Unitarcha komentáře u knih

Co podle mého názoru konstituuje moderní horor? Předně to je usazenost v našem světě a čase, která se samozřejmě neprojevuje jen kulisami, ale i tématy a motivy, jež reflektuje. Je aktuální, pro svůj primární hororový příběh nebo pro vedlejší dokreslení využívá současné problémy a skutečnosti vzniklé teď či v minulosti, dosud však nerozřešené a stále akutní. Zároveň očekávám (u toho nejlepšího moderního hororu) jistou míru experimentálnosti co do prózy, snahy provázat styl jazyka s vyprávěním, narušit očekávání, postmoderní hravostí přinést něco nového, co nebude chutnat jako po páté ohřátý a naředěný guláš podle receptu prarodičů, kdy už ale kýžené ingredience chutnají jinak než za jejich časů.

V rámci hororu mám pocit, že u nás mnoho literatury, co by odpovídala mému popisu, nevzniká. Nezbývá než pět chvalozpěvy na překlady, jež se k nám dostávají. Červotoč od Layly Martínez a Paseky ve výborném překladu Blanky Stárkové naplňuje to, po čem toužím, zahlcujícími doušky. Tematizuje genderovou nerovnost, historický útlak žen v patriarchátu a nevraživost, jíž tento stav plodí na všech stranách. Detailně hovoří o třídním boji, o nepřátelství vyvěrajícím z nespravedlivě nastavených materiálních podmínek, o perpetuaci nenávisti, které se chudí ani bohatí nechtějí či nemohou vzdát. Mluví o generačním traumatu, o toxických vztazích v rodině, o koloběhu nenávisti. Nic nového, mohli bychom říct, ale přesto pořád zoufale aktuálního. Je geniální a smutné, jak se kniha retrospektivně vrací o generace nazpět, aby ukázala, že se toho za poslední desetiletí v lecčem moc nezměnilo.

To vše zabalené v osobitém stylu nespisovné promluvy bez diakritiky, přívalu nefiltrovaných myšlenek, které dodávají autenticitu, ale nepostrádají chmurnou poetiku, zejména v popisech domu, který je zde bezmála třetí zásadní postavou (vedle babičky a vnučky). V jeho stinných, přízraky mrtvých přesycených koutech a červotočem prolezlých skříních se skrývá poetika takřka schulzovského charakteru - což je pro mě nejlepší možná srovnání, jaké mohu udělit.

Osobité, svěží, úderné, potřebné. Tohle vyprávění je všechno, co si lze od skvělého moderního hororu přát.

Pokud se člověk zaobírá hororem ve všech jeho odstínech a tónech, pokud chce nasávat všechnu možnou inspiraci pro vlastní tvorbu (anebo prostě k vlastnímu přemýšlení, potěše a tak vůbec), nebo si užívá chmurnou estetiku v jejích všemožných mutacích, neměl by se omezit na jedno médium. Já obyčejně sedím v knihách, sem tam si pustím hororový film. Ale obrazy? K těm se dostávám vzácně, takže jsem si chtěl patřičně doplnit vzdělání o další nebohou múzu, která se potácí v temnotách.

Jelikož je Umění z temnot svazkem, který shlukuje přes 200 různých uměleckých děl do jistých tematických celků (Sny a noční můry, V divoké přírodě...), je legitimní očekávat široký záběr, diverzitu stylů a autorstva. No, poněvadž nejsem v téhle oblasti zběhlý, nemohu zodpovědně soudit, nicméně se mi zdá, že šíře zobrazeného je dostatečná. Jsou tu klasičtí mistři i současné méně známé umělkyně, velkolepé olejomalby i fotografie (skulptur či jiných objektů je jen hrstka). Ano, samozřejmě si lze všimnout, že navzdory pokusům o zahrnutí umění např. z Východní Asie zůstává výběr žalostně euroamerický, ale budiž. Jednotlivá díla mají někdy jen kratičký, "technický" popisek, jindy i menší medailonek o autorstvu nebo komentář k samotnému obsahu díla. Víceméně náhodný výběr jedné nebo druhé cesty je legitimní, nic proti. Čili, po stránce vizuálního obsahu jsem spokojen, zapsal jsem si jména celé řady lidí, o nichž jsem dosud nevěděl, ale jejichž styl mě zaujal. Účel splněn.

Nicméně měl-li bych se vyjádřit k samotným textům, jež uvozují všechny tematické celky, pozitivita se rychle vypaří. S. Elizabeth si vzala za úkol doprovodit třeba oddíl o duševních útrapách dvěma stranami textu. Leč ejhle, její vklad by se dal vyjádřit jedním souvětím, a to ani ne moc rozsáhlým. Odstavec za odstavcem tak čteme pořád to samé dokola, prázdné tlachání bez zajímavosti, věty, které doslova křičí "SLOVNÍ VATA!". A to si opakujeme napříč každým oddílem. Ok, beztak to není důležité. Když tyhle texty přeskočíte, o nic nepřijdete. Jenže pak si chcete přečíst popisek nějakého díla, a tvrdě narazíte. Skvosty jako "...Josef působí dojmem, že by se potřeboval pořádně vyspat" (Sen svatého Josefa) Vám opravdu mnoho nepředá.

Jednoho dne jsem se musel konečně dostat k Domu na rozhraní od Williama Hope Hodgsona, o němž tak pochvalně mluví Lovecraft ve svém proslulé eseji. Když Fobos-Dobrovský před pár lety vydal novou edici českého překladu, nic mi konečně nebránilo v cestě k příběhu o muži, jehož v domě terorizují bizarní kančí monstra a ve vizích (či možná astrálním cestování) se vydává na pouť kosmickými dálavami daleko za hranice světa, které je lidská mysl s to pojmout.

Premisa je dost jednoduchá, žádné příběhové složitosti nelze čekat. I tak jsem byl překvapen směrem, jímž se kniha ubírá, neboť jsem věděl jen o té kančí části, která ale nakonec nezabírá ani polovinu knihy. Zbytek je divoká psychedelická jízda, vleklá noční můra, při níž jsme svědky úpadku planety Země, rození nových sluncí, pohybů makabrózních mlhovin a smíchu transkosmických božstev. Před očima defilují obrazy titánských proporcí, hvězdy se nafukují a pohlcují soustavy, nedozírné pusté pláně cizí planety skrývají podivuhodný odraz hrdinova domu, jen stavěný pro obry, ne lidi. Nemalou část čtení jsem popravdě vůbec nevěděl, co všechno se mi odehrává před očima, ztratil jsem se v proměnách zlých hvězd a překotném běhu času. Ale víte co? Mohl jsem se tak cítit jako nešťastný protagonista, uvězněný ve vleku událostí mimo jeho kontrolu i chápání. V tomto ohledu jsem byl vlastně dost spokojen, od knihy z roku 1908 jsem nečekal takto abstraktní kosmický horor.

Kde už se věk knihy projevuje více, to je první část. Protagonista brání svůj dům před monstry s bizarně chladnou hlavou a bez zvláštního vzrušení. Prostě zabarikáduje dveře, vyleze na střechu, začne pálit po obludách z pušky a pak si dá sváču. A pak znovu. Člověk by skoro zapomněl, že není v domě sám, ale je zde i jeho sestra, která mu dělá služku. A která se zhroutí při prvním náporu stresu, samozřejmě, takže pan hrdina ji raději zamkne v ložnici. Vzhledem k její pasivitě jsem vlastně nebyl schopen postihnout v rámci příběhu rozdíl mezi ní a hrdinovým psem. Ach, počkat, pes měl vlastně důležitější roli...

Nu, ale když člověk překoná tyhle stařecké skvrny, pořád je to dost zajímavý milník hororové historie.

Stále dokola se mi potvrzuje, že chce-li člověk číst zajímavé horory, vyplatí se dívat zejména mimo mainstream. Jasně, v neznámým vodách není snadné najít něco, co stojí za to. Proto je nejsnazší se řídit doporučeními - já za Wehunta vděčím skvělým recenzím youtubovému kanálu Sherdstube, na jehož vkus je vždy spolehnutí.

Wehuntova druhá sbírka je chmurnou přehlídkou uzrálého melancholického hororu, menažerií tísnivých příběhů, v nichž hraje prim ztráta a tragédie, buď minulá, anebo právě probíhající. Hlavní postavy tu zápolí s traumaty v podobě zesnulých příbuzných, manželství v různých fázích (ne)zastavitelného rozkladu, rozpadem vlastního já na fyzické i psychické úrovni. Vztahy s druhými lidmi, mrtvými nebo pozůstalými, jsou jádrem zdejší hrůzy, mrazivým pramenem, z něhož při čtení pijeme s neochotnou dychtivostí. Jsou tím, čím Wehuntova tvorba vyniká, neboť nachází strašidelno v tom, co je nám všem blízké, intimně známé. A pokud ne, drží se pořád uvěřitelnosti, jež je nepříjemně vtíravá.

Nadpřirozené elementy jsou tu namnoze delegovány, zcela přiznaně a reflektovaně, do pozice metafor. Tato přiznanost umožňuje autorovi rozehrávat fascinující příběhy, zejména v novele "The Tired Sounds, A Wake", kde do drolícího se manželství vstupují tajemné a nemálo hrozivé postavy mimů, jejichž motivace jsou dlouho záhadné, ale znepokojivé. Ano, mimové coby symbol neschopnosti manželů spolu "normálně" komunikovat, symbol naprosté vyhrocenosti emocí a jejich performativnosti, zosobnění lidí, kteří jsou uvězněni v neviditelných mantinelech, které si sami vytvářejí - jsou možná vcelku očividní a explicitní, zato však kromobyčejně funkční a výstižní. Wehunt s metaforami, tragédiemi a neutěšenými postavami pracuje tak citlivě (skoro by se chtělo říct, že jde o veskrze empatický horor), jak se u hororu vidí jen málokdy. V tom tkví jeho síla.

Celkově jde o brilantní sbírku, která se dílem úplně vyhýbá žánrovým stereotypům a dívá se na horor z neotřelých úhlů, dílem bere stereotypy a pracuje s nimi novým, osvěžujícím způsobem. Už teď se těším, až se dostanu k Wehuntově debutové sbírce.

Trochu cheatování, rád bych sdělil své dojmy toliko z jedné jediné povídky v rámci celé sbírky Zrcadlové peklo (ač jsem četl i další), neboť jen a pouze kvůli ní jsem se ke knize dostal. Jde o Ningen isu, tedy Člověk křeslo. Ano, slyšel jsem o ní už před nesčíslnými lety, dávno před tím, než jsem si zamiloval metalovou skupinu stejného jména :D Teď se k ní konečně dostávám, a opravdu to stojí za to!

Edogawa Rampo zde píše o muži, řemeslníkovi, který se živí výrobou židlí a křesel, jehož fyzická ošklivost a chudoba ho drží stranou společnosti. Ve snaze vymanit se z depresí a těchto neblahých podmínek, zkonstruuje masivní křeslo, do něhož je schopen se sám celý nasoukat, a takto se infiltruje do luxusního hotelu. Bizarní? Velmi. Jeho zdůvodnění, že to celé dělá kvůli možnosti v hotelu krást, moc uvěřitelné není. Vedle lupu mu totiž skryté pobývání v tomto křesle přináší docela jiné potěšení - uspokojení z intimního kontaktu s lidmi, kteří si do křesla sedají.

Celé je to pekelně znepokojivé, ať už představa nepozorovaného muže, který se skrývá ve vašem nábytku, nebo nekonsensuální blízkost a kontakt, který s vámi muž má. Mě ale zaujalo, že lze na příběh pohlížet jako na svého druhu body horor. Muž se křeslem opravdu stává, při jeho výrobě do nábytku, svými slovy, vložil svou duši. Ztotožňuje se s křeslem, představuje si, že náklonnost lidí ke křeslu je náklonností k němu. Lidé mu sedí v klíně, opírají se o područky, které jsou vyplněny jeho pažemi, zády se mu opírají o hruď. Mezi cizími lidmi a řemeslníkem je toliko tenká kůže, jíž je křeslo potažené. A vzhledem k tomu, že muž uvnitř na sobě nemá oděv, není to silnější vrstva, než by normálně představovalo oblečení. Nevyžádaný kontakt je tu velmi intimní, sexualizovaný. Zajímavé je, že tento muž, jenž se stává křeslem, se sice explicitně zaměřuje na ženy, nicméně prvním, kdo se na něho posadí, a u koho jsme poprvé konfrontováni se sexualizovným slovníkem, je muž. Jisté homoerotické napětí je tu patrné (což mi udělalo obrovskou radost, anžto jsem nedávno začal pátrat specificky po queer body hororu), zároveň řemeslníkova prvotní reakce z tohoto kontaktu připomíná výběrem slov pocity sexuálně napadeného člověka, což je děsivé a fascinující, neboť to rozehrává nečekanou dynamiku jinak zdánlivě jednostranného "vztahu".

Vedle všech těchhle silných, znepokojivých a podnětných momentů a prvků je tu silně přítomen i třídní a nacionalistický rozměr, které tuhle krátkou, ale významy napěchovanou
povídku mění ve skutečné mistrovské dílo. Jazyk je uměřený, ale jaksi slizký a rozechvívající, tempo umně vedené, rámcový příběh, jakási epistolární nadstavba i základ, dodávají celému vyprávění ještě další úroveň děsu a diskomfortu.
Až si příště budu sedat do nějakého objemného křesla, které neznám, moc hezky mi nebude.

Po delší době jsem zase zatoužil nahlédnout, jakým směrem se ubírá současná tuzemská hororová tvorba. Když se peklo protrhlo od nakladatelství Canc je díky šíři autorstva dobrý studijní materiál, byť jsem možná měl trochu více zapřemýšlet, zda celý ideový koncept této sbírky příliš neurčuje směr vezdejších povídek - pak bych byl asi méně zklamán jistými opakujícími se koncepcemi :D Inu, má chyba.

Když ale zkusím odhlédnout od antologie jako celku a podívám se na jednotlivé povídky, moje pocity jsou... vlažné. Ne snad, že by tady nedefilovala kavalkáda brutálních, nechutných a depresivních věcí. Naopak, někdy si podobných zábav člověk užije až k zalknutí. Jenže asi už jsem zmlsaný soudobou zahraniční niche tvorbou, která má ambice vyjadřovat se k aktuálním skutečnostem našeho světa, převracet zaběhlé hororové motivy na hlavu nebo dodávat i zdánlivě jednoduché brutalitě symbolickou hloubku. Tady mám leckdy neodbytný pocit jisté samoúčelnosti. Tendenci hrát na jistotu, nevybočovat z desetiletími prověřených kolejnic našeho milovaného žánru. Zároveň mě mrzí, že autorstvo, které na to nepochybně má, se nechává zbytečně svazovat realismem a racionalitou (démoni s tím nemusí být nikterak v rozporu). Ocenil bych imaginaci propuštěnou z pout, běsnící ve své svobodě - tomu se tady asi nejvíc blíží výborná povídka Skvrna.

Nechci být jen mrzoutský, jsou tu nepochybně dobré kousky, jak z hlediska nápadů, tak jazyka. Prózu musím vyzdvihnout zejména u Ztraceného potoka, který mi skutečně dokázal navodit dojem zapadlého kouta životem kypícího lesa, a chválu zasluhuje Z(a)tracený kostel, neb jeho autorka umně vládne bujné slovní zásobě, s níž dovede s řemeslnou precizností nakládat.

No dobře, ještě jeden povzdech - jaká to nevyužitá příležitost, že se všemi těmi pekly a démony se tu pořád pohybujeme na písečku křesťanství a z něho derivovaných temných kultů, a nikdo si nebere větší inspiraci třeba v tak bohaté (a ne-dualistické) buddhistické kosmologii a démonologii. Snad příště!

Jsem ohromně vděčný za práci, kterou odvádí Roman Tilcer a jeho Medusa . Dostává do českého prostředí hororové perly, které jsou zajímavé, netuctové. Opět jsem spokojený, ale z nějakého důvodu zase chybí kousek k tomu, abych byl opravdu nadšený.

Tráva od A. Martin je skvělý příběh jednoho traumatu a nezahojených šrámů, které současné události hrozí opět otevřít, rozervat je až na kost. Téma minulého toxického vztahu, jehož následky (pochopitelně) přetrvávají, je skvělé, je to přesně to, co očekávám od moderního hororu. Setkání s monstrem, které vlastně tak monstrózně vykresleno není, je příjemně subverzivní. Z počátku jsem se bál, že konfrontace hlavní hrdinky s touto nápodobou zesnulého exmanžela povede k jeho určité rehabilitaci, či spíše k překonání traumatu skrze akcentování světlých momentů v jinak pochmurné minulosti. Tyhle pochybnosti protagonistky, zda nepřeháněla, zda exmanžela nedémonizuje, jsou znepokojivě a smutně realistické. Byl jsem proto rád, že jakmile se objeví náznaky, že by s monstrem mohla zabřednout do totožného kolotoče násilí a odpouštění, Sheila se vytrhne z "omámení" a začne si konečně razit cestu k trvalému zahojení. A ten závěr? Nejednoznačnost krásně podtrhuje náročné téma knihy.

To, co už na mě tak dobře nepůsobilo, byl jazyk. Není s ním nic špatně, to jistě ne, ale zůstává pro mě vcelku plochým, nezajímavým. Během čtení jsem nenašel jedinou pasáž, jíž bych si chtěl označit, citovat ji. Je to zkrátka jazyk funkční, který se možná k některým částem příběhu hodí, u jiných by však, zejména scén plných drogového opojení, větší rozkvetlost prospěla. Vedle toho mě zamrzela tendence zbytečně některé věci vysvětlovat, anebo dávat docela praktické, přímočaré odpovědi: tak považuji za příliš podrobné např. flashbacky monstra (bez nichž by si uchovalo dráždivější cizost), nebo vysvětlení stran bujnosti a následného chřadnutí květin u Sheily doma (myslel jsem, že to bude hezké, nepřímé metaforické vyjádření jejího stavu a vztahů - ne že dostaneme realistické vysvětlení, neponechávající mnoho prostoru pro spekulaci).

Leč vzdor těmto výhradám, pořád mohu říct, že je Tráva velmi dobrým, svěžím a k zamyšlení vedoucím hororem.

Ten pocit, když vám někdo něco vypráví, přijde s úplně úžasnou, podnětnou myšlenkou, ale než ji stačí rozvést, stočí se k jinému tématu a vy už nemáte šanci se k tomu zajímavému vrátit. Zůstane jen jakýsi pocit fascinujícího potenciálu. Nebo vidíte obraz, co na vás mocně zapůsobí, všechno na vás křičí, že se v něm skrývají zástupy symbolů a tajuplných významů, jen kdybyste si ho mohli pořádně prohlédnout... ale musíte zase běžet, protože galerie právě zavírá.

Zhruba takový dojem mám z mnoha povídek Piñery. Načrtne úžasně absurdní premisu, která je svým fikčním světem přijímána jako samozřejmost, a než dostane prostor se rozvinout, povídka končí. Což o to, já osobně nepotřebuji, abych dostal vše pod nos dokonale uklohněné, ovšem to bych nesměl mít leckdy pocit, že je mi nabízeno něco barevného, pozornost-chytajícího, co je ale vposledku prázdné. Ano, je hezké, že je povídka metaforou pro XY, ale jestli to zůstane jen u toho "je to vlastně o XY", aniž by to k XY zaujalo jakékoliv stanovisko nebo jej okomentovalo, radostí kdovíjak neskáču.

Je ovšem pravda, že tu jsou povídky vskutku zajímavé, s myšlenkou, co možná neutkví v hlavě na dlouhé dny, ale u které si spokojeně pokývete hlavou a zamumláte: "Hezky řečeno." V zásadě platí, že čím kratší text, tím lepší, snad proto, že delší dílka se někdy počínala plácat sem a tam bez zjevného směru nebo distinktivní podoby...

Což mě přivádí k jazyku: ten byl důvodem, proč jsem po knize sáhl, neboť jsem byl nabyl dojmu, že půjde o slovotvornou pokladnici, o hravou expresionistickou přebujelost. V tom jsem se žalostně zklamal. Ať je to překladem nebo samotným autorem, zdejší próza na mě působí... dobře? Lepší než většina, horší než mnozí. Asi tak. Utrhne se ze řetězu jen v předposlední povídce, jež mě nebulózním stylem potěšila nejvíc (a trochu mrzuté je, že další skvělá povídka je ve sbírce až poslední, čili jsem k nim dorazil až na konci svého čtení, když už jsem byl jat zklamáním).
Leč vzdor kritice musím uznat, že jsem se nikterak nenudil, dokázal jsem si (většinou) užít, co mi bylo předloženo. Že by mi ale v paměti utkvěly více než dva tři zlomky se říct nedá.

Přiznám se, že mám neoprávněnou skepsi vůči domácí knižní produkci, a to v lecjakých oblastech. Jedná-li se o horor, respektive o zamýšlení se nad, tahle skepse ještě roste. Bál jsem se, že dostanu výčet typu "100 hororů, které musíte před smrtí vidět", nebo možná obecnější povídání, které však nezadržitelně upadne do osidel nimravé kategorizace a obsedantní taxonomie. Jaké to milé překvapení, jaká radost číst knihu Antonína Tesaře z Paseky! Nejen že nedostál mým předsudkům, ještě velmi zdatně zacházel s tématy, v jejichž zahrnutí bych se neodvažoval ani doufat.

Tesař začíná skvělým úvodem, v němž rovnou vysvětlí, jak marná a kontraproduktivní je snaha definovat, co je to přesně horor. Vypůjčuje si raději obraz, který mě nadchl - horor jako krajina. Je to široký prostor, s vesnicemi, kde se odehrává určitý typ věcí, s temnými hvozdy, kde dochází zase k něčemu docela jinému. Jsou to odlišná místa, a přesto podobná, provázaná svou situovaností v jednom prostoru. Tahle vizualizace mi připadá mnohem užitečnější než dlouhé definice.

Kniha se zabývá jak literaturou, tak filmy. Bere si různé podoby této krajiny (např. splatter, démonický, artový horor), kde vypráví jejich historii, stěžejní díla, jejich kontext a někdy kratší, někdy delší výklady konkrétních děl. Zcela otevřeně a naprosto férově si vymezí, čemu se bude věnovat a čemu ne (nedostalo se tak na gotický horor či českou tvorbu). Příjemně překvapen jsem byl zejména zahrnutím kapitol o environmentálním a queer hororu, na ty jsem se těšil nejvíc - a ač bych byl rád, kdyby jim bylo věnováno trochu víc prostoru, nebo byly akcentovány trochu jiné věci, pořád jsem si je užil.

Mrzelo mě v zásadě jen to, že někdy jsou dlouze rozebírána jistá díla, která snad tak zásadní nejsou, a těm nesmírně podnětným je zase věnován sotva odstaveček, ale to je samozřejmě o osobních preferencích. Dost často bych do kapitol zařadil něco jiného, vybral odlišné příklady, dal prostor jiným typů děl, to ovšem není výtka, samozřejmě, jen takový ten pocit "Škoda, rád bych si přečetl, co by k tomu pověděl" :)

Každému, kdo se zajímá o horor, nebo kdo je ochoten nechat si rozbíjet předsudky o tomto žánru, nelze než nadšeně doporučit.

Jakožto člověk, který na Lovecraftovi vyrůstal, má k němu vřelý a nostalgický vztah, ale čím dál více si všímá slabin a pochybností v jeho díle, mám u prvního dílu sebraných spisů od Knihy Zlín opravdu těžkou práci. Tahle sbírka totiž představuje přesně to, čím pro mě H.P. vždycky byl a je - žádné dlouhatánské příběhy plné mytologie kolem Prastarých, ale krátké, komornější vyprávění, v nichž se promítají nejrůznější nápady, dost často se ovíjející kolem snění. Jeho raná tvorba, na níž se Hrobka zaměřuje, zahrnuje části jeho tzv. Snového cyklu, příběhů z krajin snových, a přesto jaksi hmatatelných a spojených s naším světem a jeho prehistorií. Ty já miluji a hrozně mě mrzí, že se od nich postupně Lovecraft vzdálil, protože vynikají uhrančivou poetičností, nespoutanou fantasií (na rozdíl od povídek, co se až směšně pokouší o věděcký racionalismus), namnoze v nich absentuje prvoplánový horor. Za jeden z vrcholů považuji Jak bylo zahlazeno město Sarnath, jejž zbožňuji a vracím se k jeho úchvatně zdařilému mytologickému tónu, archaizujícímu bájetvornému vyprávění, až obsesivně často. Klasická povídka Z neznámého světa, prezentující geniálně prostou, ale nesmírně údernou a znepokojivou myšlenku, že svět kolem nás je plný nepředstavitelných hrůz, jež nám doslova slídí po boku, a vzájemně se nevidíme jen proto, že k tomu nemáme uzpůsobené smysly - toť pro mě čistý Lovecraft co do nápadu, co do formy jsou to ony snové povídky.

Jenže... jestli je to pro mě H.P. v tom nejlepším slova smyslu, pak je to i sbírka všeho, co je s ním špatně. Ať už jde o příšerně cheesy zakončení povídek jako je Výpověď Randolpha Cartera, nesmyslné opakovaní "nepředstavitelnosti" ("Je to naprosto mimo lidské pomyšlení - netroufám si vám to povědět - žádný člověk by tohle nemohl poznat a zůstat naživu - dobrý Bože!"), všudypřítomný rasismus (dokonce i ve snových světech, kde čteme o "sveřepých žlutých ďáblech") a nesnášenlivost k "degeneraci" (dokonce i "bílá spodina" je tu častována slovem "nepopsatelný", což jí dává naroveň s transkosmickými monstry). Není toho věru málo.

Nicméně sluší se vyzdvihnout ještě jednu z nejlepších věcí, co dle mého soudu H.P. napsal: kratičkou povídku Nyarlathotep, která je skvěle evokativní noční můrou s horečnatým jazykem i atmosférou.

Nu, a pak je tu ještě otázka doslovu od pana Škvoreckého. Tvrdit, že L. vlastně neuměl psát? Že jeho tvorba je laciný škvár, bez umělecké hodnoty? Že je to vlastně "camp" (sic!)? A následně nešťastně vzdychat nad tím, že se to partě studentů nelíbí, protože "jsou beznadějně mladí"? Je to opravdový úlet.

Některé horory spočívají na nadpřirozených, nebezpečných okolnostech: strašení duchů, posednutí démony, vražedné řádění monstra. Jiné si berou reálné, ale vyhrocené okolnosti: brutální vrahy, krvavé kulty, stihomamem stižené nebožáky. Některé popisují každodenní realitu, ale temným jazykem, který umožní všednost nastínit příšernými barvami, chmurnou poetikou, vyšinutou formou. A pak jsou tu horory, mezi něž se řadí i Empusion od nobelistky Olgy Tokarczuk, jež popisují obyčejné věci, a to bez zvláštní stylizace. A přesně v té banalitě tkví depresivní děsuplnost.

I tady na DK na vás mohou vyskočit recenze, které zpochybňují hororovost této knihy. Co na tom, že přímo autorka ji za horor považuje? Co na tom, že originální podtitul je „přírodně-léčivý horor“ (české vydání od nakladatelství Host jej přesunulo na zadní obálku, což považuji za nešťastné v rámci snahy rozšiřovat povědomí o variabilitě hororu)? Typický hororový element, jaký tu je přítomen, je okrajový, a tak to snad není horor, no ne? Škoda, že o to tu nejde v první řadě. Horor, jak už jsem naznačil, tu je otevřeně přítomen ve všednosti, v každodenních dialozích, které vedou hlavní postavy-muži. To jejich sáhodlouhá zamyšlení nad postavením žen ve společnosti, nad jejich samotnou „přirozeností“, konstituují zdejší tíseň. Sama autorka označuje příběh jako „horor o patriarchátu“, a tím přesně je.

Je až fascinující, jak se Empusion dobře čte. Ano, jazyk tu umí být krásně malebný, věty jsou skládány s výtečnou zručností, i ty nejprostší dialogy nebo popisy jsou vtahující. Jednoduše řečeno, kniha je nesmírně čtivá. Možná místy až moc, protože text ubíhá tak lehce, až jsem někdy měl tendence přeskočit úděsné předpotopní misogynní názory bez většího promýšlení. Ale upřímně, to je asi jediná věc, kterou bych vytknul. Není to dechberoucí dílo, výkvět literární inovace ani nic podobného, leč pořád je to vynikající zástupce nestereotypního hororu. A je extrémně důležité si připomínat, třeba touto koncentrovanou formou, jak idiotské myšlenky mnozí muži zastávali. Jaké myšlenky někteří dosud zastávají, v posunuté nebo i původní formě. Proti čemu musíme nadále bojovat všemi silami.

Jakkoliv jsem velkým ctitelem H.P. Lovecrafta a jeho dílo skutečně miluji i obdivuji, nepřijímám jej nekriticky. Nemám teď na mysli jen problematické aspekty jeho psaní, ty obhajitelné dobou i ty neobhajitelné, ale spíše účinnost jeho popisů, obratnost jeho vyprávění, zdatnost psaní hororu jako takového. Jsou části jeho tvorby, jež nemusím, a sbírka "Zjevení Cthulhu" v překladu Milana Žáčka z Carcosy naneštěstí zahrnuje několik z nich.

Jsa si vědom, že jdu proti proudu mnoha lidí, musím i tak přiznat, že nemám rád ani zásadní "Volání Cthulhu", ani proslulé "V horách šílenství", ani "Stín z hlubin času". Tedy, nikterak neobdivuji ani "Dagona", ale to je jen taková jednohubka, kde se nestačí projevit mnoho slabin, jimiž leckteré příběhy H.P. dle mého soudu trpí. První jmenovaná povídka má hutný a spletitý příběh, místy zdatně vyvolávající pocit hrozivé celosvětové, eóny trvající konspirace, ale povaha zde popsaných kultů je... směšná i pitomá s ohledem na partikulární výběr svých členů (zasvěcení asi tuší, ostatním nechť stačí definice "až směšně rasistická"). A akční závěr úplně podráží nohy představě nepochopitelně mocného Cthulhu, jíž zbytek příběhu buduje.

Má kritika ovšem směřuje spíše k druhým dvěma jmenovaným novelám. Ty jsou sice zcela klíčové pro budování celého lovecraftovského universa, ale právě v jejich povaze coby "lore" vyprávějících příbězích leží jejich slabina jakožto hororových příběhů. Obě zahrnují sáhodlouhé pasáže věnující se historii prastarých předlidských ras, jejich protivníkům, posloupnosti vlády na Zemi (včetně hrubého časového zařazení), velmi podrobným líčením fyzického vzhledu těchto emzáků a analýze funkcí jejich chapadlovitých končetin etc.

Ve "Stínu z hlubin času" tu máme dokonce charakteristiku politického uspořádání ústřední pradávné rasy, která dokáže posílat své vědomí napříč časem a posedávat těla jiných inteligentních druhů. Což je hrozně zajímavý koncept, implikace toho, jak by mohla vypadat rasa a civilizace, co má úplně jiné pojetí času, co zná budoucnost a dokáže se na ni připravit, jsou nespočetné. Když přidáme fakt, že během posednutí těla je původní mysl prohozena s tímto emzákem, a tedy vržena do úplně neznámého těla s roztodivnými smysly (jak se to stane našemu vypravěči), máme recept na kromobyčejně zajímavý body horor, na kosmickou hrůzu vyvěrající z absolutní nepochopitelnosti této časem manipulující rasy. Místo toho se však příběh pokouší přivolat děs svým zasazením lidstva do kontextu širšího kosmu, předvedením jeho malosti a pomíjivosti. Což fungovat může, jenže to by nesměli být nejstrašlivější cizáci odhaleni sami jako smrtelní (i s přibližným datem vyhynutí), cestovatelé napříč časem, z povahy věci těžko poznatelní, by tu nesměli mít popis policie a zahrádek s kytičkami. Ano, Lovecraft dokáže vymýšlet nehumanoidní cizáky, ale jakmile se pustí do jejich detailnějšího popisu, jsou antropomorfní až běda.

Mám dojem, že jeho pozdní tvorba, jež se stala trestí Mýtu Cthulhu, je mnohem slabší než jeho střední období. Svým způsobem to připomíná autorstvo, co propadá nadšení pro historii, kulturu a každičký detail svého fikčního světa, až pro všechno vršení faktů zapomene, že nepíše historickou nebo místopisnou knihu, ale román/povídku/novelu se záměrem děsit čtenářstvo. To se tady děje spíše způsobem, který autor dozajista nezamýšlel. Jazyk je výborný, jako vždy (pokud máte styl H.P. rádi), překlad taktéž, avšak dojem z něho minimálně v prvním vydání kazí značný počet chyb a překlepů, někdy opakujících se bezprostředně po sobě.

Celou sbírku tak v mých očích drží jen výborná "Hrůza v Dunwichi" a atmosférická, jazykově nejzábavnější "Slavnost".

Jestli někdy nějaká literární postava vyrostla prakticky z ničeho, z pouhých cárů mlhavých náznaků, obskurních narážek, které neodkazují na konkrétní formu, pak je to Král ve Žlutém. Velká a strašlivá bytost se skrovnými počátky. To, co se s ní stane v rámci Mýtu Cthulhu, je v útlé sbírce R.W. Chamberse ještě něčím docela jiným. Hrůznou ideou, zkázonosně přitažlivým konceptem, názvem dramatu, jehož přečtení (nikdy se samozřejmě nehovoří o inscenaci) způsobuje nevyhnutelné šílenství. Tento jedinečně hrůzný artefakt, zakázaný i pokoutně šířený, zarývá různými způsoby své spáry do mysli postav a dění ve čtyřech povídkách (zbytek sbírky se k fiktivnímu dílu nijak nevztahuje), pokaždé trochu jinak, pokaždé nápaditě. Zejména nejdelší z příběhů, Nápravce reputací, je svou místy delirickou atmosférou a naprosto nespolehlivým vypravěčem výtečný.

Celý koncept Krále ve žlutém je skvělou ukázkou toho, o co se o nedlouho později slavně pokoušel Lovecraft - totiž strachem, který je vyvolaný neznámem, něčím nepoznaným a nepoznatelným. Na otázku, co asi tak může být obsahem díla, jež nezadržitelně tříští příčetnost, kniha odpověď nedává a ani dát nemůže. Celý koncept může fungovat jen jako nejasná hrozba, strašidelná moc bez zřetelných kontur, nádoba pro obsah, který si při čtení každý doplní sám. A doplní jej špatně, samozřejmě, protože povaha Krále ve žlutém je otázkou bez odpovědi. A víte co? Noël Carroll se se svou koncepcí hororu, v němž je nutná přítomnost monstra či nepřátelské entity, může jít leda zahrabat. Tady je hrůza poháněna ryzím tajemnem, a toto tajemno je úděsnou korunou raného moderního hororu.

Přes svůj věk text funguje skvěle, znepokojení je vyvoláno bez použití hororového spektáklu, a všechny ty skromné narážky na Krále a to, co se k němu pojí, jež jsou porůznu roztroušeny v textu jako černé perly, jsou i ve své nejasnosti nesmírně evokativní a atmosférické.

Pro ty, kteří jsou neradi ponecháváni v naprosté mlze, jen se svými interpretacemi, doporučuji video od Talefoundry (YouTube či Nebula), protože přináší fascinující výklad v širokém kontextu.

Je toto vydání skutečně reprezentativní pro Lovecraftovo dílo, jak hlásá anotace? Naprosto. Titulární „Barva z kosmu“, „Hudba Ericha Zanna“ (která je dodnes jednou z mých nejoblíbenějších povídek) a „Kdo šeptá ve tmě“ jsou skvělé ukázky kosmického hororu, který se v předlovecraftovské éře vyskytoval jen zřídka (na mysli tane „Dům na rozhraní“ od Hodgsona či Blackwoodovy „Vrby“) a je, dle mého soudu, tím nejlepším, čím H.P.L. přispěl našemu milovnému žánru. Strach z neznámých sil a entit z nepředstavitelných kosmických dálav, nepochopitelnost těchto aktérů a malost lidské existence tváří v tvář podobným hrůzám, to vše je zde skvěle rozpracováno.

Další častý motiv Lovecraftova díla, miscegenace (míšení ras), vycházející z jeho důrazu na jakousi genetickou čistotu, hraje silnou roli v zásadním „Stínu nad Innsmouthem“, „Číhajícím děsu“ a dalších. H.P.L. byl v osobním životě ohledně této otázky úzkostný, byl jí skoro posedlý, což se v jeho díle silně odráží. Máloco je tak výrazně přítomno, jako strach z poskvrněné rodové linie, z biologického úpadku. Tím se nepochybně dostává na území body hororu, jakkoli dnešní optikou z dosti problematického úhlu. Pokud však člověk přistoupí na jeho naléhavé varování pro dobro zážitku ze čtení, je to nepochybně podmanivé. H.P.L. má schopnost pracovat se slovy krásně dekadentním způsobem, v jeho světech se vše rozpadá, hnije, eroduje a je prodchnuto příšerným děsem. Kdo preferuje krátké, jednoduché věty, pocítí tu toliko frustraci. My, kdo se v podobných sáhodlouhých popisech vyžíváme, vrníme blahem.

Lze této konkrétní sbírce něco vyčítat? Vyjma nemístných stížností, že bych coby reprezentaci Lovecraftovy tvorby ocenil i něco z jeho Snového cyklu, asi nic. Ano, H.P.L. má leckdy potíže zakončit své příběhy nějakým elegantním způsobem (dívám se na tebe, „Rytino v domě“), ale to je jeho obecný problém. Stejně jako žalostný nedostatek protagonistek, nebo i větší variability mužských hrdinů. Za zábavně smutný fakt považuji to, že ve „Věci na prahu“ se vyskytuje snad jediná zajímavá ženská postava, Asenath, s jejíž povahou a z toho odvozených vlastností je to… všelijaké, abych se vyhnul spoilerům a držel se mistrova osvědčeného mlžení :D

Celkově se jedná o velmi povedenou sbírku, kde z devíti příběhů za slabší považuji jen jeden. Coby brána do „Mythu“ tedy slouží znamenitě.

Překlad Milana Žáčka je jako vždy skvělý.

V rámci recenzování Lovecraftova díla mi nyní padl zrak na jeden z jeho mistrovských kousků, "Dunwichskou hrůzu". Zcela přiznávám, že tuto novelu beru samostatně a ne v rámci jedné z antologií jednak proto, že ji mám moc rád, jednak kvůli tomu, že vydání B4U Publishing v překladu Dany Krejčové je vynikající svým zpracováním a zejména ilustracemi Santiaga Carusa, jež považuji za jedny z nejzdařilejších obrazových zpodobení Lovecratových příběhů - celému čtení dodávají na ponuré a děsivé atmosféře, perfektně zachycují plíživý děs, aniž by sklouzávaly k jednoduchému zobrazování toho, co mají být výsostně nezobrazitelná monstra (srovnej všechny ty zástupy vyobrazení Cthulhu na různých obálkách, krabicích deskovek, ve videohrách apod.). To vše v malbách i rytinách, jež mnohdy upomínají na temný tarotový vizuál. Zkrátka dokonalé.

Samotná novela, nepochybně inspirovaná Machenem, je dle mého soudu jedním z vrcholů Lovecraftovy tvorby, je její typickou představitelkou - v dobrém i ve zlém. Vyprávění je dosti neosobní, nemalou část sledujeme dění toliko z pohledu vševědoucího vypravěče, bez protagonisty, přičemž i později, když vstoupí na scénu dr. Armitage, se toho zas tolik nezmění. Z narativního hlediska to umožňuje dávkovat informace dle libosti vypravěče, daleko za horizontem dohledu nebohého doktora, byť samozřejmě za cenu absence intimnějšího spojení čtenářstva s protagonistou. Nicméně H.P. prakticky nikdy nestaví na sympatiích s postavami, tak to ničemu zásadně nevadí. Děj plyne uvážlivě, plazivě, hrůza narůstá, atmosféra potemňuje. V tomhle ohledu je novela výtečná. Jazyk je, jako obyčejně, mistrný ve svých dlouhých popisech nepostižitelného úpadku, zhoubných tajemstvích a hrozivého rázu celé krajiny. Postavy zdegenerovaných místních jsou dílem mrazivé, dílem směšné ve své karikaturní povaze, dílem rozpaky-vyvolávající v Lovecratově typické posedlosti čistými vzdělanými lidmi vs. upadlými degeneráty. Inu...

Slabina leží právě v postavách, respektive jejich interakcích. H.P. totiž zásadně nepíše dialogy, nýbrž předlouhé monology, v nichž lidé vykazují kromobyčejnou schopnost udržet myšlenkovou linii tváří v tvář mnoha odbočkám a spletitostem vyprávění, jakož i posluchači jsou úplně ideální ve svém tichém, nic nenarušujícím naslouchání. Tohle umí působit, zejména ve vyhrocených situacích, celkem rušivě. No a závěr, jakkoliv je místy vlastně napínavý, je trochu shazován potřebou vše zakončit vysvětlujícím monologem s šokujícím odhalením, jež se trochu míjí účinkem. Pořád ale trvám na tom, že jde o jedno z velkých děl hororové literatury.

Uf, tak tohle je pro mě těžký oříšek k recenzi. Přemýšlím, jak celé hodnocení pojmout, když je v této relativně krátké knize 20 povídek, jejichž příběhy se mnohdy radikálně liší svým vyzněním, zasazením, využitými motivy, jazykem. Není v možnostech tohoto textu všechny rozebrat, ani si nemyslím, že by to bylo přínosné. Chtělo by to spíše sáhnout po nějakém prvku, který je společný všem příběhům. Ale je tu nějaký, když se povídky tak moc liší?

Napadá mě jediné slovo, co vystihuje můj dojem z celé sbírky: absurdita.

Absurdní jsou to mnohé postavy i zápletky, situace i popisy. Je to absurdita proteovská, mění svůj odstín z povídky na povídku. Jsou tu doslova WTF momenty, kdy se marně snažím přijít s nějakou interpretací, protože předpokládám hluboký význam, ale přes zeď absurdity a krátkého textu se těžko proniká (viz dívka, co má mezi nohama králíka). Jsou tu smutně absurdní, jaksi nepatřičné situace, kterým člověk nemá potíž uvěřit, ale lítostivě se nad nimi uchechtne nebo zavrtí hlavou (viz vězeň, který ví, že ho během okamžiku někdo zavraždí, ale on si s obsedantní pečlivostí připravuje večeři). Jsou tu absurdní texty vyvolávající tíseň a zoufalství, kde vše získává groteskní rozměr (viz holčička, jíž matka ponechá zemřít na hřbitově). Jsou tu kousky komické ve své absurditě, jejichž smích však přechází ve svíravé stažení hrdla (žena s utkvělou představou, že má proděravělý mozek).

Výsledek této menažerie absurdity? Znepokojení, vtíravý pocit nepříjemna, smutek, tklivá melancholie. Je to SKVĚLÉ.
Jakmile člověk neočekává silné nebo chytře vystavěné příběhy (ale i takové tu jsou), a klidně se nechá unášet atmosférou a prožitkem z jazyka, myslím, že si čtení může extrémně užít, tak jako já. Celý dojem vyvěrá hlavně z jazyka, který je skvělý ve své lyričnosti. Místy je až barokně zdobný, jindy symbolicky úsporný, jindy jednodušší, ale perfektně výstižný. Nesmírně jsem si ho užil ve všech jeho podobách. Agustina Baztericca vládne slovem mistrně, a i když mohou některé povídky působit dojmem, že jde jen o krátké črty, nápady, které autorka napsala a už více nerozvedla, zajímavé jsou vždycky.

Roman Tilcer se svým nakladatelstvím Medusa odvádí vynikající a záslužnou práci, když do Česka přináší zajímavé horory, jež se vymykají běžným představám o tomto žánru. Hrozně mě proto mrzí, že "Rezavé panny" jsou knihou, která mě moc bavila, ale zároveň k ní mám ne úplně málo výtek.

Na prvním místě je nutno ocenit obecné téma, protože sociální problémy 80. let v Rezavém pásu jsou skvělým námětem. Proměna pětice dívek vlivem tajemné nemoci (což prozrazuje už anotace) je popsána dostatečně graficky, aby působila nepříjemně, znepokojivě a napojovala se symbolicky na celý příběh, ale nesklouzává k odpudivému body hororu. Nedostatek "klasického hororové aparatury" považuji za velkou přednost, byť to pro někoho může znamenat méně záživné čtení. Potud vše dobré.

Nejsem si však jistý, co si počít s ústřední metaforou proměny dívek. Chci věřit, že různé rozpory a paradoxy, jež ji provázejí, jsou záměrné, mají přidat metafoře na komplexitě a hloubce, a není to tak, že by autorka se svým nápadem tápala a významová nejednoznačnost vznikla jako vedlejší produkt snahy celé to nějak ukočírovat. Protiklady jsou to totiž fascinující - ano, Panny zosobňují úpadek celého kraje, jeho zkostnatělost, neschopnost pohnout se dál, ale zároveň jsou bytostně transgresivní, překračují normy, narýsované stereotypní osudy, všechny hranice (viz scéna u plotu). Pokud je to ovšem tak, co si počít se závěrem, co s jejich osudem? Jaké má být finální vyznění? A má vůbec být nějaké?

Největší slabinu vidím v určité mlhavosti motivů či významů, která nepůsobí ani tak dojmem mystična, ale spíše jako "nakousnutí" tématu a jeho nevytěžení. Tím trpí zejména kontext příběhu v podobě dělnické stávky, o níž se tu hovoří jako kromobyčejně důležité a nervy drásající záležitosti, avšak reálně se mnoho nedozvíme ani o konkrétních problémech stávkujících, ani čemkoliv jiném, takže to v posledku vyznívá trochu naprázdno.

Co se realističnosti postav a jejich chování týče, vím, že si na ně leckdo stěžuje, ale neřekl bych, že uvěřitelnost byla záměrem. Obyvatelé Denton Street reagují přehnaně, vyhroceně i apaticky, protože názorně zosobňují nepěkné přístupy lidí k ženské emancipaci, k novotám, k odlišnosti, k základní empatii. Snad až divadelní přehrávání jen umocňuje dojem tísně a absurdity, zdůrazňuje svou pointu.

Jazyk je z mého pohledu vcelku jednoduchý. Nenadchne, neurazí. Nevidím v něm výrazné nedostatky, tu a tam jsem byl nadšen krátkým, výstižným popisem či obratem, který perfektně vystihl či podtrhl dojem z dané scény. Na druhou stranu, některým pasážím by dozajista slušela větší barvitost.

Obecně vzato jsem moc rád, že jsem si knihu přečetl. Je dobrá, je to dobrý HOROR. Člověk nemusí být z každého titulu nadšen, aby ho byl schopen ocenit. Ano, hodně bych toho seškrtal, hodně rozšířil, hodně předělal, protože tu cítím obrovský nenaplněný potenciál. Ovšem když vezmu knihu takovou, jaká je, a nebudu se oddávat planým „co by kdyby“, pořád musím říct, že jsem si ji užil, a mohu ji jen doporučit.

Předně je potřeba přiznat, že jsem k tomuto čtení přistupoval s předsudky. Měl jsem s Barronem co dočinění v jeho sbírce "Ta nádherná věc, jež nás všechny čeká" (úžasný název, mimochodem), respektive s prvními dvěma povídkami. Ty se mi natolik nelíbily, že jsem knihu odložil s rozhodnutím, že dám-li mu ještě někdy šanci, bude to muset být v rámci antologie širšího autorstva. A hle, teď jsem si přeci jen usmyslel opak. Na scénu vstupuje "Okultace a jiné povídky".

Za tento svůj krok jsem nesmírně rád. Jednak mi umožnil upravit názor na Barronovu tvorbu, jednak to byla dobrá zkouška, jak moc mi předsudky zatemní hodnocení i prožitek. Není to tak, že bych teď byl nějakým jeho obdivovatelem, to naneštěstí ne. Mám k němu však úctu jako k dobrému, zručnému hororovému pisateli. Rád si od něj přečtu něco dalšího, ale jeho fotku si nad postel nepověsím.

Co že je tedy na jeho povídkách dobré a špatné? Inu, asi je právem považován za jednoho z Lovecraftových pokračovatelů (bez všeho toho rasismu a absence žen - H.P. by se asi divil všem gayům a lidem s jinou než bílou barvou pleti, kteří tu vystupují). Popisy kosmických dálav a předpotopních hrůz mu jdou, jedná se vždy o nejevokativnější pasáže, barvité, ale přesto dostatečně mlhavé, aby nebylo prozrazeno příliš. Některé konce jsou lákavě nejasné, otevřené interpretaci, význam celých pasáží je nejednoznačný - tak, jak to mám rád. A nelze mu upřít talent pro psaní neotřelých, výstižných metafor a přirovnání.

Navzdory tomu se mnou jen málo věcí rezonovalo, pouhá hrstka scén na mě udělala dojem nebo mě přivedla k přemýšlení. Onen barvitý jazyk oceňuji, ale jen jaksi rozumově, moc jeho kvality "necítím". Moje obavy, že všechny postavy zase budou jen tvrdí macho lovci a zálesáci se sice nepotvrdily, nicméně obrovská přemíra alkoholu a siláckých scén/činů na mě dobrým dojmem nepůsobila. Přísahal bych, že se chlastalo asi v 7 povídkách z 9.

I tak se jedná o solidní sbírku nepochybně schopného autora.
Vyzdvihnout zaslouží též (již tradičně) vynikající překlad Milana Žáčka.

Tak tohle je pro mě, v rámci čtení v češtině, největší překvapení od Ligottiho Písní mrtvého snivce. Očekával jsem horor spíše klasického, „žánrovějšího“ ražení, okořeněný tu a tam modernějším pojetím, jaké se (naštěstí) v anglosaském prostoru rozmáhá. A hle, dostal jsem skvělou, tíživou, atmosférickou sondu do životů nejrůzněji traumatizovaných lidí, kam nadpřirozeno vstupuje namnoze jako katalyzátor událostí, jako odraz reálných problémů, jako nevysvětlené tajemno, dokreslující pocit vykořeněnosti všeho porouchaného aktérstva, ne nutně jako antagonistická síla. Bravo.

Byl bych se na knihu těšil víc a měl od ní větší očekávání, kdybych četl nějaké recenze. Jak se zdá, jde o další dílo, jež schytává kritiku za svou neuzavřenost, črtovitý příběh, co vyšumí do ztracena, nerozvedené dějové linky, ale zároveň sklízí chválu pro svou atmosféru. A víte co? Takové knihy si užívám. Krucinál, byl bych rád, kdybychom si je dokázali užívat všichni, kdybychom zapomněli na aristotelovská schémata, na rigidní představy o narativu, na lpění na kategoriích typu próza a lyrika. Ano, leckterá zdejší povídka nemá propracovaný příběh ani zjevnou pointu. Ale vzhledem k tomu, nakolik odrážejí problémy či hnutí mysli nás, rozbitých jedinců, je naprosto namístě, aby se tu neodhalovaly žádné velké pravdy, životní epizody nekončily spektakulárními vyvrcholeními. Zásadní je tu dojem, a ten skvělá práce s jazykem, psychologií postav a symbolikou dovádí na vynikající úroveň.

Přiznávám, že zpočátku jsem byl rozpolcený. Na racionální rovině jsem věděl, že jde o typ povídek, jaké mám rád, jaké by se mi měly líbit, avšak cosi mi v první čtvrtině říkalo, že mi něco nesedne. Snad to byl jazyk, jehož umně zastřižená květnatost se rozvine až po prvních dvou třech příbězích, snad to bylo typem postav, které na začátku potkáváme (připomnělo mi to můj problém s L. Baronem a jeho drsnými maskulinními chlápky). Nicméně vytrval jsem, za což jsem byl odměněn výtečným dílem, jež mě bude nepochybně inspirovat při vlastním psaní.

S ohledem na zdejší recenze a hodnocení soudím, že bych měl nabídnout jiný názor...
Předně, nemyslím, že jde o odbornou knihu, je to spíše zamyšlení plné dojmů, velkých myšlenek a silných prohlášení, které nejsou nikterak podepřené, nanejvýš v nich člověk tak nějak "tuší" správnost vinou svých předsudků a světonázoru.
Liesmannova kniha začíná dobře, možná trochu zmateně, ale zajímavě, a po celou první polovinu dokáže představovat fascinující témata podnětným a trefným způsobem. S jeho kritikou vzdělávání, přístupu společnosti k vědění, žebříčků a grantů, jsem takřka vždy souzněl. Pravda, někde v polovině, kdy začne excesivně citovat Nietzscheho a Humboldta, jsem si říkal, že vlastně s některou jeho kritikou, přestože ji chápu, nemohu souhlasit, neboť vychází z pozic mně naprosto vzdálených, nesympatických. Ale což, to je otázka odlišných světonázorů. Těšil jsem se na další tepání do nešvarů dneška. Jenže...

Jakmile text dospěje do své poslední třetiny, začne Liessmann vytahovat nejrůznější prapodivné argumenty, pochybné myšlenkové konstrukce a obecně se zdá, že dává průchod (vědomě či nevědomě) své hořkosti a rozčílení. Jak jinak si vysvětlit tyto promluvy?

1. "Když se k tomu přidruží oblíbené sloupcové a koláčové diagramy - a je zcela jedno, o jaké téma se jedná -, můžeme si být celkem jistí, že ať už se vizualizací zamýšlí cokoliv, obraz opravdových poměrů se neukáže." Tady se celkem jasně ukazují Liessmannovy preference co do druhu média předávání informací. Jistě, obrovské množství, neřkuli většina, šermování s grafy je zkreslující, ale podobná kategorická prohlášení bych od práce filosofa věru neočekával.

2. "Jakmile se všechno blyští a jiskří, všemu dominují videoklipy, monitory a laptoty a vše se nese v duchu totální multimediality a snahy o grafické ztvárnění, je skutečně lepší přestat poslouchat." Ach, samozřejmě, zatracené moderní technologie! Pryč s obsahem, který dokáže zapojit vícero smyslů fascinujícími způsoby, raději se vraťme výhradně k zaprášeným knihám a provždy mlčenlivému posluchačstvu, jež by nikdy nemělo zpochybňovat slova velevážených myslitelů. Když se mi nezdá forma, jak by mohl být obsah kvalitní, že?

3. "Lidé touží po poznání jen kvůli poznání samotnému. Pokud na to zapomeneme a uvěříme, že mozky, manažeři, výzkumné instituty nebo excelentní centra mají plnit určitá zadání, budeme se možná jednou divit..." Pokud by Liessmann tak nezavrhoval interdisciplinaritu, třeba by ho napadlo, jak od reality odtržená věc to je, jak zavírá oči před materiálními podmínkami a potřebami lidí, jak zoufale idealisticky jeho slova vyznívají.

4. "Reformátoři sice rádi mluví o jednotlivci a jeho odpovědnosti, v hloubi srdce jsou ale deterministi a jsou hluboce přesvědčení o tom, že struktury určují úplně všechno." Přirozeně, každý, kdo chce cokoliv reformovat, je nezbytně nutně takový, jak Liessmann říká. Asi má stejný "vhled" do duší lidí, jako jeho milovaní němečtí filosofové píšící v kabinetech, osamocení či svou rodinu ignorující.

5. "...vymizení jazykových nuancí, všeobecné zmatení jazyka a ohavnou písemnou formu, která indikuje další příznak ducha reforem - absenci sebemenšího smyslu pro estetiku." Ha, tady se nám krásně ukazuje, v čem spočívá nemalá část Liessmannovy kritiky - v jeho osobním nesouhlasu s tím, jak se věci mají, s tím, co neodpovídá jeho osobnímu smyslu pro estetiku (jako by snad estetika mohla být jiná, než osobní!).

6. "Fráze, že globalizace, lidské dílo jako kterékoliv jiné, se rovná přírodnímu jevu, jejž lze snad využít, jemuž však nelze uniknout, je v podstatě výrazem nevzdělanosti, která už není příliš vzdálená od klasické podoby hlouposti." Poslední citace, z předposlední stránky knihy, krásně ilustruje celý problém, jež s tímto titulem mám. S kritikou obdobného myšlení o globalizaci a jejím prosazování lze snadno souhlasit, to je pravda. Jenže to, že tento druh myšlení Liessmann považuje za nevzdělanost a hloupost, je dost mimo. Jak píše např. Peter Berger v "Sociální konstrukci reality", považovat vlastní sociální uspořádání, ideologii etc. za jediné možné, z přírody a přirozenosti vyplývající danosti, je nezbytným rysem každé společnosti, jež chce přežít a neztratit legitimitu. Vidíme to na liberální demokracii a kapitalismu, viděli jsme to na evropském feudalismu či kdekoliv jinde. V žádném případě nejde o hloupost či nevzdělanost. Jediným důvodem, proč to tak může Liessmann nazývat, a proč může napříč knihou tepat všechno a všechny kvůli domnělé nevzdělanosti, je to, že si Liessmann nevzdělanost definoval právě tak, aby ji mohl vidět všude a nostalgicky vzpomínat na dávné časy, kdy byl svět ještě v pořádku.