Unitarcha komentáře u knih

S ohledem na zdejší recenze a hodnocení soudím, že bych měl nabídnout jiný názor...
Předně, nemyslím, že jde o odbornou knihu, je to spíše zamyšlení plné dojmů, velkých myšlenek a silných prohlášení, které nejsou nikterak podepřené, nanejvýš v nich člověk tak nějak "tuší" správnost vinou svých předsudků a světonázoru.
Liesmannova kniha začíná dobře, možná trochu zmateně, ale zajímavě, a po celou první polovinu dokáže představovat fascinující témata podnětným a trefným způsobem. S jeho kritikou vzdělávání, přístupu společnosti k vědění, žebříčků a grantů, jsem takřka vždy souzněl. Pravda, někde v polovině, kdy začne excesivně citovat Nietzscheho a Humboldta, jsem si říkal, že vlastně s některou jeho kritikou, přestože ji chápu, nemohu souhlasit, neboť vychází z pozic mně naprosto vzdálených, nesympatických. Ale což, to je otázka odlišných světonázorů. Těšil jsem se na další tepání do nešvarů dneška. Jenže...

Jakmile text dospěje do své poslední třetiny, začne Liessmann vytahovat nejrůznější prapodivné argumenty, pochybné myšlenkové konstrukce a obecně se zdá, že dává průchod (vědomě či nevědomě) své hořkosti a rozčílení. Jak jinak si vysvětlit tyto promluvy?

1. "Když se k tomu přidruží oblíbené sloupcové a koláčové diagramy - a je zcela jedno, o jaké téma se jedná -, můžeme si být celkem jistí, že ať už se vizualizací zamýšlí cokoliv, obraz opravdových poměrů se neukáže." Tady se celkem jasně ukazují Liessmannovy preference co do druhu média předávání informací. Jistě, obrovské množství, neřkuli většina, šermování s grafy je zkreslující, ale podobná kategorická prohlášení bych od práce filosofa věru neočekával.

2. "Jakmile se všechno blyští a jiskří, všemu dominují videoklipy, monitory a laptoty a vše se nese v duchu totální multimediality a snahy o grafické ztvárnění, je skutečně lepší přestat poslouchat." Ach, samozřejmě, zatracené moderní technologie! Pryč s obsahem, který dokáže zapojit vícero smyslů fascinujícími způsoby, raději se vraťme výhradně k zaprášeným knihám a provždy mlčenlivému posluchačstvu, jež by nikdy nemělo zpochybňovat slova velevážených myslitelů. Když se mi nezdá forma, jak by mohl být obsah kvalitní, že?

3. "Lidé touží po poznání jen kvůli poznání samotnému. Pokud na to zapomeneme a uvěříme, že mozky, manažeři, výzkumné instituty nebo excelentní centra mají plnit určitá zadání, budeme se možná jednou divit..." Pokud by Liessmann tak nezavrhoval interdisciplinaritu, třeba by ho napadlo, jak od reality odtržená věc to je, jak zavírá oči před materiálními podmínkami a potřebami lidí, jak zoufale idealisticky jeho slova vyznívají.

4. "Reformátoři sice rádi mluví o jednotlivci a jeho odpovědnosti, v hloubi srdce jsou ale deterministi a jsou hluboce přesvědčení o tom, že struktury určují úplně všechno." Přirozeně, každý, kdo chce cokoliv reformovat, je nezbytně nutně takový, jak Liessmann říká. Asi má stejný "vhled" do duší lidí, jako jeho milovaní němečtí filosofové píšící v kabinetech, osamocení či svou rodinu ignorující.

5. "...vymizení jazykových nuancí, všeobecné zmatení jazyka a ohavnou písemnou formu, která indikuje další příznak ducha reforem - absenci sebemenšího smyslu pro estetiku." Ha, tady se nám krásně ukazuje, v čem spočívá nemalá část Liessmannovy kritiky - v jeho osobním nesouhlasu s tím, jak se věci mají, s tím, co neodpovídá jeho osobnímu smyslu pro estetiku (jako by snad estetika mohla být jiná, než osobní!).

6. "Fráze, že globalizace, lidské dílo jako kterékoliv jiné, se rovná přírodnímu jevu, jejž lze snad využít, jemuž však nelze uniknout, je v podstatě výrazem nevzdělanosti, která už není příliš vzdálená od klasické podoby hlouposti." Poslední citace, z předposlední stránky knihy, krásně ilustruje celý problém, jež s tímto titulem mám. S kritikou obdobného myšlení o globalizaci a jejím prosazování lze snadno souhlasit, to je pravda. Jenže to, že tento druh myšlení Liessmann považuje za nevzdělanost a hloupost, je dost mimo. Jak píše např. Peter Berger v "Sociální konstrukci reality", považovat vlastní sociální uspořádání, ideologii etc. za jediné možné, z přírody a přirozenosti vyplývající danosti, je nezbytným rysem každé společnosti, jež chce přežít a neztratit legitimitu. Vidíme to na liberální demokracii a kapitalismu, viděli jsme to na evropském feudalismu či kdekoliv jinde. V žádném případě nejde o hloupost či nevzdělanost. Jediným důvodem, proč to tak může Liessmann nazývat, a proč může napříč knihou tepat všechno a všechny kvůli domnělé nevzdělanosti, je to, že si Liessmann nevzdělanost definoval právě tak, aby ji mohl vidět všude a nostalgicky vzpomínat na dávné časy, kdy byl svět ještě v pořádku.

2 07.10.2023

Divoká weird jízda, v níž se to odkazy na Mythos jen odpudivě hemží. Musím však říct, že mi toto "pomrkávání" a střílení referencí připadalo namnoze vyprázdněné, bez hlubšího smyslu a ukotvenosti v příběhu či zde předloženém universu. Na jednu stranu mě zaujal koncept světa, v němž jsou prastaré hrůzy obecně známé, nejčernější tajemství se stala veřejně přístupnou věcí a nelidská monstrozita byla začleněna do společnosti tak, že obludnost kapitalismu tu dostává nový rozměr. Na stranu druhou je v praxi tato výstřední a podnětná idea provedena dost neuspokojivě. Ve výsledku jsem neměl nejmenší tušení, jaká jsou pravidla zdejšího světa, jaké zde působí síly a panují hierarchie, co je v možnostech společnosti a co v jejím zájmu... Vše je tak divné, až to paradoxně divné (a zejména děsivé!) být přestává. Většina toho, co jsem četl, mě tak nechávala chladným, což je u podobné knihy značné zklamání.

Jistě, je tu pár scén, jejichž atmosféra byla řádně hutná, znepokojivě cizí a nepřátelská, ale zdaleka ne tolik, abych příběh či celou knihu hodnotil nějak kladně. Ani styl psaní ke mně kdovíjak nepromlouval, a povedený doslov autorky na tom mnoho nezmění. Zjevně jdu proti proudu, ale to se někdy stává. V rámci Weird fiction raději sáhnu po jiných dílech.

2 02.08.2023

Můžeme docenit sladkost bez hořkosti?
Drobná potěšení, jež mi přinesla radost přímo olbřímí, jsou naprosto mimo můj běžný literární záběr. Nejsou tu ani výjimečné postavy, ani kromobyčejné situace, ani dechberoucí prostředí. Z knihy přímo vyzařuje každodennost. Je to špatně? Naprosto ne! Paní Chambers je mistryní slova, zřetelně ukazuje, jak nesmírně zajímavý může být i všední život, jak dojímavé osudy vcelku ordinérních lidí, jak sympatické osobnosti, jež nejsou ani dobré, ani zlé, nýbrž jsou prostě lidmi. Sám jsem byl navýsost překvapen, jak moc mě to celé bavilo, byť by se na první pohled mohlo zdát, že se vlastně valnou část knihy "nic neděje". Jenže ono se děje - děje se každodenní drama se vší svou těžkostí, a díky tomu, že jsou postavy tak (bolestně) realistické, člověk si snadno uvědomí, že všechno, co potkalo hlavní hrdinku Jean, se dost dobře může stát i jemu. A to je věru vzrušující i děsivé zároveň.
Dvě věci zaslouží obzvláštní pochvalu: postavy a vytříbenost vyprávění. Ani na okamžik jsem se nenudil, nekontroloval, kolik stran mi zbývá, nedoufal v rychlejší spád událostí. Popisy jsou hezky evokativní, dialogy plně uvěřitelné, prožívání postav krásně vykreslené. Střet touhy a smyslu pro povinnost je jedním z hlavních motivů, a myslím, že je rozpracován znamenitě.
Vím, že pro mnohé zahraniční čtenářstvo je konec poněkud... kontroverzní, s tím však nemohu souhlasit. Domnívám se, že zcela odpovídá myšlence knihy a razantně ji podtrhuje. Celkově mohu s velkým potěšením doporučit. Pod hezkou slupkou je skvělá šťavnatá dužina.

1 17.10.2022

"Všechny vody na světě jsou spojeny v jednu." Neboli, člověk sice může uprchnout před svou minulostí i osudem přes půl světa, ale jejich temná chapadla jej nakonec stejně vypátrají, obemknou a nedá-li si pozor, možná i zardousí.
"Pláč zavržených předků" bych charakterizoval jako moderní Young Adult variaci na klasický gotický román, se vším, co s sebou tato zařazení přinášejí. Coby čtenář hororu jsem byl nadšen z místy chmurné, místy napjaté atmosféry, líbilo se mi prostředí prastarého sešlého Skřetna i mnohá zákoutí, jež Miren potká na své cestě. Nicméně zdaleka nejvíc jsem si užíval určitou samozřejmost a všednost nevšedního (potkat při cestě kočárem oživlé mrtvoly? Nic, na čím by bylo třeba se pozastavit), díky čemuž působil příběh o to více "pohádkově". Pravda, člověka občas zarazí určitá bezčasovost zdejšího světa, v němž drobné prvky poukazují na blíže nezařaditelné časové období, jakýsi mix všelikých dob, leč i to v rámci vyprávění fungovalo bez problémů.
Coby gotický román je Pláč samozřejmě neochvějně zaměřen na niterné prožívání hlavní hrdinky, její obavy a naděje, reakce a myšlenky. Miren je bezpochyby silná mladá žena, jejíž obdivuhodné odhodlání je předností i prokletím. Nelze si neužívat její slovní souboje s babičkou Aoife či (ne)chtěnými souputníky během jejího snažení.
Příběh uhání rychlým tempem, originální nápady a zábavná "minivyprávění" (u nichž nesmírně oceňuji rezignaci na to, zda se udály či nikoliv - pravdivé jsou tak jako tak) se střídají v neúprosném tempu, jež nenechá člověka vydechnout. Úplný závěr byl sice na můj vkus trochu filmový, ale na celkovém dojmu z příběhu o temných tajemstvím minulosti a střetu osobních přání a určeného údělu to nic nepokazilo. Četl jsem v originále i českém překladu, a každému, kdo ocení moderní gotiku, vřele doporučuji.

2 20.06.2022

Velké a nesmírně (ne?)příjemné překvapení. Nálepka "soudobého gotického hororu" mě neomylně nalákala, a byť si nejsem jistý, zda bych s tímto žánrovým označením souhlasil, bavil jsem se náramně. Vlastně, opravdu hezky mě překvapilo, že *spoiler?* to, co znělo jako klasická duchařina, se vyjevilo býti něčím podstatně zajímavějším *konec spoileru*.
Hladový lán je úžasnou ukázkou toho, že člověk by měl román hodnotit až po jeho kompletním přečtení, a nenechat se přespříliš ovlivnit prvními dojmy. Prvních sto stran pro mě sice postrádalo výraznější hororové prvky (a to k hororu přistupuji velmi volně, nemám pevné škatulky), ale opravdu mě bavily svým poutavým vykreslováním postav a postupným odhalováním neblahých událostí z minulosti. Dalších padesát stran už je čistý horor, atmosféra houstne a události se zrychlují, aby v posledních padesáti stranách geniálně vygradovala. Tedy, v úplném závěru. Když mi zbývalo pět stran, říkal jsem si "Běda, to je škoda, že to skončí takhle. To mě dost mrzí, že se promarní potenciál. Dám asi čtyři hvězdy?". Leč jakmile jsem dočetl poslední řádek, zamumlal jsem si "Tak tohle bylo super. Výborný konec, výborná kniha. Pět hvězd." Je potěšující, když závěr dokáže nejen dovést vyprávění k uspokojivému vyvrcholení, ale i vrhnout všechny předchozí události do určitého zajímavého světla.
Musím skutečně vyzdvihnout opresivní a znepokojivou atmosféru, která je o to hrůznější, že většinou nestojí na žádném nadpřirozenu, ale jen neschopnosti komunikace mezi manželi. Juliettino stupňující se blouznění rašící z její nemohoucnosti vyrovnat se se ztrátou dítěte a Richardovo zoufalé lpění na racionalitě, které je vedeno čistě iracionálními tendencemi a manifestuje se výsostně ne-racionálně, dokáží vyvolat nejedno mrazení v zádech.
Pomalé, plíživé, tíživé, chmurně skvostné.

24.04.2022

Velká očekávání se změnila v nepříjemné zklamání. Na Barrona jsem četl jen chválu, vím, že jeho jméno je v současném hororu významné, pročež jsem se na jeho tvorbu těšil. Ale první zkušenost dopadla prachbídně.
Tam, kde pro mě velcí mistři hrůzy vytvářejí konkrétní osobité obrazy a dojmy (u Lovecrafta vidím hrozivá tajemství skrytá ve vesnicích a městečkách obklopených temnou přírodou, u "Clarkashe" cizí nezemské krajiny a kosmické dálavy naplněné nevýslovnou hrůzou, u Ligottiho mrtvolná města plná odcizených bytostí), u Barrona se žádný srovnatelný dojem nevynořil. Nebudu této antologii dávat žádné hvězdy, jelikož jsem přečetl jen část (mám ve frontě tolik knih, že nechci ztrácet čas něčím, co mě nebaví), ale co se týče Blackwoodova synka a Mužů z Porlocku, vyjádřit se mohu: jejich protagonisté i prostředí se podobají, drsní muži v drsné nezkrocené krajině. V první jmenované povídce mě dost odrazovaly dialogy mezi lovci, snaha vykreslit jejich povahu, byť na to není dost prostoru, a hlavně zmatené scény ke konci, jež u mne nedokázaly vyvolat jinou reakci než apatii. Atmosféra u druhé jmenované je mnohem lepší, byl jsem od začátku zaujat a pohlcen postupným prohlubováním děsu a nebezpečí. Jenže... dlouhá akční část mi připadala jako promarněný potenciál, a závěr vyzněl úplně do prázdna. Ve výsledku jsem usoudil, že mi autorův styl natolik nesedí, že jsem dalším povídkám příležitost nedal a pokud si od Barrona ještě někdy něco přečtu, bude to asi muset být součást antologie vícero písmáků.

Tohle je Weird fiction ve svém nejčernějším lesku! Ligotti je mistr v budování atmosféry, která je neuvěřitelně specifická: temná, tíživá, cizí. Nedokážu vlastně říct, jakým způsobem jí vyvolává, ale při čtení (většiny) povídek jsem se nedokázal ubránit určitým pocitům, v hlavě mi rozkvetly mrtvé květy chmurných, stínem obalených měst, obrazy opuštěných a desolátních domů, které sice nejsou mimo civilizaci, ale v jejich útrobách si člověk stejně připadá jako uprostřed města duchů, znepokojivé siluety humanoidních figur s prázdnými výrazy, ale nepopiratelným šílenstvím uvězněným v nemilosrdné cele strastné existence.
Příběh? Většinou těžko popsatelný, leckdy vlastně vůbec netušíte, co přesně se děje. Věci se dějí, aniž byste tušili proč, ale zatímco u jiných autorů se odcizení velmi snadno překlopí ve frustraci nebo nudu, u Ligottiho to v naprosté většině případů díky hutné atmosféře funguje.
Ovšem k povaze antologie patří to, že i přes kvality autora/ů se vždy najdou povídky, které jsou průměrné až bídné. Tady to byla Maškaráda mrtvého šermíře a Rysí oko, ty mě opravdu nebavily a jejich zamýšlený efekt mě zcela minul, ale zbytek byl velmi dobrý. Obzvlášť Sen o figuríně a Dr. Voke a pan Veech jsou exemplárními příklady Ligottiho mistrovství a depresivního světonázoru. Už jen kvůli nim stojí za to si sbírku přečíst, řekl bych.
Závěrem - do mého pomyslného pantheonu božstev hrůzy byl po bok Prastarých (Blackwood, C. A. Smith, Lovecraft) dosazen další splétač nočních můr.

3 24.04.2022

Čistokrevný lovecraftovský horor, který jsem si coby velký obdivovatel Temného pána z Providence patřičně užil. Podobnosti nezůstávají u povrchního tématu oceánu a jeho nebezpečenství, ale jde i o hlavní postavy a způsob, jakým se vypořádávají se zlem (učenec, jehož pouhé knihomolství a studium obskurních svazků mu umožní se utkat s démonickými silami). Atmosféra se podobala rovněž, avšak vzhledem k mnohonásobně většímu rozsahu, než má jakékoliv Lovecraftovo dílo, fungovala trochu jinak. A hůř, musím říct. Úvodní část je skvělá, její pomalé tempo výborně vykreslí Abeovu povahu, pocity a strasti, mrazivá očekávání narůstají... Jenže druhá část, vyprávění z minulosti, i přes své kvality (a obecně dobrý nápad) uteče od Abea na tak dlouho, že když se k němu konečně vrátíme, cítil jsem se od jeho příběhu už trochu odtržený.
Jednoduše řečeno, příběh mě moc bavil, ale nemohu říct, že by se mi do paměti vryla více než jedna či dvě scény. V rámci žánru dobrá zkušenost, ale času není tolik, abych se k ní ještě někdy vrátil.

5 24.04.2022

"A Slovo se stalo tělem."

Jsa zatím jen letmo zasažen moderním hororem, rozhodl jsem si rozšířit obzory a do knihovny zařadit i něco jiného než Blackwooda, "Clarkashe" a Lovecrafta. A jak bych nemohl sáhnout po Mexické gotice, když se honosí tak přitažlivou obálkou a léty (vlastně už staletími) prověřenou tématikou? Navíc, snaží-li se člověk pozorovat hororovou literární scénu v zahraničí, nemůže mu tento počin uniknout.
Inu, motivace byla, ale očekávání jsem si zakázal, takže jsem ke své radosti nebyl zklamán a ke svému smutku nebyl nadšen. Ne snad, že by to nebyla dobrá kniha, vůbec ne. Děj plyne velmi příjemným tempem, napětí se v některých částech moc hezky stupňuje, tradiční "goticko-hororové" motivy jsou zde ochuceny zajímavým (super)naturálním hnusem. Vůbec pasáže, v nichž je úchvatně graficky znázorněn znepokojivý dům coby živoucí organismus, jsou extrémně povedené. Korporální metafory přesně tak odpudivě, jak mají, a minimálně za ně náleží autorce uznání. Avšak...
Nejsou všechny zlaté spory, co se třpytí. SPOILER - Přehlédl bych nepodstatné drobnosti, jako je vposledku nepříliš originální vysvětlení povahy domu (houby sice zajímavé jsou, nicméně když se dozvíme něco o vzniku příšeří, kniha nebezpečně sklouzává k tradičnímu "haunted house" s duchy zemřelých). Snad bych se ani neměl příliš rozčilovat nad referencemi na zadní straně obálky, jež hovoří o spojení Lovecrafta a Brontëových (Lovecraftovský horor to není ani náhodou - zase další příklad toho, jak někdo, kdo se nevyzná v hororové tradici, nedokáže sáhnout po jiném mistrovi) a o "postkoloniální variaci na XYZ" (k tomu vzápětí). Za reference totiž autorka nemůže, za jejich umístění předpokládám také ne, to je spíše v moci nakladatelství. Jenže i kdyby se sama autorka nevyjadřovala o své knize jako o něčem postkoloniálním, má neblahou tendenci přebírat nešvary tohoto směru. Místo stereotypních zlých domorodců a primitivních šamanů jsou zde záporáky Britové, ale jakými záporáky! Najdete tu všechno: kanibalismus, incest, vykořisťování, zneužití vědy a krádež spolu s následnou ďábelskou deformací zvyků a prostředků původního obyvatelstva... Proč ne. Ale když jsou zde jedinými zápornými postavami Britové, zatímco uvědomělá mexická dívka jejich morálnímu pokřivení statečně vzdoruje (třeba v diskusích o eugenice), rozblikaly se mi při čtení v hlavě varovné kontrolky. KONEC SPOILERU Kritizovat kolonialismus tím, že vezmete stejné tendence a postupy, jež vám na něm vadí, a jen je převrátíte tak, aby z opresora byl utlačovaný a naopak, nepovažuji za dobrou cestu. Perpetuace škodlivého narativu, byť převráceného, nemůže vést k ničemu dobrému.
Nu, a pak by tu byla ještě výtka určité neobratnosti ve vyprávění, která mě dokázala vytrhnout ze čtení a poměrně otrávit. Je jí náhlá přehnaná expozice (info dump, chcete-li), mající za úkol nám vše hezky přehledně a v rychlosti vysvětlit, aby náhodou nezůstala žádná tajemství. Je pravda, že obě dvě várky informací, jež následovaly těsně po sobě (a o to víc do očí bijící byly), mají určité opodstatnění z hlediska příběhu, ale to jejich stylistickou neobratnost neobhájí.

Ačkoli jsem nepoměrně větší část recenze věnoval kritice, pořád si myslím, že se jedná o dobrou knihu, kterou bych směle doporučil každému, kdo má rád gotický horor.

PS: Je zde až udivující množství příspěvků, které si buď stěžují na nedostatek hororu, nebo na přebytečnou míru romance. Předně, název a anotace dohromady jasně prozrazují, že se jedná o gotický horor. V tom se od jeho žánrového prvopočátku snoubí milostná linka se strašidelnem. Ale strašidelnem, které nemusí obsahovat potoky krve nebo příšerné démony. Zadruhé, je sice pravda, že si každý pod určitými žánry může představovat něco jiného, a jelikož na světě není žádný arbitr, který by to definitivně rozhodl, nemá moc smysl se hádat, co ještě je a co není horor. Leč i tak doporučuji zkusit něco přečíst o tradici hororu a jeho rozmanitosti coby úžasně kreativního žánru, do něhož stejnou měrou patří "děs" i "hnus". Rozšíření perspektivy v tomto případě přináší hlubší docenění některých prvků.

4 22.02.2022

"A teď my, něco jsme si řekli, a přitom nevíme, zda výsledkem toho, že jsem něco řekl je, že bylo něco řečeno, anebo nebylo vlastně řečeno vůbec nic."

Mistr Čuang je jako mistrovsky zrobené ostří. Do jeho ukutí bylo vloženo nesmírně hodin těžké dřiny i precizní, takřka hodinářské práce. Meč je vyvážený, pevný a zároveň pružný, takže se ani pod drtivým tlakem nezlomí, je umně zdobený, nikoli okázale, ale jemně a vkusně jako vzor na křídlech lučního motýla. Je to projev génia, jenž vložil veškerou ostrost své mysli do této čepele, jejíž břit, podoben plamennému meči Maňdžušrího, přetíná argumenty názorových oponentů, kosí naše zaběhlé představy a vyrývá hlubokou brázdu do našeho zkostnatělého srdce. Bolest této rány nám otevírá oči k pravé povaze Desetitisíce věcí.
Ale přes veškerý řemeslný um nedosahuje Čuang nezměrných kvalit svého předchůdce. Tam, kde je Čuang žhnoucí čepelí vytaženou z výhně, je Lao-c´ plamenem právě oné pece. Čuang je vyleštěným ostřím, ale Starý Mistr je zuřícím požárem, či spíše nebeským ohněm spoutaným do podoby blesku. Jeho úder nelze odrazit, jeho síla je syrová ve své elementárnosti, jeho zjevení prozařuje temnotu a vpaluje se do očí pozorovatele. Čuang je geniálním slovotepcem a myslitelem, Lao je spíše mystikem, jehož argumentace není tak vytříbená, avšak obsahuje v každé větičce hlubinu nezbadatelnou jako samo Tao.
Záleží proto na Vašich preferencích, komu dáte přednost. Nejlepší však bude přečíst Starého Mistra i Čuanga, a Lieho návdavkem k tomu. Pak teprve můžete s čistou myslí zapomenout na všechno, co jste se naučili (včetně těchto tří výtečníků), a s tichou harmonií vyrazit po Cestě a stát se její součástí.

"Dokonalý člověk nemá já, duchovní člověk nemá zásluhy, osvícený člověk nemá jméno."

14.05.2021

"Uvažoval jsem, zda je způsob, jak prostřednictvím sebekultivace vládnout světu, ale nenašel jsem ho. Když jsem pak únavou usnul, zdálo se mi o tom. Teď vím, že nejvyšší cesty nelze dosáhnout obyčejným rozumem. Už to vím! Už jsem k tomu došel! Ale nedokážu vám tu zkušenost sdělit a předat.“

Je-li moudrost Lao-c´ nezměrná jako oceán, jehož věčně pohyblivé proudy skrývají nesčíslně pokladů odlišných významů, a myšlenky Čuanga jsou jako mistrovsky vykované ostří, jehož čepel prořízne všechny předpoklady a očekávání, či dokonale vybroušený klenot, pak je Lie-c´někde napůl cesty mezi nimi. Postrádá filosofii umně ukutou geniálním duchem Čuanga i mystickou hloubku Starého Mistra, ale jako dokonale vyleštěné zrcadlo odráží světlo obou, aby je spojil do jedinečného amalgámu, který má svou vlastní nevyčíslitelnou hodnotu. Kupříkladu osud/přirozený běh, který tak vehementně akcentuje, zde dostává široký prostor, a jeho vysvětlení jsou jednodušší a mnohdy údernější než u starších "kolegů". I relativně nezasvěcený člověk zde může najít mocný pramen poznání či inspirace, leč zkušený poutník na Cestě dostane zrovna tak možnost načerpat vody moudrosti.

Tuto dvojí hodnotu hezky odráží i výtečné vydání Jana Berana, které je chytře rozděleno na "literární překlad" bez poznámkového aparátu a podstatně delší komentovaný (Beranem i taoistickými učenci) překlad s bohatými notickami výkladovými i filologickými. Za tento nápad i provedení zaslouží autor upřímnou chválu.

„Když už jednou žiješ, nech život jít svým vlastním během a sám nezasahuj, nech jej uspokojovat jeho tužby a čekej na smrt. Když se smrt blíží, nech ji jít svým vlastním během a sám nezasahuj, nech to na ní až do konce. Nic neovlivňuj, všechno nech jít svým vlastním během. Proč bys měl něco zpomalovat nebo urychlovat?“

1 14.05.2021

"Vyjde-li moje srdce
ne samo sobě
bližnímu na pomoc
budu čist já
čistá i moje země "

Pro toho, kdo zná skvostný text Lotosové sútry, jejíž čtení přináší člověku tolik zásluh, se bezpochyby bude jednat o krásnou sbírku poetických komentářů k fantastickým událostem, k nimž došlo Supím vrchu. Avšak i pro toho, kdo je pouze zběžně obeznámen s učením Takto-přišlého, by mělo jít o poučnou a hlavně půvabnou kolekci procítěných veršů, z nichž kane Džienova oddanost a radost z jeho poslání.

Nač však plýtvat neohbitými slovy, když vše podstatné lze vyjádřit jedinou větou znějící napříč nekonečnem: Namu mjóhó renge kjó!

"Mlčící vody
listí slov toho
kdo mluví dnes
bez hlesu plyne
po proud"

2 14.05.2021

"Kdykoli pomyslím
že náš svět je smutný
protiřečí mi
omyté měsícem
široširé nebe"

Krásná poesie v podání citlivého mnišského srdce. O genuinní "japonskosti" této sbírky Vás najisto přesvědčí první tematická sekce, jež sdružuje desatero básní opěvující kvetoucí třešně. Saigjó si pozorně všímá krás přírody kolem sebe, fascinován zejména, jak se na buddhistického mnicha sluší, obrazností Měsíce. Nechybí mu ani jistá tklivost nad promarněnými šancemi a roky či pomíjivostí vezdejšího světa, místy pak vystupuje do popředí Buddhovo učení, jinak samozřejmě neoddělitelně přimísené v každém tahu štětce, jímž před námi Saigjó dovedně maluje své půvabné obrazy. Kdo by preferoval explicitnější "buddhistickou poesii", nechť se chvatně obrátí k jiné sbírce v překladu paní Linhartové, totiž k "Listí slov, květu Zákona", avšak nechť zároveň zví, že ani Saigjóovi nejsou neznámy taje buddhovských polí:

"Až si dík slibu
vyprosím vstup
do Čisté Země
vyjdu západní branou
dosvědčit osvícení"

3 14.05.2021

"K čemu hledat, co se nikdy neztratilo?"

Deset (popřípadě osm) obrazů shánění dobytka je historicky populární metaforou hledání buddhovské podstaty, jež dlí v každém z nás, většinou neviděna, nikdy však nadobro ztracena. Překlad Oldřicha Krále je výborný, jakož i jeho komentář ke každému obrazu a jakýsi základní přehled myšlenek zenu. Ilustrace jsou to jediné, co mne na tomto vzácném, netradičně provedeném vydání, zklamalo - minimalistický přístup pana Rydvala se naneštěstí ani trochu nepodobá úspornosti východoasijských zenových umělců, a buddhůmžel, jeho styl u mě nedokázal vyvolat patřičné představy či nálady, ani dobře ilustrovat jednotlivé obrazy. Zážitek to trochu umenšuje, nicméně pořád se jedná o brilantní dílko, které můžete přečíst na jedno krátké posezení, ale přemýšlet nad ním budete po zbytek svých dnů v této nirmánakáje.

Lépe než hledat krávu je vydat se na cestu bez cíle, ale s pevnou myslí. Kdo prahne po nálezu, ulpívá, a tedy podporuje Strast. Kdo však sestoupí do nezbádaných hlubin svého nitra, a spatřenou krávu následuje a chytá bez přičinění jen proto, že ho k tomu vede splývání s Tao, nemůže se nevrátit ze své pouti bez dobytčete. Ale pomněte! Není tu žádná kráva, žádná mysl, žádný buddha!

1 08.04.2021

Pustit se do studia kóanů je vždy náročné. Člověk si přečte krátký "případ", nakrčí obočí, přečte ho znovu a zavrtí bezmocně hlavou. Po usilovném přemýšlení začne svítat jiskřička pochopení a na tváři se rozlije lehký úsměv, jako když Kášjapa přijímal květinu od Buddhy. Jenže potom si člověk přečte Wumenův komentář a zkormoutí se. Buddha mu najednou onu květinu mrštil do ksichtu a návdavkem mu vlepil facku. Nu což. Třeba z toho nakonec vzejde něco dobrého. Pohlavky jsou, koneckonců, pevnou součástí zenové praxe.

6 16.03.2021

Velký Lao-c´ napsal:

"Je možno poznávat svět,
aniž vykročíme ze svého domu.
Je možno nazírat tao nebes,
aniž vyhlédneme ze svého okna.

Čím dále někdo jde,
tím méně poznává.

To je, proč moudrý
poznává vše - aniž někam jde,
rozlišuje vše - aniž na něco hledí,
dovršuje vše - aniž něco koná."

Na druhou stranu, i sám Starý Mistr nasedl na vodního buvola a odjel do dálek. Vyrazit na pouť má své nepopiratelné klady - to, jakou cestu člověk volí, dokáže leccos prozradit o něm samotném. Tvar stezky je malován tuší mysli, a kadlub stezky formuje podobu mysli.
Kdo chce poznat ducha velkého Bašóa, měl by kromě jeho básní prostudovat i tento cestopis. Kdo se s básníkem setkává prvně, nebude jeho poetickým srdcem zklamán.

4 04.03.2021

Můj úplně první Warhammer, kniha, která mne v mých tehdejších deseti letech uvedla nejen do tohoto ponurého, úžasného světa, ale i k literatuře obecně (do té doby jsem jakékoliv čtení upřímně nesnášel). Vděčím jí za tolik, že bych se nikdy nemohl ani přiblížit pomyslnému "spravedlivému" hodnocení. Ale víte co? Zhodnotím jí stejně.
Mistru Abnettovi se zde podařilo na poměry Warhammeru nevídaně vykreslit psychologický vývoj obou protagonistů, jejichž paralelní osudy vedou po tak odlišných drahách, jak jen je to možné. Ale jak je známo, protiklady se přitahují, a když od sebe oddělíte světlo a stín, vzdor všemu se k sobě zase vrátí...
Hloubka, kterou Abnett vetkl "loru" Kislevitů a Kurganů (jedni bývají tradičně toliko okrajoví, druzí zase anonymní nepřátelé) je obrovská. Oba národy jsou vykresleny detailně, uvěřitelně a nesmírně zajímavě. Chaos se zde projevuje ve svém zákeřném proměnlivém aspektu - ne jako magická síla, měnící nebohý lid v mutanty, ale postupná, plíživá změna vědomí a myšlení, což je tisíckrát zajímavější a děsivější. Velká válka (tzv. Bouře chaosu) proti Archaonovi je brilantně vykreslena na pozadí příběhu - čtenářovi jsou ukázány jen náznaky širších událostí, neboť protagonisté stojí daleko od jejich středu, ale i ty stačí na vyvolání svíravého dojmu, že toto je vskutku čas konce.

15 let čtu tento skvost stále dokola. Ať se ve svém životě právě nacházím kdekoliv, vždy zjistím, že jsem pod vedením Daže opsal další "krug" a znovu čelím knize, jíž sám Abnett k mému nekonečnému nadšení nedávno označil za svůj nejoblíbenější výtvor. Až nadejde můj čas, já spatřím po obloze plout stejný mrak, který jsem viděl coby novorozený čtenář, a vyrazím do širé stepi hledat svůj osud, nepochybuji o tom, kdo mne bude na pouti doprovázet.

2 02.03.2021

Buddhistický světec. Taoistický učenec a nesmrtelný. Mistr Ledová hora. Osamělý stařec žijící v drsné horské přírodě, podivínský pobuda, Probuzený, který na Cestě nalezl buddhovství.

Chan-šanovy básně jsou dokonale vybroušený klenot z ledu - mají své vlastní kouzlo i tvar, ale v refrakci světla čtenářovy mysli tkví jejich skrytá/zjevná síla. Jsou na pohled různorodé, protože roztávají a znovu mrznou v nové podoby, leč jejich povaha zůstává stále stejná. Když se do jejich chladného ševelení dostatečně zaposloucháte, všechny formy pominou a vás zaplaví průzračná řeka, jejíž dno je stejné jako hladina, totiž prázdné.

"Mé tělo - existuje, nebo nikoliv?
Existuje Já, nebo žádné není?
Hloubám a o skálu se opírám
zatímco čas plyne
mezi prsty u nohou se mi vine tráva
na hlavě se usazuje rudý prach
už přicházejí lidé ze světa
plody a víno nesou - já ležím na márách."

Velká poklona náleží též překladatelkám, jejichž převoditelská práce je superlativní, jakož je nutno pochválit i předmluvu s Chan-šanovou hagiografií a hlavně cit, s jakým uspořádaly a seřadily jednotlivé básně tematicky - vytvářejí tím příběh, v němž se z rebelantského poety stává kritik poměrů, čchanový učenec, lehce melancholický poustevník a na samý závěr člověk, který si uvědomuje, že jeho buddhovská podstata je ne-Já. A svět je o to krásnější.

"Ach ano, bydlím na hoře Chan-šan
roky už dávno nepočítám
se svým určením jsem se v lese skryl
dny nahlížením podstaty jsem naplnil
na tomto útesu živou duši nepřivítám
bílá oblaka mne stále obklopují
namísto lůžka měkkou trávu mám
místo pokrývky se nebem přikrývám
s hlavou příjemně opřenou o kámen
s proměnami všehomíra odplývám."

4 01.03.2021

Jedná se nepochybně o jeden ze stěžejních pramenů k náboženství starověkého Egypta, a už jen kvůli svému stáří a tehdejšímu významu je dobré "Knihu o vycházení za dne" chovat v patřičné úctě. I když... pro člověka, který si Egypt romantizuje jako místo přetékající mysteriózním věděním a skrytou moudrostí by mohlo být čtení poněkud šokující. Představujete si, že za konvenčně užívaným názvem "Kniha mrtvých" se skrývá sbírka obskurních, ale jako Nun hlubokých myšlenek? Inu...

51 zaříkávání: "Moje výkaly, moje výkaly, nebudu jíst svoje výkaly! Moje výkaly jsou lejna, která nejím..."

Pro zájemce o studium staroegyptského náboženství je to nutnost, pro zájemce o náboženství obecně je to nutnost, pro každého, kdo se bojí posmrtného údělu a hledá způsob, jak si pojistit dobrý osud, je to nutnost.

1 01.03.2021

Jste-li potenciální čtenář, je nutno varovat, že se nejedná o kdovíjak odbornou publikaci (spíše bych ji zařadil do populárně-naučné), která se tak trochu snaží těžit z "šokujícího" tématu. Jedna z autorek sama uznává, že kniha byla psána na objednávku a některé podrobnější části či prvky z ní nakladatelství vyškrtlo. Ve výsledku tak mohou být některé informace zkreslené a zjednodušující, nicméně pořád se jedná o zajímavé dílo, jež může v leckom probudit zájem o fascinující prostředí Mesoameriky a Inků. Mohu ji tedy doporučit, ale s dodatkem, že by bylo dobré si následně pročíst nějakou do hloubky jdoucí publikaci, která čtenáři pomůže tyto kultury ne-dezinterpretovat.

1 01.03.2021