Turmee
přečtené 273
Jak přemýšlí moje dítě?
2020,
Tanith Carey
Autorka slibuje náhled z dětské perspektivy za pomoci neurovědy a psychologie, rozbor každodenních situací a pomoc v porozumění dítěti. Kniha je rozdělena do tří sekcí podle věku dítěte. Popisuje důležité milníky a stupně vývoje. Hlavní myšlenkou je utužit vztah s dítětem. Na začátku oceňuji zmínku o zkoumání vlastního dětství a vzorců, které si do rodičovství přinášíme. Žádné převratné novinky ale nečekejte. Podle autorky je potřeba jít dítěti příkladem, řešit věci až po uklidnění sebe i dítěte, přijímat emoce a být prostě spolu. Líbivý design a moderní pojetí nabízí konkrétní řešení častých situací, do kterých se jako rodiče s dětmi dostáváme (já sám, chci to hned, já to nebyl, nudím se). Většina je jen o selském rozumu. Ale není na škodu na některé věci nahlédnout z pozice dítěte. Přestože se na první pohled zdá, že kniha zastává respektující a kontaktní přístup, několik nenápadných náznaků tomu občas protiřečí (autorka připouští tresty a odměny, tvrdí, že tříleté dítě manipuluje rodičem za pomoci pláče, hodnotí, předpokládá, že dvouleté dítě spí samo a celou noc...). Většina situací se opakuje a přijdou mi zbytečně rozdělené do více částí. Tím pádem se i řešení a reakce opakují stále dokola. Snad nejčastější radou je nastavit režim a odvést pozornost. Další část řešení je jaksi polovičatá, bez nějaké konkrétní rady (například buďte důslední, nenechte se pohltit stresem, mějte s partnerem stejný přístup, zajistěte si...). Na můj vkus se příliš často objevují věty typu Učte ho, Cvičte ho, Trénujte. Jakoby dítě bylo cirkusové zvíře. Taky se mi nelíbilo tvrzení, že rodič rozhodne, kdy je dítě dost zralé na odevzdání dudlíku. Osobně mi velmi chybí část do 2 let dítěte. Zdroje jsou uvedeny až na konci, uvítala bych je přímo u daných tvrzení v textu. Překlad je občas dost kostrbatý - souvětí jsou příliš dlouhá, slovosled je podivný a objevují se i záhadné pojmy: nárazníkový čas, bílé lži, tygři rodiče, fomo, beavers.... celý text
Co je to hovínko?
2017,
Katie Daynes
Super obrázky, oblíbené téma. Text je krátký, výstižný a i pro dospělého zajímavý. Otevírání okének se dětem nikdy neomrzí a na potrubí je to dost znát .
Tajný život blech
2010,
Alberto Pez
Syna (3 roky) nezaujala. Věty dlouhé, textu na něj bylo zbytečně moc. Obrázky sice originální a hezké, ale to je taky všechno. Příběh není ani vtipný, ani poučný a pointa úplně chybí. Dokonce jsem myslela, že někdo vytrhnul poslední stránky. Ale ne, jen to končí fakt divně.... celý text
Jaro - Obrázkové příběhy
2012,
Rotraut Susanne Berner
Máme celou sérii a jsem z ní nadšená. Spousta detailů, příběhů a osudů. Postavy se v knihách opakují, jejich příběhy na sebe navazují a proplétají se. Kniha obsahuje výjevy z obyčejného života obyčejných lidí. Seznamuje čtenáře s mnoha zvyky a tradicemi, s koloběhem života, s přírodou i životem ve městě. Obrázky jsou zřetelné, barevné a dobře rozpoznatelné. Sice bych na autorku měla několik dotazů, ale asi to jsou jen vtípky, které dětem nejspíš vadit nebudou.... celý text
Děti jsou taky lidi
2022,
Zdeňka Šíp Staňková
Momentálně velmi moderní a diskutovaná kniha (podzim 2022), která slibuje neodsuzovat a nemoralizovat. Přináší soubor příbehů a na ně navazujících názorů autorky. Ty vycházejí z Matého přístupu a v principu jde o to, přistupovat k dětem s respektem. Přestože je kniha v podstatě jen negativně pojatá, občas textem probleskne naděje, že nikdy není pozdě a že s traumatem se dá vždy pracovat. Pro mě osobně byla tato kniha úplně zbytečná. Opravdu obsahuje jen soubor příběhů, jak je/bylo všechno špatně. Zkušností je hodně, často se opakují, nepřináší nic nového, některé mi přijdou špatně zařazené. Celkově mi nesedí pojetí knihy - styl textu mi často nedával smysl, nenacházela jsem logické spojení mezi odstavci apod. Velmi špatně jsou pojaty zdroje. U některých podstatných tvrzení chybí jakýkoli odkaz (např. že trauma způsobuje autoimunitní onemocnění), některé interpretace výzkumů jsou hodně mimo. Těch pár uvedených odkazů je nedostatečných (např. "Na YT najdete tipy jak na to"), literatura na konci je skoupá a ještě nekonzistentní. V některých chvílích jde jen o opisy, výňatky a citace z jiných knih. Nejčastěji Trauma očima dítěte. Největším mínusem pro mě bylo, že se čtenář nedozví v podstatě žádný praktický tip či radu. Jde jen o výčet toho, co všechno je špatně. Co s tím ale dělat se nedočteme. Na konci celé knihy jsou všehovšudy 4 odstavce o tom jak ovládnout vztek. Všeobecně jde o velmi extrémní přístup toho, nechat vše na dítěti. Nemyslím si, že děti vždycky ví, co je pro ně nejlepší. Jak mohou zodpovědně volit, když kolikrát nemají ani představu, co jednotlivé možnosti znamenají? Věřím, že některé užitečné návyky trvá chvíli vytvořit i přes počáteční nechuť nebo nešikovnost. Autorka míjí spoustu potřeb i vývojových fází dětí, stejně jako jejich individualitu (vůbec nebere v potaz třeba potřebu boje u chlapců).... celý text
Citové pouto
2019,
Amir Levine
Kniha slibuje praktické přístupy ke zlepšení vztahu (milostného mezi dospělými). Dost mi přijde propojená s Jazyky lásky. Kromě popisů vazeb obsahuje i testy na určení sebe a partnera. Překvapilo mě, že vliv na typ pouta má nejen výchova ale i genetika. Zajímavé je, že fyzická blízkost partnera má vliv na průběh stresové reakce. Autor píše, že dochází k nevědomé změně typu pouta co 4 roky. Dále ale píše, že typ pouta bývá v čase stabilní, ale cílenou snahou jej lze změnit. Obecně se moc nekloním k tomu, že jedna teorie vládne všem, všechno vysvětlí a zahrnuje. Přijde mi, že zde je relativně jednoduchý princip zbytečně rozpatláván. Věty se často opakují, text obsahuje hrubky, překlad je katastrofální. Chybí mi zdroje podstatných tvrzení. Některé závěry studií a experimentů jsou pochybné a nelogické. Osobně nesouhlasím s tím, že štěstí najdeme ve druhé osobě. Pokud nejsme spokojeni sami, těžko nám to zařídí někdo druhý. Autor se zmiňuje o efektivní komunikaci, ale její princip shrnuje jen na upřímnost a přímost. Snaží se mluvit o komunikaci a řešení konfliktů, ale je to očividně mimo jeho záběr.... celý text
Ani mámy nejsou stejné: Jak si mateřství užít, ne ho jenom přežít
2019,
Šárka Miková
Tahle kniha pro mě byla rozhodně srozumitelnější a lidštěji napsaná než první díl Teorie typů. Autorka se zaměřuje více na matky, rozborem se zabývá problémy a nástrahami, které jsou pro matky typické. To pochopení pro matky je úžasné. Pobavilo mě, jak přesně mě můj typ vystihuje. A i když logicky chápu, že každý to může mít jinak, vždycky mě udiví, že to někdo vnímá odlišně. Obecně by mě zajímalo, k čemu tento typ knihy je. Mám určit sebe? Nebo přečíst přehled o všech typech a jejich problémech? Přestože je autorka proti škatulkování, celá kniha je vlastně o tom, zařadit se do nějaké skupinky. Na to, že je to kniha pro mámy, které mají málo času a prostoru na studium, je to obsáhlá a formátem velká bichle. Taky mě štve, že typy nejsou uváděny konzistentně ve stejném pořadí ale v průběhu kapitol se mění.... celý text
Chlapec, krtek, liška a kůň
2021,
Charlie Mackesy
Laskavá kniha, kouzelné ilustrace, moudrá slova. "Přečteno" asi za 5 minut. Ale tohle není kniha na čtení. Je to průvodce, je to návod, je to kamarád k uklidnění nebo prozření. Trochu mi svou univerzálností a obsahem připomíná Malého prince.... celý text
Odolné dítě: Výchova k psychické odolnosti, soběstačnosti a vytrvalosti
2021,
Pavla Koucká
Nemastná neslaná kniha o obecnostech, které snad dojdou každému se selským rozumem. Autorka má tendence skouzávat k vědeckému tónu a pojetí definic, nicméně vše je jasně a pochopitelně vysvětleno i s příklady. Ve zkratce: - svět není ideální, děti potřebují naaši podporu, aby ho zvládly - i pozitivní události mohou být stresující - dopřejte dětem pestrou stravu a kontakt s přírodou, nechejte je zažít nepohodu, - cílem není neustále šťastné dítě - uznejte emoce Osobně se mi velmi líbila kapitola o pohádkách a rady, že je potřeba umět i odpočívat a že nemáme sdělovat své názory opakovaně. Celkově v knize chybí praktická část a rady. Autorka píše: pěstujte v dětech smysl pro humor, podporujte volní vlastnosti, pro odolnost je cenná trpělivost...ale jak na to, to už se nedozvíme. Nesouhlasím s tím, že by se děti měly starat o mladší sourozence. Stejjně tak, že nejdřív je práce a potom zábava. Nemyslím si, že povaha se dá naučit. Úplně chybí věkové rozdělení. Pořád se píše jen o "dítěti". Autorka taky schvaluje tresty a omlouvá je přiměřeností. Vysvětlivky a doplňky jsou až na konci knihy, což mě štvalo.... celý text
Držte si své děti
2019,
Gordon Neufeld
Knížka slibuje revoluční odhalení v oblasti rodičovství a praktické návody na řešení zmíněného problému. Osobně si myslím, že slíbené nedodrží a ještě zdržuje čtenáře od užitečnějších věcí. Ano, vazba/vztah (attachement) je důležitý, stejně tak bezpodmínečná láska. Stejně tak je pdostatné trávit s dětmi čas a poskytnout jim prostor pro žádoucí chování. Souhlasím i s jistou potřebou omezení digitalizace (na obou stranách - rodičů i dětí). To je tak všechno, co dává v knize smysl. Od první kapitoly mě text naprosto vytáčel. Autor je očividně jediný, kdo problém vidí a ještě na to rád upozorňuje. Vždyť puberťáci se potřebují odpoutat od rodičů, orientace na vrstevníky je přirozená a děti rozhodně ví, co potřebují. Není to žádné spiknutí doby nebo nepochopení kontextu - za většinu zmiňovaných příkladů opravdu můžou rodiče. Několikrát autoři zmiňují, že jsou proti všem návodům a příručkám rodičovstvtí. A přesto se pokusili takovou publikaci napsat. Nikde nespecifikují, z čeho vlastně vychází (kromě vlastních pozorování a doměnek). Často text sklouzává k filosofckému pojednání o nevědomých instinktech, "správnosti" jistých kultur oproti jiným. Většinou stačí přečíst nadpis kapitol a jednotlivých částí. Zbytek je omáčka, která se pořád dokola opakuje - děti se rodí necivilizované, nuda je špatná, dospělý si musí "vydobýt přirozenou roli mentora" a "přimět je k respektu a poslušnosti". Slovníček a rejstřík na konci jsou úplně zbytečné. A osobně i velmi vadí odkazy a zdroje až na konci kapitol, kdy člověk musí prolistovat půlku knihy, aby se k nim dostal.... celý text
Aha! Rodičovství – Sourozenci
2017,
Laura Markham
Kniha slibuje návod, jak vychovávat děti, které umí projevit lásku, zvládat emoce a vytvářet zdravé vztahy. Základem je dle autorky vyrovnaný rodič, kterému se více věnuje v předchozí knize. Nepřináší žádné objevné myšlenky, všechno to už asi znáte - děti se učí nápodbou, odměny a tresty jsou kontraproduktivní, je potřeba rozlišovat hranice a přirozené důsledky, na řešení konfliktů by se děti měly podílet...Popravdě mi to hodně přijde jako opsané návody ze Sourozenci bez rivality. Ve velmi americkém podání. Každopádně tón knihy je milý, neobviňuje, poskytuje konkrétní návody, rady, hry a věty. Velmi se mi líbil nápad na oslavu Dne sourozenců. Ocenila bych seznam a přehled her na konci knihy. Podobně jako v první knize je to ale pořád dokola. Omáčka, žvásty a opakující se věty mě po pár kapitolách docela otravovaly. Na konci každé kapitoly je odkaz na shrnutí na internetu - proč? To shrnutí nemohli napsat přímo tam? Celkově mi kapitoly přijdou divně tvořené a nelogické. Úplně chybí jakékoli citace zmiňovaných výzkumů, freestyle v používání kurzívy je vtipný jen chvíli, překlad je občas velmi neohrabaný, komiksy jsou nečitelné a zbytečné. Ony simulované proslovy jsou fakt hodně dlouhé - zvlášť pro malé děti, na které se kniha slibuje zaměřit. Vlastně nějde o kontaktní knihu v pravém slova smyslu - odstavuje dítě, ukončuje plenky, doporučuje oddělené spaní. Některé rady mi přijdou hodně mimo - nechte partnera, ať dítě uloží ke spánku, vybíjet si vztek na polštáří je špatně, ale boxovací Bobo je OK? A jestli ještě jednou uvidím slovo "koučování", asi mě klepne.... celý text
Bouřlivá léta- Přechodové rituály a posvátná moudrost pro dospívající
2011,
Julie Tallard Johnson
Nevím, co si o téhle knize myslet. Téma je rozhodně zajímavé a vlastně i podstatné. Ale nejsem si jistá, pro koho je to vlastně určené. Puberťáci, kteří by to potřebovali ji určitě číst nebudou. Spíše by se hodila zaměřená na rodiče a učitele. Celkově je jazyk knihy úplně mimo - cílí na dospívající lidi, většina je hodně filosofická a ezo vymývání mozku. Zároveň může jít snad jen o americkou mládež, která zjevně žije v naprosto separovaném světě, nemají páru o životě a jsou nesamostatní. Některá cvičení jsou zajímavá, hodila by se jako tipy na aktivity do třídy a na tábory. Informace ze života kmenů a jejich mytologie jsou super, škoda jen, že jsou nesmyslně rozházené a neuspořádané. Na konci každé kapitoly je rozšiřující seznam četby a webové odkazy. Tipy na některé meditace a rituály jsou užitečné. Hlavní myšlenka by se dala shrnout takto - zpomalte, choďte do přírody, vyhněte se závislosti a lenosti. Buďte laskaví a rozvíjejte se. Kniha je spíše souborem citátů. Na každé stránce jich je X. Obrázky na pozadí dělají text často nečitelným. Slovosled je často podivný (nebo jde jen o nešikovný překlad?). Některá cvičení jsou zdlouhavá a nudná - většinu problémů řeší zápis do deníčku. Občas jsou návody fakt prodebilické - opravdu je potřebné psát postup, jak jít na procházku a co si brát s sebou? Některé praktiky jsou v podstatě nebezpečné - opravdu doporučují dospívajícímu se samotnému vydat do lesa, bez jídla, bez mobilu, zůstat přes noc....vše bez přípravy. Celkově je tam plno paradoxů a nerovnováhy.... celý text
Vztahy a mýty
2020,
Jan Vojtko
Kniha je čtivá, kapitoly krátké, věnuje se snad všem mýtům ohledně vztahů. Příběhy z praxe byly zajímavé. Tady ale chvála končí. Nic nového ani zajímavého jsem se nedozvěděla. Spíš mě překvapilo, že někdo ještě vážně těmto mýtům věří. Většina z nich se dá "zbořit" s použitím zdravého selského rozumu. Navíc se čtenář vlastně nedozví, jak to dělat správně. Nebo jak pěstovat zdravý vztah od začátku. Většinou by asi všichni měli začít na terapii a pak chodit na preventivní schůzky. Jazyk byl na mě až příliš hovorový a moderní. Určitě nejde o odbornou publikaci. Snad jen seznam knih na konci je zajímavý a některé další knihy určitě stojí za přečtení.... celý text
Kéž by to naši četli
2020,
Philippa Perry
Hlavní myšlenkou knihy je, že základem rodičovstvtí je vztah s dítětem. Kniha slibuje nehodnotit, pouze dávat rady a tipy jak pracovat s pocity a hledat příčinu skoro všeho ve vlastním dětství. Čte se to snadno, tón je milý, obsahuje snad všechna myslitelná témata - od těhotenství a mentální přípravy na dítě, přes poporodní deprese, kontakt s dětmi, závislosti na telefonu až po vymezování hranic a zpracování emocí. Vše spolu s příklady ze života. Podle autorky je potřeba začít vždy u sebe, protože děti dělají to, co děláme my, ne to, co jim říkáme - měli bychom být méně kritičtí, nesoudit a neškatulkovat, neignorovat pocity. Zajímavé myšlenky: - to, co nás na dětech rozčiluje, často vychází z vlastních pocitů z dětství - rodiče mají právo na chyby, důležité je přiznat si je a omluvit se - neexistuje něco jako optimální výchova - když společně zpíváme, společně dýcháme - problémem nejsou emoce dětí ale to, že dospělí se těch pocitů bojí Celkově z knihy ale nadšená nejsem. Cvičení jsou velmi obecná a abstraktní, text je nemastný neslaný. Od půlky už mi to přišlo velmi rozvláčné a opakující se. Autorka občas vyvolává pocit, že všechny negativní emoce a potřeby rodičů vycházejí z jejich dětství. Přitom někdy je člověk jen unavený nebo má hlad. Uváděné příklady jsou idealizované. Děti vždy reagují ukázkově. Vůbec se nepřipouští vatianta, že to nebude z jakéhokoli důvodu fungovat.... celý text
Učit se žít s dětmi: Bytím k výchově
2012,
Rebeca Wild
Malá knížka, která se tváří jako alternativní příručka k výchově. Reálně jde ale spíše o filosofickou publikaci s málo praktickými radami, jejíž četba je docela náročná. Autorka píše o tom, jak vytvořit vhodné prostředí pro děti a jak být jeho součástí. Je přesvědčena, že rodič je největší odborník na své dítě a že nepotřebuje žádné příručky a návody na výchovu. Jako problém vnímá, že celé dětství programuje naše vzdělání někdo zvenčí, přitom růst a rozvoj jsou spontánní procesy. V úvodu uvádí důležitost bondingu po porodu a kojení. Popisuje, že slzy jsou pro emoční zdraví stejně podstatné jako třeba moč pro to fyzické. Je tedy podstatné nepotlačovat emoce, nemanipulovat dětmi, nemotivovat je, poskytnout pevné hranice a dodržovat důsledky, nechat děti experimentovat při řešení konfliktů a také nechat je nudit se. Vybrat si ale výše zmíněné prvky ze záplavy nic neříkajícího textu je skoro nadlidský úkol. Skladba vět je minimální zvláštní (možná je to překladem), obsahuje spoustu zbytečných oslích můstků, přirovnání a nelogických propojení. V textu naprosto chybí citace na uváděné výzkumy a zdroje. Praktických rad a tipů je zde jako šafránu a jsou utopené v omáčce. Autorka v podstatě popisuje, co všechno je špatně, ale nedostane se nám žádné rady, jako to dělat lépe. Mnoho názorů a technik je nesmyslných nebo velmi diskutabilních. Zde jen pár "nejzajímavějších": - děti se včasným bondingem se smějí už během prvních dní - nošení dětí je potřeba matky, nikoli dítěte - při klidném těhotenství a přirozeném porodu matka vždy pozná, proč dítě pláče - malé děti manipulují pomocí pláče - problémy s příkrmy jsou způsobeny matčiným strachem o život - dítě musí být v osm v posteli bez ohledu na životní rytmus, aby rodiče měli klid - žena se má držet ženských rolí, pro které byla vybavena intuicí - autorka je proti trestům, nicméně v její popisované ideální škole se trestá běžně - podle autorky by děti nikdy nechodily do žádného kroužku a neměly žádné zájmy... celý text