tatan
přečtené 15
Stará garda
2016,
Hynek Glos
Svým konceptem je Stará garda výborná kniha - ve fotografii nejde jen o portréty samotných umělců, ale i o dokument míst, kde pracují. Líbí se mi vyrovnanost fotografické a textové složky knihy. A skvělé je samozřejmě povídání s natolik svébytnými lidmi, jako jsou třeba Pavel Brázda, Stanislav Kolíbal, Jan Švankmajer nebo Jan Ságl. U každého zpovídaného se ocitáme trochu mimo čas. Oni pochopitelně mluví o nějaké konkrétní době, ale za svým si šli kolikrát navzdory tlaku společnosti. Jde o vizuální umělce, kteří obstáli, a jejich nadhled je osvobozující - zřejmě právě proto, že si většinou prostor pro svou tvorbu museli vybojovávat nebo se museli smířit s tím, že nebudou moct vystavovat. Kromě síly jednotlivých osobností zaujmou i některé detaily, třeba drobné básničky, které Daisy Mrázkové psal její manžel po umytí nádobí. Nebo zařazení rozhovoru s Janem Saudkem (otázka: Jste si jistý, že peníze jsou měřítkem úspěchu? odpověď: Absolutně.) hned vedle Jiřího Šalamouna (otázka: Kdysi jste napsal pokyny pro budoucí výtvarníky; že by neměli být lační peněz a taky by neměli pít. odpověď: Protože vás to zlomí. Takových příkladů jsem viděl spoustu, shořela na tom půlka lidí z Akademie i z UMPRUM.) Tohle nikdy nebude kniha pro davy a je skvělé, že vznikla: "Uvědomte si, že tahle civilizace autentické umění nepotřebuje. Potřebuje masovou kulturu, aby zabavila lidi ve volném čase, než je znovu nažene do výrobního procesu. Aby se nebouřili, aby moc nepřemýšleli o svém údělu. Čili potřebuje své zpěváčky, muzikály, komerční trháky s výbuchy a počítačovými triky, kde si lidi odreagují agresi a nevnášejí ji do společnosti. A také potřebuje reklamu, aby lidi masírovala k ještě většímu konzumu. Bez dobře fungující reklamy by se tato civilizace zhroutila. Proto jsou nejlépe placenými „umělci“ reklamní výtvarníci a filmaři. Ale k čemu by civilizaci bylo autentické umění? Autentická imaginace je vždy podvratná. Proč by tedy měla společnost podporovat něco, co ji rozvrací?" (Jan Švankmajer)... celý text
Jezero
2016,
Bianca Bellová
Jezero od Biancy Bellové je trochu obtížné hodnotit. Děj je natolik ubíjející, že by mi snad ani nevadilo, kdybych tu knížku nikdy nečetl. Jenomže ona je docela dobře napsaná. Beznaděj a marnost čtenáře místy úplně pohlcuje, příběh má silnou atmosféru a dobře se čte. Místy je to ale tak drsné, až to spíš odpuzuje.... celý text
Co mě naučil tučňák
2016,
Tom Michell
Takový milý příběh o životě jednoho tučňáka, který by bez lidské pomoci zahynul. Kromě příhod ze života s tučňákem jsou v knize i cestopisné pasáže a postřehy ze života v jižní Americe. Tohle všechno je fajn, autorův styl je ale místy rozvleklý, takže některé pasáže by stálo zato proškrtat a pointy lépe vygradovat. Příběh je to ale hezký.... celý text
Kniha smíchu a zapomnění
1981,
Milan Kundera
Četl jsem vydání z Atlantisu. Je to bezesporu velmi dobře napsaná kniha, jsou v ní trefné postřehy, je vtipná, nostalgická, melancholická. Přesto mi ale Kunderovo rozjímání občas připadalo nasládle samolibé a patetické, proto jedna hvězdička dolů. Naopak se mi líbila formální struktura románu, kdy jednotícím prvkem není návaznost děje jednotlivých částí nebo míst, kde se kniha odehrává, ale téma, kterému se věnuje.... celý text
Neskonalá – příběh jedné lásky
2017,
Michel Faber
Už několik let jsem si nekoupil sbírku poezie, po přečtení Faberovy jediné básně ("Taková maličkost, kterou jsem mohl snadno napravit", zahlédl jsem ji na facebooku) jsem ale tušil, že půst skončil. Je to bolestné, ale nádherné čtení. "Za chůze vzhlédnu a na obloze pluje první ze všech těch měsíců, co nezažijem spolu."... celý text
Vynález přírody: Dobrodružství zapomenutého objevitele Alexandera von Humboldta
2016,
Andrea Wulf
Humboldtovo dílo fascinovalo vzdělance po celém světě a po Napoleonovi byl pokládán za druhého nejslavnějšího člověka své doby. Změnil pohled, jakým se díváme na přírodu, a inspiroval nejvlivnější vědce 19. století. Byl průkopníkem ochrany přírody, jak ji známe dnes, v současnosti však o něm – snad s výjimkou Německa – skoro nikdo nic neví. Knížka Andrey Wulf je vynikající a dobře se čte, jednu hvězdičku ale ubírám za nedbale připravené české vydání - překlepů je opravdu moc, mapy zůstaly s anglickými popisky a o českých edicích Humboldtových publikací se nedozvíme nic. To ale nic nemění na tom, že Andrea Wulf odvedla výbornou práci.... celý text
Zelené pahorky africké
1972,
Ernest Hemingway
Líbí se mi Hemingwayův styl vyprávění a obdiv k africké přírodě. Nevadí mi ani chlastání. Zato jeho přezíravý postoj k ženám a radost ze zabíjení zvířat jsou mi vzdálené. Musím mu ale nechat, že se snaží být upřímný, třeba když popisuje, jak se nemohl smířit s tím, že jeho kolega ulovil většího nosorožce.... celý text
Války v divočině
2003,
Richard Leakey
Četl jsem to dvakrát, poprvé někdy před patnácti lety. Stejně jako tenkrát mě to bavilo a na to, jak často se v knize mluví o zákulisní politice, tak mi to připadalo i čtivé. Leakey je jedinečný v tom, že kromě oslnivé kariéry antropologa dosáhl velkých úspěchů i v úplně jiném oboru - ochraně přírody. Těžko soudit, ale bez něj by v Keni chráněná území dnes už možná ani nestála za návštěvu. Jeho přínos pro africkou přírodu je obrovský.... celý text