozeně, každý, kdo chce cokoliv reformovat, je nezbytně nutně takový, jak Liessmann říká. Asi má stejný "vhled" do duší lidí, jako jeho milovaní němečtí filosofové píšící v kabinetech, osamocení či svou rodinu ignorující. 5. "...vymizení jazykových nuancí, všeobecné zmatení jazyka a ohavnou písemnou formu, která indikuje další příznak ducha reforem - absenci sebemenšího smyslu pro estetiku." Ha, tady se nám krásně ukazuje, v čem spočívá nemalá část Liessmannovy kritiky - v jeho osobním nesouhlasu s tím, jak se věci mají, s tím, co neodpovídá jeho osobnímu smyslu pro estetiku (jako by snad estetika mohla být jiná, než osobní!). 6. "Fráze, že globalizace, lidské dílo jako kterékoliv jiné, se rovná přírodnímu jevu, jejž lze snad využít, jemuž však nelze uniknout, je v podstatě výrazem nevzdělanosti, která už není příliš vzdálená od klasické podoby hlouposti." Poslední citace, z předposlední stránky knihy, krásně ilustruje celý problém, jež s tímto titulem mám. S kritikou obdobného myšlení o globalizaci a jejím prosazování lze snadno souhlasit, to je pravda. Jenže to, že tento druh myšlení Liessmann považuje za nevzdělanost a hloupost, je dost mimo. Jak píše např. Peter Berger v "Sociální konstrukci reality", považovat vlastní sociální uspořádání, ideologii etc. za jediné možné, z přírody a přirozenosti vyplývající danosti, je nezbytným rysem každé společnosti, jež chce přežít a neztratit legitimitu. Vidíme to na liberální demokracii a kapitalismu, viděli jsme to na evropském feudalismu či kdekoliv jinde. V žádném případě nejde o hloupost či nevzdělanost. Jediným důvodem, proč to tak může Liessmann nazývat, a proč může napříč knihou tepat všechno a všechny kvůli domnělé nevzdělanosti, je to, že si Liessmann nevzdělanost definoval právě tak, aby ji mohl vidět všude a nostalgicky vzpomínat na dávné časy, kdy byl svět ještě v pořádku.... celý text
